Ed M'I .lén:LeoŠJ andčelc. ROČENKA DOBROČINNÉHO KOMITÉTU V BRNĚ Ročník 50. CHUDÝM DĚTE.M Jan Racek a Leoš Firkušný: , v JANACKOVY FEUILLETONY Z L. N. Úvodní studie napsali Arne Novák a Vladimír Helfert Ve prospěch chudých dětí českých škol brněnských Uspořádala Hana Humlovd 1938 Nákladem Dobročlnn6ho komlt6tu v Brně Vytllkle knlhtllkÚ'ne a nakladatellhl Pokornt a IPol. v Brně, Pekahká V/ecka prdva pracl, uvefejnlných v této ročence jsou vyhrasena autorům. PAMÁTCE LEOŠE JANÁČKA 1C desdtému výrolí jeho smrti LEO~ JA-NÁtEK SPISOVA-TEL Napsal Arne Novák. Milenec a nevolník okamžiku, kypivě dojmová povaha, vášnivé srdce, libující si v citových výbuších, a při tom nespoutaná a nespoutatelná tvořivost, která uměleckým činem reaguje prudce a kvapně na všecky zevní i vnitřní podněty a přetváří je, zachovávajíc podivuhodně jejich bezprostřednost varu a víru - tak se nám rýsuje Leoš J anáček ~ člověk, Leoš Janáček - hudebník, kdykoliv prožíváme jeho dramatické, písňové i instrumentální projevy a když si jejich pomocí křísíme v paměti jeho zjev, tak jedinečný v naší umělecké kultuře a zároveň tak karakteristický pro naši národní povahu, zvláště v jejím východním větvení. Cehokoli se tento mladistvý divoch, jinošský ještě pod bílou -návějí kučer kmetových, dotkl svým temperamentním úderem, to zvučelo melodickým spádem a úsečnou rytmikou jeho nenapodobitelné bytosti pudového umělce, stále spiatého silnými kořeny se zemí. Komponoval stejně jako psal a nepsal jinak než m.luvil; nelze pochybovati o tom, že by se grafologův úsudek o jeho rázném rukopise úplně kryl s hudebně psychologickými závěry, odvozenými z nápěvků jeho vlastní mluvy. Jistě se mýlili ti, kdož v Janáčkově lidském i hudebním výraze rozeznávali a zdůrazňovali především jeho lidovou mateřštinu s jazykovými i uměleckými názvuky nářečí a folkloru až po tu zkratkovost a úryvkovitost s jejím zvláštním sklonem k životní syntése a k melodické esenci skutečnosti - toť právě jenom nápadný povrch, pod kterým se otvíraly teprve pravé hloubky Janáčkovy individuality. Ta byla jistě daleko složitější než se dohadovali jeho vrstevníci a přátelé, a než i dnes připouští zasvěcený a odborný rozbor jeho 15 děl; již okolnost, že se horlivý a nadšený znalec a etitellido~ vé hudby moravské, tedy živlu konservativního, mohl na sklonku života octnouti na nejkrajnějším křídle hudební avantgardy evropské, kterou namnoze tvůrčími dohady anti~ cipoval, nutí zamysliti se nad problematikou Janáčkova zjevu. Každý prostředek, abychom bezpečněji porozuměli osob~ nosti tak komplexivní, musí býti vítán, a nelze nepotlačiti vděčnosti k mistru, který nám nechal tolik - i mimo vlastní hudební projevy - pomůcek k tomu; jejich obezřetné studium náleží arciť teprve budoucnosti. Nemůže býti ovšem nejmenšího sporu o tom, že mezi nimi Janáčkovy literární dokumenty stojí na místě nejpřednějším. Z českých hudebníků-spisovatelů se mŮže s Leošem Janáčkem sotva který měřiti; ani J. B. Foerster, který pevným a kultivovaným uměním slova zasáhl v různých dobách ži· votních do rozmanitých oborů hudebního spisovatelství, od výrazné kritiky až po aforistickou úvahu filosofickou a citovou něhou orosenou vzpomínku nezanechal tak rozsáhlý ohlas slovesný jako jeho brněnský protinožec. Několik úseků Janáčkova uměleckého úsilí jest doprovázeno literárními dokumenty. Hudební pedagogika, která ho zprvu tížila a k níž později našel kladný poměr tvůrčího ducha rozdávajícího z přebytku, má z jeho pera knižní příspěvek s některými časopiseckými doplňky. Svéhlavá originalita výrazová ve spojení s odvážně osobitou koncepcí zavinila, že v naší teoretické hudební literatuře neproniklo intensivněji dvojí znění Janáčkovy nauky o harmonii. oddělené od sebe plnými 18 lety. a i tu články, hlavně v >Hlídce«, dokreslují obraz. Nejproslulejší jsou Janáčko-i vy stati o lidové hudbě s průkopnickým úvodem k sll\t~ né Bartošově sbírce v čele, po nichž sahají stejně dyclii .. vě ti, kdo by chtěli proniknouti k obtížnému problémi Janáčkova vztahu k hudebnímu tvoření lidovému, jako ti; kdož studují toto pro ně samé. A hned v tuto souvislost se řadí Janáčkovy nápěvkové záznamy lidové a jiné mluvY$e svým zápalným kouzlem tvořivě inspirované pozorp.osti iď$e svým kmitem zachyceného pregnantního okamžiku; aforistiC"' ký doprovod slovní doplňuje tu notaci. Již jenom odborníci 16 znají hudebního kritika Janáčka, nejen z jeho vlastních »lludehních listů«, ale i z »Moravských listů«, kde se naplno vyhil útočný temperament sedmatřicetiletého bouřliváka mezi :l>Šárkou« a »Počátkem románu«; hledaje v tvoření samostatnou cestu, vypořádával se s Wagnerem, se Smetanou, s romantismem, úplně bez ohledu na konvenci a na tradici. Všecky tyto práce zasluhují souboru a kritického vydání, jež snad nedá na sebe dlouho čekati. Ne.idříve se ho dostává Janáčkově drobné feuilletonistice novinové, v níž se s mnohými a někdy dlouhými přestávkami vyrovnával po 36 let se zevními i vnitřními podněty a do níž se vkládal celý, beze zbytků a bez výhrady, prudký genius upřímnosti, bezelstné dítě a výbušný stařec, jinošské srdce .a živel bez břehů, tvrdohlavý Lach a nový Evropan. Těm .iest věnována tato publikace. Přese všecku mnohost a rozmanitost slovesných pro.ievů zůstával Leoš Janáček spisovatelem jenom podružnou částí své bytosti: literatura nebyla nikdy .ieho pravou mateřštinou, nýbrž spíše prostředkem, dorozumívacím výkladem a komentářem tvoření, poznámkovým doprovodem prožitků, zálibnou a rozmarnou arabeskou na okra.ji notového kontextu, kam vkládal celou svou bytost v .ie.jich dramatických výbojích i lyrických prodlevách a kam odkazoval myšlenkové záblesky své stále bdělé, ale nesoustavné a neukázněné inteligence. Proto vše, co může o Janáčkových črtách a studiích pověděti literární kritik a psycholog, má hodnotu leda pomocných a druhořadých prostředků a soudů. - Nejčistší z Janáčkových feuilletonistických skizz, psaných většinou v poslední čtvrtině jeho života, .isou beze sporu ty, které vytryskly bezprostředně z do.imové plnosti, z náladového okouzlení, z milosti požehnané chvíle pozorovatele velmi intensivního, nechovajícího se však k zevnímu světu s poddávající se pasivitou, nýbrž reagujícího naň celým temperamentem s vášnivostí citovou, s rozhorlením neb vzrušeným souzvukem volním a mnohdy .již i s patrným nepokojem zaujetí tvůrčího. Jest zřejmo, jak se tu stále pře impresionistická vloha s expresionistickým živlem: jistě nám pronikavá analysa Janáčkovy hudebnosti ukáže a vyloží tento stálý a nikdy docela nevyřešený zápas jako ústřední problematiku teho umění, sto.iícího i časově na rozmezí dvou epoch 17 slohových. Ryze impresionistický jest i ve feuilletonistické próze Janáčkův poměr k přírodě, kterou jako dědictví z podbeskydského domova, nosí s sebou všude a stále znovu prožívá: v městě svého pobytu i na cestách, za letní prázdně i při soustředěné práci, ve všech ročních dobách a za každého osvětlení - synek ukvaldský se nemohl státi úplným měšťákem. To, co v přírodě jest nejprchavější a nejkmitavější. co tu žije pouze z laskavého dopuštění vteřiny, aby hned prchlo, proměnilo se, upoutává ho nejvíce, dráždíc zároveň, aby to zachytil a vyjádřil se sourodou prchavostí a kmitavostí co nejstručnějšího výrazu, takřka rozechvělou skvrnou slova, barevnou tečkou přívlastku, svítivým nárazem přerývané interpunkce. Tak se snaží fixovati pohyb a píseň vod, pramenných i tekoucích, sladkých ve vlasti a mořských v severské dáli, tryskajících i vlnících se, padajících ve slapech a tříštících se v horských bystřinách, které věru neměly tajemství pro tvůrce »Káti Kabanové«. A ještě s větším úsilím a se štěstím úplnějším se snaží tento kouzelník porozuměti řeči ptáků, ne porozuměti jenom, ale postihnouti její melodické zákony, nápěvkovým záznamem proniknouti do jejího tvarosloví a alespoň na chvilenku zbudovati vzdušný most mezi duší vnimatelovou a pudovým záchvěvem pěvcovým, podobně jako hudebně v »Lišce Bystroušce« s jakýmsi animálním panteismem jednotil v symfonickém dithyrambu lesa zvířata a lidi. V mnohých slovesných črtách a obrázcích si Janáček zapíná člověka, zvláště venkovana, jako pouhou pohyblivou barevnou skvrnu do přírodní pospolitosti a nejinak než ve svých komposicích po.jímá lidový tanec jako součást dění přírodně živelného, jako samozřejmý a nezadržitelný výtrysk pohyblivého pudu, vlastního každému organismu; jeho lašské i hanácké tance, jeho balet »Rákocz Rákoczy« docházejí zárovei'í. obdoby i výkladu v nejednom čísle f euilletonistickém. Nebylo dozajista náhodou, porozuměl-li si Leoš Janáček přes hluboký rozdíl generační s tak typickým impresionistou v literatuře, jakým byl naturalisovaný Moravan R. Těsnohlídek, jehož inspirace byla proň zvláště plodná. Ale vlastní jeho místo .Ťest uprostřed. mohutného impresionistického pokolení moravského, v blízkosti Jana Herbena a Viléma Mrštíka, 18 s kterými v tolika věcech nesouhlasil a přece v nejbolestnějších vztazích se shodoval. čtouce Janáčkovy dojmy z přírody a společnosti, jak je rád a ohnivě improvisoval pro »Lidové noviny«, musíme si často vzpomenouti na Herbenův »Hostišov«, na »Obrázky« a »Knihu cest«, Viléma Mrštíka a nejednou také na »Rok na vsi« od staršího z dioskurů diváckých. A proč bychom nepověděli pravdu celou, byť bolestnou? Uvažujíce o těchto příbuzenských obdobách, nepřestáváme litovati, že se ani Herbenovi ani Mrštíkům v literatuře u nás nepodařilo tak čisté dílo pudového impresionismu, vyvážené z hloubek lidové psychy, jakým jest v hudbě Janáčkův »Zápisník zmizelého« nebo »Její pastorkyňa«, ač právě slovesná skladba tohoto typu tanula jim trvale na mysli a rozpalovala od mládí jejich ctižádost. Tuto souvislost, doposud sotva postřehnutou, ozřejmuje ještě další rys Janáčkových náčrtkových próz, vzdálenÝ na pohled jeho impresionistickému principu slohovému. V hukvaldskvch vzpomínkách, ve feuilletonech z cest po cizině. uprostřed přírodních obrázkll, v nápěvkových zápisech se kmitne co chvíli realistická postavička, nahozená způsobem genrovým, kterou oživu.Ťe spíše záliba v bonhomní, ano přízemní grotesce než úsilí o monumentalisující typisaci, .Ťaké tolik milujeme v »Kátě Kabanové«, na vrcholných místech »Věci Makropulos« a v koncepci »Z mrtvého domu«, mluveno .Ťenom o Janáčkových operách. Čím to, že právě proň měl tolik přitažlivosti genre, který jest umělecky pouhou průpravou k integrálnímu realismu, že mistr nepocítil .Ťeho rušivou zlomoc, která se stala osudem - ne pouhou vinou libreta jak »Výletům pana Broučka«, tak hospodským vÝ.Ťevům »Lišky Bystroušky«, že nechtěl opustiti příliš lidskou přízemnost tam, kde měl sám dosti síly k rozletu a ke vzletu? Snad obdoba jeho obou mladších impresionistických partnerů v beletrii vysvětlí leccos i z těchto rozpaků. Genrové postavičky, jimiž se hemží stejně všecky pozdější povídky a romány Viléma Mrštíka jako Těsnohlídkova výpravná reportáž z brněnského města a obvodu, přešly do knih z dojmově kmitného pozorování zevnějšku s jeho pohyby a obyčeji, jež si spisovatelé takřka jen ověřovali studiem vnitřního života. Styk jejich s těmito figurkami nebyl trvalý prožitek 19 jejich osudů a žádoucí integrace s nimi, nýbrž byl to celkem vztah impresionistů k lidské látce, nikde nepronikající pod povrch. To stačívalo občas i Janáčkovi y causeristických záznamech i v nižších vrstvách hudebního tvoření; bude pro .Ťanáčkovského badatele jednou velmi poučné, aby si srovnal metodu této genrové karakteristiky ve vzpomínkových hukvaldských obrázcích prózou a v obou zmíněných operách »Broučcích« a »Bystroušce«. Budou to hodnotné příspěvky k tvarosloví českého impresionismu slovesného a hudebního. A přece byl Leoš Janáček kýmsi zcela jiným než pouhým impresionistickým umělcem; také o tom nás poučuje jeho básnivá próza novinářská. Úžasná citlivost jeho duše pro dojmy neměla do sebe pranic trpného a neměnila se nikdy v neosobní receptivitu, naopak vášnivý cit, stejně bouřný v souhlase .Ťako v odporu, vpadal pravidelně do dojmové a náladové pohody okouzleného naturisty. Jak uměl Leoš Janáček projevovati své zaujetí, s jakou dramatičností osobního postoje znal odmítati, jak hrála a svítila sympatie tohoto věčného jinocha, neschopného blaseovanosti! Ve feuilletonistickém cyklu »Nápěvky mluvy« mŮžeme snad nejlépe sledovati tento vpád expresionistického živlu do pozorovatelské funkce impresionistovy. Běželo v podstatě o čisté záznamy zvukových projevů, unikajících sluchu, a porozumění průměrnému, ale pro nesmírně jemnou vnímavost Janáčkovu bohatě úrodných rysy povahokresebnými a karakterisačními. Janáček však nezapisuje s předmětnou lhostejností .Ťako pouhý trpný ovladatel recepčního přístroje. K velkým objektům svého pozorování a studia, k Masarykovi, Jos. Zubatému, Rabindranáthu Thakúrovi, k Smetanově dceři se blíží ne krokem, nýbrž skokem entusiasmu, zmocňu.Ťe se jejich nejosobnějšího tajemství za doprovodu prudké účasti, která překreslu.Ťe do nadživotních rozměrů, monumentalisuje, přímo sugeruje přítomnost velikosti. Jsou to na pohled jenom do.Ťmově zvukové reportáže, ale za nimi se vzdutou vlnou vzpíná vášnivá vůle prožívat osobnost a skutečnost jako kus životního heroismu; maně vzpomínáme na rapsodii o Tarasu "Bulbovi, na bezručovské sbory, zvláště »Sedmdesát tisíc«, na »Glagolskou mši«, kde se Janáčkova monumentalisace světa duchového a mravního rozklenula do oblouků ne.Ťsmělejších. 2.0 Kdokoli se bude kdy zabývati silnou citovou složkou Janáčkovy osobnosti, sáhne s prospěchem k těm z jeho feuilletonistických črt, kde se jakoby úkradkem a se zdrženlivostí opravdu mužnou zpovídá ze svého vztahu k vlasti a národu. Jest při tom velmi konkretní a neupadá nikdy do povšechných a obecných úvah o národnosti. Jeho uvědomení, tuhé a neoblomné, sebevědomé a hrdé, spíše posupné než sentimentální, má ráz lašský a moravanský a rozjiskřuje se hlavně v nárazech s němectvím brněnským neb berlínským. I zde jsou východiskem dojmové zážitky, ztlumočené náznakovitě a v nápovědech často prostředím hudebním a hudebnickým; zprvu ani čtenář netuší, že by mělo dojíti k citové konfesi, a že by se impresionistické skvrny mohly rozžehnouti v prudký požár vášnivého zanícení. Velká fuga se zdá býti vůbec vyloučena ze slohových prostředků Janáčkových, steině iako každý projev rétorický. Krátce, pádně, názorně, ale zároveň zkratkově, útržkově, náznakově žene se rytmem horské bystřiny a jarního větru ieho věta, jež jest nikoli stavěna, nýbrž většinou improvisována. O intensitě a pravdivosti těchto prožitků nelze pochybovati, zato nemůže býti sporu o tom, že i iejich slovesné zachycení .jest spíše darem a milostí okamžiku než výsledkem práce stylistovy. Jsou to většinou mžikové snímky, jaké upoutáva.ií svou věrností; pohledy do dílny a do života v nestřežených okamžicích, často s překvapující indiskretností; listy a lístky důvěrné, určené při svém zrodu spíše pro sama pisatele než pro ieho publikum. Odevzdávají se zde čtenářstvu nikoli jako slovesná tvorba, rovnocenná Janáčkovu tvoření hudebnímu, nýbrž jako dokumenty, tuto tvorbu ilustrující. Jako literární dokumenty, s nimiž se v děiinách české hudby moderní může sotva co měřiti. '21 SEZNAM FEIJILLETONtf LEOSE JANAtKA Z LIDOVÝCH NOVIN. Strana 1. Nový proud v teorii hudební. (Feuilleton čistě teoretické povahy. Jeho obsah zpracoval Janáček podrobně ve svých teoretických pracích.) Roč. II., č. 251, 252, 25'7 a 261, 4., 6., 11. a 16. XI. 1894. (Neotištěno) 2. Jablunkovské Mosty. Roč. XV., č. 355. 24. XII. 1907 109 3. Světla jitřní. Roč. XVII., č. 353. 24. XII. 1909 . 40 4. Bez bubnů. Roč. XIX., č. 105. 16. IV. 1911 . 39 5. »Pod šable.« Roč. XIX., č. 11'7.29. IV. 1911. (Večery) 66 6. Z nové sbírky národních písní moravských. (Text Pavel Váša, Janáček doprovází pouze notovými příklady.) Roč. XIX., č. 354. 23. XII. 1911. (Neotištěno) '7. Jaro. Roč. XX., č. 14.6. IV. 1912. (Večery) . 86 8. Výlety páně Broučkovy. Roč. XXV., č. 351. 23. XII. 1917. 60 9. Mo-ra-va-ny! Mo-ra-waaan! Roč. XXVI., Č. 93.6. IV. 1<)W. 110 10. Nedočkal se. Roč. XXVII., č. 153. 3. VI. 1919 67 11. Ticho. Roč. XXVII., č. 236. 26. VIII. 1919 . 53 12. Úvodní slovo k otevření konservatoře hudby v Brnč. Hoč. XXVII., č. 2'78. '7. X. 1919 134 13. stehlíček. Roč. XXIX., č. 269. 1. VI. 1921 89 14. Z přednášky prof. Torraca. (Pouze nápěvkové záznamy.) Roč. XXIX., č. 282. 8. VI., 1921. (Neotíštěno) 15. Rabindranath Tagore. Roč. XXIX., č. 308.22. VI. 1921 80 16. Z Vysokých Tater. Roč. XXIX., č. 354. 18. VII. 1921 12'7 1'7. Rytá slova. Roč. XXIX., č. 4'74. 22. IX., 1921 '77 18. Adolf Srajbr. Roč. XXIX., č. 480. 25. IX. 1921 . 136 19. Otázky a odpovědi. Roč. XXX., č. 64. 5. II. 1922 68 156 Strana 20. Počátek románu. Roč. XXX., č. 138. 17. III. 1922 7'2 21. Ty lásky! Roč. XXX., Č. 192. 16. IV. 1922 91 22. Milieu. Roč. XXX., č. 234. 11. V. 1922 . 93 23. A la polka. Roč. XXX., č. 292. 13. VI. 1922 . 137 24. Tři. Roč. XXX., č. 312. 24. VI. 1922 . 95 25. studánky. Roč. XXX., č. 450.8. IX. 1922 48 26. Kohoutek. Roč. XXX., Č. 527. 20. X. 1922 97 27. Sedm havranů. Roč. XXX., Č. 600. 30. XI. 1922 . 99 28. Starosta Smolik. Roč. XXXI., č. 138. 18. III. 1923 43 29. Ústa. Roč. XXXI., č. 331. 5. VII. 1923 . 101 30. Měl výtečný sluch. Roč. XXXII., č. 13. S. I. 1924 ?'3 31. Tvůrčí mysl. Roč. XXXII., č. 112. 2. III. 1924 139 32. Spačíček pán. Roč. XXXII., č. 220. 1. V. 1924 104 33. Berlín. Roč. XXXII., č. 244. 15. V. 1924. 118 34. Smetanova dcera. Roč. XXXII., č. 497.3. X. 1924 81 35. Liška Bystrouška. (Pouze notový záznam.) Roč. XXXII., č. 549. 1. XI. 1924. (Neotištěno) 36. Scéna liščiček. (Pouze notový záznam.) Roč. XXXII., čís. 554. 5. XI. 1924. (Neotíštěno) 37. »U Harabiša.« Roč. XXXII., č. 601. 30. XI. 1924 47 38. Na pravé stopě. Roč. XXXIII., č. 174. 7. IV. 1925 74 39. Když ptáčci .Ťdou spat. Roč. XXXIII., č. 369. 26. Vll. 1925. 105 40. Josef Zubatý. Roč. XXXIII., č. 532.24. X. 1925. 84 41. O pomník Pavlu Křížkovskému. Roč. XXXIII., Č. 541. 30. X. 1925 . 113 42. »Basta!« Roč. XXXII!., č. 558. 8. XI. 1925 . 120 43. Moře, země. Roč. XXXIV., č. 297. 13. VI. 1926 124 44. Sletové fanfáry. (Pouze notový záznam.) Roč. XXXIV., č. 335.4. VII. 1926. (Neotištěno) 45. Nota. Roč. XXXIV., č. 375. 28. VII. 1926 140 46. Toulky. Roč. XXXV., č. 26. 16. I. 1927 . 115 47. K čemu se přiznávám. Roč. XXXV., č. 78. 13. II. 1927 . 62 157 Strana 48. Moje děvče z Tater. Roč. XXXV., č. 165. 1. IV. 192'7 57 49. Schytali je! Roč. XXXV., č. 333. 3. VII. 1927 "12E 50. Už jsou pod střechou. Roč. XXXV., č. 383. 31. VII. 1927 130 51. Pro pár jablek? Roč. XXXV., č. 446. 4. IX. 1927 51 52. Glagolskaja missa. Roč. XXXV., č. 598. 27. XI. 192'7 63 53. Moje město. Roč. XXXV., č. 648. 24. XII. 1927 . 59 54. Pepík a Jeník. Roč. XXXVI., č. 182. 2. IV. 1928 129 55. Zvoní na poplach. Roč. XXXVI., č. 256. 20. V. 1928 131 56. Moje Lašsko. Roč. XXXVI., č. 269. 27. V. 1928 . 38 158 OBSAH. Ed. Milén: Leoš Janáček (podobizna) Úvodem 7 Arne Novák: Leoš Janáček spisovatel 15 Vladimír Helfert: Kořeny Janáčkova kritického stylu. 22 Jan Racek a Leoš Firkušný: Leoš Janáček a Lidové noviny 29 I. Rodné »Ukvaly« . . .. ... 37 1. Moje Lašsko - 2. Bez bubnů - 3. Světla jitřní 4. Starosta Smolík - 5. »U Harabiša« - 6. Studánky - 7. Ticho II. V životě a práci . . .. .., 56 8. Moje děvče z Tater - 9. Pro pár jablek? 10. Moje město - 11. Výlety 'páně Broučkovy 12. K čemu se přiznávám - 13. Glagolskaja missa III. Lidová hudba a píseň . . . . . . . 65 14. »Pod šable« - 15. Nedočkal se - 16. Otázky a odpovědi IV. Nápěvky mluvy . . . . . . .. 71 17. Počátek románu - 18. Měl výtečný sluch 19. Na pravé stopě - 20. Rytá slova - 21. Rabindranath Tagore - 22. Smetanova dcera - 23. Josef Zubatý • V. V přírodě . 86 24. Jaro - 25. Stehlíček - 26. Ty lásky! - 27. Milieu - 28. Tři - 29. Kohoutek - 30. Sedm hav- ranů - 21. Ústa - 32. Spačíček pán - 33. Když ptáčci jdou spat - VI. Národní uvědomení . . . . .. 108 34. Jablunkovské Mosty - 35. Mo-ra-va-ny! Mora-waaan! - 36. O pomník Pavlu Křížkovskému VII. Dojmy z cest . 114 37. Toulky - 38. Berlín - 39. »Basta!« ...,.- 40. Mo- ře, země - 41. Z Vysokých Tater - 42. Schytali je! - 43. Pepík a Jeník - 44. Už jsou pod stře- chou - 45. Zvoní na poplach VIII. Psychologie tvorby . . . . . . . . 133 46. Úvodní slovo k otevření konservatoře hudby y Brně - 47. Adolf Šrajbr - 48. A Ia polka - 49. Tvůrčí mysl - 50. Nota Poznámky k feuilletonům 145 Seznam feuilletonů Leoše Janáčka z Lidových novin 156 Ze zprá-vy o ~innosti Dobro~inného komitétu -v Brně. Náš spolek snažil se plniti podle svých sil úkol vytčený stanovami. Tradiční ošacování bylo provedeno opět za osvědčeného vedení pí M. HUbnerové. Poděleno bylo 1718 dětí českých škol brněnských. Do prázdninové osady Sdružení soc. práce poslali jsme opět 20: dětí, letos ještě za vedení naší místostarostky pí V. Sťasné. Uvažujeme zříditi vlastní prázdninovou osadu a tak prohloubiti činnost ve prospěch naší mládeže. Spolkové příjmy plynuly z nálepkové akce; (6261.- Kč), z ochotnického představení, pořádaného zábavním odborem za spolupůsobení naší dívčí družiny (5346.50 Kč), ze subvencí (26.710.- Kč), z členských příspěvků, sbírky. darů a j. (10.961.60 Kč). Největší příjem byl z naší ročenky »Chudým dětem« (30.896.50 Kč). Spolkové vydání bylo celkem 94.295.05 Kč. b naše finance se vzorně stará dlouholetá pokladní pí M. Záturecká. XLIX. ročenku »Chudým dětem« s názvem »Zivý Vrchlický« vyda,li jsme začátkem prosince 1937 opět za redakce pí Hany Humlové. Vydáno bylo 4300 výtisků. Vrácené výtisky byly opět a opět rozesílány na nově získané adresy a tak se stalo, že ročenka byla zaslána celkem na 5612 adres. Z příjemců si ponechalo a zaplatilo 3661; jejich jména a zaplacené částky jsou uvedeny na příštích stránkách této přilohy. Ročenku nezaplatilo ani nevrátilo 372 adresátů. Příjem za ročenku byl 53.018.85 Kč, vydání 22.122.35 Kč. Ročenka byla opět přijata kritikou velmi příznivě. Pokud nám známo. uveřejnily posudky tyto listy: Pražské noviny 10. a 25. XII. 1937, Lidové noviny ll. a 12. XII. 1937 a 3. ,a 4. I. 1938, Ranní noviny (Praha) 14. XII. 1937 a 5. II. 1938, Ceský deník (Plzeň) 19. a 25. XII. 1937, Prager Presse 21. XII. 1937 a 1. I. 1938, Rozhlas v Moravské Ostravě 23. XII. 1937, Stráž českého východu (Vysoké Mýto) 24. XII. 1937, Pestrý týden 25. XII. 1937, Národní noviny 25. XII. 1937, Brněnská Svoboda 28. XII. 1937, Našinec (Olomouc) 30. XII. 1937, Národní politika 1. I. a 6. II. 1938, Jas (Praha) 1. I. 1938, Ceské slovo 7. I. 1938, Právo lidu 7. I. 1938, Jednota, týdeník Štefánikovy spol. (Bratislava) r. II. č. 2, Moravskoslezský deník 9. I. 1938, Literární noviny r. X. č. 7, Skol a měšťanská (Praha) 15. I. 1938, Věstník Zemské organisace pokrok. žen moravských r. VI. č. 1, Národní listy 19. I. 1938, Kolo moravských spisovatelů r. VIII. č. 1, Národní osvobození 23. I. 1938, Národní myšlenka (Praha) 31. I. 1938, Moravský přítel lidu 5. II. 1938, Casopis CsI. obce učitelské 10. II. 1938, Moravský věstník (Olomouc) 27. II. 1938, Naše kniha č. 2 1938., Sokol (Praha) Č. 2 1938, Zvon 2. III. 1938, Nedělní list 6. III. 1938, Hovory o knihách 10. III. 1938, Cesta (Praha) r. I. č. 4, Akord (Brno) 1938-II., Ceský časopis historický č. 1 1938. Redaktorce ročenky pí Haně Humlové udělila dne 3. března 1938 Ceská akademie věd a umění poctu 5000 Kč z fondu Fr. L. Riegra za obětavou a nezištnou práci, kterou vykona10!' ,pro strádající děti, zejména za zá- služnou činnost, kterou vyvíjí v Dobročinném komitétu v Brně redigováním ročenky »Chudým dětem«, přijímané po léta odbornými kruhy jako hodnotnou a dnes již i nezbytnou složku literární. Redaktorka koná také nezištně všecky práce administrativní, spojené s vydáváním ročenky. :zl této činnosti paní Hany HU!lllové v období 1929 až 1938 byl pro náš spolek čistý zisk 268.950.50 Kč. Dobročinný komttét uspořádal na počest své redaktorky dne 12. března 1938 společnou večeři, které se zúčastnilo mnoho předních osobností brněnské společnosti. Výbor našeho spolku jest ustaven takto: starostka pí A. Hlavinková místostarostky pí V. Sťasná a M. Rozsívalová - jednatelky pí B. Veselá a sl. dr. B. Hauserová - pokladní pí M. Záturecká - účetní pí M. Ujčíková - redaktorka' ročenky pí H. Humlová - správkyně skladu pí M. Hiibnerová - její náhradnice pí M. Kožoušková - předsedkyně zábavního ódboru pí A. Podlipná - místopředsedkyně záb. odb. pí L. Vojtěchová - členky záb. odb. pí A. Chmelařová, B. Vincourková, H. Vrtělová - zapisovatelky pí 1. Nussbaumová a R. Moysová - členky výboru pí M. Jůvová, V. KašpáI1ková, H. Koncerová, Z. Neugebauerová, M. Pa uková, A. Podpěrová, H. Svobodová, K. Simková, M. Vaňková a B. Zedníková - náhrad ni ce výboru pí B. Kůrková a J. Mrázová - revisorky účtů pí J. Rapantová a L. Svobodová - jejich náhradnice pí L. Ledererová a O. Weinerová. V Brně dne 30. září 1938. Božena Veselá, jednatelka. 2