SB1RKA SOUVISLÉ ČETBY ŠKOLNÍ. pOŘÁDA PROF. FERD. STREJCEK. 1. Jan Neruda: Zpěvy páteční. 2. Jan Neruda: Pisné kosmícké. 3. Jan Neruda: Ballady a Romance. 4. Jan Neruda: Tři povídky malostranské. 5. Svatopluk Čech: Ve stinu lípy. 6. Svatopluk Čech: Petrkliče. 1. Svatopluk Čech: Dagmar. 8. Svatopluk Čech: Václav Zivsa. 9 Svatopluk Čech: Výbor z prósy. 10. V. Beneš- Třebízský: Levohradecká povidka. 11. V. Beneš-Třebfzský: Výbor z povídek. 12. Dr. Otakar Hostinský. Epos a drama. 13. Julius' Zeyer: Olgerd Gejštor. 14. Karolina Světlá: Tři povídky. 15. Alois Mrštík: Povídky a obrázky. 16. Vilém Mrštík: Výbor z belletrie. 17. Viktor Dyk: Vybraná lyríka. 18. Ferd. Strejček: Výbor z českoslovanské epiky lidové. 19. F erd. Strejček: Výbor z českoslovanské lyriky lir/ové. 20. Turgeněv-Folprecht: Lovcovy zápisky (Výbor). 21. Dr. Otakar Hostinský: Co jest malebné? - Výlet do řiše romantiky. 22. Svatopluk Čech: Hanuman. 23. Bohumil Adámek: Salomen •. 24. Jaroslav Vlček: Nové kapitoly z dějin literatury česk~. 25. M. A. Šimáček: Lívanečky slečny R6zi. 26. Jaroslav Vlček: Pozndmky k Cechově "Dagmaře'l. 27. Frant. Bflý: Příspěvky k praktické poetice. 28. Jan Neruda: Prosté motivy. 29. Svatopluk Čech: Václav z Michalovic. 30. Svatopluk Cech: Slavie. 31. Svatopluk Čech: Jitřní pisně. 32. Nebeský-Voborník: Protichddci. 33 Jan Menšík: Výbor z povidek Martina Kukučina. 34. Jan Neruda: Hřbitovní kvítí. 35. Svatopluk Čech: Cerkes. 36. Dr. Jindřich Veselý: Doktor Faust. 37. Dr. J. Máchal: Dějiny českého dramata. 38. J. Svátek: Pražské pověsti a legendy J. 39. J. Svátek: Pražské pověsti a legendy II. 40. Jan Neruda: Hradčanské pověsti. 41. Jindřich Š. Baar: Pro kravičku, 42. Svatopluk Čech: Lešetínský kovář. 43. P, V. Maro: Zpěvy pastýřské. 44. Svatopluk Čech: Pisně otroka. 45. Emil Tréval: Pomsta svatých. 46, Timrava, Dedinské povesti. (V tisku), Ve vydávání se pokračuje. U všech knihkupců. NAKLADATEL F. TOPIČ, KNIHKUPEC V PRAZE, Národni tř. 11. SBÍRKA SOUVISLÉ ČETBY ŠKOLNf. POŘÁDÁ PROF. FERD. STREJČEK. . 2. JAN NE R UD A: PÍSNĚ KOSMI CKÉ. OSMÉ VYDÁNí. ÚVODEM OPATřnL ARNE NOVÁK. V PRAZE. NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC TSl«lmll1!IblhlkArnY,,;VECESLAVlN* ap!!, r. ". T.PrUe l02l!. ÚVOD. Ceské čtenářstvo, které v červencovém a listopadovém "Lumíru" r. 1871 s napětím přijímalo u'kázky nové básnické knihy Jana Nerudy a jež 'na jaře r. 1878 nadšeně rozebralo dvě vy,dání této sbírky, naz\'ané lIP í sně 'k o s m i c k~I/, stalo před podIvUhodným tím \lýtv.ore~ tváří v tvář ojedinělému zjevu slov'CSnému. Po dlouholetém odmlčení hlásil se tu opě.ně Neruda ibás1nfk, který po druhém, rozmnokném vydání "Knih veršů" r. 1872 nadobro oněměl; poeta chtěl si dobýti srdce týchf přátel a obdiv~anet.ď a vlasatic} vlní se v dusl záhady všehomlra. Basník pohlíží naň nikoliv jako prostoduchý pozorovatef; z lidu, jemu~ v~e tOl jest bájí a tajemstvím, nýbri, jako člověk moderní, vyzbrojený vědeckými poznat'l, ky: zná llovověké nauky hvězdářské a rozumí i prQ-i středkům, jimiž astronomie k nim došla; .jest PO~ učen o stáří zem~ aú jejílTl postavení ve vesmírU;i bez předsudků nábOŽ~lských cbáp.: V)'voj člověčen~ stva v rámci kosmkkém. Avšak při této meditaci' Neruda stále cítí horký tep srdce ve vlastní hrudi, ani jedenkráte nepohlédne od svěklné!Jo hem~ světů, ~niž by nevzpomněl č:ověčenstva -- kosrnQ$ jest \11l~ obrazem lidsMho života a lidského nitr~~ 7 Znovu la znovu hloubá nad tragickým rozporem mezi nekonečnou obmviiostí všehomíra a nepatrností červíka, jakÝ'lll jest člověk v podmíněném a kratičkém svém žití. Nerndova ne\'}'r:erpatelná láska a jeho hlubokomyslný humor snaží se rozpor ten překlenouti. Jednak zdúvěn\uje, zdrobfwje, zlidšťuje veškeré zjevy vesměrné, připodobňuje je lidské společnosti:a jejím vztahi'nTI životním, (ile vlastních, takměř programních slo,v: "Snad jiní jina1ťuvidí -, já my,slím nebe siré si jak naši zemi a při hvězdách si myslim nalidi." .Jednak však promítá vzhhy lidské do obrovských rozměrů, přisul;uje jim všeobecnou platnost apoJimá citové kl mrávní síl."', jež ovládají člověčenstvo jakožto hybné principy d.ění kosmického, Tak sklenut mezi hvězdnatou oblohou a zemskou vlastÍ! hásník!ovclu 'duhQ'vý moot, po němž prochází se volně myšl~n'ka Nerudova, tu potřásajíc hravě rolničkami :humoru, tu stírajíc si náhlou slzu, trysknuvší v 'oko Nzrušením nad věčnou jednotou člověka a V'éSmfru. Pf10 ,tyto po.chOdy myšlenkbvé,' jichž mohl se odvážiti ,teprve na vrcholu mužné své sfly, Jan Ne.,. ruda ~vičil se již v mladistvém svém' tV'oření. V pesimistiCké náladě rozvráoejné své mla<:losH, kterou známe Zle "Hřbitovního kvítí", zamyslil &e chmurný íp!Oeta, bloudídhřbinovem, nad :věcným: zmarem, jemuž v přísném proudění času propadá všecko bytÍi vesm.ír zdál se mu souhrnem a odkazem dávno od.,. by té mir'1uÍosti. Tehdy v XIII., spíše myšlenkově za.,. jímavém než básnicky hodnotném, čísle napsal tvrdqu a obsažnou sloku; 8 "Vlnek třpryt jsou' zhaslých' sluncí světla, zhaslých sluncí dávno zašlých časťl; vlnek lesk, '- toť vlna sp,láchla krásu, krásu, která pio staletí kvetla," Mnohem výratněji a názorněji vyslovil Neruda tu myšlenku v básni XXXIX. : . "Co jest země?- Mocná báně z k'ostí vetchých, z popele, velký hřbitov, tvor kde všaki druhu tělem ustJele. Báně povrch zlatoskvělái hvězdy bHé podoba, uvnitř dech a světlo mroucJ, teskná smrti poroba. Bytost jakás klamná příkrov: skvostný :na báň prostř,ela, jaký las se děvě dav/ČÍ', :kdy ,co poupě zemřela." Básně ty, vnich~ přese všecko formální začátečnictvl la piřes .v~kerou, nej:asn06t pojetí chvěje se oosi jak\> nesmělá tuch{t překrásné XXXIV. "písně kosmické" se Z;ádu.m'čivým refrénem "co jest v tom světě širokém, do je tu:, co je bolu !", jsou nejstarším dokladem pro vesměrnou dumu u Nerudy zápor, bolest, ~imi~m! valí ~ v nich černým l)roudem. Snahu, znázorniti důvěrné vztahy lidského života obrazy z kosmickéhQ dění, m ůžemeu Nerudy pl0 prvé sIedovati v cyklu "Matičce" z "Knihl verši'l": Jiz v nich poměr matky: a dítěte, který tak často o!pěván jleStv- "Písních' kosmických", přenáší se do vesměrných vztahll -- Neruda Jest tu v nejvlastnějším svém živlq. y. b~~ni "Znáš', matko drailá, pte- 9 krásnou tubáji?" ovšem motiv zlatého slunce a jeho matky pojat jest j:J;:o látka pohádkově-bájeslovná, za to v di uhé pfsni ,Ze všehíJ jediná zbyla's mně,lmatičko," hlásí s'e přímo pravzor dův.ěrňých čísel z "Písní kosmických", skládaných v duchu prost'Jnárodním: v:rchladlá L~mě a podzimní sluníčko JSOl1 vroucím podobenstvím sirého, chmurného syna asestárlé mateře. I výpravná prósa Nerudova, shrnutá v pestrou a- rů.znorocliou 'knihu "Arabesek", má vtmačné pf" klady; pro zlidšťování z}c'Vlt kosmických; způsob, jímž se to děje, pťipomíni naml10ze nemeckého mistra prosaickťt drobnokre:;by a duchaplné arabúsobHa si a Z'pracovala pro své básnické pot~by jeden z nejtěžšfch oborů vědních. Světový názor, k němuž Neruda vědeckým: tímto studiem dospěl, jest věrným odrazem novoQ.obých nauk kosrnogonlcký<;h. Vychází z onohQ učení ovm:ku vesmíru, které nonosí se jménem nerneel{"ého myslitele Kanta a francouzského hvězdáře Laplace: spořádaně a Učelne veširerenstvo vzn1klo z mlhoviny světové se žiyly různé hustoty zákonným pusobením obou hlavních sil hmoty, přitahováním' a 0dpuzovánírn; vesmír i pohyb planetární mají tedy původ /mechanický. Zcela těslIě připíná se k této kOlSIl1ogonii Ul'ellÍ hvězdářské. které shrnuje \leiikolepé výsledky objevů, výpočtt' a úvah slavných 'astronom(1 XVI. a XVII. věku, 'Koperníka, 1ycha de Brahe, Oalileiho a l~ep1era. N~ruda přijal nový ten hvězdářský náror se všemi daiekosáhlými dt'lsledky, 12 které nejmohutněji a nejodvážněji vyjádřil vlašský myslitel stoleti XVI. Oiordano Bruno ~ není-li země stredem světa, není ani člověk sti'edemstvoi"ení; naše sluneční soustava· jest jen jedna vedle nesČletných soustav jiných; vesmír jest nekonečný co do prostoru i do času, nemaJe ani obvodu ani středu. Světovým pvým náwrem čelí Neruda vědomě jak názjoru bohoslovnému, jenž vykládá vinik zjevů přímým zasahováním osobní mocnosti, tak náz:oru metafysickému, lqt1erý zjevům plOdkládá abstraktní síly přirooní. I jeví se bálsn~k "Písní kosmických" stou penůem onoho vědeckého p'OSitivismu, jehož vůdci byli francQ:utští filosof,OIvě XIX. století Comt~ a Littré: rovná si zákony stanovené pooitivní~ni vědami v soustavu i uvědomuje si, že vykládati tyto přírodní zákQny přesahuje hranice lidského včdomÍ stanovené i pokládá původ ~ konec věcí za otázky! nerozřešitelné. Jest patrno, že Neruda v úplné shodě s moderním myšlením vůbec kolísá mezi oběma krajnostmi ideového !Opojení a rozumové resignace. Jakmile zadumá se básník nad nekonečnootí světů, nad vznešenou zákonností jevů vesměrných, nad věčným dramatem vznikání a hynutí v kosmu, uchvacuje jej mocná vlna nadšen.í: "Klečím a hledím v nebe líc, myšlenka letí světům vstříc vysoko .- přelvysoko - a slza vhrkla v oko./I 'Jindy však, třeba řidčeji, zamyslí se poeta nad nepatrností lidského bytí, nad krátkostí pozemského štěstí, nad úzkými hranicemi našeho poznáni i pak nezoufá, ;nýb11z oddaně přijímá: svou sudbu. "Písně kosmické" nebyly by však mohly vzniknouti jako pouhý bá,snický, ohlas těchto n~růl obo- 13 hativších myšlenlwvý svět Nerudův. Jejichtvíirc.e musil dříve dospěti ve šk!oleživota k mužnému vyrovnání s losudem, s nímž v "Hřbitovním kvítí" a v "Knihách v,eršů" se i'eště 'urputně přel a bolestně hrdlil. Právě počátkem sedmdesátých let Jan Ne~ ruda mravně a citově vyspěl a vyhranil se: tenikráte mohl pro druhé vydaní "Knih veršlt" ,napsati hrdá á statečná slova: . "Snad 'osud lecjaký má ještě sen: však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo, a v mysli mé i v prsou vs,echno zdrávo nechť nový cíl da tedy pový den, zas začniž znovu !osud, jak by od dítěte, jinými do mne, mnou do jiných prát 'nechť čímkoli jsem ještě v božím světě, čím budu kdy, tím také budu rád." Neruda přestál takto nadobro krisi zjitřeného svého subjektivismu. Nyní dovedl ukrýti žal svého srdce pod vřelý zájem o dobro národa a pokrok lidstva j nyní uměl oddati se pestré hře jevů a milovati svět pro ni; nyní neváhal již hledati a na-, cházeti štěstí ve věčném řádu vznikání a zanikání, . v nekonečném dramatě lásky, zrození a smrti. Neruda 'stal se zralým a hotovým mužem. Nejsladším a nejšťavnatějším ovocem tohoto Ne- ' rlfd~va uzrání jest jeho l!0výšený hu~or, jeh.o,ž ,bá~mcka díla Nerudova pred "Plsněml kosmlckyml" !neznala. Stíraje rozdíl mezi oblastí vznešenou a d ů-, iVěrným světem drobných starostí a radostí lidských, Neruda spojuje vše laskavým svým úsměvem a jas'nýmsvýrh rozmarem: dtí se stejně doma mezi stálicemi jako ve ,veselém reji rnladýéh tanečníků. Nezná 'ničeho tak nepatrného, aby to nepřenesl v oprazné své řeči do říše hvězd a neostýchá se strhnouti bolestné záhady všehomíra do bUJné hry svého ky- 14 pivéh10 veselí. Tento Nerudův humor temeni z oddané a něhyplné lásky k celém u veškerenstvu a z radostného vědomí o bratrství všech zjevů: není v kosmu praničeho, co by nebylo lze obejmouti v shovívavé a teplé náručí. Ale jako u všech velikých humoristů, u Nerudy. derou se často zpod úsměvu hořké a bolestné slzl" Srdce, které touží zahrnouti něhou celý svět, uvedomuje si chvílemi, že jest osamělé, opuštěné a zrazené. Všecko, čím osud kdy zranil Nerudovu citlivou bytost, ozve se v takové chvíli: smutť€ní vzpomínka na milovanou matku, hoře nenaplněné lásky, teskné zkušenosti z národního boje - také pro vše to nachází tvůrčí Nerudova obraznost obdoby fl podobenství v dění kosmickém. Srovnány s rozmarnými a hravými kusy "Písní kosmických"'J'Sou spíše výjimkou ony básně, v nichž "humorist . o koutku jde a pláče". Nedčje se to vždycky stejným způsobem. Několikráte užívá básníkúv smutek pathetického slohu a vybírá si největší události vesměrné za ilustraci vnitřnihó naladění: smrt měsíce, vychladnutí slunce, věčný boj v sO:lstavě nebeské. Jindy - a tu Neruda jest nejvíce svůj - prozradí se básníkovo skryté hoře jen kradmo, náhlým výkřikem, nestřeŽJeným povzdechem; tak v XXX. a XXXI. básni, které práve tímto uměním diskretní a obsažné nárfovědi ohlašují pozdější mužně ú~ečnou a hutnou lyriku "Prostých motivťi". Z těchto předpokladl'! myšlenkového i citového života Nerudova vznikaly r. 1877 "Písně kosmické", o nichž auktor vyznal v listopa.du toho roku, že je "češe a myje, šl,robí a žehlí co nejneúnavněji". Již ukázky v ":asopis'ech dosvědčovaly, že básník při svém odváiném letu vesmírem stále střídá způsob výrazový, a že jest mu těžko udržeti se v témže slohu. Připouští to Neruda sám v rozmarném feuille- 15 to:ně "Národních Listů" dne 18. listopadu 1877 (viz Sebra.né spisy Ja.na Nerudy díl XXIX. "Lertem do pravdy" II. str. 34-38), kde nevinnou reklamu chystané sbírky 'Obratně sloučil s návodem, jak čtenář ~á hleděti na "Písně kosmické". V 'této fingované odpovědi mladé půvabné čtenářce věnuje Neruda nejvíce místa Im'yšlenoeo délpe světelné dráhy z hvězd až !na zemi; motiv ten, p'mbfraný již v uvedeném článku z r.·1875, mění se pod perem básníkovým v hlubokomyslnou satiru, vyznívající zádumčivým tónem. Kromě toho hledá rozpustilý vtip Nerudův v sluneční soustavě různé milostné a rodinné zápletky, žertuje iOl jiných soustavách s několika barevnými slunci, posmívá se s chechtotem mlhovinám, zárodkům to světů budoucích. Stále však pozoruje čtenář, jak Neruda od nejvážnější myšlenky přechází k posměšnému vtipkování a opět jak od btzuzdného žertu náhle se povznáší k smělé dumě kosmické. "Jsem v nejopravdovějším zanícení," praví sám, "a náhle to mnou škubne; musím se mít velmi, velmi na pozoru, aby z "písní kosmických" nebyly pojednou - písně komické! Být čertem to . láká l" I v hotové knize, která obsahuje XXXVIII čísel, překvapuje toto nepřetržité střídání slohu básnického i písně jsou uspořádány, tak, že hned za číslem rozmarně ž'ertovným, ba rozpustilým, následuje kontemplativní óda těžkého chodu, pak veršovaný feuilJetou, lopět didaktická báseň vážného závěru atd .... 'pestrá rozmanitost, nikoliv organická jednota byla zásadou Nerudovou při ses ta\čen í sbírky. Pouze na několika místech lze pozorovati jakýsi' pokus o seřazení cyklů vnitřně souvislých; též není snad náhodou, že v 'čele knihy stojí lehké, jaré, zpěvné básně, kdežto v závěru vá.žné ódy, nala:děnépřímo zachm uřeně. 16 Valnou většinll knih" tvoří jasné a hravé básni\ skbidané tónem národně liclové'ho popěvku;, v nich nejčastěji přenášejí se do hvězdné říše milostnc vztahy lidské, ozářenéšfastn.I01 a, šlddliv)'m šibalstvím. Souh\'čzdí Kuřátek připomíná !xisníkovi krásnooké české dívky, měsíc je;t zadán se zemí na célý taneční pořadék, ranni rosa toť. sfzy, jei vyplakala panenka Země blahem lásky k Měsíčku, pěknému mládenci, .osamělá hvězda touží jako dívka po lásce. Jindy vkládá Neruda, básník proslulého cyklu "Matičce", . do těchto písní poměr matky a dítěte, pak p. roh1tity jsou básně zvláštní vroucností. Uhasínající Slunce vzplane na okamžik tehdy, když některá z jeho planet se k jeho vychladlé hmotě nazpět vrátí, tak jako zachvějí se mrtvé rty matčiny, když jí vloží de hrobu na srdce její dítě; oběžnice vylétly do vesndrn od Slunce jako dítě z kolébky; oblakové jsou tkliví synové Země. V těohto básních nešetfí I-Jernda laškovnými a mazlivými zdrobnělinami, hromadí se zálibou prostoduché až dětinské obrazy·a předvádí vesmír zdůvěrněle, zněžněle, zlidštěle. Přimyká se netoliko k prostonárodní písni, ale pokračuje přímo tam, kde stanul Vítězslav Hálek v iněkterých"Ve<3erních písních" (viz na př. VII., XXVII. a XXXIII. číslo "Večerních písní"). Tu jest Ner'~da nejpřístupnější, nejlidovější, ale též nejméně hluQoký. V těchto lehce zvonících slokách, zasvěcených důsledné anthropomorfisaci vesmíru, zmizel myslitel uprostřed ko~etní hry takřka nadobro; ani ostře vyhraněný, rázovitý sloh Nerudliv nemohl se projeviti v namnoze titěrných arabeskách. Jiskrné veselí, které ovládá tyto písně a popěvky, stupňuje se vně~olika veršovaných feuil1etonech áž k rozpustilému rozmaru. Tak v dotazu matičky Slunce po rodinných poměrech II paničky Alfy K:entauri (č. XL) neb v rýmovaném protokole o hvěz- 11 dářské hodině v žabí kaluži (č. XXII.) vyhnáno jest anthropomorfisující stanovisko Nerudovo až v smělou grotesku: v tomto' bujném·a parodistickémčísle Neruda pošklebuje se v závěru jaksi sám sobě a svojí Snaze zanthropomorfisovati vesmír. Zde i \' lehkoduché causerii o postavení Země mezi Martem a Vemtší a odtlsledcíclI toho pro povahu lidskou (č. XXXIII.) poznáváme okamžitě feuil!etonistu z denního listu, který zvykl si baviti čtenáře směšnostmi a nicotnostmi lidské komedie a nad tím nevinným 'ohňostrojem žertu a duchaplnosti rozpínati jasnou oblohu humanního humoru. Tu platí vlastní jeho pyšný povzdech: "Dík budiž Vám, zlaté hvězdičky, dík za jeden ze všech darů, že umím lidmi zatočit vesele do rozmaru! Že dovedu někdy alespoň mžik mladistvé ranní záře a živý pablesk radosti do české vkouzlit tváře." Na tohoto Nerudu. byli čtenáři zvyklí v próse, tohoto otekávali i v poesii. Ale básník měl 'komě lidových písní a šprýmovných causerií v ~áloze Ještě několik jiných tónů. Ani jako feuilletonista nechtěl Neruda čtenáře pouze obveselovati a baviti, nýbrž-toužil jej také vlastenecky vychovávati a mravně otužovati. Tomu hoví v "Písních kosmických" řada čísel, jež by bylo nejsprávněji nazvati výínluvnými chansonami v onom význam~ ~o;-a. jejž mu dat v první polovici min ulého století popufárnt francouzský písničkář Béranger, kterémuž se Neruda srdečně lobdivoval, a v jehož slohu psali vedle Nerudy Sbírka souvislé ~etby ~kolní. 2. 2 18 své Inadšené deklamace také ,Václav Sole a Svato~ pluk Cech. Vlastenectví, které v těchto dľirazných a názorných chansonách Neruda českým srdcím vštěpuJe příklady a obdobami z kosmu, jest jiné než bolestný a krvavý cit národní, reptající a skřípající zuby v třdim 'Oddíle "Knih veršů/l. Nyní káže Ny ruda přímo a rozhodně: "Vlast svou m,íš nade'*še milovat!1I "Vzhůru již hlavu, národe, k nebi s~é zdvihni ločí!1I "Bude-li každý z nás z křemene, jest celý nállOd z kvádrů!" "Ziv-li chceš být, buď lačný 'had!/1 Vlastenectví Nerudovo zpyšnělo a otužilo se, stalo se Í\Tdě odvážným a výbojně krutým :netemenÍ již z pocitu bolesti, nýbrž z vědomí síly. Sou:visí těsně s hrdým titanismem básníkovým, jenž ehce 'útočně ztéci hradby, zavírající poznávací i. tvůrčí schopnost člověkovu. Zde mění se vědecký racionalism básníkl'lv přímit) ~mY!šilenk!ov6a volné opojení, a přehlušuje všecky filosofické námiťky o hranicích li~~kého p'oz!~ání, volá Neruda vzdáleným světům piIlU'') do tY~re: "My přijdemblíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme, my bij-em o mříž, ducha lvi, a my ji rozbiJeme 1/1 nebo jindy: "Před žádnou, žádnou záhadou své síje neskloníme, 'O nebes klenby nejzazší svým duchem zazvoníme 1/1 . Někdy nedovedl se Neruda v těchto hlasných deklamacích ubrániti jakési vnějšnosti, která vniká do lyriky, kdykoliv báseň 'Přestává býti výrazem prud- i ij kého citu b:isníkova a mění se v účinn)' prostředek veřejné agitace. Avšak Drávě mnohá z těchto tendenčních a národně výchovných "Písní kosmických" si dobyla přístupnou jasností a pádnou důrazností ce~u k srdcI i lidových vrstev, a bývá častěji citována i přednášena než· leckteré číslo, hluboké svou silou prožití a žhnoucí vnitřním ohněm. Znalci dak ani na okamžik nebyli na pochybách, že nad ch~ nsónami nejpopulárnějšími vysoko se básnickou cenou . tyčí ona stručná báseň, která začíná smělým obrazem "Aj, tamhle c1římavých jiskerek jak když ruIkou rozhodí květů, to letí prostorou 'kometa" a která končí jásavou slokou vnitřního osvobození:. "Srdoe celičké vystláno nesmrtelnosti kvítím - co potř-cbuji já věčným být, když věčnost již teď procítím!/I Nerudův titanism, ktery propuká v této řadě básní, spřízněn jest co nejúze s hlubokým pohnutím citovým, jež se zmociíova!o srdce básníkova při Gumě Inad krásou vesměrné stavby neb zvláště přI zádumčivé úvaze 'O velkých událostech, kterými skončí některé dějství odvěkého dramatu 'kosmického. Oslněn a okouzlen nekonečným bohatstvím 'krásy ve veškerenstvu ("Poeto Světe l"), vzrušen až do samých kořenil bytosti silou a věčností bolesti v lidstvu, na zemi i v kosmu vůbec ("Promluvme sobě spolu"), pohnut až k slzám tragickými událostmi roZkladu, zmaru a smrti v sluneční soustavě i mimo ni daleko za hranicemi častí' postižitelného člověku ("Měsíc mrtev", "Přijdou dnové, léta, věky, věki'1v' v,ěky" , "Až planety skl'esnou k slunci zpět"), oddává se básník vášnivému citu, hromadí obra~ mohutných obrysw a sytých barev, stává 'se nadšene wýmluvným 2· 20 ll. neočekávaně horoucím. Pojednou odložil 'svou starou uzavřenost citu a obvyklou skoupost výrazu; v plných a horkých' proudech valí se dlouho tlumená pravda srdce, strhujíc čtenáře takřka s sebou. Stesk věrného syna po nezapomenutelné mateři, náhle 'otevřená rána v hrdém srdci zklamaného milence, hrůza lidumilova z vlády ukrutenství na zemi, ale i touha po nesmrtelnosti, opojení blahem tvůrčího aktu básnického, jásot nad věčným přero-_ zováním atómlOl --- toto všespl)'vá nerózlučně s hrdou a vznešenou. dumou o prvních i posledních záhadách vesmíru. iMyslenka i výraz těchto několika velkolepých básní Nerudových~ rozestírají se tak do široka/že ptáme se vlastními slovy poetovými:. "Kam se hymnu křídla přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla, kam, kam se křídla hymnu rozkládají?!" A přece pnívě zde. kqyž udeřil na tón, ktet:j se mnohému estetikovi zdá jediné vhodným pro naměty kosmické (Vrchlický praví výslovně "Iatky tyto skoro všecky vyzývají k zpracování buď kontemplativnímu s didaktickým nádechem nebo hymnickému"), jest Neruda nejméně svůj. Kdežtó jindy 'odolával neobIomně novým vlivům a cizím vzorům; dal se tentokráte - a později v některých "Zpěvech pátečních" - unésti mocnou vlnou časovou. Právě v sedmdesátých letech oddávají se básničtí vůdcové mladého pokolení nadšenému opojení vesmírem 'a 'horečnému zanícení pro krásu nekonečného života. _ Svatopluk. Cech vkládú do druhého zpěvu "Adamitů" velkolepý básnický rozhovor mezi Adamem. a Henochem, kde lyrická filosofie vznáší se odvážně me~i zářícími světy. Jaroslav Vrchlický počíná ,v Ibásních, které později zařad.il do :kgihy "Duch 21 a svět", svou vzletnou pout od h\(ězdy k hvězdě, IOd rozžhavené koule vroucí hmoty k prvotním útvarům ílstrojného života na zemi. . Ale Neruda nesdružuje se s mladšími a teprve hledajícími druhy toliko v hymnickém myšlení, nýbrž osvojuje si také jejich slohový výraz a opouští tím na čas svůj vlastní, originální zpusob básnický. Dosavadní lyrika jeho byla málomluvná a stručná, jako bývá veškeré básmctví obrácené do vnitra a hledající ve světě smyslů především obdoby a podobenství pro život duševní: chtěla nejmenším počtem slov vyjádřiti pokud možno nejvíce obsahu citového. Nehlučela skvělými větami, nýbrž napovídala spíše; nezpívala v hlaholných rytmech, nýbrž zajíkala se; neohlušovala čtenáře přívalem obrazů, nýbrž šeptala. Nyní však stal se' Neruda dočasně řečníkem v poesii. Siroce a pestře obměňuje myšlenku v složitých řadách veršové ornamentiky; kupí výkřiky, řečnické otázky a apostrofy; libuje si v jakýchsi obrazech freskových velkých obrysů, které útočí na čtenářovy smysly. Neruda, jenž sám druhdy př'ekládal z francouzského arcimistra tohoto slohu v,erbalistního a řečnického, z Viktora Huga, a 'který později vítal na český Parnas Hugova věrného žáka a následovníka, Jaroslava Vrchlického, zúčastnil se v "Písních kosmkkých" takto též toho, co bylo bystře nazváno "sezápadněním a zmodernisováním českého kulturního svetaa největší revolucí v něm" Ukázal tak, že 'nezůstal nikterak ,opožděn za rozvojem českého slovesného umění, osvědčil svrchoIvané mistrovství ve velmi složitých a obtížných útvarech básnických, ale - nešef později dále touto drahou, vedoucí přece jen stranou z vlastni jeho oblasti poetické. . . Již' v "Písních kosmických" čte se několik básní, jež přímo ukazují k nejrázovitější lyrice Nerudovč, jak je na:pov~dě"a v cyklech "Elegické hřfčky/' a: "Z kraJ~" a klasiCky vyvrcholena pak "Prostými m