ČEŠTÍ SPISOVATELÉ XIX. STOLETí. POŘÁDÁ JAROSLAV VLČEK. MÁCHA. II. SPISY KARLA HYNKA MÁCHY. SVAZEK II. BÁSNĚ ROZMANITÉ c MÁJ c ZLOMKY VERŠŮ c VERSUCHE c ZLOMKY DRAMATICKÉ, NOVELLISTICKÉ A JINÉ c DOPISY c DENNÍK. K VYDÁNí UPRAVIL JAROSLAV VLČEK. ÚVOD O BÁSNíKOVI A JEHO DíLE NAPSAL ARNE NOVÁK. NÁKLADEM JANA LAICHTERA. V PRAZE. 1907. Tiskem Alberta Malíře na "rál. Vinohradech. BÁSNĚ. KAREL HYNEK MÁCHA. Napsal Arne Novák. I. České národní hnutí obrozensk~ prožilo a zpracovalo v mohutné, samostatné synthese ideje západoevropské romantiky, a hledajíc v nich myšlenkové podminky pro vědomý, úspěšný a silný život obrozeného národa, přihlíželo v účelném a důmyslném výběru pouze k těm myšlenkovým prvkt'lm romantiky, jež znamenaly životní klad, duševní vývoj, kollektivní zdraví. Proto duševni vůdcové českého obrozeni přihlásili se s takovým důrazem k romantické theorii lidovosti v básnictví a v uměni vůbec; proto obrátili se tak nadšeně v duchu svých romantických vzorů k daleké a šeré dávnověkosti národní; proto veškerý svůj úkol životní pojali ve smyslu jazykového a národnostního vlastenectví, prošedšího slavným krvavým křtem citového vzrušení, posvěceného skoro pudovým tajemstvím vášnivé lásky, opřeného o hrdé vědomí šif.oké kmenové příslušnosti. Kdežto cizí romantikové raffí- VII novaně pěstili svůj chorobně rozvitý individualismus a dávali se jim v divokých smrštich vášně a zoufalství vrhati s pyšných vrcholků sebezbožňováni do srázných propasti sebezničení, - čeští romantikové překonávali jej odďa· ným a plodným kultem lidu, národa, Slovanstva. Překy. pující cit, jenž tak často oslaboval vůli a čin cizích ro· mantikíl, čeští jejich žáci vázali účelně zřizeným, nabá· davým poznánim naukovým, a těžký smutek, který za hranicemi ssál krev ze žil a morek z kosti pokolení ro· mantického, poutali představitelé obrození našeho vyšší, neosobní, úrodnou službou. Tím způsobem romantické hnuti, jež v Německu a ve Francii vedlo k deliriu lásky a tajemství, zásvětné mystiky a smyslného požitku, churavé touhy a bludného snění, - v Čechách vedlo k de· liriu práce, oběti, činu. Pouze přechodně a nesměle obrážejí se na jasných a klidných vlnách našeho básníctví obrozenského temné a ponuré mraky oné démonické, bolestné a divoké ro· mantiky cizí, která do poesie a do filosofie promítá bez· nadějnou a děsivou noc, zahalující rozjitřenou duši západo· evropského lidstva v období Velké Revoluce a Napoleona I. Mlhy ossianského blouznění jen na kratičký okamžík zastírají českou epiku; hřbitovní elegísmus s kultem slzí přeháni se jako plachá pára nad lyrickými prvotinami Čelakovského a záhy ustupuje širokému slunečnímu jasu, jenž je pln tepla a záře; tragická maska pozdně romantického dramatu osudového zjevuje se pouze epísodícky l1a naší Iíterární scéně. Teprve K are I Hy 11 e k Má cha, zádumčivý a osamělý cizinec ve svém okolí, v celém psychologickém a umě· VIII leckém rozsahu prožil a vypěl temnoty, smutky a ZOI).falství romantické doby a romantické poesie; svýma velkýma očima, v níchž vrstevnící nalézají soustředěny obrazy hlubokých nocí a dojmy bludného putování, přihlédl k černému, nebezpečnému dnu romantického světového názoru, kde v agonii svíjejí se vášně, rouhání a výkříky naprosté skepse a číré beznaděje; kvetoucím a svěžím údolem soudobého průměrného romantického básnění, nad nímž jásají skřívaní lidové písně, za temné, přišerné půlnocí došel k děsívému a strmému hradu Nicoty. Kdežto souvěkovcům, vychovaným živototvornou a positivní poesií Jana Kollára a Františka Ladislava Celakovského, stačila k odsouzení a odmítnutí Máchovy poesie právě tato její zoufalá negace, její bořivý níhilismus a její krajně vyhnaný indívidualismus, prvky naprosto rozkladné pro tendenční soustavu obrození národního, případá mladšímu pokolení, jehož kolébka stála nedaleko rakve Máchovy, vděčný a krásný úkol protichůdný: pochopiti, ba zbožniti Máchu vyhledáním a oceněním psychologických a básnických jeho hodnot, které znamenají prohloubení, oživotnění a stupňování poesie. Teprve tu se Mácha zjevuje básníkem pronikavé vnitřní pravdy, který vždy II všude podává celou citovou a myšlenkovou skutečnost svojí duše; lyrikem důsledné a naprosté poctívosti, jenž se stále vyznává a odhaluje tam, kde ostatní básníci soudobí skrývají se za zastaralé dekorace lidové naivnosti, slavjanofilských pomyslů, historických fikcí; posléze umělcem vzácné cítlivosti pro odstín a polotón slova, pro barevnost a malebnost obraZil, pro hudbu II duševnost rhytmu. IX Postaven jsa takto mezi miláčky mladši generace, která vědomě pokračovala v jeho dile básnickém, ocitá se náhle Mácha, podle dřivějšího mínění pouhý protichůdce veškeré literární tradíce našeho obrození národního, v stejné řadě s oněmi slovesnými průkopníky, kteří provedli převrat od vlastenecké romantiky k modernímu písemnictví vnitřní pravdy a životní skutečnosti v samém sousedství Boženy Němcové a Karla Havlíčka. Ná· leží tam nejen vší vnitřní tendencí svého uměleckého dila, ale i zvláštním propagačním posláním své činnosti. Mácha, jenž větší měrou než kterýkoli z naších básníků tehdejších i starších, původně závisel na myšlenkách i formách německé romantiky, překonává ji ponenáhlu sám v sobě a odkazuje k novému vzoru poetickému, který celou složitou podstatou svou zaručuje přehodnocení a přemožení jednostranné citovosti a bolestné fantastičnosti pozdni školy německých romantiků. Jest to Byr o n, jejž prostředníctvím Iíteratury polské Mácha uvedl k nám, na jistou dobu sám v něm utonul, dávaje vlastnímu obsahu lyrickému opět a opět vnější roucho byronovské, až posléze jevil se nedoceňujícím a malodušným soudcům jako pouhý epigon jinorodého genia anglíckého. Dnes, kdy přehnaně důrazné odkazování k Máchově závislosti na básníkovi "Parisiny" a "Korsara" zatemnilo i u znalců pochopení pro vnitřní samostatnost, osobní původnost, individuální pravdívost bytosti a tvorby Máchovy, také krítika i věda v zdravé a správné reakci se vracejí k názoru básnického pokolení před půlstoletím, které v pěvci "Máje" předem vídělo tVllrce a průkopníka. x II. o rok svého narození se Karel Hynek Mácha sdílí s Alfredem de Musset, a slavná slova, jímíž franctluzský básník ve "Zpovědí dítěte našeho věku' charakterisoval vášnívé a rozervané syny roku 1810, stojícího pod hroznou a mohutnou suggescí zjevu Napoleonova, do jisté míry hodí se také na našeho poetu, rovněž zoufalého elegika zrazené lásky a beznadějných nocí. Trpí-li však Francie, která Mussetovi dala žívot a první dojmy mládí, bezmocností vyčerpaných síl, Máchovo rodné město Praha prožívá s celou zemí, ba s veškerým metternichovským Rakouskem prudkou krísí bezmocnosti síl předčasně potlačených a energíí zdušených v prvním rozmachu. Všecky snahy a touhy mladistvého Máchy, skromníčkého a tichého hocha z nuzné a spořádané rodiny mlynářského pomocníka, usazené mezi chudinou na Újezdě, potom v ubohé a ponuré čtvrti svatopetrské, posléze pak na zpustlém Dobytčím trhu, na samém rozhraní tehdejší stísněné Prahy, byly pokusy o duševní útěk z doby mdlé a mrtvě dusné. Skutečnost, která s věčným svým střídánim válečných nadějí a finančních pohrom, vítězných bitev a občanských rozvratů jevila se nekonečně prchavou hrou života a nícoty, věčným střídáním nejistých íIlusí, nedovedla uspokojití duchův. Proto generaci této doby, z níž vyrůstá Mácha, nad jíné charakterisuje kult historické i básnícké dálky, romantické touhy po minulosti, ~xotického blouznění o světech odlehlých a záhadných. K mladému Máchovi Xl doléhaji tyto nálady již z dětského eteni, které v podobách bizarně zkreslených, v postavách zkřivených až ke karikatuře, v křiklavé směsi silně nanesených barev podává německou rytířskou a loupežnickou romantiku se' záhadnými a tajemnými figurami děsivých společenských odbojníktlv a vyhoštěnců, s krvavými a zmatenými příběhy, odehrávajícími se v končinách osamělých, ponurých a strašidelných. Zamlklý a pilný žák svatopetrské školy a později samotářský a hloubavý student novoměstského zcela zněmčilého gymnasia, k jehož mysli pražské životní prostředí mluvilo střídavě jazykem společenské bídy a historické, temné elegie, zprvu chápal tuto lekturu polodětskou a polosensační jako pouhou epickou látku k nasycení obraznosti předčasně vznícené; leč dosti záhy vnikal ve své chudobné samotě vášnivého čtenáře a snaživého gymnasisty, kterou vynutil si jako zvláštní výjimečné dobrodiní na svém nuzném řemeslnickém okolí, za fabule všech těch plačtivých ballad, hrůzostrašných románů, rytířských kusův, u nás z Německa rozšiřených a napodobených, a postupně pochopoval duševní stavy, které se skrývaly a maskovaly romantickým dějovým apparátem této literatury a lžiliteratury. Tak v souhlasu s romantickou sentímentálností moderniho básnictví, jejíž vývoj zasahuje anglické pisemnictví od Younga po Shelleye, Francii od Bernarda de Saint-Pierre po Lamartina, německou lyriku od Holtyho po Lenaua, mladistvý Mácha vypěstoval sám v sobě zvláštní citový individualismus, podporovaný jednostranným rozvojem citovosti a obrazotvornosti na úkor energie intellektuá!ní a villc činorodé. Neurčitá a kolísavá tesk- XII nost mladého rozvráceného srdce jeví se všem těmto rozeným melancholikům osamocenosti mravní a společenskou; sladce trýznívé a bolestně opojné slzy mládí výstředního a podrážděného, které v plných proudech kanou na zvětralé náhrobky hřbitovů v a na temné zříceníny hradů zapomenutých, na studený mech propadávajících se pousteven v lese a na nočnl stezky ozařované bledým světlem zamlženého měsíce, jeví se výrazem jakéhosí záhadného a nespravedlivého útisku osudem a lidmi; módní záliba pro samotu, pro nočni bloudění po hřbitovech a po horách, nostalgícké putování za starými hrady a za osa· mělými jezery staví se jako útěk ze společnosti nicotné, světa zrádného, doby nehostinné. Mácha, jenž ve všem tomto cítění a nazírání s celou prudkostí mládí se přimkl k cízím vzorům, pokoušel se z těchto chvilkových láchvěvů okamžitých těch bolů, smutečních těch nálad vytvořítí jakousi soustavu žívotní, jakousí naívní, ale hluboce poctivou metafysíku bolesti, když se byl v skepticísmu spíše citovém než filosofickém vzdal důvěry náboženské, jíž zprvu, jak svědčí jeho nejstarší verše, řešil nejistoty svého srdce. Jíž nyní devatenáctiletému Máchoví jsou noc, kvílení bouře, skřehot sýčků nad hroby, vzlykající píseň labuti, bledý, svit luny jedinými radostmi života, protože mu znovu a znovu připomlnajf, že svět jest velkým jevíštěm zmaru, hrou prázdných ílIusl, závojem prázdnoty; vše, co vzníká, pučl, kvete, musí uvadnouti, opadati, zaniknouti; veškeré bytí jest pouhým přechodem ke konečné nicotě; poslední a jedíná moudrost jest úplné pohrouženi se do ídeje smrtí, prázdnoty, zásvětného zmaru. XIII III. Kolísaje vlivem knižním i německé školní výchovy nerozhodně mezi produkcí českou a německou, student Mácha napsal první své básnické pokusy nejen německým jazykem, ale i představami a obrazy, lyrickou fraseologíí, sentimentálním slovníkem svých německých vzorů. V těchto verších, zcela epigonských, které však nejsou bez lyrické výmluvnosti a bez mohutného pathosu, spatřujeme klíč k veškeré další Máchově tvorbě básnické. Nehledíc ani k tomu, že je tu v prvnim útvaru skupena řada poetických obrazů pro Máchu příznačných, které se později čtenářům jeho "Máje" staly nezapomenutelnými, ani pak k tomu, že jsou tu nadhozeny všecky hlavní motivy Máchovy lyriky, od náboženské meditace po záhrobní nihi!ismus, od přecítlívělé poesie hřbitovní po vzrušenou elegii vlastenecko-historickou, - v tomto drobném sešitku nalézáme již základní krystalisací básnické osobnosti Máchovy: jest to rozený lyrik, výhradní krajinář duše, jemuž dějový motiv nebo epická postava, dramatická zápletka nebo historický příběh jsou pouhou záminkou dušemalby, pouhou dekorací cílového stavu, pouhým znázorněnim nového odstinu smutku a beznaděje. Tak se Mácha roku 1829, v době nejvyšší tvůrčí síly jak Kollárovy tak Čelakovského, jevil nejčístším a nejryzejšim ingeniem lyrickým svého národa. Všecky tyto cítové a myšlenkové vzněty byly však Máchovi opravdovou životní skutečností, jako vůbec jeho život a jeho poesie tvoříly vždy nerozlučnou, organickou XIV jednotu. Od r. 1831, kdy Mácha vstoupil na filosofii, máme dostatek životopisných zpráv o něm; jeho vlastni záznamy, zápisy důvěrných přátel, hojná sdělení duševně spřízněného Sabiny dokreslují nám obraz básníkův. Vidíme v této památné době, kdy revoluční mládež vtiskuje ráz myšlení, literatuře, politice a osudu Evropy, v tomto horečném čase polského povstání a francouzské červencové revoluce, mladoněmecké literatury a novoheglovské filosofie, shromážděnu i v Praze družinu mladých básníků, publicistů, politických blouznivcův a lyrických snilků, kteři prožívali bolestný a spolu nadějný převrat evropského cítění a myšlení. Zde vedle pessimistického Beneše, vedle mystika Fraňka, zahloubaného do novokatolických romantiků Zachariáše Wernera a Novalise, vedle vlasteneckého nadšence Josefa Pokorného, vedle útočného a překypujícího Karla Sabiny zjevoval se štíhlý brunet krásné postavy, vysokého klenutého čela, tmavomodrých zamyšlených očí. Byl to Karel Hynek Mácha. To, co přátelé vypravují o jeho soukromém žívotě, v ničem se neliší od tehdejších módních novell sentimentálně romantických: studium, lektura básníků a filosofů, hra na kytaru, nostalgické blouděni plnily dny nedosyceného a skromného posluchače filosofie. Přátelsky něžné, ba přecitlivělé vztahy k uvedeným druhům nebránily výlučnému samotářství, které často na nočních výpravách vedlo do hlubokých hvozdů, mezi hajné a uhlíře, nebo k vetchým, drolícím se hradům, zastřeným mlhou rytířské tradice v starých kronikách; elegismus hřbitovní, jenž živen byl také předčasnou smrtí několika důvěrných druhů, zádumčivý Mácha sytil večerními návštěvami praž- XV ských hřbitovů; loupežnické romantice, která ve vyhoštěncích a odsouzencích spatřovala oběti společenské ukrutnosti, odpovídala Máchova zálíbná účast při popravách; na dlouhých cestách osamělýmí krajinami sbližoval se Mácha s cikány, kteří jíž od dob Goetheova ,milze" nerozlučně byli spojeni s romantikou rytířskou. Stilisuje takto svůj život jako svou poesii, Mácha romantismus nejen básnil, nýbrž í prožíval. Hned v prvním roce filosofíe se Máchův romantísmus, do té doby národně 'bezbarvý, ba namnoze zněmčilý, proměnil v romantiku vlasteneckou, v elegismus český a hístorický. IV. Osobnimu působeni Jungmannovu na Máchu, styku s Josefem Pokorným, účasti na vlasteneckých a politických hovorech mladé družiny, čtení starých kronik a dějepisců, k nimž Máchu původně přivedl zájem romanticky dějový, dojmům z Rukopisu Královédvorského dlužno příčítati základní převrat, jenž se s Máchou na rozhraní let dvacátých a třicátých stal ve prospěch smýšlení národnlho, dotud nejasného a neuvědomělého. Již v německé lyríce Máchově ozývá se vůdčí motiv jeho pozdější vlastenecké pathetiky: protiklad slavné rytířské minulosti české a přítomné úpadkové elegie i zádumčivé skleslosti; prohloubením této myšlenky, jejíž kořeny tkví v oblasti citové, jest všecko pozdější Máchovo horování vlastenecké. Ne· maje politického smyslu v této době veřejně spoutané a bezmocné; nepociťuje příliš proníkavě kmenového anta· gonismu a proto neklada zvláštního důrazu na jazykové XVI vlastenectví; nejsa ve svém výlučném, zcela romantickém individualismu uvědomělým ,demokratem; posléze nikterak, přes oddanou svou náklonnost k Polákům, nejsa stoupencem Kollárovského slovanství a odtud plynoucí filosofie dějinné, nadšeně a bezpečně ukazující k budoucnosti - Mácha vlastenecké hnuti pojímal docela historicky v úplné shodě s elegismem, který od dětství plně ovládal jeho duševní svět. Romantický kult dávnověkosti, spojený se silným zájmem fabulačním, učinil Máchovi drahými právě ony prameny historicky nevždy spolehlivé a kriticky zřídka kdy cenné, ve kterých šerý pravěk vylíčen byl v nejživějších a nejpestřejších barvách; kde dějová pitoresknost úplně zakrývala pragmatický děj a kritiku motivů; kde legenda, mythus, imaginace, příkrasa splývaly v jediný celek barvitý a poutavý. Proto tak mocně zasáhla do rozvoje Máchovy novellistiky kronika Hájkova, jejiž široký, malebný, pohodlně epický stil pomáhal formovati Máchův sloh; proto básník tak plně podlehl ossianské romantice a vystupňované dávnověkosti Rukopisu Královédvorského, jejž v řadě epických básni z domnělého starověku českého a v několika skvěle improvisovaných lyrických zlomcích napodobil až do jednotlivostí. Z těchto básnických a lživědeckých zdrojů čerpal vlastenecký elegik a melancholický antikvář i látku pro svou historickou 1I0vellistiku, která před proniknutím vlivu Byronova soustředila na sebe veškerý umělecký jeho zájem. I tyto cyklické romány z české dávnověkosti, i tyto fragmentárně jen načrtnuté povídky z našeho středověku vznikly z ryzí inspirace lyrické: jejich děj, často přetí- Mácha Spisy Jl XVII žený hrůzami, násilnostmi, podivnými rodinnými a kmenovými zápletkami, měl rozfíjeti v zauzlení složitém a dramatickém jeden vůdčí motiv, který se objevil básnikovi při zamyšleném pohledu do krajiny nebo který jako' temný hlas srdce překvapil jej uprostřed nečinného sněni. Proto Mácha prováděl krajinářská ličení, plná původních a při mých postřehů, dříve nežli dějovou kostru; proto před charakteristikou osob, buď romanticky konvenčních, nebo matných, vypracoval si dlouhé, volně rhytmované lyrické reflexe, které měly románům a povidkám dáti atmosféru. Tři nestejně rozměrné fragmenty široce koncipovaného románu .Ka t" ze života záhadného dobrodruha Václava IV., jenž ve věčném střídání moci a nízkosti, sku· tečnosti a hry prohrál osud, "Křivoklad", • Valdek" a "K a r I ů v Týn", právě jako oba pouze lehce nastíněné no· vellistickézlomky .Valdice" a .Klášter Sázavský', i kdyby ruka tvůrcova nebyla předčasně nad dilem nehotovým ztuhla, jistě by nebyly uzrály v pravídelné romány pevné dějgvé osnovy a přesného psychologického zkloubení; na· opak, byly by zůstaly lyrickými improvisacemi, v nichž by mrtvé kamení hradů, vrchů, zřícenin tvořilo ústřední bod, kolem kterého by chmurné nálady a elegické meditace básníkovy byly kroužily jako černé ptaetvo kolem starýdi hlásek drolicích se tvrzí. Mácha jako nove1Iista, jako interpret dějin národních nepředstavoval v těchto pracích nikterak pokrok literární: střepy románu .Kat" ukazují, že patnácté století a kvasící zmatky doby Václavovy nepojímal s větší hloubkou než Tyl, Klicpera, Chocholoušek, nemaje, jakkoli do děje episodicky uvedl postavu Husovu, správného tušení o vlastní velikosti oné doby; také výklad XVIII dějin soukromými zápletkami hodně děsivého a výjimečného rázu, dobrodružstvímí Isáky a přátelství ničím se nevymykal z rámce historické naší romantiky Ale v jíném smyslu chtěl a měl býti Mácha i v tomto gemu průkopníkem: kladl zvláštní důraz na přesné vystižení dobového ovzduší; hledal archaistický kolorit v řeči; usiloval zachytiti tajemnou souvislost mezí půdou a dějem na ní se odehrávajícím; toužil vytvořiti historický román z impresse dějinné a krajinářské. Románová archaeologie byla mu prostředkem náladovosti; introspekce v dobu podmínkou introspekce v duši reka a v duši vlastní; vzkříšená minulost mocným popudem elegického roztoužení. Z historických fragmentů Máchových nezůstávají v paměti ani postavy, ani děje, ani rozhovory, nýbrž suggestivně vyvolané akkordy citové: výsledním dojmem románu • Kat" jest jeho elegické motto .Ó králi, dobrou noc!" rozvedené s uměnim mistrovského symfonika po lesích a hradech, údolich a vězeních, které básník sytě vylíčil. Na tomto prohloubení romaneskního historismu a novellistického elegismu u Máchy měly cizí vzory značný podíl. S odbornou podrobností bylo dolíčeno, že právě v . těchto dílech Mácha sloučil středověkou archaeologii popisného umění Waltera Scotta s vlasteneckým pathosem Herlošových elegií v próse a s kultem národ· ního lidového mythu pravěku, jak jej do zámezí provedla romantika polská, která v době velkého povstání osobně i literárně působila na mladší spisovatele české; především Mácha sám, jenž polské romantice vedle sympathií přinášel i duševní praedisposice vstříc a jenž i ve vlaste- * XIX necké poesii stál polským elegikúm značně blizko, dal se očarovati polskou politikou, polskoCl řeči, polským básnictvím. Byla to doba, kdy Mácha, dostupUjící vrcholu mladistvé vnímavostí, podléhal dlouhé řadě cizich vzorů, nemoha se pevně a bezvýjimečně rozhodnouti pro žádný z nich, kdy kolísal mezi všemi formami slovesnými a pokouše! se ve všech, aniž se většinou dostal přes pouhé náčrtky a zlomky. V tomto obdob i vznikla i dramatická torsa Máchova, jež případně lze uvésti v parallelu s jeho historickou novellistikou. Kromě pobělohorské tragoedic .Král Fridrich", z niž byly provedeny právě jen dva výstupy plné nejčernějši melancholie dějinné, vraceji se tyto scénické experimenty, nadepsané "B r a tři", "B o le s la v" a "B r a t r o v r ah", náměty svými z dějin Přemyslovcll ke kronice Hájkově, divadelni technikou k dějepravným hrám Klicperovým, jednostrannou psychologií melodramatickou k divadlu romantickému. Mácha v divadelnich zlomcích svých takřka mimoděk dospěl k typické technice tragoedie romantické: ne šetře jednoty děje ani gemu, času ani mlsta, zaměňuje dramatickou akci mohutnými lyrickými výlevy a klada místo pevné dějové kostry jakousi neurčitou filosofii dějin, dospěl ku proměně dramatu v báseň Iyricko-epickou. S marnotratností lyrického lmprovisátora rozsévá melodramatické vložky v samomluvách i v prologických partiích; zastavuje melodick5·mi reflexemi o osudu děj a přerývá popisnými rysy dialog, takže pro lyriku nerozvíjí se energie, neprovádi se dramatický čin. Proto pravým a vlastnilO výrazem tohoto bohatého genia lyrického je náladová píseň, lyrická reflexe, citová improvisacc. XX V. Máchova lyr i k a, vrchol jeho díla básnického, dochována jest budoucnosti, která ji náleží bez každé výhrady a pochybnosti, v směsici trosek a náčrtů, zlomko· vitě a nesoustavně, bez chronologie a výběru. V této spoustě básni nehotových, často jen myšlených a v samém varu koncepce vržených na papír, pozorujeme namnoze, jak Mácha se vždy znovu vracel k jednomu motivu, jak dlouho pracoval o témže obraze básnickém, jak hledal vnitřní rhytmus pro určitý duševní stav, jak do· kresloval, stinoval, stupňoval, jak opouštěl skladbu nedokončenou, sotvaže zachytil některý odstín citového vzrušení, polotón myšlenky, postřeh krajiny. Jednotvárnost, kterou tl někoho pltsobí tyto improvisace, časově sahajicí od básnických začátků Máchových až k jeho skon:l, nevzniká pro nedostatek poetovy soudnosti, nýbrž jen proto, že pi1Vodní vydavatel Máchilv, jemuž vděčíme za zachrá· nění těchto verši!, z kterých nechtěli bychom pohřešovati ani jediného, do knihy vložil místo lyrického díla Má· chova prostě jeho lyrickou pozilstalost. Všecko lyrické tvoření Máchovo vyrůstá z kořenů, které v mladistvých jeho německých pokusech jsou úplně odhaleny, leč hlubším a s]ožLě.Jším prožíváním vlastního osudu nabývá sentimentálnost, původně jen literám i a fiktivni, hutné a životné podoby, právě jako filosofické vzdělání a metafysické úsilí Máchovo mění někdejší matnou a naivní reflexi jinošskou v závratně klenutou konstrukci kosmického pessimismu a zoufajíciho idealismu. XXI Za studií filosofic!{ých i právnických Mácha, jenž zároveň i v logice a mathematice hledal oporu proti jednostranně rozvité sentimentalitě, soustavně se zabýval spekulativní filosofií, a tu jako závratný cyklon strhl jeho ducha abstraktni idealismus a individualismus myslitelil ze školy Kantovy. Tím se citový subjektivismus jeho mládí postupně proměňoval v subjektivismus metafysický, a duchu Máchovu, propadlému důslednému iIIusionismu, znovu mizely všecky zjevy, rozplývající se jako ranní páry, jako lehké mlhy na měsíci. Nejprve se Mácha naučil mysliti v kategoriích ídealismu Kantova a Schillerova: pravou skutečnosti jsou jen zásvětné, skryté, vzdálené ideje věcí - a trpěl tím více věčným tím rozporem mezi ideálem a skutečnosti, mezi světem hmoty a domovem světla, mezi temnotou noci a jasnými hvězdami ve výši. Zároveň život dával chudému proletáři, neznámému básníku, zrazenému milenci strašné a nezapomenutelné naučení: tvoříme si jen proto iIIuse, abychom záhy poznali jejich nicotu; opíjíme se jen proto krásnými sny, aby skutečnost nás z nich nelítostně probudila; milujeme v ženách jen proto přeludy, abychom tím jistěji a hlouběji byli raněni nicotnou, urážlivou neb ubohou skutečností všední pravdy. A tak Mácha, který v životě volal po závratných ideálech, dostávaje podílem jen trudnou, nuznou existenci ubožáka pod nízkým stropem vychladné světnice; který ve vlasteneckém horlení toužil po mohutném obnovení dávné slávy, setkávaje se kolcm sebe jen s malicherností snah a se zbabělostí ustrašeného okolí; který miloval, ba zbožňoval ženy až k serafickému vytržení, shledávaje posléze, že přišel příliŠ XXII pozdě, nebo sblížil se s bytostí nedůstojnou - tak tento nevyléčitelný ilIusionista, který už od dětských let vyznával náboženství zmaru, znovu prchal k opíu filosofické spekulace, jež v transcendentním individualismu Fichteově stavěla závratný a hrdý hrad pro subjektivisty, odvrácené od marné hry věčně rozptylujících se přeludů skutečného světa. Avšak důsledná spekulace o posledních metafysických záhadách vyvrátila i tento hrad pýchy a sebeklamu. Mácha rozšiřil zákon stálého zániku, nekonečné pomíjejícností, kolotavého přechodu v nic posléze i na svůj subjekt, a se zoufalým Masem, jehož zsinalé světlo vrhá svoji zelenavou zář na nejhlubší verše básníkovy, uzřel před sebou příšerné rozcestí: buď je nutno věřiti v tupé a němé resignaci, že naše Já navždy zanikne v prázdné nicotě, anebo v pantheismu trpném a bezcílném smiřiti se s představou věčného návratu, opětovaného přetělování a přetřiďování, stálého sledu by ti a zničení. Unaven jsa všemi tíhami a zklamánímí jedné exístence, jejíž obsah prožil pří své stupúované citlivosti, prudkosti vztah II mílostných a opravdovosti myšlení v několika letech jinošství, Mácha nepřeje si již pantheistického oživování v hmotě nebo v ideji, a raději volí bezvědomý, konečný zmar. Touha po pustém stínu, po pouhém prázdnu, po věčnosti bez konce jest posledním, sotva znatelným stenem metafysické myšlenky Máchovy. Potom mlkne vše. Pro tuto filosofickou soustavu, podloženou však velmi složitým životem citovým, hledal Mácha lyrické symboly, jako první náš básnik, jemuž poesie jest výrazem celistvého světového názoru. Stálým sjednocováním vznešené XXIII myšlenky a mocného citu vytváří lyriku filosofíckou a elegickou zároveň, a jsa rozený básník impressionistický, vždy pro svou poesii nalézá krajinářskou dekoraci, v níž však jen málokdy se spokojuje s popisem a se situačním líčením. Zprvu, dokud se Mácha neosvobozuje od svých vzorů, od německých elegiků náhrobních a od domácí bal1adistiky, symboly jeho jsou všední a jeho výraz je neumělý, tvrdý a strojený; také jeho četné ohlasy lidové pisně slovanské se všemi antithesami, metaforami, zdrobnělinami a něžnostmi nejsou mnohem více než básnická cvičení, třebaže Mácha se zcela jiným uměním než Vacek Kamenický, Picek nebo Chmelenský vystihoval ráz stručného lidového popěvku. Potom, vycvičiv své umění hymniky elegické a pathosu myšlenkového na zachmuřených těžkomyslných úvahách námětů vlastenecko-historických, v řadě básní, v nichž neni rhetoriky, nýbrž kde obrazy prostě rozvijejí ideje a kde malebné rysy stupňují jen dynamiku citu, povznáší se k vznešenosti, jakou zaručuje rovnováha ideje a symbolu, pomyslu a básnícké řeči. Mácha, jenž nikterak nenáleží k lyrikům naívním, ale jejž bohatství malebného jeho zření zachraňovalo od výlučné, suché spekulativnosti v lyrice, spiše Schillerovec nežli Goetheovec, činí z náladové a sensitivní básně orgán myšlenky filosofické. Tato methoda básnická, protichůdná všemu, čim se do té doby vykazovalo naše básnictvi, má mezi německými romantiky svého klassika v Novalisovi, jehož .Hymny na Noc" stoji lyrice Máchově bliže nežli cokoliv z poesie světové. Jako Novalis, stejnou měrou sensitiv i intel1ektualista, tak i Mácha činí noc nej- XXIV vyšším symbolem svého snění filosofického; jako Novalís básník záhrobí, tmy, blouznění, i Mácha vyciťuje všecky světelné, zvukové a vzdušné odstíny temna a měsíčního svitu; jako Novalís, magnetisovaný ústřední představou své zemřelé milenky, podobně i Mácha, stále mučený záhadou zásvětí, v hustých temnotách noci nalézá konečnou odpověď. Ale kdežto Novalisovi půlnoc odpovídá mystikou lásky, splynutí, kladu, Máchovi z ní mluví mystika zmaru, zničení, zoufalství. Obdobně symbolísuje Mácha věčné hledání Tajemství nikolív hledáním "modré květiny" fOmantické, kterou přece lze nalézti v nekonečné dálce, nýbrž blouděním měsíce za milenkou, které nelze najíti vůbec; obdobně s příklonou k vlasteneckému elegismu líčí pouť za ideálem jako touhu umírajíciho pážete po budoucí vlasti, která jest pouze chladným svitem luny, temným mrakem, vzdušnou iIIusí. Nepochopena jsouc svými vrstevníky, chovala tato duševně velmi složitá lyrika Máchova bohaté prvky dalšího básnického rozvoje: na místě zásady imitační, jíž zastupoval jak Jan Kollár, seslabující napodobítel cizích reflexivních básníků, tak Čelakovský, zhušťující napodobitel písně lidové, stavěl tu Mácha princip samostatného, úzkostlivého, třeba chvilemi těžkopádného hledání vlastní přiléhavé formy pro myšlenku stále provázenou citovým naladěním. Kdežto do vystoupení Máchova jedni z lyrikŮ trpěli myšlenkovou suchopárností, druzí pak nicotnou citlivostí, Mácha, který své básně těžce platil životem, stále podával jednotu ideje a emoce, reflexe a nálady. Při tom Mácha byl první náš lyrik, který odhalil kouzla krajinomalby ve verši, a jakkoli jeho XXV krajinářské dojmy jsou vesměs ponořeny v hlubokých, těžkých temnotách, přece některé z těchto drobných básní tyrických, zachované jako improvisované skizzy z poslední jeho doby, projevuji jemným laděním svých barev a vybranými kontrasty světla a tmy, že je stvořil první český ímpressionista, mnohem dříve, než naše domácí malířství pro tato tajemství barevného zření mčlo připraveno srdce a otevřeny smysly. VI. Počátkem let třicátých přistupují k vnitřním činitelům Máchova duševního rozvoje také četné podněty vnější: život a skutečnost se doplňují se spekulací a sněním. Právnické studium, které, dokonči v filosofii, Mácha si vybral, přitahovalo jeho logický důmysl a zájem o realítu; záhy stal se obratným právníkem. Z bludného kruhu samotářského elegismu vlasteneckého vybavil se činnou účastí v národním hnutí; jako divadelní nadšenec a herecký 'ochotnik, jenž vynikal.,. spíše dobrou vůlí než talentem, získal si přízeň vlivného Tyla i jiných předních lidí vlasteneckých, otevřel si přístup do pražské české společnosti, zalíbil se na venkově i u žen. Tak prožil první prudkou vášeň zamilovaného snílka k dcerce želetínského lesníka, Maril Štechové, jejiž okoli na chvíli idyllicky zbarvilo Máchovy city i verše, až na konec naivní venkovská dívka vyznala, že jsouc již z dřívějška zadána, přijímala projevy hluboké lásky Máchovy jen hříčkou. Tak setkal se mezi vlasteneckými enthusiasty pro divadlo s pllvabnou sice, ale jinak nepatrnou koketkou, XXVI dcerou skromného knihaře z Truhlářské ulice v Praze, Eleonorou Šomkovou, kterou si přebásnil v goetheovskou Mignon. Máchův vytrvalý přelud nedal se vyléčiti ani nespolehlivým, pošetilým chováním mělkého a vrtkavého děvčete, ani nepříjemným jejím 'okolím rodinným. Mácha se stili sova! si celý poměr, jejž sám vystupňoval v osudovou vášeň, jako balladu, uvedenou měkkými akkordy na kytaru, převedenou však záhy v rušnou dramatiku s výbuchy žárlivosti, se sliby a hrozbami lásky, se slzami elegie. Byly to však jen otrávené slzy iIluse. Roku 1833 Mácha uzřel Krkonoše, jejichž liduprázdnou a ponurou horskou krásu narýsoval v mrákotném podání na okraj několika svých částí autobiografických novel!. Roku 1835 dostal se přes Tyroly do Benátek a do Terstu, kde do cestovního zápisníku vrhl několik geniálnich skizz impressionistických a uvědomil si kontrast severního smutku a jižní přírody, k němuž se opět a opět vracel. Italii a zejména Benátky Mácha pozoroval již očima Childe-Haroldovýma: největším dojmem, jejž po německé idealistické,fiIosofii Máchovi přinesla léta třicátá, bylo poznání poesie lorda Byrona. VII. Zdá se, že polští romantíkové, z jejichž rukou, chvějících se a vášnivých, Mácha přijal ve věku dvacetí let překlady děl Byronových, mimoděk vnutili českému básníku také své velmi jednostranné a velmi neúplné pojetí anglického genia. Byron, jenž se rázem zmocňuje ducha a lásky českého žáka německé romantiky a metafysiky XXVII není vlastně Byronem, který okouzlil Goethea a osvítil Puškina, ani oním, od něhož se učili Francouzové ze "Cénaclu"· nebo Heine; toť Byron stilísovaný a interpretovaný cizím prostředím. Lze zhruba říci, že Byron a Mácha jsou· temperamenty protichúdné: ironik a sentimentalík, titanovec a passivní snílek, odbojný útočnik a zoufající melancholík, velkolepý kritik společnosti a samotářský subjektivista, výbojný kosmopolíta a elegický vlastenec tu stojí proti sobě. Oba vycházejí z krajního individualismu, na němž spočivá veškerá jich bytost, a nenalézajíce v životě dostatečnou miru osobní svobody, vzpíraji se světovému řádu - Byron spíše vltlí a zcela rázovitým opovrhováním intelIektu povzneseného, Mácha spíše citem a bolestnou pochybovačností intelIektu hlubokého. Byronúv vzdor, rytířský, domýšlívý a činorodý, zakládá se na vúli k moci, vede k revoltě, boji· za svobodu, válce proti tyranii, polítickému spiknutí, převratu společenského řádu; Máchúv odpor, zakřiknutý, stísněný a passívní, vyvrcholuje vúlí k zničení, hlásá evangelium i11usí, soustavu nihi1ismu, náboženství nirvany, pessimistickou negaci. Temperamentem a názorem si tedy oba básníci nemělí co říci, jakkolí Mácha podle zákona polarity cítil se přitahován všemi skvělými vlastnostmi svMného Alastora, kterých sám neměl; v ublasti idejí dala německá metafysika, přizpúsobená vlastní elegické sentimentalítě, Máchovi i nejsmělejší pomysly, jež by třeba ve formulaci nádhernější a v přízpúsobení časovějším byl mohl načerpati z Byronovy filosofické rhetoriky. Než Mácha byl u Byrona oslněn týmiž skvělými a záhadnými rysy básnického umění, které tak mocně púsobily na romantíku polskou: XXVIII výstředními a úchvatnými ději, jež jsou spolu velikými, ač značně neurčitými symboly; postavami zločinnými a blahodějnými zároveň, Ueré jsou dopola zosobněnim ideje a odpola apotheosou básníkovou; zápletkamí strašnými a ďábelskými, jež hraníči na zločin a šilenstvi; nevýslovnou směsí slohu legendárního a historického, moderního a vlsionářského. Mácha, jenž sám ve svých. pokusech rozbil formu dramatu a hístorické novelly, aby zachránil svůj nejosobnější dar básníc ký, lyrickou reflexi a: 'citovou meditaci, našel v Byronovi velkého ničitele uzavřené formy epické, který si vždy znovu vytvářel přiležitost lyricky sníti, filosoficky meditovati, eroticky blouzniti, společensky revoltovati, nadšeně se dívati do přírodní krásy. Byron byl Máchovi dúkazem, že lyrika, meditace, sen, líčení jsou v poesii vším; že stači, aby ten, kdo jimi vládne, byl velkým básnikem, byť neznal umění psychologícké Individualisace a byť jeho dějová vynalézavost byla skrovna. A tak úhrnem, pod vlivem Byronovým Mácha, jenž nepotřeboval myšlenkové ínspirace, rozvolňuje ještě svou formu poetickou; sesiluje svúj sklon ke groteskní a bizarni motivaci dějové; zalibuje si výstřední a absurdné postavy oblité zločínem a děsem; proměňuje v jakousi slepou soustavu svúj fatalismus vášně a svúj subjektivísmus individua; odchyluje se od básnické archaeologie. Máchúv byronismus i za vlivu nejpronikavějšího jest jednostranný a kusý: vnější, fabulační, dekorativní, technický - myšlenkově Mácha také za této doby Zllstává samorostlým a pllvodním. Ve třech básnických dílech široké koncepce se Mácha nejtěsněji připial ke vzoru Byronovu: v bal1adíckém eposu XXIX "Mnich", jenž zt1sta! nedokončen, v románu "Cikáni" a ve veršované povídce "Máj". Byronovy skladby, jichž motivy a postavy, ač vždy v jiném stupni přibuzenství, se v těchto výtvorech vracejí, jsou "Lara", "Giaur", "Korsar", "Parisina" a "Vězeň Chil1onský". Chronologie uvedených tři děl Máchových je spolu dokladem, jak Mácha postupně se vymaňoval z jednostranného vlivu dějové romantiky Byronovy a kterak víc a víc v Máchovi pronikaly vlastní prvky myšlenkové í žívly lyricko-popisné nebo lyricko-reflexivní. "M n í cha" básník sám charakterisovaI jako výsledek nejíntensivnějšího byronismu, který tehdy naň působil suggescí takměř démonickou: k archaeologickým a dávnověkým sceneriím a motivům hístorické novellistiky Máchovy druží se scenerie a motivace byronovská, klášter na sv. Bernardu, hradní kobka s rakví, náhlý příjezd, tajemná hrůza z osudné víny, těžká provinění divoké vášně, svrchovaná míra kajícného trestu, žal a zoufalství svedené divky, vše v barvách křiklavě nanesených, konturách ztrhaných, v osvětlení z tragoedie osudové. Místo psychologie jest tu pouhá romanesknost, místo charakteristiky pouhé hromadění dobrodružných schemat, místo výkladu čínů spletenina nejasných dějů, za nímiž všecko úsilí vykladatelské marně hledá ohlasy vnitřního života básnikova. Když sebe pečlivějí seřadíme tyto bízarní úlomky, "Mnich", podle správných slov Máchova přísného soudce kritíckého, zltstává pouhou karikaturou poesíe Byronovy. Pochybenou methodou vnějšího hromadění dějových a scéníckých ryslt z děl anglického básníka postupoval Mácha, tvoře nejobjemnější svou skladbu prosaíckou, XXX román "C i k á ni". Koncepční bod tohoto divoce vytřeštěného a dobrodružně zmateného díla, jehož přepiatá romantika přeherodesovala Herodesa, jest lyrický a subjektivní. V strastné době bolestně nevyrovnaného a pochybnostmi trýzněného poměru k Eleonoře Šomkové raněn jest Mácha přízrakem nedůvěřivé žárlivosti, kterou románem promítá epicky, vyháněje vše do kraj ni dramatiky a násilné hrůzy. Krajinářské dojmy z Italie a českého Středohoří poskytují pozadi; osudová tragoedie a byronská epíka dějovou osnovu; temný a slepý fatalismus vášní, které v přehnaném zjednodušení vyčerpávají, ba pohlcují každou postavu vyhnanou do jediné náruživosti, dávají zrůdnou a vadnou psychologii; kontrast Italie a severu, benátských gondol a českých hvozdů, šlechtických sídel a zapadlých hospůdek zvyšují pikantnost děje, namnoze se ztrácejícího v šírokém a svěžím líčení krajínářském. Nevěra a žárlivost, únos a krvesmilství, šílenství a cikánské bloudění, tajemné znamení na těle a zavržení dítěte, vražda a poprava - toť navršené motivy románu, ve kterém vnější romantika, rázu spíše německého než anglického, slaví SVOll noc filipojakubskou. Základním nedostatkem románu, jenž dnes zajímá vlastně tolíko dějovými parallelamí k "Máji", není okolnost, že Mácha byronských postav nevyvolává ve velkolepém ovzduší kosmické melancholie a socíálního odporu, jenž tvoří Byronovu velikost, nýbrž spiše v tom, že epický děj není podložen nižádným světovým názorem, níjakou hlubší idejí, jakými jindy básník téměř marnotratně plýtval. Proti .Mnichu" však lze i v nedokonalých .Cikánech" pozorovati pokrok: krajinář stále provází epika, malíř vytváří XXXI barvité pozadi pro vyprávěče, sytá líčeni scenerII JSOU nerozlučně spiata s výjevy vášně; i v "Cikánech" ukázal Mácha své uměni vystihovati románové ovzduši, pittoreskně zachycovati náladu dějovou. VIII. Souvislost mezi románem "Cikáni" a básni "Máj" není' pouze chror.lOlogická a dějová: obě různorodá dila, takřka zároveň vyrůstajicí ze společných motivův epických, poslednimi kořeny psychické koncepce tkvi v téže nebezpečně sesouvající se půdě autorova osobniho osudu. zlý démon žárlivosti, jenž v "Cikánech" proměňuje spletité osudy Giacoma, Valdemara i mladého cikána v divnou směsici hrůzy, zoufalstvi a zločinu, a jenž vede v "Máji" ruku "strašného lesů pána" Viléma k osudné otcovraždě, ve skutečnosti upiral svoje děsivé zraky na básníka právě za doby, když v prvnim varu koncepce osnoval romaneskni děj obou výtvorův. Epický námět "Máj e" rozvádí strašný osud žárlivého vraha a tím do. upřílišených důsledků promitá to, co by jemu samému bylo souzeno jak společností, tak zákonem, kdyby v náhlém vzplanutí" vášně byl dovedl proměníti bouře svého citu, žárlivého a podezírajícího, ve výbuchy činu a pomsty. Než tento základní epický motiv "Máje" zadrhl Mácha ještě druhým dějovým prvkem, rovněž už v "Cikánech" vykořistěným. Jako žárlivost pudi mladého cíkána stále a ne odvratně proti vlastnímu, neznámému otci, zločinnému svůdci milenčinu, tak hrozná Moira čini Viléma otcobijcem, když byl seznal, že jeho Jarmila klesla v otcově hříšném XXXII náručí. Ostatek děje rozvíjí se pak důsledně a přirozeně z těchto základních předpokladů - i končí vůdce lupičů a otcovrah Vilém na popravišti, a padlá jeho milenka Jarmila v prokletí a zoufalství ve vlnách jezera. Je-Ii tato dějová kombinace, tak upřílišující v hromaděnl hrůz a zločinů, samostatným výtvorem romanticky napiaté a citově předrážděné fantasie Máchovy, - motivy samy nejsou než epigonským holdem Byronovi a jeho výstřední fabulaci. Mácha, hledaje epickou kostru pro svou hluboce osobní reflexi a vášnivou lyriku, sáhl ku prameni, jejž mu stálé čtení a mohutná, ač paradoxní sympathie přibližily nejvíce: k "Vězni Chilonskému", ke "Korsaru" a k .Parisině", a zpracoval motivy, charaktery a zápletky, odtud přijaté, pod silným posud dojmem německé loupežnické romantiky, která v průměrné produkci tehdejší pohřbívala Rousseauův a Schillerův odboj proti společnosti pod tíživým nánosem sensační hrůzy a dobrodružnosti. I leží dějový růst a kombinační postup "Máje", pokud skladba vůbec je skutečným epickým dílem, zcela jasně před námi; přece však při tomto pozorování básně nelze zhostiti se pocitu, že základní koncepční jádro díla sluší hledati kdesi zcela jinde. Máchova vlastní básnická osobnost nejprudčeji a spolu nejvelkolepěji se vybíjí na dvou místech "Máje", jež právě jsou nejodlehlejší od epického dění: v druhém zpěvu básně, kde v půlnoční temnotě a bezzvuké prázdnotě podzemní kobky Vilém přímo a zblizka s úděsem pohlíží do Medusiny tváře záhrobní nicoty, a v epilogu celé skladby, v němž básník, úplně vystoupiv z objektivnosti vypravovatelovy, s bolestnou otevřenosti, odhaluje svůj Mácha, Spisy ll. XXXIII vniHni osud, svou osobni tragoedii, neméně beznadějnou, než byl truchlý osud Vilémuv nebo Jarmilin. Tato dvě místa jsou vskutku duchovními ohnisky "Máje": Mácha tu se silou meditace i bezprostředností lyrismu. s bohatstvím obrazu i s kouzlem slovní hudby, se zázrač· ným darem snění i s uměním obrazného symbolismu soustředil své myšlení, svůj světový názor, svou představu života. Kdežto však Mácha v dřivějšich pokusech lyric. kého gemu nedovedl úplně vyrovnati živel ideově kon· struktívni a náladově malebný a často namáhavě a nejistě hledal pro myšlenku případný poetícký výraz, - nyni, v hodině rozloučeni, kdy navždy zacházi za skalinu na obzoru, za jakési jasnovidecké inspirace, vše se mu bez· děčně a organicky proměňuje v dokonalý básnický útvar, za úplného splýváni pomyslu a obrazu, ideje a symbolu, citu a metafory, kontemplace a malby, filosofie a hudby. Zde, v útvaru definítivnim a rekapitulaci konečné, setkáváme se opětně se subjektivní filosofií Máchovou, jež k nám mluvila z jeho lyriky a jež svrchu byla analyso· vána: Máchův skeptický nihilismus metafysický mluví z tajemného šumotu a záhadného šeptání posledních úvah Vilémových v půlnočním tíchu, rnšeném pouze zoufalým rhytmem těžkých kapek, řinoucích se s mokrých stěn vě· zení; Máchův zrazený í1lusionísmus a passívní elegismus propuká v hloubavých dumách před zbělelou lebkou zločincovou na kolu popraviště za májového večera, přecházejícího v noc; mučívé chvění hrůzy nad ustavičným bez· útěšným střídáním jevů a nicoty naplňuje ponuré ovzduší obou scén, kterými se Mácha znovu projevil jako vzácný básník večerních stínů, houstnoucích temnot, nočních chmur. XXXI\( Takto se oba výjevy, vyplňující zpěv II. a IV. "Máje", stávají posledním a nejvyšším slovem genía Máchova, jeho básnickým odkazem; proti nim také ostatní součástky .Máje" jsou pouhými zatímními pokusy: ať již jest to melodický zpěv I. se svou neodolatelně sladkou mdlobou toužebné lásky i se svým zoufalým pathosem vyvršené beznaděje, nebo vzrušený zpěv III. se svou malebnou krásou jasné přírody, vysmívající se takřka člověku v jeho nevýslovném neštěstí, nebo posléze obě uzavřené ballady, zvláštní suggestívní síly, jímž básník v zralém rozmyslu komposičním přířkl místo pouze epísodické. Tak zmizely v .Májí" tvrdé a těžké koníury epické pod měkce lazenými barvami důvěrné a prožité lyriky a pod zvláštním, zázračným temnosvitem meditace filosofické, a obraz, původně snad koncipovaný jako děsivé, vášnivé fresko figurálně výpravné, přepodstatnil se v toužebný symbolický sen srdce: součástky krajinářské, náladová malba přirodních scenerií soustřeďovaly při tom na sebe víc a více intensívniho zájmu tvLtrCova. Byly chvne - jednu z nich zachytil známý Máchův zápis v denníku kdy Mácha chtěl celou komposíci podřiditi malebné přírodní deskripci, v níž by asi postavy byly úplně pohlceny bývaly pozadím a děje stlačeny na nejmenší míru: ale posléze básník odolal a vyrovnal všecky prvky v harmonický celek. Jako již dříve, ať v Iyríce, ať v próse historické, tak v .Máji" v krajinářských líčeních a přírodních postřezích vládne nebývalá suggesce tím, že básník každý z ních podmaloval určitým citovým stavem, že klada vedle sebe v dlouhých a barvitých řadách vzácně původní pozorování přírodních kouzel, současně s uměním psychického odstínu * XXX.V a náladové nuance vyvolával dlouhé řady vlastních záchvěvů srdce a myšlenky, až posléze dal vyzníti jedné, mohutné doniínantě, v níž se vše, dotud rozptýlené a roztěkané, objímá, snoubí, slévá. Jsa na míle vzdálen suchého pedantického popísování mrtvé poesie XVllI. věku, byl u nás první, kdož pracoval k vytváření poesie malebně náladové, a jsa nadán nevystihlou jistotou v postřehováni rysů dotud v přírodě nepozorovaných i vzácným vkusem při volbě epithet řídkých, výrazných a jednoduchých, předvedl svým čtenářům české stilisované Středohoří jako neobjevený dotud svět, a přece zase jako typicky případné dějíště pro tragoedie lásky, jara, zmařených illusí. Při tom Mácha v "Májí" stále kolísal mezi dvojím protílehlým pojetím přírody, v dualísmu nikolí vzácném u básníků světobolu. Jednou se mu příroda jevíla jako naprosto souhlasná průvodkyně člověka ve všech záchvěvech srdce; podoben jsa Lenauovi, pozoroval, že každý, sebe drob. nější jev přírodní, květina i strom, mech i pták, vlna i oblak, prosycen jest neskonalým hořem lidského osudu, a že tedy ponořiti se do tichého tajemství klíčení a květu, stoupáni mízy a zrání, šepotu vln a tikotu ptáka, stínu měsíčního paprsku i blouděni hvězd, znamená zároveň sestoupiti na dno lidské bolesti. Jindy však pessimismus hlubší a myšlenkově zralejší, který připomíná Vignyho, strhuje Máchu hrůzou pravdy o naprosté necitelnosti přírody k bolu lidskému; pak hromadil protiklady přírody tiché, vážné, zlazené, májové a osudu vášnivého, krutého, vraždícího; pak dává s hořkou íronií zváti hrdliččinu hlasu ke hrám lásky v oka mží ku, kdy Jarmila v zoufalství vrhá se do vln, nebo tichému světlu májové luny v klidném ozáření po- XXXVI stříbřiti sťatou hlavu odsouzencovou, nebo prázdným důlkům vybílené lebky dojatě pohlížeti do večerní krásy májové. Hlubo!,é rozpory jednotlivce se společností, vášně se svědomím, člověka s přírodou, myšlenky s věčnou nicotou, touhy po životě s naprostou metafysickou skepsi, toužebného mládi s vědomim věčné pomijejicnosti všech jevů, nakupeny jsou v "Máji", ale přece básník dovedl povznésti své dilo k vzácnému stupni harmonie: dějové i látkové, citové i myšlenkové dissonance vypěl jazykem tak melodickým a hudbou slov tak mistrovskou, že o mnoho desetileti předstihl svoje vrstevníky. Mácha, vybiraje se vzácnou zdrželivosti, vlastní skutečnému znalci slovesné působivosti, pouze výrazy suggestivni a slova hutná a plná, řidě svůj básnický slovník potřebou čistě lyrickou, vyhýbaje se všemu, co by rušilo sloh elegický a sentimentální, pracuje hojnými paraIlelismy větnými, veršovými, učinil si z českého jazyka podivuhodně dokonalý nástroj pnetícký. Touto individuálni reformou básnického slovnika českého provedl úplný převrat v české poetice, která dotud svou řeč čerpala z pramenÍ! tradičních, ať z lidové písně, ať z jazykové archaeologie fíIologické a slavjanofilské. Ale Mácha v "Máji" nespokojil se nikterak přeměnou pokladu slovního: znal i zvukovou hodnotu jednotlivých slov, vyvolával vyšší hudebllí účin zvukomalbou stále se vracejících týchž samohlásek j umělým seskupenim souhlásek stejného řádu; pečlivě volil, jako vycvičený hudebník, pro své vždy téměř plné a štěpné rýmy významná a přesná slova rýmová; skoro raffinovaně vzněcoval převládajicí náladu opětovným vracenim se k týmž rýmům, především k několika působivým dvojicím náladových XXXVII jednoslabičných slov. Posléze svůj iamb, nikterak pedantický a ne vždy správný, rozmanitě obměňoval, čímž se vyhnul i jednotvárnosti (obě intermezza básněna jsou z téže příčiny v jiném rhytmu), pročež Máchův verš, podoben jsa strunám harfy, povolné i nejjemnějšimu doteku ruky cvičené, plyne jako vlny jezera za májové noci, šumí jako borové snětí ve hře lehkého jarního vánku, touží jako dlouhý stesk pozdního soumraku. IX. Slavný epilog Máchova "Máje" právem se pokládá za posledni slovo básnikovo. Mohutný a samostatný subjektivismus drtí v něm formálni i myšlenková pouta epigonského byronismu; citově i reflexivně hluboká lyrika tryská v něm, přelomivši kůru nepravdivé, vyčtené a nepůvodní epiky dějové; samorostlý názor světový plně se tu vyslovuje přese všecky zvyklosti časové a literární. Mácha, který téměř již utonul v polské romantice a ve škole Byronově, nacházi zde znovu svou podstatu a svou osobitost. A přece k pozůstalosti Máchově náleží dilo, jež všecky tyto znaky, vlastní úryvku hlavnlho výtvoru básníkova, podává v obdobném seskupení, avšak nad to i ve spojení s jinými vzácnými prvky rozvojovými. Je pak skoro netlvěřitelno, že tato skladba časově sahá jak před "Máj", tak před "Cikány". Dílem tím jsou trojdílné "Obrazy ze života mého", které již r. 1834 přinesly "Květy české". Hledíme-Ii na životní dílo Máchovo předevšim jako na XXXVIII článek vývojového řetězce české literatury, náležejí tyto .Obrazy" na samý závěr díla onoho. I v těchto třech novellistických, zcela volně souvisejících skízzách, nadepsaných" V e č e r na Bez d ě z u", "M arin k a" a "K rk ono š s k á pou ť", jeví se impressivní Mácha, vášnívý čtenář soudobé poesie, do jisté míry epígonem: polo autobíografická, polo cestopísná forma novelly, pohodlně rozpředené a ní kterak neomezené, toť typický tvar romantického románu, jenž opětně vycházi jednak z mravoličného románu anglického XVIII. věku, jednak z Goetheova • Wilhelma Meistera". Mácha však nijak se nesnaži zakrýti zcela autobiografický ráz svého novellistického cyklu po způsobu romantickém; nevynalézá pro hrdinu ani jména ani masky, ani středověké nebo místní dekorace, nýbrž mluví přímo o sobě, nepokrytě v prvni osobě. Tento upřímný subjektivismus sbližuje novellístický cyklus bezprostředně s epilogem "Máje", a jako v "Máji", naskytuje se i zde hojná a vděčná příležitost k lyrice a reflexi. Básník jí užívá plnou měrou: prvni novellistická skízza jest útržek z cestovního denníku s názvuky hřbitovního elegismu; ve třetím oddíle cyklu cestovní dobrodružství dává rámec nejvýstřednějšímu visionářství na způsob druhé části magického románu Novalisova; ano i v zaokrouhlené novelle "Marinka" zbylo místo, kam' Mácha zařadil útržek denníkový. První z těchto povídkových črt vrací se zas k Máchově kultu nocí a večera, podávajíc přimo psychologický jeho klíč; poslední pak se ve formě děsivého snu opětně zabývá záhadami zásvětí; všecky volí si sceneríe pro Máchu zvláště příznačné: ponurý a osamělý hřeben XXXIX Krkonošů, malebné české Středohoři s troskami památných hradů, opuštěný kout pražského módniho parku, kam střikaji jen pěny valiciho se zástupu, hřbitov při západu slunce. Ale vlastni kouzlo těchto povidek spočívá v krajně upřimném, málo jen stilisovaném podáni nitra básnikova: právě na těchto stranách Mácha s mistrovskou věrností nakreslil svou vlastni podobiznu, originál ni fysiognomii vášnivého snilka, jehož tmavomodré oči jsou zality elegickým smutkem a jehož vysoké čelo zataženo jest těžkými mraky uvažováni filosofického. Naproti kratičkému. Večeru na Bezdězi", zřejmému zlomku, i naproti beztvárné .Krkonošské pouti", která působi dojmem fragmentárni improvisace ze sna, .M a r i n ka" jest hotovou, skutečně komponovanou novellou, jejíž jednotlivé částky rozmar básnikův pojmenoval způsobem dramaturgickým. Lyrické vložky, značné sily poetické, neprojevuji tu jen přimý vliv německého subjektivistického románu školy romantické, nýbrž jsou novým zřetelným důkazem, že vždy základní koncepce Máchových· děl byla lyrická, a to i tehdy, když je prováděl novellisticky. V povídce se vraci řada obvyklých motivů Máchova života i básnického tvoření: absolutni illusionismus v lásce nabývá tu kraj nich rozměrů, život a nicota, láska a smrt jsou tu těsně sloučeny, zcela v duchu básníkova přesvědčení o věčném střídáni; směs divoké vášnivosti a trpné mdloby ovládá ovzduší; kult hřbitovlt, choroby, sentimentálni hudby provází děj. Vlastního však významu propůjčuje .Marince" odvážný krok básníkův do skutečnosti jej obklopujíci, do špiny a bídy, nízkosti a nuzoty proletářského světa pražského, od něhož chudičkého syna XL mlynářského pomocníka, hladovějícího mí!ence nepatrného děvčete řemeslnického, dělila jen teninká přehrada společenská. Svou bledou souchotinářskou Mignon nalézá básník ilIusionista v sprostotě a kalu proletářského smetiště a tento kout, povržený a literaturou tehdejší míjený, popisuje Mácha, dotud pathetík velkolepých krajin a romantických situací, se vzácným, podrobným smyslem pro realitu, s pronikavostí genru realistického a s humorem zcela rozmarným. Touto methodou pozorování genrového, které touž dobou, arciť v Iičení zcela jiných vrstev společenských, uživali u nás Rubeš a Tyl, zmocnil se Mácha několika postav a výjevů již v .Cikánech", ale nyní, třebaže líčí svou ubohou sentimentální hrdinku jako obět hmotného úpadku z někdejšího blahobytu, poprvé uvědoměle a s plnou odvahou činí od vnitřní reality krok ke skutečností vnější, sociální, ryze pražské a stává se předchůdcem realísmu genrového i kresby společenské. Tak .Marínka", práce, v níž Mácha jest umělecky nejsamostatnější, podává mnoho slibů pro budoucnost. zlý Osud nedopřál, aby Mácha sliby ty naplní! sám. X. Pojímáme-li .Obrazy ze života mého" za zdroj životopisného poznání pro poslední léta Máchových studií právnických, rýsuje se před námi život velmí chmurný a neutěšený. Skutečnost však byla mnohem chmurnější. Právnická studia odhalila Máchovo opravdové nadání juristické a otvírala mu cestu k společenskému vzestupu a hmotnému zajištění; Mácha, vykonav rychle a se zdarem XLI zkoušky, mohl pracovati v některé pražské advokátni kanceláří, jak nejlepší přátelé mu radili. Ale tehdy, roku 1836, se mu tato cesta zdála zdlouhavou a nejistou; puzen jsa trapnými důvěrnými vztahy a závazky, hledal okamžité, třeba skrovné a nevhodné postavení, které by jej živilo. Proto v září 1836 odešel pěšky do Litoměřic, aby tam jako amanuensis vstoupil do kanceláře justiciára Ourase čili Oůraza. Láska k Loře Šomkové byla mu v té době přímo kletbou. llIuse prvního opojení klesly záhy; láska přepodobňující milenku v Mignon nebo v krásku "byronskou", proměnila se v lhostejné odcizení; povrchní, koketní duše Lořina nemohla básníkovi dáti nic než muka nedůvěry, podezíravosti, žárlivosti. Snažil se prchnouti od divky, s níž trvalý styk znamenal jen postupné rozčarování; snažil se zapomenouti obraz i jméno té, kterou v okamžicích nejvyššího vzrušeni nenáviděl; přátelé, lektura, cesty měly jej odpoutati od nespolehlivé a vrtkavé milenky. Ale sličný zjev Lořin znovu vábil básníka do chudé domácnosti knihaře Šomka, třeba že rodina milenčina způsobovala Máchovi mnoho nesnází a nepříjemností a třeba že naopak rodiče básníkovi na jeho milenku žehrali. Milenka, jež nikdy nedovedla básníkovi dáti své duše, dala mu své tělo - ---c a zoufalý vášnivec zároveň s rozkoší požitku proži val hrůzu podezření, že Lori nepřichází do jeho náručí nedotčena, ba že se o ni stále děli s jinými. Jaro 1836 bylo černou dobou krutého utrpení básníkova: dítě, jež mělo se Loře naroditi, pronásledovalo Máchovu mysl příšerami žárlivých nejistot i hmotných starostí; Lořin stav vzněcoval stálé rozpory s jejími rodiči i uvolňoval XLlI Máchův důvěrný a něžný poměr k vlastni matce; studium se měnilo ve výlučný prostředek k rychlému dosaženi existence pro sebe, dítě i matku jeho; plachý stud i erotický zmatek plenil srdce básnikovo. V dubnu, po neobyčejných svizelích s tiskařem, censorem a vlastním přisným svědomim, vyšel .Máj", jehož úspěch měl býti vysvobozením ze všednich svizelů: ale geniální odvaha novotářova narazila na nepřekonatelný odpor líterárnich konservativcův i tradicionalistů, kteři ve vzácné shodě ústy J. Sl. Tomíčka, J. K. Tyla a J. K. Chmelenského odsoudili báseň, básníka, jeho směr, jeho umění, jeho myšlení. Stupeň nepochopení, zmatenost kritického hlediska, jalovost důvodů, mijeni základních problém II básně - to vše svědčílo, že soudcové dneška marně se snaži odmítnouti dilo zítřka, a že básník, jdoucí proti své době, musi čekati na svůj čas. Než tato útěcha metafysická jen velmi málo posilovala básnika, který prožíval všecka muka časnosti. V Litoměřicích záhy octl se v hmotných nesnázích, jež oddalovaly provedeni pevného předsevzetí, že se s Lorou ožení. Počátkem řijna porodila milenka syna Ludvíčka, jehož při chod Mácha uvítal podivnou směsi otcovské radosti, erotického žalu, vědomi vlastního utrpeni a pevných životnich záměrů. Opětovné pěši cesty do Prahy, spojené s připravami k sňatku, posilovaly tento rozrušený stav duševni. Večer 20. řijna 1836 v přemrštěné obětavosti se Mácha činně účastnil hašeni při požáru stodol litoměřických. Záhy potom se rozstonal, a ve čtrnácti dnech duševní úzkosti o dítě i fysického strádání podlehl Mácha zánětu plic dne 5. listopadu. V lístech zachovalo se nám ně- XLllI kolik zprávo jeho llmrtním loži, nuzném rubáši, chudičkém pohřbu; jsou tak jímavé a bolestné ve svém realismu bídy a ponížení, že básník v "Marínce" nepodal rysú jímavějších. XI. Záhy po skonu básníkově proměnily se v symbol jeho osobnost í jeho jméno; z odpúrcú postaral se o to novellista Tyl, z přátel a stoupenců žívotopísec Sabína mladší generace pak v duchu přístupovaly k litoměříckému náhrobku Máchovu jako k místu posvátnému. Stalo se po letech zvykem vyslovovati heslo "Máj" kdykoliv šlo o čín básnické odvahy, uměleckého novotářství; krajní nepochopení a podceňování, jehož se dostalo geníu Máchovu, bývaly pak často útěchou mladistvým prúkopníkúm nových směrú, čelících proti vžilé a pohodlné tradící. Sabína, Frič, Nebeský byli první, kdo šli za Máchou a v jeho stopách přímkli se k Byronovi; generace Nerudova a Hálkova provedla celý program poesie Máchovy od medítační lyriky až k "Máji" a odtud k "Marince". Vše, co Mácha přinášel v době neplodné a epigonské jako vzácnou a smělou výjimku, stalo se tu samozřejmým požadavkem poetickým: hluboký světový názor jako podklad poesie, filosofický zájem o záhady všehomíra, pravdivost lyrického prožití, bezprostřednost náladového kouzla, citové podmalování krajinných vjemú; púvodnost básnických obrazú, ale také pečlivé studium prostředí ať soudobého, ať historického, pozorováni všední skutečnosti ve světě proletářském - to vše z prvotní XLIV praeformace u Máchy povzneslo se v pokolení Nerudově a Hálkově k útvarům hotovějším a uvědomělejším. Stačí vyslovítí jména Hálek, Mayer, P!leger, a vysvitne veškerá souvíslost této školy s dílem Máchovým, jenž právem zasluhuje epítheta magnus parens. Mnohých podnětů Máchových neprovedli ani básníci této školy: jeho požadavek hudby slov, oduševnělosti básnických obrazů, krajinářského ímpressionismu přijali za své až básnící doby dnešní, kterým dálka mezí nimi a Máchou poskytla vyšší možnost zbožnění: jak Čech, tak Vrchlický, tak Machar oddaně vzdali hold geníu Máchovu. Stav se symbolem v dějínách poesíe svého národa, Mácha došel nesmrtelnosti, než, bohudíky, nikoliv oné nesmrtelnosti, která jest tupou a bezzájmovou lhostejností: dnes, zítra, po desetiletich stačí přečísti několik stran jeho lyriky, několik odstavců "Máje", několik úryvků jeho "Obrazů", aby se pochopilo jasně a plně, že jest to básník živý, odpovídající na otázky doby jazykem věčnosti. POZNÁMKA BIBLIOGRAFICKÁ. . První základ k poznání Máchy podal r. 1845 ve svém Uvodu povahopisném, předeslaném soubornému, pohříchu toliko začatému vydání Máchových spísů, jeho osobní přítel Karel Sabina, jemuž se podařilo z blizka a cel~em věrně zachytiti Máchovu povahu i jeho osud. Ukol Sabinův pak v sedmdesátých letech převzal Jakub Arbes, jehož zvláštní zájem o umělce výjimečné a duchy zneuznané znovu a znovu byl váben zjevem Máchovým; při tom Arbes ve svých bíografických pracích o Máchovi sledoval XLV namnoze tendenci obrannou. Ze spisů těch nejobsažnější je studíe povahopisná Kare! Hynek Mácha, v Praze 1886; úhrnný přehled svých studil o životopisu Máchově podal Arbes posléze v Ottově Slovníku naučném sv. XV!., str. 621-625. Z drobnějších příspěvků Arbesových důležitější jsou: Poslední okamžiky Máchovy (Lumir 1877); Máchovo tajemstvi (Růžičkovy Rozhledy literárni 1886); Máchova Lori (Hlas Národa 1886, dne 2. května); K. Mácha jako herec (Květy 1898); Dopisy Máchovy (Naše Doba 1898). Z ostatnich stati, jež objasňuji jednotlivé stránky Máchovy povahy i jednotlivá obdob i jeho života, dlužno zvláště uvésti tyto: Josef Cvrček: Vzpominky na K. H. Máchu. V Benešově 1901 (pro milostnou episodu s Marií Štechovou). Bolena Hindlovd: Vzpomínka na K. H. Máchu (Lumír 1907; pro poznání přátel·Máchových). R. J. Kronbauer: K. H. Mácha, jeho denníky z let 1833-1835 a jeho obrazy českých hradů. (Máj 1904; pro Máchovu rytířskou romantiku.) Ludvík Kuba: K. H. Mácha skladatelem. (Květy 1904; s ukázkamí skladeb Máchových a s cennými jednotlivostmi pro poznání Máchova nadání i smyslu hudebního.) J. L. Turnovský: Máchova Lori. (Světozor 1886; sleduje osudy Máchovy milenky až za hrob básníkilV.) Ostatní, méně významnou literaturu žívotopísnou cituje Arbes v Ottově Slovníku a doplňuje Voborník ve své knize; mezi touto líteraturou uvádějí se namnoze i vzpomínky Máchových současníkilv. Velké monografie, která by, ovládajíc kriticky veškerý materiál, syntheticky líčila a oceňovala celý zjev Máchův v ovzduší doby i v souvislosti s literaturou domácí í cizí, posud nemáme. Dosavadní literárně historícké studie o Máchovi buď vyšetřují jeho poměr k Byronovi nebo ličí jednotlivé stránky jeho tvorby. Do druhé řady náležej i mimo jiné tyto významnější práce: Jaroslav Kamper: České drama v letech 1821-1848. (Literatura česká XIX. stol. Díl lL, str. 375.) V Praze 1903 (o dramatických fragmentech Máchových). Týl: Karel Hynek Mácha (Literatura česká XIX. stol. Díl III., část 1., str. 1-35.) V Praze 1905 XLVI (s přísným soudem o hodnotě děl Máchových). Jan Máchal: O českém románu novověkém. V Praze 1902 (o Máchově próse, hlavně hístorícké). Jaroslav Vlček: Několík kapitolek z dějín naší poesie. V Praze 1898 (o Máchově byronismu a hodnotě "Máje"). Jaroslav Vrchlický: Česká poesie XIX. věku. Díl I. V Praze 1897. (výrazná charakteristika Máchova s hledíska novoromantického a formalístního). Do první řady náleží spís Josefa Durdíka: O poesií a povaze lorda Byrona, 1. vydání v Praze 1870, jenž Máchy se dotýká síce jen letmo, ale apodiktičností svých tvrzení uvedl názor o závíslostí Máchově na Byronoví pro dlouhou dobu na nesprávné cesty. Ještě dále tímto směrem zašel v odborné své monografíi Maryan Zdziechowski: Karel Hynek Mácha a byronísm český. Přel. Jan Voborník V Jíčíně 1895. V poslední době však se zjev Máchův staví do nového světla a poměr jeho k Byronoví analysuje se novým, spravedlívějším způsobem. Tak provodil Václav Flajšhans svůj jubilejní, diplomatický otísk "Máje" zajímavou studií, charakterísující Máchu nově jako umělce slova (v Praze 1905); tak věnoval Jindfich Vodák pří příležitostí 70. výročí vydání "Máje" básníkovi orígínální sxnthetickou, ač jen skrovně dokumentovanou studií (v "Case" 1905, č. 152 a n.). Po mnohé stránce těmto pracím jest příbuzna kniha Jana Vobornlka: Karel Hynek Mácha, v Praze 1907, jež zvláště bedlivě a šťastně vyšetřuje vlivy české i zahra· nični poesie na poesii Máchovu a podrobně vykládá Máchovu lyriku; ze všech dosavadních prací spis Voborníkův stojí skutečné vědecké monografii nejblíže. XLVII Strana Karel Hynek Mácha. Napsal Arne Novák. . . . V Básně rozmanité 1 Prvotiny. . 1 Straba " 1 Svatý Vojtěch 1.-3. 4 Svatý IVlln . . . . . 7 Královič . . . . . . 10 Těžkomyslnost. ... 12 Na úmrti českého básníka 13 Vorlík . . . . . 14 Ivan . . . 16 Poutník . . . . 17 Abelard Heloize . 19 Srdci mému 21 Vzor krásy . .. ..... 22 Hrobka králú a knížat českých 23 Na hrobě sestřině. 25 Noc. . . . 26 MlynářLlv syn. 27 Na hřbitově 29 Pěvec 1.-2. . 30 B á sně r o z I i Č n é 32 Lovecká. .. 32 Noc. . . . . . 33 Cizinec 34 ~~~. ~ V~~~ ~ Iduna . . 37 Večer . . . 38 Zastaveničko 39 Dobrou noc! 40 Sen o Praze 42 Bojarin. . . . 46 Dva zákeřníci. 49 t~h W Měsíček . 55 Zpěvec. . 59 Ditě . . . 61 Předlka 63 Jaroslavna . 64 Na popravišti . 65 Budoucí vlast . 65 Balada. . . . 67 Znělky I.-IV. . . . . . . 68 Pomněnky zasázavské. 1.-11. 71 Pisně. 1.-19.. . . . . 73 B á sně při lež it o s t n é. Na přichod krále . . . . . . . . . 90, City vděčnosti. (Bývalému učiteli.) 1.-2. 9& Do památniho listu . . . . . . . . 97 Proslov 98 Panně Rošrové co Preciose ve hře téhož názvu 100 Přípis básni. v Praze 14tého ledna 1832. . 101 Máj. (V Praze 1836.) . . • . • • . . . • 102 Básně bez nadpisů a zlomky' . . . . . . 139 1. Jest pěvcův osud světem putovati . . ,139 2. Aniž křičte, že vám stavbu bořim. . . . 140 3. V svět js~m vstoupil, doufaje, že dnové . 140 4. Přes hvozd tmavý černé mračno spěje •• 141 5. Zelených na lukách tmavého bliž lesa . . 142 Strana 6. Měsic stoji s zesinalou tváři . 142 7. V přirodě jak vše se jindy smálo . . 143 8. Hoj, byla noc! zelené světlo luny. . 144 9. Ladný zjeve porozvitých růži . . 144 10. Plná luna nad porostlou stráni. . 145 ll. Má děva ještě dřimá. . . . . . . 146 12. Jako Trosky v světle bledém . . . 146 13. Však co darmo svoje smáči líce. . 146 14. Otec zpomene rodině . . . . . .. . 147 15. Kde k nebesům modrým vysoko pne vzhůru se skála . . . . . . 147 16. Hle, co v zeleném hájiku . 148 17 .• Ještě ten přejdete les" . 148 Mni c h. (Zlomky z romantické básně.) 1.-3. . 150 Versuche des Ignaz Mácha 1829 . . . . . 160 Glaube, Hoffnung, Liebe, Vertrauen . . 160 Die Filhrer durch's Leben . 161 Die Freude. . . . . 162 Der Eremit . . . . . 164 Der Eremit (Variant.) . 166 Columbus . 171 Mein Wunsch. . . . 176 Elegie . . . . . . . 178 Oas Leben . . . . . 179 Zigeunerlied . . . . 180 Der erwachende Tag . 181 (Bez nadpisu). . . . . 182 (Bez nadpisu). . . . . . . . 182 An den Grabern der Freunde . 183 An dem Friedhofe . . . 184 Stimmen zur Namensfeier . . . 184 Meine Freuden . . . . . . . . 187 (Bez nadpisu). . . . . . . . . 188 Der Freitag in der Charwoche . 189 (Bez nlldpisu) . . 190 Siíngers Bitte . . . . . . . . . 191 Strana Dramatické zlomky 195 B r a t řL Truchlohra v pěti jednáních . . . . 195 Král Ftidric.h. Tnichlohra v pěti jednánich 216 B o I e s I a v. Truchlohra v jednom jednáni . . 219 B r a t r o v r a h aneb Václav a Boleslav. Tru- chlohra v pěti jednánich . . . . . " . 220 P o I es n ý. Veselohra ve třech jednáních . 225 Zlomky rozličné . . . . . 230 Rozbroj světů. .230 I. Svět zašlý . . . 230 II. Svět smyslný . 234 N á v ra t I.-IV. . .237 Př i s a h a (1833) . . . . . . . . . . . . . 242 Vale, lásko ošemetná! Adieu! Lebe wohl!. . . . . . . . . .244 Zlomky bez nadpisů. .245 Plán k "Valdeku" . . . . 248 Plá n k "V Y š e hra d u" . . 249 Plán ke "Karlovu Týnu" . . .. .252 Před ml uva k chystaném u spisu. v Částka prvni . . . . . . . . . . . . . . 253 R e č (jakou na uvitáni České Včely měl Karel Hynek) opsaná a s mnohými zkrácenimi (která se všecka proti vůli spisovatelově stala) vytištěná roku běžiciho . . . . . . . . . 255 Dudák 258 Máchovy dopisy. . . . . . . . . . . . . . . . 260 Rodičům, Loře a přibuzným. I.-XIII .. 260 Boleslavské krásce. XIV.-XV. . ~3 Hindlovi. XVI.-XX. .. . . . . .284 Redaktorovi "Květů českých" XXI. .295 Ves e I ském ll. XXII. . . . . . .295 Šim á kovi. XXIII. . . . . . . .297 Nezn ámém u. XXIV.. . . . . .298 Benešovi. XXV. . . . . . . . .346 Z Máchova Denniku. (1833-1835.) , . .300 Poznámky. . . . . . . . . . , . , 337