NA KONCI ŽIVOTA v dker4 autors1af p~va vyhruena JOSEF KALUS NA KONCI ŽIVOTA II. VYDANI EDICE pASMO V OPAVE SVAZEK 5 193 5 Věnováno přátelům zemřelého básníka JOSEFA KALUSA z P Ě v A K S E L O U C Í K dyž se již již blížila osmdesátka Josefa Kalusa, kterého kdysi přítelbásník Petr Bezruč oslovil tak výstižně jako "slavíka na Čeladné", sebral stařičký zpěvák do nevelkého svazečku všecku epickou žeň svých posledních, nezmlkajících let, pokud jeho prosté obrázky dějů a postav v lehounké formě písňové a popěvkové zachycovaly valašský lid a valašskou přírodu v podobách poetovy mladosti. Byly mezi tím improvisace šťastných okamžiků, ale i písně, které dlouho "zrály v srdci, jako na dně řeky dlouhé lidské věky zraje perla malá"; byly tu chvatné pohledy unešené touhy do ztraceného domova z dávných dob, ale také syntetické zkratky krajanské povahy, vzdorující ve svém jádře změnám doby a mravů. To byly Kalusovy Valašské romance, jichž se dostalo čtenářům do ruky právě v týden Kalusovy nečekané smrti. Literární dějepis věděl na ráz, kam zařaditi toto pozdní Kalusovo kvítí, které vykvetlo v starcově jizbě za oknem pod paprsky zimního slunce: byly to opět ohlasy písní lidových, jaké, vraceje se k staré tradici Čelakovského, uvedl k nám znovu Josef V. Sládek a tím podnítil řadu mladších pokračovatelů. Starosvětské písničky z Valašska - tak možno označiti poslední Kalusovu sbírku, v níž si přes hrob a přes časovou propast delší dvaceti let podává tuku s nejčistším a nejvzdušnějším lyrikem našeho básnictví, s J. V. Sládkem. Nebyl to jenom nahodilý vztah dvou poetů, z nichž starší se snažil v písňové zkratce vyjádřiti lidového ducha rodných západních Čech v Brdech a mladší tlumočil ~ drobných útvarech krajanské cítění východomoravského kmene pod Beskydami. Náleželi k sobě přese všechny rozdíly věku a vzdělání, společenského příslušenství a životního rozhledu, životní intensity a osudového určení velmi těsně. Sládek hlubokým studiem světového básnictví, Kalus divinačním pohledem nadaného samouka postihli stejně, kde zpívá nejčistší a nejplnější zdroj pravé lyriky. Pro oba citová intensita, zesílená stykem s přírodou i podmíněná osudovým zasvěcením v typických situacích životních, byla pravou odmykatelkou básnické tvorby a to právě v oné části, které u složitého mistra i skromného žáka stojí nejvýše, vysoko nad ohlasovou větví jejich písňového umění. Sládek to také byl, kdo Josefa Kalusa pochopil, uvítal a povzbudil nejdříve ze všech literárních znalců, když dvaadvacetiletému frenštátskému tkalci otiskl z jara r.1B77 v Lumíru čtyři příznačná čísla, dvě o milovaném kraji domovském, jednu o vlastní duši, podobné "zvučnému prameni z hor", jednu o porobě hlavy a svobodě srdce I tím byl Josef Kalus pro českou veřejnost teprve objeven. Nejenom z vděčnosti, ale hlavně z vědomí vnitřního zpříznění zůstával Kalus Sládkovi věren a byl jedním z těch nečetných vyznavačů, kteří plně prožili také závěrečnou fázi Sládkovy tvorby lyrické, zavírající v sobě knihy V zimním slunci, Za soumraku a Lethe, onu podivuhodnou trojici, kterou se Sládek, poeta zároveň intimní i kontemplativní, legitimoval touž měrou za básníka životní zimy, jako Hálek jest básníkem životního jara, Vrchlický životního léta a Neruda životního podzimu. Jak se vydatně Kalus učil od velkého elegika soumraku a většího mudrce předsmrtného očekávání, nebylo vlastně doposud známo, neboť poslední jeho veršované publikace se nesly ve valašském kroji a ohlasovém slohu za lidopisnou malebnosti, nesestupujíce pod povrch a sledujíce Sládka stále jen jako autora Starosvětských písniček a Směsky. Teprve nyní, když byla otevřenLJ i utříděna Kalusova pozůstalost a když z ní byl výběrem sestaven posmrtný svazeček těchto básní NA KONCI ŽIVOT A, vidíme, ke komu se vracel pro myšlenkový podnět i pro básnický vzor bílý kmet frenštátský; v písni i v dumě, ve gnómě i spiritualisované baladě, v hovorech se smrtí i v modlitbách k Bohu zaznívají zde sládkovské tóny, ale instrumentované prostším intelektem a dětinštějším srdcem. Ještě s písní na rtech a s pohledem do pracujícího dne kráčí trochu umdlený, ale oddaný básník k horám podle toku vod z nich proudících a mimo zeá hřbitova ve svém rodišti se zahýbá k modravým lesům, avšak mimoděk si uvědomuje, že proud u jeho nohou jest šumící Lethe, že hřbitov ho vábí, aby si porozprávěl s hustým zástupem zemřelých, že zvuk broušené kosy. zaléhající z dálky, jest výzvou věčné a neúnavné žnečky, a že ten, jehož pláštěm jsou lesnatá úbočí modrých hor, Bůh sám, ho volá zpět, domů, k sobě, v náručí konečného spočinutí a odpočinutí. S básnickým pochopením stárnutí v přírodě i v osudu lidském, s klidnou oddaností připraveného starce, s laickou zbožností křesťana bez církevního příslušenství, kmetný zpěvák očekává, ale zpívá ještě. Dílo přirody i milost písně, symboly práce a znamení věčnosti nepřestaly pro něho žíti ani ho zaměstnávati básnicky, ač výraz pozbyl vší dekorativnosti a ve své prostotě zpokorněl, někdy až k čisté moudrosti nápisu náhrobního. Tak se tomu naučil Kalus od Sládka, básníka Písní smutečních, tak si varioval zálibně několik motivů podzimu, nemoci, stáří i smrti, někdy v rámci odstrojené přírody, jindy v prostředí pokoje samotářského. Resignace a něha, dobrota a moudrost, klid a mír vyznívají z poslední knihy Kalusovy, nad níž jeho jemná krásná ruka, píšící rukopisem již třaslavým, zemdlela a na konec vychladla. Byla to ruka básníkova, ruka muže spravedlivého: "Ecce, quomodo moritur iustus". Loučíce se s Josefem Kalusem, jenž od nás odchází jako básník i muž spravedlivý, pozastavme se ještě chvílečku u tohoto citátu z bible. Bylo ho kdysi - v časopise, který měl Kalus rád a který jej přivítal s nadšením - použito hlubokým znalcem lidové duše české o postavě, která, stejně jako Kalus, dokonale ztělesňovala prostou a přece básnickou moudrost našeho prostého člověka. Na nedočkavou a úzkostlivou otázku bohabojného dědečka z Rozptýlených kapitol od A. V. Šmilovského o věčnosti, odpovídá jeho zemřelý a již oslavený zpravodaj slovy, jež by i Sládek i Kalus se souhlasem proměnili v lyriku. " Tak to vypadá na věčnosti, že nepochopí ten, kdo v ní není, a kdo tam už je, toho ústa váže devatero zámků devatera přísah. Bůh jest více než spravedlivý soudce loni upřímný otec, a kdo kráčel ve spravedlnosti před jeho tváří na zemi, toho přijímá jako své dítě." V Brně v lednu 1935. Arne Nov4k. o B5AH Zpěvák se loučí (Prof. Dr. Arne Novák) I Cestou na Radhošť - Valašská Múza - Romance o písni Milá vzpomínka - Sny - Věrná Múza - Múze - Sta písní očekávám - Zdroje písní mých ... - Jsem pták ... - Nápis II Svěží, mlád se někdy cítím ... - Květiny hladím ... - Polní svlačec - Dnes mé srdce netouží už ... - Cizincem jsem ... Mineme se . . . - Tkanivo života - Heslo - Příští chvíle - Zašlápl jsem mravenečka . . . - Věčnost III Staroba - Cítím, jak stárnu ... - Nahlédl jsem do všech koutů ... Až listí spadne ... - Píseň při odchodu - Života západ - Chřadnoucí strom - Dozrál jsem k žatvě ... - Je podzim - Romance Vyhasla lampa ... - Romance - Stařečku, nespěchej .... - Romance IV Suchý referát - Ranní návštěva - Poslední vůle - Vůz života mého s vrcholu se řítí . . . - Na hřbitově - Až umru ... - Mně na rov róží nedávejte. o. - Přes nesmírné moře... - Nápis Chtěl bych hrob míti ... - Život a smrt - Popěvek - Kremace- Smrt - U bran smrti - Návštěva - Kdosi ťuká . . . V Bůh - Poměr k Bohu - Nevidíme do partesů ... - Jsme tady po vůli tvojí . . . - Spokojen jsem, Bože, s tvými dary ... Poslední vzdech - Ve snu - Kmet - Kristus u studánky BIBLIOGRAFIE 1882 pISNĚ - Brno 1885 Z VALAŠSKA - Velké Meziříčí 1887 OBLAKY - Velké Meziříčí 1895 KRESBY A pISNĚ - Praha 1903 PŘIMOŘSKĚ DOJMY A ELEGIE - Nový Jičín 1904 V ALAŠSKO V pISNlcH - Mor. Ostrava 1911 O JANICKOVI - Brno 1917 SENOSEC - Přerov 1925 PAMPELIŠKY - Phoor 1929 VALAŠSKÝ KRÁL - Hranice 1933 TŘIŠT - Petřvald ve Slezsku 1933 O JANICKOVI, II. vydání - Praha 1934 VALAŠSKÁ SVATBA - M.O.-Vítkovice 1934 VALAŠSKĚ ROMANCE - M.O.-Vítkovice 1925 CLOVĚK A DILO (s kritickým rozborem Dr. Vojtěcha Martínka) - Brno 1931 POSTAVY Z .CERNÝCH MYSLIVCŮ. - Místek 1932 VZPOMINKY - Hrabyně 1933 JAK ŽiVOT ŠEL - Frenštát pod Radh. Tento výběr z posledních básní JOSEFA KALUSA vydala EDICE PÁSMO V OPAVĚ v únoru 1935 na pamět básníkových 80. narozenin. Uspořádal a úvodní slovo napsal prof. Dr. Arne Novák. Reprodukce pastelu akad. malíře Frant. Ondruška z r. 1930, reprodukce leptu akad. malíře J. Dědiny a faksimile podpisu J. K. Do tisku upravil Antonín Sehnálek. Na ofsetovém papíře písmem garmond Romana Grégrova vytiskla 350 výtisků knihtiskárna Jana Richtra v Poboře na Moravě.