VYDANÉ SVAZKY OSENÍ, KNIH MLADÝCH ČTENÁŘŮ 1. SVATOPLUK ČECH: VÝBOR Z BAsN/ 60 h 2. K. POSPíŠiL: ROK V NĚMECKÉ ŠKOLE 50 h 3. CARL EWALDj TICHÉ JEZERO 60 h 4. SVAJQPLUK CEGH:? POV1DEK A ČRT 60 h 5. F.J.CECETKA: BYVAVALO.,. 60h 6. HŘSTKA POVIDEK ZE SPISU P. K. ROSEG. GRA SOh 7. D. V. GRIGOROVIč: ANTON UBo2AKK 1'20r 8. DR. ZlKMUNO WINTER: DVA DNI NA STA. ROMĚSTSKEM DOMĚ RADNIM 70 h 9. B. BAUŠE: V1AŘMU A VE VOLNOSTI 70 h 10. VYBRANÉ PRAcEV. NJ. KRAM~RIA 80 h 11. HELENA NYBLOMOVA: POHADKY 80 h 12. DR. D. PANÝREK: ZDRAVI NEjVĚTŠI PO- KLAD . •. 80h 13. JAN NERUDA: VYBOR Z BASNI 80 h 14.K. ROŽEK:DVĚpoVIDKYOPRACI 90h 15. E. THOMPSON SETON: BINGO. LOBO. MATKA LIŠKA. 60 h 16. F. STREJCEK: JMÉNEM, SRDCEM STEJNĚ ČECH SOh 17. FR. OOUTLÍK: MALÉ HVĚZDAŘSTVl 90 h 18. K. M. STAŇUKOVIČ: MEZI NAMOŘNIKY 80h 19. IGNÁ T HERRMANN: TOBIAšKW šTĚDRÝ DEN A NĚKOLIK tERTOVNÝCH POV/DEK O zvlŘATKAcH 80 h 20. F.V. VYKOUKAL: O DVOU ŘEMESLECH SOh 21. E.THOMPSON SETON: PT Ačl PŘIBĚHY 70 h 22. E. T. A. HOFFMANN: Clzl DITĚ 50 h 23. JAR. KAMPER: PROCHAZKY STAROU PRA· HOU (I.) BOh 24. MARJA KONOPNICKA: BLAzNIVÝ FRANEK. NĚMCICI. KOUŘ 60 h 25. GUSTAV KLIKA: POUPATA 50 h 26. J. LEMAITRE: SEDMERO POVIDEK 90 h 27. V. I. NĚMIROVIČ.DANČENKO: SOKOL/ HNlzDA 90h 2B. JAR. KAMPER: KAREL ŠKRETA 70 h 29. S. T. SEMENOV: DĚTI V TOV ARNĚ 60 h 30. ARNE NOVÁK: PATERO OBRAzKŮ Z DĚJIN KNIHY BOh 31. W ACLA W SIEROSZEWSKI: LETOROSTY 50 h 32. VILÉM HAUFF: CHLADNÉ SRDCE 70 h 33. JAN NERUDA: VÝBOR Z PROSY BO h 34. SV. BUDE: P. INF ANTĚV: SIBIŘSKÉ POVIDKY VÁZANÉ SVAZKY (ORIG. CELOPLÁTĚNÁ VAZBA) O 50 HAL. DRAŽŠí. OSENÍ, KNIHY MLADÝCH ČTENÁŘŮ. POŘÁDÁ AboLF WENIG 33. ~A~DA VY~Y F. TOPIČ. PRAHA. 1911 JAN NERUDA, VÝBOR Z PROSY _SP v AL lG. ARNE VÁKA F. TOPiČ, PRAHA, 1911 TlSJ(EM ,;~ •• V PRA2E JAN NERUDÁ JAKO VYPRÁVĚt. NAPSAL ARNE NOVÁK. mJ ejkrásnější a nejvýznamnější díla Jana Nerudy, N ať již z mládí ať z věku mužného, psána jsou veršem; z jeho šesti slavných básnických knih přineslo již "Osení" v 13. svazku výbor. Avšak Neruda básnil pouze ve chvílích svátefních, tu hledal pak pro "!\roje" dojmy a předstkvy, myšlenky a city, vzpomínky a nápady s přísnou pozorností a se svědomitou pečlivostí dlouho a trpělivě dokonalý a působivý výraz, takže mnohá z jeho básniček, lehká a prostá na pohled, stála jej mnoho dní práce a úsilí. Jen tím si vysvětlujeme, proč Nerudových básni jest poměrně tak málo. Za to byl Jan Neruda neobyčejně plodným a štědrým vyprávěčem řečí nevázanou; jeho povídky a črty, obrázky z cest i ze života, pražské vzpomínky i přírodní líčení, nedělni besídky se čtenáři denního listu í žertovné drobnůstky z Nerudova pera vyplňují mnoho svazků. I z nich chce "Osení" podati mladým čtenářům výbor asi ve dvou svazečcích; protože pak se Jan Neruda jeví v těchto prosaických drobných pracích spisovatelem velmi rozmanitým a složitým, upozorníli bychom rádí na některé zvláště pamětihodné vlastnosti Nerudy vyprávěče. Především chceme rozděliti Nerudt>vy knihy pro- 7 sou v přehledné skupiny dle obsahu a dle slohu. Vlastních povídek napsal Neruda pouze dva svazky •• Arabesky" a •• Povídky malostranské"; první kniha pochází z Nerudova mládí z r. 1864, druhá jest krásným ovocem mužných jeho let, byvši vydána r. 1878, právě před tím, než Neruda vrátil se slavnými "Kosmickými písněmi" zase k básnictví, opuštěnému na řadu let. ..Arabesky" obsahují krátké a břitké obrázky z pražského života, hlavně malostranského; kresli význačné postavičky z ulice; vypravují prostoduché lidové pověsti ze staré Prahy; rozvádějí mladistvé žertíky a šprýmy; pohrávají si pohádkovými látkami a dávají jim novověký smysl. Z této knihy poznáváme duševní obzor Nerudův mezi dvacátým a třicátým rokem a pozorujeme, jak mladý básník úplně tkví v české, ba v pražské půdě. Když Nerudovy "Arabesky" vyšly r. 1880 po druhé, zařadil do nich spisovatel jako druhý oddíl knižečku •• Různí lídé". Jsou to velmi stručné a obsažné obrázky rozmanitých zábavných i podivných, směšných a ubohých figurek, jež Neruda poznal na své cestě na Východ. Několik stránek stačí, aby před čtenářovým zrakem se zjevila drobná postavička se svou podobou i povahou, pohyby i slovy a často s celým svým osudem. Takto se naučil Neruda v daleké cizině studovati povahy a postavy; tohoto umění použil však nejplněji v ryze české knize "Povídek malostranských", svém nejlepším díle v řeči nevázané. Neruda vyvolává sobě samému i čtenáři napolo zmizelý svět svého dětství a s oblibou uvádí mezi staromodními figurkami malostranskými také sebe jako dítě. Povídky ty vypravují hned s radostným ve· selím a bujným vtipem, hned s tichým soucitem a lásky. 8 plnou něžností o nepatrných postavách Malé Strany v 30. a 40. létech minulého století a pronikají až k srdci a k osudu těchto zapomenutých a každodenních lidiček, které básník opravdově miluje a velice žívě zobrazuje. Vedle povídek jsou cestopisné obrázky nejcennější z Nerudovy prosy. Také cestopisy ty zabírají dva svazky. "Obrazy z cizin,," a "Menší cesty". Neruda, jenž poznal nejen Německo, Francii a Italií, nýbrž i evropské, asijské a africké pobřeží Středozemního moře, dále Egypt a Palestinu, vypsal s poutavou barvitostí, s důkladnou znalostí lidu a kraje v přítomnosti a v dějinách, s jasností a živostí, s neutuchajícím vtipem v řadě črt, svoje cestovní zkušenosti. Čtenář, jenž se rád odevzdává průvodu tak duchaplného, tak vzdělaného, tak rozmarného vůdce, nepozoruje ani, že Neruda jej vzdělává, osvěcuje, poučuje, neboť vypravování jest lehounké a hravé, žertovné a zábavné. Není mezi českými cestopis ci hned druhého, jenž by čtenářům mohl býti tak výborným společníkem. Již v těchto cestopisech vystupuje spisovatel v popředí všeho vypravování a rozmarně se baví s čtenářstvem; ještě více pozorujeme tuto důvěrnost v besídkách čili feuilletonech (čti: fejtonech) jež po 30 let (1860-91) Neruda psával do denních časopisů, hlavně do "Národních Listů". Sám vybral z nich nejlepší a vydal je v knihách nazvaných "terly hravé a dravé" a "Studie krátké a kratší"; po jeho smrti vyšly další svazky. Ježto Neruda musíval tyto besídky psáti na rychlo, často i v mrzuté náladě, nemohl jim věnovati tolik péče jako svým pracím básnickým. a proto 9 nemají daleko toho významu. Jsou však velmí důležité pro poznání Nerudova názoru o životě soukromém a národním, neboť spisovatel zabýval se v nich vším, co jej obklopovalo a zajímalo. O všem řekl vtipně a stručně své mínění, vše podepřel svými vědomostmi a vzpomínkami, pro všecko uvedl vážný neb žertovný příklad z knih neb ze života. Nejraději se bavil se svými čtenáři o pražských poměrech, o starých zvycích a pověrách, jak se poutaly k svátkům a slavnostem ročním, o kuchyni a o kroji, o lidovém životě; často vplétal do svých besídek dětské své vzpomínky. Při tom za lehkým a namnoze smělým žertem ukrývá se v Nerudových feuilletonech vždy snaha vychovati čtenářova ducha a srdce, nadchnouti jej pro svobodu národní, náboženskou a společenskou, učiti jej lidumilnosti, shovívavosti a laskavosti. Ačkoliv, jak jsme viděli, Nerudovy knihy, psané řečí nevázanou, liší se značně obsahem i slohem, přece shledáváme v nich mnoho stejných předností, jež můžeme společně nazvati vlastnostmi Nerudova umění vypravovatelského. Nerudovy povídky a črty, cestopisy a besídky jsou vesměs psány lehkým a srozumitelným jazykem, přímo odposlouchaným každodennímu hovoru na ulici, na tržišti, v krámě. Řeč jejich nemá sice jemné uhlazenosti ani vybraných ozdob, jaké shledáváme u spisovatelů, kteří čerpají svou řeč z knih a uměle ji strojí; za to Nerudův jazyk působí jakousi šťavnatou plností, bezprostředností svěžestí a jadrným životem. Neruda dovede svou lehkou a prostou mluvou vy· jádříti i citlivou něhu i zábavný žert a vystačí svou řečí nejen tehdy, když o lidech vypravuje, nýbrž i ten- 10 kráte, když líčí. Jeho sloh jest stručný, jadrný, obsažný: vystihuje věci v jejich podstatě a lidi v jejich základních vlastnostech, a přece nerozpřádá příběhů ze široka, aniž povídá o osobách více, než právě jest potřebí k pochopení děje. Cokoliv by mohlo zdržovati vypravování, Neruda radějí potlačí; kdekoliv by mohl čtenáře nuditi, zkrátí Neruda popis neb výklad. Čtenář má stále dojem, že se spisovatel s ním baví tak jako v hovoru se vyprávěč baví s posluchačem; tak snadně a přístupně podává Neruda svá vypravování. Nerudovou milou zvláštností jest, že nikdy nechce vypověděti vše, co ví. Naopak on vybírá důmyslně a opatrně jen nejdůležitější znaky, v nichž jest obsažena celá povaha toho onoho člověka, celé jádro příběhu, celá trest: hovoru; v tom podobá se kreslíři, který maje zpodobití nějakou postavu, volí jen několik zvláště význačných, ale nezapomenutelných tahů. Šfastný výběr Nerudův se zvláště osvědčuje, když uvádí v povídkách rozhovory; nějaké úsloví, některý vtip stačí, abychom se mluvícím osobám podívali až do duše. Aby spisovateli se takový výběr charakteristických rysů zdařil, k tomu musí míti opravdové umělecké nadání; avšak jen ten umělec může vybírati, který předmět líčený prozkoumal, pronikl a prožil až na dno. To platí ve svrchované míře o Nerudovi, nad něhož nemůže býti věcnějšího a poctivějšího pozorovatele.Cokoliv popisuje, to zná do nejmenších podrobností, které pravidelně unikají oku méně dbalému. Můžeme říci, že na Malé Straně, jejímž se stal básnickým dě· jepiscem, zná každý dlažební kámen, každý okenní vikýř, každou kašnu; Malostraňáky prohlédl od hlavy k patě, zapamatoval si každý jejich pohyb, každý kus 11 jejich šatu, každý rázovitý obrat jejich řeči ; proto Malá Strana 30 a 40 let žije tak plně před očima Nerudových čtenářů. Láskyplná a důkladná ta pozornost Nerudova založena jest na opravdovém smyslu pro skutečnost. Nic není Nerudovi tak nepatrným, tak všedním, tak každodenním, aby se do toho nezahleděl a nepostřehl v tom řadu nových, dotud nepovšimnutých rysů. Co se zdá jiným spisovatelům velkolepým, vznešeným, vzácným, to Nerudu příliš nezajímá. Za to dovede Neruda odkrýti pod domněle nicotným a malicherným povrchem odlesk obecného osudu a světlo pravé lidskosti. Nerudův smysl pro skutečnost sloučen jest co nejtěsněji s Nerudovou důvěrnou a soucitnou láskou ke všemu, cokoliv pozoruje a čímkoliv se zabývá. Nerudovi není pranic lhostejno; na vše pohlíží jako něžný přítel, jako chápající a odpouštějící člověk, jako básník lidumil. Vyšel sám z prostičkého lidu, o němž vyprávi: jak by neměl s ním cititi? Kus jeho mladosti leží ve všem, co líčí z Malé Strany - a sama tato vzpomínka činí mu příběhy, lidi, místnosti drahými. Neruda, vyvolený místr drobnokresby, miloval drobné věci, drobné příběhy, drobné lidi a teprve v nich nacházel naplnění své všeobsáhlé lásky k skutečnosti a lidstvu. Kdo chce s porozuměním čísti díla Nerudova, nesmí býti bez této něžné lásky ke všemu nepatrnému, ke všemu lidskému. 12 ARABESKY: o LORETTANSKÝCH ZVONCÍCH. m e tomu už několik set let nebo jak dlouho, J když žila na "Novém světě" jistá chudá vdova. Co jí to bylo platno že byla pracovitá a hospodářská, když měla až přiliš mnoho dětí! Každý ví, že mají Lorettanské věže mnoho zvonki'J; právě tolik měla ale i ta vdova dětí a říkala tedy robátkům svým "Lorettanské zvonky". Tenkráte ale zvonky ty na věži nehrály ještě písně, odbíjely jen rozdílné časy denní; ty větší z nich celé hodiny, menší každou čtvrt. Vdova říkávala, že je to s jejími zvonky doma zrovna tak; ty větší prý už dočkají, menší ale že každou chvilku něco chtějí. Jediný poklad chudé vdovy byla šňůra stříbrných penízků, jichž právě zase tolik bylo jako jejích dětí. Byla je obdržela od kmotřinky bohaté a uschovávala je dětem, každému jeden na památku. Nastala nakažlivá nemoc v Praze. Zuřila nejvíce mezi chudým lidem a tento ve svém zoufalství tvrdil, Že to boháči jedem nastrojili, aby byl vyhuben. Konečně se tknula nákaza i rodiny vcloviny. Nejstarší hoch se roznemohl. Matka byla takměř zoufalá, nebol milovala všechny děti stejně a nepomýšlela na to, že jí dítětem i starostí a nama- 14 hání ubude. Lékaře zaplatit nemohla, a věděla také, že jsou všichni příliš zaneprázdněni, než aby některý k ní přijíti mohl. Netrvalo to ani dvě hodiny a dítě chystalo se na pouť do onoho' světa. Nešťastná matka viděla, že není více pomoci, vyndala šňůru se stříbrnými penězi, svlékla největší a šla s ním do. Loretty. Za krátko zazněl největší z Lorettanských zvonků, dítě zhaslo bylť to jeho umíráček. Tenkráte jezdily umrlčí vozy celý den po Praze, nakládaly ze všech domů mrtvé a když byly plny, dovezly je do šachet na hřbitov. V druhý den po úmrtí dítěte šla chudá vdova za jedním z těch umrlčích vozů, aby alespoň věděla, ve které šachtě dítě ležet bude. Když však se domů zase navrátila, nalezla druhé dítě svoje, roztomilou to světlovlasou holčičku, nemocí už jak růži rozpálenou. Sotva že minuly dvě hodiny, kráčela matka s druhým penízkem už zase do Loretty. Tak to šlo každým dnem, penízek se svlékal po penízku a v Lorettě zazníval vždy menší a menší zvonek. Matka byla :zoufalostí již až otupělá; kráčela němě za umrlčím vozem a ze hřbitova vracela se tiše, aby jinému umírajícímu posloužila. Z němoty její vytrhla ji teprve smrt posledního a nejmlad. šího dítěte, skoro ještě nemluvněte. Když nejmenší Lorettanský zvonek zazněl, myslila matka, že se jí srdce utrhne. Vyprovodila i poslední své dítě a když se vrátila, cítila, že se nyní i jí nemoc zmocnila. 15 Ulehla na lože, na kterém jí bylo celé její bo- hatství vymřelo. - Zde ležela nebohá ta vdova, odnikud pomoci, ba ani nikdo, kdo by vody podal. JedinouJ·ejí útěchou bylo, že nepřežije alespoň na dlouho ětí svých.- __o Horkost nevýslovná rozpalovala celé její tě. 10; konečně cítila, jak podivná mdloba se po všech oudech rozkládá a oud po oudu jak odumírá. "Ach drahé moje děti," vzdychla sobě, "já vám posloužila, mně ale nikdo neposlouží, já vám dala umíráčkem zvonit, kdož by mně to dal!" Sotva že domluvila, zazněly všechny zvonky Lorettanské a jejich zvuky vždy mocnější a moc· nější splývaly v tak krásné a dojemné - písně, jako by to sami andělé zpívali. "Dušičky mých dětí," zašeptala umírající vdova a skonala - - - - - - - - - - Od toho času zpívají Lorettanské zvonky. Obrazy ži<'o/a 1860. 16 DEN A NOC. meděli pospolu v v červáncích, Den a Noc. S Den pravil: "Ctyřmecítma dětí - mnoho požehnání, mnoho I Jak se o ně rozdělit? Ty dvanáct, já dvanáct, to by snad šlo někdy a nanedlouho; ale na delší dobu by tě to unavilo, slabou ženu. Poslyš, ženo, jakmile nastane léto, vezmu si jich panský díl na starost já. Už se na ně těším, na ty drobečky I Dopřeju jim slunce a tepla, květů a ovoce, hry a veselí; ale pak zas hodím na ně liják, proženu je divokými větry a dám je protřást hromem. Vidím to rád, když jsou děti trochu pocuchány je jim to zdrávo." Noc neodpověděla. Ale když pak slunce začlo po nebi chodit už v smutku, když otci Dni kladla se podzimní mha na ramena jako roucho vlečné, a on, omrzelý, ztrácel nevědomě jedno dítě po druhém, tu chodila matka Noc za ním a sbírala si je. A když nastala zima a s ní dlouhá tma a úmorné mrazy, měla jich ona již plný svůj plášť a byla při nich od večera do rána. 17 Z POVÍDEK MĚSÍCE. @Jasto za noci mne měsíc doprovázel a znali jsme se dobře, tak dobře, že se. až rozhovořil němý měsí~. Vypravovával velmi mnoho, divné věci, jakž může jen ten, kdož ve dne ani nežije a jen noční rosou se sytí a po snech dřímajícího lidstva kráčí. "Jiní předou z jediné myšlénky knihu," pravil ke mně měsíc, "ty učiň ze sterých skromný feuilleton; to osud tvůj I" NOC PRVNÍ. Jednou, v překrásném letě, byla noc tak jasna, že jsem podobné ještě nepamatoval. Stíny, které staroměstská věž vrhala, byly jako za dne ostré, a když jsem prošel staroměstskou věží mosteckou, zdál se mně most, řeka, město i nebe zaplaveno dnem, ale dnem mrtvých, kouzelně zatemnělým a zeslablým, a světlo měsíce podobalo se světlu dřímajícího slunce. Nebe bylo modrošedé, nikde ani mráčku a Petřín i Hradčany zdály se mně vzdálenější než jindy a ostré jindy okraje jejich splývaly s nebem. Praha se mně podobala dívce, u které nebe plno nadějí obestřelo se průsvitnou rouškou smrti. Měsíc jak rybí oko jasný ploul zá- 16 dum čivě, a když mne uzřel, počal hlasem přitemnělým a smutným. Dříve ale, aby ani strážník mostecký ho neslyšel, hodil plno kusů modrého stříbra do řeky, a strážník se zadíval přes zábradlí na vlny, jak hravě šplouchajíce stříbrem jedna k druhé házely, je potápěly a zase vynášely. "Dnes je mně tak přepodivně ouzko, tc pravil měsíc, "nemohu se zbavit divné zpomínky. Kráčel jsem ondy také Prahou a rozléval záplavu světla. Náhodou jsem pohlídl v jedno okno a tu spatřím mužskou bledou tvář, anaž zrak lesklým sklem přímo na mne upírá. Tvář ta se mně zdála známá, i zůstanu stát a podívám se líp na muže i dovnitř malé světničky. Nemohl jsem se hned upamatovat, Nábytek byl chudý a odřený. Za zády mužovými stál malý stolek, potažený roztrhaným voskovým plátnem. O kousek dál bylo lože a na něm spala klidná stařenka. Rozkošná to stařenka! Vlasy měla pod čepečkem již bílé, na jemných tvářich leskly se ale růže jako v obličeji mladice. Sotva jsem mohl zraku odvrátit! Když jsem pohlédl po stěnách, vidím tu sochy a obrazy slavných spisovatelů - a v tom jsem sobě při pamatoval muže. Viděl jsem ho před více léty ve veselé společnosti; připíjelo se na zdraví jeho, velebili v něm nadání nového básníka. Od těch dob jsem ho nebyl spatřil. Neměl rozžaté svíce, byl ale přece na zídce okenní rozložil papír a třesoucí ruka jeho držela tužku. Obličej jeho byl značně zestárnul, oko nemělo mladistvého lesku více, pohlížel ke mně jako v zimnici: "Jen málo let jsem hřešil a žil bez rozvahy, jak jiní žijí, tc vzdychal, "a málo 19 těch let dostačilo, aby srdce zvadlo a mozek vyschnuI. Tenkrát jsem myslil, že myšlénkou svou povznesu lidstvo, a nyní, jsem jako vysloužilec, jemuž z milosti v chorobinci místo strážce dáno, aby střežil myšlénky zmrzačelé a nedochlidné. Měl jsem velkou budoucnost a mám nyní chudičkou minulost. Prsa má se dmula písněmi, nyní nedovedou ani písničky nejchudší. Sláva je mně nedostížitelna, uprchla na vždy, žil jsem nadarmo, i nádenníktim prostým k posměchu I" V pohnutí se muž odvrátil ode mne a zrak jeho utkvěl na spící stařence. Vstal tiše a přiklekl k loži. Líbal starou, rozpracovanou ruku opatrně, aby stařenky nevzbudil a hlasem chvějícím, citem dušeným pokračoval: "Tebou, matko, na tvých prsou jsem se stal pěvcem, kéž bych nebyl se nikdy vzdálil od srdce tvého I Ty's píseň nejdojemnější, tvtij život je nejkrásnější melodií; slávou by byl již korunován, kdo by dovedl zapět tebe, píseň vtělenou I Ty's, matko, prožila a protrpěla již tak mnoho a těšíš se ještě z života; má mysl ale pohrává již se smrtí, jsem a již ztistanu píseň nedozpívaná. Ach, jen jednu, jednu pravou píseň chtěl bych ještě zapět, a poslední ta píseň patřila by tobě, matko, jakž jsi nad kolébkou mně zpívala píseň první." Stařenka se ve snu usmívala, zdálo se jí, že mluví se synem a že naň kývá. Rty její šeptaly: ,,0 mtij pohřeb neměj starosti - mám již všechno uchystáno - černý rubáš - dotýkaný rúženec-" ,,0 ne - ne - jen ne přede mnou I" bědoval muž. "Což bys mně přála, abych viděl tebe 20 na marách, což bych přál já tobě, abys viděla mne? Nemám mimo tebe ničeho, ba ani touhy a naděje Nejlíp, když pOjdem pospolu, snad bys žebrotou klepala na cizí dvéře - - jak písně mé na lidská prsal" - A hlava mu klesla k prsoum. Včera jsem do světničky zase oknem nahléď, ~ylo odevřeno. Na prkně ležela stařenka natažena. Cerný měla rubáš na těle, v ruce dotýkaný rO~ ženec, . na hlavě bílý čepeček a· na tvářích rOže. Vedle ní ležel syn v šatu bílém. Tváře jeho byla smrt ještě více zbělila, na prsou ale, zrovna nad srdcem, skvěla se růže krvavá." 21 POŽEHNANÁ ÚSTA. [fJ rolezli jsme na koních svých stráně kidp ronské, dívali se s Olivetské hory na čtyřhranný Jeruzalém a daleko do pustého, skalnatého kraje, k Mrtvému moři a Jordanu, Jerichu a Hebronu, navštívili jsme Jethsemane, jeli kolem vyčnívajícího z hradeb sloupu, na němž jako na koni bude o soudný den sedět a soudit Mohamed - - - - - Z toho všeho jsme měli nehorázný hlad a sotva jsme se dočkali osmé večerní, abychom sešli dolii do jídelny na každodenní polívku s rejží, každodenní maso ovčí a item kuře. Konečně zavolal arabský sklepník a sešli jsme. Už jsme byli navykli sedět zde sami, u přítomnosti toliko jediného mlčelivého soudruha. Dragoman to pruského konsulátu, mladý, tlustý, šilhavý muž, s premovanou čepicí na hlavě - jediná to známka evropsko-úřednická zde v Jeruzalémě. Dnes tu ale seděli místo něho dva cizi páni. . "Už jsem prosil, pane, místo to je reservováno pro pana dragomana - každodenní host" - mínil syn hostinského, mladík as šestnáctiletý. "Eh co dragoman - dragomanl A jaký dragoman 1" 22 "Pruský. " "T edy Němec." "Ne - Žid z Kaify." "T o je mně jedno I" a obrátil se k nám. Malá postava, trochupoprášená, jako zde cestující každý; kabát černý, přiošumělý, obličej kulatý a krátkým vousem zarostlý, kaštanový vlas prostředně dlouhý a sčísnutý po německu ke straně, na nose zlaté brejle, pod nimiž sivé oči jenjen hrály, a přes celou tvář úsměv kordiálnosti. "Pánové jsou zajisté Němci," míní. "Zajisté ne," míníme. "No Jeruzalém je město všech národů, svmské město! Samá nečistota, samý puch, na ulici smetí, na domech špína, lidé protivní - oh jak protivní! Holota arabská, turecká, židovská, křesťanská, zlodějové, odírači -" "Tedy jste sem nemusil lézt," vskočil do toho syn hostinského a bledá tvář jeho byla zlostí celá zrudlá. "Pomalu! Co se zastáváte? Jste také z německých rodičů." "Ale zrozen zde a nedám si tupit vlast I" "Bravo I" volám potěšen tím mladým, ještě nezkaženým citem. Mladík vyšel z jizby. Rozmrzelý Němécvstal, obešel stůl a přikročil k vedlejšímu stolku, na němž rozložena kniha hostů. "Ach, tady čtu - vy pan - spisovatel z Prahy, už dávno jsem si přál vás osobně seznat, jmeno vaše dávno ctím" - a zasedá pln přátelské sladkosti zase naproti. 23 Chlap jistě před sekundou neměl ještě ani tušení, že nějaké tOJ'meno vlibec ve světě existuje. Ani jsem neodpově ěl. "Jsem také spisovatel- Schindler - Schindler! V "Ueber Land und Meer" měl jsem už celou řadu článkli o Syrii - neráčil jste číst? - Schindler! - Doktor chemie, ale já se s titulem nepodpisuju. Dřív jsem psal z Ameriky do lipské "Illustrirte", ale teď mne žádal Hacklaender, on věděl, že projedu Palestynu - já totiž cestuj u hlavně k vlili seznání politických poměrli. A z Prahy? To mluvíte česky. Já mluvím polsky. Ani nevím, kolik jazykli mluvím, počkejte - německy, francouzky, anglicky, italsky, arabsky, Jurecky; polsky, a teď se budu ženit a vezmu si Rekyni, hehel Také jsem tam byl už několikrát, v Praze. Mimo Londýn, kde jsem byl teprv třikrát, není žádné větší místo, kde bych nebyl býval už čtyrykrát." " Tedy znáte Jeruzalém už dobře?" "Ne, tady jsem poprvé. Právě jsme dnes přijeli od Jordanu, ještě jsem celý stlučen - hej to byla jízda! Já pořád napřed, já totiž jsem tuze dobrý jezdec, vždyť jsem lítal na neosedlaných koních po jihoamerických pampách -- co ? Nebyl jsem pořád napřed?" obrátil se najednou po francouzsku na svého soudruha, praobyčejného nějakého človíčka zrzounka, který byl ještě z talíře nevzhlídl. Soudruh mlčky kývnul. "Ten pán je Francouz, francouzsky mluvím nejhůř. Já tedy napřed, a tu najednou, za Jerichem to bylo, v ou voze přede mnou hyéna. Poprvé vi· dím v životě hyénu na svobodě, do mne to vjelo '24 - zdejší Arabové už mají jmeno pro mne, říkají mně Vlk - vzpřímím se v třmenech - já totiž jsem tuze dobrý jezdec, pořád napřed - a ted to šlo I Pušku jsem si přehodil ku předu, uzdu mezi zuby, nabil kulku - hajdi, haj! haj! přes křoviny, příkopy, Arabové daleko za mnou, kde pak! -- V tom se mně hyéna někde v křovinách ztratí, ani k ráně jsem nepřišel! Abych ji byl mrchu dostal" právě bych jí mohl potřebovat! Já cestuju totiž hlavně k vůli quadrupedům. Usadil jsem se ted' v Bajrutu, mám obchod v naturáliích, jsem doktor sicet, ale nedbám toho, a ted' se budu ženit, vezmu si Rekyni, Tuze dobře se mně daří, dodávám do všech větších museí a zahrad. Minulý měsíc jsem měl obrovskou škodu. Ulít' mně sokol, zcela zvláštní druh, který máme jen u Bálbeku - tisíc franků byl bych zaň dostal. Ale já si to nahradím, prodám jednu, dvě zvláštní mince - já mám totiž taky velkolepý obchod numismatický, a právě ted' cestuju hlavně k vůli tomu, abych něco hebrejského našel. Ale nebude toho, sto franků bych dal za starý hebrejský -" "Prosím" - pravím a vyndám z kapsy plnou hrst hebl'ejských. "Ale? - To bych si vyprosil, abych se moh' na ně podívat z rána - to mne interesuje! Ráno půjdem po Jerusalémě - tenhle pán je totiž fotograf, já taky, též jsem doktor, ale nepodpisuju se. On dělá velmi dobré krajiny a já zas podobizny. Má obchod s Evropou a najednou mně povídá: "Dnes večer pojedu - pojed' se mnou, cestu zaplatím!" Ani jsem si jakživ nepomyslil, 25 že půjdu doPalestýny, co dělat jsem neměl proč bych nešel? Tedy honem domň, několik košil, něco jiného prádla, ani jiný kabát jsem nevzal na sebe, kdybychom nebyli v Palestýně, musil bych se za tento stydět. No, za to má peníze nevěsta, já se teď totiž vbudu - - -." Theremin praví: "Zvanění je zvyk zcela nevinný. Jen že trochu nepříjemný pro toho, kdo poslouchá. " Druhého dne jsme snídali a obědvali raději o hodinu pozděj. Nár. Listy 1870. 26 ; ; POVíDKY MALOSTRANSKE. PŘIVEDLA ŽEBRÁKA NA MIZINU. ~ci psát událost smutnou, ale hledí mně do ní co veselá iniciálka obličej páně Cp Vojtíškův. Obličej tak zdravě svítivý a do červena lesklý jako nedělní pečínka, politá čerstvým máslem. A takhle k sobotě pan Vojtíšek holil se jen v neděli - když už mu bílé vousy po kulaté bradě zas řádně vyrazily a jako hustá smetana se skvěly, zdál se mně být ještě hezčí. Také vlasy jeho se mi líbily. Neměl jich mnoho, začaly pod okrouhlou pleší na skráních a byly už přešedly, ne vice střibrny, nýbrž již až lehýnce zas do žluta, ale byly jako hedváb a vlály tak hebce kolem hlavy. Pan Vojtíšek nosil totiž čepici vždy jen v ruce a pokryl se leda, když měl přejít prostorou sluncem příliš praženou. Vůbec se mně pan Vojtíšek líbil velmi, jeho modré oči zářily tak upřímně, celá jeho tvář byla jako by kulatým, upřimným ok~m. Pan Vojtíšek byl žebrák. Cim byl předtím, to nevím. Ale žebrákem musil být dle toho, jak byl po Malé Straně znám, již dlouho, a podle svého zdraví mohl jím být ještě dlouho, vypadal jako buk. Jak byl té doby stár, t~ asi vím. Jednou jsem ho viděl, když vybeIJta~ se drobným krůčkem svým po Svatojanském vrchu vzhůru do 28 Ostruhové ulice přistoupil k policajtu panu Šim- írov. i,. který opřen o Zábr. adlí pohodlně se tu slunil. , a~Šimr to byl ten tlustý pan policajt. Tak tlustý, ~ \iedivý jt.ho frak byl pořád na puknutí a hlava ~ Qd zad u vypadala jako několik jitrnic, vypojíetch sádlo - račte odpustit. Lesklá přílba kývala se mu na velké hlavě při každém pohnuti, a když se rozběhl za některým tovaryšem, který bez ostychu a pT-oti všem zákoni'Jm přes ulici si přešel s hořícl dýmkou v ústech, musil pan Šimr přílbu honem vzít do hrsti. Tu jsme se pak my děti smály a tančily po jedné noze, ale jakmile se na nás podíval, hned zas jako by nic. Pan Šimr byl Němec ze Šluknova; žije-li dnes ještě - doufám v boha, že ano - sázím se, že mluví posud zrovna tak špatně česky jako tenkrát. "Nu a vidíte," říkal, "já se tomu naučil za rok." Pan Vojt~šek vzal tenkrát modrou svou čepici pod levé ram~no, a vjel pravicí hluboko do kapsy dlouhého, šedivého svého kabátu. Při tom pozdravil zívajícího pana Šimra sIS>VY: "Pomahej pán bůh I" a pan Simr salutoval. Slastně pak vylovil pan Vojtíšek skromnou svou tabatěrku z březové kůry, vytáhl za kožené pout!co svrchní dno z ní a podal panu Šimrovi. Pan Simr si šňupnul a pravil: "Už jsou voni taky asi hezky starej. Kolikpak mají 7" "lnu/' usmíval se pan Vojtíšek, "bude tomu věru už osmdesát let, co mne otec pro obveselení mysle na světlo vydal." Pozorlivý čtenář zajisté se diví, že směl žebrák pan Vojtíšek mluvit s panem policajtem jen 29 tak po sousedsku, a tento že mu ani nevykal jakž by nějakému venkovanu nebo jinému zcela mu podřízenému člověku arci najisto byl učinil. A k tomu ještě třeba si pomyslit, čím tenkráte policajt byl! To nebylo ledabylo které číslo od jedné do šesti set, to byl pan Novák, pan Šimr, pan Kedlický a pan Weisse, kteří v střežení naší ulice za den se vystřídali. To byl malý pan Novák ze Slabec, který nejraděj postál si před kupeckými krámy, k viii i slivovici; tlustý pan Simr ze Šluknova; pak pan Kedlický z Vyšehradu, zamračený, ale dobrosrdečný; a konečně pan Weisse z Rožmitálu, velký, s neobyčejně dlouhými, žlutými zuby. O každém se vědělo, odkud je. jak dlouho ve vojště sloužil, a kolik má dětí; na každého jsme se my "sousedskétt děti věšely; on znal každého, muže i ženy, a matkám dovedl říci vždy, kam že se dítě jejich zaběhlo. A když r. 1884 pan Weisse následkem požáru v Renthause vypuklého zemřel, šla mu na pohřeb celá Ostruhová ulice. On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku téhodne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarvé látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned ochotně svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tenkráte dosti mnoho. Od rána 30 žebral až k polednímu, pak si zašel k sv· Mikuláši na půl dvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda. Bylo cos volného a klidného v celém jeho bytí a konání, něco takového, co as Storma přimělo k jeho dojemně komickému výroku: "Ach koennť ich betteln geh'n ueber die braune haiďl" Jen hostinský v našem domě, pan Herzl, mu nedal nikdy trojníku. Pan Herzl byl muž trochu dlouhý, trochu skoupý, ale takto ušel. Místo penízu přesypal mu z pyksly své vždy trochu tabáku. Tu pak - bylo to vždy v sobotu - měli pokaždé stejný rozhovor .. "Achach, pane Vojtíšku, máme to zlé časy." "Ba že máme, a nebudou lepší, dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku." Mínil lva na svatovítské věži. Přiznávám se, že mně to tvrzení páně Vojtíškovo vrtávalo mozkem. O tom jsem slušným způsobem a co rozumný mladý muž - byl jsem tenkráte již osm let stár - ovšem nemohl pochybovat ani na okamžik, že zmíněný lev může právě ták jako já o pouti jít přes kamenný most až na Vyšehrad a zde si také sednout na známou krouživou houpačku. Ale jak že z toho mají vzejít lepší časy, to jsem nechápal. - • Byl překrásný den červnový. Pan Vojtíšek vyšel z kostela sv. Mikuláše, posadil si čepici na 31 hlavu, co ochranu Ptoti sálajícímu slunci, a šel pomalu přes nynější ~ Stěpánské náměstí. U sochy sv. Trojice se zastavil a usedl na schod. Kašna za ním zvučně šplounala, slunce hřálo, bylo tak příjemno! Patrně obědval dnes někde, kde stolovali až po dvanácté. Sotva si byl usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveři mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali "baba miliónová". Jiné žebračky slibovaly, že pánbůh darovanou jim almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do "milión6 a miliónů"; proto také paní oficiálka Hermannová, která chodila ke všem licitacím po Praze, dávala almužnu jí jediné. Miliónová šla rovně kdy chtěla a kulhala kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu Vojtíškovi u sochy. Plátěné suknice se jí kolem suchých hnáti'J plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Samá drobná vráska jako tenounké nudlíčky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky. Přistoupla až poblíž pana Vojtíška. "Pochválen buď pán Ježíš Kristus," zašpouli1a ústa. Pan Vojtíšek kývnul na znamení, že souhlasí. Miliónová usedla na druhý konec schodu a kejchla. "Br!" podotkla, "já nemám slunce ráda, když na mne svítí, musím ~kejchat." Pan Vojtíšek nic. Miliónová stáhla plachetku na zad a bylo vidět celý její obličej. Očima mhourala jako kočka v slunci, teď byly zavřeny, teď zasvítily pod če· 32 lem jako dva zelené body. Ústa její stále sebou škubala; když se odevřela, bylo vidět napřed nahoře jediný zub, celý černý. "Pane Vojtíšku," začala zas, "pane Vojtíšku, já vždycky říkám, kdybyste chtěl I" Pan Vojtíšek mlčel. Obrátil jen obličej k ní a díval se jí na ústa. . "Vždycky říkám: ano, kdyby pan Vojtíšek chtěl, ten by nám moh' povědít, kde jsou dobří lidé." Pan Vojtíšek nic. "Co pak se tak upřeně na mne díváte?" ptala se Miliónová po chvilce. "Co pak je na mně?" "Ten zub I - divím se, proč máte ten jeden zub !" "Ach ten zub I" vzdychla a pak dodala: " To víte, že ztráta zubu znamená vždy ztrátu jednoho dobrého přítele. Už jsou všichni v hrobě, kdož mně přáli a se mnou to upřimně mínili - všichni. Jen jeden ještě zbyl - ale nevím o něm - nevím, kde je ten dobrý přítel milj, kterého mně milostivý bůh postavil ještě na cestu života. Ach bože, já jsem tuze opuštěná I" Pan Vojtíšek hleděl před sebe a mlčel. Něco jako úsměv, jako radost přelítlo obličejem žebraččiným, ale bylo to ošklivé. Sešpičatila ústa, celý obličej jaksi se jí stáhnul do rtil jako do šťopky. "Pane Vojtíšku I" "Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být ještě šťastni. - T adyhle se mně pořád o vás s 33 zdálo, já myslím, že pánbůh tomu tak chce. Vy jste tak ~amoten, pane Vojtíšku, nikdo vám neposlouží. - Vy máte všude přízeň, máte tuze moc dobrých lidí. - Vidíte, já bych se k vám přistěhovala. Kus peřin mám -" Pan Vojtíšek mezi tím pomalu vstával. Už tu stál rovně a pravici si narovnával kožené stínidlo své čepice. "Radš utrejch I" vyhrkl konečně a obrátil se bez pozdravu. Kráčel pomalu k Ostruhové ulici. Dvě zelené koule svítily za ním, až zmizel za rohem. Pak si Miliónová stáhla plachetku až po bradu a seděla dlouho nepohnutě. Snad usnula . •• Divné zvěsti začaly se najednou šourat Ma10u Stranou. A koho se dotkly, škrabal se Zll. uchem. "Pan Vojtišek," znělo to často v rozpravách a za chvilku zas jsi slyšel: ,;Pan Vojtíšekl" Brzy jsem zvěděl všeho. Pan Vojtíšek prý nebyl ani chud. Pan Vojtíšek prý měl tam za vodou, na Františku, dva domy. To prý ani není pravda, že bydlí pod hradem někde v Brusce. Blázny si dělal z dobrých malostranských sousedů I A po tak dlouho I Nastala rozhořčenost. Mužští se zlobili, cítili urážku, styděli se, že byli lehkověrni. "Darebák I" pravil jeden. "Je pravda," rozumoval druhý, "viděl ho někdo žebrat v neděli? To byl nejspíš doma, ve svých palácích a jedl pečeně." 34 Ženské ještě v~haly. Dobrá tvář páně Vojtíškova zdála se jim přec příliš upřímna. Ale plišel dodatek zvěsti. On prý má btké dvě dcery a ty prý dělají slečny. Jedna: prý má lajtnanta a druhá chce jít k divadlu. Nosí jen samé rukavičky a jezdí do Stromovky. To rozhodlo i u ženských. Takřka ve dvakráte čtyryadvaceti hodinách byl osud páně V ojtíškúv zjinačen. Všude ho ode dvelí odbývali, že jsou "zlé časy ff. Kde míval obědy, slyšel, že "dnes nic nezbylo ff, nebo: "Jsme chudi, měli jsme jen hrách, to není pro vás." Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: "Domácf pán I Domáéi pán tf' Byl jsem v sobotu před domem a viděl blížícího se pana Vojtíška. Pan Herzl stál jako obyčejně v bílé své zástěře mezi domem, opřen o kamennou veřej. Mimovolně, v nevysvětlitelném strachu jakéms jsem veběhl do domu a skryl se za silná vrata. Kolem stěžejí viděl jsem blížícího se pana vVojtřška dobře. Cepice se mu v rukou třásla. Nepřicházel s jasným úsměvem jako jindy. Hlava byla sklopena, nažloutlé vlasy zcuchány. "Pochválen buď pán JežÍš Kristus, f' pozdravoval obyčejným hlasem. Pn tom se mu hlava povznesla. Tváře jeho byly bledy, oko jako by dřímotou potaženo. " To je dobře, že jdete," mínil pan Herzl. "Pane Vojtíšku, pújčte mně dvacet tisíc. Nebojte se, že přijdete o ně, ~dou na dobré hypotece. Mohl bych teď koupIt dlJm tady vedle "u labutě _" 35 Nedomluvil. Panu Vojtíškovi vyhrnuly se slzy náhle proudem. "Vždyf i's~m ""7 vždyf jsem _Cl, zavzlykal, "já byl po ce Ý život tak poctivý 1" Potácel se přes ulici a sklesl u zdi pod zatáčkou k hradu. Hlavu položil na kolena a štkal hlasitě. Vrazil jsem do pokoje k rodičům, třesa se na celém těle. Matka stála u okna a dívala se přes ulici. Ptala se: "Co pak mu řekl pan Herzl?" Hleděl jsem upřeně oknem tam na plačícího pana Vojtíšká. Matka vařila právě svačinu, ale každý okamžik přistoupla také k oknu, vyhlédla ven a zavrtěla hlavou. Najednou vidí, že pan Vojtíšek pomalu se zdvihá. Rychle ukrojila krajíc chleba, položila jej na hrnek s kávou. a spěchala ven. Volala, ~ývala ,s prahu, pan Vojtíšek neviděl a neslyšel. Sla až k němu a podávala mu hrnek. Pan Vojtíšek díval se němě na ni. "Zaplaf pánbůh," zašeptal konečně a pak dodal: "ale ted nemůžu nic polknout." • Víc pan Vojtíšek po Malé Straně nežebral. Za řekou ovšem také nemohl chodit od domu k domu, neznali ho tam lidé a neznali policajti. Usadil se na Křižovnickém plácku u podloubíčka klementinského, zrovna naproti vojenské strážnici, která stávala u mostu. Vídal jsem ho tam po každé, když jsme v prázdné čtvrteční odpůldne 36 zašli si na Staré Město podívat áe na výlohy ryneckých kněhkupců. Čepice ležela před ním dnem na zemi, hlava byla vždy" svěšena k prsoum, v rukou držel růženec, nevšímal si nikoho. Pleš, tváře, ruce neleskly a nečervenaly se více jako před nedávnem, sežloutlá kůže se byla scvrkla do šupinatých vrásek. Mám, nemám to říci? ale proč bych to neřekl, že jsem si netroufal přímo k němu, že jsem se plížil vždy kolem pilíře, abych mu mohl čtvrteční své jmění, šajnový groš, od zadu hodit do čepice a pak rychle utéci. Pak jsem ho potkal jednou na mostě; vedl ho policajt na Malou Stranu. A pak jsem ho nespatřil už nikdy. • Bylo mrazivé únorové jitro. Venku ještě šero, okno samý tlustý, květnatý led, v němž se oranžově odrážel svit z protějších kamen. Před do. mem zaharašil vozík a zaštěkali psi. "Doskoč mně pro dva žejdlíky mlíka," velela matka. "Ale zaobal si krk. tt Venku stála mlíkařka na vozíku a za vozikem stál policajt pan Kedlický. Kus lojové svíčky svítil tiše v čtyřhranné, skleněné lucerně. "Cože, pan Vojtíšek ?tt ptala se mlíkařka a ustala ve vrtění vařečkou. Ono bylo mlíkařkám sice ouřadně zapovězeno užívat vařečky na dělání smetanové parády, ale pan Kedlický byl muž dobrosrdečný, už jsem to řekl. 37 },Ap.p, II oP2"qvěděl, "Q.!išli j~me .bopo p,",lnoci qa 'P~~filě ,y,eCU~~nonýr~ký.ch ka~lÍrep. Byl na do~r.ozQJrtlý ~ ,4ali jlime ho do WDrl~í ~omory keKaJ:: ••. eJi,tjn~~. Měl jenrozedraQ.ýkubáta kalhoty, .mi košilépeměl." Národní Listg. 2. dul>na 1!l75. 38 HASTRMAN. 1§1' odi! vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebe větší úpal mrazový nebo sluneční, Ch p nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cyling.r se širokou střechou nad hlavou jako parasoI. Sedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval - jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, za to byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bila vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly i~ 'po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přasky, P!li4.~1 byly sněhobílé punčochy zas až k jiným 'av~a stpit>iriýrii přaskám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střeví~ někdy obnovovány, nevím, ale vždycKy vypadaly. tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kaže se střechy nejstaršího fiakra. . Suchý, špičatý obličej páně Rybářťtv byl ozářen věčným úsměvem. Zvláštní podívání bylo na pana Rybáře, . když šel po ulici. Každých dva~et krokti zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo. Podobalo se, že jeho myšlenky nejsou' v něm, 39 že jdou uctivě asi krok za nim a pořád ho baví nějakými veselými nápady, tak že pan Rybář musi se usmívat a občas se po čtverácfch ohlídne. Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnu!. Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s "djól", což mělo význam potakující. Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole v levo, s vyhlídkou na Petřín. Ale kdyby byl býval již až u samého domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali v pravo na Hradčany, vždy šel za nimi. Když zastavili u rozložité vyhlídky a obdivovali se kráse naší PJahy, stál vedle nich, pozdvih' prst a hvízdnul: "Djo, moře! Proč nebydlíme u moře!" Pak šel za nimi do hradu a když se cizinci ve svatováclavské kapli obdivovali zas stěnám vyloženým českými drahókaQ;ly, hvízdnul po druhé: "To si myslíml U nás v Cechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo 1(( Víc jim neřekl nikdy. . Pro jeho jmeno, pro jeho zelený fráček a pro to "moře !(( říkali jsme mu hastrman. Ale v úctě jsme ho měli staří mladí. Pan Rybář byl justiciárem na výslužbě, někde od Turnova. Zde v Praze žil u své blízké příbuzné, mladé, která měla nevysokého úřadníka za muže a s ním už dvě nebo tři dítky. Vypravovalo se, že pan Rybář je až báječně bohat. Ani ne tak na penězích, jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl, říkali, stát vysokou černou skříň, v té skříni byly samé níz- 40 ké, čtyřhranné škatule černé, hezky velké, a v každé škatuli byl vnitřek sněhobílou lepenkou rozdělen na samé čtverce a v každém čtverci ležel na bavlnce lesknoucí se drahokam. Byli lidé, kteří to viděli. Našel a sebral prý vše sám na hoře Kozákově. My děti jsme sobě vypravovaly, že když u Šajvlů - tak se nazývali ti páně Rybářovi příbuzní - myje se podlaha, posypávají ji místo pískem samým natlučeným cukrem. V sobotu, v v den drhnutí, vždy jsme ukrutně záviděly dětem Sajvlovým. Jednou jsem seděl nad příkopem v levo za Bruskou branou poblíž pana Rybáře. Tam usedal totiž pan Rybář každého krásného dne na hodinku pohodlně do trávy a kouřil si z krátké dýmky. Tenkrát šli náhodou dva větší studující kolem. Jeden z nich prsknul a pravil: "Ten kouří maminčinu vatýrku III Od té doby pokládal jsem kouření maminčiny vatýrky za požitek, jakého sobě mohou dovolit jen lidé velice zámožní. Takto se procházel "hastrmani' - ale ne, neříkejme mu tak, vždyf už nejsme děti I - vždy jen po bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi - poslouchalf jsem rád, co mluvili lidé dorostlí - slyšel J'sem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, se ícími na lavičce. On stál. Mluvili o "Frankreichu" a o nějaké "svoboděll, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: "Ďjó, já se držím Rosenaua I Rosenau praví: "Svoboda je jako ty šfavnaté potraviny a 41 silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilňují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.l' A pak kýv' kloubo\lkem a šel. Větší a tlustý kanovník prál pak: "Co to má vždycky s tím Rosenauem?" Menší, ale také tlustý odvětil: "Spisovatel, nejspíš spisovatel." já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosene.uovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dor6staje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou. Proto věru nepo2byl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk I - Bylo to v sluneění den srpnový, tak as ku třetí hodině odpolední. Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát; kdo stál právě tak po domácku venku, zavolal honem něco dovnitř domu; z krámO vybíhali lidé. Všichni se dívali za panem Rybářem, kráčejícím dolů. "jde někam se vychloubat svým bohatstvím," řekl pan Herzl, šenkýř "u dvou slunclil'. Podotýkám, že druhý pád množného počtu pro slovo "slunce" je dle malostranského jazyka zcela urěitě "sluncťi" . ,,0 jé I" volal pan Vitouš, kupee na rohu, 42 "musí být zle, nese na prodej I" Je mně líto, musím.li říci, že pan Vitouš netěšil se přílišné vážnosti u sousedů. Vypravovalo se o něm, že jednou už byl blízek bankrotu, a podnes se dívá dobrý malostranský soused na "bankrotáře" naprosto jinak než svět ostatní. Ale pan Rybář kráčel klidně dál trochu rychleji než jindy. Pod levým paždím nesl jednu z těch čtyřhranných škatulí černých, o nichž tolik povídáno. Tisknul ji pevně k tělu, tak že smeknutý klobouk v ruce dole byl jako by k noze přiklížen. V pravé ruce měl španělku s placatým knoflíkem ze slonové kosti, znamení to, že pan Rybář jde někam na návštěvu, nikdy jindy nenosil hole. Pozdravován zdvihal hůl a hvízdal mnohem hlasitěji než jindy. Sešel Ostruhovou ulicí, pře~el svatomikulášskÝm náměstím a vešel do domu Zambereckého. Tam bydlel v druhém patře gymnasijní profesor pan Muehlwenzel, mathematik a přírodo,'?:pytec. Tedy muž vzdělání trochu tenkráte neobyčejného. Návštěva netrvala dlouho. Pan profesor byl v dobré miře Jeho hřmotné, pod sedlé tělo bylo sobě právě odpolednim spánkem odpočínulo. Dlouhé šedé vlasy, věnčící lysé temeno, ježily se sem tam v pohodlném nepořádku. Modré, duchaplné ,. vždy přívětivé oči se svítily. Tváře, beztoho vždy rudé, hořely. Ty širo~, dobré tváře byly trochu silně neštovicemi prprvány a zavdávaly pa"uprofesoru příěinyk stálému vtipu. "Tak je to na světě," říkal, "když se děvče směje a máv tváři důlek, je prý hezké; 43 já když se směju, mám sta důlků, a jsem prý přec jen ošklivý." . Pokynul panu Rybářovi k pohovce a ptal se: "Cím tedy mohu sloužit?" Pan Rybář položil škatuli na stůl a sundal svršek. Pestré kamínky zazářily. "Já bych - já jen co tadyhleto tento jakou to má asi cenu -" koktal. Posadil se pak a opřel bradu o knoflík hole. Pan profesor se zadíval do kamínků. Pak vyndal jeden temný, vážil v ruce a prohlížel proti světlu. "To je moldavit/' pravil. Jak?" " ,,~oldavit. " "Djó, moldavit," hvízdnul pan Rybář. Na tváři jeho bylo tak trochu vidět, že slovo to slyší poprvé v životě. . " T en by se hodil pro naši gymnasijní sbírku, jsou už řídky. Moh' byste nám jej prodat." "To by se vidělo. - Co tak asi -" "Tři zlaté v dvacetnících byste za něj dostal. No?" "Tři zlaté I" hvízdnul tenounce paQ Rybář. Brada se zdvihla a sklapla pak zas na knoflík. "A ostatní?" šeptnul po chvilce z náhle stísněného hrdla. . "Chalcedony, jaspisy, ametystky, záhnědy,to nic není." -- Za nějaký okamžik byl pan Rybář zas již u rohu Ostruhové ulice. Kráčel pomalu vzhůru. Poprvé ho sousedé spatřili, an měl klobouk na hlavě. Širóká střecha byla stažena do čela. Špa- 44 nělka se vlékla koncem po zemi a harašila o dláždění. Nevšimnul sobě nikoho, nehvízdnul ani jednou. Také se na té cestě ani jednou neohlíď. Patrně dnes nedováděla žádná z jeho myšlének venku, všechny jeho myšlenky byly v něm, hluboko .. Dnes již z domu nevyšel, ne na hradby a ne za Brusku. A byl tak krásný den I Bylo již k půlnoci. Nebe se modralo jako za rána, měsíc zazářil nejpyšnějším, nejkouzelnějším leskem svým, hvězdy se třepetaly jako bílé jiskry. Petřín byl pokryt nádhernou stříbrnou mlhou, stříbrná záplava ležela na celé Praze. Veselé světlo lilo se do pokojíku páně Rybářova oběma okny, dokořán otevřenými. U jednoha okna stál pan Rybář. Stál tu jako socha, ztrnulý. Z dáli hučely jezy vltavské táhlým, mohutným tonem. Slyšel je stařeček 7 Náhle sebou trhnul. "Moře! -- Proč tu není moře \" šeptnul a rty se mu zachvěly. Snad se v něm vlnila tesknost jako bijící moře. "Eh \" škubnul sebou pak a odvrátil se. Po podlaze ležely otevřené škatule a zrak jeho se jich dotknu!. Vzal pomalu nejbližší z nich a vyndal z ní kamínky do hrsti. "Fí - oblázky 1" a mejknul jimi oknem ven. . Dole zapraskalo a zařinčelo sklo. Pan Rybář dnes ani nevzpomněl, že dole v zahradě je skleník. "Strýčku, co pak děláte 7" ozval se příjemný mužský hlas venku, patrně ze sousedního okna. 45 Pan Rybář mimovolně ust;pupil o krok nazpět. Dvéře vrzly a vešel pan Sajvl. Snad ho byla krásná noc zdržela u okna. Snad byl zpozoroval na starém strýci neobyčejný neklid a slyšel z jeho pokojíku dlouho trvající šukot. Snad vylehly i některé starcovy vzdechy hlasitě z okna ven. "Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven 7" Stařec sebou škubnu!. Pak zašeptal dívaje se ůpřeně k Petřínu: "Nemá to ceny - oblózky -" "Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přec, pro nás i pro vás. Vy jste sobě je pracně sebral - strýčku, nechte je, prosím, všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat -" "Mysleli jste snad," šeptal zas stařec monotonně a. s namáháním, "že jsem bQhat, a já vskutku· -" "Strýčku," pravil pan Sajvl hlasem pevným, ale při tom měkkým a uchopil starcovu ruku, "copak nejsme vámi bohati 7 Moje děti by ne· měly dědečka, moje žena by byla bez otce, kdybychom neměli vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastni, vy jste naším požehnáním v domě -" Ná,hle přistoupil stařec zas až k samému oknu. Usta se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Pohlídl ven. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jakoby rozpuštěný démant, vše se vlnilo - až k samému oknu - až do jeho oka - moře moře! Dál už povídat nebudu, dál už neumím. !l'áror!ní Listy 1876. 46 JAK TO PRISLO, Z~ DNE 2Q. SRPNA ROKU 1849, O PUL JEDNE S POLEDNE, RAKOUSKO NEBYLO ROZ- BOŘENO. iP.1ne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s po. ledne, mělo být Rakousko rozbořeno, . D .:. takž bylo usnešeno v "spolku pistolovém". Nevím už ani, čím se tenkráte Rakousko provinilo, ale nepochybuj u ani dost málo, že rozhodnuto tak po úvaze hluboké. Nebylo více pomoci, věc usnešena, odpřisáhlJuta a provedení svěřeno osvědčeným rukám Jana Zižky z Trocnova, Prokopa Holého, Prokůpka a Mikuláše z Husi, totiž mně, pak Rumpálovic Josefovi, synu to uzenářovu, Frantiku Mastnému, synu ševcovu, a Antonínu Hochmannovi, tomu, jenž byl odněkud od Rakovníka a studoval za peníze svého bratra sedláka. Uvedená příjmena historická nebyla udělena sna.si hříčkou náhody, nýbrž zcela po zásluze. Já byl Zižkou, nebol jsem byl ze všech nejčernější, mluvil jsem nejrázněji a: hned do první schůze našeho spolku (odbývala se na půdě u Rumpálů) byl jsem S6 dostavil s černou páskou e.řes levé oko, což vzbudilo všeobecnou sensaci. Tu černou pásku musil jsem pak ve všech schů- 47 zích mít; nebylo to příliš příjemno, ale nedalo se ovšem nic dělat. Ostatní měli na svá příjmena nároky rovněž rozhodné. Věc byla připravena s obezřetností přímo úžasnou. Po celý rok užívali jsme každé vycházky ku společnému cvičení se v háze'ilí prakem. Výtečný materiál na praky dodával Mastný-Prokupek, a na sto kroků trefili jsme každou stromovou peň, když byla jen s muže silna. Tím jsme se ovšem neobmezili. Po celý rok skládali jsme každý krejcar, ar už poctivě či nepoctivě nabytý, do společné "kasy pistolové", odkudž také jméno spolku. výtěžek obnášel na konec celých jedenácte zlatých. Za pět zlatých koupili jsme před týdnem na Příkopech bambitku "lutišské práce", jak byl prodavač řekl. Dívali jsme se po celé schůze, jež se nyní za 'nastalých prázdin odbývaly denně, na svou bambitku, šla z ruky do ruky, a každý z nás potvrzoval, že je to pravá lutišská práce. Nevystřelili jsme;z ní posud arci ani jednou, za prvé proto, že jsme neměli prachu, a za druhé, že posud trval prohlášený stav výminečný a my se musili tedy mít na pozoru. My vůbec jsme byli velmi bedlivi, abychom se neprozradili, proto také nepřibrali jsme pranikoho více do svého spolku, byli jsme v něm jen my čtyři "principisté", ale to jsme věděli, že je nás dost. Také jsme za zbývajících šest zlatých mohli koupit bambitku ještě jednu a tím svou armaturu zrovna zdvojnásobit, ale my sumu tu určili na prach, o kterémž jsme neměli zcela jasný pojem, mnohoJi stojí. Na plán, jejž jsme měli, stačila jedna bambitka úplně. Měli jsme 48 ovšem ještě něco spolkového, porculánovou dýmku, z níž kouříval při tajných schůzích Prokůpek ve jménu nás všech; byla to pěkná a významná dýmka s namalovaným kalichem, cepem a sudlicí, ale pro dnešek nekladli jsme na ni žádné zvláštní váhy. Také jsme měli svůj zvlášní elektrický stroj. ShotoviI nám jej bratr Prokopa Holého, zámečnický tovaryš, ze starého dvougrošáku, ale stroj se neosvědčil. Nechali jsme jej doma. Předkládám zde náš plán, aby se mu mohl každý obdivovat. Hlavní účel: .rozbořit Rakousko. Přední nutnost: zmocnit se Prahy. Nutný prostředek: dobýt citadely belvederské, na výběžku marianských hra,deb, odkud jsme pány Prahy a kde nemiižeme dle našeho náhledu být odnikud bombardováni. Vypočtené podrobnosti: citadela bude přepadena zrovna v čas polední. Povážíme-lí, že při přepadání rozlíčných tvrzí IJanuje od nepamětných časův usus, vykonat to vždy o půlnoci, že . ale právě proto o půlnoci jsou stráže nejspíš vždy nejbdělejší, musíme přiznat, že úmysl náš byl zrozen z chytrosti zrovna ďábelské. Citadela byla v té době střežena jen nečetně, šesti až osmi vojáky. Jeden z nich stál na stráži hned u železných do nádvoří vedoucích vrat; vrata byla vždy poo.tevřena a viděli jsme, jak voják tam pohodlně přechází. Druhý procházel se na straně pražské, kde stálo. několik děl.. , ano pak. se i posaq.il do. drnu, aby se mohlobdivc> vatipohodlněji. N;,íhle se stalo, že míč se kut41el. zrovna kQlem ,něho. granátník se .natáhl Jíně, až' se na břich převalil, a zachytil.jej. Promalu ,pak vstával- to v.stáyáníj.t\honemělo ,Žádnéh.o konce -:-. amy očekávali, kam aS~ mohutná jeho pravioe míčem mrští, Ale mohutná j~ho pravice vstrčila mí.~. popodlně do; kapsy al,llohutné jeho tělo hra .• balo Sť?, lí~ě,po úbočí vzhůrl,l. Obklopili jsme ,gra;. ná.tP\~~'. ,.prQsil.i, ř,igeli, hro.z. iH ,- resWtá~"bY.I, u, do.~tal p~o~op Holý poqléwek "a"Mikuliš z. lrIusi také jeden.;Pakjsme.metílli kamení, alegr.anát-. oíl<.. se rQzběhl po nás, a spraveq}jvá historie musí zaznamenat, že jsme utekli ",ši,(fpni •. , .. . ; "Víte,.I,l)yudělali z~~la..dobře, žedsme ho neseprali, ii :vyk.ládal pak Jan Zižka z Trocnova. "Vít~, co ch~qllle, 11 .kdo,ví" co. by se bylo stalo 1 Když je spikn)1tí'dnevi.se nikdy, co se může stát, já;j;Q znám I. Jáu. žjse.Ill .. ~e l.c~IÝ . .třál" - chtělj~m c~l~a. chyt.it; - ale. mys.liU~1ll si,: Počkej. jeQ~" Jasnývý~lad tel} byl. vŠ~9hecněpřij.at, S vděčno.stí, a b~ý potvrzoyal, že už se celý třást a sotva se držel. 52 V prvních dnech srpna, když se jednalo již o nejsubtilnější p'odrobnósti plánu, ptal jsem 'Se náhle: . ,;Kouše Pohorákův' pes 7" '. , , "Kouše," potvrzoval Prokop Holý: "včera utrh' pernikářovic děvečce sukni." '. ' . . I To' bylo velmi důležito, že Po horákův pes kouše. * * * Nastalo jitro památného dne. Neomylná kronika nebes záznamenala si je co jitrd" pondělní. Viděl jsem je lehýncese šeřit, pak popelavě šedivět, "Pak 'se potoenáhlu . světlít; vždy jasnějšího světla přibírat '-' vše to' v dobách nesmíme dldtihýth. A' 'přeccelá duše prahla podivným zpOsobetri touhou, aby se ani 'nešeřilo . anín'esvěHilo a příroda skočila přes ten' jeden jedinký' d6ri. Očekával jsem, že se cos podobného najisto stáli musí, modlil jsem se, modlil, a duše má, přiznám se,"mřelá tesknotou. "N~pal jsem po celou noc. Jen někdy mžikem :'Jtřeilítla :t:Ílnničná dřímota, hned na to jSerll ale /seboulzas ha horkém'loži' mrštil, a měl jsem co děl~t, abychhlasiťěhezaupěl. "Co pak je ti - ty vzdycháš ?" ptala se několikrát 'matka. Tvářil jsem se, jako bych spal. Pak' matka vstala,' rozsvítila a přistoupla ke mně. Měl jsem oči zavřeny. Položila dlaň na mé čelo. "Ten hoch pálí jako' oheň. Muži, pojá sem, jemu něco je." . "Nech ho," mínil otec, "někde se včera 53 vztekal. Čerti jimi šijou - ale tyhlety spolky musí přestat, pořád jsou s Franckem, Josefem a s tím rakovnickým pohromadě _tl "Vždyť víš, že se spolu učí, jde jim to líp. ti Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíže přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svému tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a' vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak. Ze bych já sám měl strach, nemohl jsem připustit za žádnou cenu. Přec jsem si myslil a znělo to jako těžká žaloba na osud, proč as zrovna mně přidělen ten úkol děsný. Rozboření Rakouska zdálo se mně pojednou býti kalichem plným nevýslovné hořkosti. Byl bych se rád modlil: "Pane, odejmi kalich ten ode mne! ti ale cítil jsem, že není už zbytí, a vrchol slávy byl mně pojednou vrcholem Golgaty. Přísaha však vázala. V deset hodin jsme měli být na místě, v jedenáct měl přijet Pohorák, o půl jedné měla se provést akce. Vyšel jsem v· devět z domu. 54 Příjemný letní vánek .osvěžoval skráně. Modré nebe se usmívalo jako Márinka, sestřička Prokopa Holého, když vyzývala k nějakému čtveráctví. Mimochodem řečeno, byla Márinka mou láskou. Vzpomněl jsem si na ni, na úctu, jakou jevila vždy k hrdinné povaze mé, a pojednou mně bylo snáz a snáz, prsa se vypínala a duše rostla. Stal se kouzelný obrat, než jsem dostihl Jeleních příkopů, přistihl jsem se dvakráte, že jsem si byl poskočil na jedné noze. Rozpomínal jsem se, je-Ii vše v pořádku. Bylo ve vzorném. Dva praky kryly se v mé kapse. V druhé kapse se kryla černá páska na oko. Pod ramenem nesl jsem školskou knihu, k vůli válečné lsti. Kráčel jsem po Marianských hradbách kolem cvičících se vojenských oddílů a nezachvěl jsem se ani. Věděl jsem, ty že do té doby budou dávno ve svých kasárnách zpět. Bylo času dost, obešel jsem tedy celou válečnou posici. Prošel jsem Chotkovy sady, kdestále poblíž silnice, vedoucí již dolů - zaujmouti měl místo Mikuláš z Husi. Pohlédl jsem dolů do Brusky, kde měl stát Prokůpek, vyčkávající Pohoráka, aby pak, nadběhnuv mu strmým úvozem, dal nám rychle zprávu. Vystoupil jsem až k citadelce a přešel odtud valy k Bruské bráně. Když jsem byl u citadely, tlouklo mi srdce, když jsem se od ní vzdálil, zase přestalo. Valy od citadely k Bruské bráně tvoří dvě vybíhající bastióny. První z nich je cele vyvýšena a má nahoře v okruhu svém drobnou planinku; v té byl 55 uprostřed tenkráte malý rybníček se zděnou obrubou, hustým rákosím a křovinami kolem - rejdiště mnohých našich radovánek. Pod jedním tím keřem měli jsme schovánu pěknou hromadu liber~ ních. oblázků pro praky. Okruh druhé bastióny tvoří údolí hlubší. Dnes v tom zářezu stojíkavárna Panorama, tenkrát bylo místo pokryto hustým křovím. O několik kroků dál je Bruská brána - stanoviště moje co· vrchního vojevůdce. Usedl jsem na lávku nad branou a otevřel knihu. Lehýnké chvění probíhalo mi tělem, někdy šournul po zádech mrazík, ale myslím, že to nebyl strach. Bylo mně v celku dosti dobře; Mnoho k tomu přispělo, že jsem nebyl spatřil anijediněho spolubojovníka. Měl jsem je v příjemném podezření, že dostali strach a nepřijdou. Pořád mne srdce nu tkalo, abych se vůči tomu hrdě. vypnul, abych se cítil - ·ále mysl zaS pověrčivě zrazovala, že bych je tím snad přivolal, a nevypnul jsem se. Bubny a trubky zněly střídavě na cvičištích marianském a belvederském. Lidé a vozy pode mnou vycházeli a vcházeli do brány. Z počátku jsem si jich nevšímal, pak začala pověra také zde svou hru. Uhne-li se ten zde na konci můstku směrem k Bubenči, bude s námi zle - - uhne-li se v levo k Podbabě, bude dobře. - Jedentři - čtyři - pět - všechno jde k Bubenči trouby teď od Belvederu znějí jako k útoku vyskočil jsem. V tóm se Svatovítské věže zazněla desátá. Ohlédnu se a vidím, jak alejemi cape Mikuláš 56 z Husi ku svému stanovišti. Jlechetné, odvážné srdce - udatný bojovník. - i prázdniny obětoval velké věci, mohl být u bra.tra doma už po čtrnáct dní - - ale cítil jsem, že je mi trochu na závadu, že ho vidím. Musil jsem tedy nyní vna vojenskou obchůzku, dle povinnosti své. Sel jsem, drže otevřenou knihu před sebou, pomalu baštami. Nikde zde nahoře procházejícího se člověka. Došel jsem rybníčku. Zde ležel' v trávě Prokop Holý. Jak jsem ho spatřil, začal jsem dělat dlouhé, pádné kroky, jako by těžká, obrněná noha duněla po vozové hradbě. Prokop Holý držel také knihu v ruce a díval se na mne. Oči jeho byly červeny. "Všechno v pořádku?" " Všechno." "Máš ?" "Mám." - Totiž že má bambitku, jemu svěřenou. Mrknul jsem po křoví, pod nímž ležely ·naše .oblázky. Prokop Holý mrknu I taky a patrně se hleděl při tom trochu pousmát, ale nepovedlo se mu to. V tom vyšel z citadely voják s ~onví v ruce, oděný v halenu a pohodlnou čepici. Stálý to tam sluha. Na toho jsme byli v rozpočtu svém zcela zapomněli - no, o jednoho víc! Přicházel pomalu blíž, a když byl zrovna u nás, postavil konev na zem. V nás obou hrklo jako v hodinách. "Mladí pánové, nemají nějaký cigárko?" "Nemáme, my _tl ale nedopověděl jsem j 57 vždyf jsem přece nemohl říci, že mimo Prokůpka z nás ještě žádný nekouří I "Ale dva krejcary jistě mají, dají mi je na báček I Já jsem tu už od loňské rebelie" nové, silnější hrknutí, pravá elektrická rána "a každý den mně tu dávají pánové na báček." Vyndal jsem dva krejcary a podal mu je třesoucí rukou. Voják si hvízdnul, sebral konev a odcházel ani se nepoděkovav. Kývnul jsem rukou a sestupoval k silnici. Vešel jsem do Chotkových sadů a blížil se Mikuláši z Husi, zaujímajícímu lávku na "pěkné vyhlidce". Hleděl přes knihu dolů. Pádný, dlouhý krok, jakoby opět obrněná noha. "Všechno v pořádku?" "Všechno," a pousmál se trochu. "Je tam Prokůpek?" "je - a bafčí." Dole seděl Prokůpek na zábradlí, klátil nohama a kouřil doutník. Zaji&té trojníkový. "Zítra začnu taky kouřit." "Já taky." Kývnutí rukou a rozchod co možná pádnými kroky. Seděl jsem zas nad branou. Vojáci se vraceli v oddílech ze zábranského svého cvičiště - výborně I Ale ku podivu, dnes jsem hleděl na ně s jakous trapnou nechutí. Jindy mne pohled na ně dráždil, pouhý rachot bubnu stačil na rozpoutání nejblýsknavější fant<;lzie; i když nebyla, hravě přimyslil jsem si vířivé, unášející zvuky turecké hudby, sebe jsem viděl v čele na frkající brůně, 58 vracejícího se zrovna z vítězných bitev, za mnou vojáci s veselým hrdinným zpěvem, kolem mne jásající národ, já s nehybnou tváří, kloně jen někdy hlavu, zcela málo. Dnes fantazie jako od včerejška pivo, fádně vyvětralé, z něhož sobě matka vařívala protivnou mně polívku. Hlavě se nechtělo do vítězné výše, jazyk jako by měl lehkou pokryvku hlíny. Když některý z vojáků náhodou pohlídl vzhůru na mne, cuknul můj zrak stranou. Zahleděl jsem se do kraje. Tiché veselí, jakoby na pahorky a do údolí neslyšně padal déšť drobounkého zlata. Přec měl kraj zvláštní elegický tón - zachvěl jsem se vzdor teplému vzduchu. . Pohlédl jsem vzhůru k modrému nebi. Vzpomněl jsem si zas na Márinku. - Mé drahé děvče! - Ale zdálo se mně, že se jí v nynějším okamžiku tak trochu bojím. Myšlénka se tthnula. - Nu ano - sto tisíc křižáků porazil Zižka zrovna houfečkem lidí -rytíř Percival pobil sto zbrojenců za hodinu - - ale bůh ví, co to je - někdy nemá ani historie přesvědčující sílu - vyvětralé pívo, hlína na jazyku. Ne - nemožno - nazpět nemožno buďsi! Lidí teď už vycházelo z brány víc než dřív. Zrak je sledoval bez myšlénky. Pak začala mi'movolně zas pověrčivá hra a rovněž mimovolně jsem teď při ní užíval úskoku. Vsázel jsem při sobě jen na ty, kteří měli roihodně venkovský šat, a o kterých se mohlo s velkou tedy pravdě- 59 podobností soudit, že půjdou spiš v levo, ven k Podbllbě. Náhlá zimnice mne rozrazila - vstal jsem namáhavě. Raděj zas na obchůzku I Beztoho volá neúprosná již povinnost. Když j~em se blížil pádnými kroky - ale cítil jsem sám, že nejsou teď moc pádny - zas k Prokopovi, vcházel. právě inspekční důstojník do citadely. Počkáme beztoho, až. zase vyjde. Ale na tváři Prokopa Holého pozoroval jsem úbělovou bledost. "Pepíku, ty 'máš strach," pravím s upřímným soucitem, Prokop Holý neodpověděl. Položil ukazováček pravé ruky pod pravé oko a stáhl dolejší klapku tak, že bylo vidět vnitřni červený .okraj. Známý to posuněk pražské mládeže, jenž v slova přenešen znamená naprostou negaci. Proč jen neřekl, že má strach I Mohlo být Rakousko ještě - - "jedenáct," zajektal Prokop Holý. jedenáctá snášela se teplým vzduchem pomalu dolů. Každé .bácnutí třepetalo se dlouho kolem sluchu a mimoděk jsem pohlédl vzhůru, není-li zvuk ten nějak viditelně stělesněn. Byly to mohutné rány, které tu odzváněly jednomu znejstaršich a největších státních útvarů evrop- ských! . . . ještě jsem pomalu obešel vojenskou posici Mikuláše z Husi a sestupoval pak volným krokem .dolů k Prokůpkovi. Zdálo se mně,.že musím 60 jeho pozorlivost vrchněvojvůdcovským pokynem nějak ještě, zbystřit; Prokůpek seděl pořád ješt~ na ~ábi'adlí, ale už nekouřil' doutriíček, měH ted v klině plnou' čepicíš'v'estek. Jedl s velkou chutí a: každou pecku vyndal opatrně z úst, vzal ji na' ukazováček,opřel oni palec;švihnul - a ui ubíhala hlasitě' naříkajíc některá ze slepie, které se procházely na drUhé straně silnice. Už byly' skoro všechny odběhly do bezpečné vzdáleností, jen jedna černá ještě zobala hlínu poněkud' neopatrně blízko. Právě byl Prokůpek namířil také na ni, když spatřil mne. Střelný palec měl pojednou jiný směr a místo slepice švihla pecka mou bradu tak' ostře a štíplavě,' jako kdyby ji byl někdo koncem biče přešvih'. Prokůpkúv obličej zářil blažeností. "Co to děláš? Ty nedáváš pozor?" "Já? to víšl Já nemám oči, viď? Chceš?" "Nemám hlad. Zač jsou?" "Za osm fuků. Vem si." "Vezmu čtyry pro'Pepíka. - Pozor! Každý okamžik už může 'přijít;" . '. A šel jsem i·zas vzhůru.' Ještě jsem cH n, jak mne švihla pecka bolestně přes ucho, ale neohlédl jsem se,' kráčel jsem 'di'lstojně dál. Bylo půl dvanácté, kdyŽ jsem byl 'zasu po"-sice Prokopa Holého. Ležel pořád ještě natažen v trávě. "Tu máš švestky' '-- jsou od Frantíka .•• . "'Prokop Holý 'odstrčil mou tuku. Položil jsem' švestky vedle něho a sebe taky, do trávy na znak. . 61 Nebe bez obláčku. Ale když se tak člověk dívá vzhůru, znenáhla slábne zrak a zdá se, že se ve vzduchu hemží samí šlehající sebou bílí červíci. Nejen plný zrak, také plné tělo měl jsem pomalu červíků těch, krev skákala a zas se zarážela, ted škubnul sebou ten sval, teď zas onen. Jako by roztavené olovo kapalo s nebe. Obrátíl jsem se stranou, tváří k Prokopovi. Bíly tři čtvrtě. "Ty - poslouchej _" obrátíl se Prokop Holý pojednou ke mně a oči jeho stály v sloup, "jestli nás Pohorák nezradil!" "To snad ne _" zakoktal jsem. Ale nedalo mně, vstal jsem a přecházel jsem tam. Nejděsnější myšlénky o černé zradě válely se myslí. Tu pohlédnu křovím k ouvozu - ouvozem běží Prokůpek vzhůru, co mu nohy stačí. "Prokůpek!" - a první myšlénka je: utečme! Prokop Holý je také již na nohou. Z druhé strany kvapí sem Mikuláš z Husi. Viděl též běží- cího Prokůpka. v Prokůpek sotva popadá dechu. "Celedínové pijou tam u krámu kořalku a povídají, že zrovna teď sebral na trhu policajt hokynáře!" Nikdo neřekl: "To je Pohorák!" Alejako když těžký kámen padne mezi ptáky, už jsme byli na všechny strany. Pádil jsem ouvozem dolů, až se hlava třásla. Mžikem jsem byl u Valdštýnské ulice, ale jakýs pud mne hnal dál. Zahnul jsem do ulice Senovážné, řádkové dláždění ubíhalo pod nohama. Již jsem byl u kostela sv. Tomáše a chtěl jsem 62 podloubím kolem náměstí vzhůru - první pilíř minul - v tom běh staven a já se tisknul k piliři druhému. Právě policajt zaváděl vedle na strážnici Pohoráka, vozík a psa. Viděl jsem dobře, že Pohorák je mocně dojat. V jeho tváři byl bol nevýslovný. • Dějepis lidstva měl by nemilou mezeru, kdybychom nevyprávěli, co se stalo s Pohorákem. Vjížděl téhož dne trochu později než jindy Strahovskou branou do Prahy, ba může se říci, že na hokynářský zvyk a pr~žský obyčej již velmi pozdě: bylo sedm hodin. Slo to hopkem vrškovými ulicemi dolů, podsední tahoun, bílý hafan, nemusil táhnout a běžel . vesele, náruční tahoun, pan Pohorák, zdržoval vozik a levicí jeho, na voj i položenou, škubalo to do výše v pravidelných skoro časových odstavcích. "Copak dnes tak pozdě, Pohoráku 7" ptal se pecnář v Hluboké cestě, kouřící pohodlně a vysvléknut z kabátu, venku na chodníku. "I - byly štace," pousmál se Pohorák a zarazil s dlouhým "prrr" vozík. Sáhl do pravé kapsy, vyndal slamou opletenou lahvičku s kmínovkou a podával ji pecnářovi. "Nezavdáme si 7" "Děkuju, já už jsem ráno svou vysrk.'" "Já taky, ale lepší pět otčenášů než jeden." A Pohorák si přihnul ke dnu, zastrčil prázdnou láhev, kývnul a drnčil dál. Na Selském trhu už bylo plno. Policajt vodí 63 Po horáka s vozíkem sem a tam, Pohorák se s "panem kaprálem" neúnavně hádá, konečně nalezeno oústo. Někdy míval Pohorák na trh také zajíce, máslo, vejce mimo drůbež, dnes měl jen zabité slepice a holuby. Drůbežnictví bylo jeho hlavním obchodem. Po horák byl tím zvláštním, ne valně příjemným zápachem, jaký domácí drůbež má, celý prosáklý, atmosféra kolem něh" měla na několik kroků zcela určitý ráz svůj. Pohorák byl již silně přes padesát. UČinil·li sobě čtemíř dle něčeho 'dříve pronešeného ponětí, že Pohorák vynikal jakous postavou mohutnou, lituju, že musím obrazotvornosti jeho dát zcelá určité meze. Pohorák nevypadal tak, jako by ~e v jízdárně chtěl s herkuly rvát o cenu. Byl postavy málo nadprostřední, k týlu poněkud nahrblé, a víc suše kostnaté než složité. Jeho suché tváře byly neštovicovými důlky tak zďobány, že by dobrosrdečnější člověk byl snadno mohl připadnouti na myšlénku poradit mu, aby si tváře dal trochu vydláždit. Na těle měl Pohorák drobně kostkovaný, modravý k:abát, jenž alei&na některých ~ístech, hlavně na zádech pod límcem a na levém rameně vypadal už jako nekostkované vyschlé bláto, pak umouněné hnědé pantalony" dole 'IIždy hezky vyhrnuté, třeba by nebylo pršelo už od osmi. 'neděl. Hlavu kryla v zimě v letě soukenná, temnáéepice, z jejíh.ož, lemu vyčuh~vala ~astrčená akcízová poleta. , Pohorák ustlal ~lámy pod vozík dosUnu a pes se na ni stočil. Pak vyndal a rozložil po vozíku své zboží. A pak se trochu narovnal a rozhlíď. 64 "Panenko,'/ oslovil vedlejší as šedesátiletou prodavačku, "dejte mi tu trochu pozor, jo 7 Cesta mně vytrávila - jen hrníček bryndy I" Zašel k blízkému kavárnikovi a vypil hrneček. Pak šel o tři kroky dál ke kořalečníkovi, vysrknul dvě štamprle samožitné a vstrčil lahvičku pro zásobu do kapsy. Pak koupil dvě makové housky, jednu pro sebe, jednu pro psa, a teď je zas u svého vozíku. . "V pravo nebo vlevo 7" ptala se půjčovačka nízkých stoliček. Pohorák ukázal mlčky prstem, dal ženě dobrák a usednuI. Ruka vjela doy levé kapsy u kabátu a vyňala dýmku a sáček. Sňůra sáčku se roztočila, dýmka nacpala, z pravé kapsy u vesty objevila se škatulka sirek a Pohorák bafnul. Chutnalo. A teď se rozhlíď po svém zboží. "Kuřata dám po dvou dvacetnících, holuby po jednom," bručí pro sebe a bafá. Přistoup' zavalitý pan starý. Pan starý nebo pani stará, čili sládek nebo sládková poznají se neomylně dle toho, že za nimi služka nese putnu s měděnými obručemi. "Zač máte.ta kuřata 7" "Zač je mám 7" mínil pohodlně Pohorák a přendal dýmku do druhého koutu. ,;T o bych byl hloupý, abych to řekl. Ale prodávám je po čty- řiceti dobrých." . "I jděte, blázne, co vám napadá. Po dvaatřicíti. Chcete? Vezmu jich šest.". Pohorák zavrtí jen mlčky hlavou, usedne zas a bafá. Pan starý se vzdálil. "Pohoráku, dnes to za to neprodáte," míní 65 5 sousední prodavačka, kterou byl dřív na;l;vaJ "pa· nen~u". "Ne pětatřiceti. - Nejsou?" Poho,ák mlčí. "No - Mood'te tak uIWněný." "Eh co, j6, za to .netntU-u - já jsem si postavil hlavu a konec - jinač nejsó" V' "MilostpaDí, pojďme cUl," pobízí služka, vždyf iSQU beztoho .skoro zeleny." "Co - zeleny - ty jsi zel..ena - ty košfále I - Moje kuřata hraj ou všecky barvy." v;z;aI několik kuřat za noiičky II točí jimi ve vzduchu. " lchuchul " Veš.lter~ panenky kolem dají se do hlasit~ho smkhu. Pohorák zapíji zlost. A tak to jde dál. Trh řídne. Holubi a kuřata P6hor~oYa jsou napořád nedotkIluta. NěJq:ly se kCl)ukne Pohorák, jakoby tázavě, přel: po svém vozíku, II PliIk si zabručí: ttMůž.u já za SVQU hlavu?" Kořalka začíná zvoma pOsobit. Přichází uzenkář. "Horky! Horky I" 6b "Dej sem jeden 1" PobQrák vezme párek a sní jej. Mezi tím prodává uzenká.ř u vedlejších hokyň. Za chvilku se vrací k Pobonlkovi. "Pantáto, tři dobráky za párek." "Za jaký ?'I Hokyně protější: "Vždyf jste j~ .ted' SJl.ěď." "Já že sněď uzenku.? To jste ~ichD. i blá;r;ni1" Hádka, POBorák kleje. Uzenář šermuje háč- kem ve vzduchu a volá policajta. Poli~jt: "Měl jste párek?" Pohorák vytřeštil na něho oči. ~ěl." "Tak zaplaťtel" "rose rozumí 1 - Teď jsem se zrovna Up.· matoval - vědí, pane kaprál - jsem st~ chlap -- mánJ \Ii divnou blfWU." V okolí smích. Ale Pohorák zasrou$ile $edá, několikrát pro sebe zaběduje: "Ta hlava - ta hlava 1" - pak dopije lahvičku a kouří. Slunce praží nemilosrdně. Pohorákovi je nevoJno. PoWédl na psa, kterak v stínu p9d vozem spí - pomalu Se sebere, přikryje kuřata a holuby plachetkou - vleze pod vozík - - Už i "paní ltejvavá", ~slední to celodenní kupecJ odnesla $vf1j nákup. Nůše II víka mi:4í, Jw.. kyně odnášejí své bedny Jl vejci. Policiljt obebází a pobízí: "Sklízet 1" Teď stanul před vozíkem PGoorákovÝtn. "Sklízet, kdo ie' od vo.;íka," a chytil ~ vůz. T emn.é vrč.cn.i pod vozem. Policajt nilblédne taJn a vidí Poboráka, j~ ~. čepici .p<>e a luknul prstem souseda pod lopatku. 'tul" ky - "jeho pohled byl ~tra'Šný". Nad~lf den, kdy vepi.ilé: žilYofem' svým· úlá prEí6~t! lidstvu. Kdy může přesvědčit se O' vell:é pnvdě slov Ruekkert<>výeh, že "smrt je na vše· chen způsob ddležitým okamžikem". Ortel je vys~n. H~s~dn je' k.Udný jako nejpi'fSnější SE)UGce. H~s~dyně troehu fme, jako- švéd$lé:á kril~á- Kristin8', která P'()d'epsála· sft!e kaidY dttel' smrti - aI~ s p)áěem. Fraňtík trne naopolo r«nkoší, l'lapooio stJ'achem. On cítí, že nastat deO" na- 83 prosto zvláštní, dnes myslí, že se s kluky nesepere ani jednou - leda až později. Strašný kvikot, děsný křik - a duše vepříkova povznesla se do říše krásy I Nářek přítelf1v projímal prsa Františkova - nyní v nich již dozněl. Pod hf1rou visí vepřík nohama vzhůru, tělo jeho, opařené a oškrábané, leskne se sněhovou bělostí a dole na krku se mu skví jemně červený pruh jako guirlanda růlí. Ach, básník měl pravdu, když řekl, že smrt má sílu očišfující. Frantík tone v samých pocitech povznešených. Dívá se na řezníka, poslouchá jeho výkladu. Slyší, že jen český vepřík má na hřbetě štětiny, které se hodí k účelům vyšším, jako také, že jen český vůl ze všech volů na světě má "brzlík" - a Frantík se učí milovat svou vlast. Někdy se dotkne vepříka prstíkem svým, někdy celou rukou, a ví, že tlupa sousedských dětí dívá se na něho od vrat a že mu závidí. On k nim skoro ani nejde, a když přece přistoupí ke vratům, sotva že odpovídá, ač se dnes každý kluk k němu lichotí. Již se seká a míchá drob ve světnici na stole a začíná "nabíjení". Frantík stojí vedle a podepřel bradu o stůl. Nejlepší jeho kamarád odvážil se až ku dveřím světnice, ale Frantík si ho nevšímá. Náhle nastal na návsi před chalupou mezi kluky ruch. Bylf Frantík vyšel ven, opásán řezníkovou ocelkou. Kluci se hromadí kolem něho, hmatají po něm'J'ako by byl dnes naprosto jiný. Frantík se poje nou sebevědomě rozpovídá - 84 led se trhl - Frantík je lidské společností zase vrácen I A již chodí také jeho matka s kouřícím se hrnkem po sousedech a roznáší jitrnice a jitrni· covou polívku. Také ona se cítí, ví, že dnes se mluví o ní všude chvalně a že je "hodná" pro celou obec. T ed být tak někde venku I - - Libá pácheň prov{vá celé vůkoli. Dýchám vůni a v myšlénkách protahuji čerstvě vařenou jitrnici skrz zuby. Ehl Národní Li.fg r. 1816. 85 NOVÁ ŽEŇ. DUHA. m' I yl svátek panenky Marie. Svět náš nehyl B. tenkrát ještě stvořen a andělé měli tedy . tím větší práci, ahy sohě nějaké vázané '. vymyslili. Usnesli se na tom, že ze slunečních papršlků každý něco utvoří, nějakou milou, živou hračku, která hy se pro nevinnou mysl panenky Marie hodila. I -nashírali nejčistší papršlky a každý tvořil tiše a skrytě pro sehe. Nastalo jitro sváteční. Sotva že se panenka Maria prohudila, zvěstováno jí, že jsou tu gratulanti. Je prý velká hádka mezi anděly, kteří z nich dříve přání svoje přednášet a dary podat mají. Serafimi a cheruhimi praví prý, že jim přednost náleží všudy,. a tedy také zde; ostatní andělé odpovídají ale, že na takoVý den každý rozdíl stavu přestává, a ten že dříve vejde, kdo vůhec moci hude. Panenka Maria se ovšem srdečně zasmála, a rozhodla, ahy se dveře do kořán otevřely a všichni najednou vešli. V okamžiku hyl ohromný zlatý sál anděly přeplněn; jeden stál vedle druhého a nad hlavami těchto vznášeli se jiní zase až ke klenhě, tolik jich hylo. Když všichni najednou svá přání začali, rozléhal se zpěv až do nejvzdálenějších končin nehes a zněl tak dojemně, že se panenka Maria až rozplakala. Pak podávali 88 andělé své dary - všichni byli utvořili květiny. Cherubimi skládali do klínu panenčina růže, Serafimi lilie, jiní zase "panny Marie slzičky" a jiní její "pantoflíčky", jak byli je k vůli svátečnici nazvali - nejvíce ale bylo fialek mezi květinami. Panenka Maria tleskala ručkama, líbala květinky a divila se nejvíce tomu, že se stále a stále mění. To ovšem nevěděla, že ze slunečních papršlků jsou. Nejkrásnější a nejpestřejší květy přinesl bledý jeden anděl. Nemohl však krásy té jinak vytvořit, než že přibral jedu k papršlkům. Květy jeho stkvěly se v nejbujnějších barvách, byly ale hli· novité a jedovaté, vydychovaly zkázu, a bledý anděl položil je toliko k nohoum panenčiným. I sám Bůh Otec těšil se z její radosti. Pravil: "Abys květin nepotratila, stvořím ti košíček na ně. " A stvořil Bůh Otec svět náš tak jak jest s lidmi a zvířaty, s vodou a skalou, a postavil ho do oblaků k nohoum panenky Marie. Panenka Maria naházela naň svoje dary a podivila se velmi, jak rychle se květy ujmuly, rozvinuly, odkvétaly a zase jinými se nahražovaly. I ty jedovaté květiny tam dala. Promluvil pak Bůh k bledému andělu: "Jdi a opatruj nový ten svět. Hleď, aby byla věčná změna na něm. Jmenuj se Smrt 1" Mezi tím však byly se dušičky nejprvé odkvetlých květin ze svých tílek vybavily a usadily se co pestří mot)i:>vé na rouchu Panenky Marie. "Což mám s těmi začít 1" ptala se Boha. "Z těch sobě utvoř pás kolem těla." Pás stačil třikrát kolem. Právě ho byla Pa- 89 nenka Maria jednou ovinula, když náhle zlý ducb ab!ak pod zemí protrhnul. Země počala klesat ; v tomtéž okaMŽiku však zpozorovala Jo panenka Maria, hodila po zemi neovinuté ještě konce svého pásu a zachytila zemi v bezednu. I srazily se oblaky nad otvorem a na zemi padaiprvní déšf. Když přestalo pršet, viděli udivení lidé krásný ten pás a nazvali jej "duha". Od těch dob je duhu vždycky vidět, kdykoli lidé myslejí, že je nebe opustilo. ' Obrazg života 1860. 90 KŘIž. iElěkOlik. kroků před kapucínským klášterem N na Hradčanech stojí červeně natřený, vysoký kříž. Stojí zde skutečně jakoby k doplnění krásného obrazu, jakýž tichý a jednoduchý klášter, nádherně vystavěný Loretlanský kostel a klidné prostranství podává; stojí zde,}akoby doplněk k poetickým předmětům, které v prsou důmyslného pozorovatele celý svět blahé poesie badI, mysl jeho skoro dětskou činí, a dech brzy zrychlujou, brzy zarážejí. Kříž ten nestál zde ale vždy - bylo to podivné, jak sem vlastni' přišel. V malém· Černickém domě žily kdysi dvě vdovy. Byly sousedkami; kdybys byl z jedněch dveří dva kroky učinU, vcházel' s už do dveří druhé vdovy. Nepřecházela zde ale svor.nost z prahu na práh, vdoV)" žily v nepřátelství vzdor tomu, že jedné z nich lidé sobě vukolni váž~li a že v pravdě správností svou se vyznamenávala. Druhá žena ovdověla prý záhy, zabili ji muže při jakéms nedovoleném podniknutí. M.ože být, že neštěstím, mmealJt být také, že úsměšky lidí stala se tak zlomyslnou, jakou skutečně byla. Vdova zlá byla bezdětna, a tím se vysvětluje t~ její zášť naproti vdově druhé, neboť tato 91 měla co potěchu své siroby dcerušku tak krásnou, že ji sousedé nejinak než "panským dítě· tem" nazývali. Bylo to vskutku děvčátko překrásné; když se někdo na ni zadíval, mněl, že to vtělený jarní den. Kadeřavé vlasy její byly jakoby sluneční paprsky, zlatem se stkvějící a v srdce člověka se dobývající. Tváře byly krásnější než růže, oči tmavější než fialka a jasnější než studánka, a pleť měla bělost jarního dne, hebkost sametového kvítka. Tak krásnou byla už co děvče tříleté. Zlá vdova tvrdila tenkráte, že z krásy vyroste. Minula však další tři leta a děvče vzrůstalo ještě spíše do krásy než z ní. Bohatí lidé z vůkolí dávali matce její peníze a šatstvo, aby dcerunku dobře a její kráse přiměřeně vychovati mohla; neboť taká krása je boží dar a nesmí se zašlapat. To ovšem popudilo zlou vdovu nanejvýš a umínila sobě, že tomu překazí. Zavolala si jednou dcerunku sousedčinu do své světnice a pravila: "Vidíš, holko, ty'skrásna, a co při tobě nejkrásnějšího, to jsou tvoje zuby. Ztratíš je ale brzy, já to znám; mám tě ráda a chci ti pomoci. Otevři ústa, natru ti dásně sílicí mastí, a nevypadají ti nikdy." I natřela jí dásně. Od té doby nastal druhé vdově z dítěte kříž místo radosti. Děvčátku nabíhaly a otýkaly každodenně dásně a tváře tak, že obličej se neforemným stal. Dítě musilo si oWičej svůj stále plenami obalovati a zakusilo nevýslovné bolesti. Žádné nakuřování, žádné ohřívání nepomohlo, nemoc vzmáhala se vždy víc a více, už se po- 92 čaly i zoubky drobit a vypadávat. Všichni litovali krásné to dítě, sousedé platili i zvláštního lékaře, ale žádné pomoci I Bylo to v chladné podzimí. Děvčátko nemohší více bolestí doma vydržet,. bloudilo po 10rettanském prostranství. Bolest a palčivost nesnesitelná hnaly ji s místa na místo. Náhle měla tak mocný pocit, jako by se jí hlava rozskočiti chtěla; znala už pocit ten, vždy se při nělp zase některý bílý zoubek vyloupnul. I tenkráte vyndala jeden z úst. Němě kráčela ke kapucínskému klášteru, ne· vědouc ani, co ji tak mocně bliže vábí. Unavena bolestí nedošla však, skleslaf ve zdálí několika kroků na kolena. Mimovolně pozdvihla oči ke klášteru - v tom však také zastřela je zase rukou, nebof z kostelního okna vynikala taková oslňující záře, jako by se v něm slunce obráželo. ,,0 matičko boží'lomoz mně I" zavzdychla hlasitě. "Skryj mne po svůj svatý plášt, nenech mne více trpět I" A nevědouc skoro ani, co činí, ulomila prut z vedle stojícího roští, přelomila ve dví, svázala travou, do níž vylouplý právě zub obalila, v podobu kříže, políbila kříž ten a zastrčila ho v kyprou zem. Počala se modlit; Tu se jí zdálo, že přikročila k ní překrásná a jasná ženská postava, zahalená v blyštící se, bohatý plášf. Postava ta pohladila ji po vlasech a po tvářích, vložila jí prst do úst a položila si ji pak na svůj klín, přikrývajíc ji starostlivě pláštěm. Teprve z rána podařilo se poděšené matce a pomáhajícím jí soused6m, že děvčátko nalezli. 93 Jaké ale hylo jejich podivení I Na místě dříve prázdném vypínal se dřevěný kříž a pod nim leželo děvče v trávě a rose tak zdravé a krásné jako porosená růže - - - - - - - - - Po dnes je ještě kříž ten divotvorným" Pll· jdeš-lit čtenáři, někc1y ke "kapucín9k~ panen~e Marii", jak ji lid nazývá, všimni sobě dřevěného kříže pod klášterem a najdeš v jeho dřevě zaražené nby, jež tam věřící k vlili zproštění se dalších bolestí obětovali, Obrollg života 1860. o ŽIVOTĚ JANA NERUDY. m· anNeruda narodil se 9. července 1834 J •. v Praze v kasárnách újezdských na Malé . . Straně. kde měl jeho otec, bývalj voják, . kantýnu (výčep ~ápojů a prodej potravin). Brzy po hochově narození. odstěhovali se rodiče jinam na Malou Stranu a když bylo synkovi pět let, zařídili si hokynářství; hned na to převzalí trafiku a záhy přestěhovali se do domu "u dvou slonců" v hořejší Ostruhové ulici, pod hradem. (Ulice ta nazvána byla po Nerudově smrti Nerudovou ulicí a na domě, kde Neruda až do r. 1869 bydlel, zřízena pamětní deska.)' Jan Neruda chodil do německé školy normální (obecné), potom do gymnasia malostranskéha, rovněž německébo. Za doby studií gymnasijních chodil též do přednášek o jazyce českém, které na universitě konal básník a professor Koubek. Později přestoupil Neruda na akademické gymnasium na Starém' Městě. Po skončených studiích gymnasijních přál si otec, aby se syn stal vojenským účetním úředníkem, matka chtěla, aby studoval na kněze; ale svolili konečně, aby studoval na universitě a vzdělával se tam k úřadu professorskému. V r. 1857-1859 skutečně vyučoval Neruda na německé reálce v Praze v Mikulandské ulici. Ale pak věnoval se zcela povolání novinářskému, v němž působil již také za dob svých studií universitních. Byl zprvu 95 při německých novinách "Tagesbote aus Bohmen" (a = á, o = ó, o = é) (znamená: Denní posel z Čech) v r. 1859 založil časopis "Obrazy života", kterého však dlouho neudržel. Byl pak,:: redakci (pořadatelstvi) prvního českého denního listu "Casu" (1860), "Hlasu" (1861) a konečně v "Národních Listech", s nimiž sloučil se Hlas r. 1865. Tam setrval až do své smrti roku 1891. Vedle toho působil při časopise "Rodinná kronika", byl spoluzakladatelem zábavných i poučných časopisů "Květů" (založ. 1866) a "Lumíra" (1873). ° jeho činnosti básnické, spisovatelské i novi· nářské pojednává se ve článcích, které napsal Arne Novák za úvod k "Výboru z básní" (Osení sv. 13) a k tomuto "Výboru z prosy". Po smrti matčině r. 1869 Neruda osaměl úplně a zůstal také sám po celý život. Zdraví jeho, dříve pevné, od r. 1879 bylo jaksi otřeseno. Úrazem na noze r. 1888 zhoršily se ještě jeho útrapy. Konečně vy· svobodila jej smrt 22. srpna 1891. Jan Neruda po· chován jest na památném hřbitově vyšehradském. 96 SLOVNíČEK. akce (z latin.) = jednání, čin. akcízová poleta (vlastně boUeta), průkazní lístek o zaplacené dani z potravin na obvodu Prahy vybírané. akvarium (z latín. aqua = voda) = nádržka skleněná naplněná vodou, kde chovají se vodní živočichové í rostliny. akustická místnost je taková, kde všecky odstíny zvuku dobře možno postihnouti. arabeska znamená původně ozdobnou výplň, kresbu, vyzdobující plochu všelijak proplétanýmí úponkami, listy atd., pojmenovanou dle Arabů, u nichž vznikla. V písemnictví znači arabeska krátkou, švižně a průhledně psanou povídku. armatura (latin.) = výzbroj. atmosféra = ovzduší. Bajrut, též Bejrut, přístavní město v Malé Asii. bankrot = úpadek, neschopnost platiti (u obchodníka, průmyslníka ap.). bastiona, též bašta, vystupující část hradební zdi neb náspu. Beda, zván Ctihodný, 674-735, učený mnich, žil v Northumberlandě (čti Nordzembrlendě) v Anglii. Bruska, místo kolem bývalé bruské brány, jedné ze bran pražských, nazvané dle potoka Brusky nebo Brusnice. brzlík, žláza prostírající ir těle ssavců podél průdušnice. cylindr, 'vysoký klobouk, nazvaný tak dle válcové podoby dýnka~ 97 7 citadela belvederská; citadella značí malou tvrz nad městem jako součástku opevnění; také na Letné či Belvederu nad Prahou byla taková citadella. demokrat (z řec.) je ten, kdo schvaluje snahu zjednati vůli lidu ve státě rozhodující význam. dobrák, dvacetník, dvougrošák viz šajnový Rroš. chemie = lučba, věda obírající se vnitřním složením a přeměnami hmot. dragoman (z arab.) nižší úředník, tlumočník při konsulátu (viz tam). drama, výtvor básnický, předvádějící souvislý děj (divadelni hra). elegický tón, zde tolik iako teskná nálada. exemplár (z latin.), kus, předmět, z mnoha stejných. existence = postavení, živobytí; existovati = býti, trvati. fádně = nudně, mdle. fantasie = obrazotvornost, t. j. duševní schopnost vytvářeti, obnovovati, spojovati obrazy. fiakr, nájemný kočár dvojspřežný. forma = způsob, tvar. frank, mince francouzská, belgická atd. = asi 80 h. Frankrejch (e = a, z němec.) = říše francouzská. na Františku, jméno části V. čtvrti pražské, při břehu Vltavy. fraternita (i = y) a egalita (z latin.) = bratrství a rovnost. Golgata (z hebrej.), hora lebek, dějiště ukřižování Kristova GrilIparzer, 1791 --1872 ve Vídni, vynikajicí německý bás- ník, hlavně her divadelních. guirIanda = věncoví, pletenec z listí, květin atd., k ozdobě budov atd. při slavnostech. hebrejský = izraelský. herkules, znači člověka silného, zápasníka, dle jména starověkého hrdiny Heraklea či Herkula. historie (z latin.) zde značí dějepis. humorista, ten, kdo vtipem psaným nebo mluveným chce lidi baviti, vzbuditi u nich dobrý, veselý rozmar (humor). hypoteka, věc nemovitá, na kterou dáno někomu zástavní právo. Na př.: majitel domu vypůjčí se peníze a zajisti je věřiteli podílem z ceny svého domu; tu je dům hypotekou. 98 chalcedon, jaspis, ametyst, záhněda, polodrahokamy, odrudy křemene. ideální, značí zde tolik jako všem, í nejpřísnějším požadavk{}m vyhovuiící. llIustrierte (čti l\ustrýrte) vlastně llIustrierte Welt, česky Obrázkový svět, známý časopis zábavně poučný, vydávaný v Německu. iniciálka (i = y, z latin.) = začáteční písmeno v kníze (na začátku povídky, odstavce atd.); často zdobené. inspekční důstojník, ten, jenž ustanoven určitého dne v kasárnách atd. k dozoru čili inspekcí. instal1ace = nastolení. interessovati (z latin.) = zajímati, baviti. item (latin.) = rovněž. justiciár, soudní úředník vrchnostenský dle starého zřízeni, platného do r. 1848. Kaifa, tež Hai/a, přístavní město v Palestýně. kanonýrský = dělostřelecký. kanovník, duchovní hodnostář při větším kostele. Karmelitáni, řád mnišský. V Praze měli klášter při kostele Panny Marie Vítězné v' ulici Karmelitánské na Malé Straně. kavkazské plémě = bílé plémě. kidronské stráně, dle potoka Kidronu a Cedronu u Jerusalema. Klementinum (i = y) soubor budov na Starém Městě Pražském blíže mostu Karlova. V Klementinu umístěna je universita, knihovna universitní atd. Kolín nad Rýnem, německy Kain um !Rhein (čti Kheln am Rajn) starobylé město německé nad řekou Rýnem. kolportovati = roznášeti; na pf. zprávu nějakou kolporto- vati. komisariat, též komisařstvi, úřad policejní ve městě, komický = veselost vzbuzující. konsulát, úřad vydržovaný státem v hlavním nebo obchodním městě jiného státu ku ochraně přislušníků státu onoho a k hájení jeho obchodních zájmů. kordialnost = srdečnost. Koubek, Jan Pravoslav, • 1805, t 1854, universitní professor, básník a spisovatel. 99 Kozákov, vrch u Turnova, známé naleziště polodrahokaDU1. lajtnant = poručík, vojenský důstojník. libra, t. zv. vídeňská, stará váha = 56 dkg. licitace nebo dražba. úřední řízení za příčinou prodeje věcí, které pak nabývá ten, kdo nejvíce podá. loket, stará míra délková; t. zv. vídeňský loket = 773/4 cm, český loket = 562 J 6 cm. lorettanské zvonky, zvonková hra na věží kostela P. Marie v Praze na Hradčanech (řečeného "v Lorettě" čí lorettanský). lutišská práce (i = y), dle belgického města Lutichu. magistrát, městský úřad města samostatnéh~, nepřináležejícího žádnému okresnímu hejtmanství (v Cechách Praha, Liberec). maori neb maorové, vymírající domorodci na ostrovech Nového Zélandu při Australii. melodie (i = y) = nápěv. Mohamed, zakladatel náboženství islamu, které vyznávají Turci, Arabové atd. moldavit = vltavín, zelený polodrahokam. monarcha = panovník, mocnář. monotonie (i = y) = jednotvárnost. Muehlwenzel čti Mýlvencl. naturolie (z latin.) = přírodniny. nátura (z latin.) = povaha. negace = zápor, popírání. noblessa = vznešenost, ušlechtilost. Nový svět, část Hradčan. numismatický (i = y), týkající se numismatiky, nauky o mincích a sběratelstvi mincí. oficiálka, manželka officiála, úřednika. pampy, rozsáhlé travnaté roviny v Jižní Americe. parasol (s = z, z franc.) = slunečník. paskvil, název různých hanlivých a urážlivých spisů, skladeb neb obrazů; také to, čím se sesměšňuje nějaká osoba, věc nebo jednání. Percival neb Parcival, hrdina přehojných oblíbených vypravování středověkých. (Viz Osení sv. 30., obrázek: Křesťanský rytíř.) poesie (i = y) = básni"tvo. 100 poetický (i - y) = básnický, básnicky krásný. politický vězeň (i = y), kdo uvězněn byl pro pfečin neb zločin proti státní moci. posice (5 =~ z) = postaveni, položení. prlncipista, před lety jméno pro žáka prvni třídy střední školy. produkce hudební == provozování skladeb hudebnich. Prokop Holý, Prolu\pek, Mtkuláš z Husi,známí vddcové vojsk husitských. pukavec = zkažené vejce. quadrupedi (z latin.) = čtvernožci. rebelie = vzpoura, viz reooluec. ref~rát = zpráva. reflexe, zde značí rozjímání. Renthaus, pojmenování domu v bývalé Ostruhové, nyní Nerudově ulici. revoluce (z latin.), násilný převrat,na př. zvrácení trvajícího řádu státního vrstvami obyvll.télstva s vládou nespokojenými. Zde rozumí se revoluce, která vypukla r. 1848 v Praze. Rousseau (čti Rusó) Jan Jakub (žil v I. 1712-1778) přední spisovatel a myslitel francouzský v XVIII. věku; vyslovil mnoho hlubokých zásad vychovatelských. Ruekkert Ginak píše se též Riickert, vysl. Rykrt), BedHeh, německý básník, žil v-I. 1788-1866. rynecký, z rynku, t. j. z náměstí. Schindler čti Šindler. slivovice, kořalka ze švestek. smolný věnec vyvěšen býval na tyči na místě povyseném snadno viditelném, aby zapálen, 'stal se poplašným 'znamením. Storm (s == š) německý básník, žil v I. 1817-1888. V jedné z jeho básnUe věta: Ach koent, ieh betteln ph'nu.ber die braune Haiď! (čti: ach, khent ich betln gén ýbr dý braune Haid) česky: ach, kéž bych mohl jít žebrat po hnědé stepi. Stromovka, známý veřejný sad pražský. subtnni (i = y, z latin.) = jemný, něžný. Svatobor, český spolek ku podpoře spisovatelů. 10\ lachta, značí zde společný hrob, do kterého' pochovávají na hřbitovech velkých měst chudé lidi. _ lajnový grolí, měděný peníz měny, která platila v Rakousku do r. 1859. Byla tehdá vlastně m~na dvojí: stříbrná (t. zv. konvenční) a vídeňská či šajnová (od slova schein [čti šajn] značícího bankovku, peníz papírový), Groš platil 3 tehdejší krejcary. a byl stříbrný při měně konvenční a měděný při šajnové či vídeňské. Dvougrošák byl vlastně šestikrejcar a říkali mu tedy také šesták. Tehdejší krejcar konvenční měny měl cenu asi 3 halířů nynějších a říkali mu dobrák. Půl dobráku byl trojník. Dvacetník platil dvacet krejcaru. Zlatý dělil se na 60 krejcaru i zlatý stříbra (či konvenční) = 2'/. zlatého šajnů a měl cenu nynějších 2 K 10 h. Šajnovýgroš měl tedy cenu o něco větší než nyní 4 haléře. (Krejcary, o nichž tuto řeč, nesluší zaměňovati s pozdějšími krejcary, jichž bylo 100 na 1 zlatý rakouské měny platné od r. 1859 a jimž n'kali setiny nebo také nováky, a které při převodu na měnu nynější, korunovou, platily 2 haléře). Ikomě = boty. lípanělka (rákoska), hůl z t. zv. španělského rákosu; jsou to lodyhy palmy rákosové (rotanu) rostoucí v Asii. Theremin, vynikající německý kazatel (1780-1846). trojník viz šajnový groš. tříkrálový = druh kuřlavého tabáku. Ueber Land und Meer (čti ýber land und mér), název rozšířeného německého obrázkového časopisu zábavně poučného. Vydavatel jeho jmenuie se Hacklaender (čti haklendr). usus (z lat., čti úzus) = zvyk, obvyklost, obyčej. vatýrka, sukně podšitá tlustě vatou. Weisse čti Vajse. zlatý, viT. šajnový groš. lejdlík, stará míra dutá = 0'354 I. 102 OBSAH: Str.DS JAN NERUDA JAKO VYPRÁVĚČ _. - - - - - - • - 7 ARABESKY O LORETTANSKÝCH ZVONcíCH. - - • - - - - 14 DEN A NOC - • - - • - . • • - - - • • • • - • • • 17 Z POVÍDEK MĚsícE. - - . - - - • - - - - -- • - • 18 POŽEHNANÁ ÚSTA • - - • - - - . • - - - - - - - 22 POVÍDKY MALOSTRANSKÉ PŘIVEDLA ŽEBRÁKA NA MIZINU - . - - - - - - 28 HASTRMAN - - • - - - . - - - - - - • • - - - • - 39 JAK TO PŘiŠLO, ŽE DNE 20. SRPNA ROKU 1849, O PŮL JEDNÉ S POLEDNE, RAKOUSKO NE· BYLO ROZBOŘENO - - - - . - ..• - - - - - •. - 47 ŽERTY HRAVÉ A DRAVÉ O DROBOTINÁCH - - - - - - - - • - - - - - ~ - - 72 TŘI KRÁLOVÉ - - . . - - - • - - . - - • - - - - - 78 PŘED VÁNOCEMI - - - • - • - - • • • • - - • - - 81 NOVÁ ŽEŇ DUHA - • - - - - - - - - - • - - • • - - - - - - - - 88 KŘÍŽ -.. - . - • - - - - • • • -' - • - - - • - - • 91 O ŽIVOTĚ JANA NERUDY - - - - •• - •••• - • - 95 SLOVNíČEK _. • - • - - - • • - • • - • - - - - • - - 97