v , 

DES Z PRAZDNA 

VIKTOR DYI( 

y / 

DES Z PRAZDNA 

, 

ROMAN 

1932 

SFINX JANDA PRAHA 

Připsáno ARNU NOVÁKOVi 

Doslov 

Když byly v létě r. 1931 po osudné katastrofě na Lopudu v dílně Viktora Dyka probírány jeho papíry a náčrtky, bylo patrno, že básník odešel nejen po hálkovsku "tak v plničké záři, tak v spěchu", ale též na vrcholu pracovní chuti a výkonnosti. Chystal nový básnický cyklus, osnoval, hned po Z a p o 111, ně tli v é m. ďalší skladbu dramatickou, a nedokončena zůstala neméně než tři díla románová. Jedno z nich, Jan J ul i u s Mal i č k ý, uvízlo v prvních skizzách, z nichž o autorových záměrech lze sotva souditi; druhé, P o dm orá ň, překvapující epickým spádem, plastickou pevností povahokresby a vysokým stupněm objektivisace, opustil autor přímo nepochopitelně uprostřed práce, aby na ně doslova zapomněl; ale třetí komposice románová, Děs z p ráz dna, kterou se intensivně zabýval ještě v posledních měsících svého života, ukázala se při prozkoumání několika versí, hojných náčrtů a průpravných poznámek z různých období básníkových ústředním výtvorem, výpravného umění Dykova, k němuž se soustředil, sotV<l se zřekl mladistvého plánu vyložiti po K o n ci Ha c k e n s chm i d o v ě a po Pro s i n cr akta "Čertova kopyta" knihami románovými. 

Bylo by třeba sestoupiti ažk lyrickým začátkům Viktora Dyka, z nichž jeden cyklus sám označil výrazně jako Ma r n o s t i, abychom zachytili první akordy oné inspirace z níž se ještě za básníkovy mladosti počal roditi románový cyklus, jmenovaný zprvu Děs pře d p ráz dne m. Již v epigramatické lyrice stou- 

283 

pence, kritika a odpadlíka české dekadence ze soumraku století zaznívá v různých variacích a pod rozličnými symboly "děs z prázdna, které se před námi náhle rozevře, děs z marnosti všeho našeho snažení a usilování"; tato zhoubná chiméra posedá nejednoho autobiografického hrdinu Dykových raných povídek a tragikomedií, a také mladistvé postavy hackenschmidovského cyklu jsou jí přepadány v bdění i ve snách. Ale právě historicko-politická perspektiva těchto románových akt českého pokrokářství stejně jako elegické a ironické glosy k naší dějinné tragedii v časných básních Dykových nasvědčují, že poeta, zvyklý objektivisovati vlastní stesky a hoře, pociťoval od začátku i druhou, obecnější1stránku děsu, děsu nikoliv nihilistova, avšak děsu z nihilismu, "děsu ne pouze z prázdna před námi, ale děsu z prázdna, jež se před námi všemi rozvírá, jež ohrožuje názor, jež tarasí cestu do budoucnosti". Zdá se však, že mladistvý Viktor Dyk sice prožíval tuto nadosobní a národní tragiku, ale že mu potud chyběly slovesné prostředky, aby ji vyjádřil a epicky promítl. NebOť těchto musil teprve lidsky a umělecky dorůsti a to nikoliv bez přispění velkých dějinných událostí, do nichž sám zasáhl a jež daly spravedlnost jeho rozhledu na dílo otců i dědů. 

Kdy se v básnické obraznosti Dykově "děs před prázdnem" počal vtělovati v postavu a v osudy Emila Sal'ocha, nelze prozatím přesně určiti. J. O. Novotný, který - v Národních Listech dne 31. ledna 1932 - poprvé zkoumal chronologii"posledního románu Viktora Dyka", soudí, opíraje se také o autorovo vyznání v Moderní Revui r. 1922 (ve stati Z m i z e I á I i t e r a t ura), že Děs před prázdnemyznikal nedlouho po Pro s i n c l~ ale že jej 'předcházela práce o romá- 

284 

novém zlomku Po d mor á ň; v celku by kladl počátky skladby do čtyřletí 1907-1911, a to blíže k roku 1911 než roku 1907. Srovnáme-li však vnitřní strukturu nejčasnějších versí Děs u pře d p ráz dne m s uměleckou povahou prací, v jejichž časové sousedství je J. O. Novotný staví, G i u s e p paM o r a, Kry sa ř e a Z m o u dře ní Don a Q u i jot a, pozorujeme rozdíl velmi hluboký: proti předmětným dílům krajního odosobnění, jakými jsou zmíněný cyklus balad, archaistická novela a symbolická truchlohra, mluví z románových příběhů Emila ~arocha subjektivismus ještě neukázněný, který se ve svém vypravování sice zřejmě opírá o modely, avšak s jejich pomocí ilustruje duševní zážitky i slávy hrdiny úzce zpřízněného s vypravovatelem. Mimo to i souvislost některých, byt podružných postav s družinou hackenschmidovskou a příliš živé vztahy Emila ~arocha k literárním poměrům za Dykových začátků pohádají, abychom vznik prvotního Děsu před prázdnem neposuzovali ke sklonku, nýbrž spíše k začátku prvního decennia století dvacátého. 

Ve dvou nedatovaných versích nalezen byl tento původní mladistvý Děs před prázd nem v Dykově básnické pozůstalosti: první, jenom zběžně a stručně naskyzzovaná, obsahuje celistvý rozvrh románu od dětství Emila ~a:rocha až po jeho skon, druhá, propracovanější a místy i definitivně provedená, podává vedle rodinné historie Emila ~arocha v těsném soužití s dědem Václavem vnukův odchod z domu a jeho první trpké, ba tragické prožitky milostné. V obou versích se soustřeďuje ve~keré dění, - autor mínil je půvoďně rozvrhnouti do tří dílů Rodinná historie, Deb u ta n t ji n é dob y a Děs pře d p ráz dnem 

285 

- kolem Emila ~arocha, hmotně zabezpečeného a vnitlně rozvráceného diletanta života a poesie. Děd Václav vystupuje pcozatÍm jenom episodicky v průpravném, prvním díle a to ani ve zvláště důvěrném dorozumění s vnukem, ani ve funkci politického hrdiny, nýbrž spíše jako neklidný duch, puzený z pokojného domova fantomem dálky a dobrodružství - i on, jako později jeho vnuk, prožívá děs z prázdna jen v okruhu subjektivním a to namnoze v zrcadlení romantickém, na něž se i Emil ~aroch dívá s jistou dávkou ironie. Též on, ale s větším úspěchem než Emil, usiluje v důsledném individualismu o odvahu "býtl~ čím jest". A již v tomto původním znění se kupí kolem "cikána" Václava ~arocha, doprovázeného starým francouzským chansonem o Marlboroughovi, rodinná tragika, jejímiž nositeli jest jeho žena a "strýc" Theodor; jako v podání definitivním jest tento statečný a skeptický exotik folií k Václavu ~arochovl', prožÍvaje v jiných oblastech stejně mučivý horror vacui; vnitlnÍ život tohoto Odyssea i čekajícÍ Penelopy, Emilky ~arochové, se ilustrujI již zde úryvky ze starých listů a denIků a zprávami tety Terézy, sestry Emilčiny. Konec Václava ~arocha, který tak mocně zasáhl do osudů Emilových, jest však v každé versi jiný: v první hyne děd pii srážce vlaků v Německu na cestě do Norska, v druhé umírá klidně v otcovském domě, když byl vyzval vnuka k společné romantické pouti do ději~ a na mIsta své mladosti pozdějšÍ "jízda na Kytheru" jest tu zcela jasně preformována i to se zletelnou perspektivou d'o osudů Emila ~arocha, jehož osobní ,.děs pled prázdnem" stále zůstává ústředním tématem:(děd Václav ~aroch, spíše romantický poutník než revoluční politik, přestává svou smrtí býti vnuku cizím a odkazuje mu Š8rochov- 

286 

ské dědictví bez šarochovského úsměvu. Touhu po dálce. 1'ouhu po slávě. Touhu po dobrodružství. Ale také děs z prázdna. 

Tento se dostavuje u Emila ~arocha zpravidla dříve, než jest mu přáno pocítiti uspokojení z dobrodružství. V úsilí, sepnouti vnuka těsněji s dědem, pojímá Viktor Dyk tohoto "debutanta jiné doby" jako typického zástupce "třetího kolena", jež jest po tvůrčích dědech a dovršujících otcích předurčeno k pouhému epigonství. Sedmnáctiletý studentík Emil, který brzy po dědově smrti opouští domov a školu, zažívá tuto kletbu marného a nesmyslného osudu nejprve v horkém a zahanbujícím berlínském dobrodružství erotickém s Boženou Medunovou, kde mu pfipadl pochybný úkol zástupce; mladý akademik, jemuž pom&y dovolují vyhnouti se chlebnímu studiu, zkouší to i v literatuře, v níž vzbudí pozornost zcela pomíjivou a kde jest předčasně zapomenut, aniž ho kdo pohřešuje. Tragická episoda lásky s Boženou Medunovou jest poslední. partií Emilova příběhu, jež byla v druhé versi vypracována; ostatek jest načrtnut v pouhých nápovědech. Zvláště hořké literární zkušenosti Emilovy, doprovázené ukázkami jeho veršovaných i prosaických improvisací na téma "horror vacui", nepostoupily nad stadium nahých subjektivistických záznamů, připomínajících slovesné počátky Dykovy. 

V zamýšleném třetím díle (nazvaném rovněž jako celek Děs pře d p ráz dne m) měl se patrně rodinný román resignovaného maloměstského patricia Emila ~arocha křížiti s posledním aktem z tragikomedie spisovatele, vrátivšího se po létech marně k literatuře ...,... a vše mělo opět, jako kdysi verše básnického začátečníka, vyzníti únavou, smrtí, výčitkami. Rodinné 

287 

štěsti s tichou ušlechtilou pani rozvraci Emilovi jeho přitel doktor Rok; rozsáhlé slovesné dUo o Domě žen. k němuž se Saroch po léta soustředí. vrhá sám po dokončeni do ohně; blouděni světem. jimž po dědově vzoru chce uniknouti JI děsu z prázdna". nepřináši mu úlevy; ruka, kterou mu k záchraně nabizi Marie Bradlerová, přicházi pozdě - Emil Saroch umirá náhodou s nebezpečným poznánim, že p ráz d n oh o por azi 10. 

V létech. těsně před válkou a v prvnim jejim obdobi jal se Viktor Dyk zpracovávati podle hotových náčrtů přiběhy šarochovské a uveřejnil několik ukázek v Lumiru a Samostatnosti r. 1912-1915. Ačkoliv právě tehdy politická inspirace silně zasahovala do jeho básnického tvořeni a ačkoliv události zahranični i domáci, prudce se valící na hlavu i srdce činného publicisty a politika, stále intensivněji vzněcovaly v něm "děs z prázdna, jež se před námi všemi rozvirá. jež ohrožuje národ, ježtarasi cestu do budoucnosti". přece nesáhl především k osudům Václava. nýbrž Emila Sarocha, ke konfliktům a katastrofám milostným a rodinným. do sféry intimni a i nejintimnějši. Kapitoly Rán o, E pilo g pře d e hry a Z ach rán c e jsou vyváženy z Emilovy tulácké mladosti, patnáct hlav rozsáhlého Z á věr u, (s hlavnimi motivy Domu žen. M. Brandlerové a smrti Emilovy) z konce jeho prohraného života, dohasÍnajicího u vědomi marnosti na venkově, ale umělecké provedeni jest v obou skupinách stejné. Jsme tu v blízkosti oněch psychologických povidek, jaké Viktor Dyk shrnul do svazků P i s eňo vrb ě a Pl ihod y, epigramatickým slohem psaných a pesimisticky neb hořce resignovaně vyhrocených novelistických analys osudů na pohled všednich a zpravidla dovozuji- 

288 

cích, jak marně hleďají lidské bytosti trvalejší formu milostného a manželského soužití, aby si na konec uvě. domily trpce svou neodčinitelnou osamělost. Z nich jest také Emil ~aroch, který se s úžasem dvakráte probouzí do nového dne vedle mladé, žáďoucí ženy, jíž se nedotkl; který mimoděk zachraňuje zoufalý manžel· ský pár před děsem z prázdna, jakému se sám nedovede ubrániti; který odmítá ženinu ruku, nabídnutou k záchraně; který nasazuje život za muže ztroskotavšího jeho manželství a v soumraku svých planých dnů ujímá se synka svého lhostejného druha mládí, když byl s hořkostí poznal, že jeho vlastní syn ho vůbec nepotřebuje. V době, kdy ViktorDyk sám, tváří v tvář světovým převratům i národně politickým úkolům z nich plynoucím, pociťuje jakožto mravní povinnost rozvinouti co největ!í míru aktivity a kdy v Pří b ě z í ch K o z u I i n o va staví pero romanopiscovo, podobně jako v dobách Akt Čertova kopyta, do služeb politické kritiky, satiry a propagandy, obnovuje ve svém Emilu ~arochovi nihilistický typ ze soumraku věku, trpného člověka bez vůle a tvůrčí potřeby, v němž i básnická jiskérka předčasně a bez sebeobranného odporu hasne a jenž nedopouští, aby veřejné události a zájmy vnikly do jeho samotářské věže ze slonové kosti, zasvěcené však nikoliv uměleckému rozkošnictví, nýbrž životnímu nihilismu. 

Viktor Dyk opouští na dlouho dílo zpola hotové, a Děs pře d p ráz dnem na čas mizí z básníkova pracovního zájmu. Sotva jenom proto, že jiné slovesné úkoly plně zaměstnávaly spisovatele. V literární zpovědi Z m i z e I á li t e r a tur a vyznává o tom: "Dílo bylo už zpola hotovo, když jsem náhle odložil pero, opustil látku, abych se v té formě nikdy už k ní nevrá- 

19 Dě, z pr,izdna 

289 

ti/. V té formě pravím výslovně; neboť otiskl jsem později ještě několik skizz k tomuto románu. Zde jest ještě záhadnější psychologický případ. Neodcizil jsem se dílu zcela; ba ještě po létech působila jeho látka na mne neodolatelnou sugestivností. Z mé mysli Děs pf e d p ráz dne m nezmizel. Ale technické provedení díla stalo se mi prostou nemožností. Proč? Nedovedu to říci. Dnes ještě mi připadá, že by bylo možno jednou k dílu Se vrátiti; ale věci změnily se mezitím a připustím-li, že by bylo možno dopsati román, jehož torso jest tu tak značnou řadu let, nenapíši román nikdy tak, jak bych byl napsal jej tehdy." 

Tato konfese, tak cenná a tak dokumentární, nepovidá patrně pravdu celou. Neběželo zajisté jenom o básníkův odklon od dosavadního slohového a technického řešení psychologického úkolu čili o literární formu Děsu před prázdnem. Viktor Dyk. pociťoval zprvu. neuvědoměle, čím dále však určitěji, že k ústředni, osudné otázce děsu před prázdnem jest možno, ano, nutno postaviti se jinak, ne·ž činívalo podmračné mládí jeho vlastní i Emila Sarocha, že tento horror vacui, jemuž sám kdysi trpně propadával s odevzdanosti pouhého fatalisty, dlužno překonávati činem a činností, nadosobní službou vyššímu poslání a obecnému celku, rytířstvím quand meme, které přestává býti rytířstvím donquijotovským a že tento horror neni pouhou individuální úzkostí osamělého jednotlivce, nýbrž hromadnou starostí národa, který jeho prostřednictvím prožívá nejistotu svého by ti či nebytí, úspěšnost či marnost svého životního zápasu, svou osudovou otázku, "ne pouze být či nebýt, ale být plně, či jen napolo". Nabývaje takto nových a širších perspektiv k svému ústlednimu problému, neměl Viktor Dyk před očima již jen Emila 

290 

Sarocha, který pod děsem před prázdnem klesal, ale i Václava Sarocha, který s tímto děsem bojoval, a takto - ve shodě s etickým vyznáním spisovatelovým za doby válečné - k mravnímu prohloubení problému a k jeho objektivisaci i zobecnění přistupovalo patos spravedlnosti vůči těm, kdož v minulosti generací předchozích osudnou tu otázku state·čně a rytířsky prožívali. Bylo nutno, aby si Viktor Dyk takto přetvořil a dotvořil šarochovský problém "děsu z prázdna", než se mohl k němu opět v románu vrátiti - po odcizení, které trvalo přes deset let, nadešlo přiblížení co nejintensivnější. 

Citované slovo pochází z r. 1922; v témže roce se objevují v básníkově zápisníku poznámky pro nové zpracování románu. Zřejmě běží o jeho první díl, o děda Václava Sarocha, o transponování jeho tulácké a exotické romantiky do oblasti politické a tím zároveň o přeměnu románu intimně rodinného, položeného výhradně do maloměstského prostředí, v historickou skladbu s pozadím evropské politiky. V této nové koncepci, která zasahovala patrně jenom první část skladby, označovanou jako Rod i n n á k r o n i k a a vztahující se hlavně k osudům Václava Sarocha, kdežto ostatek Děs u z p ráz dna zůstával spisovateli prozatím nejasným, vyrostl děd do nebývalých rozměrů, ale i vnuk vstoupil do nové perspektivy. O této pronikavé změně poučuje definitivní předmluva celého díla, psaná za vrcholného zájmu autorova o historicko-politické pozadí dějů šarochovských s výmluvným mottem z Jungmanna. 

Václav Saroch, děd, jejž spisovatel spíše obhajuje než soudí, jest hrdinským, byť zároveň romantickým pledstavitelem oněch úctyhodných bojovníků, kteří 

291 

vůl1 a činem čelili děsu před prázdnem, věšícím se na všecky starostlivé úvahy o národní budoucnosti; nezlomen nezdarem, umírá s válečnou korouhví v neochablé d'lani. Vnuka Emila si vychovává za dědice, nejenom svého děsu, nýbrž především svého úkolu. V definitivní, nedopsané versi nachází Viktor Dyk pro tento poměr děda a vnuka neobyčejně Šťastnou a výraznou formulaci, připomínajíci námět a symboliku dramatické pohádky, vzniklé nedlouho po převratu, On dře j a dra k. Drakobijce, jenž neporazil draka, ukládá svému vnuku za životní poslání, aby draka zabil. Sotva mohl Emil zůstati po tomto závazku oním pesimistickým a trpným diletantem lásky a literatury, o němž vyprávěly původní náčrty románu. Jak ukazuje definitivní předmluva díla, netajil se Viktor Dyk tím, že osud vnukův bude mnohem krutější než osud dědův, nejenom pro samou kletbu vnukovství, ale hlavně pro změnu poměrů, které přímo nutí k pochybnostem a k resignaci všecky, kdož činně přemýšlejí o národní budoucnosti a usilují veřejnou akci o ni. 

Předmluva črtá však také dějový obrys celku, který měl podle autorovy touhy narůsti ve velikou historickou skladbu o zápase za českou samostatnost národně státní. Děd Václav Saroch, neodstrašen neúspěchy české politiky, od revoluce roku osmačtyřicátého, přes pád fundamentálek až po éru Taaffeovu se vrhá do boje proti punktacim, věře, že nyní může nejlépe čeliti "děsu z prázdna" a padá v něm. Mladé pokolení, mezi jehož Benjaminy nechybí Emil Saroch, pozvedá prapor vypadlý z ruky starého bojovníka, aby při něm setrvalo přes nepřízeň doby, až do chvíle naplnění, která piichází pozdě, pro ně samé snad až při1iš pozd·ě. 1 měl se životní román Emila Sarocha, nezapominajJcího, že vy- 

292 

kro čil z domu otcovského, aby zabil draka, přiblížiti nejen kronikám ze soumraku českého pokrokářství o Konci Hackenschmidově a o Prosinci, v nichž si libovala Dykova mladost, ale i rozmarné povídce o poledni pokrokového hnutí, jakou básník v plnosti mužné zralosti vytvořil v Prs tec h H a b a k uk o v Ý c h; postava realistického rozumáře a skeptika, "pichlavého černohlávka", Sušického, která se významně kmitá v posledních kapitolách Děd a V á c I a va S a r och a, naznačuje, že se Viktor Dyk mínil znovu vyrovnati s problémem doktora Hilaria. Avšak o všech těchto plánech platí melancholická latinská ,věta, kterou Viktor Dyk často s povzdechem citoval: sic erat in votis ... 

Nyní běželo především o to, vypracovati jako uzavřený a organický celek román o Děd u V á c I a v u S a r och o v i. Nešlo to ani snadno ani rychle. Původní skizza románu, jejíž obsah Viktor Dyk pro definitivní zpracování rozvrhl do dvou částí Rod i n n á h i st 0r i e a Rod i n n á Ik r o n i k a, obsahovala pro revoluční a zahraniční účast Václava Sarocha v české politice od čtyřicátých do osmdesátých let jenom trochu úsečných narážek a zběžných nápovědí, pro jeho přímý zásah do boje proti punktačního pak ani zmínky; třetí část, V z k říš e n í V á c I a va S a r och a, bylo nutno vypracovati zcela nově od základ'ů. V osudech i v povahových rysech přiblížil autor Václava Sarocha velmi vydatně velké figuře romantického revolucionáře česhého, Josefa Václava Friče, a to v míře, kterou musí literární dějepis teprve prozkoumati; při tom obranná sympatie, zrozená z pronikavého pochopení výrazného dobrého typu, úplně nahradila někdejší postoj nedůvěfivé skepse k romantikovi. Intimní osudy dědovy, sta- 

293 

vějící ho do tragické konfigurace k babičce EUJce, k tetě Teréze a k strýci Theodárovl~ neposunuly se valně vůči původnímu plánu, ale právě tu osvědčil básník, jedinečně schopný postihnouti lacrimae rerum, svůj dar dušezkumný, své umění pregnantní zkratky, svou cudnou a bolestnou delikatesu zpovědníka duší: výjev mezi starou paní Sarochovou a její budoucí snachou Emilkou Heroutovou, líbánky Václava Sarocha v Paříži, výlet k Svaté Barboře a setkání s farářem Havleno u, náleží bez sporu k básnickým vrcholům prósy Dykovy. 

Nebyl to pouze básník tvůrčí imaginace a psychologického bystrozraku, jemuž připadl vydatný úkol při rozvádění a prohlubování náčrtů o osudech V á c1a va Sarocha; jmenovitě tam, kde Jlo o jejich historické pozadí, byl účasten také sběratel dějinných dokumentů a syntetický jejich upravovatel, jenž pfihlíží především k typickému a ostře pociťuje to, co shledává dobově nejvýznačnějším. Shledal z historické literatury i z krásného písemnictví mnoho karakteristických detailů i detailních karakteristik pro pražskou revoluci roku 1848, pro mladoněmecké období v Říši, pro občanské království, druhou republiku i vládu Napoleona II., ve Francii a zvláště pro tento úsek francouzských dějin vytěžil nemálo ze svých dlouholetých, oblíbených studii osudu i děl Victora Huga. Ne jinak než v článcích, pojatých většinou do dvou svazků V z p 0mí n e k a k o m e n t á ř ů, snažil se shrnouti v kritickém přehledu a s říznými poznámkami pozorovatele časově vzdáleného, nikoliv však nezaujatého, logiku i omyly české politiky i aktivity od obnovené konstituce až do punktací; tragika Riegrova ho při tom zajímala především. Nepodařilo se mu ani tuto práci do- 

294 

končiti ani pomocný historický materiál proměniti všude v plný proud skutečné epiky románové: nenapsáno zůstalo několik kapitol z francouzských novověkých dějin z období Napoleona II. na konci prvního oddílu, který měl uzavírati Sarochovy zkušenosti a poznatky pařížské, a nejeden z historických odstavců uvázl ve stavu náčrtů nepodřízených zákonům organismu básnického - právě zde nejbolestněji pohřešujeme poslední pilník autora velmi autokritického. 

Za to nás vydatně odškodňují partie, v nichž se Dykovu syntetickému umu poštěstilo shrnouti celou náplň dobovou a kulturní do postavy neb situace někdy svobodně vytvořené silou básnické imaginace a jindy 1ůmyslně vzkříšené intensivním darem interpretačním; v tom se může s Dykem ze soudobých a sourodých romanopisců měřiti leda Maurice Barres, jejž Děs z p ráz dna nejednou připomíná stejně celkovou politickou koncepcí jako dnem psychologickým. Mají-li mistrovsky zestylisované výjevy jako pohřeb Balzacův neb návštěva mladých manželů Sarochových v Heinově žíněnkové hrobce více méně hodnotu ornamentální, zasahují typisující figury obou mladoněmeckých protinožců, "tyranobijce" Blumenthala a Velkoněmce Honiga pronikavěji do osnovy dějové; ještě pevněji tam dovedl umístiti Viktor Dyk několik postav z českého politického života, Řehoře Kubáta, dra. Stěhuli a nakonec trojlístek pokrokářských studentů, kteří stejně jako jejich protiklad, realista Sušický, zřejmě ukazují k pokračování politického děje i za hrob Václava Sarocha, kdy se snad se svými mladičkými druhy Emil Saroch, podle slibu daného dědu, vychystá k zápasu s drakem. Ale právě zde se melancholickou "jízdou na Kytberu" končí nejenom román Děd a V á cla v a 

295 

S a r och a, ale i všecko, a z velké skladby· Děs z p ráz dna prošlo přetvářejicí a dotvářející redakci básníkovou. 

Jest úkolem estetické kritiky, aby zjistila, pokud se Viktoru Dykovi v Děd u V á c I a v u S a r och o v i podařilo proměniti vstupní díl intimně rodinného románu z maloměstského prostředí v širokou historickou skladbu, jejíž hrdina typicky obráží politické úsilí celého národa, podmíněné svou dobou situací evropskou. Jistě zůstaly v Děs u z p ráz dna kromě nevelkých rozporů věcných a mimo zmíněnou mezeru na konci první části některé neshody slohové, plynoucí zvláště odtud, že se dílo dívá na soukromé děje a na veřejné události hned s hlediska dědova, hned se stanoviska vnukova a nejednou i ze zorného úhlu objektivního pozorovatele a zpravodaje, nezúčastněného na příbězích a jejich nositelích; také přemíra subjektivistické, dopisové, někde přímo deníkové formy v druhé části díla, nazvané Rod in n á h i s t o r i e, ruší slohovou jednotu skladby v podstatě 'epické. Byl by býval Viktor Dyk při konečné revisi dovedl Děs z p ráz dna k oné stylové čistotě, jíž skutečně zasloužil tento výtvor, nesoucí ve svých mistrovských kapitolách pečet klasičnosti? 

V několika etapách se vrátil Viktor Dyk ke svému románu, načrtnutému v mladosti. Ač, jak již pověděno, zápisník z r. 1922 svědčí o zabývání se Děd e m V ác I a v e m S a r och e m, spadá vlastní práce teprve do letních měsíců r. 1926. Zhuštěnou a pro mládež upravenou trest této verse otiskl pak Viktor Dyk v následujícím roce 1927 s názvem Děd v mladoboleslavské knihovně Naše otčina; celý rukopis se stal po smrti básníkově (i s předmluvou napsanou až z jara 1931) 

296 

předlohou otisku ve večerních Národních Listech od února do května 1932, pořízeného]. O. Novotným. Ale Viktor Dyk sám nepovažoval toto znění za definitivní: poznamenal si na okraji stran návrhy pro změny a doplňky a počátkem roku 1931 podle nich upravil prvních pět kapitol díla; na tomto textu, který náleží k posledním slovesným pracím Dykovým, zakládá se začátek našeho vydání, jež pak pokračuje shodně se zněním z r. 1926. 

Jak složité, jak tragické jsou osudy tohoto Děs U z p ráz dna, který v české tvorbě románové náleží beze sporu ke zlomkům nejmohutnějším! Když jej mladistvý básník, vězící namnoze ještě v zajetí dekadence, po prvé osnová, inspiruje ho osobní děs z prázdna jako výraz nedůvěry v život, ba, nihilismu. Když se k němu po létech vrací jako vyzrálý muž, proniknutý veřejným posláním, chce zpodobiti děs z prázdna, který přepadá jeho milovaný a .zkoušený národ, řešící si otázku bytí či nebytí. Chvátá s dilem, starosti politické ho vyrušují z práce, jíž si nechce nikterak usnadniti. Ale cosi silného a podvědomého ho nutí neodolatelně, aby dokončil svou osudovou skladbu. Zda to není právě hlas děsu z prázdna, který ho nabádá přispíšiti si, než se rozevře ona hluchá a němá prázdnota, v níž všecko mrzne a kamení, prázdnota při voděná devátou vlnou, prázdnota smrti? Tento děs porazil a pohltil Viktora Dyka předčasně, dříve než mohl dovršiti svou ústřední stavbu románovou. 

Tato zvláštní tragika Děs u z p ráz dna spolu s přísnou vážností, kterou básník vložil do celé skladby, zavazuje čtenáře, aby přistupoval zbožně k poslednímu románovému dUu Viktora Dyka. 

ARNE NOVÁK 

VIKTOR DYK: DĚS Z PRÁZDNA. ROMÁN 

I. DíL: DĚD VÁCLAV ŠAROCH 

Vydali Arne Novák a J. O. Novotný. Vytiskli MUller a spol. v Turnově v typografické úpravě A. B. Kohouta pro nakladatelství SFINX (Bohumil Janda) v Praze. Vyšlo v září 1932 jako 21. svazek knihovny PYRAMIDY, kterou rediguje Emil Vachek. Knižnice Nové cíle svazek 543. Padesát číslovaných výtisků bylo vytištěno 

nasimili japanu.