VYDANů SVAZKY )DUCH A SVET« 

SVAZEK PO 1 K 

1. DR. K. HOCH, NOVINY. 

2. DR. V. J. HAUNER, VALKA. 

3. PROF. DR. J. MATIEGKA, DUŠE A TĚLO. (ILLUSTR.) 

4. DR. OTAKAR ŠEvčíK, KARTELY. 

5. DR. F. X. HARLAS, JAROSLAV ČERMAK. (S 31 OBR.) 

6. PROF. DR. ART. BROŽEK, ZUŠLECHTĚNÍ LLDSTV A. 

7. DR. HANUŠ OPOČENSKÝ, PROTIREFORMACE V ČECHAcH PO Bl7VĚ NA BiLÉ HOŘE. 

8. DR. R. ROLÍČEK, ŽIVOT VENKOVA. 

9. Doc. DR. BOH. JEŽEK, DRAHOKAMY. (SE 6 OBR. PŘÍL.) 

10. ING. KAREL F. ČÁSKA. VYUŽITÍ TEPLA. 

11. PH. DR. A. MATĚJČEK, UMĚNÍ 19. STOLETf. (S 26 OBR.) 

12. Doc.DR.V. DVORSKÝ, PŘÍMOŘSKÉ ZEMĚ Ř/ŠE RAKOUSKO-UHERSKÉ. 

13. PROF. DR. J. V. ŠIMÁK. HUS A DOBA PŘED NÍM. 

14. ING. STANISLAV ŠPAČEK, PÉČE O INVALIDY A JICH PRACOVNf VÝCHOVA. 

15. RENÁTA TYRŠOVÁ, LIDOVÝ KROj V ČECHAcH. 

NA MORAVĚ A VE SLEZSKU (ILLUSTROVÁNO). 

16. DR. V. NEDOMA. OCHRANNA PÉČE O MLADEt V CIZINĚ I U NAs. 

17. PROF. DR. J. A. THEURER, OCHRANA BUDOV PROTI BLESKU. (S TAB.) 

18. Doc. DR. ARNE NOVÁK. KRITIKA LITERARN1; METODY A SMĚRY. 

19. Doc. DR. ARNE NOVÁK, KRITIKA LlTERARNÍ ZASADY A PRAKSE. 

20. svazkem bude: 

PROF. DR. K. ENGLIŠ, SOCIALNí POLITIKA. 

VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA. 

Tiskem "Unie" v Pr3.ze 1916. 

Kritika a literární dějepis. 

Postup od jednotlivého díla slovesného k osobnosti jélio tvůrce a od ni dále k společnosh, k době, ~.;kIl'f': 1'oUíí;::':~=-~I~l)rIÚ1Tha-asP1sova ter vyrostlI,- nesleo u je, :ie svéII!.!,~boru toliko literární kritika, nýbrž ve svém 

i~:~tkt:t~Ii:~-?J~~~~~·t~~~~~;~~··~uševních 

činnosti, těchto dvou slovesných druhů, které leží na rozhraní vědy a umění? 

. Původ~~ tt.~íra~~r.I?L~~~!i_k~_lit~J'_~~!!L!!fu:_. 2i~c @~.t':s_-Y_Q~_()~1!.!9_tl~ Onomu ukazovala Jl dogmatick71Křásověda, tento přidržoval se postupu. filologického a bibliografického, podávaje popisy knih a životopisy spisovatelů v sledu chronologickém, ale bez pragmatické spojitosti; ani tehdy, když literární dějepisec předesilal svým soupisům orientační náčrtky kulturně historické a když občas provázel obsahý děl jakousi censurou, nekřížila se dráha jeho s cestami literárního kritika. Ale v téže době, kdy se kritika odpoutala od krasovědy, aby se sblížila s psychologií a vědami společenskými, prohloubil se 

5 

.:také naukový postup 'literárního dějepisu. ~ dějepisec má vysledovati podmínky, které historický vyvoJ lpřmáší a na mchž zavlsí vzmk SIOvesnéhO'\J.iIa;p"oairifriKY ·ty-spoH~alC jedíiak -"ve--ZVThšťnféIi-" lastnostech určitého národa, jednak v duševní povaze příslušné doby - a proto dlužno každou knihu vyložiti z karakteru jejího národa a z ovzduší její ?; veškerý apriorism budiž vyloučen. Ustavení Iterá!,"~ího dějepisu jakožto vědy historické, ~vl~dané ~re~~~~~~~!~&m .. a .... posíup-em--prilgmaticKým, zna.§tlo_ arciť. naprosle "překonání -" metody knihopisné ~piervinípříbllzenských. svazků s ťilologii; čím se v-XIX .. věku literární dějepis zdokonaloval, Um se to stávalo patrnějším. 

Jmenovitě studium literatur novověkých, renaissanci počínajíc, vymklo se úplně z područí filologie a stalo se nadobro odvětvím historickým; ba na rozdíl od starší zvyklosti, která zásadně vylučovala díla přítomnosti a osobnosti živoucí z literárně historického výkladu, jest dnes na vysokých školách, v odborných časopisech, v úhrnných dílech literatura současná předmětem slovesného dějepisu. Někteří badatelé obmezují se na to, že vykládají a osvětlují slovesné tvořeni přítomnosti historickými obdobami a paralelami,.jiní však nečiní vůbec rozdílu mezi literaturou přítomnou a minulou, nýbrž užívají pro obě stejné metody. Postup tento, uvádějící vědu v těsný styk s živou tvorbou, požívá na školách i v knihách zvláštní populárnosti, má mezi odbornými učenci mnohé odpůrce a to ne toliko ze subjektivních důvodů nedůvěry a nechuti, nýbrž i z metodických příčin zásadních. Ukazují, že předmětem historického studia může býti pouze období ohraničené a uzavřené - přítomnost však nemá takového bodu hraničního. Namítají, že 

6 

ani osobnost ani tvoření živoucího spisovatele nejsou uzavřenou jednotou - jak by bylo možno historikovi postihnouti zákonný vztah mezi osobností básníkovou a jeho dilem, jestliže obé jest známo jen neúplně? Dovozují správně, že jakákoliv synthesa přítomnosti je nemožna, pokud časový odstup nepřipouští jednotícího přehledu a vzdálenostní perspektivy. Zvláště důrazně však upozorňují na to, že materiál, který nám poskytují dila žijících současníků, jest příliš kusý a neúplný, aby bylo možno s ním vystačiti při postupu genetickém. Závěr zní: to, čeho se metodický literární historik může dobrati při studiu soudobého písemnictví, nejsou skl,tečné vědecké výtěžky, nýbrž nanejvýše jednotlivá průpravná pozorování pro budoucí potřebu skutečného vědeckého ba dání - literatura přítomnosti náleží v oblast vykladatelské a soudčí činnosti kritikovy, nikoliv v obvod genetického a pragma tického studia literárního historika. 

Zde, jak patrno, nabývá otázka po poměru kritiky a slovesného dějepisu zvláštní naléhavosti, kterou ostatně pociťovali všickni vynikající duchové, pracující v obou oborech, Villemain jako Sainte-Beuve, August Vilém Schlegel jako Vilém Scherer. 

Nejprimitivněji odpovídá se na tuto otázku vytčením látkové oblasti obou. Buď přisuzuje se Iiterátnímu dějepisu písemnictví veškeré, vědecké jako krásné, kritice pak pouze poesie, aneb vyhrazuje se kritice tvoření současné, vrstevnické, literární historii slovesnost minulých dob. Obé rozhraničení jest povrchní a nesprávné. Studium literatury vůbec, ať genetické, ať kritické, obmezuje se skoro vesměs na písemnictví krásné, vylučujíc ze švého okruhu literaturu naukovou, takže kritik i literární dějepisec mají vlastně látkově zcela stejný předmět. Výjimky potvrzují 

7 

pravidlo: slovesné dějiny našeho národního obrození jsou potud většinou dějinami produkce vědecké, dokud básnictví takřka nebylo; jakmile však poesie postoupila v popředí, stává se literární historie výkladem vývoje našeho písemnictví krásného. Stejně chybně jest látka vymezena po stránce časové. I kdybychom dali za pravdu uvedeným hlasům učeneckým, dle nichž přítomnost nemůže býti pravým předmětem literárního dějepisu, sotva přisvědčíme dalšímu důsledku onoho členění, že by minulost nespadala v oblast kritikova soudu. Právě pejodvážnější činy kritické spočívaly v tom, že kritik přehodnotil názory o minulosti; tak Carlyle odsoudil slovesné osvícenství, Lemaitre a Lasserre francouzskou romantiku, Tolstoj Shakespeara, tak postavili se Schleglové do služeb katolické poesie Dantovy a Calderonovy, Brunetiere znovu odkryl velkost Bossuetovu a Nietzsche proti všem svým krajant1m ukázal k mohutné zákonnosti francouzské klasické tragedie zde všude napiatá energie kritická ovládla oblast minulosti. 

Z uvedených příkladů vysvítá, že při stejném předmětu liší met o d a nejpodstatněji kritika od literárního dějepisce. O každém z jmenovaných velkých zjevů jest rozsáhlá odborná literatura z per učených dějepisců slovesnosti, která se však pramálo podobá oněm kritickým činům. Literární historik postupuje geneticky; sleduje souvislost; zařazuje do všestranné spojitosti; dbá, aby spisovatel nezůstal v ničem osamocen - v y s vět I u j e a v y k I á d á. Kritik ovšem též nezanedbává úplně genetické metody a všímá si rovněž bedlivě vztahů dobových, národních, formálních, ale toto vše není mu cilem, nýbrž prostředkem, aby mohl v y s lov i t i II o u d o významu 

a hodnotě básníkova díla neb jeho osobnosti, či konečně směru, jehož jest nositelem. Lit e I' á I' n i h i s t o I' i k i k I' i t i k k o na j 1 čin n o s t d v o jnás o b n o u, v y k I á d a j i a s o udí, a I e kde ž t o o ne n v i d 1 těž i s k o s v é č i nn o s t i v gen e t i c k é m v Ý k I a d u, jde tom u t o h I a vně o s o u d a jeh o z d ůvodnění. 

V devadesátých letech byl u nás Vítězslav Hálek velmi častým předmětem rozboru; Leandr Čech II Jaroslav Vlček na jedné, J. S. Machar na druhé straně zúčastnili se tu diskuse, přispěvši k zcela novému ocenění vůdce školy Májové. L. Čech a J. Vlček dílo Hálkovo vykládali z dobových ideí, z literárnich vlivů, z hledisek formálního vývoje české poesie, J. S. Machar je soudil. Předmět, přístupný materiál, ano i názorové předpoklady byly zde i onde stejné, jen metoda byla jiná. 

Bylo hy však zhola nesprávno, vyvozovalo-li by se odtud, že do litcrární historie soud vůbec nepatří, a že možno psáti dčjiny slovesných ideí a forem úplně bez schopnosti ,hodnotícího soudu. S omylem tím se potkáváme velmi zhusta, a zvláště u nás nejsou vzácností případy, kdy dějepisec literatury se přímo vychloubá tím, ,le. vyloučil ze svtLq.Q..J!,Qd~l!ik.~~!,-gliv !mlnotlcl s~c!L..JL1!L_LJLenkr-á1e..:-..ide-E-2_lit~r!!-tUI:lL současnou a živou....Q.. níž vlastního výkladu gen~: ~EQ.dati nelzo; 115 chú (fo by se tu-dělá pochylllá ctn'oši. Literární historik pronáší hodnotící soud, jakmile zjišťuje, zda dílo básníkovo jest jednotným organismem, vyrůstajícím nutně z osobnosti tvůrcovy; vytkne-li v díle neshody, urči-li výtvor za pouhý mechanism, měří-li rozpor mezi záměrem a provedením, koná další, hyť neuvědomělou část úkonu soud- 

9 

čího. Sama evoluční osnova celku slovesně dějinného závisí na l;'0měrovém srovnávání a hodnocení spisovatelů téže doby a téže školy; jak jinak než doloženým soudem zjistiti, kdo jest opravdovou osobností, ženoucí vlnu vývoje, kdo pouhým epigonem, kdo konečně bezvýznamným statistou v dramatě literární myšlenky? Literární dějepis tedy také neobstojí bez soudu, ale tento není mu cílem, nýbrž prostředkem a pomůckou. 

Ostatně personální unie mezi kritikem a literárním historikem nebývá vzácností. Bez důkladných znalostí slovesného vývoje i v starších jeho fázích nelze si pomysliti hlubšího kritika, minulost skytá mu hojně poučných obdob, jejichž pomocí lépe porozumí přítomnosti; poučí jej o spisovatelských typech, slovesných genrech, o zákonech řídících vznik škol, směrů, proudů a tím ochrání jej, aby nepřeceňoval toho, co si bezprostředně před jeho zraky nasazuje škrabošku naprosté originálnosti a výbojné novosti. Přece však temperament kritikův bývá odlišný od povahy literárního dějepisce. Kritikovi jest dáno postřehnouti dohadem a tuchou mnohé, čeho historik dochází teprve empiricky a induktivně; velký kritik předjímá závěry, které teprve po půl století vyvodí ze svého studia dějepiscové. Kritik bývá na dán vášnivějším vztahem k umění, jenž se projevuje také tím, že kritik užívá rozličných forem výrazových, kde literární dějepisec se přidržuje jednoho pr~pracovaného útvaru historiografického. K vietistický, trpělivý historik chce jako každý naukový pracovník působiti výhradně na intelekt svých čtenářů; vznětlivý až útočný kritik zasahuje často též cit a vůli své obce, jest součinitelem slovesného a kulturního vývoje, k němuž se historik přiklání teprve tenkráte, 

10 

když var a vir opadl, a když rušné dění se proměnilo v; klidné dějiny. - 

jl( Literární dějepis v pravém slova smyslu vzniká na rozhraní XVIII. a XIX. věku plným využitím_ historických zásad pragmatických, které vztyčili Montesquieu a Herder a prohloubili Goethe, paní ze Staělů a Vilém Humboldt. Základními podmínkami nového pojetí literatury jsou dvě zásady: veškeré dějiny jsou dějinami vývoje; každé slovesné dílo jest výtvorem zvláštních vlastností svého národa a své doby i může býti vykládáno pouze z této povahy. Tím vzala za své jak nadvláda pevných pravidel, tak panství absolutního ideálu doby klasické, a zřetel obrácen k mnohosti typů daných různostmi národů a dob; literární dějepisec a kritik snažil se ponořiti do zvláštní povahy auktorovy a jeho prostředí časového i místního a hledal vznik každého díla v těchto podmínkách. Současně mohutněla schopnost chápati cizí literatury v jejich svéráznosti a sledovati jejich vzájemné vztahy; zde má kořeny moderní umění překladatelské a interpretační, které si osvojuje všecky výrazové zvláštnosti tlumočeného spisovatele; zde hledati též vznik vznešeného Goethova požadavku I i t e r a tur y s vět o v é, která by lidstvo kulturně a mravně jednotila. Hnutí toto obrátilo se útočně proti francouzskému klasicismu a novodobému osvícenství; se zálibou Se zabývalo středověkem, přijímajlc namnoze jeho hodnoty náboženské a tak tvořilo nový ideál umělecký a kulturní, r o man t i s m u s. 

Vůdčími duchy byli tu bratři A u g u s t V i I é m a B e dři c h S chl e g lov é, kteří slučovali kriticky dar soudu se vzácnou schopnosti literárně dějepisnou. Bratří Schleglové filosoficky vyšli z idealismu pokantovského a literárně z klasické školy 

II 

výmarské; dějepisné vzdělání pojilo se u nich s hlubokými filologickými znalostmi; vášnivá láska k řecké antice postupně u lúch byla zaměněna kultem křesťanského středověku a staré německé vzdělanosti národní; v mladistvých bojích proti literární prostřednosti a střízlivému osvícenství i v úsilí o pozdvižení kritické úrovně v Německu postupovali svorně, o čemž svědčí společné dílo "Charakteristiken und Kritiken" (1801). Povahou byli však zcela rozdílni. Starší A u g u s t V i I é m S chl e gel (1767-1845) byl rozumově jasná, až k. pedantství střízlivá a chladná bytost; vtipem, duchaplností a vkusem nahrazoval vnitřní oheň a uhlazenou formálností nedostatek tvůrčí sily; jako tlumočník, profesor, organisátor byl z nejskvělejších lidi své doby, jako básník selhával téměř vždy. Výborná výzbroj filologická, skvělé umění překladatelské a přesné pojetí historické umožňovaly mu proniknouti každý slovesný zjev, zachytiti jej mistrovskou podobiznou a zařaditi do souvislosti dobové; zvláštní důraz kladl na to, aby literární dějepisce dal dílu takřka vznikati před očima čtenářovýma. Tyto přednosti vystupují v jeho třech soustavných dílech vzniku přednáškového: "V orlesungen uber schone Literatur und Kunst" (konané v Berlíně 1801-1804, vyd. 1884), "Vorlesungen uber dramatische Kunst und Literatur" (v Heidelberce 1809-1811) a "Vorlesungen uber Theorie und Geschichte der bildénden Kunste" (v Berlíně 1827); tyto knihy, přihlížející jen k vrcholům umění a poesie, jsou vedle přebásněni Shakespeara hlavními díly A. W. Schlegela Mladši B e dři e h Schlegel (1772-1824) vynikal nad bratra vášnivou smyslností, hrou fantasie a hloubkou pojetí, ale rozkošnická trpnost vůle, stupňovaná mnohdy 

I2 

až k nečinnosti, nervosní hravost a nestálost nedopustily, aby mnohé geniální podněty vyzrály v čin. V mladosti soustředil své intuitivní poznání na studium myšlení a umění řeckého, jak svědčí soubor "Prosaische Jugendschriften" (z let 1794-1798, vyd. 1882); pak založil indickou filologii dílem "Ůber die Sprache und Weisheit der Inder" (1808); tu i onde prokázal se geniálním psychologem duše národní. Též jeho hlavní soustavné dílo "Geschichte der alten und neueren Literatur" (ve Vídni 1815) vzniklo z přednášek: s vysokých hledisek přehlíží tu Bedřich Schlegel duševní vývoj národů, energicky kreslí pozadí, jasně a přehledně seskupuje dle dob i generací a duchaplně provádí protiklad klasicismu a romantiky. Již v tomto díle, jakož i ve všem veřejném snažení mužných let Bedřich Schlegel hlásá náboženské a politické zásady evropské reakce. 

Od dob bratří Schlegelů německý literární dějepis rozvíjel se nejen bohatě i přesně organicky. Ji ř í B o h umí r G e r v i n u s (1805-1871), mistr v roz,:ržení látky i karakteristice, dal mu za 30. a 40. let první ucelené dílo pragmatické, nesené přísným soudem politického doktrináře; H e ř man H e t tne r (1821-1882), muž jemného uměleckého vkusu a virtuos malby dobové, sloučil jej v "Dějinách literatury XVIII. století" v 50. až 70. letech se srovnávací historií kulturní. Nové dráhy razil pak V i I é m S che r e r (1841-1886), odborník ve filologii, ale při tom stejně šťastný v moderní kritice jako v dějinách literárních. Scherer byl rozhodný vyznavač novodobého positivismu a rád přenášel přírodovědecké metody do nauk duchovních; moderní kultura velkoměstská a pruský imperialismus byly mu duševním domovem, zároveň však pokládal Goetha za úhelny 

I3 

kámen vší německé vzdělanosti a metodicky vycházel z filologie. Průkop no u novotou jeho bylo, že uvedl studium moderního písemnictví na katedru, čině je předmětem podobného filologického zkoumání, jaké se dotud obmezovalo na památky staroklasické neb středověké; jeho studium tekstu i vzniku básnických děl - nejčastěji Goethových - sledovalo, kterými proměnami prošel výtvor poetický od duše tvůrcovy, až po definitivní vydání. Odvaha smělého dohadu, schopnost kombinace, stálé užívání analogií a dar soustředěné podobizny leckdy jej zaváděly na scestí, ale jindy činily jeho díla obdivuhodně živými a názornými; z nich nejslavnější jest "Geschichte der deutschen Literatur" (až do Goethovy smrti, 1883), kde mistr slova ovládl látku v mohutných rysech, leč s poněkud násilným členěním. Scherer kritik vystupuje jasně ve dvoudílném souboru "Kleine Schriften" (1893). 

Schererova škola, z níž vyšli vedle filologů a literárních dějepisců (zejména Ericha Schmidta, Richarda M. Meyera, Maxe Herrmanna a Gustava Roetheho) i moderní kritikové literární a divadelní, přispěla podstatně k metodickému prohloubení slovesného studia a učinila přítrž planému krasořečnění v literární historii. S jejími snahami obdobné jest úsilí francouzských literárních badatelů, vedených profesorem na Sorbonně G u s t a v e mLa n s o n e m (nar. 1857), auktorem vzorných "Dějin francouzské literatury" (1895, neúplný překlad O. Sýkorův 1900) o stvoření t. zv. critique méthodique t. j. odborného dějepisu literárního průpravy filo!ogické, ale při tom soudnosti kritické. 

Lit e r a tur a. Erich Schmidt, Wege und Ziele der deutschen Litcrat.urgeschichte {"Charakteristikcn" 1. sv., 

[4 

Berlín 1886); E. Grosse, Die Literaturwissenschaft, ~hr Zíel, ihr Weg (disert. v Hallc 1887); B. ten Bánk, Uber die Aufgabe der Literaturgesehichte (rektorská řeč, Strasburk 1890), odezva na ni V. Wetz, 'Ober Literaturgeschichte, Worms 1891; H. Paul, Geschichte der germanischen Philologie (citováno při první kap. svrchu, § 33-t.1); EIster, Prinzipien der Literaturwissenschaft (cit. při úvodě); G. Lacombe, Introduction a l'historie littéraire. Paříž 1898, G. Renard, La méthode scientifique de l'histoire littéraire. Paříž 1900; J. Texte, Úvod k bibliografické knize Betzově La littérature comparée, Strasburk 1900; R. F. Arnold, AlIgemeine Biicherkunde zur neueren deutschcn Literaturgeschichte (nejdůležitější pomůcka knihopisná), Strasburk 1910; O. Walzel, Analytische und synthetische Literaturforschung (v čas. German. roman. Monatsschrift 1910); H. Maync, Dich~ tung und Kritik, Mnichov 1912; Julius Petersen, Literaturgeschiehte als Wissenschaft, Heidelberk 19H. - 

O bratřích Schleglech: R. Haym, Die romantische Schule, Lipsko 1870; R. Ruch, Bliitezeit der Romantik, Lipsko 1899; O. Walzel, Deutsche Romantik, Lipsko 1908. O Schererovi: 

V. Basch, W. Scherer et la philologie allemande. Nancy 1888, R. M. Meyer, Die deutsehe Lite'latur des XIX. Jahrh., Berlín 1900 (2. vyd. str. 682-686); O Lansonovi: jeho stať L' histoire littéraire et la sociologie (v čas. Revue de Metaphysique 190t.); a K. Becker, Zur Evolution der modernen franzosischen Kritik (v čas. Germ. roman. Monatschrift 1912). 

Pokusy o klasifikaci v kritice. 

Kritika moralistní a náboženská. 

Kult tradice a zřetele národní. 

Kritický soud o literárnim dne neobsahuje zpravidla pouhé oceněni či hodnoceni, nýbrž zároveň jakési srovnáni a utřiděni. I průměrný čtenář měři často knihu spisy podobnými a vytýká, čím se spisovatel liši 00 auktorů obecně uznaných za vzorné. Vycházi-li divák z představeni dějinné truchlohry se slovy: 

"Dnešní kus se ani z daleka nevyrovná tragedii Shakespearově, kterou jsem nedávno viděl", neb vzdychne-Ii čtenářka nad českými verši milostnými: .,Lyriky tak vášnivé jsem nenašla leda v mladických knihách Vrchlického", - jest tu neuvědomělý počátek kritické klasifikace a hodnocení na ní založeného. Podobně soudivala stará kritika, měHc hodnotu posuzovanych spisovatelů dle toho, jak se přiblížili auktorům pokládaným za klasické, t. j. vyvýšeným dle obecného úsudku nad ostatni (Homerovi, Sofoklovi, Vergilovi; Shakespearu, Miltonovi, Goethovi). 

Kritika estetická hledala pro třiděni normy určitějši a to hlavně nor m y r y z e for m á I n í; vyšetřovala, pokud literární výtvory hoví jejím pravidlům o komposici a slohu a třidila je posléze dle pořadí slovesných druhů: lyriku reflexivní stavěla nad lyriku náladovou, epos kladla nad básnictví lyrické a tragedii přisuzovala místo nejvyšší. Obsahové stránky 

I6 

knihy v důsledném svém formalismu valně nedbala a otázky mravní hodnoty i společenského působení dila přímo odmitala jako okolnosti s vlastním uměním v podstatě nesouvislé. ~řihlédl-li estetický kritik P~~<:~".~~I:'!!lli ná,plpi básnického výtvoru, zabýval se výlučl1.~ieho rnQráIk9u_"Y~l!.§t'!Ljak plyne z umeTéovy osobnosti a jak se projevuje konkrétním dilem. Morálka se tu pojímá. čistě. individuálně beze vztahů "s]Yoléčěuskych"jaKo jedůaze složek celistvého ústrqjenstvi slovesného dila - nehodfse proto, aby byla volena za normu hodnoceni· neb třídění. 

Kritické tyto názory, které se s heslem "umění pro umění" vracívají, byly vážně otřeseny, jakmile proti estetickému individualismu proniklo sociální pojetí umění a v důsledcích toho zásady kritiky sociologické. Je-li uměni společenským úkonem, mají jak básník tak jeho dilo vztah k společenskému celku. Básník vyjadřuje mravní názory společnosti, v které žije; kdežto však společnost názory tyto pouze instinktivně tuši, básník si je uvědomuje a promitá netoliko slovy, ale hlavně povahou a osudy svých hrdin, ba celou osnovou svého díla. Kritiku pak náleží odvoditi soustavně a přesně z morálky obsažené ve výtvoru spisovatelově etiku jeho společnosti, jeho doby, jeho národa, jež ~'dTIé" samém podána zastřeně. Studium mravních názorů auktorových, ideje náboženské, sociálni, politické a národní v to počítajíc, poskytuje kritiku sociologickému důležité n ó r m y o b s ah o v é pro tříděni a hodnoceni. 

Takto měřil Taine ve své "filosofii uměni" dokonalost uměleckého dila dle toho, zda jeho význačný karakter jest společensky trvalý a tím důležitý a pokud působi blahodárně na mravnost; dila platná pro celé lidstvo (rozmluvy Platonovy) a pozvédajíci 

Kritika literární. Zásady a prakao. 2. 

mravní hytost č10věkovu na práh božství (evangelia) stavěl nejvýše; ale vždy doplňoval tuto klasifikaci společenskou a mravní uměleckým tříděním dle způsobu, jak význačný charakter v nich projeven. Brunetiere přisuzoval klasifikaci v kritice místo důležitější než genetickéml]. výkladu a založil hodnocení a třidění soustavně na normách obsahových. Jeho jednostrannému racionalismu byla hojnost ideí sepiatých v jednotný názor světový zárukou velikosti díla, a kritik měl seřazovati knihy a spisovatele dle stupnice mravních i společenských názorů, z á k I a dní chi d e í, jež básníkovými ústy projevuje jeho národ a jeho společnost. Takto zhošťuje se formalismu estetického, kladl hlavní váhu na obsah, takto v příkré protivě k literárnímu individualismu podřizoval jednotlivcovu osobnost všeobecnosti a zájmům sociálního cítění i vzájemnosti; zásady své v obdivuhodném tradicionalismu dovršil pak požadavkem národní jednotnosti literatury. Brunetiere, jenž zastával celou osobností názor, že písemnictví jest stvořeno spíše pro myšlenku a čin než pro cit tl snění, stanul takto na samém pomezí k rit i k y mor aI i s t i c k é, k t e r á s love s n á díl a hod not í ne podle jejich tvarové krásy neh s p o leč e n s k é pří z nač n o s t i, n Ý b r ž p ř edevšim dle jejich mravního obsahu a dle prospěšnosti jejich sociálního p ů s o b e n í, vesměs to dle zřetelů, ležících stranou oblasti umělecké. 

Kritika moralistní zabírá pole velmi rozlehlé. Řadíváme k ní i onen způsob kritického rozboru, který si v literárním díle všímá jeho mravní a náboženské náplně a tím doplňuje obraz světa auktorova, aniž by sám sledoval jakékoliv cíle mravoučné. Vylučo- 

vati společenské a mravni ideje z poesie nebude žádný obziravý kritik, neboť jimi slovesné krásno bývá stupňováno a doplňován~; hodnocení etické stoji pak vedle hodnocení estetického a dovršuje je. V užším smyslu jmenujeme moralistickým kritikem onoho posuzovatele, který mravní nbory spisovatelovy uvádí v souvislost se společenskou etikou a dle ní hodnoU nejprve názory samy, pak i dilo je obsahující; tato kritika je význačně protiindividualistická. N~jčastěji moralistní kritikové nezůstávají při díle slovesném jakožto výtvoru uzavřeném, nýbrž zkoumaji jeho vliv společenský a účin morální na čtenáře. Prováděn~!l_ krainljednostrannosti . stává ... semor~..'" I~_1I1LlÚliikll_Jlr:Q.tikladem souzeni estetié'kénoa"mi\ž..e. ~roměnitidokonce v nebezpečí uměle~.M.i. to tenkráte;"jiš"iližekritlkIíu<fprehlizl ft podééňuje způsob, kterým ideje mrav ni a spoleiíenské jsou ztělesněny, nebo jestliže hodnoU příznivě dílll, v nichž~ny myšlenky se projevily proti estetické hodnotě dila, jako pouhá tendence. V těchto případech zcela nesprávně se oceňuje to, co spisovatel:e;amýšlel, místoj toho, co dovedl umělecky realisovati; kritika e.ti~ká 

poklesánI,Ltendenh\Ls0u4-~ --_. 

-""N'ě)sou to zjevy právě řídké. Vycházejíce z nich, umělci a v jejich sledu často i čtenáři odsuzuji kritiku společensko mravni vůbec. Správně ji vytýkaji, že nedovede vystihnouti celé podstaty uměleckého díla á že do soudu o něm vnáši livel cizorodý. Odůvodněně ukazuji, že při hodnoceni nelze vystačiti jejími kriterii, a že tříděni dle těchto hledisek jest jednostranné. Námitky ty jsou oprávněny, avšak nezasahují přece zásadní oprávněnost a velký duchovní význam souzení etického. vývoj literatury sám nás poučuje, že právě kritika moralistní a společenská 

I9 

byla vždy velmi podstatnou složkou všeho souzení o knihách, a že na mnoze skrze ni se kritika vůbec stávala činitelem slovesného i kulturního pokroku. Byly doby, kdy všecek literární soud byl budován výhradně na zásadách mravovědných a náboženských - tak středověk, v důsledcích svého náboženského symbolismu neznal hodnocení jiného. U někter)"ch národů, na př. u Angličanů a Rusů vracívá se kritika slovesná i umělecká vždy k společenské etice jako k bezpečnému středu, a kdož by pochyboval, že Carlyle neb Rusk.il11 Bělinskij neb Merežkovskij naučili nás hluboce nahlížeti y taje umění a života? ·Vluou"i·,,·-prsemnÍctvCneTlftUežitějŠiprójev spOlečenského myšlení, nástroj obrody a záruku mravního vzestupu, přisuzuje tato kritika slovesnému výtvoru význam, přesahující daleko hodnocení knihy jako kouzelného nástroje rozkoše a hry; v dobách velkých převratů národa, kultury i společnosti přihlašují se proto o slovo právě kritikové moralistní a náboženští a v jejich družině kritik.ové národně političtí a sociálně reformní. 

Nejníže~j~!!!qxaJi.l'l.!ill ... kritik SQ.udící dílo a spis(jvatele dleto.ho .•. zda se shodují sběžllQu mravností sIlůleČeii·skou a zda ji upevňují; individuálních od:'cliYlek·ů-dffiřavního průměru kritik takový nepřipouštívá. Leckdy místo m..ravního přesvědčení celé společnosti hájí kritik prostě názory a zájmy-určité třídy. Kdežto bilou vranou v naší době jest kritika tendenčně aristokratická, setkáváme se nezřídka s kritikou socialistickou, posuzující knihy dle jich poměru k zájmům pracovního lidu, domáhajícího se politických práv. Sem patří i kritika tendenčně politická, žádající po literatuře, aby podporovala netoliko mravní zásady, nýbrž i bezprostřední ba denní zájmy určité politické 

/20 

skupiny; takto pohlížívají denní časopisy stranické příslušnosti na poslání svých literárních :zpravodajů a kritiků. Kritika taková stává se přímo literárním nebezpečím, dívajíc se na slovesné umění jen jako na pomůcku a nástroj záměrů mimouměleckých a na básníka a spisovatele jako na sluhu politikova, ne-li agitátorova; nevychází z mravních záS"ad, ,nýbrž spíše z morálních před sudků, nepřipouštějíc, aby kritik se vybavil ze stranictvi a dopracoval úsudku opravdu neodvislého. 

I moralistni kritika tra dič ni vůbec přinášívá zhusta do literatury zúženi obzoru a nadvládu konvenčních předsudků. Ulpivajíc na látce, rozhoduje ráda o mravní pHpustnosti námětů a zavírá do literatury přístup projevům neohrožené opravdovosti a obrodné odvaze etické. Právě básníci mravního nadšení, již podobni chirurgům nejprve sondovali choroby společenské, byli nejčastěji ohrožováni předsudky zkostnatělých sudilků, zastanců to hesla "quieta non movere". Zakusil to Euripides, na nějž v lehounké formě frašky vrhl se mravokárný. tradieionalista Aristofanes pro jeho odvážné soudy (J mravní svobodě ženině; poznal to lbsen, když za mohutnou obžalobu novověkého manželství v "Noře" a ve "Strašidlech" byl pronásledován mravnostními zpátečníky· celé Evropy; trpěl trm Goethe po "Vyběravých příbuznostech" od pastorských mravokárců, kteH nepřipouštěli básnické diskuse o jednoženství; zažil to Flaubert, jejž svorně se státním návladnim obžalovali zastanci konvenčni mravnosti z pohoršeni, an.o ze schvalování cizoložství v "Paní Bovaryové". Zde úzkoprsí posuzovatelé zastávali proti morálce živé, vyvíjející se a pokračující ustrnulou, nehybnou mra vo· uku, v níž pravda dávno poklesla na pouhý předsudek 

Zl 

Moralistní kritik hlubšího založení jest si naopak vědom, že hásnik spolupracuje na mravnim vývoji lidstva, jednak tim, že pravdivě odhaluje neudržitelnost ustrnulých konvencí, jednak že tuší vyšší formy etického života a zpodobuje je kladnými typy; i v této přičině jeví se uměni anticipaci vývoje. Odkrýti v básnickém díle toto úsilí, promysliti, co hásnik napovídá, přibližovati pochopeni čtenářŮ tyto mravně tvůrči činy spisovatelovy - toť nejvznešenějši úkol moralistniho kritika, který teprve j.im se stavl do služeb života a nikoliv do područi odumirajicich předsudkův. Nikdy nestává se toto poslání naléhavějším než v dobách mravní a náhoženské krise,. pak pHsluší moralistnimu kritikovi ukazovati v dílech literatury krásné i ve spisech filosofických k prvkům obrody etické a osvobození náboženského a to často i ve výtvorech, jež na prvni pohled se zdají útokem na vládnouci mravni citěni společenské. K činnosti té přihlásila se horlivě vážn~ kritika· zá· padoevropská na. sklollku . XIX. věku,odhaJujíc v slarjJlyrieeJlJ':lgli()J~é.~_Y_iJ!~ké.mfQmáně a v. severském dramatě krásu nového idealismu a humanismu; ve Franciiuiv(li-iliP:Desl~~di~s, O. Lourié, E. Rod, G. 8arrazin, M. de Vogiié celou školu, jež hodnotně přispěla k duchovnímu občerstveni své vlasti. 

Zvláštnim případem kritiky etické 'jest ryze moderni způsob P{)suzování umčni se stanoviska mor á I k y hi () log i c k y v Ý voj o v é. Jsouc neodlučitelno od ostatnich životních podminek společnosti, má uměni úkol povzhuzovati k životu a přispivati k vy· tvářenI vyššich vývojových foremj umění, jež pod· paluje životní vzestup, jest dobré, vznešené, krásné, kdežto opovržení si zaslouží každé uměni úpadkové, slabo~ské, churavé. Bedřich Nietzsche, jenž vedle 

2:1 

francouzského sociologického kritika Guyaua promyslil tyto zásady nejhlouh, vyvodil odsud velkou rozluku umění .. klasického a . umění. romantického. 

Uměn! Ji.!!lsi~ké-Ie~t..I~~né,-vyr~Y!lágé;_-=~k~iněné, zdravé a vděčné, uměIlJ!()Illa!lti~ké_jes~ .. !:Ípad.J{ové, křečovité, rafinované a rozervané; Francouzi XVII. věku a _ ... Goethe představuji nejskvěleji slovesnou kulturu klasickou, modern,iIlatura.li~.!é . .!l předevšim Richard Wagij~r jsou prototypy romantiek,é<iekadtmce v uměn1. Klasickému umění přisuzuje Nietzsche v rámci své biologické etiky tyto úkoly: překonávati pesimism, ukazovati žádoucnost života, vyznávati panskou morálku, připravovati přichod nadčlověka. Nade vše významné posláni má tragedie: pravý tragik předváděje věci hrozné a zavržitelné dokazuje, že se jich nebojí a sdlli tento pocit nebojácnosti svým divákům; vyhledává bolest, aby ji překonával a takto YYIJh_oyáxá hrdinného člověka. Niet~~che, ienž podnikl bezohledně· zžira vou kritiku na hodno.táchmravn!eh, dosavad platných a napadl duchaplně vybroušenými šipy syntetické polemiky v aforismech jejich představitele literárni (Strausse, Schillera, Wagnera), položil základy k nové, plodné kritice moralistni R, sám duch jemné vniml!vosti umělecké a mohutný přetvořitel básnického slohu německého, opřel se rozhodně proti jednostrannému esteticismu -j jemu umění jest mrav ni funkci společenskou a tím nesmirně důležitou složkou civilisace. - 

S kritikou moralistn! jde ruku v ruce n á b o žen· s k á k rit i k a I i t e r á r n i. Zcela primitivně jako kritika úzce konfesijni, rozsuzuje slovesné výtvory dle toho, zda vyhovuji věrouce určitého vyznáni, po připadě mravoučným zásadám odtud odvozeným; úzkoprsým útokům této ortodoxní kritiky 

<13 

neunikli právě duchové nejbohatší Goethe v Německu, Shelley v Anglii, Vrchlický u nás: čiré stranictví užívá tu vznešené roušky náboženství. Vrcholu dospěl tento postup ve věku šestnáctém zavedením indexu zakázaných knih, na němž se ocitl stejně positivistický materialista Zola jako mystický monista Maeterlinck. Důsledné provádění této metody roztrhlo v minulých věcích literatury dle konfesí (hlavně v století XVII.) a způsobuje i v přítomnosti mnohá poblouzení, jakým jest na př. vytřídění zvláštní literatury katolické z ostatního slovesného organismu u nás neb v Německu. 

Nepoměrně výše stojí náboženská kritika, která bez úzkoprsosti konfesijní zastává a od slovesných děl vyžaduje zachovávání pevného ideálu křesťanského, na němž zbudováno jest skutečně neb domněle náboženské i mravní cítění naší společnosti. Odkrývajíc u básníků bud' pohansko hellenisujících (Goethe, Shelley, Swinburne, Leconte de Lisle, Vrchlický) nebo u spisovatelů prosycených protinábožensI{ým vzdorem.-'-8yrpn, George Elliot, ~ar:~u~ci, J ... §.:.._M2..2.har) rozpor s náboženskými city sociálními, usiluje o zjednáni souladu a jednoty a při tom často ukazuje k poetům a myslitelům, kteří budují samostatně a dále na základech křesťanských (Tolstoj, Dostojevskij, Kierkegaard, Březina). Postavení této kritiky jest velmi svízelné. Setkáváť se stejně v odporu s největšími básníky své doby jako s církevnickými zastanci nábožensko společenské tradice; pokouši se uchovati křesťanský základ a připouští právo náboženského vývoje - ale toť přirozený úděl náboženského myšlení za doby veliké krise, kterou prožíváme, a pro niž nejméIlě porozumění mají právě vládnoucí církve. 

Z těchto předpokladů vyšel ve své radikální kritice všeho moderního umění Tolstoj, jenž posud nejdůsledněji vytkl stanovisko náboženské kritiky velkého slohu. Žádá, aby uměni bylo v naprosté shodě se světovým názorem celé společnosti a to nejen privilegovaných vrstev, nýbrž veškerého lidu, z něhož má vycházeti i k němuž se vraceti, jsouc srozumitelné. Vrcholem tohoto světového názoru jest ideál náboženský: ten básník jest skutečně veliký, jehož díla zobrazuji nejvyšší náboženský ideál své doby způsobem všeobecně přístupným a jenž svými výtvory přispívá k pronikáni tohoto ideálu. Tolstoj zastřel sám poněkud svou koncepci umění hromadně lido· vého a nábožensky idealistního bezuzdným odsudkem moderní umělecké tvorby. Novodobá společnost nadobro pozbyla úplné harmonie umění a náboženství, vědy a mravnosti, kterou Tolstoj předpokládá; vedle konfliktů vědy a náboženství jsou pro naši dobu stejně příznačny konflikty mezi uměním a náboženstvím, uměním a mravností, při nichž umění a zvláště básnictví zastupují zpravidla živel pokrokově vývojový, mravnost a náboženství prvek tradičně konservativní. Osvícená náboženská kritika v literatuře nebude řešiti sporů těch tím, že by podřizovala umění tradicím positivniho náboženství, ani tím, že by v pohodlných kompromisech spory ty vyrovnávala. Naopak. Bude si vždy vědoma že právě tyto spory, ač bolestné, jsou školou statečnosti ducha moderního a uvědomí si, že často v dne básnickém, zdánlivě protináboženském, skrývá se tucha náboženskosti hlubší, než jakou zastávají vyznavači věr positivních. Při tom kritik náboženský s hrdostí bude usilovati, aby v poesii náboženských hodnot hledal a nedopouštěl, aby básnictví se ocitalo ve vyprahlém po· 

sitivismu, v němž není ani přítomnosti boží am ducha věčnosti. - 

Vedle mravnosti společenské a vedle náboženství ovládala člověka ve starověku jako třetí nadosobní mocnost idea státu. Nová doba ji nahradila i d e o u n á rod n o s t i a též s jejího hlediska provádí svou klasifikaci a pronáší své hodnotící soudy. Na první pohled se- zdá, že umění a literatura se postupně odnárodňují a kosmopolitisují; mezinárodní výměna látek, motivů i forem postupuje od středověku; překlady zprostředkují známost slovesných děl mezi literaturami neobyčejně rychle; ke Goethovu požadavku literatury světové přidružila se koncem XIX~, věku v oboru slovesného studia zvláštní nauka t. zv. literatura srovnávací, jež vyšetřuje vzájemné vztahy literatur národních. 

Korektivem proti těmto odstředivým tendencím hlásí se úsilí o literaturu význačně národní, která by se rázovitou zvláštností svou podstatně lišila od písemnictví národů jiných. Snaha vyvěrá z poznání, že písemnictví jest výrazem cítění národně kmenového, u každého národa odlišného. Uvědomuje-li si básník tuto zásadu, snaží se tvořiti v duchu svého národa a hledá poučení o něm v slovesných výtvorech jeho minulosti; kritik-J2!l.k z nich odvozuje obecné 

i~~r!lJn~~c~-~~~:t:li'a"~~rp{ri~~a;;~ti~frF 

Ta-k-to-dospívá.se-přimo-k .. tra d i ci..Q..~~_Li_!..~_ t. j. netoliko ke studiu národního písemnictví v minulosti, ale i k vědomému pokračování v něm a v důsledcích toho k podJ"izování spisovatelovy individuality nadosobním hodnotám národně kmenovým. Tradicionalistický kritik musí býti vyzbrojen důkladnou znalostí historického vývoje národní lite- 

ratury, ale musí, na rozdíl od literárního dějepisce, přesně rozlišovati živé hodnoty slovesné od jevů prostě historických a hledati vztah oněch k přítomnosti a jejím potřebám; v oblasti negativní bude odmítati vše, co násilně ruší tradici národní. Tu arciť hrozí nejedno nebezpečenství! Tradicionalism zvrhuje se snadno v slepý kult minulosti, odcizený přítomnému proudění; prvky do literatury nově se hlásící bývají ukvapeně prohlašovány za nebezpečné ohrožení tradice bez průpravného vyšetření, zda literatura není schopna přizpůsobiti si je; zdravé hledisko vývojové nejednou ustupuje strohé dogmatičnosti vzorů a pravidel. Než, kladné výsledky kritického tradicionalismu převažují tato pokušení, a není velké literatury, kde by se kritikové nevraceli opětovně do minulosti pro orientaci o národním duchu a pro posilu v krasovědnýchzmateích: v Anglii dovolávají se vždy znovu Shakespeara a Miltona, ve Francii klasicismu ze XVII. věku, v Německu básníků výmarských, v Rusku Dostojevského; zdaž i II nás procitne v literatuře odvaha k takovému "sestupu do podsvětí?" 

Tradicionalism jest pouze jednou stránkou kritiky třídící literaturu dle hodnot n~rodních, nevystačíť se jím ani v literaturách, jež při skrovné slovesné minulosti jsou takřka bez tradice, ani v písemnictví ostatním, ježto klade těžisko výhradně do minulosti. I hledá kritika znaky národnosti uměleckých děl na cestách jiných. Nejpohodlnější a nejméně správná cesta dospívá k ten den c i díla: za národní platí kniha popisující krásu ylasti, opěvujíCí nadšeně minulost domova, hlásající národní ctnosti. Ale tento soud zaměňuje nekriticky záměr spisovatelův za dosažený cíl, k~e~to při správném hodnocení nezáleží nikdy na tom, ,co auktor do knih vložiti chtěl, nýbrž jediné na 

Z7 

tom, co dovedl ze svých úmyslů umělecky realisovati. U nás skvěle dokázal nesprávnost takového tendenčního pojetí národnosti v slovesném díle již Karel Havlíček proslulým odsudkem Tylova "Posledního Čecha", jenž platil běžným posuzovatelům za dílo národně české, kdežto Havlíček vyložil, že ani tendence hustě nanesená ani mnohomluvné vlastenčení nedodávají plytkému tomu románku českosti ni národovosti. 

Národní hodnoty díla nelze bezpečně posuzovati ani dle zřetelů 1 á t k o v Ý c h, v kterémžto případě žádá se po spisovateli, aby zpodoboval národní prostředí, nejraději historicky uzavřené neb národopisně vymezené; období, v nichž národ prokázal vnitřní svou sílu, a společenské skupiny, které si uchovaly nejvíce svéráznosti, byly by látkově nejvhodnější pro výtvor charakterně národní. Nesporně tkví v tomto požadavku kus pravdy. Mnohá díla klasická, Don Quijote, Faust, Vojna a mír, Brand zhušťují národní prostředí básníkovo ve velké typy duše kmenové, ale jejich velikost nespočívá ve volbě látky, nýbrž v její typisaci, jakou geniální tvůrce podniká též s náměty původu cizího, Shakespeare s Juliem Caesarem, Goethe s Ifigenii, Flaubert se sv. Antonínem. 

Krasověda a kritika formalistní hledává národnost uměleckého díla v k m e n o v é ráz o v i t o s t i for m y a v jej í m tra dič ním z d ů v o dn ě n í, soudíc, že každý národ vtiskuje útvarům získaným kosmopolitickou výměnou svůj tva,rový karakter. Tak se mluvívá o vlašském neb románském typu novely (Boccaccio, Mérimée, Maupassant), ó německé formě tragedie odvozené ze Shakespeara (Schiller, Kleist, Hebbel), o anglickém druhu románu (Fielding, Dickens, Meredith), o písni v lidovém duchu českém (Čelakovský, Sládek) a p. Leč tyto formy 

jsou jen umělými abstrakcemi, a i u umělců, v nichž i bystřejší pozorovatel.laik uhodne kmenovou svéráznost (Čelakovský, Němcová, Neruda), jest přenesnadno vymeziti, v čem spočívá originálnost jich tvoření; ulpíváme tu na pouhých dohadech, na nichž skutečné kritiky budova ti nelze. 

Vidouce nejistotu těchto tří zřetelů, tendenčního, látkového a formálního, někteří kritikové poslední doby - ve zřejmé souvislosti s moralistní kritikou biologicky vývojovou ,,- hledají měřítko národnosti slovesných děl v stupni jejich síly k a r a k t e r ot vor n é, t. j. tím větší cenu má kniha pro národ, čím mocněji prospívá jeho životním hodnotám. Básník dílem svým národa nezpodobuje, nýbrž jej vychovává a obrozuje; netvoří z jeho uzavřené minulosti, nýbrž pro jeho lepší budoucnost; umělecky vede ke karakternosti, hrdinství, velkodušnosti. Toho dosahuje nikoliv tendenčním horlením, nýbrž tím, že vztyčuje kladné typy prosycené sice pravdou skutečnosti, ale nesoucí ve své hrudi slib lepších zítřků. Kritik tyto typy v básnických dílech hledá a vykládá, zprostředkuje tak mezi básníkem, který velkou postavou podal "dramatisaci národní naději", a mezi čtenářem, jenž má býti vychován pro plnění naděje té. - 

Hlásíc se o podíl na výchově národní, kritika za· chovávala vždy tyto zásady a obdobně rozebírá vala v záporné oblasti přísně typy, v nichž byly soustředěny karakterní nectnosti, ohrožující zdárný vývoj národních sil. V 30. a 40. letech XIX. věku pomáhala slovesná kritika při osvobozování z mrtvé tísně restaurační a usilovně konala tuto kulturně politickou úlohu účtujíc s typem romantickým. Ten došel v Anglii vyvrcholení v sobeckém a titanském indivi- 

dualismu Byronov~, a jak kritikové angličtí se jali vésti své krajany k sociálnímu pojetl života a k zbožné vděčnosti před vesmírem, napadli byronského nadčlověka analyticky i ironicky, soudem náboženským i hodnocením sociálním. Ještě důsledněji a mohutněji prováděli obdobný čin kritikové ruští, kteří u velkých básníků své vlasti nacházeli nejen záporné typy rozháraného romantismu, ale i kladné pravzory zdravé karakternosti; ruská kritika od Bělinského a Dobroljubova po Merežkovského jest studiem a chválou takových typů ruského, národního lidství. 

. Idealistická kritika anglická vyznačuje se dvěma znaky: jednak zdihazňuje rozhodně mravní a náboženskou stránku veškeré kultury a zvláště umění, jednak v důsledném spiritualismu odmítá přísně positivism a materialism, brojí proti společnosti beznáboženské a kapitalistické i proti zmechanisování soudobého života. Její představitelé jsou většinou zároveň společenskými reformátory, ano ináboženskými věštci a pojímají umění s hlediska velmi vysokého. Tom á š Car I y I e (1795-1881) byl literárním kritikem dříve než přistoupil k velkolepým skladbám historickým o francouzské revoluci, o Cromwellovi a Bedřichu II. Vyged ze studia německého písemnictví, zvláště Goetha, básníků romantick),ch a myslitele Fichta, pro jejichž poznání v Anglii soustavně a se zdarem působil, uveřejnil vedle některých překladů "Život Schillerův" (1825), "Německý román" (1827) a o deset let později sbírku "Kritických a smíšených essayí" (1839), kam 'pojal též studie o V oltairovi, Burnsovi, Boswellovi, skvělé to práce v. oboru literárně kritickém. Již zde Carlyle se jeví stoupencem německého idealismu, ale i německé historické metody, která, sbírajíc a oživujíc drobné 

3° 

takty, vykládá dílo ze života spisovatelova a jeho doby, a jež se ráda chápe postupu srovnávacího; již zde zdůrazňuje jakožto podstatu literární historie životopisy velkých mužů, u nichž vše jest důležité a symbolické; již zde jest mistrem velkorysé podobizny:..-RiLJ;.DDLJ:arlyle nadobro zamítá stanovisko ryze estetické, nemaje cItu pró hodnótyrytíiúil:íSIóIíli, néP'riiňiK:lJeaúi k podstatě dramatu ani ke kouzlu lyriky; literatura jest mu méně dílem obraznosti než funkcí světového názoru; nevyhovuje-li spisovatel Carlylovi zásadami náboženskými a mravními, Carlyle jej bez výhrady zamítá, kdežto básníky, s nimiž se názorově shoduje, nadšeně chválí a horlivě doporoučí; i pronáší dramatickým a prorockým svým způsobem spíše soud~ceně osobností než o ceně děl, Sotva kdo však mčl tak vysoké mínění o vznešeném poslání spisovatelově a literatury jako právč Carlyle; vyložil je v proslulých svých přednáškách "Hrdinové a ctění hrdin v dějinách" (1841, překl. Fr. Vahalíka 1894), kde staví hrdinu básníka a spisovatele na roveň proroku, knězi a králi; kdežto však každé době není přáno býti vedenu knězem a prorokem, vrací se hrdina básník a hrdina spisovate\ ve všech časech. Básníku a v moderní ochuzené době i jeho zástupci spisovateli dána hloubka a síla vidění, jež umožňuje jim intuičně postřehovati a vykládati božskou ideu, jejímž symbolem a projevem jest viditelný svět; básnjk a spisovatel jsou inspirovaní učitelé lidstva, vykonávající vůli boží a vedoucí v době nevěry človččenstvo zpět k pravé skutečnosti; v dobách hrdinských jsou dovršiteli věku, v epochách malodu~ných jejich zkratkami a při tom přece vždy upřímnější než doba sama. Typem básníka byli Carlylovi Dante a Shakespeare, typem spisovatele 

Jl 

moderního oba jeho miláčkové Goethe a skotský krajan Burns, jediný lyrik, jemuž se Carlyle opravdově obdivoval; v době skepse XVIII. století byli jimi S. Johnson a Vo1taire, kteří připravovali revoluci, návrat to ke skutečnosti. Carlyle hledá u těchto hrdinů, již dle jeho filosofie dějin jsou vlastními vzpruhami všeho dění, jejich etos a patos, nikoliv jejich slovesnou podmíněnost a uměleckou P9vahu. Leč nikdy nebyla jedinečná mravní sila literární osobnosti postižena tak geniálně jako v Carlylových podobiznách, jejichž sytě nanášené barvy míchaly také zápal visionářský a tucha prorocká; tu, dle krásných slov Tainových, nejplněji se projevoval dvojí vzácný smysl, Carlylovi vrozený: smysl pro skutečnost, jenž vytvářel v něm historika, a smysl pro vznešenost, který z něho činil filosofa. 

Nikde nemá moralistní kritika postavení tak význačného jako v písemnictví ruském, jež vůbec jest mocně inspirováno neúmornou snahou dohrati se jasného názoru a mužného soudu v otázkách mravních, náboženských, společenských; oba duchovní vůdcové novověké Rusi, Tolstoj i Dostojevskij, nezapomínali při mravních rozborech současného lidství na umění, které hodnotili právě dle mravních a náboženských zřetelů. Tento mravoučně doktrinářský a zároveň národně tendenční směr vnesl do ruské kritiky již její zakladatel V i s s a r i o n G r i g o r jev i č B ěI i n s k ij (1810-1848), před nímž do 30. let přiležitostná kritika na Rusi buď střízlivě referovala neb pěla chvalozpěvy. Ja-ko všickni velcí ruští spisovatelé XIX. věku i Bělinskij sváděl zápas s romantikou; nejprve hlásil se bez výhrady k německému idealismu, jmenovitě Heglovu, vylučoval z umění tendenci a sociální poslání, přiznával se k formalistní 

33 

krasovědě. Zmužněv a poznav v Petrohradě plnost skutečnosti, úplně změnil smčr, takže samostatně prováděl onu svobodomyslnou emancipaci od romantického bezzájmového krasomilství, jež vyznačuje západoevropské písemnictví v 1. 1830-1848: hledal v básnictví mravně sociální obsah a reformní vůli; hlásal občanské a liberální ideje; považoval literaturu za orgán národního svčdomí a žádal po ní, aby zpodobovala kladné typy domácího života; dával přednost civilnímu ideálu římskému IJřed tvarovou krásou řeckou; slovem, hlásal umění pro život. Články svými plnil dva časopisy, shromažďující "zllpadnickou" lit~raturu ruskou, "Otečestvennyja zapiski" a "Sovrenlcnnik"; často slovesně kritické rozbory byly zastřenými statěmi politického soudu a měly takto na Rusi, spoutané krutou censurou, význam dvojnásobný - to zůstalo příznačno vůbec pro "p ub I i c i s t i c k o u k rit i k u" ruskou. Bělinskij psával úhrnné, široce založené přehledy ruské produkce (nejsLvnčjší od r. 1847); v nich mistrovsky rozbíral základní díla nové ruské poesie, Puškinova "Oněgina", "Hrdinu naší doby" od Lermontova, "Obyčejnou historii" od Gončarova ((;eský překlad těchto statí od K. Kollmanna v "Krit. knihovně", 1899 a 1901, od téhož překladatele výbor Bělinského studií o Puškinovi s úvodem 1905 ve "Světové knihovně"). Zde poznáváme celého Bělinského: k dokonalé znalosti ruského písemnictví, k pravému pochopení umění a k filosofické důslednosti druží se výbojný temperament, mravní opravdovost, horoucí idealism a řízný tón. S dojetím mluví se posud na Rusi o osmatřicetiletém žurnalistovi, pronásledov~ném nejprve školou a nouzí, později vládou a zpátečníky, jako o "velkém srdci". 

K,itika lit.",ní. Zásady a l',ak ••. ~. 

Lit e r a tur a. Edmund Scherer, Études sur la littérature contemporaine, Paříž 1863-1895, 10 sv. zvl. díl 8; Melchior de Vogiié, Le roman russe, Paříž 1886; Edvard Rod, Mravní názory naší doby (1891, č. překlad F. V. Krejčího a Jindř. Vodáka, Praha 1895); Pavel Desjardíns, Les compagnons de la vie nouvelle, Paříž 1891; Ferd. Brunetiere, L'idée de tradition (v knize Discours académiques, Paříž 1901; viz i ve spise Giraudově Les Maitres de I'heure, na str. 71 přehled ostatních tradicionalistických statí Brunetierových); Emil Faguet, Politiques et moralistes du dix-neuvieme siede, Paříž 1891-1899 v 3 sv.; Lev N. Tolstoj, Co je umění (1897, čes. překlad G. Foustkové 1903); F. X. Šalda, Umění a náboženství, Praha 1915; Arne Novák, Menzel, Boerne, Heine a počátkové kritiky mladončmecké, Praha 1906; Jan Neruda, Našim kosmopolitům (1874) a O českém rázu literatury (Krit. spisy sv. VI. 93-100, 171-180); H. G. Schauer, O podmínkách a možnosti národní české literatury (v "Liter. listech" 1890); F. X. Šalda, Problém národnosti v umění (v knize Boje o zítřek, Praha 1905); Arne Novák, Několik meditací nad stránkami Dostojevského (v knize "Mužové a osudy", Praha 19tt.). 

O Nietzschovi: Henri Lichtenberger, Nietzschova filosofie (1899, č. přeld. Arn. Procházky, Praha 1900); R. M. Meyer, Nietzsche, Berlín 1893; Otakar Fischer, Fr. Nietzsche. Literární studie, Praha 1913. O Bělinském: A. N. Pypill, Bělinskij, jeho život a díla, Petrohrad 1870; dle toho Skabičevskij, Historie literatury ruské v XIX. stol. (upravil A. G. Stín, Velké Meziříčí 1898 str. 51-65); Josef Mikš, Bčlinskij (Osvěta 1899) a úvod KoHmannův k překladu statí o Puškino vi. O Carlylovi: František Chudoba, Carlyle, populární improvisace a Carlylův hrdina (obě stati v knize Básníci, včštci a bojovníci 1., Praha 1915); F. W. Roe, Carlyle as Critic of Literature, Nový York 1910. 

~ 

- 

34 

Kritika impressionistická. 

Všecky doposud probrané druhy kritiky shodují se v tom, že usilují o soudy pokud možno obecné a opírají je o postup naukový, který zaručuje jejich úsudkům spolehlivost a objektivnost. Kritika snaží se tu býti vědou, jež subjektivnost dojmu pozorovatelova překonává zdůvodněným soudem o hodnotě 'slovesného díla. Na opačné stanovisko staví se kritik impressionista. N ech cep r o náš e t i s o u d ů, n Ý b r ž jen I í čit i s véd o j my; nes tar á s e oje j i c h p I a t n o s t o b jek t i vnl, n ýb r ž lpí ú z k o s t I i věn a jej i c h jed ine č n o s ti; n e m í ní s e ú č a s tni tip r á c e n a u k o v é, n Ý b r ž t o u ž í být i umě I c e m, i a kým j e s t i b á sní k, oje h o ž díl e m I u v 1. Neuznává ani obecných zákonů dění literárního ať estetických či historických, ani možnosti pevné soustavy při rozboru knih; odmítá klasifikaci děl i oprávněnost pronášeti soudy hodnotící; pochybuje jak o pravidlech při tvoření tak o velkých typech a vzorech ve vývoji. Kritika impressionistu proniká důsledná nedůvěra netoliko v poznání vlastní, ale přímo v možnost poznání vůbec: není vš~obecných pravd, k nimž by bylo lze dospěti a na nichž by se mohlo shodnouti více jednotlivců, jsou pouze názory osobní dle individuálního založení 

35 

každého z nás, ale i tyto během" času S3 mění. Nepronášejme proto úsudků apriorních; buďme co nejshovívavější k soudu a k názoru cizímu; neostýchejme se měniti svých úsudků o umění; klaďme případně vedle sebe úsudek dvojí, ano několikerý beze snahy slíti názory různorodé a soudy protilchlé v jednotný celek! 

I vychází kritika impressionistická z dojmu, jejž kritik prožívá při četbě uměleckého díla - dojmové požitkářství jest jejim předpokladem. Tyto umělecké sensace, smyslové, citové i myšlenkové, snaží se kritik impressionista nejurčitěji zachytiti v jejich bezprostřednosti a nahé čistotě a vyjádřiti co nejpřesněji; prodlužuje sobě i čtenáři dojmový požitek, násobí a zaostřuje jej - umělecké rozkošnictví jest jeho životnim vyznáním. Pak vypráví svému čtenářstvu svá duševní dobrodružství. Čím pronikl hloub, tím může vyprávěti více, nejen o jednotlivém výtvoru, ale i o osobě jeho tvůrce a o světě, z něhož byl vyšel a jenž se v něm zrcadlí; netoliko o smyslové rozkoši přivozené formou díla, ale i o myšlenkovém a citovém obohacení, jež od umělce byl přijal. Takto předstupuje před čtenáře c~lá osobnost spisovatelova, s kterou se kritik na čas ztotožnil. Odstupuje-li kritik vědecký zpravidla poněkud od předmětu své analysy, chce impressionista kritický dočasně splynouti s auktorem, v němž se mu zalíbilo; hlásá proto mnohdy metodu spřízněni, oddání a lásky mezi kritisovaným a kritisujícím a touží býti oblíbenému svému spisovateli oddaným a vděčným přítelem, jenž za dobrodiní vybraných dojmů odměňuje se pečlivou službou zprostředkovatelskou. Ale v roztomilé té úsluze skrývá se kus rozkošnického sobectví. Zrcadlíťsevauktoru kritik vlastně sám se svými city, myšlenkami, zálibami; zamiloval si knihu, prC?tože, 

hledaje se v ní, se tam opravdu nalezl; baví tedy konec konců čtenáře jen o sobě, svých sklonech a zájmech, a velmi často jest spisovatel kritiku impressionistovi pouhou záminkou. 

V tomto pojetí jest umělecké dilo stejně předmětem estetické rozkoše jako krásná žena, půvabná končina, vybraný předmět průmyslu; někteří impressionisté cestují za náladami a dojmy po krajinách a museích, jiní honí je v knihovnách; oni vypravují o nich ve formě novely neb cestopisného feuiIIetonu, tito vyjadřují je v literárních statích. Kritický impressionism nesporně obohatil studium poesie. Žádá si po svých vyznavačích jemné vnímavpsti smyslové, důkladného vzdělání a vytříbeného vkusu. Vylučuje ze svých řad povahy nesnášenlivé, pedantické a d"oktrinářské a vábí k sobě ty, kdož dovedou se oddati různým formám minulosti a zároveň osvojiti si složitou rozmanitost současného umění; jest takto školou všestrannosti a shovívavosti. Nevnímá jen, ale též umělecky tvoří; nehonosíť se jeho pěstitelé neprávem, že se často jejich výtvory vyrovnávají plodům, o nichž mluví, ano že je časem převyšuji. Z touhy vysloviti co nejpečlivčji plnost a odstíněnost svého dojmu, věnují pozornost výrazu do nejjemnějších polotónů; snažíce se vzbuditi sensaci pokud možno bohatou, píší barvitě, názorně, nabádavě. 

To činil ve Francii přes všecky své vědecké nároky jeden z praotců kritického impressionismu SainteBeuve a vedle něho oslňující kouzelník vybroušeného slohu, dojmový psycholog divadla Pavel de Saint Victor; v tom dosáhli mistrovství žáci Renanovi Anatol France a Julius Lemaitre; v tom spočívá sláva obou důsledných apoštolů čistého uměleckého dojeti v Anglii, Waltera Patera a Oskara Wilda; to zaručuje 

37 

" písemnictví německém vysoký stupeň dokonalosti essayím Karla Hillebranda i Heřmana Grimma, z nichž tyto ve velkých rysech zpodobují minulost, ony v důvěrném zrcadlení domácí i zahraniční přítomnost. Ale zdaž jest správno hledati doklady pouze v dílech XIX. věku? Není tento druh stejně stár jako láskyplné studium umění a literatury vůbec, a což nenašli bychom jeho mistry v renaissanční Italii, ba i mezi kritiky a rétory staré Alexandrie? 

V důsledcích opouští metoda impressionistická, jež sama se nazývá někdy též a u t o b i o g r a f i c k o u, vlastní půdu kritiky, nechtějíc pronášeti a zdůvodňovati soudů a pochybujíc o možnosti obecných principů; kritik, jenž neposuzuje, přestává býti kritikem. Ale od tohoto radikalismu lišívá se velmi podstatně prakse kritiků impressionistův. Záliby a sympatie jejich nebývají jen náhodné a dojmově příležitostné, nýbrž, odvolávají se zpravidla k instancím vyšším, nejobyčejněji ke vkusu klasickému a ke shodě s tradicí. Pouhým motýlkovi tým přelétáním od květu ke květu, rozkošnickým náladkářstvím vážná kritika vystačiti nemůže - a tak zůstává čirý impressionism kritický pouze teoretickým požadavkem, kdežto prakse jeho stoupenců vrací se ke zdůvodněnému, ano ke zobecňujícímu soudu. Jestliže metoda impressionistická přinesla prakticky podstatné obohacení kritické, neosvědčila se naopak teoreticky a jest skoro nadobro opuštěna jako příjemná a rozkošná odrůda studia literárního bez důsažnosti a hlubšího vlivu. 

Bylť kritický impressionism význačným plodem přechodné doby, v níž stupňovaná a přejemnělá kultura ponenáhlu podryla dar tvůrčí, nahrazujíc jej odvozenou schopností vše chápati, a kdy smysl 

pro oprávněnost různých stanovisek myglenkových i mravnich ochromil vůli k rozhodnému tvrzení a k jednoznačnému přisvědčení neh odmltnuti. Takto impressionism v kritice jest průvodním zjevem širšího kulturnlho proudu, zvaného d i let a n t i sm e m, jenž za vůdcovství Renanova v poslední čtvrti XIX. věku ovládal mnohé vzdělanee francouzské. D i let a n t i s m j e s t s c hop n o s t obr a z· n o s t i v ž I vat. i s e p o s tup n ě s esy mpatÍi a s plným pochopenlm v rozu m o v ý, cit o v Ý a mra v niž i v o t r ů zn Ý c h k u 1 tur, dob a n á rod ů, ale jen d o č a sně a t a k, ž e ž á d n é z t ě c h t o for e mne odd á vám e s e v Ý ] u č n ě; II tál é t o t o o b měň o v á n I s v é h o byt í pod n ikáme z rozkošnické touhy žíti vedle sebe a za sehou několikeronásohným ž i v o t e mj a v š a k z á r o v e ň z h o I e s t n é h o p o zná n I, žen e I z e p o s t i h n o u tip I n o s ti s k u teč n o s t i jed i n o u for m u I i. Diletantismem vyvrcholilo několik duchovních proudů XIX. století: důsledný historism, jenž z naukové potřehy snažil se por5zuměti různým kulturám a vyložiti je z nich samých; těkavý eklekticism, který, nemaje pevné podstaty vlastní, skládal si názor ze zlomků vyhraných soustav cizích; romantický exotism, prchající z přítomnosti do místní a časové dálky a hledajlcí tam zapomenuti. V jádře však diletantism a s ním kritický impressionism temení z holestné hrůzy agnosticismu, již Renan uměl ukrývati úsměvnou maskou resignace: nemohu-Ii silou své osohnosti a prostředky, jež mně poskytuje má doba, dobrati se pevné jistoty a rozhodné pravdy, co mně zbývá, než tázati se, jak pravdu tu hledali přede mnou duchové a věkové jinl, 

39 

neŽ mizeti na čas v těchto osobnostech a dobách, ale vraceti se vždy z nich s bolestným uvědoměním, že ani oni nedošli uspokojujícího a obecně platného poznání? - 

Francouzští kritikové impressionisté odvolávají se svorně jako k svému duchovnímu otci k A r n o š t u R e na n o v i (1823-1892), _ale kritická a dějepisná díla velkého historika křesťanství a židovství a hlubokomyslného vykladače řečí i plemen východních, nejsou naprosto pojata jako dobrodružství mysli prahnoucí po dojmech, nýbrž naopak velmi spolehlivou metodou naukovou a s půvabem vlastním důvěrnému znalci krajin a lidí křísí duši dávných kultur. Renan teorii diletantismu vyložil v dialozích a v dramatech i statích příležitostných. Starší z Renanových žáků, A n a t o I F ran c e (nar. 1844), který diletantism a kulturní rozkošnictví rozvedl v sličnou a nebezpečnou soustavu - rukovětí její jest "Zahrada Epikurova" (1895, č. překlad 1896) sedal mezi literárními kritiky zcela krátce, ukázal však za dobu, kdy vznikla jeho "La vie littéraire" (1888-1892 ve 4. sv.), neobyčejnou původnost a vzácný vděk uměleckého epikurejstvi. Jakožto knihomil, zapředený do studia pozdního ducha řeckého a vší kultury latinské, neprojevuje zvláštní záliby pro písemnictví soudobé, kde však pojímá je do své inteligence zároveň laskavé i posměšné, hledá v něm jasnost, rozumovou hru, vybraný vkus, časem i paradox a dvojsmysl, úplně v duchu XVIII. věku, s jehož stanoviště pohlíží na otázky mravní a náboženské, nechápaje a nechtěje chápati citového vytržení a prudké rozhodnosti. 

Osobností Francovi na mnoze příbuznou jest nejplodnější mistr francouzské kritiky impressionistické 

J u I i u s t e fIl a i t r e (1853-1914), což nevadilo, aby při velkém rozdvojení veřejné Francie za pře Drey[ussovy se ocitli v táborech znepřátelených, France mezi socialisty, Lemaitre v čele nacionálů. Lemaitre zaměnil venkovskou profesuru za literární a divadelní zpravodajství v Paříži a z "Revue bleue" přešel do "Journalu des Débats" a do "Tempsu"; a to je příznačné: dal současnému a proměnlivému životu dojmovému přednost před doktrinářskou důkladností klasických .tradicí, které sám výtečně znal. Jeho studie a podobizny, zahrnuté do dvou řad svazků "Les Contempora:ins" (1885-1896, VIII sv.) a "Impressions de ThMtrell (1889-1899, X sv.). kam pojal též výbor feuilletonů a zhuštěných karakteristik ("Les figurines"), patří k nejskvělejším kusům kritiky po Sainte-Beuvovi, z něhož Lemaitre vyšel; stati o Hugovi, Renanovi, Zolovi, Ohnetovi, Lotim a Bruneticrovi zasloužily si své proslu.losti. Kromě učenosti hluboké, leč na latinský svět omezené, kromě vytříbeného vkusu, kromě jemného daru přizpůsobovacího Lemaitre si přinesl jasný, selský rozum, naivitu pomíšenou s pochybovačností téměř cynickou, odvahu myšlenkovou a rafinovanost citu. Sympatisuje se spisovateli, jimiž se právě zabývá, jest naplněn vřelou dobrotou a oddává se bez výhrady předmětu, který důmyslně vykládá; dovede však býti též jízlivým odpůrcem. Ač tvrdí opak, podává vždy více než pouhý rozmarný dojem okamžiku: třebaže, klada vedle sebe o knize několik ú~udků si odporujících, zakrývá často své mínění, přece pronáší soud; a byť stavěl se zhusta frivolním amoralistou, jeví zájem o mravní otázky, stavě se k nim jako střízlivě rozumový gentleman. Poslední rozhodčí stolicí pro Lemaltra jest cit tradiční, ryze 

tranúouzský kuh výrazové jasnosti, úmerného podání, rozumové gracie; v tom ve všem jest dědicem domácího klasicismu, jak patrno i z jeho odmítavého stanoviska k RousiiMlauovi a romantice i z jeho rozhodného odporu proti severským vlivům ve Francii koncem XIX. věku. 

Anglická kritika v druhé polovici stole ti XIX. překonává - v patrné reakci proti Carlylovi a Ruskino vi - stanoviska moralistní a dopracovavší se umělecké svéprávnosti, dochází posléze pojetí, jež není vzdáleno francouzského impressionismu, ač rozdil národních temperamentů při tom proniká. Velký pedagog, jemný myslitel náboženský a prostřední epigon v básnictví Mat t h e w Ar n o I d (18221888), jenž přednášel literaturu v Oxfordč, působil v kritice osvobodivě. Měl široký okruh zájmů: vykládal Homera, studoval kulturu keltskou, upozorňoval na básnictví východní a neustával překonávati ostrovní uzavřenost slovesnosti anglické soustavným zřetelem k Francii a Německu. Věřil, že světovým rozhledem po vrcholech ducha básnického i filosofického dospěje k pravé kultuře, t. j. k souladnému rozvití všech stránek povahy lidské a k lahodě i k jasnosti, jak sluly životní ideály tohoto ducha uhlazeného a odstíněného. Eklekticky toužil po klasičnosti ve smyslu antickém, bylať mu souznačna s dokonalým mistrovstvím. To vyložil v pestré řadě kritických stati, "Essays in Criticism" (1865 a 1880, 2 sv.), jež zahájil úvahou o zásadách moderního kriti'cismE; důmyslně a rozhodně hájí tu autonomie literárního soudu yůči veškerým zřetelům praktickým, doporoučí nestrannost a neodvislost kritikovu, ale především žádá důkladnou znalost světových literatur v jejich velkýgh zástupcích. Mnohem dále postoupil jiný' 

vůdce oxIordské skupiny estetické, W a I t e r Pat e r (1839-1894), duch prosycený studiem antiky a renaissance, odkloněný od života a přírody do tichých oblastí umělecké i Iilosofické dumy, odhmotnělý milenec zašlých věků, z nichž jeho zádumčivá mysl vybírala jemnou tresť. Z nečetných knih Paterových vedle "kritického románu" "Marius epikurejec" (1885, č. překlad Anny Fischerové 1911) jsou "Renaissance" (1873, č. překlad J, Reichmanna 1913), "Plato and Platonism" (1893) seřaděny cyklicky; drobnější stati sebrány jako "Appreciations" (1889) a "Essays" (1901); všechny požívají pro vybraný vděk a plachý, až chorobný půvab slohový zasloužené slávy. Pater neuznává obecně platné krásy, ani vědy o ní; jest čirý individualista, jenž v kritice vychází od jedinečného osobního dojmu. Kritik musí se plně a přímo božskou inspirací vcítiti do uměleckého díla, potom vyjádřiti způsob a intensitu tohoto vcítění tak, aby je čtenáři sdělil; čím bohatěji cítí a čím složitěji umí svůj dojem vyjádřiti, tím jest větším kritikem. Způsobu toho užíti l7.e při všech uměních a pro památky všech dob; všecky jsou kritikovi zl.roiem rozkoše a ve všech nachází kus vlastní podstaty. Pater byl nadán stejně velkou jemností chápáni Jako schopnosti výrazovou, jedinečná byla však jeho náboženská. láska ke kráse a k umění, jejíž absolutností daleko převýšil Ruskina. 

V 70. letech byl v Oxfordě jeho žákem O s k a r W i I de (1856-1900), který zásady učitelova romantismu artistického rozvil a domyslil jako kritik v rozkošných dialozích "Kritik jako umělec" (z knihy essayi "Jntentions" 1891, č. překlad F. X. Šaldův 1904 ve "Volných Směrech" a Jar. Novákův 1909 v "Moderní bibliotéce"). Wilde přejímé. a stupňuje 

Arnoldovo povznesené mínl\ní o kulturním významu kritiky, kterou dúsledně vylučuje z oblasti etické a přenáší do říše krásna: vidí v ní vlastní duchovou atmosféru věku, udržovatelku jednoty kulturní, vúdkyni lidstva k mezinárodnímu dorozumění. Jako Pater zdůrazňuje Wilde dojmový ráz kritiky proti karakteru obsahovému, požaduje souhlasně s ním od kritika vcítění se a sdělení dojmového kouzla čtenůři a, nejinak než oxfordský jeho učitel, chce, aby kritik ukazoval netoliko smysl, ale i tajemství krásy. V nejedné věci shoduje se Wilde s francouzskými diletanty, z nichž zvláště Renan naň vlivně púsobil. Velebí na kritikovi schopnost oživovati v sobě ducha zašlých kultur a národů i prožívati minulé věky se zvědavostí prostou praktického zájmu; ukládal mu, aby zapisoval vlastní dojmy a tak tvořil zvláštní druh autobiografie; pokládá za správno, že kritik mění názory a že vedle sebe klade úsudek několikerý. Ale tyto teorie vyvrcholil Wilde učením o naprosté svrcho"vanosti kritiky. Jako dle jeho zásad umění stojí nad životem a osvobozuje se od jeho neúplné pravdy, tak kritika stojí nad uměním a jest v témže vztahu k tvůrčímu dílu jako dílo k viditelnému světu tvaru a barvy neb neviditelnému světu váŠn,.ě a myšlenky. Jest sama uměním o sobě; vychází z uměleckého díla jako z východiska nové složitější tvorby, aniž dbá, zda se s nim shoduje. Nejvyšší kritika osvobozuje se vědomě od díla, z něhož přijala podnět a dojem a dává své pojetí světa a krásy. Leč vedle této kritiky autonomní má v umění místo také jako druh podřízenější kritika interpretační, ale i ta vykládá nejen o umělcově, nýbrž i kritikově osobnosti. Wilde sám - a to, opětně podoben Paterovi, stejně v studiích kritických jako v románových formách - 

44 

prokázal, že jest mistrem obého druhu umění kritického: viděl svět umění vždy bohatěji než umělci sami a vkládal do děl básnických, výtvarných a hudebních tajemství, o nichž se jejich tvůrcům namnoze ani nesnilo. 

Lit e r a t u I' a. Kromě pHslušných kapitol v Karáskových "Chimerických výpravách", jež samy jsou výmluvnou apologií kritického ímpressionismu (o Francovi a Lemai1rovi) , v Rodových Mravních názorech (o Renanovi a Lemaitrovi) a v Bourgctových Studiích ze současné psychologie (o Renanovi): Jar. Vrchlický, Diletantism v nové literatur'e (v Nových studiích a podobiznách, Praha 1897); Lemaitre, Les Contemporains (hl. 1. svazek o Renanovi a Brunetierovi a 3. sv. o Bourgetovi). O Renanovi: V. Kalina, Haclostný skeptik v "Osvčtě" 1893; G. Paris, Penseur" et poHes, Paříž 1896; E. Platzhoff Lejeune, E. Renan, Lipsko 1900. ° Lemaitrovi: Edv. Przewóski, J. Lemaitre, Kritik impressionista, přel. J. J. Sinica v Lit. listech,," 1889 a F. X. Šalda ve "Vol. Směrech" 1907, str. 273. O A. Francovi: R. le Brun, A. France, Paříž 190r.; Jiří Brandes, G. France, Berlín 1906. O Arnoldu a W. Paterovi: Saintsburyho History of Criticism, sv. III. 515--536, 544-551; Leon Kellner, Die englische Literatur im Zeitalter der Konigin Viktoria, Lipsko 1909, 376-384, 511-517: o Arnoldovi Saintsburyho monografii, Londýn 1897, o Patcrovi monografii Bensonovu, Londýn 1906; o Wildovi W. Hamilton, The Aesthetie Movement in England, Londýn 1882 a Heclv. Lachmann, O. Wilde, Berlín 1905. 

45 

formy kritiky slovesné. 

Metoda, jíž se literární kritik řídí při rozboru, výkladu, ocenění a klasifikaci knih i spisovatelů, určuje postup jeho myšlenek, ale rozhoduje pouze částečně o formě, jakou vyjádří své dojmy, poznatky a ..§Qll<ly. Ta závisí ještě od jiných činitěI1í." 

Někdy-zltIežl kritikovi hlavně na tom, aby ncdosti zasvěceného čtenáře do knihy takř-ka uvedl, aby jej věcně informoval, nepředpokládaje u něho valných znalostí předběžných; pak seznamuje jej způsobem přímo didaktLckým se spisem i s jeho auktorem; podněcuje čtenářský zájem; sleduje téměř cíle lidovýchovné. Přiměřeným výrazem tohoto druhu popularisační kritiky jest forma instruktivního referátu; běžná zvláště v denních listech, kde podává se zhusta i obsah posuzování knihy se stručnými poznámkami o kritikově dojmu ao umělecké hodnotě díla. Kritika V'yššího slohu promíjí si však úkol sloužiti informaci čtenářské a jednajíc o knihách má za to, že čtenář je zná, rovněž při rozboru osobnosti některého auktora spoléhá u svého obecenstva na průpravnou četbu jeho děl; nacházejíe své poslání v sobě samé a nikoliv v jakékoliv missi podnětně vzdělávací, řídí se při formě svých praci zřeteli vnitřními. 

Nejrozhodněji určuje výrazovou formu kritikovu povaha jeho nadání; rozdíl mezi kritiky, kteří jsou 

v podstatě učenci, a mezi kritiky vlohy umělecké jest patrný nejen v metodě, ale i ve slohu a jeho útvarech; vrcholem kritické dokonalosti - a třebaže jest to ideál, nesmíme mysliti, že ho posud nebylo dosaženo - jest kombinace obou druhů. Kritik vědecký shledává hlavní těžisko své práce v postupu analytickém, a jeho výkon jeví se buď .jako prostý, aposte!i0rní l' ° z bor, nebo jako demonstrační d ůk a z urciLých předem vytčených zasad;. Lessingovy slatl-z~60ři:Uť~·a-z;;Hamburské dramaturgie" jsou skvělým příkladem způsobu tohoto, práce VilIemainovy o francouzském písemnictví XVIII. věku představují znamenitě útvar onen, chceme-Ii voliti doklady z děl obecně uznávaných za klasická. Vědecky založení analytikové obojí kategorie jsou duchy spíše logickými, vůči nimž hlásí se vždy více úpadkem kritiky dogmaticko-krasovědné a zmohutněním IYOstupu psychologicko-geRetického - kritikové nadání historického, které se ovšem projevuje také formou: kritické stati se u Sainte-Beuva, Taina, V. Scherera, Fr. de Sanctis, G. Saintsburyho měni v studie o osobnostech v jejich vývojovém růstu, o skupinách a obdobích v jejich dějinné závislosti, v psychologické podobizny a kulturní monografie. V nich však osvědčuje se značnou měrou dar historické syntesy a ten předpokládá určitý stupeň nadání uměleckého: dokresliti z rysů, získaných předchozí" analysou a pečlivým výkladem, portrét, uceliti v plynulou jednotu psychologického vývoje jednotlivé fáze růstu spisovatelova vysledované naukovým rozborem; Msaditi spisovatelovu osobnost na pravé místo v okoli, v ideovém UhnuU; konečně vyvolati názorně celé kulturní období - toho všeho schopen jest pouze kritik a historik vlohy umělecké. A právě ten, veden 

47 

tvárným pudem své bytosti, snaží se velmi zhusta, aby rozmnožil co nejvíce výl'azové možnosti kritického umění, jež mu jest samostatným druhem slovesným. Experimentuje, ano pohrává jím někdy dle vlastní psychologické svéráznosti a dle potřeby látlwvéj obměňuje dané útvary podle své nálady a formalistní chutij vyplňuje daný rámec dekoračně a lyricky; odvažuje se odboček autobiografických a ryze básnických: kritika mění se v essay a objevuje se výrazová rozmanitost i barvitost. 

Nejjednodušší formou fuitickou jest I' e f e I' á t, 

t. j. stručná zpráva o knize, její látce a hodnotě; referát nechce než upozorniti čtenáře na novou publikacI, pověděti mu, co v ní jest, stručně podati její ocenění. Zcela ustálen jest postup referátů o spisech naukových: shrnují soustředěným způsobem obsah, zjišťují, v čem auktor obohatil poznatky svého oboru, naznačují, pokud postup jeho byl správný a případně pronášejí námitky o jeho metodě i výsledcích ba dání. Tíže lze stanoviti, co náleží k podstatě informačního referátu o dílech literatury krásné. Nčkteří kritikové ji hledají především v parafrasi t. zv. obsahu, jímž se u děl výpravných a dramatiekých myslí dějové obrysy, v lyrice pak přehled básníkových motivů, a nejednou omezuje se činnost referentova právě na zpravodajství tohoto druJI.U, jež nejpovrchnějším čtenářům někdy dokonce promíjí přísnou znalost knih, aniž jim odnímá možnost hovořiti o nich; proto časem ozývá se příkrý odpor proti této kritice "vypravovací". Není sporu, že postup přihlížející výlučně k látkové stránce díla jest při některých druzích slovesných, na př. při lyrice, ano právě u děj klasických, jako u FJauberta, Tolstého, Ibsena, úplně protismyslný, a rovněž nelze pochybovati o tom, že svádí k pohodli 

jak kritiky tak jejich obecenstvo. !\.le ěaato, jmenovitě u děl dějově rozvětvených, ~nalÍll:lná J}řesnéa zhuštěné podání obsahu první krokk rozbúrustavby básnického dila, jmenovitě provází-Ii je p0k-us o psychologickou povahokresbu zúčastněných postav, a takto stává se prt'ipra vou k ocenění estetickému. S parafrasí látky leckdy již informativní referáty slučují výklad o její pt'ivodnosti,o spisovatelových předlohách a pramenech; i při tom lláskytá se možnost oceniti básníkovu schopnost, s níž námět svt'ij obměnil, prohloubil a vtiskl mu ,pečet osobnosti vlastní. 

I od stručné zprávy O 'novém díle slovesném (\i divadelním lze se nadíti,že se dotkne jeho poměru k dřívějším pracím téhož spisovatele; stanovíc při tom pokrok, ustrnutí neb úpadek, provádí cestou srovna· vaci podstatný kus soudčího úkonu. Již zprostředlu jíci postavení běžn.ého,posudku mezi knihou a čteni řem vysvětluje, proč očekává obecenstvo od svél kritika úsudek hodnotící: neehce býti jen poučován ale i vedeno, žádá si vedle poradního hlasu při vol četby po svém kritiku též rozhodčí Votum ve věc~ vkusu. Tu mt'iže i žurnalistický zpravodaj o literatu vykonati mnoho záslužného, jmenovitě pokud j 

o spisy, které.nedozrály pro kritiku vyššího slohu:. rozhodně odmítne břídily a ochotníky v literatuře; važně varuje začátečníky, jimž docela chybí nadání; upozorňuje nadila neprávem přešedší bez povšimnutí; hledá protiváhu proti hlučnému hlasu reklamy; odlišuje obezřetně výtvory umělecké od pouhých módních jepic. Zde jest pravé poslání referenta, konajícího solužbu kulturního zprostředkovatele; šťasten národ, jehož denní listy mohou se pochlubiti řadou takových spolupracovníků, neodvislých od p'olitických stran, od literárních klik, od .nakladatelského velkokapitálu! 

Kritika literární. Zásady a prakse. 4, 

49 

Jakmile se kritik zabéře hloub do rozebíraného díla, jakmile v něm hledá krasovědné, historické neb společenské problémy a pokouší se je řešiti, jakmile básnické dílo jeví se mu uměleckým užití~.! ztělellněním.. Jgas.uy~zákonů anebo znakem jevli. obecnějších, 

mění se referát v k rit i c k o u úv anu:-JaIZ1ato -t'Iva1ia se utvan, to zavlsrlíTa:vnena ťóní.,lZter~ z metod, svrchu karakterisovaných, kritik se přidržuje. Postup krasovědně dogmatický rád užívá jednotlivostí získaných co nejpodrobnějším rozborem formálním k tomu', aby jimi takřka jen objasnil pevně stanovené zásady apriorní; úvaha nabývá pak rázu d ů k a z u, stavěného logicky a nevyhýbajícího se určité schematičnosti v rozložení důvodú i příkladú. ~otopisná podřiEI~ rozbor jednotlivé knihy zpravidla .p.ovšecl1né karakteristice .ť:Jího spisovatele, jež kolísá meri-trsycfiolo lC1Wil o cl o b I Z n o u a mezi 

~ ~. '. . .. ----- .. --------.--~ 

"stručiIou D ~ g r a f i..!.LÉ!!S...Y~:.§.!L!IJ!ZAače~ Kritiku 

~socto~ se i jednotlivec za hromadným celkem, a místo kritiky dostává se pak čtenářům ~ir rit n ý c h Q h.~ epoch, kulturních poměrů, n ro ních duší, nebo zúžen-li jest tento postup v duchu literárně dějepisném, skladných studií o školách, směrech a proudech. To děje se i tenkráte, když kritik neobrací svého zraku do uzavřené minulosti; zastavuje se pak při určitém, dosaženém bodě a přehlíží jednotícím pohledem literaturu přítomnosti, při čemž dle svých vloh a zálib zamýšlí se nad souvislostí s fázemi předchozími nebo vyslovuje naděje či obavy pro vývoj příští. Takové k rit i c k é pře hle d y, jakými zasáhli vlivuplně Lessing a Bělinskij do růstu litera tury svého národa, jsou v našem písemnictví vzácností, čehož' dlužno vážně litovati jak v zájmu povšechné orientace tak národně kulturního svědomí. 

50 

Zcela svérázného Imrakteru nabývá kritická úvaha v rukou soudců moralistních a náboženských, neboť opouští klidnou půdu neúčastného výkladu a blíží se č 11\ n k u pro g r a m ním u, ten den ční i nvOe k t i v ě, a n o ne úst u p n é m u pam fl e t u, neboť chce útočiti také na vůli čtenářovu a zcela vědomě propadá jednostrannosti, s níž ze životného komplexu uměleckého díla vyjímá několik vůdčích ideí, jež buď horlivě hájí neb prudce napadá. Bylo-li svrchu dovozováno, že náboženská a etická metoda často osvěžuje, ozdravuje a tuží kritiku po stránce opravdovosti a důslednosti, platí to ještě včtší měrou o jejím vlivu formálním: vnášíť živel dramatický a patetický, jehož není nikdy dosti, zvláště ovládne-li kritiku ustrnulý způsob vše vysvětlujícího a vše připouštějícího výkladu; připomíná ostře vyjádřenými dissonancemi, že každá skutečně velká osobnost vzpírá se mechanické logice vývojové; působí přísnOl! přímostí svých ,soudů a odsudků jako protiváha k umčlé strůji obrazů, obdob, paralel. Po četbě Taina osvčžuje několik stránek CarIyla jako studená lázeň; Brunetiěre studován po Brandesovi neb Bourgetovi jest douškem ledové vody za parného dne, a naši moralističtí kritikové nevelké duševni rozlohy, H. G. Schauer neb Artuš Drtil, v několika ryzích svých kusech posílují i po stránce formální. 

Impressionistické metodě přísluší však nesporná zásluha, že rozmnožila nejbohateji formy kritiky slovesné, na kterou jala se pohlížeti jakožto na srmostatný druh umělecký, zasluhující pozorného, ano virtuosního pčštěni též po stránce slohové. Své vybrané dojmy chce kritik impressionista vyprávěti formou co nejvybranější; jiskřivá hra jeho měnivých názorů a nálad má se projevovati také barvitostí, 

,I 

svěžestí a lehkostí v podání; půvabný rozmar myšlenky procházející se rozkošnicky kvetoucími zahradami a skvělými paláci kultury a umění zasnubuje se rád s důmyslnou ornamentikou věty uměle rozvíjené. Všem těmto požadavkům hoví plně forma e s s a y é. První mistry vybroušené této formy, která, již podle svého hesla, nechce látky vyčerpati, nýbrž pouze se p o k o u š e t i o její objasnění, hledati jest v renaissanci: vzděláni vzory starověkými, jmenovitě Platonem a Plutarchem, založili Montaigne ve Francii a Bacon v Anglii essay filosofický. Zastavují se nad některým problémem z oboru poznání neb etiky, jenž není jim pouhým předmětem rozumového zájmu, nýbrž i osobně naléhavou záležitostí srdce a povahy; toužíce osvětliti jej především sobě samým, ukazují jej ětenáři s několika hledisk, ba snaží se pojmouti jej pokud možno všestranně. Jasnost, lehkost a vděk výkladu jejich blíží se spíše konversaci ve vzdělané společnosti než soustavnému rozboru odborných učenců; při pevném plánu jsou volné odbočky duchaplného rozmaru myšlenkového vítány; vybroušená a vtipná stilisace překvapuje leckdy až paradoxností; hra ironie provází essay stále. 

Angličtí historikové XIX. věku, uhlazený Macaulay a jeho protichůdce drsně úchvatný Carlyle, použili této formy, jejíž způsob bývá nikoliv neprávem pokládán za protihistorický, v oblasti dějinné a literární karakteristiky a uvedli jej tím v těsnou souvislost s kr\tikou; následovali jich M. Arnold a W. Pater ve vlasti, O. Gildemeister, K. Hillebrand a H. Grimm v Německu, kdežto Fran~ouzi Sainte-Beuve, E. Fromentin, A. Renan neodvisle dospěli k důsledkům obdobným. Essay literárně kritický dlužno bedlivě lišiti od pouhé causerie, jež nemajíc pevného jádra.. 

52 

a důkladné průpravy věcné, těká od nápadu k nápadu a hojností slov zakrývá nedostatek myšlenek; pravý essay předpokládá naprosto bezpečné zvládnutí předmětu a v lehké formě propracované s láskou a s gracií podává výtěžky meditace Q předmětu, osvětleném v podstatných rysech s několika stran. Zhusta essayisté popřávají značné místo tomu, co by bylo lze nazvati živlem dekoračním a co se slohově projevuje obrazovou zdobou, rozvětvenou periodisací vět, arabeskovitým pohráváním syntaxí, ale vedle toho užívá dobrý essayista občas též výrazových způsobů nejúsečnějších: aper\)u a aforismu, neboť někdy chce myšlenku zálibně rozvíti, jindy podati v krajním soustředění. Rytmická stavba vět, plnost slovního pokladu, názorná výraznost obrazů nechybí essayi nikdy jako nesmí chyběti žádnému kusu umělecké prósy, ale jeden rys jest neklamným znakem pravého essaye: kouzlo podání osobního, hned důvěrného, hned nalél)avého, jež láká a posléze svádí čtenáře k tomu, aby se oddal essayistovi, který se pokouší drahé záležitosti krásy, umění a poesie podati mu ve svém zrcadlení. Někteří essayisté snažili se tento os.obnostní ráz zdůrazniti i zevně: dávají svým statím formu d o p i s u, aby co nejtepleji vystoupilo ladění důvěrné; stilisují je jako d i a log y, v nichž dvojí pojetí téhož problému proplétá se takřka dramaticky; skládají je jako řeč i, kde mluvčí pI'i celém postupu sleduje účastnou logiku svého posluchačstva, přizpůsobuje se jí, reaguje proti ní a nabývá příležitosti k projevu patetickému. Mezi knihami poslední doby dosáhly dvě zvláštního mistrovství v tomto proteovství essayistické formy, "Imaginární podobizny" W. Patera a "Spisy prósou" vídeňského lyrika Huga z Hofmannsthalů. Český essay má minulost 

53 

yelmi krátkou, neboť teprve v XX. stoleti dorostli nám oba jeho první mistři, O. Březina pro essay filosofický, F. X. Šalda pro essay literárně estetický. 

V souvislosti s formami kritiky slovesné dlužno promluviti také stručně o p o lem i cel i t e r á r n í. (I sporných názorech krasovědných, o zásadním pojetí otázek mravních a společenských, o rozdílech v hodnocení knih i auktorů rozpřádá se často volná výměna názorů buďto mezi kritiky a posuzovanými spisovateli nebo mezi kritiky různého mínění; pokud omezuje se rozprava na otázky ryze věcné, nedbajíc prvku osobního, mluvíme o diskusi, která se děje běžnými způsoby objektivního rozboru a důkazu. Ale čím důraznější a významnější jest předmět názorové výměny, čím hlubší protivy zejí mezi oběma spornými tábory, hlavně pak čím ohnivějším a útočnějším temperamentem nadáni jsou sokové, octnuvší se v myšlenkovém souboji, tím rozhodněji mční se diskuse v osobní polemiku. V prudkém sporu dovede bouřlivější povaha I':řídka odlišiti myšlenky od jejich nositele, ba bývá zpravidla nakloněna odvozovati z ideových chyb a omylů protivníkových jeho lidskou slabost, pokládá rozhodný nesouhlas za vlastní urážku a téměř vždy zapomíná, že pravý mudřec může přímo tčžiti pro svůj vývoj z oposice svých protivníkú a považovati je ve světě intelektuálním a kulturním za činitele stejně důležité jako jest sám. Invektiva čelící výhradně proti osobě sokovč, snižující ji a hledající její lidské slabosti, jest vždy zavržení hodna a to i v případě, že vytváří zápornou karakteristikou a zavilou karikaturou malá dílka duševčdné podobizny. 

Avšak polemik vyššího slohu, který ovšem ne· p~hrdává persifláží, ironií, ba sarkasmem a rád do 

54 

hněvivého rozhorlení míchá divoký humor a bujné veselí, sleduje cil vyšší. Neútočí pouze na nepřátelské jednotlivce, s nimiž ocitl se ve sporu, nýbrž na celý literární a kulturní typ, jimi představovaný - a touto typisací liší se od pouhé invektivy stejně jako se liší satira od pomluvy. Polemik takový napadá typy kulturně nezdravé a vývojově nebezpečné a tím napomáhá, aby pronikl typ vyšší a dokonalejší; takto bývá polemika orgánem nejen slovesného, ale i národně vzdělanostního rozvoje. Období mocného myšlenkového napětí, kdy staré, odumřelé útvary se lámou, aby ustoupily novým proudům, bývají vždy provázena srážkami kriticko-polemickými, a velmi zhusta dává budoucnost za pravdu těm zápasníkům, jejichž projevy urážely současníky dravostí útoků; ale ze zápasů samých, občerstvujících a omlazujících literaturu, přecházejí do živého statku slovesného pouze nečetná díla, formově dokonalá. Z mistrů typické polemiky literárně kulturní, kteří, hájíce věci vývojově dobré, zároveň vytvořili kusy klasické a posud živé, buďtež uvedeni: Angličané Swift, Carlyle a Shaw, Francouzi Voltaire, Zola a Barres, Němei Lessing, Heine a Nietzsche, mezi Čechy Havlíček, Neruda, Machar a Šalda. 

Literární kritika užívá zpravidla n o v i n á ř s k é a ě a s o p i sec k é t r i b u n y, aby působila pokud možno rychle; teprve dodatečně bývají kritické stati sbírány a vydávány knižně. Velké denní listy pojímají u všech kulturních národů literární zpravodajství do svého rámce: ve feuilletonu otiskují články o významnějších knihách, příležitostné karakteristiky spisovatelů .rHtomností a minulosti; drobnější posudky uveřejřlUjí"'e zvláštních přílohách; kromě toho otevirají ochotně své sloupce kritické diskusi. Deník, v jehož redakci nezascdá jediný literární kritik, nemá práva nazývati se kulturním orgánem, ale rovněž neměla by politická správa listu činiti nátlak na úsudek svého slovesného 

55 

referenta, neb dokonce v rubrice.recensní prováděti nechutnou a nedůstojnou politiku insertní. Casopisy po výtce beletristické chovají se ke kritíce způsobcm různým: v době tvoření se škol a pronikání nových proudů zpravidla spolupracují svorně kritikové s básníky, později poměr ochládá, a místo kritického soudu doprovázívá básně a krásnou prósu přátelsky bezbarvé referování. Ale právě časopisy tohoto druhu měly často významné místo v dějinách kritiky: romantický "Globe" a protinaturalistický "Mercure de Francc" vc Francii, orgán prvních romantiků "Athenaeum" a revue mladého naturalismu "Freie Buhne" v Německu, oba časopisy liberálních realistů ruských "Otečestvennyja zúpiski" a "Sovremennik" jsou proslulými doklady. Každá vážná rcvue pěstuje také kritiku literární, ale obyčejně zbavenou aktuální pHchuti, vedenou spíše akademícky a dbající jakéhosi odstupu; hlubší karakteristiky spisovatelů a důkladnější rozbor teorií kritických se hodí tam nejlépe. Pokusy o vytvoření velikých kritických orgánú, které by podávaly soustavnč rozbor prodl1kce celé a ncobmezovaly se na jedinou skupinu kritickou, opakovaly se opětovně, alc zdařily sc dokonale jen v oboru písemnictví vědeckého; z nich uvedeny buďte alespoú londýnské "Athenaeum", berlínské "Das literarische Echo" a nellpolská "Critica". 

Osobnost a soud, 

Metody, nastíněné v předešlých kapitolách, poskytují slovesnému kritikovi řadu možností, aby pronikl k podstatě knihy i jejího spisovatele a zařadil oba do příslušné souvislosti, jakož i aby pronesl o nich hodnotící soud. Pravíme výslovně: řad u m o žn o stí, neboť na rozdíl od exaktních věd nelze v kritice předpisovati, které z propracovaných metod třeba se přidržeti při určité látce; naopak zde zavládá úplná volnost, dovolující kritikovi, aby si při svém postupu vybral metodu tu či onu, řídě se duševním svým založením, filosofickým názorem, dobovým proudem vědeckým neb i zřeteli praktickými. Dlužno ovšem po kritikovi žádati, aby metodU důkladně znal a bezpečně ovládal, čehož dojde odborným školením a podrobným studiem; jeť právě této - a jediné této - části kritického umění, stejně jako každé technice, se naučiti. 

Leč metoda, prostudovaná sebe svědomitěji a prováděná sebe přesněji, nedělá ještě opravdového,kri-l tika; ten se nevychovává a nevzdělává, nýbrž rodí,' a v tomto smyslu mluví se zcela případně o k r i-: 't i c k é mna dán i a k rit i c k é m tem p e1 

r a m e n t u. Podstatným znakem kritického nadánf jest smyslová. citlivost a vnímavost pro umělecké dojmy oblasti co nejširší; touto jemnou a bystrou 

57 

sensibilitou, kterou ovšem pěstuje soustavným vzděláním a obsáhlou kulturou, kritik od přirozenosti liší se od ostatních čtenářů a podobá se namnoze básníkovi, jehož smyslové postřehy a vjemy znovu prožívá, kontroluje, posuzuje. Proto vyciťuje z knihy více než kterýkoliv čtenář a uvědomuje si to daleko intensivněji; neuchází mu ani odstín ani polotón, jichž si průměrné obecenstvo sotva povšimne; uznamená rázem nesprávnost rytmu, nepřirozenost či násilnost slohu, nevhodnost obrazu a tak jest uschopněn, aby pronesl soud o formě slovesného díla. Ale na rozdíl od sensibility básníkovy jest smyslová a dojmová citlivost opravdového kritika sdružena velmi těsně s darem analytickým, jenž mu umoži'luje z rozboru dojmů vzněcovaných díly činiti závěry o auktorově duševní organisaci. Tato stálá rovnováha nervního postřehu a rozumové analysy, vz,~ícenosti smyslů a jasně zkumného pohledu, nadšení z krásy a schopnosti přesného výkladu vyznačuje pravou kritickou vlohu. Často ji dopli'lují ještě dary jiné: psychologický bystrozrak, který se naráz zmoci'luje jádra osobnosti; historické nadání, jež jednak okamžitě řadí postavu do souvislosti dobové, jednak teple a názorně vyvolává minulá období dějinná; síla rychlé kombinace odhalující souvislosti ukryté průměrnému oku. 

Tyto vrozené schopnosti, jež musí dopli'lovati vášnivě horoucí láska k literatuře a umění, živí kritik studiem, které leží na rozhraní filosofie a Q.ějepisu, krasovědy a filologie. Znalosti literárně historické jsou nezbytnou podmínkou, neboť o současném písemnictví může správně souditi pouze ten, kdo jest poučen o typech, dějových zákonech a vývojovém proudění minulosti; sezná-li kritik alespoi'l v základních rysech dějin literatury světové a do- 

~8 

podrobna historie domácí slovesnosti, zůstane vždy žurnalistou neb ochotníkem. Velmi výhodnou pomůckou jest kultura jazyková, ať se jeví znalostí cizích řečí nebo filologickým proniknutím mateřštiny. Jenom pak může kritik oceňovati, jak zmáhá spisovatel svůj základní materiál - jazyk, a v če"m spočívá jeho svéráznost slohová. I jazykový posudek díla patří jako jedna ze složek v obor kritiky formální, nesmí se však zvrhnouti v školometské sudilství, které brusičsky v knize slídí hlavně po mluvnických nepřesnostech a fraseologických chybách. S počátku kladl se v kritice zvláštní, ano jednostranný dJ'uaz na průpravu filosofickou a krasovědnou, jež nesporně dávají pevný základ kritikově abstrakci; potom opírali se kritikové raději o poznatky věd historických, nacházejíce v nich prohloubení své perspektivy; ba v době přírodovědeckého positivismu čerpal nejeden kritik předpoklady z nauk exaktních. Čím širší obzor kritik má, tím lépe pro něho, pro čtenáře, pro auktory i pro literaturu; jen měj se vždy na pozoru, aby mechanicky nepřenášel hledisk a metod vědy, v níž se právě vyzná, do zkoumání svého. To platí i pro jeho, věcně dúležitou znalost nekterého z jiných umění, ať výtvarnictví ať hudby; též zde nedomyšlené a chvatné analogisování často spíše zatemimje správnost pojetí a soudu. 

·Při všestranném zájmu o celou kulturu, jenž snaží se pochopiti vedle sebe a za sebou zjevy nejrůznější, kritik nesmí zapomínati, že toto duševní proteovství má své hranice. Čím vyhraněnější osobnost kritická, ť'ím více se chýlí k zásadní jednostrannosti a vědomě vylučuje určité zjevy umělecké, kulturní a dobové z mezí své chápavosti a své sympatie; jeť jednostranndst průvodním znakem pravé geniality a často 

59 

právě ona a nikoliv ochotně proměnlivá vnímavost prospěla uměleckému vývoji. Lze řici ještě více: kritik nerozšiřuje svého myšlenkového rozhledu hlavně proto, aby vše pochopil a se vším se vyrovnal, nýbrž spíše, aby zjemnil a zabezpečil svůj v k ll- s, onu vnitřní, neklamnou jistotu, která na ráz rozliší umě· lecký čin od honosné prostřednGsti, pravou krásu od líbivé konvence, obratný padělek od básnického originálu. Vkus, podmíněný vrozenou sensibilitou, potřebuje školení a pěštění v dlouhé kázni kulturní. 

Kritikova osobnost nezávisí toliko na nadání a vzdělání, nýbrž i na podmínkách k a r a k t e rní c h. Rozhodný a nepředpojatý soud, jímž se vyvrcholuje veškerá činnost kritická, předpokládá naprostou vnitřní svobodu kritikovu, a ta vyrůstá z úplné neodvislosti zevní. Pokud jest kritik mluvčím určité politické strany, poslem té či oné literární koterie, zřízencem svého nakladatele, může sice obhajovati a útočiti, propagovati a doporučovati, ale nesmí svobodně souditi, poslouchaje hlasu svého vnitřního přesvědčení. I tehdy, když kritik z plnosti své víry a z horoucnosti své důvěry tlumočí zásady jistého literárního směru, k němuž jej váže výhradně příslušenství myšlenkQvé; také tenkráte, jestliže staví se pod sugescí obdivu a lásky do služeb některého velkého spisovatele, ve kterém vidí zosobněny své zásady a tužby umělecké, musí co nejbedlivěji dbáti toho, aby nepozbyl neodvislosti svého soudu a z orgánu čisté myšlenky se nezměnil v nástroj osoby. Proto mnozí velcí kritikové dávali i zevnější formou samotářství výraz této ukázněné snaze po zachování individuální svobody. Velký kritik takřka vytrhuje se ze své doby a z jejiho nazírání, aby si získal možnost souditi o dílech a osobnostech s hle- 

60 

diska budoucnosti, která nebude znáti osobních zřetelů, společenských ohledů a časových zájmů. Mravní úsilí o spravedlnost, jež ovládá a řídí spontanní hnutí kritikovy lásky i jeho odporu, subjektivní projevy jeho sympatie a nesouhlasy, patří ke karakterním předpokladům povoláni kritického; zde přemáhá, často s velkým etickým napětím, kritik své osobní já ve prospěch vyššího nadosobního poznání a usuzováni. Z této bolestné opravdovosti kritikova názoru a soudu vyvěrá vážná z o d p o věd n o s t jeho poslání: kritik stojí celou svou bytostí za každým svým zdůvodněným tvrzením a jest vždy odhodlán nejen je obhájiti, nýbrž i vyvoditi z něho veškeré důsledky, nejdeť o hru neb zábavu, o nápad neb rozmar, nýbrž o nutný výraz prohloubeného přesvědčeni. Bylo by ovšem prostoduchou bláhovosti žádati po kritiku, aby nikdy v ničem neměnil svých názorů, úsudků a formulací; znamenalo by to odsuzovati jej k myšlenkové stagnaci a upíra ti mu právo k vývoji. Ve světě ideovém rušeno jest vždy poznání nižší poznáním vyšším, a ten, kdo pronáší své soudy veřejně, nesmí váhati, aby sdělil s veřejností, dospěl-Ii na základě vážných důvodů k názorům novým, třebas tyto se -nvříčily dřívějšímu jeho nazírání - ale vždy předpokládáme mravní opravdovost i vnitřní zdůvodnění takových kritických projevů. 

Vnějším výrazem karakternosti kritické jest, že kritik posudky své podpisuje plným jménem, neboť a n ony mno s t pokládá se obecně za pokus ukrýti svou osobnost a zbaviti projev svůj závaznosti, sebe pak sama odpovědnosti. Vážný kritik vítá každou příležitost, aby se k názoru svému osobně přihlásil a aby nesl všecky jeho důsledky stejně myšlenkové jako mravní a společenské a proto plným jménem 

6z 

neb alespoň průhlednou šifrou oznacuJe své stati a úvahy, pokud jim přikládá skutečnou váhu; láme tak hrot každému podezření a předem vylučuje veškeré pohoršení. Teoreticky však možno přece diskutovati o přípustnosti či nepříslušnosti anonymnosti kritické. Ti, kdož věří v naprostou objektivnost kritických soudů a domnívají se, že možno se v nich přiblížiti přímo zákonům, považují osobnost toho, kdo soudy ty pronáší, za součinitele naprosto podřízeného: jim nezáleží na kritikovi, nýbrž na důvodech - pak by posudky bezejmenné byly nejsprávnější a doporučovalo by se, aby čtenáři a spisovatelé jmen kritiků vůbec neznali. Z těchto příčin Lessing neb Havlíček obhajovali kritickou anonymnost. Leč kritického soudu nadobro objektivního vůbec není, a vždy přimíšený živel osobní, který případně může zraniti, popuditi osobu posuzovaného, vyžaduje, aby pisatel zaň vzal zodpovědnost a kryl jej svým jménem. Někdy ovšem jest podpisování kritik zbytečno: sloh,' způsob argumentace, metodický postup prozradí kritika na ráz a demaskuje jej stejně jako oněch šest sedm písmenek jeho jména, jimiž se Lessing posmíval. Žádáme-li však po kritiku slovesném, výtvarném a hudebním, aby -se podpisem legitimoval, můžeme očekávati to týmž právem po kritiku politickém, hospodářském a samosprávném a musíme v důsledcích toho naléhati na odstranění anonymnosti v denních listech většinou běžné. 

Rozhodující okamžik, kdy má kritik osvědčiti, zda si veQle nadání a temperamentu, vnímavosti a vzdělání přináší také sílu karakterovou, nadchází, když se přistupuje ke kritickému soudu. Jest to vrchol celého postupu, ba často popis a interpretace, rozbor a genetický výklad, zařazení a klasifikace 

62 

díla pokládají se za pouhou průpravu k tomu, jak nasvědčuje sám název kritiky, t. j. činnosti soudČí. Vyskytly se arciť v dějinách kritiky hlavně v druhé polovici XIX. věku hlasy, jež soud z kritické činnosti vylučovaly. Přicházely jmenovitě ze dvou táborů, bojujících proti starší metodě krasovědně dogmatické. Zas tanci postupu životopisného, sociologického a literárně dějepisného pokládali kritikův úkol za skončený, jakmile dílo vyložil v jeho souvislosti a v genetickém vývoji a jakmile je náležitě utřidil a zařadil; ale pak by vůbec nebylo rozdílu mezi kritikem a dějepiscem slovesnosti. Kritičtí impressionisté poukazovali k tomu, že soud - a čím soud jest obecnějŠí, tim ve vyšším stupni - zabíjí rozkoš z díla, labužnické opojení smyslů i intelektu, dojmovou a náladovou hru uměleckou. Jistě tvrdili to právem, ale umění jakožto důležitá funkce životní nemůže býti pojímáno jen s hlediska požitkářské rozkoše, nýbrž žádá, aby svobodný duch oddávaje se mu, přejal na sebe i břímě utrpení, které nesporně přináší závažná činnost soud· covská. Ostatně v praksi literární podé.vaJi jak genetičtí vykladači umění tak kritičtí impressionisté též soudy, byť ve formě nepřímé a zakry-té, a nepodávali-Ii jich, konali poslání své neúplně, ať již z pohodlí neb z nemohoucnosti. 

Po všem, co v předešlých kapitolách vyloženo, není snad ani třeba připomínati, že nestačí kritický soud, nýbrž že nutno jej opříti důvody. Pouhá chvála neb hana není posudkem; jím stává se teprve, když ji kritik zabezpečí důkladným rozborem, přesnými důkazy, argumentací co nejsložitějŠí; odkud bude čerpán tento původní materiál, jak bude sestaven, na kterou jeho stránku bude položen hlavní Ilůraz - toť právě otázkou metody. Soud nejbohatěji 

63 

motivovaný a nejlépe opřený může se nadíti, že se přibliží pravdě objektivní a že nejdéle potrvá. Jen názor zcela naivní, bohužel i nejpopulárnější, vytýká kritikům, že se v soudech svých tak podstatně druh od druha odlišují, a nachází v zjevu přímo zbraň proti kritice vůbec; hájiti tohoto stanoviska může pouze ten, kdo zapomíná, že ve vědách duchovních, nepřipouštějících ani experimentu ani exaktního důkazu, závisí ka~dý soud na osobnosti svého původce, a že osobnosti vždy jsou různorodé. Leč mravní snahou po spravedlnosti a intelektuálním úsilím o zdůvodnění co nejplnějším kritik se vykupuje ze svého subjektivismu, tuší a předejímá soud budoucnosti a působí vlivně na literární vývoj. 

A zde dlužno hledati k u I tur n ě umě I e c k é p o s lán í k rit i k y. Chce daleko více než pouze vykládati básníky, než shromažďovati materiál a připravovati půdu pro dějepisce, než vychovávati čtenáře a mysliti za ně. Koná toto vše, ale nespokojuje se tím, toužíc zasáhnouti činorodě do života literárního a kulturního. Rozborem, jenž jest zdůvodněným odsudkem, činí kritik definitní konec odumírající a vyžiVŠí se fázi umělecké i vzdělanostní, zároveň však ideově i formálně připravuje dobu novou, klestí cestu jejím básnickým mluvčím, apoštoluje ve vnímavých duších pro myšlenky a hodnoty zítřka. Kritikové bývají živě a vášnivě zúčastněni při literárních revolucích a kráčívají v čele mladých škol a směrÍ! a často klidí pouze utrpení, posměch, podceňování, provázející vždy příval nových proudÍ! - úspěchu se nedočkávajíce. Nejčastěji hází po nich veřejnost pohodlnou výtkou, že konají toliko činnost bořivou a že jsou tedy protikladem umělců tvůrčích. Ale to jest hrubý omyl. Působení kritikovo, v němž 

64 

umělec podává si ruku s učencem, jest stejně p I' od u k t i v n í jako básníkovo neb dějepiscovo: kritik zobrazuje duše, dává život postavám, křísí minulé doby, vytváří' sám umělecká díla soudem svým, působí na vývoj a zrychluje jej a tak splácí z nejlepších svých sil, rozumových i mravních, povinnou a bohatou daň kultuře národní. 

Lít e I' a t u I' a. Ze statí; obsahujících kritikovu etiku, buďtež jmenovány čtyři české, vesměs významu nevšedního: 

Karel H,avlíček Borovský, Kapitola o 'kritice (1846) v Básnických spisech K. Havlíčka vyd. u Laichtra L. Quisem, sv. III. str. 3-18; Josef Durdík, Obrana kritiky (1874) v knize Kritika 1874; Jan Neruda, O české kritice (1881) v Kritických spisech J. Nerudy vyd. u Topiče L. Quisem, sv. VII. str. 399-[.08; F. X. Šalda, Kritika pathosem a inspirací (1905) v knize Boje o zítřek 1905 str. 185-201. 

Kritik. tilerú.i. Zásady. pralae. 5. 

Nástin vývoje české kritiky literární. 

Na prahu novočeského vývoje duševního a slovesného stojí učenci, jejichž základním myšlenkovým zI),ákem jest důsledný kriticism, ale tito osvícenci, s J o s e f e m Dob r o v s kým v čele, nezabývají se krásnou literaturou, věnují své síly prozkoumání minulosti a jsou ryzimi učenci; kritika jejich není literární, nýbrž historická a filologická. Škola Jungmannova, která s romantickým názorem na jazyk a dějiny spojovala klasický ideál literární, vytvořila životní podmínky slovesné kritice naší tím, že soustavně pěstovala krasovědnou poetiku a že opětovně řešila zásadní otázky básnického tvoření, na př. poměr poesie antické a moderní, problém časomíry a přízvuku v prosodii, záhadu klasičnosti, důležitost překladů a pod. J o s e f Jun g man n svou dogmaticky založenou "Slovesností", kterou vyzbrojil vell<ol,l praksi poetickou, dal základ českému krasovědnému formalismu; P a vel J o s e f Š a fa ř í k a Fr a nt i šek Pal a c k '!J' polemickými a propagačními "Počátky českého básnictví" vedle výkladů teorií prosodických vytkli budoucimu vývoji našeho umění básnického ideálni úroveň; F ran tiš e k Pala, c ký historickými i teoretickými statěmi estetickými i několika pronikavými posudky založil pro dlouhá desetiletí v Čechách personální unii mezi vědou este- 

66 

tickou a kritickou praksí; všichni se zasloužili také jako tvůrci kritického názvosloví. Ale tyto snahy ztrácely se a posléze úplně zmizely v životním jejich úkole vědeckém. Též následovníci jejich zásad v době vlastenecké romantiky, Fr. L. Čel a k o v s ký, J. K. Chm e len s k ý, J. J. Lan g e r a J. K. Tyl, pracovali v kritice slovesné pouze příležitostně, a,však čistotu jejiéh kritického soudu kalily jednak tendenční zájmy národně utilitární, jednak konservativnost zavírající se umíněně novým proudům uměleckým; vady tyto vystupI'lOval později střízlivý J a k u b M a I ý, jenž posuzovatelství prováděl 

takřka odbornicky. . 

Nový vzduch do české kritiky literární přinesl nedlouho před převratn)'ffi rokem 1848 prudký kritický a polemický temperament K a r I a H a v I í č k a B ol' o V s k é h o, jenž se přiznával zásadně sice také k estetickému dogmatismu, ale v praksi volil častěji stanoviska národně výchovná; sila jeho spočívala v břitkosti rozbor'll, ve slohové názornosti a v ohnivém vystupování pohříchu i Havlíček opustil kritiku příliš záhy. Sou(~ll,sně přihlásilo se nové pojetí studia literárního, metoda dějepisně genetická přihlížející bedlivě k souvislosti světové a zjemňující vnímavost i. chápavost; o to má zásluhu kromě zlomkovitého a nedůsledného K a r I a S a b i n y hlavně učený V á c I a v fl.( N e b e s k ý. Jeho činnost byla dlouho protivahou kritického novinářství mladé literární školy let šedesátých, vedené Jan e mNe· rud o u a proniknuté skutečným kritickým pojetím. Tato skupina "Májová", v níž se jako zpravodajové literární a divadeolní kromě Nerudy osvědčili též Vítězslav Hálek a Gustav Pfleger M o I' a v s k ý, neměla pevných krll,sovědných zásad 

a propl'acovaných kritick)'ch metod: zdůrazňovala snahy národně osvětové, bourala "čínskou zed'" předsudků a hájila stálý styk s literaturami cizími, doporučovala studium společenského života a vel'ejných otázek, ale při tomto veškerém bohatství znalostí, myšlenek a podnětů podřizovala literaturu ná· rodní výchově a kritiku pokrokovému žurnalismu. 

Proti tomu všemu postavil se rozhodně J o s e f Dur dík v letech sedmdesátých, ustaviv kritiku literární jakožto obor samostatný a svéprávný. Josef Durdík, filosof Herbartova směru a vyznavač krasovědy formalistické, byl přísný dogmatik, jenž od estetických pravidel postupoval deduktivně k básnickým dílům; byl důsledný objektivista, který víru v obecnou platnost kritických soudů opíral o ukázněný postup a vážnou osobnost; byl znamenitým znalcem dramatického i lyrického básnictví domá· cího i cizího, mistrem v rozboru, virtuosem ve formě, šťastným obohatitelem terminologie; jeho "Kritika" zůstane vždy úhelným kamenem svého oboru v Čechách. S Durdíkem shodovala se vedle příležitostného estetika literatury Ota k a r a II o s " i n s k é h o v zásadách i metodě skupina literárních soudcll, shromážděných kolem V. Vlčkovy "Osvěty", F e rdi n a n'd S c h u I z vynikal tu jako solidní literární dějepisec, E I i š k a Krá s noh o r s k á jako bystrá obránkyně národní tradice a Fr a n tiš e k Z á k rej s jako vtipný odborník divadelnický. Ale Durdíkův důsledný formalism a jeho čiré hodnocení estetické zatemněny byly u členů této "národně kritické školy" opětně ohledy mravně a národně výchovnými, jmenovitě úzkoprsostí v otázce básnických látek. 

Tento směr dospěl vyvrcholení na Moravě, kde ze starší generace chystali půdu kritickému ruchu 

68 

učený estetik K are I Š lil í dek a rázovitý zastánce národní svébytnosti v písemnictví, v jazyku i ve vědě Jan Ev. K o s i n a. V "Literárních listech" a v "HUdce literární", později též v revuich pražských, vystupovali kritikové, kteří vedle ocenění jazykového a soudu mravně náboženského důsledně hájili požadavku národní tradice a v důsledcích toho stavěli se proti básnickému kosmopolitismu, upřílišenému západnictví, nelidovému umělectví; Jaroslav Vrchlický se svou družinou "Iumírovskou" byl hlavním terčem jejich odporu. Někteří, jako Hy n e k Bab i č k a, Lev Š o I c, P a vel V y c hod i I, nepostoupili nad drobnou praksi kritickou, mnozí, jako F r a nt i šek Bíl ý, Lea n d r Č ech, Jan V o b o rII í k, podali své nejcennější práce v literárním dějepise, slučujíce metodu filologickou s kulturně historickým proniknutím doby a jejích ideí; L. Čech po prvé udomácllOval v Čechách metodu sociologickou. Velmi těsně pojí se k této skupině obnovitel literární historie české J a l' o s I a v V I č e k se svými druhy J () s e f e m II a II u Š e m, Jan e m J a k II b c e m a II a n u š e m M ách a lem: pojímají písemnictví v širokém rámci vzdělanosti a zdůrazňují jak v peělivě provedených podobiznách i pgdřízených osob tak v živé syntese dobové základní tendence myšlenkové. 

VŠ~ těmto kritikům a literárním dějepiscl'lm, kteří v)'slovně touží býti učenci, ba odborníky, někdy též národními pedagogy, chybí dar umělecké vnímavosti, smysl pro vnitřní formu básnického díla a kouzlo barvitého slohu. V tom i ve všech zásadách jest pravým ~jich protinožcem Jar o s I a v V r c h· I i c k ý, stoupenec francouzské kritiky životopisné a impt'essionistické, neúnavný uvodítel význačných 

69 

zjevů západoevropského básnictví k nám, jemný zn alel> zevní formy, pravý virtuos v kresbě soustředěného profilu básníkova - u něho kritika jest po prvé v Čechách slovesným uměním, přiznávajícím :se ke krajnímu individualismu; v tom následovala ho hlavně A než k a S c h u I z o v á. 

Velký pI'erod českého duševního života na rozhraní osmdesátých a devadesátých let dál se ve jménu kritiky; ovšem kritika literární šla tu ruku v ruce s kritikou vědeckou, politickou a společenskou po leckteré stránce pokráčováno ve snahách starší "kritiky moravské". První vůdce reformnlho smčru T. G. M a s a I' y k zdůrazňoval jako kritik mravně společenské otázky v literatuře a hodnotil domllcí i cizí díla dle opravdovosti, s jakou je řeší neb v rámci reality ztělesňují; žáky jeho moralistnč sociologické metody jsou oba předčasnč zesnulí kritikové bolestí a vad národního organismu, Hub e rtG o r d o n S cha u e I' a Art u š Dr t i I, i pozorný diagnostik Ji n dři c h Vod á k, mistr referátu divadelního. Prudká vlna literárního převratu vynesla také některé kritické žurnalisty, jichž význam byl hlavně propagační, jmenovitě průkopníka zprvu naturalismu, později národní literatury V i I é maM r št í k a a horujícího eklektika F. V. Kr e j čí ho, který neúnavně zjišťuje účast "moderního" umční při přetvoření společnosti v duchu socialistickém; velmi mnoho kritické inspirace a luitického umění obsahují i feuilletony J. S. Ma cha r o v y. 

Vlastním tvůrcem soudobé české kritiky literární jest F. X. Š a I d a, dovršitel zakladatelského· činu Durdíkova. Začátky Šaldovy prosluly trojnásobně: prudkou odvahou, s níž rozebral umělecké nedostatky dotavadní české poesie; vytrvalým úsilim orientovati 

7° 

sebe i čtenáře o nových metodách kritických hlavně ve Francii a v Anglii; šťastnou snahou o vytvoření nové kritické mluvy, která vědecko~ přesnost slučuje II půvabem básnickým; v ~ásadě přidržoval se tehdy Šalda sooiologiokého postupu. Rozšířiv svůj obzor a zájem o umění výtvarné, vyzráv za vlivu kritiků etických, osvojiv si formu essaye, Šalda došel mistrovství, jež se projevuje ve svazku teoretickém "Boje o zítřek" a ve sbírce kritické prakse "Duše a dílo". Neosamocuje sice výtvoru básnického odloučením od společnosti, ale přihlíží vždy k jeho jedinečnosti a k tvůrčímu procesu, z něhož vznikl; až do nejmenších odstínú sleduje jeho slohovou povahu a táže se, jak se staví k otázce klasičnosti a národnosti, které kritika nad jiné zajímají. V -analyse formové a v kritické podobizni'~ tkví Šaldovo hlavní umčnÍ. Jeho vliv na českou kritiku jest větší než bylo druhdy působení Durdíkovo; nejblíže stojí mu oba 'tvltrčí básníci, lyri-k O t a k arT h e e r a románopisec K are I S e z im a i znalec francouzské tradice slovesné O t a k a r Š i m e k. 

Samosta tnou skupinu kritickou tvoří družina" Moderní revue", vedená pronikavým analytikem dogmatického založení A r n o š tem Pro c h á z k o u a rozkošnickým stoupencem metody impressionistické Ji ř í JIl K a r á s ke m zeL v o v i c: od původníh0'1lrotispolečenského artismu postoupila k romantice silného tradičního povědomí a značného kulturního rozhledu, jak dokazují kritické práce mladších jejích členů, strohého ideologa M i I o š e Ma rte n a a výmluvného znalce divadla K. H. H i I ara. V p~slední době hledá česká kritika slovesná opět jiné cesty: u stoupenců školy Vlčkovy, A I ber t a P r a žák a a M i los 1 a v a II Ý s k a, chce býti 

7I 

pouhou odnoží literárního dějepisu, u O t a k a r a F i s che r a buduje na odborných zkušenostech uměleckého dušeznalství, u K a r I a Č a p k a vyvěrá z nového dogmatismu formy, jinde na př. u E m anu e I aCh a I u p n é h o nachází základ v tradicionalismu národním. 

Valná ~ětšina uvedených kritiků vy konává též drobnou práci zpravodajskou v časopisech a v novinách, ale neomezuje se na ni; jmenováno buď však několik referentů o knihách a divadlech, kteří se vyčerpávají běžným referentstvím, pojímajíce je namnoze jako popularisačně výchovné poslání. Posudky toho druhu máme z nedávné minulosti a z přítomnosti o literatuře od Fr a n tiš k a V. V yk o u k a I a, Fr a nt i š k a S e k a n i n y, A I o i s e T u č k a, V á cla vaD r e s I e r a, G u s t a v a P a II a s e a A n t o n í n a Ves e I é h o, o jevištích od J o s e f a I{ uff n e r a, V á c I a vaT i II a a Jan a J. Bor a - poslední tři kritikové podali o divadelní technice cenné práce, jichž význam leží však mimo hranice kritiky literární. - 

(:eské k rit i c k é i', a s o p i s y neměly valného štěstí a namnoze ani dlouhého trvání. První pokusy toho druhu spadají v jedno s počátky mladočeského novinářství, ale ani "L i t e r á r n í I i sty" ani "Č e s k Ý o b z o r I i t er á r ní", jež redakcí Schulzovou vycházely v 60. letech volně přiřazeny k "Národním listům" a shromažďovaly družinu Nerudovu, se neudržely. Po dvě desetiletí soustředila se hlavní literárně kritická činnost ve Vlčkově revui "Osvětě"; od počátku 80. let pěstována odborně v meziříčských "L i t er á r n í chl i s tec h" (1880-1899,. red. Fr. Dlouhý) a v brněnské "H I í d cel i t e r á r n í" (od 188/i doposud, red. P. Vychodil, ale pouze první začátky jsou ryze literární). "Literární listy" staly se od r. 1889 orgánem moderních smčrů kritických. Těmto časopisům •• moravské kritiky" kromě "Lumíra" chtěly čeliti "Rozhledy literární" r. 1886 (red. ,J. RlJžička, pou>!e jedíný úplný ročník). Od 

poěátku reformního hnutí v 90. letech byly všecky časopísy a revuc mladších literátu prosyceny kritikou, zvláště "Čas", "Naše doba", Peldovy "Rozhledy" - při nich vycházela v I. 1896-1902 cenná "Kritická knihovna", obsahující vět~inou překlady - a "Moderni revue", později Illadíkuv "Lumír", "Volné Směry", Šaldova "Novina", "Přehled" a" Umělecký měsíčník". Když se polemické srážky mladší a starší generace přehnaly, založen 1899 Jar. Vlčkem "ObzOJ literární a umělecký", jenž posléze (do r. '1902) redigován Jar. Kamprem, hledal zprosti-edkující stallovisko na podkladě literárně dějepisném, nezapustil však kořenů. Literární studie a posudky, otiskované v "Listech filologických" a "Časopise pro moderní filologii", mají ráz filologicko odbornický. Velký, všestranný orgán pro slovesnou kritiku nám bolestně chybí. 

Lit e r a tur a. Hlavní poučení v souborných dílech: 

Literatura česká devatenáctého století, díl II. (tento v 2. vyd.), lIL, 1 a III. 2, v Praze 1911, 1905 a 1907; Jan V. Novák a Arne Novák, Přehledné dějiny literatury české. 2. vydání. Olomouc 1913. Zdeněk Nejedlý, Katechismus estetiky, Praha 1902; Miloslav Hýsek, Literární Morava v letech 1849---1885, Praha 1911; týž, Jungmannova škola kritická v Listech filologických 1914; Sborník Durdíkův, Praha 1906 (se statí () Durdíkovi od J. Kampra). Arne Novák, Mužové a osudy, Praha 1914 (stať o L. Čechovi); týž, Zvony domova, Praha 1916 (článek o F. X. Šaldovi a A. DrtiIoti); F. V. Krejči, Deset let mladé literatury, Praha 1902; Jiří Karásek ze Lvovic, Impressionisté a ironikové, Praha 1903. 

73 

OBSAH. 

Str. 

Kritika a literární dějepis. . . 7 

Pokusy o klasifikaci v kritice. Kritika moralistní a náhoženská. Kult tradice a zře- 

tele národní . . . . . 18 

Kritika impressionistická 37 

Formy.kritiky slovesné . 48 

Osohnost a soud 59 

Nástin vývoje české kritiky literární 68 

SBíRKA 

SPISŮ POPULÁRNĚ POUČNÝCH 

POŘÁDÁ JAN EMLER. 

Účelem jeJlm Je sblllitl specialistu učence s Intellgentnlm laikem. vyhověti stále pronlkavěj!1 potfebě a poptávce po modeml IIteratufe vědu demokratlsuJlcl novými prostředky popularlsačnlml. odstraňujlclml v!echnu pfltěl a nepflstupný aparát vyhrazený b6dánl vědeck~mu. 

Říditi JI povoláni a zlskánl neJpfedněJ!1 vědečtl pracovnici čdtl ze v!ech na!lch vědeckých odboru. Ve svazky vyčerpávaJlcf stručnou. ale obsalnou a poutavou formou Jednotlivá odvětvl věd a uměnl budou nejpovolaněJ!1 naie odborná p~rll ukládati výtě!ky vědeck~ho bádáni tak, lihy čtenářstvo bylo udrlováno stále ve svěll stopě nejnověji/ch vy- 

mo!enostl. 

Knihy neif .bfrky, dle potfeby mudrované, malf po.kytnouti modernfmu čtenáfi vieho, čeho třeba na zabezpečenf jeho praldick~ho Ifvotnfbo poznáni, na docelenf Jeho ",ětov~ho názoru a pfi tom na prohloubenf jeho vědomo.tf - majf býti 

Jakou.1 jeho domácf unfver.Uou. 

Svazky, vidy ukončen~, pěku~ modernf 6prayY v tuhým obálkách vázan~, '.OU na prodej po t Je. 

Do června 1916 vydáno: 

Sv. 1. Dr. K. Hoth: NOVINY. O poýue lurn4lu. deJIn4ch II nyn~JJim slevu IUťitaUstfky. novln6f5k~ lechnltt. órgonIí&cl zpravodaJslvI. vztahu tlovľn ke kultuře -. t6bec: o vznľku a vý&namll novin. tohoto dCdellt~ho činitele soclélnlho a ktílturnlho v nall dob!. 

Sv. 2. Dl'. V. J. Hauner: vALKA. Kniho vlestrllnněho pou~1 o d~Jlnněfb . vt\'oJIVllílečfifdvl •. o z'kllldech sttategle. o f6tlch a postupu války. K n4zornostf v'kladt'l pfld6ny strllt~lcké mapky z vilek fran· couzllko-n!meC:ké.anglo-bur$kě. rusko-JápolUké II nedávné balkánské. 

Sv. 3. Prof. dr. J. Maflegka: DUŠE A 'tĚLO. Vedle přehledu modemlch názorů o funkcfch mozkových II Jejich lokllllsllcl II poučenI 

o vzájemných vztazlch I1kont'l duševnlch II t~lesných. Jllkol I nauce 

o modeml degenerllcl. také mnoho zlljlmav~ho o mimice. {yslollnomlce. chlromantll. grllfologll. frenologll. Lombrosov~ llnthropolollll z1očlnc:e atd. (lIlustrováno.) 

Sv. 4. Dr. O. Ševčik: KARTELY. O pojmu a Ilčelu kllrtelů,orllllnlsllčnlch formách, Ilčlnku a výzDllmu Jejich nll prt'lmysl, nll obchod II spolfebltelstvo. nll poměry dělnlctvll lltd. Knlhll důlelltá vJem. kdol sleduji hospodářský náJ vývoj. 

Sv. S. Dr. F. X. Harlu: JAROSLAV ČERMÁK, ŽIVOT A DÍLO •. 

Obsalnli studie o význačném zjevu českého mllllfstvl věku XIX., Jenl Jil Zll Ilvota nálelel sv~tovému uměnl. Přehled Jeho tvorby s 31 pečlivými reprodukcemi Jeho d~l. 

Sv. 6. Prof. dr. Artur Brožek: ZUŠLECHTĚNi LIDSTVA (Eugenika). Prvnl česk~ populárn~ v~deck~ pojednáni opodstllt~ eugeniky. vskutku modernlho problemu soclálnl praxe, zakládajlcl se nll možnosti plemenn~ho zušlecht~nl a ozdrllv~nllldu výběrem dobrých a vynlkajlclch členů II zároveň vylučovánlm člent'l dellenerovaných II chorých. 

Sv. 7. Dr. Hanui Opočen.kt: PROTIREFORMACE V ČECHÁCH. 

Knlhll o duJevnl slle o nezdolnosti národll. Dějiny velkého hnuti Dábolenského.jehol výslednicI byl posléze pollldllvek svobodné clrkve ve svobodném státě - poladavek přirozených práv lidských I 

Sv. 8. Dr. R. Roliček: ŽIVOT VENKOVA. Po prvé ve světové lIte· ratuře soustllvn~ pojednáno o vysoce zllJlmllvých otMk6ch kultumlho povzneseni Ilvotll na venkově v rozsahu neJJlrJlm. 

Sv. 9. Doc:. Dr. Boh. Ježek: DRAHOKAMY. ZllJlmavý obor vědy o drllhokllmech doJel spiskem tlmto po prvé v literatuře nllJI soustllvn~holl Árove6 populárnlho zprllcovánl. Nenl to suchopárně vědecky zpracovan~ poJedn6nI. nýbrl lehkým tónem vyprllvovocfm sepsané dl1ko.které kll!dého Inteligenta zllujme, Vyz;dobeno jest 6 fotogrllflckýml přl1ohllml. 

Sv. 10. Ing. K. F. Čálka: VYUtrrf TEPLA. Autor pokusll.e se &dllrem Zpopulllrlsovlltl Ákllldnl poznatky vIdy tethnlcké. Jel zllbývá se v~·tl!!t(m tepla k ú[el~lm zt::jmčn.:! molorlckS'm. Jest to v lLtcrlilu-fe 

ěeské prvnl spisek toho druhu. Mnohá jeho mlsto ětou se jako román budoucnosti, udávojlce perspektivu oné doby. kdy urělté zdroje tepelné budou vyěerpány a ukazuji ce. jak by lidstvo mohlo jl! nynl Ó$porni! upomaliti spotřebu svých paliv. 

Sv. 11. Pb. Dr. A. Matějček: UMĚNí 19. STOLETf. V molémzhuJti!ném slovnlm rozsahu. doprovázeném 26 reprodukcemi mlsir6 um~nl výtvarného, autor lIěl vývojovou linII tohoto um~nl. Jd z klasicistických poěátk6 19. stoletl pozvolným vývojem, časem vlak Irevolučni!. spi!lo k novým cl16m, novým metám. ~ltřnl souvislost 

tohoto vývoje jest velmi zdařile podána. I 

SV.U. Doc. Dr. V. J. Dvorský: PŘfMOŘSKf) zEMĚ ŘÍŠE KAKOUSKO-UHERSIá. Nejen svi!tová konflagrace. Jil slalo se therná toto okutnlm. ale I nové smi!rnlce českého ť\s111 kulturnlho I hospo· dářského vyvolaly tuto monografII rakouské Adrie. Docent Dvorský. znalec pomi!r6 zemi tamnlch a jeden z propagator6 naJlch hospodářských snah v AdrII. po vJeobeených kapitolách historických. ze· měplsných a kulturnlch detal1uje znalosti o Gorlcku. Terstu. Istrii, Rjece. Kvameru. Chorvatském pHmořl a o DalmácII ve zvláJtnlch kopltolách. 

Sv. 13. Prof. Dr. J. V. Šimák: HUS A DOBA PŘED NiM. Podává v mimořádně přehledné a při tom vyčerpávajlcl velmi ť\člnné form~ hospodářský I kultuml a myšlenkový obraz doby předcházejlcl vy. stoupenl Husovu. Život, p6sobenl I vliv Hus6v na soudobý llvot český a konec jeho Ó$1Il o mravn! reformu je vyllčen vřelým historickým perem. 

Sv, 14. Ing. Stan. Špaček: ptČE O INVALIDY A JICH PKA· COVNi Vf CHOV A. Problém. který přinesla posledn! doba, vyli· čuje autor v celé podstati!. dokládaje, Jak je možno čeliti přlpadným nepřlznlvým n6sledk6m světodi!jného boje pro Indlvlduelnl fyslcké schopnosti a lak je nutno organisovati práci, aby Invalidé z6stall pln~ výkonnými členy llds.kt.spolefuosti. 

Sv. 15.: Renáta Tyrlovií: LIDOVÝ KROJ V ČECHÁCH, NA MORAVĚ A VE SLEZSKU. (lIlustrováno.) Po jasné přehledné studil o -p,.0sovadnlch snahách za zjišlěnlm základnlch žlvl6 lidové tvořivosti umělecké a o vývoji zájmu o výtvarné projevy Jejl. podán jest nástin hlavnlch kategorII lidového kroje s ť\vahou o jich stáři, vztahu a proměnách. Po tom podána. poprvé s odbornou soustavnosti a p6vodnlm názvoslovlm. tak zajlmavým. celá nauko o Mslech krojlt slovenských. moravsko-slezských a českých, Jil doprovázejl původnl rázovité obrázky. 

Sv. 16. JUQr. V4cl,v Nedoma: OCHRANNÁ PÉČE O MLÁDEž V CIZINt I U NAS. Veřejná péče o děti a mláde! jest di'lIdltým sociálně-politickým problémem nové doby. který řešiti mUl! Mady veřejné zo pomoci činnoSti soukromé. Auktor zp6sobem odborným v hlovnldl rysech podává. obraz současného stavu t60 činnosti v cizině i tl nás II nllmačuje cesty JeJ I v budoutncstl. V dl1t~šnfC!obě 

p~če o válečn~ sirotky a děti strádajlcl válkou vubec, jest kniha ta nezbytnou Informačnl přlručkou každého, kdo af z tlřednl povinnosti, nebo dobrovolně ochrannou péči o mládež se zabývá. 

Sv. 17. DvorIÚ r. Dr. JOl. Tbeurer: OCHRANA BUDOV PROTI BLESKU. vývoj nauky o elektřině předstihl vývoj nauky o bleskosvodech. Mnohé pravidlo, jež dřlve se zdálo vědecky oduvodněným stalo se zbytečllým předsudkem a bleskosvody v' dusledku toho drahými. Auktor f>oplsuje soustavu spolehlivých bleskosvodu zjednodu, Jených, při nichž nenl třeba zbytečně drah~ mědi a jichž soustava je v Německu již po léta namnoze I zákonem zavedena. 

Sv. 18. Doc. Dr. Ame Novák: KRITIKA LITERÁRNí, METODY A SMĚRY. V přehledných kapitolách nastiňuje spisovatel hlavni metody v literárnl kritice, provázl své výklady ~arakterlstlkou přednich zástup cu kritického badánl a tvořeni v plsemnlctvl světovém a objasňuje metodologické tlvahy hojnými přlklady vzatými ze slovesných poměru českých; všude přlhllžl k časovým otázkám literárnlm. Samostatné oddlly věnovány jsou kritice fIlologlck~, krasovědné kritice dogmatické, kritice životopisné a sociologické; poznámkami o novém protitlaku proti sociologické kritice se knlžka uzavlrá. Každoll hlavu doplňuje praktický přehled knlhoplsný. 

Sv. 19. Doc. Dr. Ame Novák: KRlTIKALITERÁRNf, ZÁSADY ""MA.KSE. Zpusobem stejným jako ve sv. 18. řešl auktor řadu dliežltých otázek z kritiky slovesné: táže se po jejlm poměru k lite' rárfilmu dějepisu, vyJetřuje, pokud moralistnl o náboženská hledisko moji v ni oprávněnost. zabývá se problémem národnosti v kritice slovesné. Jako krajnl projev čiře uměleckého pojetl kritiky předvádl metodu Impresslonlstickou. Dvě souběžné kapitoly přlhlédajl ke kritické praksl; v prvnl karakterlsovány jsou formy kritiky slovesné, v druhé podává' se takřka jejl etika, vše s hojnými doklady z pl· semnlctvl světového. Hlava závěrečná stručnými a názornými rysy črtá vývoj české kritiky od Dobrovského po naše dny. 

V e vyd 6 v 6 n I s e p o k rač u j e. 

Jednot1lv~ svozky sblrky DUCH A SVĚT jsou na prodej 

u vJech knlhkupcd. 

NAKLADATEL f. TOPIČ KNIHKUPEC 

V PRAZE J., FERDINANDOVA TatDA C1SLO 11.