nim Faustem zrodila se výbojná myšlenka, pádící
k slunci, do vzduchu, za nemožností.

A pak náhle pobledl, svadl a sestárl všecek tento
helénský svět: olivy, vavříny a tamaryšky stály
před očima básníka rázem sestárlého temné a nahé;
olympští í pozemští bohové se zachmuřili a
přepodstatniIi v charé, prázdné stíny; hrdinové, zápasníci a
kentauři přestali zajímati zatrpklého poetu, který se
s tváří zahalenou odvrátil od Homerovy, Hesiodovy a
Aischylovy říše: velký soumrak božstev a bájí
nadešel. V této hodině děsivého šeření a tragické
rozluky nalezl Jaroslav Vrchlický vášnivý vztah k
temným a příšerným stránkám řeckého bájesloví. Jeho
obraznost těkala v ho řečném kroužení po proklatých
luzích Erebu a Tartaru, viděla stále hnusná hejna
Harpyjí, dtila neodvratné zarývání se vampyrských
zkrvácených čelistí, slyšela vražedné údery zuřivých
křídel jedovaté saně, lekala se unikajícího ovoce
Tan.talova. Rekové činu, Theseus, Herakles a Achilles
zmizeli, ale misto nich znovu a znovu strašil básníka
ukrutný fantóm krále Damokla, nad jehož zoufalou a
vinami obtíženou hlavou nepřetržitě se na tenounké
vlasině chvěje proradný meč:

»A přede mnou se znova zvedá,
já cítím, jak mé srdce hledá,
af v snění nočním, s'honu dne,
a já se ptám: kdy dopadne?«

V mužných letech básnického i uměleckého svého
rozvoje Jaroslav Vrchlický pohlížel do končin
podsvětných s klidem a bez hrůzy . Temnou nutnost osudu~
valící se na hlavu lidstva jako balvan Sisyfův, pře-