Etika severská vyznává ještě cosi vyššího nad svéprávnost
jednotlivcovy osobnosti. Jest to vývoj, jemuž podléhají nejen
lidská díla a jejich technika, nejen instituce a formy životní,
ale sama mravnost, sám cit, sama myšlenka.

Chválu a slávu vývoje zpívá Sovovo básnické dílo na
nesčíslných stránkách, ba co více: dílo to samo ztělesňuje ji
v celé své rytmisaci. Antonín Sova nevyspěl k jedinému útvaru
myšlenkovému a slohovému, který by sám pokládal za
konečný; každý mu byl stupněm k útvarům vyšším. Nestanul
jako pravý dobyvatel nikdy u dosaženého, byť dosažení samo
bylo vítězným činem a získáním nové provincie; co se mu zdálo
hotové, to vyzývalo spíše, aby bylo opuštěno... snad na čas,
snad navždycky. Jsou dojista na této vzestupné cestě intermezza
lásky, poklidu, únavy; jsou na ní odbočky, vylákané
dobrodružností smyslů a rozmarem srdce; neschází tam oklik, které nebyly
ziskem. Ale celek řízen jest krásnou vývojovou zákonností, jež
vedla Sovu od duševědné zlomkové analysy k pevnému
dobovému symbolu, od jemného intimismu až k pathosu nadosobnímu,
od utopie k tragické synthese.

Krásná vývojová zákonnost, vnitřní nutná jednota, organická
plnost osobnosti slučují životní dílo Sovovo ve vyšší celek, jehož
konečného závěru, jehož úhrnného vyvrcholení nemůžeme ještě
dnes dohlédnouti. Každý z nás před tímto dílem může opakovati
slova z »Rhapsodie o lípě«: »A stojím a dumám a věřím dnes
v nezvratné vítězství všeho, v růst, květy další i zrání i bytí ... «

(1914.)

182