sbírky veršovaných prací«, dává na rozdíl od mladších básní převahou trochajských zřetelnou přednost chodu iambickému, rozhodl se v »Žižkovi« pro energické pětistopé trocheje, jejichž důraznost jest stupňována rýmy většinou ženskými, seskupenými z valné části sdruženě. Vlastní dějové exposici předeslán jest působivý a barvitý obraz táborského ležení, který nasvědčuje, že zrakové a výtvarné kultuře Svatopluka Čecha nedostačila střízlivost maleb Svobodových, nýbrž že české básnictví zálibou i napodobením účastnilo se vývoje, jejž prodě1ávalo domácí historické malířství přes Jaroslava Cermáka k Václavu Brožíkovi. Tajemná hra světelná dodává stanu Zižkovu, kam se k radě sešli hejtmané táborští, kmitavé děsivosti; proudí z plápolající louče, odívá zaprášené a zkrvavené tváře účastníků neklidným nachem a kreslí jejich stíny na plátěné stěně. Kovový blesk mečů, brnění, přílbic, planoucích zraků zápasí ve stanu s temnými chmurami rozcuchaných vlasů, divokých brad, kněžských říz a misterských baretů. Není to jen výtvarně nazíraná hra světel a barev, nýbrž cosi hlubšího: v malém promítá se zde to, co táborskému vojsku dodávalo jedinečné zvláštnosti, neustálý zápas živlu válečnického s prvkem duchovním, meče s biblí. Jenom několik výrazných hlav z blízkosti Žižkovy jest určitěji narýsováno, mladý bratr vojevůdcův, Jaroslav, přimýkající se oddaně a skromně k slepému kmetu. mlčenlivý a. zamračený bojovník Roháč, znající jen mluvu zbraní, a táborský ozbrojený kněz Ambrož. Ráz na ráz dopadá exposice dějová, při níž pražské události posuzovány jsou s hlediska Táborů; mohutný obraz Žižky, který ve svém hněvu se podobá rozzuřenému Ivu, rvoucímu nastražené sítě, se tlačí se starozákonní názorností v popředí. Ale v díle lví pomsty nastala na chvíli přestávka; přivedU básník čtenáře právě k dramatickému konfliktu mezi věrnými Žižkovými, který zdržuje husitského mstitele před rozhodnou ranou, namířenou proti proradné Praze. Svatopluk Čech tento dramatický konflikt ostře vyznačil, ano vyjádřil též prostředky dramatickými, vylíčiv, jak hejtmani se střetli ve vášnivém dialogu, řítícím se prudkým spádem replik u proroků biblických. Avšak ani epik nezanedbal toho, co mu napiatá situace nabízela: propracovaným, téměř homerským přirovnáním o srážce dvou horských bystřin mezi skalami znázornil slovný zápas hejtmanů, podávaje při tom první příklad virtuosní zvukomalby, v níž si právě báseň y,Žižka« libuje. 10