SVATOPLUK ČECH

DÍLO A OSOBNOST.

NAPSAL

A R N E N O V Á K.

DÍL PRVNÍ.

NAKLADATELSTVÍ »VESMÍR« PRAHA-KARLÍN.

SVATOPLUK ČECH

PODOBIZNA Z POČÁTKU LET EDMDESÁTÝCH.

MÉ ŽENĚ!

PŘEDMLUVA.

Svatopluk Čech, básník a přítel mých rodičů, provázel mne svými verši od dětství, a doposud zaznívá mně v paměti nejedna z jeho "Jitřních písní" tak, jak si ji osvojil a doma, II známých i v lesích přednášel hošík osmi- a devítiletý. Po době chlapeckého nadšení, které bylo po tehdejšlm způsobu nakloněno umělecky přeceňovati básníka pro hodnoty národní a mravní, nadešel také u mne odklon od Svatopluka Čecha, jemuž se moji vrstevníci odcizili takřka nadobro; ještě mé první úhrnné práce z dějin naší slovesnosti provanuty jsou zdrželivým chladem k jeho osobnosti i k jeho dílu. Zkoumání básnického postupu tvůrčfho povzbudilo mne, abych se znovu a to co nejpodrobněji zahloubal do knih Svatopluka Čecha, jež jsem mohl čísti a hodnotiti již spravedlivěji, byv zaHm vyzbrojen smyslem pro význam literární tradice. Při studiu tom brzy jsem pochopil ústřední postavení Čechovo v našem slovesném i národnlm životě let sedmdesátých i osmdesátých, a z původně zamýšlené estopsychologické úvahy o koncepčním a tvořivém pochodu u Svatopluka Čecha vyrostla tato rozsáhlá monografie, která chce vyložiti a zařaditi jeho dlla historicky a psychologicky; jsem přesvědčen, že se při tomto postupu samy naskytnou pomůcky a měřítka hodnoticí, a to' snad bezpečnější, než jaká by mohla dodati absolutní krasověda.

Nepodávám kroniky básníkova života, nýbrž dějiny jeho děl a pragmatický výklad jeho osobnosti: jak životní obzor a umělecký názor v určitém vývojovém období poetově vytvořily pozadí pro jedinečný básnický čin; jak z rozhodujíclho zažitku se zrodila základní koncepce dna; jak plán vyzrával studiemi látkovými, jež básníka brzy sbližovaly s předchůdci, brzy od nich oddalovaly; jak při volbě výrazových prostředků přimykal se umělec k slovesné tradici domácl a cizí; jak báseň vzrustala, měnila, ale též lámala a rušila se při definitivním zpracování - tyto stupně vedou od tvůrcovy osobnosti až k hotovému výtvoru, jehož literární ohlas a veřejný vliv nesmí býti přehlížen. Ježto však mně nejde ani o pokus z individuální duševědy, ani o příklad z básnické estetiky, nýbrž o předmět historického poznání, chci v dílech porozuměti netoliko básníku, ale i jeho době; její proudy myšlenkové, její směry literární, její zásady umě· lecké vyniknou při rozboru slovesných výtvorů, kterých nepojímám jako pouhé znaky původce, nýbrž jako články ve vývojovém řetězci písemnictví českého a evropského.

Rozsáhlost látky si vyžádala, abych rozvrhl své dílo na tři přibližně stejně veliké svazky, z nichž druhý, v rukopise uzavřený, vyjde bohdá k novému roku, třetí do tří let. Přibližným mezníkem prvního a druhého dllu jest básníkův

obrat od světoobčanství a exotismu k látkám domácfm a úplné zakotvení v české plidě tradiční; i zabývá se tento s.vazek mladým Svatoplukem Čechem, který hledaje sebe sama, nalézá našemu básnictvl nové látky a dráhy.

O prvních dvou dilech jsem pracoval plných sedm let, z nichž většina spadá do světové války. Hrůzné dojmy při jejím vypuknuti snažil jsem se přehlušiti pracl co nejusilovnější; do některých z prvních kapitol svítily klamné červánky původních slovanských nadějí; hoře z bratrova skonu na bojišti a dočasná beznadějnost politická vyrazily mně na několik měsíců pero z ruky; jaml důvěra v národnl vítězství a její podzimní naplnění v roce 1918 spolupracovaly později na dlle a pomáhaly doceniti historický výzrtam ideí Čechových - knihu započatou za let nesvobody odevzdávám čtenáři v samostatném státě národním. Toužil bych, aby na jejich stránkách byl nalezen alespoň vzdálený odlesk veliké dějinné doby, v niž se rodila z poznání a z lásky.

v P r a z e, v červnu 1921.

ARNE NOVÁK.

KAPITOLA PRVNÍ.

PRŮPRAVA LITERÁRNÍ A PRVOTINY BÁSNICKÉ .

• Ta myšlenka, jež v duchu vašem vznikla, hloull koření, pne výše silný kmen,

a mnohá věc nám všední jest a zvyklá, již z dálky jen vám kouzlil vábný sen.'

.Mrtvým vlastencI/ni". 1887

Veliká jednota, která zákonným řádem pojí všecko myšlení i slovesné tvor·ení národní obrody české na sklonku včku osmnáctého a v první polovici devatenáctého století, obiímajíc stejně osobnosti oddané rozumovým hodnotám osvícenským jako díla zrozená z plnosti romantického cítění, láme se na pohled v literatuře šedesátých a sedmdes{ltý-dl let.

Jako hlučná polnice zvoucí k útoku zalehl do skličující tišiny doby rtakčJJí rozhodný hlas náčelníků pokolení Májového, jíž žádali po slovesném umění důsledný odklon od minulosti, od básnické fikce, od národně uzavřeného žívota a doporučovali ve litopách zahraničních svých učitelů nejtěsnější přilnutí k rušné přítomnosti evropské, k nejbližší skutečnosti moderní, k poe.sii všesvětové a všelidské. V bouřlivých letech mladistvého svého vývoje zavrhovali básníci z »Máie« a kritikové z »Obrazů života« s nesmiřitelným důrazem i veršové řečnictví abstraktních pojmů, vznešených slov a strojeného patosu i naivní písňové umění lidového střihu a selankovité příchuti, zříkajíce se tím iak strnulé poetiky klasické, zdomácnělé II nás vlivem školy Jungmannovy, tak poslovanštěného a zdůvěrněného romantismu, jak jej zpracoval Čelakovský. Domácí vzory a původní tradice byly na čas odsunuty tčmito učeliv}'mi stoupenci »Mladého Německa«, kteří správně pociťovali, že dosavadní české tvoření slovesné tvrdošíjně se zúžuje na několik básnických druhů a forem. Přimkli se proto k mistrům cizím: v důvěrné a rozjímavé lyrice Ic tleil10vi a k Lenauovi; v básnické povídce k Byronovi a k Puški1* 1

novi; v románě ke G. Sandové a k Spielhagenovi; v novinářském náčrtku k Boernovi; v tragedii k Shakespearovi; ve veselohře ke Scribovi. Usadivše se za hlaholného rozhovoru a provolávání různých časových hesel na pohostinných palubách těchto moderních kapitánů, objížděli na jejich lodích pobřeží a zálivy světoobčanské Evropy:

Hálek hledal na jaderských vodách a v balkánských krajích svého mllJavého »člověka celého«; Neruda rýsoval do svého zápisníku »ľůzné lidi« levantské i pařížské; Pfleger-Moravský ohlížel se s citlivým smyslem pro otázky společenské po »problematických povahách«; Karolina Světlá zpytovala nitro novodobé ženy v jeho' mravních krlsích; Rudolf Mayer upíral zraky zamlžené nevyléčítelnou zádumčivostí k rozporům moderního Evropana stísněného novým řádem hospodářským a společenským; zdálo se, jako by české básnictví podle ideí i námětll již plnilo radikální požadavek pětadvacetiletého Nerudy: "poesie nesmí ani býti poesií národní, ale všeobecnou, jež nyní touhy celého lidstva obrazí a jíž světová literatura zdárně postupuje.(

Nezľístalo ovšem dlouho při tomto proti tradičním a světoobčanském radikalismu. Látkově zakotvilI čeští kosmopolité přímo proti své teorii velmi záhy v domácí půdě: zprvu pátrali v životě českém po odlesku obecných problémů společenských a mravních; později postřehovali na svých původních modelech rysy svérázně kmenové a· plemenné; konečně všímali si také ideí, skrytých pod povrchem české skutečnosti. Uvědomělým příkladem předcházela všecky vrstevníky Karolim Světlá, která posílila své češství ze tří.vydatných zdrojťi: z uvědomění rodinných tradicí náboženských, z hloubavého studia českého děje obrozenského a z poznání zachovalého kraje i rázovitého lidu ještědského ... ale přece až do konce let sedmdesátých zustávaií jí národně výchovné snahy a tužby obrozenské v podstatě cizími, nebo! vlastní zájem jeH se upírá k zápasícímu a trpícímu lidství, které stoH mimo místní a časové, kmenové a jazykové vztahy. Také Hálek okřeje ze svého odtažitého panhumanismu včasným dotykem rodné země: jako epik chce se vyprostiti z byronských mátoh neurčitých svých výpravných komposicí nejprve českou iinotajitelnou látkou. dějinnou, pak slovenským příběhem milostným; jako lyrik obrodil na sklonku života svou lžifiIosofickou meditaci o přírodě jadrným krajinářským uměním opřeným o přímé pozorování středočeského háje, úvalu, pole; jako povídkář našel v naši vesnicí nejen všelidské 2

otázky, nejen povahové kuriosity, ale i plemenně význačné typy ... s názorovou a uměleckou oblastí doby před březnové se však nikdy nesetkal. V letech šedesátých a sedmdesátých nevstoupil do ní ani lan Neruda, jehož dovršený a domyšlený vývoj spadá daleko za mez, značící vlastní působení generace Májové. Navrátiv se z výchovných toulek po cizině do vlasti, učí se postupně chápati na malostranských postavičkách z odumírajícího světa, na tulácích a trhanech z města i z kraje, v podhoří i na rovině, rázovitě české rysy, a tak v době, kdy zmlká jako lyrik, školí oko pozorovatelovo, srdce obdivovatelovo, uITi psychologův, aby byly připraveny k pozdní slavnosti návratu do domova, z něhož za m!adoněmecké nákazy svého jinošství uprchl, přiraziv dveře za sebou. Významnějším svědectvím pro postupné znárodnění českých někdejších světoobčanů než volba domácích námětů a látek jest jejich vždy tužší vztah k českým starším mistrům, za něž zvolna vyměnili své cizí učitele slovesně: fiálek a s rozhodnějším prospěchem Neruda sedávali v baladické škole Erbenově; Neruda se učil výrazné dřevorytové technice slova od Havlíčka; Světlá pokračovala v lidsky slunné a básnicky hutné kresbě kladných a tvůrčích ženských typů Boženy Němcové, kdekoliv jí to dovolila její velkorysá problematika. Nešlo arciť v těchto případech o přímé přejetí nejvlastnější tradice obrozenské, nebo! v Erbenovi stejně jako v liavlíčkovi neb v Němcové se rozkládá a přerozuje vlastenecká romantika 'novými prvky - most k ní byl však přece vybudován. Leč nicméně zůstane generace Májová v dějinách české slovesnosti a kuitury označena nikoliv jako pokračovatelka neb dovršitelka, nýbrž jako rušitelka a kritická soudkyně vůdčích ideí národního obrození.

Těm vsak bylo souzeno ještě jednou básnicky ožíti. Pravě v době, kdy politický život český domýšlel prakticky obě vůdčí zásady vlastenecké romantiky, myšlenku dějinné svéprávnosti národní a slovanské vzájemnosti, došly ideové hodnoty české obrody také v poesii mocného výrazu. Rozháraný bouřlivák ze severnich Čech, nasycený selským vzdorem a bohémskou zlomkovitostí, zmítaný živým zájmem o veřejné otázky a nadaný citlivým smyslem pro lidovou působivost verše, Václav Sole, byl pouze Janem Křtitelem; co naznačil v slibnýclt svých nábězích a skvělých svých torsech, to domyslil a dovršil o OS111 let mladší poeta, jenž otiskl první svou báseň, žl;mouCÍ parvamj Orientu, téllOž roku, kdy Václav Sole vydal jedinou .svou sbírku, -- SYato1* a

pluk Čech jest štastnějším dědicem ŠolcovYm. í3ásnickým slohem stojí také Svatopluk Čech blíže západoevropským učitelům, reflektujícím byronistům, pestrým exotikům, dekoračním epikům, politickym svobodomyslníkům než starším mistrům domácím, s nimiž jej váží názory i city. Zvolna však zaujímá k češstvi a k slovanství vztah tak všestranný a přímý, tak shodný s iueami národního obrození, jakého neměl druhý z básníků po roce 184S. Barevný orientalism jest mu prúchodem k poznání Slovanů na jihu a na východě; z básnicky módních H)zhovorů o společenských a mravních převratech soudobé Evropy osamotní si posléze téma jedno, otázku to po dějinném poslání slovanského kmene; dějiny odvěkého zápasu za svohodu, jež chtěl původně opěvovati v celé jejich mezinárodní šíři, zúží si na historii české reformace a temné dohry její; moderní satirická báchorka změní se v jeho rukou v nástroj národní výchovy; v barvíté ídyle prohřáté vzpomínkami na mladost a na domov, ožije kult venkova, jejž pěstovala vlastenecká romantika; a probuzenskě sny pokolení Jungmannova i Kollárova zarýsuií se na obzoru casových chanson, podnicenýcl1 politickým zápasem o ideály státoprávní, jazykove a panslavistické.

Rozhodný a důsledný tento návrat do myšlenkové oblasti národního obrození vykonal Svatopluk Čech právě v době, kdy umělecky mohutná škola »Lumíra« zašla v obnoveném světoobčanství nejzáze. Tehdy na sklonku sedmdesátých let podobalo se, jako by Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický, ano i Josef V. Sládek chtěli stráviti tvíJrčí své síly ve vleku románských a germánských námětů, látek, scenerií, forem a vzorů, nevybavujice určitěji svého češst;rí; bylo to v čase, než zbásněny byly )}Vyšehrad«, první cyklus ),Mytuv« a třetí oddíl )Jisker na moři«. Tenkráte proti nim obecně stavěn Svatopluk Čech za typickJT příklad básníka národního. Stanoviti přesně, nikoli podle dosahu citové záliby, nýbrž cestou vědeckého rozborll', do které míry Svatopluk Čech skutečně vyrůstá z domácí půdy tradiční a pokud jest příslušníkem a žákem epigonského básnictví západoevropského, které kolísá mezi pozdní romantikou a nesmělým realismem, - tof přední úkol studia, 'k němuž přistupujeme.

• • • •

Veliká řada vzpomínkových děl, z nichž nejrozsáhlejší isou oděna v průhledný šat staromódně veršované neh pohodlnou pr6so11 vy-4

pravované povídky, oživuje se sytou názorností mládí Svatopluka Cech a, které básníkovu tvoření až do pozdních let zůstalo nejbohatším zdrojem motivu, postav, scenerií.

Z memoarových těch knih proudí k nám ovzdušÍ dvojí doby, v níž rostlo Cechovo chlapectVÍ a jinošství; poznáváme období tuhého absolutismu a temné reakce v uměle uspaném Rakousku za let padesátých, ale prožlváme také první lladčjná hnutí svobodomyslného demokratismu a státoprávního nadšení v Cechách okřívajících za decennia následujícího. Veřejná nálada, která nad dětskou selankou Čechovou se zvedá jako mračna na obzoru jarního dne, není však ani z daleka tak chmurná jako atmosféra »času za živa pohřbel1ý'ch«, v níž dusila se mladost Jana Nerudy; dvanácte roku, ležících mezi zrozením obou básníkú, znamená více než pouhou nahodilost chronologickou. JťUi Nernda, který na bouře svatodušní měl živé vzpomínky chlapecké, dorůstal v jinocha za nejkrutějšího útlaku každé svobodné myšlenky a každého veřejného činu; žil v stísněné Praze, jež nejbolestněji pociťovala vládu policejní; strádal pokořujícím vědomím závislého proletMe, který své kmenové i jazykové češství denně vídal stiháno stigmatem otroctví. Svatopluk Cech, jejž jako dvouleté dítě odvezli do rodného ústraní otcova před zmatky r. 1848, otřásajícími též klidem mladé rodiny, napolo selské, napolo patrimoniální, nepamatoval mnoho z vítězného postupu tvrdě obnovené auktority; pouze v hovorech a samomluvách otce, prudkého sanguinika a přímočarého liberála, ozýval se občas při ),pevnč zavřené veřejj« a za »hlasu přitlumeného« nezdolaný vzdor zklamaného osmačtyřicátníka: hlásily se tu vedle jazykového češství buditelského a vedle vrozeného selského demokratismu také panslavistické tužby slovanského sjezdu a důsledný konstitucionalísm scht1ze v Lázních svatováclavských - nechybělo ovšem ani romanticky pádné gesto abstraktního boje za svobodu ani divadelně tajemné proklínání zrádctl svaté věd společné. Český venkov, kde Svatopluk Čech prožíval v teplém ústraní blažená léta dětinská, pociťoval lehčeji než Praha, že »tehdy reakce řetěz svíral šiji národa těsně«; třebaže také zde oficiálně vládla jenom lIěmčina, a »četník, byrokrat byli pány«, přece v polh-očilejší inteligenci, mezi kněžími, učiteli, ale též ojedinělými úředníky patrimoniálními, udržovalo se pevně předbřeznové vlastenectví zároveň s ústavními ideály sněmu kroměřížského, k němuž Františka Jaro-

slava Čecha poutaly také elegícké vztahy osobní. Tak bylo i v obou místech středních Čech, která básník posvětil dětskými vzpomínkami, v Litni na Berounsku a ve Vraném nedaleko Peruce v českém Poohří. Do těchto dvou úrodných, klidných a zachovalých končin, stíněných mírnými horami v pozadí a bohatých dějinnými tradicemi, přinášela rodina Čechova vlahé ovzduší vlastenecké idyly, jemuž se rádi poddávali jejich krajané z vrstev uvědomělejšího rolnictva a venkovských vzdělancův.

Teprve za &kolské průpravy v Litoměřicích a za studentských let pražských poznal Svatopluk Čech, který citovou vznětlivost otcovu ukrýval za plaché chování něžneho snílka a těkavého samotáře, ono bolestně vzdorné naladěni, jemuž dal Neruda hutný výraz otevřenými verši: »Smime dýchat, ne však o tom mluvit; smíme mluvit, ne však vlastní řečí; smíme žíti, však jen skromně, skrytě, bojovat též - ale v jaké seči! « Normální škola v německých Litoměřicích i piaristské gymnasium na Příkopě, vedené v rámci zlepšených osnov thunovských přísnými kněžími duchem zněmčujícího centralismu, postavily českého studentíka rázem a nemilosrdně pI:ed otázku a soustavu germanisačnÍ. Pod těžkými klenbami barokního Klementina dusily mladého konviktistu, vychovaného deistickým otcem a citove nábožnou matkou, pochmurné tradice protireformační, jichž malebně starobylé město a ieho zaražení a úzkoprsí obyvatelé nedovedli dlouho střásti a jimž se konkordátem dostalo nové posily. Při kradmých potulkách po pražských ulicích sledoval uvědomělý potomek ryze českého rodu, vyrostlý v krajinách národně zajištěných, jak město, sevřené hradbami a mocí policejní, zachovává násilný nátěr cizinský.

Ale již na sklonku studiígymnasijních, kdy Yllímav~'r, ale nekritický hoch počal si horlivěii všímati také veřejných událostí, tála zvolna ledová klira absolutistické'ho Rakouska. Ještě jako gymnasista Svatopluk Čech zažil říjnový diplom, slibující rakouskÝ"lIl národům rovnoprávnost a uznání historických individualit zemských; roznítil se státoprávními projevy českých politiků, na sněmě a jejich dúsledným odporem proti centralismu; byl opojen slibem korunovace a obecnými nadějemi k němu se vížícími. Jeho záliba v nadšeném slově a rétorickém umění těšila se ze skvělých výkonů českého politického řečnictví jako jeho časné občanské vědomí uvítalo jaré kroky ohnot)

vené publicisHky, umožněné svobodami tiskovými. Vlny uvolněného veřejného života, které dolehly i do tuhé klausury klementinské, strhujíce tu nadšené studentstvo, rozlily se mocným proudem po českém venkově, čl o prázdninách upoutávaly Svatopluka Čecha, nesmělého milovníka osamělé přírody a volné dumy, sentimentálního a hned žárlivého obdivovatele domácích dívek, horlivého čtenáře a (pochybného společníka, projevy osvěžeúého vlasitellectví: pokroky v samosprávě obecní, počeštění všech škol, ale i ruch zpěváck~'ch a ochotnick~Tch spolků, zábavy, besedy a hudební produkce. V horlivé Ílctě k stútoprávní politice, v smýšlení demokratickém a v cítění liberálním, v přímočaré oposici proti Vídni a v husitském vzdoru proti r-(hnu, souhlasil dúvěřivý a optimistický, abstraktní a dumavý, uzavřený a dobrácký student s otcem-idealistou, nemohli se však shodnouti o otázku, která za šedesátých let rozevřela v rodinách i ve veřejnosti názorovou propast mezi otci a syny, o otázku slovanskou. V duchu hollárovske vzájemnosti lnuli oba, františek Jaroslav iSvatopluk Čech, ke všem národům slovanským; ve shodě se zásadami obrozenskými, jež v projevech Jungmannových a básních Čelakovského došly rozhodného vyjádření, horovali o velikosti I~uska, o kterém měli matné představy, jen poněkud litenirně opřené; vzníceni četbou hlavně Chocholouškova »Jihu«, pozírali nadšeně k balkánským zápasníkům proti půlměsíci. Leč, když vypuklo polské povstání, stanul syn sympatiemi na straně vzbouřenců, otec ,však se přikloniL k vládě ruské; jest patrno, že nerozhodovala záliba pro tu či onu národnost - Svatopluk Čech záhy se vrátil k smyšlení rusofilskému ....:.. nýbrž názor o prospěšnosti a oprávnění revoluce: jak by nebyl mladistvý sanguinik hájil neobmezené právo veřejného činu a hromadného odboje s mečem a praporcem v ruce v postoji romantickém proti všem důvodům otce, jehož politický optimism přece byl poučen trpkými zkušenostmi revoluce domácí? Najdeme formulaci všech těchto zásad v mladistvém básnění Čechově, jež dá se sledovati až do let gynmasijních; dříve však dlUŽilO si všimnouti literárních podmínek jinošské té Qrodukce.

Otcovská knihovna' v Litni i ve Vraném, do níž hoch se začetl. sotva odložil poMdky a robinsonády, mluvila o vyhraněném vkusu vlasteneckého romantika. liorlítel pro přírodu a vyznavač lidských práv choval tam Rousseaua, kolem něhož kupili se v německý-ch pře-

kladech západoevropští básníci, naplňující časovou i místní dálku barevnou obrazností a citovým vzrušením, Chateaubriand a Manzoni, V/alter Scott a Bulwer, OehlenschHiger a Grillparzer; že nechyběli klasikové výmarští a Shakespeare, jest u českého vzdělance 50. a 60. let samozřejmo; novějši, protiromantický a skeptický duch hlásil se z románů podezřelého Suea a ze satirických povídek řízného Gogola. Mezi česk~hni knihami dlouholetého člena »Matice české« převládaJa díla dějepisná; chlapec čítal nejen první svazky českého vydání ,Dčjil1« Palackého, ale i ubohou populární příru6ku Jakuba Malého a suchopárně ~tudené ročníky »Musejníka« z redakce Nebesk6ho a Vrfátka. Romanticky vlastenecká beletrie byla zastoupena s vítanou úplností. Kdežto Čelakovský se svými sentimentálními epigony ozýval se hlavně ze společenského zpěvu nadšených národovců, byli vypravovatelé a divadelníci předbřeznov6ho vkusu hltáni v závětří knihovny očima opojenýma až k halucinacím. Tam kmitala se před zraky studentíka, zapomínajícího na ostatní svčt, směsice dějů a vj'rjevú Iytířsk~!ch i burleskních kuslt Tylov~'ch a Klicperových, tam OSlllily hocha historické povídky Jana z Hvězdy, J. K. Tyla a Prokopa Chocho]ouška; tento rozšířil fantastický obzor chlapcův hlavně' posledním dílem svým, »Jihem«, jenž divokou směsí východního exotisllm a slovanského hrdinství vytvořil v myslích českých čtenářů omamnč vábiv~' obraz válčícího Balkánu.

Sť()py mladistvého tohoto čtení vtištěny jsou hluboce Uttkám, po;,tavám a sItuacím studentského tvoření Čechova, avšak dva básníci, s kterými sblížil se důvěrně již v časném jino.~ství, zt1st,l1i mu drah1"mÍ mistry, také v dobách pozdějších, lan Kollár a Karel liynek Múckl. Dříve než sám je začal 0ísti, znal je z hlasné a nadšené recitace otcovy. Kdežto však za posluchače mocných šestiměn'i předzpěvll »Slávy dcery« františek Jaroslav Čech volal syna, předčítal tragíck~' epilog Máchova »Máje« "chvějícím se hlasem, v hlubokém dojmutí« své citově vznětlivě ženě. Kdykoliv později Svatopluk Čech vzpomínal na vlastenecké a básnické dojmy v domě otcovském. ozvalo se jméno Kollárovo a to v ur6itém osvětlení. Jest to především elegický a rozhorlený patetik »Předzpěvlj«, »duch věští orlim v zletel11 «, jenž »Ikal a těšil, proti vrahům hřímal, lil v srdce bratří sílu, naději«, karatel nad hroby Polabanů, hlasatel evropské rozlehlosti Slovanstva a pěvec velkého přiští Slavie, kdo utkvěl Sva8

topluku Cechovi v mysli a kdo určií směr jeho optimistickému pan~lavismu; konvenční dialektik lásky, studen)'m rozumem kombinující v}~chovatel mravní ryzosti, únavný filolog a nevkusTlÝ ,archeolog, kteří ve »Slávy dceři( porušili dílo básnické, vymizeli v paměti opožděného žáka Kollárova.

Vztah Čechův ke Karlu tlYllku-Múchovi prošel několika stadii, která výmluvně dokládají uzrávání názoru i vkusu mladého čten~ře. Když před chlapcem předčilal otec tragický dozpěv »Májt«, V němž, jakoby v tušeni kOlIce, energická ruka básníkova odsouvá romaneskní kulisy a byronské hrdiny, aby uvolnila místo pro monolog vlastního -osudu, nemohl hoch arciť plně chápati této lyrické zpovědi. Podobá se. že strhla jej vášnivá hudba těchto veršt1 a Že jej nahromaděné metafory, kterými Mácha zrcadlí zklamání dětinských S11l1, omámily; dyěz nieli, jéž vzaty jsou z oblasti melodické, zllstaly mu dlouho nezapomenuteJny, »zbortěné hady tón, ztrhaué struny zvuk~<. Návštěva litoměřického hrohu Máchova, kterou vykonal žáček hlavní 'školY, doplnila dětský dojem hudební určitější představou Máchovy osobnosti a jeho životních osudú; v mysli utanula další slova Máchova, vepsaná z mott". »Cikállů« na desku náhrobního pomníku básníkova. onen toužebný výkřik. bytostné disonance »Oalekáf cesta má ~ marné volání!« T~I1~rát~ 'stoje' nad Máchovým hrobem v kraji "poněmčeném a v končině "Čistě máchovské, »pln6 malebných hor a romantický~h zřícenin«, net:nal Svatopluk Čech podle vlastního přiznání ještě »tajemné peruti vznešené poesie« Máchovy, tušil ji pouze. Teprve do studentských let a do prosaické čítárny Ceského musea, střežené neméně prosaickým skríptorem Dundrem, klade Čech opravdové seznámení s poesií Máchovou. Náladové líčení mocného toho dojmu prozrazuje zcela určitě, co upoutalo tehdy při ~tel1í »Máje« lJejvíce: byl -to prtivě onen l\Ontrast kouzelné přírody iamí a temných událostí VLl snivého člověčenství, na nějž sám básník při koncepci »Máje«kladl hlavní důraz. KdyŽ Svatopluk Čech o třicet let později stanul na Valdštýně před obl'azelU Jana Křtitele, kde z malby naň zíral »ten vážný, snivý zjev, s nímž z let již chlapeckých družival Máchův zpěv«, zase si v skvělé parafrázi svě rekonstruoval »Máj« na tomto protikladu čarovné vesny v romantické krajine a děsivé sudby člověkovy, nejinak než v dětství, jehož obdivu pro Máchu se Ilikdy neodcizil a neHnak ne-Z v osmdesátých létech,

kdy do ruky pilvabné šlechtičny SteHy ve »Zpěvníku Jana Buriana« jako první českou knihu vložil významně Máchovu báseň, »tak plnou stesku temného i žele a přec i čarovného krásy pele«. »A přece v žití celém z pěvců rodné strany«, praví v lyrické oné improvisaci cestovního deníku, »byl's duch nu zvláště milý, drah~', zbožňovaný«. l1lubši sblížení Čechovo s Máchou dlužno položiti tedy asi do prvních let šedesátých, kdy mladé pokolení literární se otevřeně k »Máji« a jeho tvůrci přihlásilo; tehdy vychází i první ůhrnné vydání Máchových děl r. 1862 snad péčí Sabinovou, z kteréhož Svatopluk Čech poznal zlómky lyrické a epické a drobnější prósu, kdežto »Cikáni« stejně se Sabinovým )~lirobníkem« byli mu znami již ze čtení chlapeckého·

Literární učitelé na piaristském gymnasiu byli horlivými vYZtlavači a propagátory německého klasicismu od tlagedorna a Oleíma až po slovesnou kulturu výmarskou; v "Druhém květu« podezřívá je odpadlý žák jejich, že »vyučovací soustava úmyslně směřovala k tomu, abychom německou literaturu pokládali za nejdokonalejší a téměř jediné poznání hodnou na světě«. Výběr četby školní i témat pro písemné práce potvrzují to zřetelně. I starověké dějiny· i básnictví antické byly nazírány s hlediska německého klasicismu: všelidská humanita, vyhýbajicí se požadavkům. uvědomělé národností a mravní kategol'ick~' Imperativ byly vůdčími zásadami; výchova estetická a vzdělání historické zdurazňovaly se velmi rozhodně; vítězství etiky nad vášní, občanské odpovědnosti nad štěstím individuálním, prospěchu obecného nad osobními citovými zálibami hlásali piarističtí i ,světští profesoři na Příkopech žactvu" dovolávajíce se nauk JnysHtelů a básníků z klasického období německé kultury. Jest patrno, že v tendencích těch měl nad empirickým realismem a spinozovským naturalismem mudrce výmarského vrch jenský dějepisec a filosof Kantova směru. Jistě souvisí tato převaha ideí Schillerových ve výchově a vzdělání na nasich školách padesátých a šedesát~'ch let s monopolem filosofie tlerbartovy v R.akousku thuHovském a bonitzovském; by1ť královecký exaktní myslitel v otázkách praktické filosofie přivržencem a pokračovatelem Kantovým. Schiller byl Svatopluku Čechovi již z domova důvěrně znám: jako dítě slýchal vyslovovati od matky jeho jméno s nadšením a dával si od ní vykládati obrázky ilustrující Schillerovy spisy; v Litoměřicích sesílila sympatii tu škola a četba 10

některých básní; ještě před vstupem do pražského gymnasia poznal Cech i několik jeho dramat; ještě v mužných létech vzpomínal si s rozkoší, kterak kosmopolitický genius německého všelidského dramatika, těkaiícího všemi končinami Evropy, »odívá světlé ideály svoje ve třpytnou duhu rozličného kroje« a tím přihlíží k rázovitosti národní. J ocitl se v bolestné kolisi při demonstrační pražské oslavě stých zrozenin Schillerových, na níž jako studentík třináctiletý hleděl s pavláhu salvatorského kostela: čeští jeho krajané protestovali proti poctě německého hásníka, jehož sám si vážil vší silou uměleckých svých sympatií! Svatopluk Čech neuvádí jménem Schillerových dramat, která seznal tak záhy; dvě z tragedií těch však sloučeny jsou s jeho vnitřním životem, »Wallenstein« a »Don Car1os«. Mohutné drama z česk)'ch děiin živilo onen plamen nadšení pro naši reformaci, který hořel jasně v rodině čechovské, a poutalo již dějově hocha, jenž krok za krokem v Klementině nacházel památky na třicetiletou válku. »Don Car1os«, vyvolené dílo mladých idealisW a blouznivých nadšenců svobody, ozývá se motivicky i myšlenkově v nejednom básnickém výtvoru Čechově a to i v dobách pozdějších: svobodomyslný boj proti hrůzovládě, vzepětí se ochable vůle k veřejnému činu, obětování za myšlenku, tragický rozpor otce a syna, kult příkladného přátelství - tot motivy Čechovi co nejpříbuznější. Ještě častěji než s dvojicemi řečnické truchlohry Schillerovy, s markýzem Posou a králem, donem Car10sem a královnou setkáváme se v poesii Čechúvě s oběma grandiosními protinožci Goethova »Fausta«, jenž naň v létech studentských učinil »dojem v pravdě ohrornn)', úchvatný«: vždy v nové podobě zjevoval se mladému básníkovi Faust jakožto typus titanské touhy po poznání i po požitku, přjjímaje často jeho vlastní rysy a vždy v jiném zakuklení provázíval jej duch nicoty, blíženec Mefistofelův, hned sváděje k rozkoši, hned vybízeje k hrdinskému činu; i Markétčin obličej kmitne se občas skladbami Čechovými. Ani přímá svědectví ani rozbor analogií v Čechov}-ch dílech nepoučuje nás, zda si z Goetha kromě prvního dílu faustovské tragedie co osvojil; rovněž o dojmech, a vlivech ostatní poesie klasické a celého romantismu v Německu nevíme ničeho určitějšího.

Proti domácím romantikům, které do rukou kladla rodina, i proti klasikiim německým, jimiž vychovávala škola, hlásila se mocná reakce v moderní četbě básnické": mluvily tu k mladému rozohněnému 11

čtenáři nejen nové směry literární, ale i nové živly myšlenkové. Jako generace Májová, tak čítalo i studentstvo šedesátých let s nadšením ony německé básníky, v jejichž dílech rozkládá se romantismus prvky tendenčními, přijírnaje z dobového obsahu součá~tky, které možno přímo nazvati realistick~-mi.Písněmi i básnickými povídkami, satirami i veršovými malbami, skladbami historickými i exotickými obrazy těchto sebevědom}'ch pěvců občanské i umělecké emancipace vanul duch nový, zcela nepřátelský mravnim a krasovědným ideálům škol klasických a romantických. Zavrhoval čirou spekulaci filosofickou, žádaje přírodovědecké indukce; odpíral historismu, hlásaje těsné přilnutí k současnu; odmítal transcendentalismus, zamilován do kvetoucí skutečností. Vzepřel se netoliko bohoslovnému názoru světovému v radostné a soběstačné »antropologii«, ale i mravnímu rigorisnm. který podřídil celou lidskou bytost ukázněné vľI1i a vyrovnanému rozumu: nový individualism uvoliíoval v člověku práva smyslů a živil kritické a skeptické pudy v myslích bezohledných a neuctivých. Kde se básníci přímo neobmezili na látky moderní, prosycené horkým dechem smyslného lidstvi a osvobozujícího se občanství, tam vnášeli alespoTI do náměW Qistorických a do látek exotických politickou a mibožellskou polemiku, ~polečenské a mravní problémy soudobé, státní Iiberalism a často i soukrom~- libertinism.

Kdežto Neruáa a Hálek přiřadili se výslovně k );Mladému Něrnecku« a jeho francouzským učitelům, seznamuje nás studentská četba Cechova kromě Heina a jeho nohsledťI i s mladší vrstvou literárnÍ. Mluvě o nejsilnějších dojmech čtenářských, Svatopluk Cech jmenuje »Knihu písní« Heinových, která jej očarovala za jarního odpoledne v mladém tJáji na mechu uprostřed zlatých petrklíUt; zůstal jako poeta dlouho věren sentimentálně exaltované její části, Msnické květomluvě, důvěrnému oduševňování přírody, tesklivému horování beznadějné lásky; velmi zřídka naskytují se u něho lIeinovy výsměšné a pošklebné pointy. Avšak Svatopluk Čech nenáležel k oněm nezralým čtenářům Heinovým, kteří ustrnuli na četbě pouhé »Knihy písnÍ«: . teprve jako zralý básník přihlásil se jako nadšený a učelivý žák Heinov}-ch básnických báchorek satirické tendence, ale již V mladistvém tvoření dokázal, že nečetl nadarmo »Tannhausera«, kde v geniální zkratce sevřel židovský milenec »paní z Milu;( svou hlubokc1myslnou antinomii helenství a nazarenství. Pokolení Čechovo 12

s I-Ieinem současně jmenovávalo Lenaua, jenž individualism byronovců stupňoval rovněž v soIipsism, nikoliv však ironicky zaostřený, nýbrž světobolně zatrpkl}'. Svatopluk Čech neuvádí ho výslovně mezi svými učiteli, avšak z útvaru a nálady nejedné básnické skladby jinošské poznáváme, že před Lenauovým hudebním lyrismem dával přednost obecně přeoeňované tendenční epice uhersko-německého mistra. Za daleko silnější Lásnické dojmy vděčil však nesporně nejslavnějšímu německému veršovci čtyřicátých let Ferdinandu freiligrathovi, jehož hJaholná pověst přišla do Cech značně opožděně. Až na R. Mayera, kter~' si z f"reiJigrathovy nelyrické lyriky vyvolil strunu jedinou, ne právě příznačnou notu sociální, neměli básníci z »Máje« a »Ůbrazů života«, bližšího vztahu k pěvci »palem a lvů«; značili I"reiligrath svou barevně názornou, exoticky pestrou a malířsky ubjeklivní poesií do určité míry protiklad k těžké refleksi. k bolestné citovosti a k sebetrýznivému subjektivismu jejich mistru i jich samých. Za to Svatopluk Čech, jenž se skutečnosti zmocňoval především zrakem a jehož barevnému nadállí nepostačoval střídmý a střízlivý kolorit domova, Hašci tu svého mistra; orientalism žijící namnoze z inspirace slovanské stupňován by! již u mladistvého Svatopluka Čecha freiligrathovskou exotičností.

Vůdčí duchové nové německé poesie byli doplňováni řadou epigonů; z nich větší význam mají ti, které s Čechem sluč0valo zeměpisne spříznění. Rakušan Robert Hamerling pokračoval v Lenauově tendenční epice s dějinnými náměty a s anachronistickým pojetím, ale vyplnil ji nov~'mi živly smyslně výtvarn}'mi a refleksivně řečnickými: setkal se tedy se Svatoplukem Čechem na cestě za zmodernisováním eposu· Oba stoupenci revoluční »Mladc Bohemie,., která se dorozumívala po německu o »svatodušních svátckh lidstva{{, M.ořic Hartmann a Alfred Meissner, odcizili se v dobách, kdy je Nemda a Čech čtli a nejednou napodobili, dávno svému domovu. Leč jejich čeští krajané shledávali v »Kalichu a meči« i v »Ližkovi« mnohé, čeho nikterak nepodávalo domácí básnictví předbřeznové: náboženské dějiny svého národa pojaty v duchu svobodomyslného sbratření lidstva, neohroženou polemiku proti tmářství a krutovládě, uvědomělý demokratism radikálního zbarvení, promyšlenou perspektivu stálého vývoje člověčenstva k svobodě; vše v uměleckém podání tehdy nejmodernějším, kde Lenauova techníka epická se střídala se slohem revolučních ku-

pletú ř'rciligrathových, a kde Heinova smyslnost provázena byla barvitou názorností.

V studentské četbě Čechově připadl značný podíl Angličanům, ovšem v tlumočení německém; dávalo-li si předchozí pokolení od mladoněmeckých svých učitelů interpretovati občanské romantiky francouzské, četla nyní mládež raději patetické a malebné anglické vzory těchto Francouzů: Byron dospěl k vrcholu svého vlivu v Čechách; Freiligrathovy překlady přiblížily českým čtenářum jeho vrstevníky Moora a Coleridge, jichž stopy nejsou ani ve verších Čechových smazány; romúny Waltera Scotta byly obecně oblíbeny: Shakespeare slavil vítězný vjezd do naší poesie. Svatopluk Čech zaznamenal, že v plachém svém zátiší čtenářském dal se také strhnouti vlnou shakespearovského nadšení, jež vzkypělo nejvýše velkou oslavou jeho třístých zrozenin v »Umělecké besedě«. V době, kdy učení a těžkopádní ochotníci bez básnického vzletu se z ustanovení »Matice české« poctivě hmoždili překlady Shakespeara, kdy horlivý Jakub Malý sháněl si v cizích pomÓckách látku pro první českou monografii o kouzelníku Williamovi, kdy virtuos tragiky a grotesky Josef Jiří Kolar na prknech i v básnických parafrázích přizpůsoboval nadživotní Dostavy renesančního Brita své přehlušující osobnosti, kdy liálek i Pfleger Moravský utráceli své skrovné tvurČI síly v napodobení dramatiky shakespearské, dával se Svatopluk Čech uchvacovati jeho scenickými b:lsněmi, jež byl nalezl již v knihovně otllově. Není nahodilé, že připomíná si zvláště silný dojem z »liamleta«: snílek toužící po činu a zchvácený stálou nerozhodností a slabostí vůle, našel svého blížence v princi dánském, otočeném romantikou tak bohatě roz-

větvenou. •

Nadšená slova, jimiž· Svatopluk Čech po třiceti létech vyjadřuje svůj dík Shakespearovi za mladistvé toto vzrušení, jsou však pouhým stínem proti mnohoslovnéinu entusiasmu, s jakým vzpomíná studentského opojení Byronem. Již v době, kdy děl lordových ještě nečetl, opíjel se prostou sugesci jeho jména; »zaznívalof mu v uškll jako píseň minstrela v dálí, jejíchž slov nerozeznával, ba i krásu nápěvu jen tušil, a jež přece nevýslovným kouzlem Hnmla duši a yznášela íi ve světlé výšiny· poesie.« K anglickému lordovi přiváděli jej takměř všickni němečtí básnici, kteří německou poesii oddálili od z.!rojů goethovských; ale třebaže i Byrona Svatopluk Cech přijima1 14

prostřednictvím německým, přece nikterak nelze odepnouti jeho byronismu od souvislé již tradice byronistů českých. Zásluha, že po Máchově smrti nepřestal lord Byron býti živnou inspirací české poesie v létech třicátých a čtyřicátých, náleží básníkovi a kritikovi v jedné osobě, jímž byl Karel Sabina, a veršujícím učencům J. P. Koubkovi a V. B. Nebeskému; tito tři duchové tak odlišní temperamentem, líte: rámím směrem i tvťlrčími schopnostmi přijali však podněty byronské jako jednu součástku své složité slovesné kultury. Byronovcem od hlavy az k patě, pro nějž poznání lordovy poesie značilo rozhodný křest ohněm, jest teprve Josef Václav Frič, Byronův překladatel, velebite!, napodobitel - a od ústředního tvůrce »Upíra« z r. 1849 postupuje nepřetržitá řada byronovců českých, v jejímž čele stojí řiálek, hyronovec doživotní, provázen byronovci dočasnýmí Pilegrem, Neru-_ dou, Mayerem. K básníkům druží se i nyní učení překladatelé, jejichž mistr Josef Durdík postaví českému byronismu skvělý pomník apologetickou a hymnickou svou knihou o poesii a povaze lorda Byrona; Sv. Čech uvítal studii tu s nadšeným povděkem, sotva vyšla. Na obzoru Čechově objevil se lord Byron již v Litoměřicích obsahem »Nevěsty z Abydu«, kterou J. V. Frič velmí záhy převedl do češtiny; ale tato nevýrazná báseň nemohla dáti pravé představy o poesií ByrOHově, kterou mladému gymnasistovi nepřiblížily ani neurovnané a zlomkovité české překlady »Parisiny«, >Tmy«, »Snu« a »Melodii hebrejských«. Teprve »Kain« odhrnul úchvatným způsobem roušku, zakrývající záhadné božstvo Byronovo. Nelze se ubrániti sugesci, jíž »Druh~r květ« obestírá noční výjev básnické pobožnosti nad »Kainem« v klementinském »museu«. lIvčzdy jarní noci kmitají se již tabulkami barokních oken opuštěné studovny, kde pJ'i blikavém oharku svíčky německý student předčítá českému druhu verše titanského mysteria, a oba hochy »unáší proud velkolepé poesie« prostorem vesměrný-m, kde Kain a Lucifer v odvážné patetice řeší záhady lidství a božstvi. Jak hluboko se vryly dialogy této nadlidské dvojice do paměti Čechovy, jak ovládla jeho obraznost forma mysteria, jak utkvěla mu v mysli postava Adina, ukáže analysa jeho mladistvých děl, kde. ozývají se též ohlasy dalších, básnických skladeb Byronových, »Chnde liarol:dovy pouti«, »Manfreda«, »Dona Juana«, ke kterým sáhl, podmaněn ),Kainem« pro vždycky.

K Byrollovi ukazovali však také básníci slovanští, v nichž hledalo jeho dení protiváhu tak mnohonásobných doj mll z poesie západoevropské; ve vzpomínkové knize své jmenuje z nich Čech V}'slovně Pušldna, Lermontova, Mickiewicze. Pubkin zdomácněl v české poesii plně teprve v létech padesátých, třebaže z vlasteneckých [0mantikll si ho všímali již Čelakovský, Hanka a družina »Čechoslava«, třebaže I-lavIíček uváděl k nám jeho epigramatiku, třebaže J. P. Koubek lkal v »1irobech básník II slo"vansk}'ch« s láskyplným porozuměním nad zhasnutím »hvězdy velejasné«. Soustavného a úspěšného apoštola našel Puškin »pěvec ruský katexochen, jenž nejvonnější květy poesie ruské rodil« ve Václavu Čeňku Bendlovi: dvojsvazkový výbor básní obsahující kromě menších kusů celého »Evžena Oněgina«, :>Bachčiserajsk}' fontán«, >:Cikány«, »Kavkazského pleníka«, »Poltavu« a »Borise Oodunova«, jest úctyhodného nadšení Bendlova stejně významným památníkem jako tři studie o Puškinu, z nichž mluví kromě lásky k mistru i velká znalost ruské poesie. V Bendlově překladu četl Svatopluk Čech jako hoch »Kavkazského pleníka«, uchvácen neméně než Byronem, a zcela ve shodě s Bendlem i s Puškinovým obdivovatelem a napodobitelem O. Pflegrem dal se Čech okouzliti exotismem a orientalismem Kavkazu a Čerkezů; před rozohněným okem studentíka pohlížejícího přes okraj suchého Musejníka do klidné středočeské krajiny vstávala osněžená temena kavkazská ozlacená slunečním západem - Svatopluk Čech netušil tehdy, že půjde jako poutník i básllik za nedloUhOPo stopách Puškinových. Do kypící přírody gruzínske, leč namalované ještě sytěji v barvách vášnivěji nahozených, unášel Svatopluka Čecha také Lermontov, jmenovaný a čítaný v Čechách současně s Puškinem, ač s nadšením zřejmě zdržeHvějším. Čech, který neodolal později nebezpečným svodům mysteriosního »Démona« či mohutných veršovaných povídek kavkazských, připisuje nejsilnější dojem četbě »Mcyriho«, přístupného v překladě Kořínkově; vzpomínky mluví přímo o »vytržení«, a ještě v jednom z cestopisů kavkazských vyvolává si ve vášnivé intensitě obsah >,Mcyriho« právě na báchorkových místech, kde se jeho děj odehrává. Není věru divu: v chlapeckém vězni gruzínského kláštera, který touží z vězení do divoké, volné přírody a jenž náhle na několik dnívyproštěn ze žaláře podniká pod širým nebem a v svobodné kráse opojného v)"chodu jediný, avšak marný a bezúčelný čin a proto opět se vraCÍ 16

do bezútěšné kobky, v tomto zároveň reálllim i symbolickém Mcyrim nemohl nespatřovati podobizny vlastní; i on, syn venkova, dusil se v poloklášterní vazbě klementinské, i on prahl po íttěku do lesů, do bouři, do nespoutané přírody, i on snival o velkém činu, i on, potomek Hamletuv, nenacházel sil ke skutku, jenž by mu dal právo na jméno hrdiny. Oč jest tu Svatopluk Čech Lermontovu blíže než jeho první český žák Gustav Pfleger Moravský!

. Jmenují-li Čechovy čtenářské vzpomínky v naprosté shodě s předzpěvelll »Slavie« v trojici slovanských byronistů vedle Puškina a Lermontova. též Mickiewicze, není to bez vý·znamu. Starší rusofilské pokolení vlasteneckých romantiku našich, chovalo se k »orlu Adamovi« buď odmítavě neb chladně: Antonín Marek nechtěl ho ani čísti, František Ladislav Čelakovský neuznal za dobré promítnouti svou úctu k velkému básníku polskému nižádným činem slovesným. Teprve přechodní generace, jež připravovala obnovení literatury a která pod vlivem povstání z r. 1830 stala se polonofilskou, vyvolila si jej za miláčka: »Čechoslav« pro něj horuje trochu neurčitě; Mácha, horlivý čtenář romantiků pulských, jest stržen jeho vlasteneckoelegickým patosem; Erben i Havlíček studuji s prospěchem Mickiewiczovu baladistiku; Nebeský i Koubek budí pro jeho zjev porozumění, ač v poesii své nejsou právě šťastně dotčeni jeho vlivem. V době Cechova mládí má Adam Mickiewicz u nás vedle horlivého tlumočníka Václava Štulce i opravdové žáky v Hálkovi a v Pflegrovi Moravském; mládež pak čte jej v originále, podle svědectví »Druhého květUe zněla jí při tom »leckde nepochopitelná polština jako hudba jiného kouzelného světa a místy jen zpola pochopena, nabývala jen ještě opojnějšího půvabu jako v magickém polosvitu«. Mickiewicz k mladému Cechovi přistoupil nejprve »Panem Tadeuszem« a probudil v duši venkovana uvězněného v klementinské studovně obraz jiné přírody, než jakou vyčaroval »Mcyri« od Lermontova, obraz klidného venkova, plného pohody a záře, obydleného starosvětskými lidmi a posvěceného jasem dětských vzpomínek - této domácí, klidné a vlídné' přírodě, zůstal Cech déle věren než divoké a barbarské kráse, opěvované oběma psanci kavkazskými. Později poznal z Mickiewicze díla další, jak vyznává ve »Slavii«: »Již perla za perlou, ke sloce sloka Sonetil krymských skvostná zvoní šMra, a božím hromem duní ze hluboka a blesky srší divná DzíadO chmura.«

2 17

Valná včtšina básnickÝ'ch děl, jimž Svatopluk Cech přisuzuje '0-znamný vliv na umělecký svůj rozvoj, náleží k onomu útvaru, který v padesátých a šedesátých létech, opožděně proti Evropě ostatní, pokládán byl u nás za výsadní formu poetickou: k veršované povídce by ronské. V původní své podobě byla tato povídka sourodým výrazem Byronových tvůrčích schopností, nebo, mluveno přísněji a přesněji, prostým důsledkem jeho. epické bezmocnosti. V popředí, obklopeny sugescÍ tajemstvÍ, zločinu a lásky. stojí dvč postavy typické, obě mlžné až k melodramatičnosti: vášnivý hrdina s Kainovým znamením na čele a s kletbou proti Bohu a lidstvu na rtech a oddaně milujíci žena pokorná až k sebezničení, jsou to dvě utkvělá schémata, neschopná ani bohatého rozvoje vnitřního ani prožívání kypivých epickJ'lch dějů, takže by sotva vyplnila rámec větší skladby. Tu vypomáhá si Byron vložkami trojího druhu a dokazuje tím, že epická forma jest mu pouhou záminkou: v malebných pasážích žhavých barev projevuje se jeho exotismus, podporovaný' rozsáhlými cestami; lyrické vsuvky prozrazují zápas prudkého moderního citu individualistova se slovesnými konvencemi zastaralého slohu rétorického; zádumčivými neb vzdornými refleksemi o přírodě, Bohu a svobodě, osvědčuje Byron svou inteligenci složitou a útočnou, leč neukázněnou. V rukách Byronových žáků, napodobitelů a překonávatelů obměňovala se veršovaná povídka podstatně, zachovávajíc obrysy základní. Na místo obou neurčitých hrdinů vytržených z časové a místní skutečnosti nastupovaly typy reálné, tkvící pevně kořeny v půdě národa, doby, kraje; živel popisny vyvěral z bezprostředního pozorování a z intensivního prožiti domova neb oné ciziny, která pro básníka značila podstatný kus osudu; odtažitá reflekse nabývala jadrnější podoby časové satiry, politické kritiky, otevřeného úsudku o poměrech zneklidňujících poctu a nítících jej k odporu proti okoli. Tímto způsobem odehrál se v povolné formě povídky byronské v předních literaturách evropských přechod od romantického individualismu k občanskému a časovému realismu.

V Čechách postupoval tento vývoj velmi zdlouhavě. Vítězslav Hálek, jenž následování cizích vzoru v eposu, v románě, v dramatě prohlásil za požadavek zásadní, přimkl se y lyrickoepických skladbách k Byronovi co nejtěsněji, avšak jeho všelidský program, potlačující úmyslně rysy krajové a národní i vymycující všecko individuál18

ní, spíše matnou byronskou romantiku sesiloyal než rušil plodnými prvky vývojovými. Sedm lyrickoepických skladeb od »Alfréda« po »Děvče z Tater« neznamená téměř nic na závodišti, jehož vítězstvími se nejjistěji může měřiti pokrok v umění: žádné z těchto děl tak honosných ani české poesii nedobývá nových, čerstvých, svěžích světů ani zrakem osvobozujícím a omlazujícím nevidí nově a původně staré látky a známá dějiště· Sveden mladohegelskými naukami o všelidských typech, pohřešuje nad to útočného daru pozorovati ostře a individuálně, Hálek úmyslně smýval obrysy reálné a zahaloval děje i scenerie v mlhu, ať šlo o Španělsko Lejlino, o Albanii Husejnovu, o. Čechy pobělohorské, ať líčil v »Goaru« revoluci, v »Černém praporu« bitvu námořskou, v »Děvčeti z Tater« povodeň v horách, ať uváděl do naší poesie tatranské štíty a jaderské vlny; nikde odvaha, nikde schopnost zmocniti se plné skutečnosti. Hálek ovšem snažil se o protiváhu své odtažité a vágni romantiky a našel ji v ostře vykrojeném veršovaném obrázku z vesnice, v teple názorné lYJ;ice přírodní a v živě karakterisuiící povidce venkovské, avšak nalezení tohoto korektivu značí zároveň naprostý odklon od byronské skladby lyrickoepické, které nikterak nenaplnil novým životem. Případ Gustava Pflegera Moravského, druhého nadšeného byronovce v družině »Máje\(, byl obdobný. Pfleger se v hlavním díle své mladosti, v »Panu Yyšinském« dostal o stupeň nad průměrný byronismus; místo aby s hrdinou se ztotožňoval, soudí jej na· konci svého veršovaného románu zcela rozhodně; z pohrdavé a matné osamělosti romantické přenáší s živou účastí svého reka do teplého a rušného víru domácí ~kutečnosti a zaměňuje posléze mezinárodní abstrakci za realism přissátý k půdě národní. Ale v této rozhodné chvíli odkládá Pfleger záruve·ň formu povídky veršované, aby se stal ze zakladatelů českého románu mravoUčného. Takto se podobá, jako by byronský útvar, uvedený do Čech po prvé Máchou, po čtvrtstoletí byl odumřel, aniž přece vyžil veškeré možnosti, kterými prošel v cizině; koncem šedesátých let ustupuje zřejmě do pozadí. Kde se česk~-m básníkům jedná o prudce osobní styk s životem, s přírodou, s osudem, tam nabízí se intensitou svého výrazu lyrika Nerudou obrozená v duchu moderním a v slohu přiléhavě českém. Jde-li o sytě barevné a prudce pohyblivé zpodobení soudobé skutečnosti v její naléhavé pravdivosti a zneklidňující problematičnosti, jest Neruda opět vzorem povídkovou či cestopisnou ? lt

skizzou. Pro složité děje rodinných a společenských skupin, pod nimiž valí se proudy mravních otázek a dobově kulturních ideí, vytvářejí Karolina Světlá a Gustav Pfleger Moravsk}' komplexivní formu románovou. Jak možno tedy ještě vystačiti byrollisující povídkou básnickou?

Generace, k níž náleží Svatopluk Čech, a kterou první velké úspťchy Hálkovy a Pflegrovy stihly ještč ve školských škamnách, umíní si přece obnoviti tento odumírající útvar a především naplniti jej bohatším obsahem látkovým a ideovým. Pokud nepřijala od zahraničnich svých učitelů jejich smyslný kult barvy, cizokrajnosti, historické dekorace a jejich liberální demokratismus, čerpala z mocné inspirace domácí, tryskaiící i mimo půdu literární, ony prvky, jež pak zpracovala v lyrickoepÍckých skladbách polobyronských.

Kromě dobového panslavismu, jenž byl na čas vyhrocen polonofi1sky, nejvíce vděčných ideových podnětů a plodných motivu přinášel mladému pgkolení uvědomělý historism doby zápasu státoprávního. Kdežto bouřlivá léta slovesných počátků družiny Májo:vé prosycena byla rozhodnou tendencí protihistorickou, nastal velmi záhy obrat naprost}'. Česká politika od říjnového diplomu až po reskript záříjovÝ dovolávala se důsledně dějinných práva historické skutečnosti; v novinách i na veřejných táborech znovu byla připomínána velká minulost národní; v popředí všeho snažení vědeckého bylo badání dějepisné. Velkolepé dilo Palackého dospělo právě teď v českém vydání svazků líčících českou reformaci, kterou současně nčmecky zpodoboval bystroduchý Amonin :'Gindely; ta!kto zhošťovala se česká historiografie a jejím vlivem vlastenecké čtenářstvo oněch protireformačnich předsudku, které v reakční době vnucovali J. A. lielfert a V. V· Tomek. Pouti kostnické, slavnosti v Husinci a na Lipanech, uctění Husovy památky městskou správou pražskou dokázaly, jak kult husitství, zbarvený ovšem liberálně a národnostně, žije v lidu a ve vzdělanstvu; Svatopluk Čech zaznamenal ještě z let padesátých příznačnou podrobnost o svém otci: »dva vzácné obrazy často zdvihal před zraky mé z nejhlubší skříně přihrádky, v nížto epištoly též reka brixenského ukrýval výzvědu žandarmu: obraz Husa byl,to a Zižky.«

Dějinné nadšení krásného písemnictví rovněž upínalo se nejraději k reformační době a jejím dozvukům, jmenov.itě pokud bylo možno opříti se o »Dějjny« Palackého. Z patnáctého století volil látku 20

k svým hojným, polokronikářským obrazům psávý Václav Vlček; do pohusitského věku sáhl jiný historický povidkář Bohumil Janda Cidlinský pro námět rozlehlejší epické skladby o hejtmanské slávě; v divadle pak tajil se posluchačům dech při vzrušujících improvisacích ,Josefa Jiřího Kolara na úchvatné výjevy z vítězné i bolestné minulosti od »Žižkovy smrti« po »Pražského žida«. Z generace Májové, která před nedávnem nazývala »slavnou minulost - naší kletbou«, zabývali se nyní otázkami náboženských dějin českých dva přední zástupci: kdežto Vítězslav Hálek dotkl se tragiky reformační matným svým způsobem a v liberalistickém pojetí toliko v tirádách »Krále Rudolfa« a »Dědiců Bílé tlory«, pátrala hlubokomyslná Karolina Světlá po husitských a bratrských tradicích v mysli lidové a v romaneskním zaokrouhlení dvojích »Archú z rodinné kron1ky«, »)Prvni Češky« a »Poslední paní Hlohovské«, zpracovala výtěžky svých studií pomíšené se vzpomínkami herderovskými. .Mladší pokolení, dorůstajíci v létech šedesátých, šlo věrně v stopách otců i starších druhů, zdůrazňujíc vlivem Lenauový-m, Hartmannovým, Meissnerovým svobodomyslný a demokratický prvek v české reformaci.

U žádného básníka před Svatoplukem Čechem nemůžeme sledovati tyto nové tendence tak zřetelně a úplně jako u Václava Šolce, jehož »Prvosenky« neznamenají jen velk}' básnický čin, nýbrž signalisují nový směr v české poesii. »Nuzný slávy otců písničkář« není naprosto byronovcem; vášnivé jeho srdce jest vzbouřeno národním a dobovým tlakem a sociální křivdou, nikoliv kosmickou tísní Manfredovou. Ani literárně Šolc nesouvisí s tradicemi českého byronismu: jeho hutný, názorný a pádný sloh dává přednost před veršovanou povídkou Byronovou ostře řezané baladě nelJ úsporným formám slovanské epiky lidové. Nejeden rys výpravného podáni Šolcova jest v českém básnictví novinkou. Šolc libuje si v malbě širokým a zvučným slovem i veršem a umí strofické stavby využíti velmi působivě; výjevy načrtnuté v rysech freskových hodí se mu za záminku skvělých vykonů řečnickJ"ch, jakož vůbec jeho skladba má karakter rétorický; pointa, refrén, efekt jsou muvade vše. S vášnivostí, propukající lidově a nezkrotně, prožívá Šolc, syn »národa, jenž kráčel za pluhem a slzí i žhavým potem smáčel naši zem, nápojenou krví«, národní dějiny; do bérangerovských chanson vkládá historické přehledy, v nichž husHská velikost a pobělohorský rozvrat jsou hlavními motivy; z ná-

boženské a válečné historie vybírá si výjevy až divadelně účinné, Husovo odsouzení a upálení, příval německého křižáctva do pohraničních lesů, vítězné krvácení božích bojovníků. Vedle této řečnické syntesy české minulosti stejně mocné vidění slovanské přítomnosti a budoucnosti: po dlouhé přestávce ozývá se opět Kollárův panslavismus, snící o slovanské »zahradě rajských květú od Kamčatky šír o ku Suma.vě«. Kde- Šolc slovanské své náklonnosti formuluje určitěji, tam pronikají sympatie horce časové, kromě nadšeného kultu Polsky jmenovitě oslava národního hnutí na Balkáně. Typy poroben~-ch křestanú střásajících věkovité jařmo turecké kresleny jsou buď v svěžích genrových obrázcích neb v cyklických skladbách úsečného spádu, jež místy svědčí o přímém studiu jihoslovanské epiky, zdomácňuiící u nás tehdy překlady Kapperovými a Křížkovými a zpopularisované v barvitých povídkách Prokopa Chocholouška. řllouběji pozírající oko odhadne však pod tímto dekoračním slovanstvím vlivy a směry poesie západní, jejímž žákem byl Šolc rovněž v historicko časových svých kupletech. Solc podléhá pozdně romantickému orientalismu. sdHí se o freiligrathovskou snahu po objektivismu názorovém, ba souvisí vzdáleně i s Victorem Iiugem, který uváděl řečnictví a malířství do lyriky. Václavu Solcovi nebylo ani přáno plně zpracovati a překonati cizí prvky ani splniti vlastní velké sliby. Básnické jeho dědictví sloučené s odkazem byronistú českých a rozmnožené o nejeden prvek vlastenecké romantiky, však převzal a skvěle zúročil mladý poeta, který v době vydání »Prvosenek:< pyšnil se prvními úspěchy veřejnými. Pero, jež předčasně vypadlo z ruky Šolcovy, zvedl Svatopluk Čech.

\'eršovnické pokusy Svatopluka Cecha dají se nepřetržitě sledovati až do jeho patnáctého roku, ale již pro básnické nadšení a snažení třináctiletého studenta máme dokument vysoce důležitý. Jest to jedno z oněch hojných vyznání básníkových, jimž auktor sám právem přisuzuje cenu psychologickou, uazývaje je »malými příspěvk~T kpoinání zdroiú z cest básnické inspirace; všecky tyto ,doklady vzájemně se shodují a doplňují, podávajíce úplný obraz tvůrčího procesu Čechova. Nejstarší dvě svědectví z let gymllasijních poutaH se k básním nedochovaným a blíže neurčeným; dvě zpovědi vykládaií 22

nám vznik prvních větších skladeb bí:!sníJtových~ »I3ouře« a »Adamitú«; dotvrzení těmto čtyřem konfesím z mládí dává retrospektivní poznámka stárnoucího autobiografa »Druhého květu«~ jenž prožívá při pozdním spisování tytéž stavy duševní, které »provázely první jeho básnické pokusy«. Přímé a dokumentární tyto zázna,my možno doplniti nejednou básnicky stiIisovallou zmínkou v předzpěvech neb vstupních verších děl Čechových; též tyto nápovědi dokazují, že Čechův postup tvůrčí dál se od dětství až do sklonku života podle týchž duševědných zákonů, které jsou v uplné shodě s psychologickými zkušenostmi jiných poet(i.

Již dokument o básnění terciánově klade mocný důraz na průpravnou hudební náladu, kterou inspirovaný zaCátečník prahne OIlOmatopoeticky zachytiti. Jest sám v Qpuštěném zámku obklopeném parkem, kde právě zuří vichr; první verše Čechovy touží vichřici, jíž celá bytost jest vzbouřena, vystihnouti. II Yylíčil jsem všechny ty zvuky a zjevy, třepetání listů, letící kotouče prachu, a snažil jsem se vší mocí. zachytiti formou a zněním svý-ch veršů něco z nezkrotné volnosti vichřice a z tajemných těch, někdy hněvivých, někdy žalobných hlasů, keré mne tak mocně rozechvívaly.« A však na prahu mezi podvědomou inspiraci a vědomou prací stiIovou prožívá Svatopluk Čech již teIJcjy typická muka básníkova: chahá ruka nestačí letu představ; střízlivé slovo nevybavuje vášnivě naléhavým hiasi'llll tajemnébo světa, který se náhle zjevuje; tužka, která zdá se povolnější a důvěrnější než pero, škrtá, začíná znova, přepisuje - a po »nev~'slovné rozkoši, opojení a nadšenÍ« nastává odkouzlení, ochlazení, návrat do šediveho sYěta. Že tento bolestu}' rozpor mezi tvůrčí náladou a mezi uvědomělou činností nevyvěral snad jen z pocitu velmi nedokonalých prostředků výrazov}'ch u debutanta, ukazují svědectví další, vy((rkajíci tuto mučivou krisi poetovu ještě důtklivěji.

Druhý doklad ze studentské doby poučuje především, že básnická nálada Čechova nebyla naprosto vázám na místní prostředí, v němž vznikla: jarní slunné dopoledne v ohromném pr{tzdném refektáři klementinském přinese samotářskému snílkovi okouzlujíci a matně představy volné kvetoucí přírody, jalw o něco později v suchopárné' přednášce pdvnické zašumí jeho hlavou omamná hudba mořské bouře a jindy v stdzlivé jizbě maloměstské zahučí k němu s neodolatelnou mocí hluk, hyb, zápol valících se zástupů válečných. Zaznamenávaje

inspiraci, která jej přepadla v mlčelivém zátiší jesuitského večeřadla, oživéného zlatými prouhami jarního slunce na dlaždicich, Svatopluk Čech klade dllraz nikoliv na hudební prvky, které jindy převládaly při procesu tvůrčím, nýbrž na pocity barevné, na obrazy tlačící se spontanně,. lía vlnivou hru obraznosti bez určitého a pevného obsahu, na snový ráz celého tohoto vybavování; jako dokumenty ostatní vyčerpúvaH nejprimérnější prvek tvůrčího aktu, totiž hudební náladu, tak zde zachycen jest přesně živel druhý, barevný a tvarový. ))Brzy naplnily se roznícené skráně onou vlnivou mlhou nerozlišených ještě, neurčitých a polourčitých představ, která tvoří snad II každého básníka nejrozkošnější část jeho tvoření. Posléz vyhranil se poněkud z toho chaosu pruh jasné, průhledné vody, obklopený' s obou stran překrásnými květy, jejichž líbezné tvary a barvy obrážely se míhavými, polozřeteln)Imi stíny v té vodní hladině. Vše to bylo tak svěží, tak divukrásné a prodchnuté tím zvláštním čarovným světlem, v němž objevují se nám krajiny pouze ve snu, nebo v takovém poetickém polosnění, že marně snažil jsem se zachytiti na papír věrný odlesk těch púvabů·« Zase probouzí se básník ze sna do střízlivé skutečnosti, zase uvědoměle nazírá m. to, co se mu vybavilo bezděčně, zase prožívá, rovnaje a vybíraje, doplňuje a odstiiiuje, muka a posléze porážku. Ze skladby, která se ohlásila inspirací tak mocnou, zbylo pouze několik nepotřebných a přeškrtaných řádků na papíře a pak přísné a bystrozraké poznání: )) Tu rozkoš snění má snad každý, anebo alespoň většina z těch, kdo píšou; umělci jsou však pouze ti, kdož umějí z té vlnivé mlhy vyhraniti určitě ohraničené vidiny a přenésti je na papír alespo.ň s velkou částí toho kouzla, které měly v jejich představě.<,

Tak tvořil básník začátečník, tak vstupoval nejistým krokem Svatopluk Čech i v pozdních létech do vábné říše Avalun - a hle opět se mu zdálo, jako by se vrátilo mladistvé opojení tvurči. Pětačtyřicetiletý, omrzelý a prošedivělý básník Svoboda - příliš průhledná maska pro Svatopluka Čecha z roku 1892 - roznícen a vzpružen obrazem pl"lvabné dívky, kterou byl pozoroval v kavárně, v tramvaji a na nádraží, náhle po dlouhé době duševní vyprahlosti pocítí vytrysknutí pramene inspiračního; zpověď Q bůsnickém procesu zní jako parafrase dokumentů o básnění za mladosti, avšak ~aleko přesnější a zevrubnější s pečlivým rozlišením veškerých psychologických 24

fáz;í. Jakožto kontroly a doplnění obou dokladů z mládí třeba si všimnouti této pasáže »Druhého květu«. Tuto, s vymýcením všech podružných vsuvek, Cechův cenn)~ autoreferát o tvůrčím dění: »Svoboda cítil skutečné osvěžení myšlenek a ziaření vůle: představy hrnuly se k němu samy. navzájem se tísníce, a v pozadí tohoto mlhavého hemžení míhalo se cosi, chvějivě probíralo se cosi, jakoby nějaký světelný obrys proniknouti se snažil vířivým shonem ranních par. Jindy rozbíhávaly se myšlenky Svobodovy v neurčito; nyní nedal jim roztěkati se, nýbrž pevnou vůií zadržel je před sebou, rozlišoval, třídil, porovnával, vybír~I. Avšak ona míhavá záře v pozadí vytrhovala jej zté duševní práce, vábila ho vždy výhradněji k sobě, obrys její vyhraňoval se zřetelněji a zřetelněji, až se rozplynul konečně mlhavý tlum všech ostatních představ, ji zastiňujicích, a jedin~~ ten obraz v úplné jasnosti vytanul před ním. Ano byla to ona. - A skutečně jako by byl podobu její rázem oddělil ode všeho hmotného podkladu, zmizelo vše zevnější, co dosud se na ni zachycovalo: místnost a společnost, v které ji byl spatřil, střízlivý rámec tramvajového vozu a nádražního vestibulu, rozprchlo se ústředí skutečnosti se všemi možnými vztahy svými; vznášela se tu pouhá lahodná představa, k niž shledávala obraznost nejvhodnější ústroj a okolí ze své vzdušné říše. Stávala se středem poetického výtvoru, jehož kontury prozatím toliko nejasně se probíraly a měnily. Ale vlnily se z duše s hravou lehkostí, měkké a svěží, s tím zářivým oparem, který již dávno neochvíval jeho duševní tvoření; pocítil i ve spáncích dávno pohaslý oheň té rozkošné horečky, jež mu kdysi ohlašovala příchod poetických vidin, a v duchu jeho zavzněla pojednou i ta neurčitá, tajemná hudba, která provázela první jeho básnické pokusy. - - Příznivá nálada potrvala i následujíci dny, a pozvolna vyhraňoval se obrys celého díla; ba již začala se podložka na psacím stole plniti. slibnými rozběhy k veršovanému románu. Ale pojednou Svoboda zase ochabl. Jednoho dne nedostavil se tvůrčí žár do skrání, a místo tajemné duchové hudby znělo v uších zcela prosaické hučení; i jasnÉ obrysy jeho hrdinky zakalovaly se, tratily se jako v mlze; a když začal čísti, co dosud napsal, připadala mu hned prvni stránka tak suchou, tak střízlivou, že mrzutě hodil všechno nazpět do podložky.«

Ostražitá analysa těchto psychologických zápisků osvětlí mnohé z básnického ustrojení Čechova a podá také klíč k správnému oce25

nění jeho veršovnických počátků. Prvotní kořeny poetického tvoření Čechova jsou iracionální, podvědomé, ležíce zcela stranou oblasti ideové; také ona dila básníkova, jichž konečné vypracování ztl ácí se úplně v myšlenkové tématičnosti, ve ztrnulé problematice, v střízlivé tendenci, zrodila se namnoze na opačném pólu psychickém -- v tom shoduje se s jinými básníky ideology, podúva]ícími místo teplné plnostI života jeho myšlenkový refleks, na př. se Schillerem neb I1ebblem. Ačkoliv Svatopluk Čech byl v podstatě povaha nemusikální, ačkoliv nemáme dokladu, že by byl kdy inspirován díly tonovými, ať vokálními či instrumentálními, ačkoliv naprosto neměj hudební kultury, přece základní nálada při tvoření bývala hudební jako u valné většiny opravdových poetů. Ale tento hudební prvek byl prchav~r, průpravný, nestálý a zmizel, jakmile básnický výtvor přešel z oblasti podvědomé do říše uvědomělé činnosti; v definitivních básních Čechových marně hledáme původní musikální prakoncepci, a z jeho veršů nezní k nám melodie spontánllí. V tom se Čech liší od Schillera, který musil tuhou prací uměleckou, směřující k plastickému upevnění verše bojovati proti podvědomé melodice a bezděčné musikálnosti, třebaže jak u Čecha tak u' Schillera prochází poetický výraz namnoze mediem slohu rétorického. Původní hudební nálada přecházela u Svatopluka Čecha záhy v hravé a volné vlnění dojmů barevných a tvarových, zprvu mlhavých a matných, pak vždy určitějších a jasnějších, nadaných kouzlem snových představ, které se posléze promítaly zaokrouhlen~'I11, obrazem. Psychologie tvoření básnického učí, že toto harevné a tvarové stadium trvá tím déle a působí tím intensivněji, čím básník má větší sklon ke kultuře oka, k názoľllosti výtvarné, k umění teplého detailu; chybí-li tato fáze u bezbarvého a abstraktního Schillera, jest značně zdůrazněna a se smyslnou intensitou prožita u Otty Ludwiga. mistra sytého koloritu časového a místního; Svatopluk Čech, nadan)" visuálně a hledící na svět namnoze zrakem malířským. prodlév(Í u tohoto stadia velmi dlouho a velmi zálibně. Ano, podvědo1l1 •. 1 činllost básnická nepovznáší se u něho nikdy nad ně. Kdežto dramatiklllll l-rebhlavi a Ludwigovi byla barevná náladla 'Vlastně pouh}rm pozadím, z něhož se s mimikou a se slovy vynořovaly buď jednotlivé figury neb skupiny postav v určitých dějových situacích, Svatopluk Čech 11lplval na obrazech, které pak uvědomělou čÍnllostí poetickou měnil v děje, vnášeje dodatečně nctoliko ideje, ale i karakteristiku osob. 26

jež, nejsouce vytvořeny intuitivně, nýbrž konstrukčně, pohřešovaly zpravidla životní plnosti a teplé jistoty. Cesta od inspirace ke konečnému provedení se měnila; jen zřídka svěřil se prudké improvisaci a ušel od kouzlení a ochladnutí. Zpravidla leží u něho mezi tvůrčím opojením a hotovým dílem těžká vrstva složité a trpělivé práce stilisační a komposiční, při které řečník a problematik hlasitě se mísí básníkovi do díla, zatím co poeta sám umdlívá přepínánim oné schopnosti tvárné a popisné, která chce zachytiti původní obraz, zjevivší se v okamžiku rozkošné horečky; výsledkem jest nejednou dílo přezralé a vychladlé. Kletby té přibývá s léty, ale již v básnických prvotinách zdá se často naznačena.

Pro nejčasnější verše Čechovy z první poloviny 60. let jest zvláště karakteristick}' nedostatek čisté lyriky: i tam, kde mladistv}' básník se snaží zpodobiti vlastní život citový nebrefleksivni, dává přednost objektivní formě výpravné, avšak rozrušuje ji jednak četnými vložkami meditačními a náladovými, jednak zdobnými a názornými obrazy z přírody a ze společnosti. Proto v Čechových prvotinách, kam řadíme jeho básně vzniklé před »Bouří", hlavní místo zaujímají pokusy o básnickou povídku, kterou někdy vystřidává menší epický cyklus; sentimentální improvisace a malé popěvky v prostonárodním slohu ustupují právě tak jako baladické příběhy, historické neb exotické obrázky s epickým jádrem a drobné ohlasy úsečné epiky lidové.

Nejstarší dvě celistvě dochované básně Čechovy z r. 1862, které vepsal do studentského časopisu »Zora«, jsou epika ryzí: ozvukem školské tetby vznikla mnohoslovná a efektní »Arri-a«, která naivní formou dialogickou, námětem starověkým i puritánskou rozhorleností stojí osamoceně v mladistvém tvoření Čechově; neobratně a rozvlekle sestrojená »Bílá paní« jest začátečnickým pokusem o hrůzostrašnou rodinnou baladu. Ve dvou současných zlomcích, kypících honosným verbalismem, odhaluje se nám ponělmd vniti"ní život mladkkého poety; životní opojení tancem, hudbou, rejem dívčích postav vystupuje přímo, kdežto jakési temné zoufalství neurčitých kolřenů a byronského zbarvení taji se v symbolu málo jasn(;m Tato vznešeně tajemná póza mr)derního rozervance děsícího se záhady smrti narýsována jest ještě na jiném veršovém střípku; ač pravdivěji a prostěji však dovedl Svatopluk Čech již v patnácti létech vysloviti v půvabné drob-

nůstce »Vížka« stesk po venkovském domově a nevinných radostech dětinských! Nepěstoval valně těchto citt1 důvěrné prostoty a osobní Jlěhy; velká většina pololyrických básní z r. 1863 řízena jest tendencí veřejnou, polemikou proti tyranství, vzdorným vlasteneckým nadšením, rozhodným protestem proti společenskému útlaku. Myšlenky ty, :~ež prosakují i ve výpravných skladbách této doby s látkou vlastenecky historickou ueb slovansky exotisující, propukají v ))l\'1ocnáři« tvrdým ~arkasmem, v ))Pochodu'< pádnou rétorikou, v zlomku "Jaks šfastn~", miIostpane náš« štiplavou ironii. Lehce rýmující sextán, jehož trocheje nelekaly se ani výrazové banálnosti ani konvenčnosti v obrazech, dal se cele strhnouti veřejným proudem oposičního ducha a improvisoval na běžná témata, zaměstnávající veřejnost. básně namnoze velmi povrchní. Roku následujícího, kdy byla otištěna první jeho báseň ))Vánoční sen«, hlásí se jakýsi korEktiv. Svatopluk Cech obrací se do nitra a vstupuje tam do očistné oblasti snů: jednou jest to vánoční přelud dětinské mysli, po druhé báchorkové vidění krále vod a jeho luzně vábící dcery, jindy trojí noční obraz opojného tance lásky, rozplameňuHcího hrdinství boje za svobodu, vlídného klidu křesťanské zbožnosti - cyklus ))Snů« zdá se tu b}lti napověděn.

Důležitější však jest rozhodná slohová novota tohoto roku 1864.

Kdežto dotud tíhl veršový sloh Svatopluka Čecha k malebné a řečnické šíři, která opomíjela dělení ve sloky, nevypracovávala nikde kdnotlivého verše v uzavřený celek, libovala si v rozlehlých periodách, osvojuje si Svatopluk Čech nyní dočasně ílsporný způsob prostonárodní písně: každá strofa jest vypointována jako celistvý útvar, výraz stává se úsečným a jaarným, místo dlouhého popisu dostačuje hutné epiteton, básně rozsahu zpravidla nevelikého působi zpěvně. Jest to novější fáze ohlasů poesie prostonárodní, kterou u nás zahajuje I-Iálek v milostné lyrice i v drobných genrových obrázcích výpravn~lch zachycujících rázovité postavičky z naší vesnice; Neruda. baladik a mistr lehce lidového popěvku o těžk}'ch sporech složitého srdce, dovádí tento sloh k dokonalosti. U Svatopluka Čecha v J. 1864-1869 nacházíme tento zjednodušený stručnÝ způsob výrazový v oblasti lyriky i epiky. Naivním způsobem lidové pisně provedeny isou lyrické drobnůstky )~Chudobka«, sloky o dívce s chrpovým věncem a myslivci. );·5vedená«, )~Časná návštěva«, )) Vy jedle dvě«, ))Drótar«, ),Štěbetavá vláštovinko«, ))Snílek«, )Poupě«, ))Pohřeb«; po hálkovsku isou 28

narýsovány několika črtami jadrné figurky d:lusara«, »Kyrysníka«, kdežto v zhuštěných slohách »Dědečkova statku«, "Loupežníka«, »Chaloupky«, balady začínající pádnými verši »OdzvoníJi, odzpívali. slzami se rozplývali«, co chvíli zaznívají ozvuky drobné epiky Nerudovy. Jenom na krátkou dobu osvojil si Sv. Čech tento názorný lakonism nerudovsk~', toliko dočasnč přich~-lil svůj zájem k látká!u í k předm~tům lidové písně, pouze několik básní z této skupiny poja[ do první své sbírky, a vlastně jen k nim vztahuje se programní skladbička »Má poesie« z r. 1869, jíž Neruda se z »Almanachu českého studentstva« podivil neméně než »Bouři« neb capricciu "V klášterním sklepě«.

Studium Jana Nerudy nezůstalo při holém povrchu - r. 1869 SvČech nejen veršoval, ale i cítil po nerudovsku. Oba cykly, vydané teprve z pozůstalosti básníkovy, »Písně tulácké« a »Písně žebrácké". vznikly přímo za mocného dojmu »Knih veršů«, tenkráte po prve vydaných. Pod buršikosní maskou kypivého veselí a nespoutané životní sily skrývá se II Čecha právě jako II Nerudy těžký žal; divoká lehkomyslnost požitku a rozkoše tají u obou nespokojenost s tupým klidem umírněných a usedlých šosáků; dvaadvacetiletý student stavl se s dočasným svým mistrem úmyslně mimo společnost, aby tím volněji mohl kritisovati její řád 3. její mravnost. Tři »písně tulácké« nejsou o mnoho více než pokračování Nerudovy pijácké lyriky »I mělnické skály«; za to v sedmi číslech »Písní žebráckých" sloučil Sv. Čech cizí podněty s vlastními postřehy a idejemi. Střídají se tu motivy běžné v tehdejším českém básnictví s rysy, v nichž můžeme spatřovati první skizzu pozdějších větších skladeb Čechových: v apostrofě otčiny skřípe do bolestného patosu Solcových "Zpěvll svatováclavských« ironická struna Nerudových )}Český'ch veršů«; rovněž Nerudova jímavá naivnost z »Loretánských zvonků« padá 'světlým paprskem do svatovítské elegie Máchovy, jíž se přiblížilo číslo třetí; poslední báseň cyklu zabývá !Se duší mladé prostitutky, právě jak to doporoučel literární program školy Májové, ale s onou melancholií, jíž Sv. Čech rád obklopoval »bledé svržené anděly«. Byl-li v tomto sedmém čísle napověděn čtvrtý obraz »Snú«, lze freiligrathovskou malbu páté básně pokládati za variaci současné »Bouře«, či za náběh k ní, ba v barvitém tom líčení lodi vystěhovalecké zmítané rozzuřenými vlnami naznačeno jest samo jádro »:Evropy«, jež od r. 1869

v různých obměnách Sv. Čech opakoval častěji. Tato jediná báseň z celého cyklu »písní tuláckých« hraje poněkud v svůdných barvách exotismu, jenž se Svatopluka Čecha v 60. létech vždy silněji zmocňoval; ostatní čísla prozrazují .- čtvrtá a šestá píseň nejurčitěji značnou převahu tendence vlastenecké. namnoze zesílené vzdorem sociálním. A to jsou hlavní rysy drobnější epiky Čechovy v této doM, neboť, jak praví v programní básničce sam, jeho poesie )}koronhve se rozstřílené v cár zlatou třísell choulí, divochům zas šípů metá zmar u kožené touly«.

Jako Vítězslavu Hálkovi neb Václavu Šolcovi, tak i Svatopluku Čechovi byl Balkán průchodem ke světu exotických barev a divokých osudů. Prvním pokusem vystihnouti pohádkovou nádheru Východu, která dává skvělé pozadí prudké srážce světa mohamedánského a křesťanského, jsou epické trosky z r. 1863, nadepsané "Prsten«, mající právě jen cenu cvičení v koloritu orientálním. Básník, jenž se nadchl Chocholouškov~'m ».Jihem«, lIálkovou »M.ejrimou a Husejnem« a jenž si vzpomíná i na Lermontova a jeho »Mcyriho«, chce podati úryvek z černohorských bojů za osvobození a kreslí jinocha vyrústaHciho k pomstě. Hromadění jednotlivostí z dějin i z přítomnosti černohorské, kupení pomyslů a názvů z náboženského i státního života tureckého, drobty z místopisu Cařihradu i detaily krajinomalby hor balkánských prozrazují, že v skladbě především se vybíjel exotický pud mladého básníka, ač nikde nezanedbává jeho emfatický verš příležitosti, aby zachytil hrdinský pohyb bohatýrů s touž krásnou mužností, kterou Jaroslav Čermák současně prohlašoval přesvědčivým sv~'m činem uměleckým za vlastní karakter reků i krasavic na Černé hoře. Že Svatopluku Čechovi šlo přece spíše o barevné opojení východem než o slavjanofilskou chválu rekovství černohorského, dokazují osu'dy druhé básně vyvážené z této oblasti, totiž »Otrokyně« z r. 1864, Jejichž nová podoba z r. 1866 sluje »Kaudiotky«; se značnou pravděpodobností ukázáno, že na vznik (lholi básní nezůstala beze vlivu turecká balada Ccypa z Peclinovce »Onos dívky'{. Jakoby pestrými sV~Tmi trocheji parafrasoval některé plátno Čermákovo, předvádí Svatopluk Čech v první versi trh na otrokyně: tureckému velmoži nabízí kupec černobrvou Gruzínku s úsměvem na sněžné pleti, plačící uzardělou Řekyni a posléze bělostnou Černohorku, na níž vše rekovství, vzdor a pýcha; leč Černohorka, než by se stala majetkem

Turkovým, probodává si ňadra kindžalem. Všecko v této básni, vyrovnané do umného paralelismu, působí výtvarným dojmem - i stupnice krásy tří otrokyň; ba Černohorka, která neřeší svého osudu ani úsměvem ani pláčem, nýbrž osvobodivým činem, ještě ve svém skonu zůstavuje barevný obraz: v sněžném prsu krvavá rána, černé oči upřené v sloup; duševního dění básník se vůbec nedotýká. Pod dojmem povstání lla Krétě pozměnil v pozdějším zpracování Čech poněkud zabarvení národopisné, místo tří různých typů žen, zotročených Turky. vystupuje jen hrdinská Krétanka se svou vášnivou matkou, čímž odpadla původní oslava národního bohatýrství černohorského. Za to přibylo dramatického živlU: baša rozpaluje se obdivem a láskou k sličné džaurkyni; v pyšné Kandiotce zraje zrádný úmysl; dcera přemlouvá matku k osvobozujícímu činu a hyne její dýkou, aby se baša jí nezmocnil. V této versi má děj prudčí spád, střídání veršové malby s dialogem vzrušuje, napiatá pozornost čtenářova tuší překvapující rozřešení situace. Ještě větší péči věnoval však básník dekorativně smyslnému zarámování: kouzla štíhlé Krétanky, zahalené do pestrého kroje a ozdobené květy i drahokamy: plesná závrat harému bašova, kde šumí duhový vodotrysk a kde od světlé pleti odalisek i jejich zářivých rouch odrážejí se mouřenínky; tasení bleskné dýky za strakatého roucha - to vše vábilo k sobě poetu nejvíce. Vzpomínka na kavkazské pověstí ruských básnfkú kmitne se jako lehký pablesk v líčení bašově, ale zdaž spÍŠe než Puškin nestál nad kolébkou této básně

Ferdmand Frei1igrath se svými křiklavými barevnými kontrasty, se

zálibou pro efektní cizomluvy vkládané často do rýmtl, s rétorikou sloužící především sesílení názorů? S tímto exotikem setkáváme se i v beztvárné skladbě »tIindu«, kde únos vznešené Evropanky cizincem cizí rasy a temné pleti ukazuje k motivu černocha a bělošky v pozdější );Bouři«, k-dežto jiný současllÝ zlomek »Moriska«, hromadící epické motivy, ale nevyužitkující jich, svým tlustě naneseným španělstvím odkazuje sPÍŠe k Fremgrathovu myšlenkovému protmožci, avšak básnickému spojenci E. GeibelovL Exotismus a orientalismus opanovaly básníka do té míry, že propukají i na místech nejméně očekávaných: jako na Brokovově sousoší sv. P'rantiška Xaverského, mimo něž na Karlově mostě chodíval denně, nesou i v básni Čechově exotičtí kmenevé slávu Tovaryšstva Ježíšova; v apostrofě svobody, kterou se končí třetí verse vysoce osobního »Anonyma«, předvádějí se různí

exotičtí národové jako v panoptiku, a nejinak libuje si ve výčtu cizích kraJu a kmenů zlomek »Nic«; v autobiografickém fragmentu o snílku Jarmilovi vykouzluje zjev mladé cikánky představy liafisových rýmO a Mahometova ráje; v jiném náčrtku, snad patřícím k zlomku předešlému, sní dívka o besedě starců v túrbanech pod palmami; v obou skizzách dotýká se Čech lehkou nápovědí arabské pověsti o beduinském hrdinovi a pěvci Antarovi, která ani později nepřestala ho zajímati, zvláště ústředním motivem silnějšího nad smrt milování.

Slovanský svět nenáleží pro básníka, jenž byl vychován nad verši Kollárovými otcem slavjanofilem, naprosto k exotické dálce; naopak již nejstarší jeho básně, zabývající se dějinami i přítomností Slovanstva, dýší vzrušením, s jakým mluvíváme o bolestech a strastech čehosi velmi blízkého. Psány isou r· 1863, a nad;ení pro polské povstání šlehá v nich vysokými plameny. V mracích nebe zataženého za bouře vidí »truchlé Polsky děti«, určené k žertvě ruskému tyranství a sobectví; z děsivého povstání maloruské »koliščyzny« vyvstává mu ušlechtilá postava Polky kněžny olomiňské, jež na nevolníkovi mstí svou čest; v próse »:Hrabenka Królicka« obměl"íuje se způsobem polonofilským týž motiv; v příznačném »Anonymu« odchází rek od milenky na pomoc tam, »kde bílý orel v krve toku lítému se ubraňuje soku, tam, kde Koščiuško pro vlast viňatý tasí na tyrany meč svůj svatý«. Básníkovi, jenž jinak studiem poesie prostonárodni i mistrů moderních stál blíže Rusku, jevil se boi za samostatnost Polska jakožto jeden z výjevů všelidského zápasu za svobodu a pomáhal mu v proměně abstraktního nadšení liberálního v živou skutečnost.

Ještě jeden současný politický děj zesílil značně konkretní smysl studentův - rakouskopruská a rakouskoitalská válka roku 1866. Ve třech výpravných, ale toliko skizzových skladbách, »Dva voHni«, »Boiiště«, »Noční půtka«, líčí události válečné s rozhodnou sympatií s Italy, avšak s opovržením k Prusům, s rozhorlením protivojenským, ba i s antidynastickými výbuchy; s klidnější rozvahou, založenou skutečně na dějinném přemýšlení, apostrofuje pak básník Austrii, která );upadla V osidla svých soků« a dává si »rváti nejlépejší klénoty z rozčeřených půtkou kadeří« - bohužel právě tato poutavá improvisace časová přetržena jest v samém začátku. Jde-li o historické události a jejich poetisace, nehledá mladistvý Svatopluk Čech pevných a určitých dějů, nýbrž spíše rétorická témata; nikde nelze toho pozorovati 32

přesněji než na fadě jeho skladeb z našich dějin reformačních a protireformačních.

Nejstarší Cechova skladba, vyvážená z dějin násilné rekatolisace, zůstala zlomkem; neobratně rýmované trocheje a daktyly této »Bílé hory«, psané již r. 1863, přestávají právě tam, kde do mnohomluvného líčení větrné bouře a do emfatického a rozcitlivělého popiSu dívčí krásy vniká motiv náboženského sporu mezi katolickou rodinou dívčinou a rekem Janem, »jehož otec sláb a stár fenami byl na mši štván«. Je-li zde nadhozen konflikt budoucího »Václava z Michalovic,<, vane 'kulturní ovzduší tohoto velkého díla, cele vyrostlého z reminiscencí klementinských, plným proudem z básně »Ad maiorem dei gloriam«. Do čtyř rétorických sloh, zdobených tu barevnými cetkami exotismu a onde působivými narážkami polohistorickými,. soustředil rozhorlený básník posměšnou kritiku Tovaryšstva Ježíšova, jehož heslem umně vyznívá každá osmiveršová strofa; v sloce však závěrečné jásá liberalistické srdce poetovo z vítězství osvěty nad jesuity. Tato chansona, která řečnickým spádem. zesílením malebných prvků, účinně provedeným refrénem silně připomíná bérangerovce ,Šolce, byla psána již mimo klausuru konviktu a mimo přísnou kázeň piaristského gymnasia. Jako v ní, tak ve většině skladeb mladého právníka proudí volnější a vzdornějši duch, otevřenějši politický názor; jmenovitě básně psané roku 1868 v pohnuté době české demonstrativní oposice proti dualismu a centralisaci, propukaií v prudký odboj proti současnému útisku. Ale tu se Svatopluk Cech již odchyluje naprosto od Nerudova nazírání, jež zápalnou látku k chmurné a útočné politické refleksi bralo výhradně z přítomnosti; u mladšího žáka Me1ssnerova a tlartmannova přiřčena jest národní historii úloha buditelky politického svědomí. Vášnivě subjektivní výraz dal Sv. Čech této koncepci ve zlomku »Nic«: blaseovanému a znechucenému požitkáři i snílku Václavovi, který o půlnoci osamotňuje po orgii vína a lásky, zjevuje se noční přízrak v podobě jednookého vůdce husitského a volá 'mladého rozkošníka a nihilistu k veřejnému činu. »J ednoho je potřebí, jenž směle život svůj by proto nasadil, přílbu vůle neoblomné v čele, proti výsměchu se ohradil, vytasil meč pro posvátnou věc,..nechaje se zváti blouznivec.« Václav chce uposlechnouti vyzvání tajemného nočního hosta, chce vymaniti se z prázdné nudy nečinného živoření,' chce raději zhynouti v krátkém boji, než. zkomírati vokovech bezúčelného po3 33

žitku; ale v nedokončeném druhém oddílu· skladby prohlašuje skeptický básník noční ten zjev a hlas za pouhou ilusi, která na konec vrhá duši hloub v propast nic oty. Leč sama výzva obrovitého přízraku půlnočního, jest památná: slučuje se v ní politický liberalism s českými tradicemi náboženskými; stavl se tu v účinný protiklad revolučni rozmach r. 1848 a veřejná mdloba reakčni doby; karakterisuH se tu soub.sníci Cechovi v padesátých a šedesátých létech oním způsobem, jejž Cech o pokolení později rozvinu! v celou soustavu »Písní otroka«; čtou! se tu příznačné verše »Zumírali staří hrdinové, falanx nadšeného POkl oku, po nich vzešlo pokolení nové, plémě posluhu a otroků, které II hrnce své milé rýže zapomíná světa celého, podle okovy své hanby líže a děsí se činu smčlého«.

Brzy zhoustlo toto výstražné a dťitklivé Hoční vidění v historickou skutečnost; pro almanach »Ruch« napsal Cech r. 1868 »Husitu na Ba1tu«. liistorickou zprávu o hejtmanu Sirotků Janu Čapkovi ze Sán, který r. 1433 pronikl se svými zástupy až k ústí řeky Visly, kdež »vítěznému vojsku českému jen moře postavilo hráz nepřekročitelnou«, sloučil v epické polovině své' básně s motivem Platenova »Hrobu v Busentu«, kdež, opíraje se o údaj Gibbonův, německý baladik s mohutnou úsečností líčí pohřeb velkého gotského vůdce a krále Alaricha ve sluji pod vodopádem říčky Busenta; vzdálenější obdoby s Puškinov~;m »Padlým rytiřem« a Lermontovovou básní »Památce přítelově«, týkají se podřízený;;:h motivů skladby. Svatopluk Cech proměnil událost v děj a děj rozložil v řadu obrazů, mezi ně vložil dvě efektní slohy řečnického důrazu. To! první výpravný díl· básně. Počáteční strofa prozrazuje, že prakoncepce i této skladby patřila oblasti auditivně: .lvukomalba hromadící útočné souhlásky plynné a hutné vokály široké, zachycuje burácení husitských koles na rozbouřeném pobřeží Baltkkého moře. V zápětí za dojmem sluchovým malebný a hromadný dojem zrakový, jenž účinným svým uspořádáním husitského válečného zástupu s bledým knězem, starým válečníkem, s obnaženými ženami a opálenými bojovníky zdá se bj.-ti přímou reminiscencí na mohutný kartón Jaroslava Cermáka »Prokop Holý a Rokycana v Basileji«; arciť llstřední figuru bělovlasého vůdce husitského vyzdobil Cech lesklejší nádherou kovové záře, než bylo Čermákovi běžno. Ve chvíli, kdy táborskému voH řvou v. ústrety vzdorné vlny mořské, a kdy celý zástup jest nadšeně vzrušen, mění se malba v rétoriku: pádným sl 034

vem pronáší hejtman-kmet, jenž cíti smrt, svou závěti v plné husitsk6 zbroji chce býti pohřben, sedě jako na voze válečném, ve skalní sluli. těsně při mořském břehu, >}zkamenělý věkovité slávy české strážce«; příklona k mohutné závěrečné pasáži Heinových »Dvou granátníků4/; jest nepopěrná. A však báseň nekončí se obrazem pohřbu a hrobu Husity na Baltu, třebaže závěr o hlasném kypění Oaltu u posledního stanu hrdinova, jímž vyznívá šestá strofa, má prudkost vyvrcholení; v druhé své tásti přechází historická romance v tendenčně zbarvenou visi přítomnosti. Přechod od výpravné části básně k dílu druhému, kde malebné vidění stupňuje se v důrazné memento, proveden jest formou důrazného kontrastu; proti husitské velikosti staví se současná naše malátnost, kdy »pěst hnije, Evropou co třásla«. Leč z této mdlobné nálady, přenáší se obraznost Čechova opět k pobřeží moře, kdysi slovanského: tváří v tvář hrobu českého hrdiny ukrytého v baltském pobřežním útesu prožívá básník přímořskou samotu divoké přírody severské, prožívá divoké hrůzy bouře na vlnách, která ničí koráb, prožívá děs lodního hlídače,' když uzří strašnou a tajemnou podobu Husity, jakoby připraveného k válečné písni a trestajícímu útoku. S pravým básnickým taktem Čech, jenž v čistém liberalismu úplně ve své ~kladbě opominul náboženské stránky husitství, použil veškerých prvků tendenčních jen k zvýšení vzdorné a chmurné nálady v tomto svém prvním, opravdu mistrovském díle, o němž svorně pracovalo jeho barvité umění sytého a názorného slova i jeho záliba pro vznosnost a pádnost řečnickou; při rozeno, že zvukové i malebné hodnoty strhuJíc1 té básně doznaly obdivu jak hned po uveřejnění II mladistvého Vrchlického, tak skoro padesáte let později v kritickém ocenění Šald·)vě a Theercvě. Kdetto v předcházejících »Kandiotkách« bylo na básnickém procesu zúčastněno hlavně jen oko, zachycující barevný povrch místní dálky, přihlásil se v »Husitovi na 'Baltu« o podíl také sluch, aby vyňal rytmus velkých událostí z dálky časové a aby dějové tempo znásobil divoce živelnou hudbou rozbouřeného moře. Ale tato dálka časová jest pouze zdánlivá: Svatopluk Cech jí nepřeklenul toliko teplou a výraznou názorností svého sytého verše, ale i vášnivým zaujetím své myšlenky, která v hrdinství dějinném vidí závazek pro přítomnost a osvobození z iejí mdloby,

Na téže zásadě jako »Husita na Baltu« zosnován jest i »Buben~, psaný rovněž r. 1868: historický obraz z válečného hrdinství českého 3* 35

vzat jest za záminku tendenčnfuo projevu dobového, v němž se právem spatřuJe silný ohlas veřeJné nálady studentských a dělnických bouří za režimu Beustova. Umělecky nevyrovná se úsečný a lidově zjednodušující »Buben« nikterak malebně rozvitému a zálibně propn\covanému »tlusitovi na Baltu«; výrazová neobratnost provází v něm nedostatek reálného názoru a přesnost časového uměštění... místo mohutné episody z husitských bojll předvádí básník jakýsi obecný a matný výjev ze zápasů o prastará práva národní. Také v »Umírání«. psaném o rok později, setřel Cech všecky znaky, které děj poblyrický by mohly časově a místně zařaditi; nadšenec svobody umírající v přeludu, že účastní se bitevní vřavy přinášející volnost, nemá individuálnčjších rysů vůbec. Leč poeta dovedl jej obestříti takovým kouzlem nálady, že mládež spatřovala v něm přímo vyjádření sV}'ch horoucích svobodomyslných snah. doJista matných a neurčitých, ale ozlacených září mladosti, čímž báseň se stala přímo dějinně památnou. Vystihnuv několika stručn)'mi a pevnými rysy scenerii, kde v náručí matčině dokonává mladý snílek, Svatopluk Cech rozpoutává v kypivé a barvité rétorice proud řeči umírajícího horlitele, opojeného posledním přeludem; v každé strofě suchá, střízlivá odpověď matčina vydražďuje Jinocha k většímu paroxysmu, až nadšenec klesá mrtev po zápase, jejž jeho obraznost považovala za hrdinství v bitvě. S výmluvnou vášnivostí valí se hořečné představy skonávaiícího: hned v nich nabývá vrchu živel auditivní, když duní válečná vřava, hned proniká záliba básníkova zraku pro třpyt zlata, blesk ocele, svit hvězdy, hned honí se obrazná touha ve volném vzduchu lesni samoty: co jindy snažil se ovládnouti slovesnou kázní v jednotný celek, to zde může se v smrtelném přeludu mísiti a proplétati. A hle, tato skladpa, tak příznačná nejen pro Sv. Cech a samého, ale i pro celé pokolení z konce šedesátých let, ukazuje prá.vě k těsné souvislosti s tradicí. Sv. Čech podal totiž v »Umírání« volnou a umělecky soustředěnou parafrasi proslulé básně, v niž »Ml<idá Čechie« doby předbřeznové nejvýrazněji se vyzpovídala ze svobodOmyslných svých tužeb, I>Mrouciho bojovnfka« od V. B. Nebeského. Dějový rámec, psychologické motivováni, celková nálada ziistaly stejny;. jen místo náhlého vzplanutí stařeckých sil nastoupilo nadšení jinošské, zbytečné alegorie smrti a anděla zmizely; legendární narážky o Blaníku a svatém Václavu byly potlačeny. Tolik jest však jisto: svobodomyslná mládež z r. 1869 snila 36

o volností a o slavném boji za ni zcela tak, jako její otcové r. 184Z a vyjadřovala své tužby zpÍlsobem velmi obdobným· -

Lehkému humoru a neškoůné satiře přiřčen jest v mladistvém veršování podíl zcela nepatrný; umělecky stojí tyto pokusy dosti nízko. Žertovná romance »Panoš«, napsaná v sextě, bujná parodie o traktéru konviktu v Klementině »Elegie u hrobu Skřivánka«, impro'lisovaná v septimě, jsou nevinné hříčky studentské; politicky pointované posměšky z prvních let universitních »Kmotra Vošatky kandidátní řeč«, a »Královská idyla« beze vkusu a beze vtipu komentují veřejné události po zpLlsobu tehdejších časopisů humoristických. Teprve r. 1869 podařilo se Sv. Cechovi po prvé to, čím později okouzlUjí jeho veršované báchorky a co jest snad dědictvím heinovským - volná hra čtveračivého a laskavého rozmaru chytá do pavučinových svých sítí jepice lidských zvráceností; šprým i satira podávají si ruce. Vtipná romance »V klášterním sklepě« jest moderní obměnou středověkých svárů vody a vína a při tom dobrodušnou satirou na kláštery; barevný exútismus vážných básní Čechových mění se tu v duchaplnou kar akte .. ristiku jednotlivých národů vinařských; epiteton, termín odborný, jazykový vtip jsou úČinnými pomůckami situační malby. Půvabná tato drobnůstka má ještě význam jiný, ukazujíc, jak též humor na vzdušných křidélkách unášel básníka na cesty, vedoucí k velkým skladbám pozdějším: jet v básni »V klášterním sklepě« ukryt nejen motiv osmého příběhu »Petrklíčů«, ale napověděno také leccos ze vstupního klementinského výjevu »Václava z Michalovic«.

Mezi četnými veršovanými střípky z r. 1863 dochováno jest také otevřené přiznání o dalekosáhlých plánech mladičkého poety a o stálých nezdarech provázející toto vytrvalé úsilí vytvořiti rozlehlé skladby. }}Chtěl jsem psáti básně velikánské, romány a širé epopeje, ale bujnost vrtkavého mládi novými vždy obrazy a city předurčený chod jich rušila.« Trosky takových rozměrných děl převyšují kvantitou dokončené kratčí básně Čechovy a vyplňují léta 1863-1867. Ve shodě s oběma básnickými mistry šedesátých let, s V. Iiálkem a O. Pflegrem Moravským a ve vleku velkých vzorů západoevropských i slovanských, pokouší se tu Sv. Čech o veršovanou povídku byronskou a již v těchto iuveniliich činí krok, který- za hranicemi i u nás znamená vzestup od schematického a namnoze odtažitého subiektivismu Byro .• nova k teplé malbě současného života a k otevřené ieho kritice. Auto-

biografický hrdina Čechův, snilek a sentimentalik, zpravidla prchá ze smyslového a citového zajetí mladé lásky buď sladce bezobsažné neb žárlivostí otrávené, aby vstoupil činně do veřejného ruchu, jejž pak básník snaží se zobraziti. Kdežto ryze výpravné delší básně Čechovy z této doby, v nichž není subjektivního obsahu, na př. naivně romantický příběh hradní »Nepřítel«, či hrůzostrašná fantasie klášterní "Mnich«, pro kterou byl snad čerpán podnět ze stejnojmenného proslulého fragmentu Máchova, neb obě již uvedené ukázky modního exotismu »Moriska« a »Iiindu« jsou psychologicky i básnicky zcela bezcenné, nelze naprosto pominouti čtvera zlomků, do nichž skladatel vložil nejeden osobní zažitek a mnohý názor studentských svých let· Nejpozdější z těchto náběhů k povidce veršem jsme již poznali: jest to úryvek »Nic«, psaný r. 1867, v kterém básník, prohlédající průzračkou škraboškou reka Václava, burcuje se husitským přízrakem k činu.

Ostatní tři, značně objemné trosky pocházejí z doby Čechova přechodu na universitu a zauiímaií ve vydáni prvotin daleko více než sto tiskových stran. Básnická fonna těchto tří »pokusů o jakýsi český román ve verších« jest zárove'ií epigonská a neobratná. Pt1vodně Čech se snažil postihnouti lehkou výpravnou eleganci »Evžena Oněgina«, odkudž první dva fragmenty přejaly členění strofické, leč záhy upadl v matnost a těžkopádnost tlálkových básnických povídek. Základní plán tratil se mu pod rukama, které umdlely již příliš širokou exposicí. a tak děj i s konvenčními postavamI se rozplýval. Nevýrazná mluva, často titěrná svými deminutivy a přesládlá sv}'mi epitety vzpírala se jakékoliv snaze karakterisační a povážlivě dusil bombast citových částí každou ostřejší reálnost. Za to mají tyto tříštky z dUny epického začátečníka značnou cenu jako dokumenty jeho vnitřního života, zvláště pak jako konfese erotické. Životopisec Čechův zaznamenává, jak právě v době, kdy vznikaly lehce stilisované lyrické zpovědi v polo!epickém rouše, prožíval Svatopluk Čech ony krise své citovostill z nichž až hluboko do mužných let čerpal pro svou zdrželivou a naivní koncepci lásky k ženě.Stíhlá klobúcká tmavovláska řeckého profilu, Růžena Kubrova, kterou na rozhraní gymnasia a university miloval málomluvný a exaltovaný student vranský mlhovitou láskou plachého platollika, zůstala mu dlouho básnickou inspirací. I když překládá hlavu mladistvé svojí vzněcovatelky ze snědého koloritu do plavých tónů, 38

kreslí podobiznu pi'tvabné družky svých prázdninových kratochvílí na Perucku: potlačuje útnyslnč rysy škádlivého šibalství, které jej ve skutečnosti dráždily a znepokojovaly; zesiluje na obraze něžnou oddanost, plaché snění a prostou gracii, jež si v studentské sentimentálnosti povyšoval do oblasti nadzemské; zasazuje rád zidealisovaný portrét dívčí do rámce nevinné a svěží přírody, která se v Poohří usmívala klidnými vděky na selanku jeho oktavánského milování. Resigno:. vaný básník v elegickém závěru svých vzpomínek i zestaralá jeho klobúcká přítelkyně v přiznání hodnověrném dosvěd6Hi, že prožili spolu jen počátečné a dopola neuvědomělé tuchy slmtečneho románu erotického, a jejich odraz promítnut jest i v autobiografických těch zlomcích: nesmělé hry zrakil, úsměvů, Stiskli ruky, monologická blollznění při pohledu do kraje neb na zhvězděné nebe, citové opojení prvního pocelu, ale i kruté napětí žárlivosti, kterou pocifoval Svatopluk Čech k svému bratru - tot celý obsah milostného vztahu, přerušeného v časných rozpucích. První doba studií universitních přinesla Čechově erotice druhý význačný motiv, který od "Anonyma« z r. 1865 opakuje se v jeho básních velmi často, rozmanitě obměi'iován čl pointován: téma nesmělé lásky jinocha demokrata k mladé šlcchti(i!č. Jako neurčitá a smytá vzpomínka časného dětství zůstala lnu představa mladiéh ch baronesek ViIlaniových, s nimiž si v pěti létech hrával na Střížkovč: připomínal si je jako duhový pozdrav nezn<imého vytouženého světa. Neiinak sníval devatenáctiletý právník o komtesce paláce Aehremhalova, již pozoroval z oken studentského bytu a kterou v abstraktním blouznění milostném uctíval jako neurčitou, p{lvabnou vidinu, nepřeje si ani poznati blíže reálného jejího zjevu. Opčtně spokojil se poulIl-m tušením, pouhou mlhou, pouhou nesmělou možností, a ani jako človčk ani jaKO básník neprojevil odvahy a schopnosti vybaviti z tohoto citového oparu dramatickou skutečnost lásky uvědomělé a plnokrevné: íntelekt a vášeň jsou u něho vypověděny z oblasti erotické, kde vládne pouze sentimentálnost.

Avšak oku pozorněji 'čtoucímu ncmtlže uniknouti ruh tohoto naivního platonismu· Básník proto tak horoucně obrací své zraky k nevinným a pokorným dívkám prostéhJ srdce, aby unikl smyslnému pokušení, jímž rnu hrozí knisl1é :t útočné svůónice z rodu dospělých a sebevědomých žen; modlí se proto s vroucností tak dilraznml k ženině duševnosti, protože propadá často svodu její pleti, jejích obnažených

půvabů, její rozkošnické moci; tento serafinislll jest nal1moze pokuse~ o čestné rozřešení wielandovského konfliktu mezi platonismem a smyslností. Budoucí básnfk »Adamitů« napsal v této době prvního uvolnění se z kázně konviktu pouze apoteosu dívčí nahoty skladbou »V pitevně«, kde snad mu na mysli tanul obraz Gabriela Maxe, ale nadhodil v jednom veršovaném zlomku také oba hlavní erotické motivy prvního svého velkého díla, motiv Adamllv i Sulamitin.

Z r. 1865 zachovány jsou v pozustaloSoti Čechově dva velké veršované fragmenty, oba beze jména, bez počátku i bez závěru, první obsahu výlučně erotického, druhý se směsí poesie milostné a svobodomyslně. První zlomek má jediné pásmo dějové: dva mladí muži stravují se nejistotou a žárlivostí lásky k téže dívce, v níž není nesnadno rozeznat! podobiznu Růženy Kubrové, . kolísající mezi Svatoplukem a Vladimírem Čechem. Zlomek druhý stojí značně výše: názornější a plnější verš pomáhá nakresliti postavy ostřeji a podati scenerie barvitěji; děj jest daleko životnější a hojnější. Básník umí již sloučiti v dějovou jednotu několik motivu: jeho hrdina Jarmil stoji <mezi dvěma ženami, svůdnou a smyslnou hraběnkou a prostým, čistým děvčetem z lidu - a jako v erotice jest rozpolcen i v myšlení mezi požitkářský materialism a mezi lidovou svobodomyslnost směru čistě idealistického, slovem: Jarmil jest praeformací Adama a jako Adam rozhoduje se ovšem též on pro dívčí ctnost, pro službu svobodě, pro idealism. Hraběnka, v níž Svatopluk Cech chtěl zobraziti ženství smyslné a rozkladné - zdařilo se mu to nevalně, ježto jeho výraz se' potácí mezi karatelským rigorismem a nevkusnou materiálností jest skizzou k Sulamitě: přesycená a zkažená rozkošnice toužÍ po očistě pravou láskou a jsouc odmítnuta, mstí se; jejím návodem iest Jarmil, demokratický pěvec svobody, jat a uvězněn. Plán, široce exponovaný a velmi zběžně načrtnutý, poskytoval mnohou možnost: v hovorech J armilov~Tch se zrádným přítelem Otakarem měly býti projednány hojné otázky současné: rek měl býti postaven doprostřed svobodomyslného ruchu mládeže; v postavě hraběnky i v řečech jejích chtěl Svatopluk Čech kritisovati šlechtu a její morálku.

Nedokončiv ani nepropracovav této básně, Čech přece neodložil jejích motivů, některé opakují se v nevelké básni »Osud chuďasa«, v níž propuká živý sociální zájem, jiné tvoří útky v osnově rozlehlé skladby )Anonym«, která rozsahem stoji v čele Čechových prvotin. 40

Básnická pozt1stalost Cechova i jeho srdečné vzpomínky na dobu literárních začátků poskytují nám vzácnou možnost· sledovati zevní i vnitřní historii »Anollyma«; onde poznáváme trojí jeho formu z let 1865 a 1866, tuto vylíčen jest jeji vznik v poutavé souvislosti se studentsko-literárním sdružením »Ruch«, kde mladičký jurista »Volný« sklidil obecný obdiv, když recitoval veršovanou svou povídku. Její první krátká verse, počínající oslavou básnické ctižádosti a končicí larmoyantním výjeven1 štědrovečerním, shoduje se přesně se vzpomínkovým údajem, který »Anonyma« vykládá jako poetické zpracování flirtu s oživen}'m oknem Aehrenthalova paláce. ))Moje fantasie vnikla směle do samého paláce a zapředla mne v milostný poměr s něžnou šlechtičnou, kterýž se stal předmětem dotčené lyricko-epické básně.« Vše jest v tomto znění jen matně napověděno, psychologická motivace zcela chybí, bezejmenný básník i mladá kněžna okouzlená jeho písní, zůstávají pouhými stíny až po závěr skladby, kde jemná aristokratka vdává se za šviháka, a poeta hyne na štědrý den; nepochopitelným nechal Cech svůj hlavní motiv, že básník chtěje si uchovati úplnou volnost pohrdl rukou mladé šlechtičny, již skutečně miloval. Ve druhém a jmenovitě ve třetím, nejrozsáhlejším zpracování, kde i dikce nabyla živé názornosti, mění se báseií podstatně a pozbývá mlhovitostL Láska ze vzdáleného platonismu stupňuje se v živou vášeň, básnfk se s mladou aristokratkou skutečně stýká, dobývá si jejího srdce,. ale ocitá se tím v konfliktu se svobodomyslným svým přesvědčením. Tak - stejně jako v druhém, delším fragmentu z r. 1865 - vniká do koncepce původně ryze erotické prvek liberálně tendenční: Čechův hrdina PDvrhne šlechtickou společností, aby mohl písní burcovati veřejné svědomí lidu, jest žalářován, pokusiv se o únos urozené dívky a umírá' mlád ve vězení, když jeho píseň roznítila v lidu nadšený boi o svobodu. Zdůrazněním svobodomyslné tendence v látce podstatou milostné, sloučením ducha básnického s revolučním nadšením uvolňujfcím od krutovlády, kultem básníka jakožto vyvolence božího a vůdce národního, Svatopluk Cech přiblížil se v ))Anonymu« velmi těsně k Vítězslavu Bálkovi a k jeho básním lyrickoepickým. Z nich skoro současně s y,Anonymem« vyšel ))Goar« a působil na mladého byronovce silným dojmem; neni náhodou, že ))Anonym« konči se apotesou svobody v témže hymnickém slohu, jakým psána jest apostrofa volnosti, »zlatého věna národi'l«, postavená v čelo »Goára«.

Ale již r. 1866, když dal })Anonymovi« úpravu definitivní, byl Svatopluk Čech daleko vice než pouhý nohsled Hálkův. Kdežto právě "Ooar« trpí odtažitou mátožností, použil Čech v konečné for,mě »Anonyma« všech příležitostí, které dovolovaly mu uvésti do děje rušné výjevy kypící životem. Tím, že hrdina poslední verse )}Anonyma« hledá styk s milovanou princeznou ve společnosti, nabízelo se Čechovi, aby společnost tu karakterisoval - a tak prožíváme s ním hostinu u knížecího mecenáše, divadelní představeni, ruch na kluzišti; sentimentální výlevy ustupují životným popisům v dosti pružné mluvě konversační a s hojnými šlehy satirickými i nápady humoristickými. Mladý začátečník, za nímž sotva se zavřely brány gymnasia, zvítězil již r. 1866 v soutěži s uznaným vůdcem tehdejšího básnictví českého, s Vítězslavem Hálkem; avšak pouze skromný kroužek studentský dovídá se o tomto úspěchu. Uvědomoval si tenkráte Svatopluk Čech sám, jakou vývojovou odpovědnost přejímá v básnických svých povídkách byronských? Nepřiznal se nikdy, že cítil cokoliv podobného. víme pouze, že Hálek mu byl auktoritou, zneklidňující jeho ctižádost. I v onom útvaru básnickém, jenž nejméně hověl jeho nadání, měřil se s tvůrcem »Careviče Alexeje« a »Záviše z falkenštejna«: v oboru dramatické básně.

Když r. 1867 ve zlomku »Nic« Svatopluk Cech se sám soudil a odsoudil postavou blaseovaného požitkáře Václava, připomenu! si, že již ani divadlo, druhdy vydatný zdroj nadšení. nedovede ho vytrhnouti z nečinné otupělosti; i povzdychl: »J ak jsem do krás Shakespearovy Musy noříval se s tichým úžasem. lásky vzdech a divoký sten hrůzy v duši mé se střetal s ohlasem. A teď Thalie i Melpomena pozbyla svých opoiiV"~;ch čar :prol mne, svého nebeského věna, vezdy nudný mi repertoár.« Ohlasy těchto mocných dramatických dojmu z knihy i z divadla můžeme sledovati kromě nadšeného proslovu pro ochotnické divadlo ve Vraném z r. 1864 i v scenických pokusech horlivého obdivovatele Shakespeara a Schillera, dochovan~kh v rukopisné pozl1stalosti. Úplně mimo hranice vážnějších snah slovesn~rch stojí čtyři zlomky veseloher, psané v létech 1864 a 1865 a podnícené asi potřebami prázdninového jeviště na venkově, pro něž Čech skládal také proslovy: drsná komika, plýtvající šaškovskými situacemi a hrubě burleskními vtipy, začátečnická kresba směšných ncb pitvorných postaviček ve způsobě Klicperově, snaha po 42

obmezení scénického aparátu na míru nejmenší ukazují velmi názorně~ že vyráběje tyto frašky, měl Čech na mysli studentské ochotníky ve Vraném a jejich partnerky Z veseloher první má látku studentskou. druhá s nadpisem »Kdo tu přece poroučí?« a s názvuky na římskou komedii v prologu, scenuje ošumělou látku námluv starého vdovce u mladého děvčete a oživuje ji komickou figurou nedovtipného sluhy; třetí zlomek činí náběh ke komedii z lesnického života, vtipu velmi drsného, kdežto versovaný výstup posledního fragmentu, nadepsaného );Oenij« persifIuje beze vkusu postavu přepiatého rýmotepce. napovídaje mimochodem pozdější Čechovy kandidáty nesmrtelnosti.

Za to třem Čechovým rozměrným náběhúm k dějinu}'m tragediím psaným v šedesátých a sedmdesátých létech nelze upříti snahy P(I básnické velikosti. Nadšenec pro »Dona Carla« a pro »Wallensteina< hledá ji tam, kde ji doufali nalézti všichni epigoni Schillerovi; pod mohutnými konflikty v historii, nazíran0 s idealistickou povšechností. chce básník uhodnouti hybné síly, určujíci vývo.i n{lrodnÍ, ale při tom neopomíjí nikdy položiti důraz na erotické a rodinné zápletky mezi hrdiny svých truchloher, dějinnou pravdu rád obětuje záměrúm dramatické logiky. Ve volbě látkové přimyká se k české tradici divadelní šedesátých let: dvakráte beře námět z dějin ruských, kam naše dramatiky po prvé odkázal F. B. Mikovcc a kam sáhl i V. Hálek pro téma první své tragedie; jednou soutěží dramatem ze zápasu Přemyslovců XI. včku o trůn a z historie rodu Vršovského nejen s Klicperou, Hněvkovským a Máchou, ale i s F. V. Jeřábkem a O. Pflegrem Moravským. Velké vložky lyrické a hromadění živlu rétorického přejal dědictvím po Schillerovi, kdežto prudké výbuchy vášně a groteskní humor některých podružných pos1av jprozrazuje školu Shakespearovu; ježto však Čechovy figury nakreslené pouze v obecných obrysech a s gesty málo individuálnimi, jsou založeny spíše citově, nejsou násilné a barbarské činy jejich v takovém rozporu s povahovým j;ídrem jako u rozumujÍCÍch a z chladné rozvahy jednajících dramatických hrdinů Hálkových. Čech, ,jenž po těcl.ltO scenických prvotinách na celá desetiletí odložil formu dramatickou a jen v epických svých skladbách některé části prováděl čistě dialogicky, nestvořil těchto tří her, z nichž pouze jedna byla dokončena, z vnitřní Ilutnosti tvůrčí, která by v dějinách neodbytně hledala a nalézala svár a napěti sil, ale nebyl veden ani zálibou divadelnickou, jež má před

oClma rušnou plnost scénického života - toho všeho není v těchto pokusech; vzešly spíše jen z literární nápodoby a mají cenu vážných cvičení v poetisaci historických námětů.

Celistvě dochovaná čtyřaktová tragedie >'Dimitrij« z r. 1864 nesouvisí ani s proslulým zlomkem Schillerovým, ani s příbuznou tomu hrou Mikovcovou, která právě tehdy byla znovu provozována. Postavou tverského knížete Dimitríje Michajloviče, do niž vtělil svou junáckou představu hrdinstvi, ale i svou autobiografickou podobiznu byronského snílka, uvádí nás básník, podobně jako Slowacki ve svém scenickém zlomku o Michalu Tverském, do zápasu slovanského Ruska s T atarstvem v XIV. století; křesfanský a slovanský rek, jenž roste akt od aktu, nestojí však jen v nenávisti proti sveřepému chánu Usbekovi, nositeli asiatství a krutovlády, nýbrž ocitá se také v prudkém konfliktu se svým svědomím, nebot jest milován chánovou dcerou Miriam, vášnivou krasavicí z rodu pozdějších epických hrdinek Čechových. Svatopluk Čech nerozřešil ani tohoto konfliktu, který poněkud připomíná zápletku z básně »Anonym«, ani nepokusil se psychologicky prokresliti a domysliti figuru Miriaminu; nemotivovaným zvratem snad převzatým ze Shakespearovy Anny v Richardu lIl·, zamiluje se sUčná Tatarka nad mrtvolou svého vyvolence Jiřího do jeho vraha Dimitriie, náhle sešíli, když otec odsuzuje Dimitriie do žaláře a k smrti a těka po jevišti podobna Ofelii, posléze však poskvrňuje své ruce vraždou Ivana, jenž zradil Dimitriie, takže závěr tragedie mokvá krví. Nepropracovaný dramatický děj zastřen jest hojnými shakespearovskými vložkami šaškovskými, úponky lyrickými, květnatými monology, v nichž vyprávějí se sny a vzpomínky, barvitým líčením leckde pohádkového zbarvení, patetickými výlevy vlasteneckými a svobodomyslnými, v nichž jsou již napověděny. tirady pozdějších epických skladeb Čechových o bojích za národní práva a politickou svobodu. Ze zdobných těch součástek hlásí se kromě básníkovy oddanosti Rusku též jeho exotickÝl'.:.zájem o asijské prvky ve východní vzdělanosti, jakého neměli starŠr'-'divadelníci čeští, -líčili-li utkání se Slovanstva se světem tatarským.

Prudčí historicko-politické napětí ovládá druhou scenickou práci Čechovu z ruskýc,h dějin, několik to skrovných výjevů z prvního a druhého dějstvÍ ~Dímitrije«, jež Čech napsal někdy v létech sedmdesátých; kromě hry Mikovcovy přiblížily mu látku Ižidimitrijskou asi 44

také drama Chomjakovo a dvě povídky, Čelakovského překlad z vypravování o Agaj-chánu a Chocholouškův příběh. »Dimitrij({. Již Schiller posunul ve velkolepém svém zlomku o temném samozvanci XVII. století značně do popředí národní a politický konflikt mezi Rusy a Poláky a přiřkl tragickému svému reku úlohu rozhodovati tento odvěký zápas dvojího národa a dvojí kultury ve smyslu vyššího politického pojetí; také y Puškinově dramatické básni »Boris Godunov«, jež oživuje totéž převratné období carských dějin po Ivanu tlrozném, prosvitá poněkud toto významnější pozadí, za to Schillerovi J)ókračovatelé a soutěžníci v Německu padesátých až .sedmdesátých let, na př. Bodenstedt, Kuhne Ia :Laube, snížili mohutný námět na pouhou hru úskočných zápletek, kdežto v Hebbelově pohrobní trosce jest znovu látka nazírána s hlediska světového sporu kulturního. Cechovy výstupy z prvních dvou aktů, kde kypí prudká životnost, sesiluii ještě Schillerovo vyhroceni. Ocitáme se v soumraku panství násilnického tyrana caře Dimitríje, kdy polské nebezpečí takřka podrylo základy říše; postava nepřítele Poláků a odpovědníka samozvancova, knížete Šujského, rýsuje se děsivě v pozadí každé scény. Jako Schiller, Puškin. j řIebbel vložil také Čech do svého dimitríjského zlomku lidové hovory, aby v nich se vy chvěla dobová nálada a vybilo se jeho vlastní, rozhodně protipolské stanovisko; kromě nich načrtl ještě jen výjev se šaškem na doklad, že i tentokráte míní použíti prvků shakespearovských.

Časově leží mezi ruskými tragediemi zlomkový pokus o truchlohru ze staré historie domácí, z něhož vypracováno něco vÍCe než první dvě dějství; titul kolísá mezi označenim >,Svár bratrů«, »Přemyslovcfi svár« a »Oldřich a Jaromir«. Látka, kterou si Svatopluk Čech vybral z rodinných svárů Přemyslovců a z. jejich zápasu s Vršovci, patřila k nejoblíbenějším námětům české i německé romantiky. Románově zpracovali ji od konce XVIII. věku do třicátých let němečtí spisovatelé G. li. Iieinse, L. J3echstein a J:. Dietrich, epicky pokusil se o ni J.- B. Rupprecht; významnější však jest jeH osud v písemnictVÍ dramatickém. V době, kdy i velký Grillparzer pomýšlel na dramatisaci osudů Jaromírových, přešla pražským jevištěm historická hra W. A. Gerleho o knížecích bratřích Jaromírovi a Oldřichovi, a třebaže nedostalo se ji ani úspěchu divadelního, ba ani vydání knižního, podnítila přece českého spisovatele k pokusu

4.5

scenickému; jest )Ull »Jaromír«_ »smutnohra v pateru dějstVí~ od Šebestiána Hněvkovského, vydaná f. 1835. V úvodu tragedie své vokusiI se Hněvkovský dokázati, že krvavý námět tento obsahuje »tragickou dústojnost« a v provedení skutečně zdůraznil ve vypravování kronih:y Hájkovy o trpném Jaromíru, šlechetné Střezislavě a úskocném Kochanovi prvky dramatické - tím všim ukázal úctyhodný ochotník v poesii scénické k hodnotám romantického tohoto úseku z děiin Přemyslovců. Již Karel Hynek Mácha, jehož náčrty k »Bratřím« spadají přibližnč v dobu, kdy opus Hněvkovského vyšlo tiskem, vytěžil z kchtn hodnot pokud možno nejvíce, daleko více, než Václav Kliment Klicprra v cpisodické své činohře »Boleslavovci« (vydané r. 1863); na Máchovy dramatické zlomky navazuje r. 1865 přímo Svatopluk Čech. Vydání Máchovy pozůstalosti z roku 1862 obsahovalo také zlomky výpravné i dramatické, z oněch Čech čerpal snad podnět pro svého »Mnicha«, mezi těmito nalezl i náčrtek truchlohry o pěti jednáních »Bratři«, z níž Mácha vypracoval na čisto toliko první výjev prvého dějství, kdežto pro ostatní akty si pořídil jen stručné skizzy s několika dialogickými i monologickými odstavci. Mácha založil si tragedii svou velmi široce. Kromě knížat Jaromíra a Oldřicha, kterým byly přisouzeny hlavní dramatické íllohy, měl vystupovati také Boleslav Ryšavý jakožto stín hrůzné minulosti rodu Přemyslova a mladistvý Břetislav, příslib a záruka to čestné budoucnosti rodové i národní; naproti Přemyslovcům navzájem se vraždícím měli se výstražně tyčiti vládychtivi Vršovci, pronásledující rodinu knížecí stál~'m nepřátelstvím a vždy novými ukrutnostmi. Děj, do něhož Mácha nemínil vložiti konfliktů politicky dějinných, byl osnován jakožto přísné drama mravní odplaty: básník vytkl s{lm v základním nárysu hlavní ideu slovy: »Všichni se tisknou k vládě neschopní, ku vládě, jeden hubě druhého. Tak vládne Nemesis; nechavši nehodné vlády, aby sami mezi sebou se pohubili, vede nejhodnějšího vlády ku vládě.«

Čech přidržel se ve své hře dosti ,těsně dějového uspořádání Máchova, jež se podstatně liší od pojeti Hněvkovského, avša"k místo mravní filosofie, v níž se zalíbilo žáku německé metafysiky, zdůraznil principy dějinně politické - v zápasu Vršovců s Přemyslovci chtěl lJaznačiti sráiku domácí vzdčlanos!ti s cizomilstvím a boj náJodní demokracie proti zněmčilému tyranství; proto Kochan Vršovec, II 46

Máchy démonický svúdce, v podání Čechově stoupá a získává si sympatií. Jako u Máchy počíná se děj propuštěním Oldřicha, jejž oba. básníci líčí jakožto zuřivého a pomstychtivého vášnivce; jako II Máchy jest Jaromír povaha bázlivá a slabošská, vydaná na pospas divo~ kému Ukrutenství bratrovu; jako u Máchy rozdmychuje Vršovec Kochan rozkol mezi ohčma Přemysl ovci, avšak má větší vliv na ukrutníka Oldřicha než na zbabělce Jaromíra; jako II Máchy dává Oldřich koncem druhého dějství oslepiti bratra. Až potud, celkem ve shodě s Máchou, dovedl Čech dramatický děj; z několika dalších načrtnutých výstupů poznáváme jen, jak Oldřich ani nejlepšími rádci a phíteli svého rodu ani vÝčitkami svědomí nedá se svésti s příkré a zúhubné stezky. kam jej zlákal úskočný obmysl Kochanův. Exposice dramatu byla provedena tak rozsáhle, že provedení převyšovalo síly mladého Lásníka. Svatopluk Čech mínil obklopiti jak knížata Přemyslovská tak Kochana Vršovce zástupem stoupenců, které chtěl před~ váděti v rušných hromadných výjevech; pokusil se vpraviti do truchlohry také živel ženský postavami Boženy, obklopeně vzpomínkam i na patriarchální idylu domova, a Jitky, ctižádostivé kněžny, odkazující manžela stále k Německu; vyloučil-li z osnovy Boleslava Ryšavého, prokreslil za to dbaleji než Mácha hrdinskou povahu Břetislavovu; nezapomenul uprostřed krvavých násilností ani na idylku lásky ani na figuru šaškovitého staříka, který prozrazuje Shakespeanlv vliv stejně silně jako kresba Oldřichovy postavy, imitace to demonických zjevů z anglických her královských. Dílo končí se arcit tam, kde mohl Čech prokázati, zda ovládá zákony dramatické komposice. avšak i z úctyhodného zlomkovitého náběhu vysvítá, že zamýšlel a dovedl daleko více než pouhou scénickou úpravu příběhů kronikářských. -

Úhrnem zápasí ve \veršovaných prvotinál,ch Svaitopluka techa, do konce let šedesátých veliký a pestrý tlum látek, směrů a vzorů. Domácí náměty, které přebírány byly ze slovesné tradice českého romantismu, střídaly se s cizokrajnými tématy, rozkvetlými na košatém keři evropské exotičnosti. Motivy z vlasteneckých dějin a ze slovanské minulosti nevábily méně než bezprostřední skutečnost, v které se zrcadlily hlavní tendence liberálního a demokratického myšlení novověkého. Siroký, výpravný a malebný sloh názorový, převzatý od západních epigonů romantiky, sloužil básníkclVi za zpú-

sob vyjadřovací vedle stručného, úsečného, nápovědného stilu prostonárodnlho, jenž vyrostl na půdě české. Poeta sotva. dvacetiletý hledá v cizích formách svou svéráznost; z{tpasi s řečí, s veršem, s rýmem; ztro~kotává, má-li kresliti postavy ncb karakterisovati řečí; Jest v dialogu mdlý, nevýrazný, sentimentálně konvenční. Přes to pi'ese vše tuši zvolna svůj cil. Vyhýbá se útvarům ryze subjektivnim. dbá málo o čistou lyriku, pouští se zřetele účin hudební. Touží po velké skladbě výpravné, kde by mohl zároveň ukojiti svou žízeň po kr~e malebné a malířské i svůj řečnicko-tendenční zájem o časové otázky. Jakmile vytvoří první ucelená díla, naplňuHcí tyto touhy, přestává být básnickým učedníkem. »Bouře«, »Snové« a »Adamité«, vzniknuvší na prahu let sedmdesátých, zahajuji dobu jeho mistrovství.

K A PIT O L A O R .U H Á.

"BOUŘE" .

• Buď zdráva, bouře f Milko divoká, jíž radostně tak létám do objetí f Horami vln se vypni zhluboka,

již z pochvy mračen vytas blesky živé, již udef v bubny svoje rachotivé,

v korouhví svých mne zahal temnou tříseň, nad rokot strun, jež tepe věštců ruka,

nad slávy fanfáry, nad lásky píseň

mně milejší tvá hudba hromozvuká f"

.Slavie". 1882.

Osudné události, jež v sedmnáctém věku rozptýlily nejlepší syny našeho národa po cizích zemích a říších, daly poprvé českému básníku možnost, aby z přímého názoru a' s mocnou náladovou silou vyHl:;íI moře, které dotud českému čtemlři bylo známo toliko ze zpráv diplomatických a nábožných cestovatelů. Do druhého vydání ~,Labyrintu světa a ráje srdce«· Jan Amos Komenský v Amsterodámě nezcda organicky, ale vysoce působivě vložil vzrušený obraz života na moři od vyplutí z přístavu až po ztroskotání lodi strašlivou bouří s episodou nemoci mořské' a trapného bezvětří. V široce rozvitých větách kypících prudkou názorností zachytil veliký emigrant pohnuté dojmy z přeplavby do Anglie a zároveň citové a myšlenkové své napětí při nebezpečném tom dobrodružství na vlnách běsnícího Severního moře a ukázal, jak opravdový básník dovede zvládnouti námět, který bedlivě pozorujícím cestopiscům Šaškovi a zvláště Prefátovi vystačil právě jen na popisný referát.

Obnovená poesie novočeská, která soustředila všecek svůj zájem k domovu a 'k Slovanstvu, brázdila svými lodicemi jen zřídka vlny mořské; zajela-li však do nich, dálo se to spíše ze zájmu historického než z touhy obohatiti smysly novými dojmy přírodními: proto Baltické moře jakožto dějiště bojů slovanských a jako svědek válečné slávy české bývá nejčastěji opěvováno u našich vlastenec4 ~

kých romantiků. Marně hledáme ohlas mořského vlnění v první samostatné velké básnické skladbě našeho obrození ve »Vznešenosti přírody«, třebaže celkový plán přímo si toho žádal, a ačkoliv Milota Zdirad Polák moře již dobře znal, když chystal definitivní úpravu své popísné básně. Nehledíme-li k líbeznému veršovanému obrázku »Neapole« z »Púmněnek italských«, vyznal se Polák ze svého čistě uměleckého podivu k moři literárně jen ve výborném svém cestopise. Tam pružným štětcem nahodil romantický poutník po Halii několik svěžích obrazů z Tyrrhcnského moře: jak stříbřící se pěny lemují suknici Parthenope pod utčšcl1}"mi vrchy, jak jasué plameny majáku neapolského ozařují modročernou hladinu mořskou v noci, jak za bouře hory vln za ohlušujícího jekotu útočí na skaliska pobřežní. Jako' Polálwvi zjevila se i Janu Kollárovi teprve ve Vlaších krása moře, a jako u Poláka vtělily se tyto mocné dojmy nikoliv do veršů, nýbrž do prósy cestopisné. Právem požívá proslulosti vstupní kapitola druhého dílu »Cestopisu do horní ltaIie •. , kdež Kollár líčí Jaderské moře a připlutí do Benátek; jestiť tu Jan Kollár celý. Tváří v tvář hvězdnatému nebi a širé hladině mořské ovládán jest vyznavač německého idealismu a filosofie řIerderovy vznešenými myšlenkami nábožensk}'-mi a etickými... jeho srdce jest soustředěno v modlitbu. Ale z ní procitá dějinný filosof k praktickému racionalismu, jenž výslovně slouží slovanské vzájemnosti: úvaha o důležitosti moře pro vývoj národův a osudném odloučení Slovanstva od moře následuje. Nový velebný úkaz vytrhne Kollára z učeného rozumováRí; slunce v tisícobleskovém ohřlOstroji vzchází nad hladinu a vybízí básníka ke zbožné pokoře. Opět přeruší nadšellÝ Slovan kořícího se poetu a jásá, že slunce, vzc!Iázející ))právě nad ~lavjanskými krajinami, llIyrskcm a Srbskel11«, značí naděje národů slovanských. A přece básliik nabyl vrchu. Kapitola o příchodu do Italie vrcholí klasicky jednoduchým obrazem vysokého kouzla: v dáli IIad vodami západními pluje veliká a hrdá labut - Venetia la dominante V »Slávy dceři« zavádí nás Kollár na sever k »venetskému světospojnému Baltu'(, jehož neznal z autopsie. Proto převládaií v těchto znělkách druhého zpěvu suché filologické a historické úvahy, učené a střizlivé narážky na dějiny Slovanů pobaltských a klasicisujicí reminiscence o bouři mořské, o Argonautech, o majá· cích nad živly malebně názornými: jako ve většině přídavků z roku

1832 vítězí i tuto těžkopádný učenec nad původně vnímajícím básníkem. Ve stopúch Kollárových chodil po březích Baltu Jan Erazim Vocel, jejž rozsáhlé cesty častěji zavedly do krajin přímořských. Do cyklu romancí »Přemysl Otakar Velký«, jímž vrcholí »Přemyslovci«, zařazeno jest náladové líčení »Čechů u moře Ba1tického«: jitřní úsvit rozprostírá se nad mořem mírně zvlněným, když čeští rytíři vjíždějí k pobřeží; »v korouhve české mořské větry dují, lva slavošumné vlny pozdravlljí« a do dálky mořské zvučí píseň »Svatý Václave«. V »Labyrintu slávy« ustupuje tato mírná a utěšená pohoda Východního moře chmurné a bouřlivé náladě: tmavomodré vlny hučícího Baltu bijí do pís!wvých břehů ozářených rudým západem, když se sypké dýny sleduje Jan se svůdcem Duchamorem zhoubu slovanské moci a bohoslužby zbraněmi a lodmi dánskými. Nesveden hrúzou těch dějinných obrazů, avšak otřesen v hlubinách duše, poslouchá hrdina Jan, kterak ),dávnou píseň hučí slávské moře, píse'ň, v nížto podnes ukrývá se starých věků nevýslovné hoře«. Vocelovi, básllíku jemné kultury a pěštěného vkusu, zdařilo se to, oč marně pokoušel se Kollár, a co teprve Svatopluk Čech v pozdějších dílech propracoval mistrovsky: moře, jež básník maluje náladově podle vlastnkh dojmů, stává se přiléhavou a sourodou scenerií mohutných dějů historických.

Pravým zrakem malířským, nezakaleným nižádnou tendenci, pohlížel - časově ještě před Kollárem - do vod jaderských Karel Hynek Mácha za krátkého svého výletu do Benátek v létě 1834. Cestovní deník o dojmech z moře mlčí; tím výmluvnější jest však líčeni Giacomovo ke konci románu »Cikáni«, o němž Mácha pracoval po návratu z Halíe. V rozervané duši někdejšího gondoIiera, jejž :eplamenŤlá žáciost pomsty« uvedla mezi cikány, utkvěl obraz moře tak, jak si jej naposled zachytil, opouštěje jižní domov: pod tměiícími se zahradami a vinicemi terstskými, mezi nimiž svítí kvetoucí lmštany, pod bílými budovami u přístavu mlčí ve večerním tichu širá hlad!na temných vod, a hluboké mlhy valí se po ní - čistě máchovská malba, pod jejímiž hustými stíny pláče vědomí zkázy, marnosti, nicoty. Při nejisté chronologii básní Máchových lze sotva určiti, která z cbou básní, majících motiv námořskj'r, vznikla po cestě do Benátek; podobá se však, že zhuštěné líčení mořské bouře v »Dítěti« jest právě tak knižní reminiscencí, jako vzletná malba slunce

nad vlnami v německé prvotině »Kolumbus«. Za to nad básnickým dialogem »Budoucí vlast«, v němž bývá shledáván přímý vliv Childe Harolda, leží táž nálada, jaká se stře nad vypravováním Oiacomovým: z moře ponořeného do večerního ticha stoupají mlhy, a v nich vychází chladná luna, aby klamala mladé páže přeludem vytoužené a nedosažitelné vlasti. Z Máchov}'ch následovniků v mladším pokolení seznámil se s mořem nejdříve Josef Václav Prič. Dobrodružná pout sedmnáctiletého jmocha do liamburka, Londýna a Paříže přinesla mn také silné dojmy ze Severního moře. .Jejich ohlas nacházíme ve dvou básních »Výboru« z r. 1861, ve vášnivé baladě »Píseň rybářky« a v roztouženém výkřiku touhy po vlasti i po Praze »Na moři«: v obou skladbách dmou se divoce zpěněné vlny mořské, ale divočejí se dme citový příboj emřatického básníka.

Tticet let po Máchovi plavili se mezi Benátkami a Terstem oba přední zástupcové pokolení Májového Vítězslav Hálek a Jan Neruda; oba vyzbrojeni stejně citlivým zrakem pro barvy a světla jako básník »Cikánů«, avšak oba roztouženi po kypící skutečnosti, po jiskřivém ruchu, po ohňostroji dojmů na rozdíl od lyrika metafysického, hrouzícího se do mlčení, dumy, zásvětí. Přinesli si odtud více než jejich básnický druh Adolf Heyduk, jenž v nadšených a mnohoslovných »Jižních zvucích« z r. 1864 zachytil pramálo z mořských i pobřežních půvabů Adrie. Jarní výlet k »slovanskému moři« z jara 1868 neznamenal pro Jana Nerudu literárně mnoho: v poesii jeho nemá ozvukú, ve feuilletonech, zařazených dnes většinou do »Obrazů z ciziny«, převládá zájem národopisný-, politický a kulturní nad pozorováním čistě básnickým. Jenom několikráte pronikl v těchto cestopisných skizzách ryzí malířský smysl pro kouzla jaderský'ch vod: pod Miramarem opájí se nadšený divák stříbrně mlžným vzduchem proudícím nad klidnými vlnami, jež z hlubokého modra přecházejí do nejjasnější zeleně, u zátoky ve Rěce koupe se jeho oslněný zrak v zlatých parách nad bělavou hladinou, v kterých třpytí se jako mmiardy živých křišfálků.

Daleko prudčeji než Jan Neruda, který plně s mořem se zpratelil teprve r. 1870 na velké východní pouti, aniž přece mu přál do své poesie přístupu, poddával se Vitězslav Hálek barevným a světelným svodům jižního moře. Jeho pout do Dalmacie přes Přímoří s odbočkou benátskou a pak Egejským mořem do Cařihradu r. 1865 52

zachycena jest nezapomenutelným způsobem v cestopisných feuiIIetonech, které náleží k vrcholům Hálkovy prósy: ať' mezi Terstem a Benátkami noří se do stříbrného déště měsíce na hladině moře, at před Benátkami koří se východu slunce na bělohedvábném obzoru nad vodami, af potápi nenasytné oči do bělozelených lesků fosforisujíCÍch vln II Korfu, všude znovu zaznívá horoucí píseň barevného jasu a šťastného světla, v němž mládne duše žasnoucího vnitrozemce. Vítězslav Hálek, který zkušenosti na Jaderském, Jonském a Egejském moří doplnil ještě letmými dojmy černomořskými, vložil na rozdíl od Nerudy výtěžky své jižní plavby také do rozsáhlé skladby básnické; byronská veršovaná povídka »Černý pnapor« z r. 1867 jest prvním rozměrnějším dílem v české poesii, jež prosyceno jest dechem moře, Třebaže Hálek i teIJtokráte podle básnické své zásady stíral s postav, dějišt a dob veškeré rysy rázovitě individuální, takže »moře a jeho pestré zjevy, jež turista sledoval vnímavým zrakem, v básni jsou sevseobecňovány a takřka odhmowěny«, přece záhadný a osvobozený ostrov, s jehož lodi vane povždy černý prapor, noří se z týchž světelných a barevných vln, které okouzlily básníka při plavbě z Terstu do Cařihradu. Jejich chválu zpívá úvodní byronslq'r kuplet; v jejich večerní nádheře ztrácí se před Jelenčinými roztouženými pohledy loď Milanova; jejích stříbřitá hra s bělostnou oblohou provází za klidného jitra skon hrdinčin; jejich náhlé roztesknění obklopuje loď vítězů vracejících se k domovu; a posléze jejich všecka čistá a jasná krása zosobněna jest Jelenkou proměněnou ve vodní vílu. fiálek domnival se, že opěvuje v »Černém praporu« moře v jeho věčné obecné povaze nevázané zvhištnostmi krajiny, ovzduší, podnebí, právě jako snažil se opěvovat povšechnč lidský boj za svobodu bez určení národopisného, politického a dějinného a skutečně vynaložil všecky síly, aby provedl tuto abstrakci. Než, přes jeho vůli a mimo jeho vědomí hučí z tvrdých a neobratných veršů »Černého praporu« určitý příboj mořský; první byronská povídka česká s přímořskou scenerií jest oslavou vod omývajících skalnaté břehy Balkánského poloostrova, oslavou zrozenou z básníkova roztoužení po světelných feerií barvitého jihu.

Také tohoto moře, plynoucího v teplém a slastném jižním jasu, měl Svatopluk Cech trvale dobýti pro českou poesii a to ještě dříve než bouřlivých vod baltských, dějinně památných. Avšak u samé brány 53

básnického tvoření Cechova šumí a vzpíná se oceán jiný, imaginární a vyčtený, jejž mladý student, zanícený západoevropským exotismem, slyšel hučeti z veršů Byronových a Freiligrathových: na zpěněných a burácejících vlnách tohoto fiktivního moře odehrávají se nespojité příběhy cyklické Cechovy »Bouře«.

V Cechových prvotinách vrací se motiv moře častěji; jest vysoce příznačno, že pravidelně jej mladičký básník sdružuje s motivem bouře, který nad jiné hověl zpusobu jeho osobité koncepce. Již v jednom z nejstarších zlomku, spadajících do r. 1862, užito moře bičovaného bouří za metaforu; po třech létech pak obraz tento propracován a doplněn. V prosaickém fragmentu »liraběnka KróIická:< kupí se všecko vypravování kolem dramatického povstání ruských selských nevalníků proti šlechtickým utiskovatelum polským; hruzu šlechticu před vzbouřenci chtěl mladý pisatel vyUčiti co nejsuggestivněji. A tu užívá tohoto rozvětveného a drastického přirovnáni: ~)Představ si kapitána, jenž směstnal tisíc cítících lidských tvorÓ s černými tvářemi - jedinou to vinou jeiich - v temné břicho lodi své, aby toIikéžstříbrných penízu tváří bělostných v širokýsvUj sáček směstnati mohl, představ si ho, pravím, když palubou roz3utou najednou tisíc černých ramen vyvstává i hrdel tisíc huláká: »Pomsta!" Básnický zájem o události na moři nabývá tu rázu exotického zcela ve slohu f reiligrathově: vzdor černých otroků na porouchané lodi proti ziskuchtivému otrokáři vybuchuje v divoké bouři; malba moře samého ustupuje do pozadí. Tím detailněji však jest provedena v puvabném zlomku· z r. 1867 »Rybářova dcera«, který, pohříchu, přerván jest právě tam, kde nadhozen jest vlastní útek dějový: ke krásné a nepřístupné Dýně, zádumčivé dceři bělovlasého rybáře, blíží se za slunečního západu statný cizinec. Co z básně dochováno, tot vlastně rozsáhlý úvod, věnovaný kromě povahokresby hrdé, plaché a chladné Dýny, oživující ien za bouře, výhradně líčení mořského živlu, o němž vyznává básník s otevřenou upřímností:

"Moře! posud oko rozechvěle nevnořil Jsem v posvátný tvůj klin, a přec často ve snivém se čele kolísá mi veleby tvé stín.

O, tu fantasie má si sedd,

na vln bujný, popěněný hřbet,

s nimi stoupá pod oblaka šedá a zas do bezedlla klesá zpět.«

Při líčení domova krásné mladé rybářky tanulo básníkovi na mysli pravděpodobně pobřeží Baltického moře: chladná zeleň vln omývá patu rybářské chyšky, nad níž šumí obrovské duby. Scenerie má ráz zcela přímořský; hrdinka usedá na převrácenou lodici, kloní čelo k šedivému veslu, splétá bílou rukou síti rybářské a pohlíží na rozvlněnou hladinu při západu slunce. .Episodicky vkládá Sv. Čech do této podvečerní selanky vzrušený obj"az bouře na moři, v níž Dýna mění se obratem, blýskajíc okem a zpívajíc do třesku mořského: ve složkové té sloce valí se vlna za vlnou, buřiíáci křižují temným vzduchem, koráb zahalený pěnou potácí se jako míč. V této podobě zjevilo se bouřlivé pobřeží Východního moře Svatopluku Čechovi také v historické romanci »liusita na Ba1tu« r. 1868, a opět nespokojil se poeta pouhým líčením břehu, do nichž divoce perou rozky;. pělé vlny vzdorného Baltu, nýbrž zase - líče dojem plavce zmítaného bouří z tajemného hrobu liusitova - představuje si koráb, kterým na šírém moři házejí rozběsněné vlny. Tato představa pronásledovala mladého dotika i v roce následujícím; vrací se nejen v páté »písni žebrácké«, malující české vystěhovalce na lodi ohrožené bouřnými vlnami, ale i v celistvém cyklu »Bouře«.

O koncepci i postupném růstu této -skladby jsme důkladně poučeni autentickou zprávou básníkovou i cennými, dochovanými dokůmenty tekstovými. R.. 1880 v náhlé náladě elegického vzpomínání na »zlatou bezstarostnost a veselost let studentských« oživil si Sv. Čech črtou »Ve vzduchu« svůj starodávný a skromničký byt v mansardové světničce při vstupu na náměstí Maltézské, kamž přistěhoval se z jara ,r. 1868, a kdež. po novém roce 1869 konaly se přípravy k vydání »Almanachu českého studentstva«. Syn bytné v podkrovní a chudé té domácnosti studentské byl kdysi námořníkem a vypravoval rád dobrodružně příhody o moři, korábech a životě lodnickém; v hápavé chůzi tohoto rozložitého medvěda s ruměným smavým obličejem zbylo cosi z pobytu na lodích: houpal a kolibal se jako by posud přecházel po věčně rozkolísané palubě. Bylo by sotva správno

věřiti do slova zprávě Čechově, že onen námořník »vnukl mu myšlenku<-: ke skladbě »Bouře«, ale pravděpodobně dalo jeho vypravování určitější obrysy Čechovým představám o rozbouřeném moři, jež choval od let a jež zesílily četbou Byrona a Preiligratha. O vlastním procese koncepčním, který zabouřil myslí dvaadvacetiletého juristy v posluchárně v Karolíně někdy r. 1868 vypráVÍ Svatopluk Čech sám: »Vracím se domů z koleje, ale nemám hlavu nikterak naplněnu vědou právnickou. Již při suchopárném výkladu profesorově zašumělo mi v hlavě, a šumění to provázelo mne po celou cestu domů. Znělo to jako hukot větru a vln, jako praskot stěžně a ráhen, jako svištění lan, jako chechtot racků, ale nebyly to hřmotné zvuky skutečnosti, nýbrž tajemná, jedva slyšná a přece úchvatná i opojná hudba rozechvělé mladistvé fantasie ... « Tedy další doklad pro ty~ický proces tvůrčí u Svatopluka Čecha: opět rodí se báseň z prvků podvědomých a iracionálních, opět hlásí se její příchod do vědomí náladou zvukovou, ba hudební, opět vzniká z hudebního živlu obraz. »A beze chlouby mohu říci,« pokračuje Sv. Čech ve vzpomínkové zpovědi, >,že byl ten mlhavý obraz bouře, jak se vznášel v mé duši, Dpravdu velkolep~-«. I tentokráte však musí pravdomluvný básník připojiti bolestné ale, v kterém obsaženo jest přiznání k vychladnutí a vystřízlivění z rozkošné hořečky tvůrčí. »Ovšem na těch několika troskách,« dodává poeta sám, »kteí"é ona duševní bouře posléz na papír vyhodila, zhyl jedva matný odlesk její poesie.«

Trosky ty jsou nám zachovány. První verse básně »Král bouře«, kterou Sv. Čech zaslal Em. Tonnerovi pro »Světozor«, mísí v devíti svých stručných oddílech, z nichž každý má jinou úpravu slok a rýmu, objektivní epiku se slohem uzavřených písňových vložek buď monologických neb sborových; kromě titulního, groteskního a posměšného hrdiny z rndJl 1l1nřskj'Tch dlIch{l sJv.~íl11~ rvhMskoll dívku Anežku, mladého lodníka u stožáru, starého zkušeného námořníka Jaka, dvoji.::i černocha a dívky ve visutém lůžku v kajutě, vzbouřené lodníky a krotícího je kapitána na palubě, anděly míru zpívaiící v oblacích. Takto střídá se v polyfonní fantasii mořské svět reální s bytostmi duchov}-mi, a na dramatickém napětí dvojí té říše osnována jest také hlavní fabule cyklické skladby. Duchový stařík mořský, král bouře, jehož poloděsný, polosměšný zjev vykreslil básník se vším nákladem pohťidkové fantastičnosTi a grotesky, zatoužil po krásné rybářce 56

Anežce, a aby ji vyrval milenci, roztouženemu a včľnému lodníku Josefovi, rozdmychal strašnou bouři, jež roztříštila ,koráb a pohřbila nedaleko břehu pod jeho ssutinami Josefa. Anežka však, vidouc milencovu zkázu, vrhla se do moře, a tu vztahuje »král bouře" jako »slizkoramenný polyp« ruce; leč jest sražen démantovým čepelem anuělským; v mořské hloubce pak pod vrakem korábu zasnoubila se mrtvá těla milenců, Anežky a Josefa. Sentimentálni tato idylka cudné a věrné lásky dvou nevinných dětí moře trvající přes hrob, do níž vilný a mstiv}" zloduch zasahuje katastrofálně, zpracována tlest naivním slohem odtažité a matné erotiky Čechova mládí. Čistá a prostá náklonnostk vyvolenému hochu plní dívčinu duši zbožnou důvěrou a jistotou, která propuká něžnou, ač ve výrazu příliš strojenou vstupní modlitbou k »hvězdě mořské«; stejný duch prostoty a skoro dětské jistoty vane z písně mladého lodníka, jenž miluje moře nade vše; a posléze ve finale, kde básník opustil svou objektivnost a líčí nám setkání mrtvé Anežky s utonulým Josefem, obestírá nás t~!Ž věčný a blažený mír věrné lásky. Jako skřípavá disonance vplétá se do tohoto milostného adagia posměšný a chtivý hlas »krále bouře<\ v působivém kontrastu, zrale promyšleném. Sotva dívka pronese nyvým svým hlasem láskyplnou modlitbu před kaplí na břehu, zahouká mořský zloduch cynickou svou hrozbu a naze frivolní svůj milostný návrh. Když Anežka vrhla se do vln, jako věrná obět lásky, chce se jí »král bouře« lačně zmocniti, avšak zahnán, musí ustoupiti sboru andělů, kteří nad utišenými vcdamí zpívají chorál klidu a smíření.

Mořská tato balada nebyla vypracována ani dosti plasticky ani v jednotném slohu. Nejasným v ní zůstává Josef, milenec Anežčin; nevíme, zda jest hochem v koši na stožáru, jehož zpěv patří moři a nikoliv milovar..é dívce, neurčitá jest i demonologie této mořské fantasie, ježto nedovedeme řici, jak daleko sahala moc křesťanských andělů vůči mořskému vodníkovi »králi bouře«; matně provedena i lokalisace ztroskotání, jež Anežka s břehu múže sledovati až do podrobností. Slohová zákonnost skladby roztříštěné do krátkých odstavců, jest jen nepatrná: od Llzavřených ~. případně karakterisuiících kupletů, jež básník vložil do úst hlavním jednajícím osobám, odrážejí se dvě pasáže výpravně popisné, předvádějící podobu i osud "krále houře« a. hlavně závěrečný oddíl, kde básnik sám mluví v první osobě

a tím ruší ilusi. Vyrovnati tyto komposiční i slohové rozpory, bylo úkolem další redakce básníkovy.

Básníkova vlastní zpověď o koncepci básně přesvědčuje nás, že epické jádro původní mořské fantasie, v němž poeta líčil zasažení »kr<iie bouře« do milostné idyly Anežčiny a Josefovy, nenáleželo vůbec k základním prvkúm; skutečně pohřešujeme právě v těchto partiích jakoukoliv zvukovou i barevnou malbu bouře na moři. Něco -ale v celku nemnoho - z ní obsaženo jest v episodických vložkách, které Sv. Čech zařadil již do prvního znění »mořskéfantasie«. Jsou tři a vesměs tak zdařilé, že mladý autokritik, který jinak podrobil skladbu podstatným změnám, přejal je skoro bez retuší do verse přepracované.

První vložkou, zapiatou mezi líčení »krále houře« a píseň hochovu, jest položertovný, polohrúzný popěvek o lodním ochranném skřítku; kuplet ten zpívá starý námořník, provázeje úsečné a názorné své vypravování posunky. S ostatním dějem episoda ta takřka nesouvisí, jediné zmínka o ztroskotání lodi, jež nastává odchodem rozhněvaného lodního mužíka z korábu, připravuje poněkud na bouřlivé události příští. .

Do samého středu básně vsunul Sv. Cech dvoje líčení sytého koloritu a rušného tempa, propracované. se zálibnou šíří a s výrazovou plností; první zavádí nás do kajuty, druhé na palubu. V kajutě dlí II visutého lůžka bělostné a krásné dívky jeH černý otrok; zpívá jí ukolébavku, která postupně se mění v píseň divoké lásky a horoucí touhy po spojení. Černochův zpěv přeruší dívčin výkřik, v němž zasténá tušení blížící se zkázy lodi. Vše se mění v okamihu. Zároveň s nyvou a toužebnou ukolébavkou, která zní nyní jako pouhý spodní tón, nabývajíc neustále větší horoucnosti, zaznívá hrdá deklamace černochova o jeho moci a slávě v minulosti; s lísavými a svůdnickými tro..::heH slyšíme pádné a hrdé daktyly, a jeden rým, ovládaný širokou zvučnou samohláskou vrací se znovu a znovu. Ve chvíli, kdy do kajuty vniká plným proudem voda, zmocňuje se nčkdejší vladař Súdánu bflého těla své paní a dusí ji v rozvášněném objetí.

V tomto dramaticky vystupňovaném okamžiku básník přenáší čtenáře na palubu, kde vypukla: vzpoura lodníků proti kapitánovi. Námořníci přemohou velitele lodi, když je komanduje k čerpadlům, přiváží jej ke stěžni, aby patřil na jejich orgie, jimž se křepčíce oddají, .$S

vyvalivše soudek rumu; do jejich opilého křiku a svévolného chechtotu vpadá zoufalý ston dívčin z kajuty, bolestná a ,beznadějná modlitba zbožných žen i klidně oddaný zpěv jinocha od kormidla. Jinoch v tonoucí lodi i dívka pozorující s břehu zkázu korábu vyslovují ve vteřině zmaru navzájem drahá svá jména. Sv. Čech pokusil se spojiti ePisodu v kajutě i na palubě s hlavním dějem: když černoch přemáhá bílou svou paní, chechtá se »král bouře« v zálibně posmě5nem cynismu, a ten pošklebný skřek zapadá také do poslední Josefovy vzpomínky na Anežku.

Ačkoliv ani v těchto třech vsuvkách, v groteskní romanci o lodním mužíku, v dramaticky vzrušeném dialogu mezi bělostnou kráskou a rozvášněným otrokem a v překotně spádném líčení orgie na palubě, není vlastně dosaženo toho, co bylo hlavním záměrem Čechovým, totiž náladového vystižení »praskotu stěžně a ráhen, svištční lan a chechtotu racků«, přece podal tu Sv. Čech troií mocně působivý obraz života na moři, s dějovou gradací, s barvitostí postřehu, s vtipem účinně vyhroceným. Snad právě v těchto oddílech Svatopluk Čech, jenž naprosto pohřešoval přimého názoru, se opřel o vypravování někdejšího námořníka, u jehož matky bydlil; větší měrou využitkoval však knižní prameny, které mu nabízeli západoevrqpští exotikové básničtí.

Z moderní poesie, kterou do r. 1869 Svatopluku Čechovi dů~ěrně přiblížila mladistvá četba, neposkytovalo žádné dílo tak názorného a sytého zpodobení námořsk6 bouře jako Byronův »Don Juan«. Tu, po rozmarném a zlomyslném dobrodružství Juanově s vášnivou a nestálou ~panelkoll Julii, která šestnáctiletého odvážlivce zasvětila do smyslové a nervové hry lásky, následuje v druhém zpěvu proslulá, divoká plavba po moři Středozemním, končící se v objetí krásné, něžné a horouci Řekyně liédy. Byronovi čtenáři, obdivovatelé a nohsledové rádi se vracejí právě k tomuto zpěvu, který z celé mohutné improyi~ace největši měrou zachovává vnitřní jednotu: někteří podivují se básníkovi hlavně pro partie námořské, pro směsici elegie a výsměchu v loučení Jua.nově s domovem při odplutí, pro dramatickou malbu ztroskotání lodi rozkacenými živly, pro dantovsky děsivé a úchvatné výjevy zoufalství, hladu, šílení a kanibálství; jiní zahrnují oprávněnou přízní pasáže na Jiédině ostrově v Kykladách,připlaTání nahého a k smrti zemdleného reka ke skalnatému břehu, první

setkání s čarovnou černobrvou zachranitelkou a její služkou, vasmvou a slastnou lásku milenců v pobřežni sluH s pohledem na moře a zhvězděnou noc. Není divu, že Svatopluku Čechovi přímo učarovala tato epIsoda díla, kteréž jinak ironický~m svý-m založením, cynickými sv~rmi pointami, střídáním burlesky s tragičností nemohlo hověti jeho povaze. Druhý zpěv »Dona Juanaé( jest slavnou v~rzvou k odvážnému vyplutí z tišin jinošství do volných a divokých moří dobrodružného života, kteréžto výzvě nemohlo neporozuměti srdce dvaadvacetiletého romantika; jest kouzelným příslibem barevných krás námořského Orientu, kam Čech právě tenkráte posílal holubice své touhy; jest konečně nadšenou oslavou zhrdinštělého, avšak i zjednodušeného typu bezmezně oddané a krajně citové milenky-obroditelky, o níž snil sentimentální básník, který Hédiny sestry byl opěvoval již v »Otrokyních« a »Kandiotkách«.

Hned na počátku druhého zpěvu »Dona Juana« Svatopluk Čech nalezl vítanou a vydatnou pomůcku pro líčení mořské bouře. Loď "Trinidad«, na níž mínil se mladičký don Juan z Cadizu dostati do Livorna, stižena jest již na sklonku prvního dne prudkou vichřicí, která se k půlnoci změní v strašnou bouři a do- rána potopí koráb zbavený kormy, stožárů a plachet, sotva že don Juan s několika druhy se na záchranném člunu vrhl do rozkacený-ch vln, aby podnikli zoufalý zápas s vlnami, hladem a smrtí. Do tohoto rozsáhlého popisu, vyptňujícího třicet stanCÍ, lord Byron nahromadil nezapomenutelných jeonotlivostí, které shledal v autentický'ch lodních denících, 'starých cestopisech i vlastních vzpomínkách; Čechovi stačilo paběrkovati a přece jeho dramatický dialog se zpěvnými vložkami a živým scenářem kypí ještě bohatstvím působivý'ch postřehů. Z Byrona pochází spor mezi kapitánem, který velí k pumpám, a mužstvem, které zmocňuje se beček s lihovinami a oddává se pusté pitce; podle Byrona namaloval Čech směsici klení a modliteb, výbuchů opilství a projevů zoufalství, nálady tragické a zběsilého veselí. loto vzrušující a nervosní střídání hrůzy a grotesknosti patří k hlavním slohovým prostředkům "Dona Juana« vůbec, kdežto u Čecha jest pouhou výjimkou. V původní versi »Krále bouře« pokusil se tuto episodu - na rozdíl od Byrona proměněnou v kupletov~r cyklus - podříditi základní osnově básně - poslední lidský zvuk z lodi padající ke dnu jest pozdrav Josefův milence na břehu, čemuž se »král bouře« posmívá. Toto zdl'l60

raznění nevinné a věrné lásky, která se ozývá i uprostřed divoké orgie a temného zoufalstvl, oddálilo ovšem závěr oddílu' co nejvíce od drsnější a pravdivější koncepce Byronova »Dona Juana,·.

Byron nebyl jediný básník anglický, jenž Čechovi tlumočil vytoužené vzkazy od vzdálených moří: z bohaté antclogie freiligratlIOVY, požívající obecného rozšíření, mluvili k nemu i jiní britští pěvci· volného oceállu, Tomáš Moore, Robert Southey a Samuel Taylol Coleridge, které vestfálský exotik přebásnil se stejným mistrovstvím slohového přizpůsobení jako svého hlavního učitele, Victora !f1uga. V :>Bouři« s~ ozJ"vá nejstarší a nejhlubší z nich S. T. CoIeridge, jenž teprve po létech uveden byl do Čech zásluhou Sládkovou; Stručná názornost, lidová prostota, pronikavá reálnost podmalovaná stíny visionářskÝ'mi v romanci o lodním mužíku přimykají se těsně k podivuhodnému »Skládání o starém námořníku«, převedenému skveIe Preiligrathem. Jest to ryze epická skladbička, k níž dlužno si přimysliti vypravovatele; tomuto pftvodnímu, šťastnému pojetí odcizil se Čech později, naznačil-li tyto sloky jakožto sborovou ;·,píseií plavců«. Perdinand Prei1igrath sám šel ruku v ruce s básníky, jež překládal a před žasnoucími zraky svých krajanů objevoval pouhou silou imaginace a knižní vzpomínky exotické oceány, brázděné loďmi cizokrajných a barevných plemen a zmítané divokými bouřemi. Z jeho křiklavě malebných a kypivě rétorických básní z prvního období, jako jsou "Sandlieder«, )}Einem Ziehenden«, »An das Meer«, »Schiffbruch« 1110hl i Čech ucelovati své představy o moři; zřejmě vlivu Preiligrathovu a poetů britských dlužno přičítati, že Čech místo Baltického moře, na které věren tradici české romaniky myslil ve svých prvotinách, představoval si vody proudící mezi jižními břehy a oživované zjevy exotickými.

l.Jčinneji ještě působil Preiligrath, objevitel národopisného exotismu v německé poesii, na výjev »V kajutě«. Již r. 1867 v zlomkovité básni »řlindu« Čech zpracoval motiv násilného únosu vznešené a bělostné dívky evropské indickým temným domorodcem a to zcela po způsobě Frei1igrathově. Báseň založená na kontrastech pleti a kasty hromad} protiklady, jak to činíval antitetický veršovec detmoldský: proti nevinné a plaché dívce stojí vášnivý a odvážný muž, proti křehkému půvabu mocná síla, proti dceři utiskovatelově vyznavač potupené svobody národní. Toto vše vrací se i v, episodě »V kajutě«,

kde proti mrákotě usínající bílé krásky tyčí se úskočná bdělost černOl-hova, a kde lichotivě lísavý tón ukolébavky náhle jest vystřídán rázn~'mi rytmy výbojné vzpomínky Súdáncovy. Přibylo ještě efektů barevných: nad korálovými rty skvěje se bílé čílko, v havraním vlase planou mléčné perly, na temném kotníku blýská se zlatý kruh, }JO černý·ch zádech crčí rudé potůčky krve. Na to vypracován působivě rozpor válečné minulosti černého zajatce a jeho přítomné poroby; minulost obklopena gloriolou divošské slávy s jejími šperky; tím vším přichýlil se Čech co nejtěsněji k strakatě cirkusovému a pochybně elegickému mouřenínství Preiligrathových pověstných básní »Leben des Negers« a jmenovitě »Der MohrenfUrst«. Čech setrval pouze kratičký čas v zajetí tohoto dekoračního a národopisného exotismu. který i v rámci »Krále bouře« se vyjímá cize, nesouvise nikterak se základní koncepcí; ba trvaleji než tato tragicky se tvářící lžipoesie tropu působila na něj svévolná její parodie Heinem geniálně provedená.

Různorodými těmito vsuvkami byla značně porušena epická, slohová i náladová jednota skladby, v jeiímž provedení hlavní děj mezi Anežkou, Josefem a králem bouře poklesl na cosi podřadného. Místo zamýšleného epického celku s pCVI1}'m středem. máme již v první versi před sebou cyklickou řadu uzavřených obrázků, provedených několikerou metodou; avšak to, co vlastně, při prakoncepci prudce prahlo po vyslovení, totiž živelná hrůza vichřice a bouře na oceáně, zůstalo nevyjádřeno. Nezachytil toho mladistvý básník ani při několikeré další úpravě svého díla, kterážto znamenala nikoliv komposiční upevnění a soustředění básně, nýbrž spíše mimovolné ústupky pohodlnějšímu útvaru cyklickému.

První změny, které můžeme snad klásti do doby, kdy Čech »Krále bouře«, určeného pro »Světozor«, avšak tam neomtěného, upravoval pro »Almanach českého studentstva«, týkají se závěru básně: jest to ona partie, v níž činí se ještě zmínka o králi bouře, ale která se lišt od znění puvodního. Plivodně končila se »mořská fantasie« rozvleklým a neobratným líčením mořského dna, kde vinouce se něžně k sobě, našli Anežka a Josef hrob; líčení podával básník v osobě první, zcela proti dosavadnímu slohu skladby:

."Prohlédl 'jsem krovem prosvítavým oceánu ke dnu; a co tady

pod vln dmollcími se chlady

spatřil jsem, o tom vás zpravím.«

Správná autokritika- upozornila jej na toto porušení slohového pril}cipu a snad i na mnohoslovnou a tvrdou násilnost těchto obkročně rýmovaných čtyřverší: zpracoval tedy finale nové. Zdá se, že tanu~a mu na mysli souměrnost skladby, a proto na konec básně zahájené marianskou modlitbou položil opětně modlitbu k »hvčzdě mořské<, stejné délky a stejné úpravy strofické s refrénem. Vzývá-li však ve vstupu skladby »matku milosti« monologicky dívka před kapli, modlí se nyní sborově tlum ni"bářů za mrtvé na mořském dně a za překonání moci krále bouře, iistě nezcela logicky, nebot již ve dvou oddílech předcházeiících nastalo na vlnách utišení, a králi bouře byl ),hromHÝ vyvinut kyj«.

Když však Čech předložil rukopis »Krále bouře« spoluredaktoru »Almanachu českého studentstva«, Otakaru I-Iostinskému, navrhl mu přítel-estetik řadu podsŤ2tných změn, které básník provedl a tak svou skladbu naprosto proměnil; v této versi otištěna pak byla v »Almanachu českého studentstva<,. V »l11ořské fantasii«, která nyní sluje »Bollře«, někdejší titulní hrdiila zmizel nadobro; oddíly druh}', třetí a osm)", v nichž činně zasahoval do děje, byly úplně vypuštěny, ze scén y kajutě i na palubě vyškrtnuty jeho posměšné projevy, toliko v z{lvěfečném sboru ryhářů, který nepatří k původnímu tckstu, zůstala o něm zmínka. Avšak kromě škrtů, týkajících se krále bouře, podnikl Cech ještě jiné změny. Za píseň hocha v koši na stožáru vložil tři krátké lyrické popěvky jinocha u kormidla na počest mladé rybářky v slohu takřka prostonárodním s velmi pečlivě provedenou dekorací námořní. Tuto vložku možno pokládati za skutečný pokrok, nebot teprve v ní nakreslena poněkud povaha Anežčina milence, kdežto dřive místo něho vystupoval do popředí chlapec v koši, který opájeje se láskou k moři a k lodi, neměl naprosto vztahu k milostné zápletce básně. Konečně upraven zcela nově závěr. Měla-li celá skladba vyzníti 500rovou modlitbou rybářů, kteří prosí za usmíření, nebylo ani logicky ani kompositně možno, aby bezprostředně předcházel »chorál andělů míru«; proto těchto čtrnácte řádek slovní arabesky ve způsobě

M. Zd. Polákově básník potlačil. Nyní však bylo nutno naznačiti nějak tragické rozuzlení milostné zápletky mezi mladou rybářkou a jejím milencem utonuvším na ztroskotané lodi a to tím spíše, ježto ze závěru v~'levu na palubě básník vypustil v tomto znění nejen posmčch krále bouře, ale i výkřik Josefův a Anežčin. I vytvořil Cech dialog dvou pobřežních loupežníků, kteří v pís'm najdou utonulého milence a brzy zahlédnou i mrtvolu jeho dívky, jež se za ním vrhla do moře; poznají je a modlí se za jejich duše. V stručném a obsažném tom rozhovoru proniká zase severská scenerie, kterou ciZI vzory ČecIlOVi poněkud zastřely: jeden z loupežníkú dovolává se svatého Bedy, o. dívčina rodná chatrč líčí se právě tak, jako v Msni »Rybářova dcera« maloval Cech pobřeží Baltického moře.

Úhrnem nelze tvrditi, že by "mořská fantasie« »Bouře« byla zvláště získala radikální úpravou podle návrhů Otakara Hostinského; již dúvěrný druh Čechův Servác Heller nedovedl se smířiti s těmito pronikavými změnami. Místo epické básně báchorkového zbarvení, v níž pasáže výpravné se střídaly s oddíly dialogickými a vložkami zpěvními, objevilo se jakési libreto, ale bez dramatické zápletky, bez dějové gradace, bez jakékoliv karakteristiky postav. Veškeré prvky bájeslovné, všecky živly nadpřirozené byly nyní vymýceny: bouře není již dílem zlovolného mořského demona, mír nad vlnami již nerozestírají andělé, láska rybářčina a lodníkova nebojuje již se zlobou nadpozemské mocnosti. Leč básník vyloučiv nadobro perspektivu báchorkovou, neuměl jí nahraditi klidně logickým uspořádáním kolem jednotícího pevného bodu, a tak »mořská fantasie« se rozpadla v nespojité obrazy, mezi nimiž tu v umělejších, tu prostších útvarech strofických zaznívají lyrické sentimentální písně.

Roztříštěna a rozrušena v celku, má Cechova »Bouře« v prvním svém tištěném znění, které v květnu 1869 přinesl »Almanach českého studentstva«, mnohou krásnou jednotlivost, vzácndu v tehdejším básnictví českém. Proti matným lyricko-epickým skladbám Hálkovým, které před »Bouří« a vedle ní zaváděly čtenáře dychtivé exotických dojmů do cizích zemí a vod, měla tato úsečnější a přehlednější báseň určitější obrysy, sytější kolorit, hutnější jádro. Již tehdy ovládal třiadvacetiletý Cech básnický jazyk s daleko větší jistotou než čtyřiatřicetiletý rIálek: se zdarem odvažoval se dosti rozvětvených forem strofických a vystačil vždy s pokladem rýmů; vsunul 'do skladby 64

zbásněné v trochejích lyrickě vložky iambické a daktylické a přece psal ver~em většinou správným a často i melodickým; karakterisoval individualisovanou mluvou povahy a situace. Dílo hovící tak vydatně české tužbě po barvité a cizokrajné dálce, přijato bylo s obecným nadšením, které rádo zapomínalo, že se mladistvému básníku podařilo splniti toto dobové přání pouze nesvobodnou napodobou vzorů cizích. V čele kritických chvalořečníků Čechovy )i Douře« stanul sám Jan Neruda, který mluvě o »Almanachu českého studentstva«, zmínil se zevrubněji toliko o básních Svatopluka Čecha: Nerudu překvapila )8ouře« »tou intencí čistě poetickou, tou velkou silou mladistvou, která prozatím ani jasně neví, kam položit se váhou l1ejrozhodnějšÍ.«

Avšak poeta sám nebyl plně spokojen svým dílem. Neměnil sice již ničeho na komposici »8ouře«, ani nesnažil se vrátiti v čemkoliv k první logičtěj~í a jednotnější osnově, za to však piloval usilovně na básnickém výrazu »Bouře«. R. 1874 postavil Čel:h »mořskou fantasiic v čelo prvního soubcru svých ),Básní« ve formě značně uhlazené a propracované, ačkoliv tyto retuše zasáhly takřka jen lyrické partie »Bouře«. »Píseň plavců o lodním skřítku«, dialog »V kaiutě«, divoký výjev »Na palubě v bouři« a rozhovor »Dvou pobřežních loupežníků« nedoznaly téměř změn; také v »Zpěvu hocha v koši nad stožárem« podnikl básník jedinou, ale vysoce šfastnou úpravu veršovou, nahradlv násilný obraz správným a prudkým postřehem reálným; tím vice propiloval však následující vložku lyrickou a pak obě modlitby, vstupní i závěrečnou. Toužebně arie cudné lásky, které se ozývají bezprostředně před dusnou scénou mezi černochem a dívkou v kajutě, v pl!vodnim tekstu ),Krále bouře« nebyly. Znění »Bouře« z r. 1869 obsahuje však jakožto čtvrtý oddíl tři »Pisně iinocha u kormidla«, drobné to popěvky lidového rázu: v prvním pohrává si něžná vzpomínka milencova. mladou. rybářkou, v druhém nese se za vzdálenou milenkou věrná touha, v třetím uprostřed hrozIvé bouře prosí kormidelník Madonnu za ochranu mladé lásky. »Mořská fantasie« z r. 1874 nemluví o kormidelníku, nýbrž označuje celý čtvrtý oddíl jako zpěv »jinocha pod stožúrem«: místo tři popěvků tvořících jakýsi triptych, vložil sem básník nyní píseň jedinou o sedmi strofách; vzpomfnka, touha a důvěra lásky vyjádřeny jsou způsobem úplně lidovým, plným něžných zdrobněnin; poslední sloka jest zbožným výtryskem srdce důvěřujícího v pomoc M.adonninu (tato modlitba zazní ještě jednou 5 65

doslovně ve vřavě šestého oddílu »Na palubě v bouři«). Vnikl-li sloh nábožného zpěvu i do arie milostné, není divu, že Čech zdůraznil tento prvek í v obou tkliv}'ch modlitbách na prahu i na konci skladby. Vše, co znělo poněkud profanně a drsně, bylo nahrazeno výrazy duchovnějšími a jemnějšími, při čemž básník dbal melodičnosti a měkkosti slovní. Tyto změny, na pohled podružné, mají hlubší význam slohový: poeta dosahuje jimi harmonického dojmu, jenž jako smířlivé iinale proudí ze skladby, kde odehrálo se tolik bolesti, ukrutenství a hrůzy ... již v první rozsáhlejší komposici své klenul smířlivý básník vlídnou duhu harmonie nad děsy přírody a konflikty života.

Parmu, již vtiskl »I3ouři« r. 1874, pokládal Svatopluk Čech sám za definitivní; v ní převzal skladbu nejen do otisku »Prvnich básní« r. 1896, ale i do druhého svazku sebran}'ch svých děl r. 1899. V konečném tom znění přešla »l11ořská fantasie«, která zaměstnávala svou dobou též tvůrčího ducha Fibichova, čtyřicet let po svém vzniku a po obdobném instrumentálním i vokálním náběhu fr. Neumanna, také do velkého uměleckého díla, v jehož složitém přetvoření zaručen jí život další, do orchestrální komposice se sólovými hlasy a smišeným sborem od Vítězslava Nováka. Novákova »Bouře«, opus 42 z r. 1910, liší se od Čechova cyklu velmi podstatně již způsobem svého vzniku. Kde mladSf básník představoval si oceán jen z matného doslechu a z exotické četby, tam zralý hudební tvůrce spoléhal na hluboké vlastní dojmy z trojího, různorodého moře, jehož bouře prožil nejen jako pobřežní divák, ale i účastník divoké plavby. Kreslila-li si nesmělá a jinošská citovost Čechova lásku jen v matn}fch barvách plaché touhy, mohl ji mužný duch NovákťIv pojmouti jako tragickou moc vládnoucí stejně v přírcde jako v lidský'ch srdcích a smyslech: proto vlastní tíha Novákovy erotiky spočívá nikoli v nevinné a žalné idyle rybářky a hocha v koši pod stožárem, nýbrž ve vášnivém dramatě mezi černochem a dívkou v kajutě. Kdežto nedramatickému začátečníku, v kterém freiligrathovský malíř slova zápasil s prostým lyrikem popěvků na nejjednodušší náměty sentimentální, jevila se mořská bouře jako sled vzrušených obrazů, po nichž následuje tichý soulad, zajímalo symfonického vykladače termrý-ch sil přírodního i lidského dění v látce cosi daleko hlubšího: v třetím díle »1:3ouře«, vyhnané právě před tím do závrati instrumentální i myšlenkové, reší si obdivuhodně, jak rozvášněné moře í rozvášněné nitro člověkovo vykupuje se z disonancí a 66

usmiřuje se ve zbožném kladu. Proto pro všecko vytvořil Vítězslav Novák něco v podstatě jiného než vokální a instrulnentální průvod k tekstu Čechovu, jehož v sólech i sborech využil co nejvydatněji. Iiudetník přepodst::dnil si dílo básníkovo podle své vnitřní nutnosti a podle svého složitého zákona formového a uospěl při tom obojího c~le. jenž r. 1869 byl Čechovi naprosto nedostupný. Teprve u Vítězslav~ Nováka uskutečněn byl smělý sen, jenž Svatopluka Čecha rozechvÍval pii první oslňující inspiraci, a z něhož »na papíře zbyl jedva matný odlesk«: sen o vystižení »)úchvatné a opojné hudby« rozběsněného vichru a ničivé bouře na oceáně. A rovněž teprve u Vítězslava Nováka provedeno bylo to, co tvořilo dějové jádro »Krále bouře« a co při postupném přepracovávání z básně takřka vyprchalo: lyrický příběh milujícího srdce mužova a ženina na pozadí ž.ivelných převratů a katastrof. tludební tvůrce domyslil po čtyřech desetiletích nápovědi odvážného mladého básníka přecenivšího své síly. Výklad a rozbor symfonické ),Bouře« není však již předmětem vědy literární.

Obraznost básníkova nepřestala se po uveřejnění »mořské fantasie« zabývati bouřlivými výjevy na oceáně. V pětiletí 1869-1874, které leží mezi otištěním »Bouře« a prvním Čechovým vstupem na palubu skutečné lodi, Svatopluk Čech se ještě vrátil k látce mořského svého cyklu a vždy představoval si vlny rozbouřeny vášnivJTmi živly, vždy kolísal v jeho fantasii koráb na pokrají zkázy, vždy zachvacován byl spolu člověk hrůzou rozběsněného moře. Nepojmenovaný a kratičký zlomek z roku 1870 s námětem patrně orientálním uveden jest emfatickým předzpěvem, kde básník z chaotického a temného kolotání světa chce unikllúntl ve volnou oblast fantasie a idealismu; nekonečnou a záhadnou změť vesmíru přirovnává k oceánu ničícímu chabou loď myšlenky a setrvávaje při obraze vyznává sám o sobě:

»hle, jé z těchto rozkotanýcll vraků k nové plavbě snáším dužin.v, stožár tyčím ku věčnému mraku, veslo v bezdné skláním hlubiny.«

Z roku následujícího zachováno jest dosti rozsáhlé a propracované ličení tragických i groteskních scén při ztroskotání korábu jakožto třetí část nedokončené cyklické skladby »Nemo«, nazvané podle mefistofelského průvodčího, jenž za vzdušného letu předvádí mladému básníku 5* 67

různ6 výjevy lidského života, chtěje jej zbaviti idealistických ilusí. Výjev, jejž pozoruje neviditelný poeta ukryt pod vlajkou u stožáru, jest v podstatě týž, který byl zobrazen v šestém oddilu »Bouře~. Koráb se zmítá v rozběsněných vlnách, ztrácí rahna i plachtoví, a na palubě vládne pustá vřava; dívka modli se ke křesťanskému Bohu, moslemín prosí Alláha, aby jej zachoval pro požitky, lodníci vrhaii do moře starého 2ida, jenž pateticky se dovolává Zebaotha. Ale když jest starý 2id zachráněn, zvrhá se - ve shodě s ironickým založením celé básně -- nálada tragická v grotesku: domnělý dědic proroků starozákonních pomýšlí jen a jen na svůj .sáček s dukáty a zapomíná na· Boha i rodinu; v té chvíli klesá loď, které blesk roztříštil stěžeň, vše se modli - ba i opice v rudém kabátku pitvorně napodobí pohyby a mimiku nábožného zástupu. V této tragikomické scéně, kterou Nemo stále provází posměšnými a rouhavými poznámkami, Čech zdůraznil dva prvky, skládající obraz katastrofy na palubě v »Bouři«: jednak pestrou a nesmyslnou směs vznešené hrůzy a rozpustilé burlesknosti, jednak vítězství egóismu a smyslnosti tváří v tvář věčnému zmaru; jest to pojetí Byronovo, provedené skvěle právě v druhém zpěvu »Dona Juana«.

Měl-li básník se nadobro zhostiti při líčení moře a bouř~ na něm knižních reminiscencí a byrollovsko-freiligrathovských konvencí, mělli živel dekorační při tom podříditi vyšším záměrům my;lenkovým, slovem, měl-li od »Bouře« postoupIti k »Evropě«, musil napřed plavbu na moří přímo prožítí. Poznání toho dostalo se Svatopluku Čechovi na Cerném moři záhy.

K A PIT O LAT Ř. E T 1.

"SNOVÉ" .

• V té tiši snil pfed zrakem nadšeným jak mlhy lehounkd, jak slunce skve/d družina postav kouzelných se chvěla s pllvabem nežným, hrdě vznešeným" .

• Calderon", 1881.

Na podzim roku 1871 a za následujícího jara pobýval Svatopluk Cech u rodičů na zámečku ve Vraném; tyto měsíce soustředěného klidu ve venkovském domově jsou závěrem básníkova mládí. Studia právnická na universitě, konaná spíše jen k otcovu přání než z vnitřníbo povolání, byla dokončena, a zbývalo jen podstoupiti zkoušky závěrečné; ani vědy právní, jimiž se Čech zab)'rval bez lásky, ač nikohv bez úspěchu, ani práce kancelářská, kterou pozná val, vypomáhaje občas u advokáta, lIevyplňovaly jeho zájmů: s pocitem teskné resignace hleděl do své budoucnosti, vyčerpávané lhostejnou jurisprudencí. Ani novinářstvf, s nímž v dvouletí po universitním absolutoriu vstoupil v redakcích »Pokroku« a »Světozora« do důvěrného styku, nemohlo ho uspokojiti: příležitostný satirik mírné ironie nehodil se za žurnalistu v době nejkrutějšího stranického napětí v Cechách; náladový skladatel rozmarných feumetonťt a půvabných humoresek podřizoval se s obtíží přísnému diktátu pravidelné nutnosti; básník tvořící z plnosti inspirace obstarával jen s odporem průvody k bezcenným obrázkťtm, překlady nahodilé beletrie, poučné kompilace, ba i úpravy tekstů pro kalendáře - také tyto zkušenosti vábily sotva k pokračování a opakování. A přece na těchto šest let, uplynuvších od maturity a od vystoupení z konviktu, ve kterých ·.nechybělo ani trudných episod hmotného nedostatku a trpkého strá:dánh vrhala nyní ve :vranské

•

retrospektivě ko.uzelná mladost plné proudy pozlacujícího světla.

Bezstarostnost mladého bohémství, opojení prvních úspěchů literárních, teplá srdečnost přátelských styků, rušný život :v kavárnách a

v hospůdkách, politické nadšení oposični doby oslřlOvaly i ve vzpomínce pětadvacetiletého básníka. který se chystal hned po zkouškách vstoupiti mezi »šosáky« a pohřbíti se v některé kanceláři.

I\yní, právě před rozhodným odchodem z teplého ticha domova do 'chladného ruchu širého světa, na samém rozhraní mladosti a mužného věku Svatopluk Čech uvědomoval si bolestněji a důtklivěji než kdykoliv před tím, krutý rozpor mezi drsnou a činorodou skutečností a půvabně zálibným sněnim. Tento ostrý protiklad ozýval se již za hovorů, které otec často zapřádal se synem o jeho životní dráze: otec, idealistický horiitel občanských ideálů, povzbuzoval k veřejné činnosti, k účastnému zasažení do politického ruchu, ke společenské i národní ctižádosti, kdežto syn toužil po skromném štěstí ve venkovském zátiší a po plaché dumě básnického života uzavřeného pfed světem. Avšak naléhavěji ještě zaútočil příkrý rozpor ten na básníka ve vlastním rozpolceném nitru často již za let studentských: v svobodomyslném horování demokratické a vlastenecké mládeže prahl sám po odvážném činu ať slovem či kovem, osnoval hrdinské plány vzpoury a boje protí centralistické a němčící vládě, viděl se v duchu tribunem lidu, revolucionářem na barikádách, veřejný-m spolutvůrcem lepší skutečnosti - a v· zápčti propadal romantkk6 snivosti!" která přebásnovala si zevní svět, spřádala ve volné hře duhové obrazy a v nečinné prázdni se opíjela jejich půvabným sledem. Ve vzpomínkách Čechových na studentská léta zrcadli se tato dvojí, znepřátelená oblast tužeb a zájmu: nesmělý konviktista, sevřený tuhou kázní Klementina, baží po ruchu ulice, kudy proudí dav politických demonstrantů, nebo po přítmí kavárny, nasycené šeptem o záměrech oposice a přece cítí se nejvolněji rozložen v kypré trávě Seminářské zahrady na svahu Petřína, hrouže se s otevřenýma očima do snů o Praze rozestřené v širém panoramatě u jeho nohou. A podobně mluví i básnické tvoření Čechovo z dob středoškolských i universitních: vedle hrdinů, kteří bojují a hynou za svobodu a jsou zosobněná vůle. vracejí se v lyrickoepických skladbách jeho jinošstvÍ povahy dumavé a plaché. naslouchající hudbě vnitřních hlasů a uzavírající se proto neproniknutelně před stykem se zevní skutečností; vedle rétorický-ch oddílů, kde pádné slovo volá k mužnému skutku, kde rozhodný postoj prozrazuje účinnou energii, kde epik ustupuje řečníkovi, zaujímají tu vý"značné místo pasáže popisné, jimiž touží poeta zachytití barevné a náladové 70

kouzlo svých vysněných visí, své rozkoše ze smyslového půvabu fantastický·ch světil.

Za pobytu ve Vraném zvítězila v Čechovi oblast snění, ač právě soustavným studiem právnickým chystal k zakotvení ve skutečnosti. Památk0u na toto vítězství jest cyldus trochajských básniček )Snové«, jenž vznikl z jara 1871; velmi karakteristicky předcházejí zprávu o jeho složení věty výmiuvné ve své brachylogii »Leckdy sedě se zákoníky a přednáškami pod některým stromem parku, bezděky upustil jsem je do klína, a mé myšlenky zatoulaly se daleko od finanční vědy a rakouské statistiky«.

»Snové«, které básník ve skoupé a pozdní vzpomínce, psané na samém sklonku života, uvádí v nejtěsnější spojitost s vidinami v parku ve Vraném, jsou jedním článkem řetězu poetických skladeb jeho, reprodukujících básnické snění při soustředěném pohledu na půvabný kus skutečnosti ve chvíli tiché nálady: skladby takové múžeme u Cecha sledovati od r. 1863. Snů ve vlastním slova smyslu Svatopluk Čech k básnické produkci užíval jen zřídka. Proto V jeho snových obrazech chybí jak ona překc,tná libovůle, s níž se v pravém snu za spánku vybavují a spojují představy, tak i divoká fantastičnost, která se příčí vší skutečnosti a možnosti __ o vidiny, jež Čech jakožto sny uvádí, mají zpravidla logiku střízlivou. Rovněž pokusil se jen výjimečně vypracovati do podrobností zevní rámec, jenž by SI1l'lm byl nejen exposicí, ale i výkladem, obsahuje předpoklady a podmínky výjevtl snových; zpravidla nepoznáváme dostatečně povahy osoby snící a proto nemůžeme posouditi, pokud představy ve snu shodují se s nitern~'11l životem a duševním stavem tohe, komu se před zavřenými zraky rozestírají. Svatopluk Čech není naprosto psychologem snu, jako vůbec pro jemné pozorování pochodů vnitřních chyběla mu přesnost a vloha. Nevpočteme ho ani mezi četné etiky básnické, kteří svým hrdinům, prošedším očišťující lázní snů, dávají se probouzeti k pokornějšímu, mírnějšímu a odříkavějšímu životu -- představy snové, které předvádívá, zůstávají zpravidla obmczeny jediné na oblast zrakovou. V tom ve všem liší se Svatopluk Čech od moderního arcimistra básnického ovládání říše snů a spánku, od Grillparzera; nezkřížil ostatně ani kdekoliv jinde své cesty s videiíským dramatikem, jenž životní resignací a rakouskou loyúlností iistě by byl českému poetovi

neméně cizí než sladce trpkou ženskostí a úměrným klasicismem svých báchorek i tragedii.

Nadarmo hledali bychom u Sv. Cecha také onu mystiku, která vyvrcholila proslulým dramatem Calderonovým a jež spatřuje v životě pouhý přelud, blud, zdání, sen. Tato koncepce, která jest domyšlením křesťanského supranaturalismu, a jíž se ideově baroko katolické renesance dopialo až oblak, příčila se sice Cechovu pozemskému a nenáboženskému positivismu, jejž vyznával od let studentských, avšak přece neušla jeho pozornosti. Snad mimoděk připraven barokní kulturou smyslů, kterou mu poskytlo jesuitské Klementinum, vnořil se Cech do studia poesie Calderonovy, jak dosvědčuje krásná óda ke dvousté památce zrozenin básníka »La vida es sueno« z r. 1881. Duchaplná chvalořeč genia španělského, v níž Sv. Čech se pokusil zobraziti Calderona se stanoviska svého národa, počíná tématicky slovy »snem život je«, avšak již v první půli dochází závěrů blízkých nikoliv Calderonovu, nýbrž Čechovu duchu. Kdežto Calderon užívá pojmu sen v pravém a původnim významu, pomýšlí Cech při veršovaném výkladu mystické věty ))la vida es sueno« na snění básnické, v něž noří se duše mimo spánek, oddá.vajíc se svým představám rázu fantastického, aby odtud vyvážila látku pro tvoření poetické... proto karakterisuje Čech v barvitých sv}'ch iambech především prt>ces, kdy z matných vidin stavu bdělého vznikají postavy děl dramatikových ... tajemný svět Calderonův přeložen tu nejen do oblasti racionalističtější, ale ovládnut přímo osobním názorem vykladačovým.

Dosti hojné údaje éechovy o zpusobu básnického snění i přesnější rozbor přislušných skladeb poetických poučují nás, že většinou jde u něho o »sen S otevřenýma očima«. Uprostřed dne, dalek skutečného spánku, zapřádá se soustředěný básník do osnovy svých představ tak, že buď naprosto zapomene na reálné své okolí neb přemění si je fantasticky a propůjčí pak těmto zkreslen):-m a zkrášleným proměnám samostatn~- život; tyto vidiny stávají se zhusta podkladem tvoření básnického. Ač nejednou vnikají do nich prvky pravého sna, přece není tu oněch skoků a paradoxu, jež vyznačují sen noční, provázený spoutaností tělesnou a naprostým mechanismem duševním. Radí-li Sv. Čech tyto vidiny, jimž název snů přísluší toliko částečně, do cyklických skupin, činí to s určitou tendencí: chce ukázati - - arciť bez hloubky Oriliparzerovy - že sen muže býti ourazem života bdělého, 72

a že v jeho půvabně názorné podobě mohou se ukrývati význačný příklad a hlubší pravda naší existence.

Poprvé použil Svatopluk Čech snového motivu jakožto episodky r. 1803 v zlomkovité skladbě »Bilá hora«: jeho hrdina Jan, skličen těžkou únavou, sní za bouřlivé a větrné noci o nádherném sadě, plném květinového půvabu, jenž v zápěti měni se v milostné zjevy dívčí; náhlý" přechod krajinného obrazu ve vidinu pohádkovou prováZen jest i obratem rytmickým. V roce následujícím těkal rád na pomezí bdění a snění, jak svědčí již názvy básní »Vánoční sen«, »Snění II potoka« a »Mé sny«. První skladba, dětsky to naivní a srdečná legenda vánoční běžného motivu, ale již se značným nákladem zdobného popisu a pádného řečnění, podává prostičkou, ale správnou psychologii snu, jenž jest pojat jakožto dítě přání: vidina Ježíškova skvělého nadělení v ráji mezi andílky, kterou si spřádá žebravé děcko usnuvší za Štědrého večera na rohu ulice, roste přirozeně z vřelé touhy jeho ubohého srdce. V těchto obou případech šlo ještě o sen skutečný; »scn s otevřený"ma očima« jest podkladem beztvárné básně »Snění u potoka«. Poeta v šťastné a soustředěné náladě pohliží tak dlouho na záliv potoka zarostlý pomněnkami a stíněný vrbami, až se mu skutečnost promění v báchorkové postavy zasmušilého krále vod, jeho tajemné a svůdné choti a posléze jejich temnorouché dcerky s džbánem na hlavě ovité nezabudkami - trojí ten zjev vábí mladého snílka neodolatelně. Jako v třetím oddílu »Snů« a jako v Lilitině snění z »AdamH\i«, nachází již zde Čech obdobu mezi sny a motýli, pravě

»Jako motýli, jež rozmanitě zdobí, krášlí na křídélkáclz lJyl, přilétají, zalétají hbitě

různá dítka měnících se chvil, rnzné myšlenky.«

Složitější strukturu mají fragmentární »Mé sny«, vzniknuvší současně: jednotlivým vidinám předesilá básnik stručnou karakteristiku svého duševního stavu za bdělosti; trojí snová představa plyne nenápadně z téhož proudu; sen zobrazuje typicky tři životní oblasti, které zajímaly mladého verš ovce nejvíce; smyslové napětí provází tyto přeludy šťastného naplnění lásky, slavného vítězství v boji za svobodu, zbožného návratu do vlasti křesťanské víry. Těchto padesáte veršů,

které osmnáctiletý Sv. Cech s prudkou bezprostředností vrhl na papír, napovídá již cyklus z r. 1872, avšak při veškeré povaze zlomkové a náčrtovité předčí jej inspirací živější a podáním méně akademickým; úplná subjektivnost, napověděná již titulem a zachovaná ve všech třech oddílech, zůstala jen prospěchem skladbičky.

Podobá se, že záměr vytvořiti cyklickou řadu snových obrazů typického obsahu životního, nepřestával básníka zaměstnávati po celých osm let. Při tom hledal Čech případné dějové zarámování, jež by spínalo tyto barevné přeludy ve vyšší jednotu a vždy znovu vracel se ke lioethovu »raustu« jako ke vzoru Ilejvítanějšímu. Podav r. 1867 ve zlomku »Nic« osobně pi<ebarvené přetvoi'ení dvojice Paust-Mefistofeles, vrátil se k tomuto básnicky plodnému dualismu podrobněii po čtyřech rocích ve skladbě »Nemo«: proti idealistickému snílkovi, ponořenému za měsíční noci do spřádání vidin básnických, vystupuje tu střízlivě positivistický duch Nicoty, proti uctivateli lásky, nesmrtelnosti, osvěty zdvihá se posměšný' Nemo, 'neúprosný ničitel ilusí a odhalovatel ošklivého rubu života. Nemo, chtěje básníka-idealistu poučiti a vyléčiti, podniká s ním povětrný let, podobný' jízdě na mystickém koni Alboraku, a výjevy, které nerovný pár vzdušných poutníku s oblačné v:\Tše vídí, jsou vlastně řadou snů, interpretovaných ironický'm posměchem jízlivého Nema. Snových těch obrazú mělo b}'ti pú~odně devatero, ale básník provedl z nich pouze pět a podal v jejich m.ěnivých sceneriích sarkastický výklad krásných hesel: něhy lásky duševní, opojení milování smyslného, vznešenosti náboženství, pevnosti manželské věrnosti a velebnosti novodobé osvěty. Provedeni, které prozrazuje dílem první letmý vrh nezávazné improvisace na papír, dílem nepromyšlené kolísání mezi slohem, vážné skladby a mluvou rozmarné burlesky, setřelo mnoho se snové povahy těchto v~'jevů. Překotný let snů zachován jest v rychlém sledu obrazů a jevišť naprosto různorodých: z dívčího pokojíka jsme přenášeni do túbor:l cikánského; ryk mořské bouře nad ztroskotávaiícím se korábem jest vy střídáván tichem velehor alpských; starověk}' Egypt faraonu mění se okamihem v Egypt moderní. Avšak dialogická úprava v}'jevú, kde Nemo střetá se stále s básníkem v slovních potyčkách, přenesla celek do střízlivé oblasti racionalistické, ba stlačila nejeden obraz na pOllhou ilustraci ironické moudrosti, kterou tušfme předem... po lehkém dojmu snu jest veta. Básníku znelíbila se tato rozpolcená sklad74

ba a opustil ji před polovicí; rovnez v podobě prvního zlomkovitého náčrtu zanechal v téže době báseň »Král Nikotin«,· řadící se těsně k starším »snům s otevřenýma očima,< a připomínající báchorkovým zosobňováním lehký-ch vidin »Snění u potoka«.

Cyklus »Snové«, jejž r. ]872 přinesl iiterárni almanach Umělecké btsedy »Máj «, není tedy osamocen, nýbrž v zaokrouhleném provedení uskutečňuje několikalcté úsilí básníkovo, který se nejen opětovaně pokoušel o vyčerpání typických výjevů snový-ch, ale jenž také dlouho hledal společný rámec pro takovéto obrazy. Tentokráte ve Vraném sáhl k pohádkové alegorii, aby získal komposiční jednotu.

Hutné trocheje vstupního čtyřverší uváděJí rázem do báchorkové situace. Snové unavení letem shromažďují se k lloh~m matky Noci a vyprávějí své zkušenosti. Seřazení šesti obrazů není nahodilé, nýbrž souměrné, ačkoliv jinak básník nedbal, aby jednotlivá vypravování meIrl stejnou délku, stejnou úpravu strof, stejný sled rýmových obrazcú; toliko trochejský chod zachován jest ve všech šesti oddílech. Svatopluk Čech, který i divoké bouh námořské dal vyzllíti vlídným akordem tichého smíření, sestavil cyklus ;>Snů« tak, aby ntHada klidné a nevinné pohody převládala a zanechávala v čtenáři trvalý- dojem. Jak do vstupu tak do závěru »Snů« postavil auktor po idylickém výjevu něžné prostoty, tam zaznívá .tklivá hudba ukolébavky, zde zvoní pokojný un~íráček za dva šťastné manžely-stařečky. Mezi těmito dvěma scénami prostoduchými i v provedení vlní se divadlo tím pohnutější. Nejprve zjeví se svět pod zorným úhlem satirické a parodistické grote"ky, na to odehrají se dvě dramata erotická - jako ve zlomku »Nemo« postavena proti okouzlení milostného idealismu v příkrou protivu láska hříšně smyslná-aby posléze postoupil svobodomyslný nadšenec k nejvyššímu projevu lidské vůle, k boji za právo a za volnost. V zepiav se takto k nejvyššímu entusiasmu, vr<>.cí se v závěru opět k idyle. Jeden každý ze snových obrazů nejenom předvádí typický výsek života, ale odhaluje také významný kus zájmů básníkových, při čemž těsná souvislost s ostatním soudobým tvořením Čechovým jest zpravidla na jevě.

První sen snáší se do chudobné jizby, kde pobledlá matka koléM své děcko, aby vy kouzlil roběti obrazy hvězd, květů, perel a andělíčků, matce pak skvělou budoucnost jejího synáčka, který, přemoha nástrahy osudu, přivádí k ni ženu a dítě pro potěchu její staroby. Sen jest tu

prostým promítnutím přirozeného přání; vytoužená vidina, kterou si v spánku nad kolébkou snuje matka hošíkova, není nikterak vyšinuta z kolejí skutečnosti a není naprosto vyzdobena příznaky volně těkající fantasie. Půvab oddílu, v němž se básník příliš spokojil obrazy otřelými a rýmy zevšednělými, spočívá v důsledném provedení ukolébav!\.ově formy, zaznívající týmž refrénem ze skutečnosti i ze sna, z přítomné tisně i z radostných tuch budoucnosti. Jest pravděpodobno, že básník byl inspirován k této skladbičce dojmy rodinnými ve Vraném: v době, kdy se doma Svatopluk Čech chystal k rigorosům, kolébala jeho matka nejmladšího svého synáčka Jeníka, a tak můžeme slyšeti z prvního snu tytéž )/kyvy prosté kolébky«, za které děkuje mladý poeta ustarané a láskyplné máteři ve věnování své první knihy.

Přimkl-li se v tomto rodinném zátiší Čech co nejtěsněji k domovu, oddal se v následujícím obrázku, v němž tkliv}- soucit se střídá s říznými šlehy satirickými, mezinárodnímu exotismu nejinak než v černochově výstupu v »Bouřk Potulný hoch žebrající s opičkolJ daleko od domova, jakýsi to dědic savojských chlapeC! se svištěm, známých v literatuře hlavně dětské ·již od XVIII. století, požíval za tlobv Geiblovy v poesii nemalé obliby; básníci milující pestře národopisné kroje a působivě kontrastující dějiště, rádi opěvovali bludného Spaněla na severu, jehož zlá sudba překonávána jest ještě straštmi huňatého opičáka v rudém fráčku živícího mladého tuláčka. Před očima takového hocha, cele přejatého z módní tradice slovesné, rozestírá sen svůdnou představu opi!;í hostiny, při níž jeho chlupatý premier jest ministrem, a kde i hladovému chlapci dostává se vzácných pochoutek. Opětně rodí se sen z horoucí touhy a přináší jí vrchovaté naplnění, ale při zálibné vidině opičího hodokvasu kypi tentokráte snová fantasie, hromadíc rysy zábavně pitvorné i smyslové obrazy opojné síly. Zde projevil Čech velmi jemnou psychologii, ukázav. kterak sny nešťastného hošíka utkány jsou z téže látky, která naplňuje celý život nebožákův, z představo opičce a z pocitu palčivého hladu; snad též vzpomínka na jižní domov spolupracovala, kouzlíc v spánku přeludy vzácného, šťavnatého ovoce. Již ve středním vÝjevu cyklu "Nemo«, kde smčšně pitvořící se opice paroduje modlkí se zástup na tonoucí lodi, ukázal Čech, že tepto německý lžiexotismus zná také se stránky ironicko-satirické, a že nečetl nadarmo t!einova»Attu Trolla« s Jeho jízlivě geniálním pojetím medvědího antropomorfismu. Nyní, 76

líče s burleskním humorem kroje i mravy opičích hodovníků, kteří znázorňují v malém lidskou společnost v jejím rozvrstvení a s jeH falešnou důstojnosti, napověděl již podstatu svého »Iianumanna«. Jest však pouhou náhodou, že bravurní líčeni opičího kvasu u Cecha připomíná na nejednom místě sedmý zpěv Iiamerlingova »Iiomuncula«, nadepsaný případně »Škola opičí«, a to jmenovitě, kde karikaturními rysy kreslí Čech koketnost čtyřrukých krásek a kde šťavnatým štětcem maluje drahé jižní plody? I nálada jest velmi příbuzná, a literární vztahy Cechovy k vážné i rozmarné Musc tlamerlingově jsou mnohonásobné. A však chronologie chová se odmítavě - tlamerlingův »IiomUllculus« vyšel knižně teprve r. 1888, ,nejen dlouho po »Snech«, ale i celé čtyřletí po »Iianumannu«.

Vypravování třetího a čtvrtého snu, která vyznačují se prudkým spádem dějovým, vyčerpávají erotiku v obou krajnostech, znám}'ch již z Čechových prvotin: půvabná kněžna plná gracie a jemnosti jest hrdinkou lásky spirituální, opovržená nevěstka nese na ubohých svých ramenech prokletí hříšné smyslné vášně. Mladá kněžna z třetího snu patří k rodu urozených dívek, jejichž galerii zahajuje »Anonym« a zavírá »Zpěvník Jana Buriana«, avšak vyvolený milenec, do jehož iuáručí ji unáší snění-motýl, jest s Ul stejně urozený... šf:astnému spoíení jejich nestaví se ve snách nižádná překážka, kromě ostražitých drobných úskoků směšné dueňy, jejíž kratochvilnými metamoriosami arabeskúvitě otočen jest tento lehkodechý příběh lásky a rozmaru. Zde pokusil se Cech o zadrhnutí několikerého pásma snového v děj takřka dramatický, zde plně popustil úzdu plné obrazotvornosti ženoucí se překotně od představy k představě, zde vystihl obdivuhodně hořečné tempo snu; jest velmi pravděpodobno, že v tomto oddílu Cech přenesl pravý sen do básně. I tentokráte čerpal vydatně z představ. které jsou rozpřádány v ostatním jeho tvoření mladistvém. Motiv bouře na moři se ztroskotáním lodi žil v duši poetově tak silně, že zalehl i do této kapriciosni vidiny: když rozhněvaná dueňa pronásleduíe .Ichkokřídlého ~nosce své paní, mění se sen-motýl v lodici rozhoupanou na rozbouřených vlnách, a hlučicí moře pohřbívá ve svých vlnách na okamžik pťtvabnou kněži(ku. Proti této hře vzdušného rozmaru, s níž se stýká brzy na to Lilitin sen v »Adamitech«, útočí ná[sledující příběh drsným moralisováním a tvrdou alegoričností, která úplně stírá povahu sna: ke krásné, padlé dívce, odpočívající umdleně

po divoké orgii, nepřistupuje pouze seli, aby jí připomenul domova varoval ji hrůznou visí rozkladu, ale i svůdný démon hříchu, posléze pak sestra snu - bledá smrt; celý výstražný jinotaj proveden jest naivní technikou mravokárců, kteří rozvrhují zcela schematicky světlo a stín. Nevíme naprosto, kolik vlastních prožitků jest ukryto pod tímto poděšený'm zájmem o problém magdalénský; jistě spolupracovaly též literárně reformní tendence pokolení Nerudova, jež si přímo programně vytklo za Mwl, odhalovati s nepokrytou pravdivostí poměry a rozpory pohlavního života, jejichž reální podání v literatuře potud platilo za nemravné. Smutku svedené dívky dotkl se Čech v několika prostonárodních popěvcích let šedesátý'ch i sedmdesátých »Svedená«, »Vůz«, »lirob v lese«; temllÝ osud mladé prostitutky zachytil do sedmé "PiSIlČ žcbrácké«, souvisící dosti těsně s vypravováním čtvrtého sna; vše zdá se býti prúpravou k figuře Sulamitině v nedalekých »Adamitech«,. která, pojata dramatičtěji než hříšnice ze »Snu«, vyvíjí se z "divé bajadéry« v "pokleslého anděla« nikoliv pod sugescí mravokárných vidění, nýbrž vnitřní silou ovravdové lásky.

Nejdelší a nejlépe propracovaný oddíl celého cyklu, čítající více než sto třicet veršů, věnován jest mohutnému snu bojovníka za svobodu, jent úpí v žaláři. Pátý tento zpev vymyká se celku nejen rozměrem, nejen širším tokem vypravování netrhaného strolTckým členěním, nejen samostatnými vložkami sborovými, nýbrž předevŠ'Ím r ;:'lor:ckou povahou, kterz. ruší sám prakarakter snový, odkázaný na oblast zrakovou. Do řečnických antitesí, jež nemají valné účinnosti l1úzorové, upadl Čech již v krátkém ůvodě, kde líčí vězení svobodomyslného bojovníka; 'jakmile pak. v jeho útěšném snu se z neurčitých kolísavých chmur potÍrwjí vynořovati určitější tlumy postav, hned ustupuJe vý-tvarné líčení vzletné rétorice. Hromadní zástupci dčiinného zápasu za osvobození člověčenstva deklamuji velmi pravidelně, ba akademicky; sotva však domluvili, a vidění věziíovo přechází zase v matný obraz hrnoucích se zástupů, karakterisuje Čech tento příval představ honosnou apoteosou věčného my~:enkového usilování Q všelidskou volnost. Teprve na samém konci houstne tato mlha provázená šumem opětně v obrazy, a z pestrého davu různy~ch národů rýsuje se určitěji výjev, vztahující se bezprostředně k snícímu hrdinovi. Tento pát':r zpěv "S;1Ú« není viděním, nýbrž apoteosou, není líčením, nýbrž rétorikou, není volnou hrou zrakových přelud ti, nýbrž spíše divoce 78

zmatenou symfonií, z níž oddělují se jednotlívé hlasy. Jeho koncepce jest blíže »Bouří« a »AdamitůrrH než snovému cyklu, odtud i nepoměr formální. Ukazuje-lí vzrušený sen bojovníkův namnoze do básníkovy budoucnosti, jmenovitě k prologu »AdamiŤŮ«, nechybí přece ani v něm lí1otiv{t, jež souvisí se staršl Čechovou produkcí; závěr snu lze přÍmo nazvati obdobou básně »Umírání«.

Sv. Čech chtěl tu podati názorný přehled všech bojovníků za svobodu vlasti, myšlenky a lidu. Kdežto však novodobé zápasníky zahrnul do karaktedstiky všeobecné, z níž rýsuje se jen několik význačněj~ích jmen, uvedl představitele starověku a středověku na snové jeviště velmi individualísovaně; každá skupina uvádí se sama výmluvným čtyřverším. Za antiku mluví sbor Leonidův, jenž položil život za zákony vlasti, Makabejci jakožto oběti za víru praotců, Gracchové, osvoboditelé lidu, a konečně Spartakovi otroci, již hájili práv vrstev nejponíženějších. Středověk zastoupen jest milovníky pravdy Albigenskymi, obránci národního n:iboženství husity, odpůrci cizáctví Šv~'cary pod Winkelriedem, srbskými bojovníky u Kosova, svobodomysln$rmi Geusy a tragickými hrdinami bělohorskými. V matném davu novodobých reků rozeznává snící vězeň určitěji své padlé druhy, ozá:~jjé jasem; jemu samému pod šumem praporů a za hlaholu písní nabízí bílý kůň prázdné sedlo, aby jej zanesl k vítězství... co v sugestivní básni »Umírání« bylo .hořečnou visí mozku, oslaveno jest tuto jako osvobodivý sen a podřízeno hlubší historické retrospektivě.

Vlastenecký liberalism a slovanská demokratičnost Svatopluka Č~cha pojímají v rétorické této skladbě odboj, vzdor a vzpouru proti Misku ve smyslu co nejširším a proto také co nejmatnějším. Za bojovníka svobody platí mladému nadšenci každý-, kdo se vzepře porobě a otroctví, buď jeho vnitřní popud a Konečny'T jeho cíl jakýkoliv. Tak z mlžneno davu zápasníků »za vlast, právo, pravdu, svobodu, světa ob!1ovení« rýsují se určitěji obhájci šlechtického státu spartského, s Leonidou v čele, vedle gracchovských demokratických republikánů a vedle vzbouřených otroků římských, podrývajících tutéž republiku; ruku v ruce s přísnými pravověrci Makabejskými jdou kacíři Albigenští; proti krutovlúdě ture'cké protestuji Srbové se stejnou rozhodností jako nizozemští Geusové proti absolutismu panovníka nejkatoličtějŠího. Toto svobodomyslnictví podbarvené nacionalisticky, proniká jmenovitě tam, kde básník se dotýká českých dějin náboženských:

Husité odolávají silou myšlenky národní moci celého světa, Bílá hora znamená porážku národní samostatnosti; reformačních kořenu naší minulosti Čech nedbá. Jest unášen zvučným, všeobecným heslem; miluje hrdinský postoj a divadelně účinný posun rozpřá.hnuté ruky; opájí se kovovým leskem slov... a proto do viděni vnikají tirády rétorické, jmenovitě fanfára moderního liberalismu, jížto vyznívá bouře v duši snílkově:

»V šak ta htl7lře samo. visel) Masná, Jejíž slova anděl nadšení

tuto vepsal v oči, čela jasná píseň slávy, píseň vzkříšení!

Píseň o myšlenkách velkých, svatých, které nad malátnou země hrudcJU, ducM smělých, srdcí božstvim vzňatých hledají - a věčně hledat budou!

Píseň o boji, jenž s otcfr, k synr1m bouří, nade proudem staletí se kouří, nevidomě, v siném bezml'zí -

v němž i poražený vitězi/«

V názoru liberálně vlasteneckém, v odvaze zrétorisovati tlějiny, v slohu politické chansóny kovového zvuku, prudkých antités a dychtivé gradace uvazuje se tu Čech v dědictví Václava SoIce a jeho »Zpěvů svatováclavských« ... a sám vyvádí svou poesii z čarovného viítmí snů a vidin do plného světla jasného dne, kde bouři zápasy veřejné o právo a o moc. SoIcovým okem po zírá i do politických bojů současných. Uváděje v exotické strakatině národopisné představitele novodobého osvobozovacího úsilí, jmenuje vedle amerických odpůrců otrokářství, vedle revolučnich Francouzů, vlasteneckých Spanělů, jednotitelů Italie a smělých Irů jmenovitě povstalce polské, nad jejichž »sborem svěceným proroky péra vlajou, mihají se kosy« a pak balkánské kmeny, střásající jařmo turecké: panslavismus s rusofilskou příchuti, k němuž byl Sv. Cech vychováván v domově a k němuž se záhy vrátil, musil ustoupiti na čas nadšení polskému; balkánské sympatie arciť potrvaly i později.

Prostomyslným obrázkem o dědečkovi a babičce, jimž sen vykouzlil vytouženou představu o společném skonu i pohřbu, básnik 80

získal kontrast k bouřlivému výjevu předchozímu. Nejen kontrast obsahový a náladový, ale i slohový: od nákladného a honosného umění veršované rétoriky vrací se na chvíli k lehce zpěvnému a výstižně zjednodušujícímu tónu poesie lidové, kterého rád užíval v menších básních z konce let šedesátých a k němuž sahal i později při písňových vložkách výpravných svých skladeb.

Jiný způsob výrazový hlásí se posléze v graciosllí arabesce vkreslené na konec cyklu: poeta sám mísí se najednou do podání potud objektivního, ale v šelmovském rozmaru pozdravuje čtenáře překvapujícím úsměvem dvorně milostné něhy. Ukázal mu v stilisaci snu, tu přesvědčivější, tu psychologicky pochybné, radost lásky i děs hříchu, naivní touhu hladovějícího děcka i útěšný přelud mučedníka svobody, tuchu nad kolébkou i smíření ve smrti; dotkl se strun tragiky i humoru, grotesky i idyly, pohádky i jinotaje; byl nadšený i něžný, mravokárný i soucitný, vznešený i posměšný: nyní vystupuje ze své neosobní reservy, aby také sám na lehkém motýlím křidélku snu vykoupal se v zlaté lázni iluse:

»Nevtm, co tam dále mluvilo sml plém~, neb se jeden shtiry náhle snesl ke mně; nevšeptnu jej ani v krásné ouško děvt, vždyf sen prozrazený prý se nevyjevt.«

Cyklickou svou komposicí, kterou závěrečná arabeska poněkud ruší, značí »Snové« básnický vzestup Cechův. Důležitější však jsou hojnými slohovými náběhy a uměleckými sliby, jež učinil v nich auktor na rozhraní své mladosti a mužného věku. Vypravování snu prvního a posledního ukazuje k malým selankovitým obrázkům, jaké sloučil později Cech v skladbě »Ve stínu lipy«; sněný příběh žebravého chlapce obsahuje jádro ironické fantasie »lianuman«; z vidění politického vězně hučí tucha »Adamitů« a snad i »Evropy«. Posléze fantastické příběhy mladé kněžky a stejnou měrou i epilogické čtyřverší jsou nápovědí oněch rozkošných báchorek veršem, jež byly tak blízky srdci básníka, jenž od mladosti rád chytal motýie snů, přelud~ a vidin.

KAPITOLA

ČTV R T Á.

»ADAMITÉ."

.A mstícl společnost, když mezi rumy blouznivých škr1dcli povalila tlumy, pod kadef pustou, nad těkavý zrak jim hnusu, pohrdání vtiskla znak.·

.Evropa.· 1878.

Dvakráte odhalil Svatopluk Cech kořeny, v nichž vyrostlo první jeho velké, jednolité <tílo básnické, pitoreskní a zároveň ideologická epopeje o vzpouře těl a zásad, »Adamité«.

Poprvé v proslulém prologu básně, který jest mnohem vice než pouhá rétorická přízdoba tradičně epického vz}'vání l\1usy, zde nazývané »andělem nadšení«, Mocný sluchovJ" dojem valí se k básníkovi vždy jasněji ra hlasněji, až ucho rozeznává v něm známá. hesla, známé písně, zvuk známých bubnů. Tu mění se sluchová sensace již v malebnou visi: jasno střídá se s temnotou, purpur kmitá se mezi blyskotem zbrani ... a ve chvíli, kdy poeta rozeznává v hučení a v barevném pohybu válečnou vřavu, cítí, jak se sám mění z pozorovatele v účastníka, jak kolísá, potácí, brání se, zápasí, aby posléze padl pod kolesa husitských vozů, pod kopyta válečných koní, mezi mrtvoly a zbraně. Šestiverší o anděli nadšení, jenž zachraňuje klesajícího básníka a vynáší jej z pasivnosti k tvůrčí inspiraci, jest již spíše básnickou příkrasou než organickou součástí tohoto hodnověrného přiznání o koncepčních prvcích »Adamitů«.

Jako stařec načrtl Svatopluk Čech v druhém oddílu zlomkovitých a takměř nestilisovaných »Dávných vzpomínek« přímo výklad tohoto předzpěvu, v němž pravidelným střídáním dlouhých a krátkých vokálů, vydatným hromaděním plynných souhlásek, pádností přesného chodu trochajského docílil účinné zvukomalby. K roku 1872 a 1873, kdy dlel jako advokátní koncipient ve Slaném, poznamenává velmi přesně a názorně: »Zvláště jedna látka vracela se nejčastěji. Zprvu p ~

byl to, abych tak řekl, pouze jakýsi hudební prvek. Jako ,v dřívější "Bouři«, mé první větší práci, vznikl ve mně dojem neurčitého šumění, jako promíšený, ztlumený hlas z daleka se valící bouře, ale tentokrát lJebyla to bouře přírody, nýbrž bouře lidská. Z počátku Jen bouřlivý hluk a hyb zápasících davň, bez určitého místního a časového rázu; pudilo mne to jen k vylíčení potýkajících se mas lidských, ale tyto zůstávaly prozatfm jen temnými, divoce zvířenými mra\;llY, bez určitých, zřejmých jednotlivostí, leda že ta vluitá chmura tu a tam se třepila jako v třásně korouhví, že v ní křížily se mihavé třpyty vražedných ostří, a že z ní dunělo víření bubnů. Zkrátka, pocitil jsem neodolatelný pud napsati válečně epos, at jakékoli.«

fIle, jak o básnickou bytost Čechovu zápasí dvojí in'spirace! Jest tak živelná, že poeta nedov~de se jí ubrániti, nýbrž vzdává se jí jako propadáme opojení, milostné vášni, hořečné nemoci. 2ivel zvukově hudební jest prvotný, což potvrzuje převahu auditivní schopnosti . u pozdějšího virtuosa zvukovl' malby, u mistra rétorické fugy, u zálibného pěstitele slovních replik, u obratného architekta deklamačních staveb. Ale záhy tlačí se v popředí prvek barevně zrakový, mohutná a chvějící se změť svitů a stínů, světelných a koloristických efektů, bez uvědomělé převahy určité barvy, jakoby hned zpředu byl statický malíř slova upozorňován ua vítaný úkol, aby zmohl tuto 'Visu~lní chaotičnost přesností obrysu ,detailovaným. poptsováním, trpělivou drobnokresbou.

Vzpomínková skizza poučuje nás vydatně i o této logicky umělecké a soustavné práci, jíž Cech ještě neznal, když skládal »Bouři«, naivní to cyklus vadně spiatých písní a romancí, vyvřevší však přece z ohnivých vrstev koncepčních jako nová epopeje smyslových i ideových vášní.

Při volbě určité dějinné látky Sv. Čech prožívá znovu rozpor mezi náměty domácími a pestrým exotismem FreiIigrathovým. Jakési překlenuti této látkové dvojakosti přinášeli již »Snové«, kde pokusil se také zachytiti »bouřlivý hluk a hyb zápasících davů« a to v duchu liberálně demokratickém; avšak bojovnici husitští. jsou tu zjevem toliko episodickým, řadíCe se rovnocenně k Albigenským, ke Švýcarům a ke Geusům. Nyní zvítězila však nadobro látka domácí. Básník zhuštěné romance o »liusitovi na Baltu« hledá u Palackého nějaký námět z bojů husitských, jež jej »ovšem z české historie pou84

taly nejvíce«. Neklada, jak ve vzpomínce výslovně připomíná, zvláštní váhy na přesné vystižení rázu a koloritu dobového, nýbrž na mocné zachycení onoho bouřlivého a válečného pohybu, zamane námět bitvy u Lipan, který se mu zprvu nabízel, a pomíjeje vůdčí události českých dějin reformačních, zvolí si nepatrnou, leč velmi romaneskní episodu. adamitskou, plnou kontrastů a antitesí všeho druhu.

Náčrtky dochované ze samého prahu let sedmdesátých prozrazují, že adamitský námět zaměstnával básníka již před pobytem slanským. Ale v osmdesáti pěti verších, rozvržených na tři oddíly s malým prologem, nehučí posud ona bouře lidská ani nekmitá se ještě barevná změť, jež ovládly tvořivou duši Čechovu, když se po dvou, třech létech k tématu vrátil. Básnická antitese nynějšího selankovitého ticha nad Nežárkou a někdejších válečných události uvádí do trojjho dialogu,_ přerývaného umně krouženými slovy adamitských mužů a žen k chvále slunce, života a rozkoše: vůdcem Adamitů patrně měl býti rozvážný a mohutný lienoch, hlavni ženskou postavou Sulamit, milovaná od Oideona a milující ho, Oideon pak rýsuje se jako rek vítězně bojující a kořistící.

Širší rámec komposiční a hlubši pozadí dějinné nalezl Svatopluk Cech teprve, když se začetl do příslušné partie v Palackém.

Palacký v stručném, střízlivém a přísném vylíčení událostí z r. 1421 podává v třetím článku dvanácté knihy zevní obrysy dějové, sepřeácné kolem postavy Mikuláše, přczval1ého Mojžíšem, a kolem osoby husitského hejtmana Bořka Klatovského, ale za příběhem úsečně načrtnutým vlní se obsažný, byť nesouvislý výklad o ideovém obsahu Adamitů na Nežárce. S přísného stanoviska husitského Palacký odmítá jejich panteism, pudový naturalism, společenství s.tatků i žen, jejich pojetí nehříšnosti, hlavně pak jejich odmítavý poměr ke křesfanství. Skrovnost a úsečnost povšechných a stranicky husitských údajů Palackého nevybízí mladého básníka, lhostejného k dějinné hodnověrnosti, aby konal jakékoliv historické studie další: nic nebylo inspirovaného poety více vzdáleno, než pramenná pedanterie. Proniká vášnivě svého Palackého, avšak zcela jinak než učenec, tíhnoucí k extensnímu prohlubování poznatků. Jest třeba nahlédnouti ve vzpomínkové črtě do odstavce, podávajícího tresť Palackého, aby plně vysvitl krajně umělecký postup Cechův. Dialektický rétor sleduie v adamitské episodě u Palackého řetězec zásadních sporů a protikladů: látka ob-

sahuiící vedle bouře válečné také bouři duchovou a mravní, dramatisuje srážku křesťanského rigorismu .žižkova s náboženským a pohlavním libertinstvím, ba s anarchií. Sv. Čech přenáší si kontrast ten velmi názorně a smyslně do oblasti malebně výtvarné a mluví významně o protikladu přísně počestného a šerého roucha husitského a úplné nahoty Adamitů; jako v prakoncepci básně přešla zvuková bouře v barevnou změť, tak při tomto dějinném ztělesněni promítla se srážka zásad v malebné vidění jásavé nahoty zápolící s pochmurnou šedi.

Na tomto stupni tvůrčího postupu vznikl podle vzpomínkového přiznáni Čechova první zpěv »Adamitův(, jehož barevnými a výmluvnými verši v plném vrhu vášnivé záře hraje odlesk původní, prudké inspirace zpěv spíše malebný než výpravný, spíše popisný než ideologick~-, slovem, uzavřený celek svéprávný, jenž k· ostatní skladbě jest spíše v poměru prologu než exposice.

Avšak zprávy »Dávných vzpomínek« nejsou úplny. Nezmiňují se o důležitém součiniteli při vzniku »Adamitů", kterým Sv. Čech doplnil myšlenkové podněty přijaté z Palackého. Více než čtvrt století před Sv. Čechem v době mladoněmecké tendenčnosti a politického liberalismu, r. 1846, vložil českoněmecký básník ze školy Heinovy a Lenauovy, sentimentalik a rétor, svobodomyslný tlumočník našich děiin a »kovový skřivan« svatodušního sbratření lidstva, Alfréd lvleissncr adamitskou episodu jako romanci do své epopeje »Žižka«. výmluvná a žhavá ta vložka prosycena jest dobovými myšlenkami, jejichž byl Meissner mluvčím: jeho Adamité jsou nositeli Saint Simonova komunismu a Enfantinovy emancipace masa; Heinův helénsky etiketovaný naturalism posvěcuje jejich smyslné rozníceni, a vrcholný výjev episody Meissnerovy, jak nahá Adamitka vrhá bibli do plamenů, jest symbolickým protestem nadšeného čtenáře »Salonu« proti křesťanskému a spiritualistickému nazarénstvÍ. Sv. Čech nepřejal do prvního zpěvu »Adamitů« pouze tento účinný obraz, nýbrž celé uspořádání adamitského tábora na Nežárce a hlasný protiklad komunistického hýření a husit~ké výpravy. Což však znamená daleko více: jako vděčí Palackému za pojetí husitského rigorismu, tak zavázán jest heinovci Meissnerovi za koncepci radostného rozkošnictví Adamitů, jež by byl sotva rozvinul z nápovědí své toužebné a protestující, tlumené a neukojené mladistvé smyslnosti.

o první romanci »Adamitů« dělí se plenérista zálibně a široce malující s řečnickým virtuosem důrazných prohlášení a ohražení; epik, rozvíjející děj, nepřipuštěn ke slovu. Všecko uspořádání malebné i myšlenkové látky založeno jest na kontrastech příkře položen)'ch, které stupňuji se až k napětí dramatickému; v protikladech libuje si básníkovo oko, sestavující skupiny postav a vrhající na ně proudy světla a barev; untitesemi vyčerpájvá se povahokresba osob rozkošnického tábora adamitského; a vlastní tepnou všech uměle a účinně vybudovanýchřečí, jimiž vůdčí figury komunistické se na Nežárce vymršťuji ze ,statického klidu v požitku a v opojení, jest vzpoura revolučního záporu proti samozřejm}-m kladům lidumilného a bohabojného světa. Jak řečnicky stoupá Sv. Čech od vstupního kontrastu mezi přírodou rousseauovsky nevinnou a mezi divokou smyslností společenských vyvrženců až k onomu bouřlivému závěru prvního zpěvu, kde v úplné shodě s původní koncepcí víří válečná a ničivá vřava do slastných hodokvasů liného požitku!

První obraz, kde v husté, zelené tmě pralesa nad Nežárkou se-

'skupil popisný básník v makartovské rozmařilosti plavou nahotu ženskou v odrazu od bronzově hnědých svalů mužských, není stavěn bez schematičnosti. Dvě skupiny posunuty jsou v popředí. PrvnÍ, soustředěná kolem dětské Lility, 'představuje mladost v bezhříšném a přímém pocitu životním; zasmušilý Samson a rozmarný smíšek J ubal· 'mačí oba protipóly tohoto junáctví. Druhá skupina ztělesňuje všecek rozkošnický naturalism, jak jej Sv. Čech prostřednictvím Meissnero\'):m přijal ze socialistických nauk západních; v trojici .Mojžíše a jeho milenek Ady a SulamHY zvedá se trojí protest antropologického názoru světového proti křesťanskému pojetí života, majetku, zákona. Vlastním mluvčím této filosofie, obměňující myšlenky Eniantinovy a Feuerbachovy, jest Mojžíš, který soustavně a programně přemítá, kde Ada a Sulamit zpívají v lyrickém opojení - v prvním zpěvu »Adamitú« jest nesporně on hrdinou, a báseň pojata zcela určitě jako sráž- . ka přísného husitství a bujné emancipace masa. Jest tu nadhozena řada epický-ch a dramatických motivů, jichž báseĎ později nerozvíjí, nýbrž v\"tbec pomíjí. Pouze v prologu stoji Mojžíš mezi dvěma milenkami, smyslnou plavovláskou Adou a temnou vášnivkyní Sulamitoll; pouze ve vstupním obraze postaven proti chmurnému Samsonovi jar) Juba1,. který z dalšího děje takřka vypadl. Naopak, o řadě postav, které po-

zději určují sám dramatick-ý obsah epopeje, neučinil básník ani zmínky; tak o Adamovi, pozdějším 'ústředním hrdinovi básně, tak o Mojžíšově protichůdci lienochovi, tak o Samsonovu soku Kainovi; skladba díla byla druhým zpěvempočínaiíc na dobro posunuta.

V prologu »Adamitů« Sv. Cech vidí několik postav v povšechných obrysech, v záplavě světla, v malebném posunu, aniž posud chápal jejich nitra. Dotud nejsou mu Mojžíš, Ada, Sulamit ni\;ím více než výtvarně zajímavýmí nositeli určitého ideového poslání bez osobně vyhraněného obsahu: Mojžíš milencem země a jeiích rozkoší, odpilrcem bohosloví a tradice, chvalořečníkem smyslů a ničitelem zákona, Ada nenasytnou komunistkou těla a Sulamit vášnivou nadšenkyní lásky. Proto prozaiím stačí básníkovi, aby každého z těchto protagonistú učinil středem působivého výjevu, pro nějž nalezl u Meissnera prototyp: Mojžíš vrhá do ohně nejprve bibli a pak pergamen zákona, Ada prsten manželského sloučení. Sulamit evangelium povinnosti a odříkánÍ. Na to přednese z nich každý svou programnl arii, Mojžíš v důrazném recitativu. milenky jeho v lyrickém slohu ... po dramatickém neb alespoň epickém zauzlení ani stopy. Zahučí-li v závěru zpěvu nad rejem Adamitů blížící se bouře bitevní, jest čtenář nakloněn věřiti, že děsivá srážka, která byla již v prakoncepci básně, zdrtí Adamity i s Mojžíšem, Sulamitou, Adou a Lilitou, aniž dojde 1f.- jakékoliv dějové zápletce, posud ani nenapověděné.

Necítil i básník sám, že jest příliš těžko učiniti tento čiře statický a malebný prolog východiskem epické rozsáhlejši skladby, když podle vzpomínkového\ doznání, po prvním zpěvu odložil vůbec báseň a dějepisná studia k ní, sklíčen poznáním, že »vysněné obrazy poznenáhlu po~aly v duchu blednouti«, a že mocná inspirace oné živelné bouře lidské jej příliš záhy opustila?

Zevní podnět rozhodl, že Sv. Cech se vrátil ke skladbě, na nějaký čas odložené. Rázný redaktor Jan Neruda, který otiskl v »Lumírtl« první zpěv »Ad.amitú«, naléhá na mladého básníka, aby pokračoval v díle, jehož »celkový rozvrh beztoho již je asi hotov«, 'a Cech uposlechne hlasu auktoritativllího a zároveň svůdného. Není mu to úkolem snadným. L:ivá názornost bouřlivých dějů v obraznosti vyhasla; celek básně, podle doslovného přiznání, byl dosud jen iako neurčitá mlha, z níž se vyklubaly ien obrysy některých postav, hlavní osnova celku nebyla ještě úplně vyhraněna; vlastní komposiční dilo 18

teprve nastávalo. Slovem, před začátkem druhého zpčvu stojí Ceclt jako před dílem naprosto novým, opuštěn nad to pflvodní, živelnou a visionářskou inspiraci.

Této hluboké pukliny nedovedl již básnik zaceliti. Druhým zpěvem počínajíc, je těžisko skladby úplně přesunuto. Původní rozpor mezi materialistickým hedonismem Adamitů a křesťanským rigorismem Táborů zatlačen jest srážkou obou směrů v obci adamitské, idealistického to deismu se smyslným panteismem. Ústředním hrdinou přestává být plastický a rozhodný Mojžíš a stává se jím matný a kolísavý Adam. Vášnivá Sulamita nestřetá se již s jinou svůdnou rozkošnici Adou, nýbrž podstupuje zápas s 'konvenčně serafickým zjevem Jitčiným. Vydatná řada nových povahových folií vyplňuje mezery a dokresluje karakteristiky předních účastníků. Báseň mění se z válečllé epopeje prudkého vzruchu v dílo problémové a řečnické, přetížené diskusemi a replikami. Zároveň vniká do skladby nejedna reminiscence slovesná, avšak pod náplavem těchto prvků různoroM"ch a namnoze neústrojných lze snadno poznati, že novými ohnisky »Adamitů« staly se nyní dva motivy, pravděpodobně souvisící s jeho osobními prožitky. První jest připiat k osobě Adamově a rozvádí osvobození se mladistvého idealisty od hlodavé negace a názorného nihilismu, ničícího plnost života. Druhý motiv dramatisuje očištění padlé dívky, která strádá vědomím viny; nositelkou jeho jest Sulamit. Oba ty motivy nepostupují souběžně, nýbrž určujíce a proplétajíce se vzájemně, vytvářejí vlastní dějov~r základ dalších zpěvů »Adamitů«.

Učinív nejvlastnějším hrdinou básně horoucího a horlícího snílka Adama, jenž nejedním znakem se hlásí za blížence poetova, Čech postavil se před nový a nesnadný úkol, jakého nebylo v pľlvodním, spíše ma;ebn6m a hromadném plánu: měl zpodobiti rust duše od záporu ke kladu, od pochybovačnosti k víře. Ježto však uměleckými prostředky nestačil na přesné vyřešení problému, jež by si žádalo jednak pronikavého zoru psychologického, jednak dramatického promítnutí ideí a cit!i volními akty a činy, spokojil se řešením pouze přibližným. Adam nevyvíjí se z čistě vnitřních sil, nýbrž vlivem zkušeností a činitelů zevnkh; jeho duševní drama nepoznáváme z intuitivního pohledu do svářících se myšlenek a emoCÍ, mravních nejistot a rozhodnuti vůle, nýbrž z dlouhých, rétoricky urovnaných rozhovorů; nestojí před námi v jedinečné plnosti osobní, nýbrž v nepřetržitém povahovém i myš-

lenkovém kontrastu. Takováto názorná a pohodlná antitese byla již z oblíbených prostředků v básnických počátcích Čechových; zvláště často zavíral zápas idealistického optimismu materiaJistickou skepsí do formule převzaté prostě z Goetha: myšlenkové nadšení faustovské pře se nesmiřitelně se sarkastickým nihilismem mefistofelského průvodčího na poučné pouti pozemským divadlem barevných a rušných jevů.

Adamův Mefistofeles sluje Henoch: nezmíněn v prvním zpěvu, objevuje se v ostře vypracovaném kontrastu teprve vedle Adama. Starý, zmoudřelý ten agnostik a kvietista požitku prokreslen jest podivuhodně. Sv. Čech užil motivu, jeji nadhodil Palacký: nejstarší kmet a zakladatel adamitství, jenž Husity ušetřen, aby podal o hříšné nauce svědectví starému Žižkovi, odlišen již v podání dějinném od Mojžiše, vůdce sekty na Nežárce. Básník, chtěje si vyložiÚ, proč v čele Adamitů stojí nikoliv lIenoch, nýbrž Mojžiš, rozvíjí důmyslně motiv napětí mezi oběma muži. Mojžíš, člověk slepě zamilovaný do života a do lidství, zpopulárnil a zhudlařil nepřístupný, hrdý a samotaJ"ský nihilismlls Henochův, naplnil jej naivní a dotěrnou antropologií a tím učinil přístupným zástupu. Proto Henoch, jenž vše již poznal a vším již pohrdl, odvrátil se od davu a stal se zachmuřeným poustevnikem v divokém háji stranou od orgií adamitských.

Tam na samém prahu druhého zpěvu za hvězdnaté noci setkává se s ním Adam a zapřádá s důsledným svým protichlldcem velký rozhovor filosofický, ideové to jádro celé básně. Dvojí myšlenková gradace provedena tu všemi prostředky velkodeché rétoriky čechovské: kdežto Henoch od náboženského nihilismu stupiíuje svou naléhavou negaci k naprostému agnosticismu filosofickému a dovršuje svou nauku záporu mravoukou rozkošnického uklidnění, povznáší se Adam od lehké náladové skepse až k tuchám deistick~'m a posléze v mladistvém idealismu poznání rozkřidluje svěho důvěřívého ducha k letu do končin spiritualistických, kde i srdce dochází útěchy věrou v osobní nesmrtelnost. V tomto mohutném dialogu, založeném na vnitřních zkušenostech básníkových, Sv. Cech nepodal nic méně než opus metaphysic um svých mladých let, jemuž nikterak neubírá na síle okolnost, že příklona k Byronovu »Kainu« jest nepopěrná. V druhém dějství dramatického mysteria Byronova, které z lordových děl, podle vlastního pfiznání Čechova, působilo na mladého básníka nejmocněji, otevírá 90

uprostřed prostoru vesměrného duch negace Kainovi, prahnoucímu po poznání, veškeré záhady metafysické a rozvíjí před žasnoucím a mnohdy se bránícím hloubavcem stejný nihiIism, stejný agnosticísm, stejně pohrdlivý hedonism jako pozdní jeho vnuk Adamovi v básni Čechcvě. Lucifer u Byrona mluví úsečněji, sušeji a prostěji než Iienoch. ale tato dvojice skeptiků a nihiIistů propracována konkretněji a plastičtěji než jejich mlhaví antagonisté Kain Byronův a Adam Čechuv. Ani Byror; ani Čech nebyli rozenými dramatiky, kteří by dovedli rozvíti povahy, jež rostou; naopak oběma dařila se široká, výmluvná a neÍLOrná exposice duchů hotových a vyhraněn$'ch, odhalujících mluvou zdobnou, rétorikou obraznou, antitesou uvádějící v llžas čtenáři kvetoucí pralesy, divoke strže, křižující se blesky ve vlastní duši, - proto jest Čechův IIenoch postavou síly a plnosti tak svůdné. Jest daleko více než epigonskou obměnou motivů Luciferových. Co uměl Sv. Čech nejlepšího, vložil do této figury nadživotně veliké.

Ve vášnivé replice, vyzbrojené všemi lesklými a sečnými zbraněmi řečnictvi filosofického, kterouž Iienoch zaráží idealistní let svého někdejšího učně Adama a kterouž rozvádí studenou i neoblomnou moudr,)st svého rozhodného »ignorartlUs et ignorabimus«, slyšíme časný výraz onoho kosmického opojení, oné positivisticky vesměrné hořečky, onoho hvězdneho nadšení, jež v sedmdesátých letech zachvátilo n~še básnictvÍ. Vzdušná plavba mezi zářícími svčty. ua kterúu Svatopluk Čech posílá svého Henocha, přivíraiícího stoicky a pyrrhonicky oči před přívalem světla z eonů neznámých, jest jakousi předehrou Nerudovy plesné a vědecky řízené pouti kosmem; záhy po té vydává se i evoluční optimista a panteistický kosmolog Jaroslav Vrchlický na svuj let od hvězdy k hvězdě, od rozžhavené koule vroucí hmoty h: ranním útvarům ústrojného žití, od Mjí fysikálních k tuchám nadčlověckým - tři to nadšenci vesměrného dění, píšící veršem výmluvným, metaforou široce rozkvetlou, periodou silného dechu. Čechovo nadšení kosmem vyvěrá právě tam proudy nejteplejšími, kde sk~pse na ně klade svou ztrnulou a chladnou kůru - v tétodvojklannosti spočívá zvláštní kouzlo Iienochových tirád. Chce-li tienoch dokázat, že vesmír jest němý, rozvádí v naturalismu, vášnivě oddaném zemi, popisem a obrazem, gradací a apostrofou krásu a barvitost všech zjevů, jež zatvrzele mlčí o problémech metafysických: od jarní květiny vzestupuje jeho malebná obraznost mezi ledy velehor a mezi

bouřlivá mračna nad pralesy, až konečně jeho věčně se tážicí duch, který nečeká odpovědí, těká říší hvězdnou a všude do bezedné tmy mezi soustavami oběžnic píše zsinalou žlutí své »snad«. Kdežto však Jau Neruda v »Kosmických písních« a Jaroslav Vrchlický v »Duchu a světu« zaujali k záhadám vesmíru určité stanovisko, totožné s hleďisky laplaceovského vývojesloví sluneční soustavy a brunovského pluralismu světů, použil Čech řečnických otázek pochybovačného Adama k tomu, aby ve zdánlivé obiektivllosti podal takměř přehled veškeré vesměrné metafysiky od zjevení biblického až po vědecké tuchy věčného přetřiďování hmoty i ducha ... zde řečník hledající strhujících účinů ve spojení s básníkem hromadícím nádheru obrazů úplně přehlušili vědeckého myslitele, jenž se přišel vyzpovídati z krisí svého mládi.

Je-li vlastním mluvčím básníkovým Adam _. a všecka další komposice básně tomu nasvědčuje -, nepoštěstilo se Čechovi nikterak přesvědčiti čtenáře o vnitřní pravdě hrdiny tak rozkolísaného, jenž jeví se stejně schematickým a naivním, kde vyvrací v bezbarvém idealismu iivotnou skepsi lienochovu, jako tehdy, když hledá potvrzení svého přerodu v erotických zkušenostech. Opustiv s posunem mladicky sebevědomým oblast bezútěšné pochybovačnosti řIenochovy, deklamuje Jinošský ušlechtiIec honosně: »já se pustím po bouřlivé vlně Ne poznání přistav daleký.« Ale bouřlivá vlna nezanese nadějného spiritualistu dále než na ostrov sentimentální lásky; další důkazy pro platnost idealistických a deistických zásad čerpá Adam z unylého blouznění pro krásnou papeženku Jitku ... nikoliv nist rozumový, nýbrž akt citový určuje jeho osud.

lile, typická forma psychologického řešení u Svatopluka Čecha: hrdina neb dobrodruh poznáni či společenského převratu zkrotne ochotně pod něžn~'m pohledem dívčím; milostná idyla stává se hrobem duševního vývoje; nevinný, nekultivovaný, příjemný cit volán za posledního rozhodčího v krisích intelektuálních. Jenom tenkráte odolávaií rekové Čechovi svodům citovým, když vyhraní myšlenkový svůj zájem v nadosobní poslání, v obrodnou tendenci, v hromadné heslo národní či společenské. Idea, praví občansky ukázněný romantik, musí se podříditi citu, pokud jest zakleta v hrdý- kruh čirého individualismu, avšak stává se neomylnou normou, jakmile slouží zájmům vyššího celku ...

Leč, to není naprosto případ Adamův, naopak odpadlík od zásad lIenochových trhá všecky svazl<:y pojící jej s hromadným útvarem, v němž dotud žil, a odříká se nadobro enfantinovského komunismu a feuerbachovského naturalismu, ovládajícího tábor nad Nežárkou, odváděn jsa odtud Jitkou krok za krokem. V dosti rozměrných Čechových náčrtcích pro II. a III. zpěv, -vzniknuvších po napsání I. zpěvu, ale před definitivním rozvrhem skladby nynější, přiřčeno jest Jitce i romantickému jejímu prostředí mí5to mnohem význačnější než v konečné podobě »Adamitů«. Dvakráte, vždy iinak, vypracoval básnik v těchto skizz.ách adamitský útok vedený Samsonem na katolický klášter, kam se utekla Jitka; snad útok Novokřtěnců na chrám a zámek v Krasiňského >Nebožské komedii« měl vliv na tento výjev; vedle Jitky, jeH chůvy a stařičkého otce nejprve zpÍvaji, posléze však hynou pod adamitskými kyji a meči zbožní katoličtí věřící, romantický rytíř, snivý sokolník a drsný, cynick}7 voják- Samson nešetří nikoho z této typicky středověké družiny, karakterisované dílem uzavřenými lyrickými kuplety, dílem epikou velmi malebnou. Kdežto však druhé znění jest přerváno před vystoupením Adamovým, zaplétá jej první verse do akce velmi dramatické, která ovšem neobstála před rozvahou komposiční: Adam vysvobozuje Jitku z krvelačných rukou násilníka Samsona a zabíjí ukrutníka; sám se zachráněnou dívkou prchá na koni - zda skutečně ještě do adamitského tábora?

Přes tento pozorný zájem básníkův zůstal v definitivní skladbě »Adamitů« konvenčně jasný zjev Jitčin živlem různorodým a rušivým; nestált určitě před zraky Čechovými, nýbrž byl kreslen s použítím reminiscencí slovesných. Nejen hovor Adamův s Jitkou v jeskyni zajatou o dogmatické počestnosti vlastních zásad jeví se ohlasem katechisační scény v loubí Markétčině: kdekoliv Jitka, živa či mrtva, púsobí na Adama, hlásí se příklona k oněm výjevům Fausta, kde titanik poznání snaží se přiblížiti náboženskému pojetí Markétčinu; ještě ze závěrečné samomluvy Adamovy na hranici slyšíme názvuky rOllsseauovsko-herderovského výlevu Faustova o Bohu nevyslovitelném a nepojmenovatelném. Tot poslední akt přerodu Adamova pod vlivem Jitčiným: víra v dobro stup'ňuje se v přesvědčení o nesmrtelnosti duše, panteismus přeměňuje se na prahu smrti v náboženství deistické. Zlyrisovaný hrdina končí skoro melodramaticky; probl6m filosofický vyřešen jest sentimentá,lně; operně nyvá k!a.ntiIéna Ada-

mova vystupuje jako uzavřené číslo ze symfonie dějinné a myšlenkové bouře, která hučí z »Adamitův«.

Jak jinak vypracovány a s úhrnnou koncepcí epopeje vyrovnány jsou figury obou znepřátelených antipodů Adamuvých, postava tienocJlOva a Mojžíšova! Kolik bouřného živlu chová každý z nich v tvrdé a vzdorné své hrudi! Neni nadarmo, že právě z úst Mojžíšových zaznívá v prvním zpěvu básně líčení blížící se bouře bitevní, v němž hučí plně ohlas základní koncepce. l<ovněž není náhodou, že v posledním zpěvu epopeje vracejí se tyto původni a rozhodné akordy drtivé krásy, rozpoutaných živlů tehdy, když lienoch nastavuje svá prsa válečné vřavě a vražednému zmaru. Mojžíš a tienoch jsou vlastními nositeli bouřné dynamiky »Adamitů«, jsou povahovým i ideovým zosobněním »hluku a hybu zápasících zástupů~(, jsou figurálním promítnutím oněch },temných, divoce zvířených mračen«. Sv. Čech dovedl je názorně individualisovati a zároveň postaviti do účinného kontrastu. Stařec tIenoch jest plastická postava z jednoho kusu bez puklin psychologických a trhlin povahových. Jeho hrdé smýšlení, odmít:.tjíci důsledně veškerý antropomorfism a antropocentrism, nedá se zviklati ani nahodilostí životních zkušeností, ani léčkou smrti; na rozhraní bytí a nebytí volá stejně důrazně jako za rozkvětu sil, že nic 0ten jest člověk, že nicotna je společnost, nicotna země a v agnostickém a hedonistickém nihilismu loučí se s životem. Podobně joonotnou, ovšem mnohem jednodušší čarou narýsoval Čech ještě jen věčného snílka J ubala, figuru to episodní; ostatní protagonisté básně lámou se v hodině zmaru.

Podle původní disposice »Adamitů«, snad vlivem dějinné postavy adamitského sedláka Mikuláše, jenž od stoupenců zván Mojžíšem, určen byl za ústředního reka Mojžíš, »obraz mužné lepoty a síly«, v němž zrcadlí se »smyslnosti přepych, velké snahy, nadšení i něha, tcnlllÝ vzdor; v meissnerovských v)'jevcch prvního zpěvu rozvinul s'\t vu naturalistickou antropologii, svůj kult přirozeného práva pudového, svůj komunismus majteku a lásky. Kdekoli v dalším ději, ovládaném Adamem, byl připuštěn k slovu a k činu, uskutečňoval v mužné důslednosti a smyslné plnosti tyto ideály. Krása ukořistěné mladé katoličky jej unáší, ale stejně vášnivě rozpoutává jeho bytost blížící se boj, v němž nachází opojení jako hrdina básně »Umírání«. Odpadnutí Adamovo a Sulamitino od zásad adamitských jej svrcho94

vaně rozhorluje, ale hned ukazuje se sám statečn}'m a ukrutným hrdinou v zápase s husitským knězem. V rozhodném boji na život a na smrt nedá se zviklati kletbou dokonávající Ady, v jejímž pádu spatřuje doklad slabosti ženské. Než posléze, když cítí neodvratný skon vlastní, nezůstává věren ani jasnému názoru životnímu, ani feuerbachovsky hrdému bohosloví antropologickému: - vyčkává rány velkého vraha a ničitele a přiznává, že hmotu ovládá duch mučícího tyrana, jenž vrhá své tvory do propasti nicoty. trefně bylo připomenuto, že skon ieho se poněkud podobá smrti Pankráce z KrasiÍ1ského »Nebožské ~omedie«, jenž hyne s vědomím, že Galilejský nad ním zvítězil. lienoch umírá jako dusledn}' filosof povznesený nad klamy a svody lidskosti; Mojžíš hyne jako tragický člověk, který zoufá v návalu lidského, přelidského. V onom triumfuje čistá idea, byf idea krajně natura1istická a materialistická, v tomto šlehají plameny pudové lásky k životu, k zemi, ke skutečnosti a to nejprudčeji v okamžiku, jenž hrozí je zhasiti.

Analogií k postavě Mojžíšově jest Ada, kterou změna koncepce »Adamitů« posunula z významného postavení v prvním zpěvu do místa velmi podřízeného. Konflikt její se Sulamitou, druhou milenkou 1'Ilojžíšovou, který byl nadhozen důrazným protikladem obou· žen, pustil básník se zřetele v okamžiku, kdy pro Sulamitu osnoval zvláštní příběh velmi romaneskní. Tak Ada vynořuje se teprve zase ve zpěvu posledním; tam hyne, zasažena šípem táborského chlapce a klesajic, objímá Mojžíše horoucněji než kdy jindy. Doufá, že milenec ji zachrání a prodlouží její pobyt na krásné, rozkošné, milované zemí, avšak vidouc, že milovaný pán nemůže jí pomoci, stává se nevěrnou své lásce a proklíná Mojžíše .

.J est patrno, jak týž motiv proveden jest dvojnásobně, jak ve smrti Adině i Mojžíšově dramatisována jest jedna a táž tragická myšlenka I á s k y k ž i v o t u, kdežto lienoch i v hodině zmaru zůstal představitelem I á s k y k o s udu. V jakou formuli shrnouti naproti tomu vývoj, osud a skon Adamův? SchiIlerovský básník nazval by asi sám tuto schillerovskou postavu ztělesněnim I á s k y k i d e á I u.

figury, řazené takto v názorné a působivé dvojice, Mojžíš-Ada, Mojžíš-lielloch, Adam-I-lenoch, vyrůstají organicky ze základní dějové osnovy, jež vznikla těsným sepětím původní hromadně válečné prakoncepce s problémovým dějstvem idealisty Adama; postavami těmi

individualisován jest adamits.h.-ý tábor velmi živě a plasticky. Na rozdll od něho zůstal válečný hluk a dav husitský pouze matnou hromadou, z níž nevystupují povahy prokreslenější. Nad stupeň malebné dekorace nepostoupil Sv. Čech ani při hejtmanu Bořku Klatovském, ani při knězi kališnickém, ani při stařeně táborské, provázené zlatovlasým chlapcem. Třebaže Čech v první části epopeje pouze ojediněle provedl kontrastování Adamitú a !fusitů, na něž pomýšlel nejpůvodněji, přece podal v »Adamitech« něco více než divadelně patetické líčení husitských bojů, jímž se musil spokojiti ve svém »Žižkovi« Alfréd Meissner. Tam, kde Bořek Vystupuje na bojiště a jmenovitě, kde valí se obrovská kolesa vozových hradeb husitských, hučí a duní v pádných trochejích ona bouřná hudba, jež při inspiraci značila smyslovou pralátku dějů tragických.

Druhý základní motiv, jenž po přesunutí komposičního těžiska ovládl dějovou náplň »Adamitů«, jest příznačným námětem romantické problematiky: romaneskní osud Sulamity, která zápasí o Adama se stejnou vášnivostí, s jakou Adam hojuje o idealistické klady životní, není než čechovskou obměnou případu, kde padlá dívka oči!fuje se láskou. Nikdo nezabýval se tímto magdalenským problémem s naléhavější výmluvností a s efektností více strhující než oba dramatikové francouzští, devětadvacetiletý Victor Hugo r. 1831 a osmadvacetiletý Alexandr Dumas mladší r. 1852. Hledisko myšlenkové i zaujetí citové v dekorační »Marion de Lorme« i v mravoličné ;,Dámě s kame1iemi« jest totožné a stejně romantkk6: pře5 veškerý odpor pokrytců a strážců konvence rehabilitují oba scéničtí básníci před očima nedůvěřivého, avšak citově překonaného obecenstva své krásné. kurtisány tím, že zažehnou v jejich popleněném srdci plamen čisté a svrchované lásky, která romantice jest poslední instancí mravnosti a práva. Ačkoliv Sv. Cech mohl dobře znáti tyto francouzské prototypy vykoupení padlé ženy láskou, které zdomácněly na českém jevišti, přece ukazuje příběh Sulamítin jinam a to k německému básnictví klasickému a romantickému.

Snad nějaká mladistvá zkušenost, mocně pobouřivší plachou cudnost Čechovu, pohnula básníka, jenž podobných motivů se již nejednou dotkl, aby dodatečně přiřadil Sulamitu, někdejší milenku Mojžíšovu a temně vášnivou sokyni Adinu, k »rusalkám kalu«. Vytřídiv ji z plesajícího II rozkošnického davu adamitských žen, posunul Su96

lmnitu s Adamem v popředí individualisovaného děje. Kdežto Adam se tu stává středem řečnické problematiky, kupí se kolem figury Sulamitiny romaneskní fabulace.

Zmizevši naprosto ve zpěvu druhém a třetím, Sulamit patrně prožila v této časové mezeře básníkem nedolíčeny přerod od komunismu iásky smyslné k individualismu lásky vášnivé a objevuje se na po'čátku čtvrtého zpěvu. V zelenavém soumraku pralesa potkává hloubaiicího Adama, jellž zatím nalezl v přecitlivělém obdivu k něžné katoličce Jitce mocné povzbuzení pro převrat idealisticky. Marně jej vábí k sobě svůdná a roztoužená Sulamit, marně slibuje mu nových rozkoší, mal ně připominá mu všecky slasti, jež prožili spolu; ochladly Adam odmítá ji j veškeru smyslnou lásku adamitských žen. Teprve, když Adam dtisledně odolává í slovÍlm jeii vášnivé a oddané lásky, poznává Sulamit, že jest pro ni ztracen; v divoké překotnosti mční se její vášeň v žárlivost. Naivně otevřený Adam nezapírá, n}'brž v ůčinném kontrastu řečnickém staví proti temné svůdnici »svého bfiého anděla«. Pomstu, pro niž rozohní se po tomto odmítnutí Adamově, vykonává zavržená Sulamit na katoličce Jitce v následujícím zpěvu, sotva se Jitka cele odevzdala do Adamovy ochrany. Nevnoří dýky své do čistého srdce »nevinné, tiché a velebné dívky«, aniž pronesla divoký monolog, v němž s upřilišeným stupfiováním nakupeny jsou tragické motivy jejího osudu a její kajicné problematiky. Žárlivost žene k pomstě; vědomí viny nenávidí dívčí nevinnosti; vzpomínka na vlastní někdejší mladistvou neporušenost mění se v muka; ráj, z něhož Sulamit sama navždy jest vyloučena, nesmí se stát4 údělem Adamovým, - proto musí Jitka zhynouti. Avšak tato vraždící láska jest spolu očistou: Sulamit vidouc hranici připravenou pro Adama od zastupu Mojžíšova, jehož se byl zřekl, proklašuje, že i sama zavrhuje nauku adamitskou a že chce zemříti s milencem

»Smějte se! aj duše nevěstčillY prut se dotkl lásky čarovný,

a jak motýle tam se květiny, \'Ziře/Jal čarokrásné blaha sny.

Ty tam jsou! - Mé touhy s nimi hynou, zhnusil se mi dávno vlastní zor,

nechci mřít jak jiskra nad baNllOu. doplanout chci jako meteor! «

l(ozl1odnutí Mojžíšovo a příchod liusitú oddálí na 0as uskutečm?ní Sulmnitiny touhy; teprve vůdce táborský zažehne hranici, kde Sulamit umírajíc sklání hlavu na prsa Adamova.

Němečtí básníci, k nimž přiklonil se Sv. Cech, skládaje efektní, avšak příliš odvozenou figuru Sulamitinu, náleží vesměs mezi hlasatele práv smyslnosti, protestujícÍ dusledně vroti odříkavé mravouce křesf~ll1ské. Z velkého praotce tohoto nového evangelia, jenž v popředí první své truchlohry posunul nadživotní postavu kurtisány prokleté a jenž závěru poslední své tragedie dal vyzl1ěti odživotnělým trojzpěvem hříšnic již vykoupených, z Goetha, vzat jest motiv hlavní. Nevěstka, očištěná láskou dosud nepoznanou a hynoucí v plamenech s tím, jenž lásku tu roznítil, kdož to jiný, než bajadera z Ooethovy indické balady, spasená láskou k bohu země Mahadohovi?

I nejtypičtější básník emancipace masa, Heine, přispěl při modelování zjevu Sulamitina svým podílem. Uče adamitský tábor jako rozkošnickou změf nahých a vzdávajících se těl žli:.nskýcll, zvone! k nepřetržitému milostnému požitku, Čech vybavil si představu bory Venušiny, jak ji líčí Heine v písni o Tannhiiuserovi. Další analogie nabizely se samy. Adam, prchající z osidel sensualismu, odmítá Sulamit znesvěcenou požitkem komunistickým skoro stejně jako odmršfuje Tannhuuser nevěstku nevěstek, paní Venuši; oba odolávají ús~okům slibů nové rozkoše a vzpomínek na dřívější slasti, jimiž Sulamit i Venuše míní je zlákati. Podobnost jest přímo průkazná, ovšem ne slovná, nýbrž psychologická.

ADAM:

"Mýlíš se - to lásky plápol není! Vrtoch to, jenž do rána se mění. Však lel brzy obraz mužlÍ jiných ve vrtkavé duši zacloní,

vyplaší jej úsměv z víček stinných, ze srdce lel cimbál vyzvoní.

Brzy jiní vy líbají rtove

s čela ti mých políbení sled brzy opojí tě kouzlo nové, různých květů stejně sladký med!

Pravím ti, že toužení tvé plané neskloní má ústa nikdy víc

na ty rety každým zulíbané

na tu smavou, pro každtiho líc. lpět se ponoř, rusalko ty kalu, kolem olzňů \'ýskej při cimbálu!«

TANNllAUSER:

»Frau Venus, meine schone frau, Dein Reiz wird ewig bliihen;

Wie viele einst fiir dich gegUiht, 50 werden noch viele gliihen.

Doeh tlenk' řeh der Gotter und Helden, die einst 5ich ziirtlich daran ge~veidet,

Deřn schOner, lilienwei8er Leib,

Er wird mír schier verleidet.

Dein schaner lilienweilJer Leib

Erfiillt mich fast mít Entsetzen,

Gedenk' ieh, wie viele werden Siell

Noch sptiterhin dran ergejzen!«

R,omaneskní zápletka Sulamitina pochází však odjinud, ze skladlly YJAdamitúm« časově i látkově značnč blfzké, z Hamerlingova »Krále Sionsk€-ho (1869). Rakouský dtdic mladoněmeckého kultu smyslnosti byl zlomená bytost. Trudný, bezobsažný život starého mládence, churaveho profesora, ješitného samotáře, :nedal básníku vůbec obsallU pro poesii, a ježto liamerling neměl smyslu pro obklopujícf jej ~kutečnost, uUkal se s opožděným romantismem ve svém zpola výpravném, zpola rozjímavém básněni do děiinné, místní a iinotaiitelné dálky; tam mizel v kostýmech" shledaných s učeneckým puntičkářstvím. Leč onu minulost, onu barevnou exotičnost, onu alegorickou říši trunicí nad skutečností, nezřel Iiamerling mocnou intuicí před sebou, nýbrž hmoždívě sí ji sestavoval a proto se llutil buď do širo7* 99

kéljO popisu, neznajícího mezí, neb do prázdného verbalismu a duté rétoriky. Problém, o němž IiamerIing řečňoval do omrzení, bYL problém mladoněmecký, nikoliv romantický, právě jako u Alfréda Meissnera: šlo o věčný spor smyslnosti s ideí, temné vášně těla s hloubav~'m duchem; při tom nechybělo fanfuronství hříchu, které plachému a mdlobnému Iiamerlingovi byly ve skutečnosti cizi.

Na těchto základech zbudována jsou obě rozlehlá veršovaná díla. která za mládí Čechova učinila Iiamerlinga proslulým i za hranicemi Rakouska, refleksivní epos v iambech o dualismu neronského požitku a ahasverského poznání »Ahasver v Řhňč«, a polohistorická skhldba s filosofickým pozadím a v heroickém rozměru >'Král siOIlský«. Čta Iiamerlinga, který ještě později svým vtipným »Iiomunculem« vlivně působil na jeho satirické báchorky, nemohl Čech necítiti hlubokého příbuzenství. Historické fresky byly i Iiamerlingovi záminkou k filosofické a společenské refleksi; myšlenkové konflikty byly lIspor"ádány i tuto v řečnické protiklady; živel dekorační byl také II ftamerlinga silně zdůrazněn; kolorit nanášel také krajan a bliženec Makartův oslnivě, avšak se studenou nehybností.

»Král sionský«, epopeje o rozkladu tábora Novokřtěncú v Miinsteru, souvisi s »Adamity« i látkově. V obou básních odehrává se vzepření náboženských blouznivců křesťanskému řádu společenskému a rozhodnutí se jich pro komunismus; zde i onde se "Prakticky provátU emancipace masa; v lese Davertu i v městě Mi1nsteru nejinak než nad Nežárkou nepřetržitě se pře boží válka s rozkoší smysli'!. Bylo by možno jíti ještě dále val1aJogisování; ba mohli bychom uvésti i zeměpisnou náladu, že les, podle něhož liamerling nialoval po paměti osudný hvozd Davert, nebyl příliš vzdálen od ostrovní houštiny při Nežárce: byl to šumavský prales u Nových hradů, kde Iiamerling jako hoch trávíval prázdniny.

Romaneskním jádrem »Krále sinského« jest zápas dvou žen o proroka Novokřtěnců mUnsterských, Jana z Leydenu, titulního to reka epopeje. Adam z »Adamitů« iest Králem sionským na ruby: u Iiamerlinga činí zklamání z idealisty požitkáře, který naprosto pohrdá všemi vyššími vzněty, kdežto Adam naopak dospívá k idealismu z adamitského hmotaření a rozkošnictví. Poměr Jana z Leydenu k ženám shoduje se však naprosto se vztahem Adamovým k nim, takže nelze zde nevycítiti přímé a příčinné souvislosti. Jako Sulamit zprvu 100

náieží k Mojžíšovi,tak vstupuje do děje černý démon pustiny davertské, smyslná vášnivkyně Divara, jsouc ženou proroka Mathisona, avšak záhy obrátí se její touha po mladém a čistém Janu z Leydenu. Rovnováha duše Janovy jest otřesena; démonické svody Divařiny jej pokoušejí smyslově, ač jeho cit patří jeptišce tliJIe, která i s celým prostředím klášterním poskytla nejeden motiv pro Jitku v »Adami~ tcch«. Jako Jitka, hyne též Billa (nikoliv úkladem, nýbrž sebevraždou), a nad její mrtvolou prožívá Jan z Leydenu totéž, co Adam nad vyclJladlou Jitkou: rozhodne se zemříti a ve skonu splynouti s milenkou. Avšak teprve zde se začíná u liamerlinga vlastní děj. Divara zhrzena Janem, vnese do tábora Novokřtěnců kult smyslnosti a když zničila svou domnělou sokyni v srdci Janově, Gabrielu z Otvic -- ta jest druhou složkou povahy Jitčiny - svádí v tanci a v rozkoši Krále sionského. Ten však v hloubi duše neztráci vědomí viny, nepřestává mysliti na tIillu a pomstiv se na Divaře, hyne sám.

Jest jasno, jak tyto zápletky obohatily komposici Cechovu: Divara, refleksivní svůdnice, přidala nezaokrouhlené figuře padlé dívky, ždající si očištění, rys mstÍCí se lásky, vášnivého požadavku celé bytosti milovaného muže, který láskou tou zhrdá. Takto v postavě SuJamitině splynuly dva běžné typy romantického ženství: kurtisána vykoupená láskou a démonická vášnivá žena, nelekající se žádných pro~tředků. Kde básník nemá tvůrčí intuice dušeslovné, jež by mu v jednotné plnosti předváděla živý typus, spokojuje se znásobením dvou literárních konvencí.

Podobnou kombinační cestou, jak patrno, vznikla i postava .I itčina: jeptiška tli11a dává jí rysy klášterní čistoty a katolické liturgičnosti, kdežto od Gabriely z Otvic přejímá poměr k žárlivé a krvelačné sokyni. Jest to jedno z řady nevinných, polodětských schémat, jimiž Sv. Cech zalidnil své básně, těch plavých. konvenčních dívek, neschopných prožíti činně jakýkoliv děj, duševní vývoj, mravní růst. Básník vidí ji před sebou velmi matně a proto skládá si ji z prarůzilých reminiscencí slovesných: jak naznačeno, hlásí se vedle ffamerHnga i Goethe (výjevem katechisačním) a snad i Lenau, na jehož "Albigenské« nelze nevzpomenouti při líčení onoho pIem., kdy Jitka padá do rukou adamitských; analogie vpádu družiny hraběte de Fox do kláštera sv. Antonína se pří1l1o vnucuje. A této bezkrevné, statické, kalně sentimentální postavě přiřkl ,básník úkol tak důležitý

101

v dějové dynamice, jakým jest konečné rozhodnutí o vnitřním přerodu Adamově!

Složitějšího erotického děje, jenž by dramatisoval konflikt sil prýštících z hlubin bytostí psychologicky promyšlených, nedovedl Sv. Čech vytvořiti v »Adamitech«, ani kdy jindy: nebyl erotikem, nebyl dušezpytcem a znal život srdce jen z plaché dálky. Byl však již zde půvabným mistrem milostných miniaturek, koupajících se v jitřní záři čistoty a něhy, jakým se podivujeme tak často v jeho próse. S uměleck~·m vkusem postavil v šťastném kontrastu proti bouři smyslnýcb chtíčů, které se vybíjejí kolkolem, líbeznou dětskou idylku cudné příchylnosti Lilitiny a Jiříkovy: rosa a pel leží nesetřeny na této episodce. Básník vyvrcholil ji s lehkou příklonou k třetímu oddílu »Snů« půvabným nočním viděním Lilitiným, v němž vládne pohádka ... ještě v »Dagmaře« najdou se obdobné vložky, plné vděku. Episodka Lilitina a Jiříkova iest nadto do děje velmi uměle vkloubena, neboť s ní vnitřně jest spiato dramatické soupeřství mužného Samsona a surového Kaina, další to dvojice z bohaté řady povahových kontrastů, napověděných již v prvním zpěvu básně.

Erotické motivy »Adamitů« odda).ují celek od původní živelné koncepce ještě mnohem větší měrou než prvky filosofické a refleksivní a ukazují k pozvolnému sestupu, jejž skladba prgdělala: nejprve zaměnil básník za naodosobní, iracionální, ekstatickou inspiraci rozumové, rétorické přemítání o problémech osobně znepokojivých, aby posléze ztělesňoval tyto otázky na schématických, konvenčních a namnoze přejatých figurinách -- hle, úskalí }i,ztroskotání Čechovy básTlické mohutnosti před značena jsou již v prvním velkém díle poetově.

Básnický útvar, do jehož volného rámce Svatopluk Cech dovedl s mladistvou smělostí vměstnati trojí nlznorodý živel, dělící se o jeho tvůrčí bytost - problémovou ideologii, slovesnou malbu a řečnickou výmluvnost - přičleňoval se organicky k tradičně ustálené formě poetiky západoevropské, značil však v pomáchovském verši českém nový stupeň vývojový. Po dvou skladbách cyklických, ~,Bouři« a ))Silecll«. pokusil se Sv. Čech v ))Adamitech« po prvé o jednolité epos a užil onoho gemu, jenž ód třicátých let zdomácněl na německé půdě. Byl to episujíci lyrik Mikuláš Lenau, který volnou a pohodlnou formu veršované povídky Byronovy přelil v nový a zrůdný tvar historického eposu. Jeho neukázněný subiektivism odhodil svévolně a samolibě ied102

notu a soustředěnost dějovou, roztřišW epich' příběh na episody, mísil se opětně do vypravování. Refleksivni živly ovládly báseň: dialektické rozhovory, meditační samomluvy hrdinů, ale i polofilosoíické, pololyrické monology básníkovy přerývaly vždy znovu proud výpravný. Lenau, mělký a melodramatick~- psycholog i chvatný a nespolehlivý dělník slovesný, neuměl sepnouti svých skladeb, roztříštěn}'Tch i zevně v krátké zpěvy, ani přísnou logikou fabule, ani zákonem vnitřního rozvoje, a tak spokojil se, syn pokolení tendenčního, s čistě povrchním pcjítkem, jakým byla cyklická idea zápasu člověčenstva proti auktoritě za svobodu myšlení. Současníci a žáci I,ellauovi nepostihli, že zádumčivý melodik lyrick~Tch stavů a krajinných vztahů je v epice čirým diletantem, a tak jeho »Savonarola«, jeho »Albigenští« vzbudili celou školu svobodomyslně reflektujících lžiepiků. Mezi ně řadí se na české půdě vedle učeného skladatele »Labyrintu slávy« i publicista v rouše básnickém, jimž byl Alfréd iVieissner, převyšující Lenaua plastikou výrazu í komposiční přehledností.

Svatopluk Čech vstoupil »Adamity« do těchto šlépějí. Jako Lenau neb Meissner rozčlenil děj do kratších romanci přetížených refleksf, v něž rozpadává se čistě mechanická jednota většiny zpěvů. V první polovině básně jsou zpěvy jednolitější, později přibývá rozdrobení děje na menší výjevy, spiaté 'časově a místnč, jakých má zpěv třetí tři, zpěv sedmý sedm. Ve shodě s Lenauem i Čech podřidil výpravné jádro živlům subjektivním: nevypravuje, nýbrž řeční, nezdůrazlluje děje, nýbrž diskusi, nemizí za příběhem, n~'brž řeší 'V něm horlivě vnitřní své spory. Avšak místní a časovou určitostí svého námětu i provedení stojí nepoměrně blíže Lel1auovi než Byronovi; tím předstihuje již roku 1873 nejslavenějšího českého žáka lordova Vítězslava Hálka, s kterým také v zlomkovitých 'prvotinách vešel v zápas oS výsledkem nikterak neslavll}·m, ačkoli v příležitostných veršovaných projevech tehdy i později se na »pěvce lásky, vlasti, přírody« dival značně konvenčně.

»Adamité« přebíjejí kteroukoliv lyrickoepickou báseň Hálkovu stejně v psychologii jako v slovni malbě neh v básnické rétorice, neilledíc ani k správnosti plnozvukého jazyka- a k bezvadnosti hutného trochajského verše. Nepoměrně vyšší než záměr kterékoliv veršované povídky Hálkovy jest již umělecký cíl » Adamitú«: tam jed~né

103

pásmo nesložitého děje, zde řada osudů proplétaiicích se nlOtivicky i názorově; tam solipsistický hrdina trpící matným hořem abstraktnfho lidství, zde mnohohll:l.vý zástup drcený v individualisované tragice velkým dějinným konfliktem; tam mnohoslovná a přece beztvárná reflekse zabývajicí se všeobecnými tématy lásky, svobody, sebeurčení, zde rétoricky přiostřené a téměř populárně názorné diskuse o čistě novověkých problémech metafysických a mravních. Touto řadou antités, které vymezuji především vývoiov}- odstup Cechův od Hálka, rozlišena jest umělecká meta obou básníků. Dospěl-li k ní Čech nepoměrně blíže než Hálek, děkuje za svůj úspěch opravdovějšímu a živějšímu vztahu ke skutečnosti, než jaký měli jeho básničtí předchůdci.

K. tI. Mácha pronesl kdysi, na rozhodném rozhraní svého vývoje pamětihodné slovo prorocké: »Až Laru v »Mnichu« překonám, obrátím se do Čech a zůstanu se svým básněním navždy doma.« Bolestného, ale i čestného problému toho Vítězslav Hálek jakožto skladatel lyrických eposí'l nerozřešil nikdy; statečn)' hlas, jímž ozval se ve prospěch nároáně konkretního básnictví přímo proti tlálkovi roku ]874 v 1,Umělecké besedě« Josef Holeček, dokazuje, že nejlepším hlavám z mládeže nebyly skryty Hálkovy umělecké omyly. A tu právě přihlásil se k dílu Svatopluk Čech. Opustiv po freiligrathovsky exotické »80uři« záhy abstraktní ideál místní dálkjr a časové fikce, připíná v "Adamitech«, pracovaných s »DěHnami« Palackého po ruce, události své básně k určitému datu, jež nalezl u historika; soustřeďuje všecky děje tak, aby právě vyplnil mezeru několika dnů, o niž mluví letopisec; naznačuje přesně jeviště na divokém ostrově řeky Nežárky a karakterisuje nemnohé historické postavy správně v duchu doby, ačkoliv zájem starožitnicko-dekorační a samoúčelná záliba drobnohledně popisná jsou mu posud cizi.

Rozbor původní koncepce ukázal sice, že živly malebně názorné neb:{ly prvky základními; pozorněiší četba básně přesvědčí rovněž, že partie popisně výtvarné zůstávají v menšině proti částem výpravným a hlavně dialogickj'm; i povrchní rozbor kterékoliv hlavní figury doloží, že postavy nejsou karakterisovány kroiem, tváří, gestem, njrurž slovem a heslem. Ale přes to básník »Adamitů,( jest mistr slovesné malby, kterou se promítá intensivní názor zrakový. I když posUllutím těžiska básně nastal odvrat od zálibně popisného a neepicky 104

ztrnulého shluku nahých těl a svítivých skupin, v němž hýří první zpěv, zůstalo v skladbě mnoho místa pro zrakové opojení a pro orgií barevného pohledu. Jmenuji alespoň sytý obraz Adama bloudícího v zelenavém šeru pralesa, nebo divokou a svůdně hrdinskou fresku bělovlasé stařeny táborské, opírající se o mladého, kadeřavého zlatohlávka na voze bitevním, neb onen výjev ryze doréeovské invence, kde do zpěněného kalu bitevní vřavy, ozářené rudým bleskem, vrhá se mužn)' obr Samson s dvěma bělostnými dětmi v náruči. Slovesný malíř, jenž s takovou vervou a rozkoší mísí na své paletě tvrdé a ;>rudké barvy pro mohutné scény, měl nesporně silné zrakové nadání a velmi lÍtočný postřt:h výtvarný. Podobá se však, že vzněcoval a vychovával své oko na malířské lžikultuře makartovské a na falešném osvětlení divadelním, neznaje zápasu moderních umělců o volné slunce, aniž konaje oddaných pozorování pod šírým nebem.

Svatopluk Čech hledal již v »Adamitech« souhru atmosférické nálady a dějové intonace: střída dob denních, mračné a barevné výjevy na obloze, světelná a ohnivá dramatika bouře jsou využitkovány co nejvydatněji pro stupňování dojmů výpravných. JarSr a rozkošný ples nah~rch těl a rozpuštěných vlasů konají Adamité v plných proudech zlatého slunce; smyslnou hru milostného svodu zapřádá Sulamit v zeleném přítmí háje, rozsvěcovaném jiskrami lesklých krovek létaiickh brouků; v temném stínu houštiny očekávají Naháči, umdlení po-o žitkem, příchod boje i bouře. A naopak v oblasti temnot: za mlčelivé hvězdnaté nocí prou se lienoch s Adamem o prazáhady všehomíra; rudé ohně tábora husitského protrhuií temnou noc, v jejímž středu tanč.i Adamníci rej rozkoše; divoká bouře zažíhá své nepřetržité blesky nad pozdním bojištěm rozhodného zápasu. Dramaticky vystupňovan~', ale motivicky nezcela piivodní zpěv pátý založen jest dokonce na trojzvuku světelném; v soumraku jeskyně, rozplašovaném pouze matným plápolem pochodně, sbližují své názory teista Adam s 'katoličkou Jitkou; blednoucí zeleň hasne v posledních záblescích západu, když k něžné papežence se blíží rozvášněná žárlivkyně, a hluboká noc spřádá své tiché stíny v okamžiku, když Sulamit .Jitku vraždí.

Jenom zřídka ozve se již y y"Adamitech« osudný llázvuk samoúčelné11Q a ryze dekoračního popisu, íenž zastaví děj a přetrhne dialogícký proud. Jsou to nikoliv náhodou partie, připínaiící se k postavě Jitky, léto různorodé a čistě literámÍ figury, neústrojně vklíněné mezi tábor

lQ5

adamitský a husitský. Když počátkem třetího zpěvu se Jitka po prvé vynořuje na scéně, rozezpívá se básník do široka a dopodrobna o stroji a kroji spící dívky a nešetří zlatem, drahokamy, perlami, brokátem. Líčení plenu v klášteře, rozpředené v PŮVOdllÍch náčrtcích na mnoho set veršů a v definitivní versi podané dialogickou formou válečné zprávy, přese všecek dramatick.ý spád má dosti času, aby zastavilo se u čapky, »na níž péro strakaté se chvělo", u ostnité přílby, tl pestrého, třepetavého vějíře. A ještě kdyi Adam tiskne na klíně '\'ychladlé tělo Jitčino, neodpustí si básník arabesky dekorační: »něžné tílko její obestírá drahé látky zlaté lupení, květy smaragdové; ručka hílá ze zlatého visí třemcnÍ.« Malebný oslavovatel výtvarného baroku z » Václava z Michalovic«, pozorný starožitník rytířské zdobnosti z »Dagmary«, oddaný mistr půvabné drobnomalby ze "Stínu lípy" se zde - na místech nejméně souvisících s koncepční pralátkou básně - již hlásí; avšak výpravný rétor a refleksivní ideolog brzdí přece vydatně tuto jeho sráznou náklonnost.

Rečnickým slohem důrazného spádu a přesvědčivé síly toužil Svatopluk Čech vystihnouti onen hluk a hyb temné a osudné bouře, v němž k němu zahučela podvědomá inspirace celé skladby. Na několika místech básně použito jest všech řečnických prostředků, povzbudivých apostrof, úmyslně zkrácených exklarnací, dramatického stupňování a působivého antiklimaku přímo k tomu, aby verši zadunělu opojení bouří, bitvou, vražděním -- pak vládne nemenší výmluvností mravokárný horli tel Bořek než hrd~' nl1lilista Henoch, biblicky klnoucí kněz táborský než vzdorný Mojžíš, rouhající se nebesť'nn i ve skonu. Aby líčení živelných výbuchů se všemi jeiich zvukovými fanjárami neztratilo ničeho z účinnosti rétorické, vyjímá je Čech zprav~dla ze souvislosti výpravné a vkládá do dialogu řečnicky uspořádaného a připouštějícího další stupňování v replice partnerově. První příval branné vlny táborské ohlašuje Mojžíš a vydráždí tím svůj dav k válečnému rozvášnění. Když pak husitské vozové hradby duní již v bezprostřední blízkosti Adamitů, jest to opět Mojžíš, jenž vítá bitevní vřavu; hned však v prudké antítesi volá své druhy a družky k opojné rozkoši, jako k občerstvení před srážkou. Do důrazné a sebevědomé řeči Henochovy zasazeno jest líčení rozhodného zápasu Adamitů s Tábory, aby tragická ironie nesmiřitelného skeptika mohla stupilovati účin, a tam, kde domudroval studený a resignovan)T fHo106

sof, přejímá řeč a v ní líčení bouře rozhněvaný a výbušný Mojžíš, jenž umIrá s divokým gestem vzbouřence proti nebi.

Toť jedno křídlo rétoriky čechovske: řečník, jenž ví, jak přesvědčit, strhnout, udolat posluchače, přebírá úlohu epikovi a nutí jeí, aby se spokojil takměř jen slovesnou malbou, která má hodnotu scéIjick~rch poznámek a režijních návodů. Na vlastní výpravné podání, které jest praosou každé epopeje, nezbývá takto ovšem místa; dějovjr postup touto řečnickou instrumentací vázne a stává se vleklým; objektivní plnost události ustupuje subjektivně vzrušenému podání o odrazu dějů v duších zasažených aneb o výkladu jejích diváky či I'lčastníky.

Ale Svatopluk Cech zná ještě rétoriku Jiného rodu, která ani nesouvisí s původní zvukově hudební inspirací básně, ani nemění epického děje v dramatický dialog; ba na(lpak. Jest to záliba vkládati do epopeje dlouhé debaty problémové, jichž postup a seřazení řídí se rovněž parádními pravidly a úspěšnými zvyklostmi tématického plaidoyeru: verbalismus hojně rozkvetlý zastírává pak úzký peň myšlenky zpravidla antiteticky pojaté: umělé stupňování neb opakování motivu mění ty řeči ve virtuosní kusy slovního aranžérství.. Zde rétor staví se do služeb ideologa a problematika, avšak beze skromného vě"' domí o účelné své podřízenosti, takže posléze slyšíme jen vznosnou kadenci hlasu, kdežto obsah uniká.

Nikdo si neIibuje v podobné rétorice důsledněji než 'bálSllíkův mluvčí a názorový blíženec Adam. Živá Jitka pohne jej k vyznání náboženského i mravního idealismu, Jitka mrtvá ke skvělé tirádě na počest víry v osObní nesmrtelnost; ještě na hranici musí Adam odříkati krédo deistické, zastřené nadšenou květomluvou - vždy pění se řečnické projevy Adamovy do šíře, neprojevujíce hloubek myšlenkových. Výjimkou jest ovšem mohutný rozhovor Adamův s tlenochem ve druhém zpěvu básně; v něm stoH na vrcholu netoliko myslitel Cech, ale i Cech řečník. Ani později nenapsal již básník podobně skvělé tématicky komponované skladby rétorické, jakou jest tato dialogisace rozporu mezi stařeck)'rm agnosticismem a mladickým idealismem: zde pro tragický spor dvou principů nalezena úměrná forma, již v tomto symfonickém provedení nemá ani proslulý dialog z ByrOllova »Kailla«, Gechova to předloha. :Rečnické prostředky přestávají tu býti přízdobou a stávají se tvarovou nutností: důsledné »s n a d«,

]()7

jež v působivé anafoře se vrací znovu a znovu v promluvě Henochově, jest samou pľabuňkou jeho fitosofickéhonázoru, jako anaforid<é »pr<lvÍ mi« karakterisuje typicky důvěřivý idealism Adamův.

Tam, kde rozpíná nejšíře křídla metafy sická touha básníkova, n~se 5e i jeho rétorika letem nejpyšnějším a směle opouští nevysoké ublasti, v nichž potud bojácně kroužilo české slovo patetické: nejen tlálkovy skladby, ale vše, co Svatopluk Cech sám napsal a co marně usilovalo o jednotnou formu epickou, jest »Adamity« překonáno~--

Když »Adamité« vyšli v osmi sešitech nového Hálkova a Nerudova »Lumíra« r. 1873, byli pozdraveni obecně jako plné vítězství mladého básníka i literárního pokolení, jež vystupovalo s ním současně. Veřejného výrazu došlo toto nadšení v nasleduHcím roce, když Svatopluk Cech zařadil epopeji bez jakýchkoliv změn komposičních i te'kstových, na něž původně pomýšlel, věda, že jmenovitě posJedním zpěvům chybí podrobné propracování, do prvni své knihy »Básní«; kritikové sbírky zabývali se většinou právě ~)Adamity:(.

Nejvřeleji uvítal skladbu Jan Neruda v »)Národních listech« oním posudkem, jejž sám omlouval pro jeho dityrambičnost; nazval CiAdamity« vzletně »českými hroby, do nichž pěvec vlil záři růžovou«, a třebaže připouštěl nedostatek dramatické síly a plastičnosti, přece z(!ůrazooval svůj podiv pro »žhoucÍ žár« dila, které mu bylo jedním slovem »překrásné«. S Nerudou, jenž přiřadil Svatopluka <;;echa výslovně k modernímu směru, zahájenému Máchou, shodovali se v zásadě oba kritikové, v kterých měla své typické mluvčí t. zv. škola národní, jazykový i krasovědný purista a pedagog star&ího vkusu Jan Ev. Kosina a kritisuHcí básnířka mladistvě kypivého temperamentuj Eliška Kr[lsnohorská. Olomoucký odpůrce literárního kosmopolitismu ve čtvrtém »Hovoru o]ympském« klade Svatopluka Cecha jako pravého básníka národního útočně a bystře nad Hálka a proti Hálkovi; kromě »Čerkesa«, jejž chválí bez výhrady, dovolává se Kosinův mluvčí, profesor Ostrý »Adamitův«. Raduje se, že v přírodě české a na půdě domácí zobrazil básnik lidi skutečně české, přiznává, že v básni hlásí se 6silí o uměleckou kázeň, avšak netají v kriticismu mužně otevřeném ani svých výtek: báseň se mu zdá mladým vínem, jež nevykvasilo posud k jasnosti, karaktery neshledává dosti propracovanými a prohloubenými a hlavně v učenecké své přesnosti pohřešuje koloritu dobvvě dějinného. Tato námitka se vrací též II .E. Krásnohorské, která v lOB

~Obrazu Hovějšího básnictví českeho« přiřkla Čechoví první místo mezi žijícímí poety našimi a »Adamittim« mezí historiclf~rmi skladbami veršem. Krásnohorská r. 1877 stejně uznává komposici díla jako silu jehodbraznosti, správnou a skvělou formu jako nápli'í ideovou, durainěvšak připomíná »historickou, věrně původními barvami (:asu znatelnou nádherná ta malba nenÍ«. Nechápajíc básnickÝjCh intenci Cechových a přesunuHc nesprávně vlastní těžiště )~Adamitův«, racionalistická posuzovatelka napomíná poetu poněkud pedanticky: »Kéž by sám Čech budoucně hloub sáhl v púvodní prameny našich dějin a ·pečlivou svou snahu uměleckou spojil s opravdovějším sebezaprcním spisovatele historického!« Omezil-Ii se Neruda na nadšené uvítání mladšího druha, podali-li J. E. Kosína a EI. Krásnohorská t1hnmou karakteristiku, pokusil se hned r. 1874 františe'k Zákrejs v ~Osvětě« o podrobný rozbor stavby, ideí a formy díla. Tu s většim tu s menším štěstím odhaluje virtuální zdroje »Adamitů«, ukazuje k vadám komposičnÍm, pochybuje o myšlenkové přesvědčivosti, vytýká dikci nedostatek odlišnosti individuálnÍ. A však ani pro něho, posuzovatele v celku upíatého, není nejmenší pochyby o tom, že ~>Adamité« jsou vrcholem dotavadního tvoření Čechova, že fantasie básníkova, výtvarně bohatá, tvoří plasticky a důsledně, že dikce díla !est duchaplná i uhlazená, melodická i přesná jak v rýmech, tak i v prosodiL Toto přijetí dila dosvědčuje, jak nadšení i kritičtí čtenáři »Adamitů« dali se uchvátiti především právě jejích fugou rétorickou a jak nepochopili, že skvělý řečník poetický zakrývá cosi, co jej sama hněte: vniUní puklinu v komposici básně, která se vynořila v inspiraci jako_ temná, živelná a· dějinná vise a postupně vychladla v některých svých částech ve vynucenou problematiku a strnulý výtvor deskripce samoúčelné.

Úsudek, vytvořený o »Adamitech« r. 1874, zobecněl ve čtvrtstoletí následujícím, kdy skladbě nechybělo ani přímých napodobitelú, jak}'m se projevil ua příklad Otakar Mokrý v básnické poučce »Na dívčím kameni«. R. lb97 nedlouho po abrahamovinách básníkových vyšlo první samostatné vydáni »Adamitův«, znešvařené, žel, plitkými :lustracemi Alfonse Muchy, pracovanýÍni bez vkusu a piety. Vítal-li prvotisk >~Adamitů« Jan Neruda, provázena byla tato edice mimoděk stejně horouCÍmi slovy podivu, jež v jubilejní stati o Čechovi .Vl:Iloval prvnímu velkému dílu poetovu Jaroslav Vrchlický. Kar.akte-

109

] istika jeho, vzniklá ovšem z příležitostného podnětu a nevážící tudíl slov na vážkách kritických, nesmí býti naprosto podezřívána z neupřímnosti, ježto opisuje význam básně, která právě uměleckým záměrům a sklonl'lm tvurce »liilariona« a »Bar Kochby« stála nejblíže. »Byl to hodokvas poesie velkého stilu«, praví Vrchlický, »smělých rozmachů, síly obraznosti, u nás posud netušené a nezvyklé. Čas pozdější ničeho v tom nezmění. Každé pokračování bylo nám vskutku literární událostí. Leccos tkvělo sice v Byronu a velkých vzorech doby předcházející, ale většina byla svérázná a naprosto nová. Smčlost koncepce a mohutný lyrický tok, přesnost, pádnost dikce, lepá, uhlazená forma, dovednost, s jakou mohl básník fanatický bhld šíleJí}7ch fantastů vznésti až v ovzduší otázek metafysických a kosmickýclJ, neobyčejně velké perspektivy všelidské, lokálním koloritem jen zesílené, lví spár na každém verši, bohatost forem v pasážích lyrických a ten kovový, dunivý a zase laškujíci rým v částech docela zpěvných, vůně exotická nad vším -- pravá b á s e ň!«

11G

K A PIT O LAP Á T Á .

• ANDĚL",

"Já BoÍla svého zpodobit jsem chttval, ne jak IlO Semit v jižnlch nocich zfel,

než jak mým vlastním tušením se chvíval a v naše soumraky se obláčel.

Lee marná snaha vybavit se zcela

z pout s dítětem již srostlých těsně tak, než naděješ se, kolem tvého čela

zas krouží jordánských těch ptáka mrak-, .Sny palestýnské" lS9ó',

Za studentských let míjel Svatopluk Čech každodenně několikrát na schodech v Klementině mohutnou barokní sochu archanděla Michala s napřaženým mečem a s obrovitým štítem, kde zářil hrdý nápis »Quis ut deus?«; s přeplněných oltářů i s kamenných galerií hleděly 'do roztržité pobožnosti mladisrtvého konviktisty celé kůry amlělL'!, kořících se Iiospodinu v náruživých postojích; cestu do Seminářské zahrady po mostě Karlově konal studentík vzrušeným špalírem světců, z nichž mnozí provázeni jsou drobnými i vzrostlýini posly božími a jiní deptají vítěznou nohou padlé anděly. Náboženskoasketická výchova v arcibiskupském konviktě i na piaristském gymnasiu ukazovala podle staré katolické tradice k cherubům a serafům jako k vznešenému symbolu dokonalosti jinošské a přísně varovala i před nenáboženským poznáním í před smyslnou láskou, jež navždy odcizují duši pravdě a milostí božské ._- takto nabýval krásný biblický mytus o pádu andělů hlubokého významu mravního. Když pak Svatopluk Čech se začetl do romantického básnictví, zašuměly nad jeho hlavou peruti andělské znovu opojnou hudbou; zahleděl-li se však hioub do plamenných zraků nadzemských těch zjevů, poznal, že se neocitl ve sboru serafů milujících jen Boha a cherubínů oslněn)'ch nazíráním v otevřené tajemství Ráje, nýbrž že se k 'němu vábně sklánějí andělé zavržení, kteří opustili nebesa pro zemi a Hospodina pro ženu.

111

Kdežto pozdějším romantikům otevřel záhady pekel i ráje Goethe ve );.faustu« a Dante v »Božské komedii«, čerpala starší romantika představy o světě andělů i ďáblů kromě bible hlavně z Miltona; vedou! ke »Ztracenému ráji« zpětné stopy nejen .od Klopstocka, ale i od Byrona. Oba básníci germánští, přeiímaiíce a dopliíujíce demonologii ::lrcimistra poesie biblické, upřeli hlavní zájem k tragickým zjevům an1ělti padlých. U Klopstocka snoubí se soucitný pietism s optimisinem a eudaimonismem věku osvícenského: kající ďábel Abbadona dochází na konec odpuštění a smí se vrátiti k božímu trůnu. Byrou dokresluje v »Kainu« postavu Satana moderním titanstvím a pesimisInem: největší z padlých andělů nechce se smířiti s Bohem, nýbrž hrdě se prohlašuje za jeho protinožce, za princip vzdoru, za sebevědomého vůdce věčné války proti pořádku božímu; tento Lucifer stává se praotcem novověké poesie satanské, která jednou jásá v pokrokovém positivismu Carducciho a podruhé se tmí v pudové mystice Przybyszewského. Současně s »Kainem,< vzniká druhé mysterium Byronovo »Nebesa a země« (1822), jež rovněž zahajuje řadu sourodých děl v básnictví romantickém a rovněž zabývá se odpadnutím anděIú od Boha. Byroll, pilný čtenář bible, sledoval tentokráte Genesi dále než Milton a spojil umně dva plodné motivy: lásku andělů k pozemšfankám II potopu světa; andělé pro lásku k dcerám KainovÝlll jsou sice od Boha zavrženi, ale unášejí své milenky na vzdálenou i1Vězdu, zachraňujíce je od všeobecné zkázy; s;rnové Noemovi, zhrzeni od Kainitek pro anděly, unikají na archu otcovu, aby pluli do prázdné, bezobsažné budoucnosti. Vznešené mysterium »Nebesa a země« má volnou formu melodramatu s hojnými monology. ariemi a sbory, do nIchž básník vměstnal i mohutně drsné líčeni hrůz při potopě; vlastními nositeli dějoyého vzruchu nejsou však ani oba nedramatičtí andělé, ani jejich sentimentální sok lafet, nýbrž krásné hříšnice z rodu T<aiI:ova, bezmezně oddaná a pokorna Ana a hrdě odbojná Aholibama, li. terými Byron promítl dvojí typ ženství, v jeho díle stále obměňova:lý. Jako nad »Kainem« i v »Nebesích a zemi« rozestřeno jest temné ovzduší beznadějného pesimismu: Bůh, nesmířitelný soudce, ničí lidi i anděly za každ}" přestupek bez smilování; člověk se rodí, aby trpěl, hřešil a mřel; trosky lidstva jsou zachráněny jen proto, aby na bídné zemi znovu zavládly stáři, nemoc, zločin a zášf a panovaly tu na věky --

112

Přímo z díla Byrol1ova vycházeH dvě básnické skladby anglické a dvě rozsáhlé epopeje francouzské, oba krajané Lordovi četli však jeho mysterium teprve, když již si sami rozvrhli náměty polobibIické. Každý zpracoval pouze jediný motiv mysteria Byronova; pravověrný bohoslovec Tomáš Dale v »Iradu a Adě« (1822) potopu světa, sentimentální lyrik Tomáš Moore v »Láskách andělů« (1823) osudné vztahy nebešťanu k ženám pozemským; Dale přidržel se Genese, Moore pokusil se námět téměř vyčerpati a přiblížil jej zároveň co formy výpravné. Dalovo »vypravování o potopě« ve třech zpěvech nemá dalších vztahů k básnické látce e> pádu milujících andělů; zato M.oure pokusil se námět téměř vyčerpati a přiblížil jej zároveň co nejvíce vkusu a názoru průměrného čtenáře. V nedramatickém sledu vypravují tři andělé svou lásku i svůj pád: Lea, u níž první anděl, duch smyslný a zvědav~', hledal rozkoš, aby nalezl zatracení, jest náboženská bytost, které dostává se v odměnu zbožštěni a křídel; hrdinský a vznešený R.ubi, anděl svrchovaného poznání, se potkává se stejně duchovou a heroickou Lili, ale oba, jako oběti bezmezného titanismu, hynou v zhoubných plamenech; i třetí anděl Zaraf iest odsouzen pro lásku k pozemšfance Namě ke ztrátě nebeské blaženosti, oba musí, pokud země trvá, nepokojně blouditi a snášeti slasti i strasti lásky _. čtenář však tuší, že Bůh shlížející shovívavě k těmto čistým milencům, se posléze slituje nad nimi a přiime oba do ráje. Smírn~'m tím akordem optimistická skladba konvenčního Moora vyznívá: není viny, jež by nemohla býti odčiněna, není věčných trestU, Bůh jest netoIiko nekonečná spravedlnost, ale i nekonečná láska, a ta posléze odstoupí miluHcímu srdci. Mezi »Nebem a ztťmí«a »Lískou andělů« isou tytéž nepřeklenutelné rozdíly jako mezi jeiich tvůrci, lidsky spřátelenými a básnicky zcela různorod)"mi: kde Jest Byron títanský, jest Moore sentimentální, kde Byronovo podání freskovitě zjednodušuje, nanáší titěrný lyrismus Moonlv nasládlé barvy, kde Byron se inspiruje věčnými rozpory ve vesmíru, jest Moore ochoten najíti zprostředkuHcí řešení; z Byrona slyšíme bouři, z Moora harmonium.

Na mladistvého Alfréda de Vigny působilo vedle podnětů z Tomáše Moora a z Chateaubrianda Byronovo mysterium tak silně, že jej podnítilo ke dvěnia skladbám básnick)"m, v kratší »Potopě« zpracoval biblické pozadí, kdežto tragedie scrafinismu, sloučentí s motivy 8 113

Lucifera z »I(aina«, vyplnila ».Elou čili sestru andělů« (1824), již Vigny sám nazývá rovněž mysteriem. Jako ve všech dílech Vignyho, tak ,:iž v tomto prvním rozsáhlém jeho výtvoru, zastiliuje myslitel umělce; idea daleko převyšuje provedení, jehož invence jest chudá, a jehož podivuhodné krásy popisně a lyrické neslučuje v jednotný celek zaokrouhlená stavba přesné \motivace. tloa, and~lská bytost ženská, zrozená ze Spasitelovy slzy, prolité u hrobu Lazarova, nad.ána jest schopností lásky nejobětovnější, která jest ochotna zmařiti vlastní jsoucno, aby bylo pomoženo osobě milované. Eloa miluje toho, jCilž zatížen jest největším hříchem a neštěstím a proto potřebuje největší oběti -- samého Satana, kterému do žil k temné a vzdorné krvi byronské Vigny přimísil jedovaté kapky smyslného rozkošnictví irancouzského; chtějíc ho vykoupiti, propadá .Eloa sama peklu. Vigny vynaložil všecek svúj křišfálny lyrismus, aby v nejvyšších polohách zazpíval c!Jvalozpěv svrchovaného sebezapřeni: není v času, není v prostoru větší slávy než navždy se 'obětovati pro blaho druhého; touto dokonalostí pi'evý-šil padlý- anděl blažené nebešiany; tak může překonati tvor sama Stvořitele.

Něhyplný nltruismus »Eloy« došel podivu též II těch, kdož se cítili zmr'aženi příkrým pesimismem básně ~ nikdo nevyjádřil to otevřeněji než Jaroslav Vrchlický, jenž již r. 1875 se ve »fragmentu pekelné homedie« pokusil o pokračování a dokončení skladby Vignyho, avšak spíše ve slohu Danta, Mickiewiczc a Krasiilského než básníka».Eloy«, anIž snad znal Vignyho napověděný a neprovedený úmysl zbásniti konečné vykoupení Satana milostí Eloinou . .Eloa, odpykavši v pekle trest, smí se podle vůle Hopodinovy vrátiti do sesterského kruhu anděW, avšak není připuštěna do bran ráje, ježto vzala s sebou spícího Satana. Eloa raději se vraci do zatracení, než by opustila bytost, kteIOU si zamilovala. Leč tu přísnost Soudcova cítí se přemožena: nejen Elo&, ale i Satan jsou vykoupeni, a hrůzy pekla berou za své. V konečném optimismu a útěšné humanitě stýká se tu český básník velmi těsně s francouzským svým učitelem Viktorem Hugem, jenž ve zlomku »Konec Satanův« podobně řešil odpuštění Satanovi Bohem a proměnu jeho v anděla světla a svobody. Tragický dualism Boha a Lucifera, nebes a pekla, spravedlnosti a vzdoru, auktority 'a rozumu, jejž Byron učinil osou svých mysterii, jest dialekticky překlenut, a v kruhu 114

se poesie vrací k nedramatickému řešení, jakým v Abbadonovi se Kiopstock zavděčil věku osvícenskému.

Jako VignyllO »Eloa« i Lamartinův »Pád andělů« (1838) se odvozuje od Byrona, avšak Byronův smutek hrdý a vzdorný proměňuje se u křesťanského spiritu&listy v zármutek pokory a zbožného odevzdání; vše jest zmčkčeno a zženštěno podobně jako u Moora. Látka Lamartinova není naprosto vážena z bible, a málo padá na váhu okolnost, že Lamartine umístil děj do doby před velkou potopou, a že jeho hrdina trpí nevýslovná příkoří od rodu Kainova - celek ziistává výtvorem vzrušené obraznosti básníkovy, jež okouzluje, dokud líčí nevinnost lásky a půvab panenské přírody, avšak odpuzuje, ba uráží, kde hromadí výjevy zla, utrpení, mučednictví. Rek básně, anděl Cedar, zhřeší jako trojice Moorova neb pár Byronův tím, že zamiluje se do krásné pozemšfanky z rodu Kainova Daidhy; jest vypověděn na zemi a musí od barbarských pokrevenců své milenky a ženy snášeti nevýslovná muka'; posléze ztratí Daidhu i děti, hyne sám v plamenech jejich hranice, aby umíraje vyslechl hlas kletby, že dosavadní jeho utrpení jest pouze prvním stupněm jeho očisty, kterou teprve dokoná příchod Spasitelův mezi lidi. Vykoupení, jehož možnost Byran důsledně popřel, Vigny nenapověděl ni větou a Lermontov neustával bráti v pochybnost, bylo pro věřícího katolíka Lamartina úheln:-)'lll kamenem víry, avšak, nehledíme-li k některým krásným rozpravn}'m vložkám, které vedle přirodIiích obrazů zachraňuji dílo, ne\'emká nám postup »Pádu andělova« tohoto přesvědčení: básel1, místo aby letěla k výšinám po serafských perutích, »utkaných z opálů měsíčních a z jich refleksu v krůpějích rosy«, jak pověděno bylo o »Eloi« Vignyho, brodí se po kolena krví, slzami a rmutem trudů a .záští lidských, a čtenář ani si neuvědomuje, že hrdinou jest anděl, lt:da že chvílemi povznesou vzdechy lásky a něhy našeptané v sladkých aleksandrinech srdce nad zemi.

V době, kdy stárnoucí a chabnoucí Lamartine dotiskcval »Pád andčlův'<, vznikl~' z dojmů cesty východní, zápasil na rozhraní Orientu a .Evropy, na Kavkaze, mladý a divoký geníus Lermontovův s poslední a nejhlubšÍ versí svého »Démona« (1838). NenI to Lucifer By-

, . .

ronův, neni to Satan Vignyho, kdo na temných perutích nudy, opo-

vržení a zoufalstVÍ oblétá klášterní celu krásné gruzínské kněžny Tamáry, aby, roznítě lásku v jejím srdci, ji vrhl do věčné zkázy, zároveň 8* 115

však aby milováním jejím se očistil - tot sám Lennolltov z dob nejkrutějších krisí životních, kdy hustými temnotami probíjel se ke světlu. Leč řešení, které dal v této konečné versi »Démona« problému Satanovu, nasvědčuje, že světlo se mu kmitalo v dáli příliš nedostižné; })Démoll« jest vášnivý zpěv zoufalého pesimismu. Ve shodě se všemi básníky mysterií o pádu andělů a o vykoupení jich i Lermontov věřil v ženinu schopnost absolutní oběti, která pro milovanou bytost nadzemskou, ať andělskou či ďábelskou, se zříká všeho, domova i země, rodiny i klidného štěstí: jako Ana a Aholibama, jako Lea, Lili neb Nama, jako Eloa neb Daidha, chce též Tamára patřiti Dé11,lOnu cele a zapomenouti slz prolévaných pro ženicha i modliteb kláštera; žádá jm, aby Démon přísahal, že odkládá zlo. Leč tu propuká čern~r zápor zoufalství Lermontovova: touha po vykoupení u Démona prchá; zloba, nepřátelství, nepokoj trvají; princip Zla a Hříchu jsou věčny-. a kyne-li jim na okamžik pohled do říše smíru, následuje za ním v zápětí nekonečné prokletí, na něž příroda zírá s chladnou a vznešenou lhostejností. Lermcntovův Démon Íťst poslední velká postava mezi padlými anděly z dob~y romalltíck\~: oč včtší nei Abbadona Klopstockův, Satan Vignyho neb Cedar Lamartinův! Jediné Lucifer z ByrOl1ova »Kaina« může se s nim měřiti, ale kde anglický lord kreslil ve velkých obrysech vzbouřence myšlenky, tam vyvolal slovansk)! básník z čarovného temnosvitu světélkující bytost rebela citu a vášnivosti.

V blízké sousedství těchto polodramatických, pololyrických mysterií postavil Sy'atopluk Čech svého »Anděla«. nBiblický sen« vznikl r. 1874 a řadí se tak přímo k »Adamitům«, s nimiž i vnitřně jest úzce spřízněn. Není zcela pravdě nepodobno, že hledaje v bibli jména pro hrdiny na Nežárce, se Čech horlivěji začetl do Genese, a že mu jeJI šestá kapitola uvedla na mysl Byronovo mysterium »Nebesaa zemI«; také ;>Kain«, jehož ohlasy se v »Adamitech« měrou tak hojnou shledávají, ukazoval cestu k duchovnímu dramatu o potopě světa. »Anděl« rozpřádá nejednu myšlenku metafysicky vzrušených »Adalniťů«; i v něm zápasi fragicky zbožná oddanost do Nejvyšší vůle se vzdorem proti Bohu; i v něm trpká skepse lomcuje zoufale vlídnou včrou, že hospod in jest věčná láska, a nahrazuje ji bolestným poznáním, že přísný Jehova nezná slitování a odchylky od příkré sprav~dlnosti; i rek »Andělá«, jako Adam v první velké epopeji, prožívá

11'

slavnou zkoušku svého života v lásce k nevinné dívce. Též slohově ndleží obě skladby těšně k sobě, slučuifť v celek napolo epický, napolo dramatický s prudkým líčením dějinné katastrofy vášnivý důraz filosofického rozhovoru o prazáhadách vesmíru a užívají při tom široce vzdutého výrazu rétorického, jehož skvělé posáže jsou občas přeryty písňovými vložkami. V »Adamitech,<, díle znamenitého rozsahu, jest vše rozvedeno do rozměrú monumentálních, v »Andělu«, lleveJiké skladbě o několika scéllách, básník pouze stručně nadhodil a nedořešil palčivé problémy, docílil však při tom jasné jednoduchosti a vzdušného vzletu. Mluveno analogií: »Anděl« stOjí v témže poměl II k »Adamitům«, jako »Nebesa a země« ke »Kainovi~(, časově, myšlenkově, umělecky.

Čr.ch;1v biblicky sen utkán jest ze tří hlavních složek: první jest zrození Anděla ze soucitné slzy Hospodinovy; druhou láska Andělova k pozemšfance, jež přivodí Andělův pád; třetí potopa světa a zachráněni N,)emovo. Motiv první, v podstatě nebiblický, zpracoval nejprve ViR,ny; motiv druhý jest vůbec jádrem andělské poesie u Byrona, M.oora neb Lamartina; Čech přidržel se však zřejmě řešení Byronova, u něhož andělův p,id sloučen organicky s potopou světa. Mladý básník čet;ký, prožívající právě svůj metafysický var a hořečku titanskou, vložil do látky ještě prvek další: Satanův skeptický- odpor proti Andělovu idealismu, a tím přiblížil se oněm mysteriím, kde přiřčell podstatný úkol prokletým duchům vzpoury, Lermontovu spíše než Vignymu. Každý ze základních těch motivů vypIiíuje u Čecha zhruba jeden zpěv, jejž možno nazvati též dějstvím, neboť biblický se:1 má (rlvar scénický; nezdařilo se však básníku, alespoň v závěru básně, rozuzliti dokonale tyto dějové a myšlenkové útky.

;>Anděl« začíná se prologem v nebi. Biblický- řlospodin, jenž u většiny básníků projevuje svou vůli pouze ústy okřídlený'ch poslů, mluví ti Svatopluka Čecha přímo. Jako v předzpěvu »Fausta« tichnou sb'ary andělské, aby sám Bůh pronesl řeč, kterou poeta označuje jako parahasi slov Genese »Litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi, a bolest měl v srdci svém«. Slohy, jimiž se rozvádí příčina žalu božího, líčí v mocné gradaci stvoření světa se zřetelnou příklonou k biblickému podání a kupí důvody, proč se řlospodin rozhněval na své tvorstvo, hlavně na člověka, hned v prudkém stupňování hlásí se plán pomsty a pokuty. Leč Bťlh Čechův není pouze trestající a mstivý Je-

117

hova Starého zákona; slitování a bolest prorážejí hnčvem Iiospodi!Iuvým.

"A TJřec nerad, nerad sahám k meči, velký žal mi srdce rozrýva,

nad tvořeni rozkoš bolest větší bořícího ach! mne prochvívá.«

Jako Eloa ze slzy Spasitelovy, tak vzniká Anděl ze slzy Stvořitelovy, proIité v lítosti nad světem; Hospodin nazývá jej sám »poslem unylým Boha slitovníka, meteorem lásky neobsáhlé« - nadále však nechce Stvořitel dbáti smilování, nýbrž mínL plně popustiti uzdu svému děsnému hněvu. Chvalozpěvem kůrů andělských prolog se zavírá: umně položené antitése hlavně z oblasti zvuků a hluků kupí se v opojnou hymnu velikosti boží a hučí prudkou řečnickou fugou Had zemí, předurčenou neodvratné zkáze.

Nebeský předzpěv, jenž rázem vzněcuje ve čtenáři náladu mysteria, má a chce býti exposicí; jest jí u vysokém stupni dokonalosti. Míra hněvu Hospodinova, která se rozhodla pró potopu země a zmaření hříšného tvorstva, jest dovršena - vše se chýlí ke katastrofě a osud člověčenstva jest zpečetěn. Ale již roste z »krůpěje boží strasti« představitel druhé síly udržující· rovnováhu ve světě Hospodinově -_o Anděl, symbol slitování. Kdo zvitězí, táže se čtenář napiatě, Bůh msty či Bůh milosrdenství? Propadne posléze i tento »unylý posel« všeobecnému zmaru či on jediný bude vyflat ze soudu božího? Zůstane vždycky jen duchem průsvitných křídel či dotkne se též on porušené země a poskvrní se tímto stykem? Invence Vigo_ nyho, již Čech tuto použil, byla neobyčejně prohloubena. Celá skladba měla býti uvedena ve shodu s Genesí a naplněna jejím duchem; šťastně nalezl básník v slovech první knihy Mojžišovyo lítosti I-lospodinově. přiměřenou motivaci pro slzu božskou, aniž jakkoliv musil porušiti dějovou a časovou jednotu. Odvážil se dokonce pojetí bás~ nicky plo~ného, avšak myšlenkově nebezpečného, jehož neosmělili se vloiiti do svých visí nebes ani kniha Job ani »Paust« Ooethllv: v bytosti liospodinově jest dramatický rozpor mezi přísnou spravedlností a soucitným smilováním. Stačily síly mladého básnika, aby rozřešil úkol, l{terý si sám stanovil? Stoji provedení biblického sna opravdu na výši jeho exposice?

118

Jako v »Adamitech« zastavuje také v »Andělu« druhé dějství filosofickým dialogem na čas postup dějový; též zde formulují se názory myšlenkovými protildady dvou postav kontrastních, jakými byli Adam a lienoch; i sem vrhá odlesk svého bleskového světla slavný rozhovor mezi Kainem a Luciferem u Byrona . .Jako hrdina »Adamitů« prchá také Anděl do zádumčivé samoty před společností, která zranila bolestně jeho mladistvý idealism. V divokem pralese pronáší trp": kou samomluvu, jež rozvádí slova Genese )}Ale země byla porušena před Bohem a naplnl;na byla země nepravostí«; monolog ten rozrývá palčivé rány, jež si soucitný snílek odnesl ze styku s lidstvem, Kainovým potomstvem. Z kazatelského patosu Andělova, nanášejícího temné barvy, o nichž bylo případně pověděno, že jejich pesimism má raz až pascalovský, zaznívá básníkova obžaloba světa otroků a otrokářú, jakou kárá val až do pozdních let své okolí: všude podvod kněží, lakota ziskuch1ivců, nízkost rabů, smyslné mámení žen, znesvěcení curazu božího, ale hlavně nenasytná krvelačnost vraždících se jednotlivcův i národů! V Andělovi se hlásí dvojí struna duše Tvůrcovy: přiznává, že tato země zaslouží spravedlivé pomsty, leč přece roní slzu soustrasti s lidstvem.

Satan, jenž v této chvíli přichází svésti nebešťana s bezpečné drány boží, chápe se soucitné námitky Andělovy proti přísnému úradku fiospodi110VU a jme se živiti vzdor proti Bohu v )}průzračně jasné« duši Andělově. Dvojí jeho řeč, jíž útočí na pokornou zbožnost okřídleného posla a vyznavače božího, připúmíná skeptickými sv)'mi námitkami jednak Luciferovu obžalobu Jehovy v »Kainu«, jednak vznešená rouhání lienochova v dialogu s Adamem a v monologu při válečné bouři; též mohutná obvinění, vržená těsně před smrtí Mojžíšem ve tvář Jehovovi, ozvou se tu chvílemi. Dvě základní myšlenky přejal Čech ze vzdorného vyznání Luciferova po prvé do »Adamitl1«, po druhé do »Anděla«: Bůh tvoří jen, aby hubil, a dal tvorům věčnost, aby je mohl trápiti nekonečně; obdařil ducha volnou myšlenkou, jež vede k pochybnostem, ale tresce zmarem každé pochybování. Tyto ideje zoufalého titanismu jsou uměle vpleteny do složitého pásma Satanových námitek proti Bohu v »Andl]u«, jež vrcholi několika tra~ickými rozpory: liospodin učinil vesmír ohro111nou mučírnou a přece žádá, aby jej tvorové stále velebili; lstný Demiurgos, který spustil stroj všehomíra, dopřál rozumným tvorům svobody přemýšlení, svo-

119

body vůle, svobody citu, číhá však na chvíli, kdy mtlže se zdrtiti, užívají-li opravdu samostatně těchto vznešených a nebezpečných možností. Svůdce intelektuální přikročí posléze k útoku daleko záludnějšímu, aby otřásl citovou rovnováhou Andělovou a připravil v jeho nitru tJ agickou katastrofu; ze Satanových úst zvídá nevinný Anděl, neokusivší posud ovoce poznání, o vášnivém citu vesměrné lásky, která není jen něhou, rozkoší, zapomněním, ale i pýchou, vzdorem, odpadnutim od Boha. Tímto závěrem, napovídajícím lásku Andělovu k Dýně, zapíná se druhý zpěv do stavby celku, jsa jinak neorganickou vložkou; Satan poté mizí úplně z děje, ba ani slovem nenaznačil Čech v závěru básně dostiučinění Satanovo, když jeho předpověď se zcela splnila.

, Nebylo by však správ no souditi, že Svatopluk Čech přenesl z dialektické potřeby do svého »biblického sna« zcela mechanicky velkou figuru pochybovače v témž psychologickém úkonu, jaký má v »Adamitech« neb v »Kainu«; tento Satan není ani řienochem ani Luciferem. Iienoch, žijící ve volné a matné oblasti deismu, hledá vášnivou skepsí a hořečným agnostkismem svého Boha; Satan, výtvor přísného teiS11111, Boha zná, ale vzpírá se proti němu. Jest to tvor spoutaný řetězem vyšší vůle, jenž touží tento řetěz střásti; jest to poddaný, nenáVIdějícího svého vlááce; vznešenější bratr člověka, marně se rouhahcího tlospodinu a nadarmo příčícího se jeho úradku. Lucifer Byronův však jest protinožec Boha, samostatný princip proti principu Hospodinovu, mohutný výraz transcendentního dualismu, po, němž v biblickém světě mysteria Čechova není stopy. Satan Čechův jest jednostrannou funkcí myšlenkovou a mění se proto chvílemi až v neživé schema: jak jest daleko od vášnivého Démona Lermontovova!

Pokormi a zbožná slova, jimiž Anděl odmítá první oddíl rouhavě tiranské řeči Satanovy, znějí matně a nepřesvědčují jako naučená a lleprožitámoudrost jinošského idealisty, který posud nepoznal světa. Nelze se zbaviti dojmu školské exhorty, přednáši-li Anděl s prostoduchým důrazem:

»Protož němě, s tichou důvěrou otáčej se každý mezerou,

již mu Blih v tom stroji vykázal, chraň se toho, co mu zakázal, vůle krásný neobracej dar

Bohu na zikor a sobě 'v zmar!«

120

Idealism Andělův není jen neprožitý, ale i vsnu svým výrazem podezřelý. Místo spiritualisticky vzdušného a mravně zdůrazněného obrazu světa dostává se nám mechanického a hmotařského výkladu vesmíru, kde plno šroubů, pístů, hřebů, klínů" kol a zubů: Demiurgos, k němuž se Anděl nadšeně hlásí, není ani antický umělec, který zbudoval Kosmos jako živé dílo souladu a krásy, ani moderní Poeta-$vět ~erudův, jenž zbásnil věčný hymnus z veršů hvězd, ze slok sluncí, z rytmu země; toť studený tovární inženýr, který spustil v »ladném soustrojí nesčíslné hemžení koles«. Když však Satan ohromí mladého rozumáře svůdnou nápovědí i racionalistického živlu, jímž jest vášnivost milostného citu, nenalézá Anděl odpovědi a volá zděšeně pouze clyě slova »Vari, Satane!« Zkouška jeho nevinného a pokorného chembínství nadchází; i tomuto idealistovi stejně jako Adamu z )\Adamltů,( stane se láska k ženě křtem poznánÍ.

Třetí, nejdelší zpěv »Anděla«, obsahující jádro skladby, přiklání se těsně k Byronovu mysteriu »Nebesa a země«, příklon a má místy témH ráz parafráze. Motem nadepsal Sv. Čech tomuto oddílu bibiický verš »Vcházeli synové boží k dcerám lidský111«, jejž učení interpreti Genese vykládají trojmo: buď jde o nerovnorodé sňatky synů knížat s dceramí nízkých stavů; nebo o poměr vyvolených Setitů k zavrženým ženám pokolení Kainova; neb o lásku andělů k pozemšt~nkám. Byron a v jeho šlépějích Moore i Lamartine rozhodli se pro v~'klad poslední, rozvedený již v apokryfjcké knize tlenochově, a tonoto pojetí přidržel se také Čech, přejav kromě toho z Byrona co nejtěsnější spojení lásky andělské k pozemštankám s potopou světa. Ve dvou podstatných kusech se Svatopluk Čech uchýlil u Byrona a zjednodušil tím osnovu dějovou.

U Byrona jsou dva páry nerovných milenců: anděl Samiasa miluje vzdornou a vášnivou Aholibamu, anděl Azazicl něžnou a oddanou Anu; kdežto serafové nejsou jemněji individualisováni, rýsuji se obě postavy ženské v příkrém a propracovaném protikladu, zejména Aholibamu, pravou dědičkou titanismu Kainova, karakterisoval Byron s nevšedním uměním velkorysé psychologie. U Čecha sklání se jediný nebeštan k jediné pozemšťan ce, Anděl k D~-ně, kteráž se podobá spíše Aně než Aholibamě Byronově a jest dosti zběžIiě narýsována!; zato Čechův Anděl jest zjev plastičtější než oba serafové byronští. U obou básníků unášejí andělé proti vůli boží své milenky ze země

121

ohrožené zkázou do výšin; Samiasa a .Azaziel na jasnou hvězdu, syn Hospodinovy slzy do nadsvětného prostoru mezi nebem a zemí: oni prožili s pozemšfankami již dlouhý román lásky, tento zcela kratičko byl účastníkem snů a vidin nevinné Dýny. Snová povaha lásky mezi Andělem a Dýnou, rychlý spád jejich milování, směs soucitu, žalu a vášně v duši Andělově jsou rysy, jež připomínají spíše Lennontova než Byrona.

Dramatické napětí v mysteriu Byronově bylo zesíleno tím, že Samiasa a Azaziel mají v lásce ke krásným dcerám z pokolení Kainova soky z Noemova rodu, o pyšnou Aho1ibamu marně se ucházi fleg-matickj' lrad, po mírné Aně nadarmo touží rozcitlivělý sn'lek Jafet. lrada Byron načrtl několika zběžnými rysy, ale postavu Jaietovu prokreslil s pozornou podrobností jako typ sentimentálního milence, jenž mimo lásku nenachází ve světě smyslu bytí a jenž, nedosállllUV cíle své toul1y, propadá nevyléčitelnému světobolu. U Čecha jest ovšem pouze jediný sok lásky Nebešfanovy, nepodobá se však ani Jafetovi, ani Iradovi, ba není vůbe~ z rodu Noemova. Zobrazoval-li Sv. Čech v samém Andělu mladého idealistu, nemohl opakovati tento typ v jeho soku; kromě toho nemínil uváděti do své poesie znovu povahy, jnkou již v »Adamitech« byl Adamem vyčerpal. Sáhl k oblíbené metodě protikladové a přii:kl Dýně za nápadníka východního krutovládce, plnéh:) moci, pýchy a skvělosti, jejž podle biblického zakladatele Ninive pojmenoval Asurem. Asur chce se křehké Dýny zmocniti násilím, pokládá ji za pouhou koupenou věc; dovršuje ,tímto jemným. šperkem své osbIivé bohatství. Figura Asurova dobře hověla záměrům i sklontlm Čechovým: promítl jí svůj orientalism nádhery, lesku, '~ozkoše; vyslovil v ní svúj odsuáek sebevědomého tyranstvi, jež se 'všemu i 'luH Hospodinově staví v odpor; vztyčil tu proti vděku plnému zjevu ženinu dobyvačné a strohé mužství - lze přirovnati tohoto .Asura k Holofernovi z truchlohry Hebbelovy, arciť pokud možno postavú'psychologickou přirovnání k figuře čiře dekorační.

Dějství třetí rozčleněno jest v patero kratičkých výjevů'. V prvním výstupu, jenž poněkud připomíná Cedarovo okouzleni' dřímající Daidhou u Lamartina, vznáší se Anděl nad spící Dýnou, ja'k.Čech pojmenoval svou reky-ni podle jediné dcery Jakubovy. Coprorokoval Satan, stalo se již. Anděl oslněn jest dívčím zjevem, )'Z půle květinou a z pl~le duchem«; počíná reptati nad tím, že i Dýna propadlle hnčvu 122

tlospodinovu; 10Gpi kvítek z jejích kadeří; ale i D~'na jest opojena andělským zjevením svého snett,Druhý výjev jest dialogem mezi Dýnou a služkou její Melchou, jíž dáno lméno po sestře Lotově: zatím co i'Aelcha velebí své paní krásu a sílu Asurovu, bloudí Dýna duchem v nadpozemských končinách, vlasti to Andělově. Asur a Anděl se střetají ve scéně třetí: skoro operně zpívá Anděl o kouzlu uloupeného květu a jeho majitelce, káže květům kolem její hlavy, aby ji písni ukolébaly v sen, když sebevědomě přichází pro Dýnu Asur. Seraf vstupuje mu v cestu, Dýna jásá, vidouc zjev vytoužený, ale Asur nepovoluje nepohodlnému přízraku. výstup čtvrtý přináší rozhodnutí. Anděl zavolán toužebným ždáním osamělé Dýny snáší se k milence, ale varuje ji, připomínaje propast, jež se mezi nimi navždy rozvírá; když však Dý-na nechce uznati, že by je mohlo cokoliv odděliti, prohlašuje Anděl, že pro lásku se zříká nebeské blažeriosti. V zápětí zazní kletba nebes, a pekelný kníže škodolibě dívá se na milence. Poslední výjev obklopuje toto rozhodnutí účinnou dekcrací, opera mění se ve výpravnou hru. Na trůnu v šarlatu a zlatě A~ur, po jeho boku pod rubíny a onyksy Dý-na, koldokola zástupy plesajících dvořanů, jenom výsměchem provázi dvůr Asurův výstražný hlas kárajícího Noema. Ale do výkřiků zpitých rouhačů hučí již vody potopy, a duní ničivé blesky. Anděl unáší s trůnu Dýnu, Asur klesá do vod, lidstvo hyne, a jen cherub hrůzy vznáší se s ohnivý-m mečem nad vražednými proudy.

Tři postavy ovládají tyto vzrušené úryvkovité v~Tjevy, Asur, Anděl, Dýna, z nich však Asur nellí mnohem více než statista, jehož deklamace neprozrazují ničeho z individualisovaného nitra této figury dekorační. Zajímavě prohloubena jest povaha Arrdělova: idealista oddané myšlenky ze zpěvu druhého dorůstá ve zpěvu třetím v idealistu oddaného citu. Převrat Andělův proveden s účinnou gradací psychologickou. S rozkoší pohledu na spící Dýnu snoubí se hrůza a stud nad tím, že zrak nebešfanův strhován jest stvořením k hříšné zemi, ale hned ospravedlňuje se Anděl sám pochybností, zda i tato krásná p<>zemšfanka jest poskvrněna vinou ostatního pokolení lidského: soucit prýští jako osvobozující proud z tohoto zmatku citového. Když však uloupený květ Dýnin opojil duši Andělovu, chce se rozenec liospodl~ novy sizy ubrániti lásce; varuje sám Dýnu a výstražně ukazuje k propastem a dálkám, které je dělí. Tragické rozhodnutí nepřichází od Anděla, nýbrž od Dýny. Potud podobala sé Dýna spíše Aně než Aho-

123

Hbamě z mysteria Byronova, byla pasívní a poslušná, trpělivá a snivá; neznala vzdoru proti řádu božímu a resignovaně propadala moci ASDrově. Nyní však náhlým zvratem rozvila se v bytost energickou, která ruší a odhazuje vše pro lásku k milovanému muži, neuznává překážek a zpívá dityramb silnějšího než smrt milováni:

}) Ó, nedělí, mflj anděli! mé kisce nezabrání

ni smrti stín, ni cherubín ni jeho meče pláni,

má láska, hlubší propastí a vyšší hvězdných oblastí, sto tisíc meča přelomi,

sto tisíc kleteb ochromí, tisíci zhrdne zákazy,

jí smíchem pekla obrazy, zem pfemůže i nebesa

a v náručí tvém zaplesd.«

Sílou tohoto statečného rozhodnutí ryzí a mravní lásky vyniká Dýna daleko nad ženské postavy, které Sv. Čech dotud byl vytvořil: proti sentimentálnímu pablesku lásky Jitčiny šlehá tu plamen erotické skutečnosti, ale přece míjí kalnou oblast pouhé smyslovosti, v níž Sulamit prožívala marnou touhu po o<!istě. Horký proud odhodlání IDýnina strhne Anděla: vystupuje z řady nebeských druhů, zříká se věčné blaženosti a dochází prokletí.

Čtvrtému zpěvu mysteria Čech postavil v čelo moto z Písně písní. ,-Vody mnohé nemohly by uhasití toho milování, aniž ho řeky zalopiti« a naznačil tak případně dva motivy, které se tu proplétají: absolutno lásky Andělovy a Dýniny a potopu světa; k oběma motivům napověděným již v části předchozí druží se jako závěrečný akord rozsudek Hospodinův nad Andělem. Vznášeje se s Dýnou nad rozlitými vodami, Anděl chce se sám opětovan~·mi otázkami ujistiti, zda milenka se v jeho náručí nebojí; znovu a znovu odmítá bezmezná láska Dýnina tyto dotazy. Tento dialog pochybovačného milence a krajně oddané nevěsty připomíná poněkud děsivě krásný spád otázek a odpovědi mezi umrlcem a pannou za nočního letu v Erbenových »Svatebních košiIích«: jaký však rozdíl mezi slovy zbožné prosté dfvčiny 124

u Erbena a mezi výkřiky lásky Dýny, zrozené z titanské inspirace Byronovy! Panna u Erbena čerpá nejvyšší jistotu z ochrany boži (l>COŽ bych se bála? tys se mnou a ruka Páně nade mnou«); Dýna Čechova vzdoruje v pýše milování samému Hospodinu (»myšlenky dvě pohroužené v sebe, jichžto sňatek nezruší ni nebe! «)

Po Dýnině a Andělově dialogu vkládá Sv. Čech líčení dovršené potopy: nad vodami nese se koráb Noemův, chráněný andělskými meči, v mlžných oblacích klene se duha, Neo chválí v arše Boha, a cherubové nad korábem zpívají o budoucnosti lidstva, jehož záruka skrývá se v lodi Noemově. Sem, do řečnicky rozvitého zpěvu andělii nó.d archou a do jadrně úsečné modlitby Noemovy v korábě, vložil Čech rysy, jež dodávají jeho skladbě rázu mysteria křesťanského, zobrnujíce potopu světa jakožto součástku božského díla Spásy: Noe neopouští náboženské představy Starého zákona, kdežto andělé přímo věšti po Mojžíšovi, prorocích příští Vykupitelovo. Ačkoliv i v té věci šel Čech za nápovědí Byronovou, u něhož Jafet odkazuje zlé duchy na dílo mučeného .a oslaveného Spasitele, přece v mysteriu českém nepoměrně silněii jest zdůrazněn tento prvek náboženský. stupňovaný i tím, že do děje přímo uveden Hospodin.

Naopak vypadlo u Čecha vlastní líčení hrůz světové potopy lllnohem stručněji než u Byrona. Oba básníci vkládají je do úst osob zúčastněných, z nichž některé zkázu země vodami věští, jiné bezprostředně prožívají; v Čechově díle připadl úkol vyprávěti o potopě rozhněvanému tlospodinu, sboru Asurových služebníků, Anděli vznášejícímu se s Dýnou nad vodami. Marně bychom hledali tu divoké patos apokalyptických hrůz, jejichž příchod hlásají v mysteriu anglickém Jafet a sbor zlých duchů; nadarmo bychom u Čecha pátrali po výjevech tak smělých, jakým jest závěrečná scéna »Nebes a země«; vyňav z celého dějství světové katastrofy malý úsek ode dvora Asurova a nepatrnou chvilkovou scénu nad archou, Sv. Čech se předem zbavil možnosti zobraziti s rubensovskou úchvatností hromadný zápas tvorstva se živlem.

V posledním výstupu čtvrtého zpěvu Anděl ždá svých někdejších okřídlený-ch druhů, chránících archy, aby mu tam s Dýnou poskytli Íltulku - nadarmo. Žadoní Noema, aby se nad ním a milenkou slitoval· - marně. I obrací se )'1 žalné modlitbě« o rozsudek a o trest k Bohu, od něhož byl odpadl: na začátku skladby nadhozený rozpor

125

mezi !JožskoG přísností a smilováním má býti nyní rozresen. Anděl sám staví ve vlastním jednání proti sobě vinu a lásku, jistí však, že Blih od milenky ho ničím neodloučí. Přísný soud řlospodinův nad Andělem podobá se poněkud trestu, jemuž v Moorových »Láskách andělľi« propadl třetí cherub Zaraf: Anděl nemá býti zavržen v pekelných plamenech, nýbrž kolísaje s milenkou mezi nebem a peklem, mezi 1 ájem a zatracením, pesmí nikdy dojiti klidu:

"Nad světem se vznášej bez ustáni, však své paty neotiskni vell,

kolem čela hvězd i blesků pláni,

v prSOll ráj i peklo zároveň:

na rtu vzdechy, v řasách slzy hojné, v čele věnec květů, trni měj,

v touze věčné, nikdy neukojné vířivým se letem potácej,

padlý anděl, démon v rajském vděku, mezi nebem, zemí věčně věků! «

Třebaže jako závěrečl1Ý- sbor skladby zazní týž zpěv andělský, jímž nebešfané na konci prvního dějství velebili Hospodina, přece pointou rozsudku božího »sen biblický« vyvrcholuje. Vigny promítl svým mysteriem vznešenou filosofickou víru ve svrchovanou cenu sebezapíravé oběti; Lamartine vyzpovídal se v rozsáhlé své epopeji z přísně křesťanského přesvědčení o dlouhém trestu, jímž dlužno smýti vinu odpadnutí od Boha; Lermontov v temném démonismu své básnické povídky vypěl hrúzou tiíŠení-, že láska jest časná, kdežto zlo věčné. Svatopluk Čech zasvětil svou biblickou skladbu čistě jinoš~ké myšlence o mukúch lásky, která stále kolísá mezi slastí a strastí, mezi rozkoší a. utrpením, mezi touhou a naplněním ... projevil se spíše mladistvým sentimentalikem než zral0u povahou myslitelskou. Znepokojil Hospodina i Satana, anděly ráje i plémě Noemovo, vody prQpastí i dvorstvo východního krutovládce, aby podal týž výměr lásky, jejž devatenáctiletý Heine v 8. nočním vidění vložil do úst strašidelnému hudci, vystóupivšímu z puklého hrobu:

»Díe Engel, die nennen es Hímmels Freunď, Die Teufel, die nennen es H611enleid,

Dle Merschen, die nennen es - Liebe/«

126

Spíše duchaplný než hluboký nápad, jímž Svatopluk Čech vyhrotil svůj »biblický sen«, skladbu přímo násilně přetíná. Nedořc~šen ZLIstal nadhozený rozpor mezi božÍ přísnou spravedlJlo~,t~ a s;;uvivavým slitováním; bez odpovědi nechal básník námitky Satanovy z prvé

'č<tsti mysteria, na něž právě dějový rozvoj měl odpovídati; bez sou .• visiosti s tragedií. Andělovou zl!stavil Čech plémě Noemovo, jež" ač vyvoleno Bohem, přece také mělo se y lúsce setkávati, z ní se roditi, \' ní se přibližovati Iiospodlnn. ""I/eH;c;:cp( jcdnotiivosti snesené z Oe-: nese, z Byror:a, z Vi?:nyllO a z Lcrmontova a obměněné bohatou invel':cÍ č~ského básníka, netyj:" zprélcovány v pe '. ný celek, jejž by ovlád:lla buď drmnatick:' :·.;()lé~ l]C1JO myšIeI:ih:ovú. zákonnost. Celá báseň Cechova kolísá mezi útvarem lyrickým a formou scénickou, mísí de arií filosofické rozmluvy, střídá výraz biblický se sentimentální me;odikou.Po komposičních smělých záměrech »Adamitů« ani stopy; spíše návrat k úryvkovité a písiíové povaze "Bouře«; jedním slovem: směs náboženského oratoria a světského libreta.

Není-li takto »Anděl« úměrným výtvorem umělce, který pevným 1 ozmyslem a jistou rukou dovede ovládnouti celek komposiční, působí naopak jako zálibné dílko hravého formalisty, jemuž hra veršem a rýmem, paralelou a figurou přináší zvláštní rozkoš. Biblický sen Čechiiv složen jest z růžence sborů, monologů a písní; z nichž mnohé jsou uzavřenými čísly a takřka vypadají z celku, není dojista náho-dou, že tyto melodramatické vložky zbásněny jsou iambem, který však není zdaleka tak přesný jako trocheje jinak v básni převládající. Básnické slovo, které v »Adamitech« mělo většinou úkol karakterisační, podřízeno jest tu namnoze záměrLnTI dekorativním: odtud lImná stavba slok broušených až k rafinovanosti. Ve strofách zpívaných anděly na nebesích, ve ve!'ších pohádky M.elšiny, v arabeskách písně květů, ve vášnivém dialogu Anděla a Dýny právě před samým prokletím, ve sboru andělú nad archou Sv. Čech využil veškeré působivosti, kterou dodává sloce střídání dlouhých a kratičkých veršů, umné proplétáni rýmů, občasné užití rýmu vnitřního. Zvukové ty účiny zv}'šil ještě jinými prostředky rozbujelého verbalismu: nahromadil pleona51i1Y a asyndeta, vložil antitése do představ i do.~pitet, zaútočil nu pozornost čtenářovu důraznými anaforami a přehlušujícími tautologiemi. Několikráte docílil tím mocných výsledků: šumná rétorika andělských sborů, kterou první a čtvrtý zpěv doznívají, má vzneše-

127

nost chrámového Tedeum; z naléhavého dialogu Andělova a Dýnina hA.ch, nevolej, ach udolej! - »0 nedělí, můj anděli!<'), kde rýmy se úlisnou hebkostí přímo vkrádají do srdce, zpívá skutečně nezdolná vášeň lásky; jinde však bohatě rozkošacené slovo poetovo přerostlo neúměrně básnickou myšlenku.

Kdykoliv oceiíovclna byla básnická hodnota »Anděla«, vždy zdůrazňována především jeho stránka formální, ba možno říci formalistická. S tohoto hlediska r. 1880 Jaroslav Kosina v bystré »studii literární« pravil, že právě v »Andělu« formální dokonalost dostupuje vrcholu, ale hned poznamenal, že zastirlUje jak koncepci, tak rozčlenční látky básnické. Úsudek ten opakoval, avšak bez kritického omezení ještě po čtvrtstoletí Václav Flajšhans, jenž nebera slova na opatrné vážky, prohlásil »Anděla« za báseň »nevyrovnané krásy hudební d. překrásné komposice<" ba za »nejnádheľl1čjší snad dílo české literótury, pravý skvost formy.« Přísným, nikoliv však nespravedlivým kritikem »Anděla« prokázal se v »Osvět~« r. 1874 františek Zákreis, jediný z posavadních posuzovate1ů, kdož přihlédl pozorně k osnově skladby. Zákrejs hledá virtuální zdroje »zdramatisovaného mysteria nevěřící teogonie« v bibli a v Lermontovovu »Démonu« spíše než y »!(ainu« Byronově, proti němuž se »Anděl« zdá básní bizarní. Celek pokl~ldá formalistický kritik za dílo ukvapené a velmI správně poukazuje ke dvěma podstatným nedostatkům, k vypuštění Satana z druhé polovice mysteria a k disonančnímu závěru; o tomto praví ne bez k.ousavé ironie )~lIevybavilat nás báseil z překvapení, že by který bůh by I kdy chtěl utvořiti jakés věkověčně neš fastné božství milostného blaha i neblaha proto, že kdysi hyperidealistický anděl miloval«. Biblický sen Čechův, k jehož pomyslům i formám se básník vrátil teprve )JO dvaceti létech ve »Sněhu« a v ».Modlitbách k Neznámému<i, stoH ve tvoření auktorově takměř osamoceně; nedostalo se mu také oné obecné přízně, která provázela od počátku první rozsáhlejší komposice Cechovy, »Bouří«, »Sny« i »Adamity.

S nimi skládá »Anděl« jádro první knižní publikace Svatopluka Čecha, »Básní« z r.- 1874. Pouhou šestinu sbírky vypliíuje výběr menších básní, kam zařadil poeta ukázky všech gemu a směrů, mezi nimiž jeho začátečnická léta kolísala. Stojí tu exotismus »Kandiotek,( vedle vlastenecky historického »liusity na Baltu«, svobodomyslné patos ltUmírání« v blízkosti sociálně uvědomělé improvisace »Na lodi vy128

hoštěnců«, chmurná problematika» V pítevně« po boku humorné burlesky »V klášterním sklepě«. Dokladem lehkého slohu písňového s nádechem prostonárodním, od něhož se zatím nadobro uchýlil, Svatopluk Cech otiskl tu »Chaloupku« a »)Kyrysl1íka« ZkUSIl staršíd:, k mmž přistoupily dva lyrické popěvky »Křížek« a »Jarní déšf« a llerudovsky střižená balada »Šumařovo ditě«. Čistá lyrika ustupovala y tomto' pestrém souboru, a z čísel tu otištěných nebylo právě snadno utvořiti si správnou představu o lyrické fysiognomii Čechově: hned v sousedství plačtivé sentimentality »tIrobu v lese« odbýval básník ve )Noze« komedii světa ironicky lhostejným máchnutím ruky. Tradice českého verše mísila se tu se smělými sliby nových drah a cílů; celá řada skladeb, »lfusita na Baltu«, »Umírání«, »Orel Balkánu« slibovala, že přichází dovršitel neilepších básnických snah vlastenecké a slovanské romantiky naší. Básník sám vroucím věnováním odevzdával »skrovný dar a chudý zpěv« svým rodič,ům a vděčně přiznával, že krásné sny a vzlety, že lásku k vlasti, k pravdě a k lidem, ano, že samu myšlenkovou inspiraci svých písní přijal dědictvím od otce, muže poctivce.

129

KAPITOLA ŠESTÁ.

» NA KAVKAZE."

.Pak objevil nám Kavkaz mlhy krovem kamennou hruď, zeleni hufla/ou

v zátoky krásné kl/ně azurovém

nárutl hor nás objal rozpiatou.

Když hory vysoké jsms pfešli vaz,

a kraj pak liduprázdný, krásy divé, hlubokým slavným tichem objal mis, kdy! panenských jen les4 stromy snivé nás vltaly svých temen ševely -

tu rozko!l se rty mé zachvěly.'

• Ve stlnu lípy' 1879.

Krásná a nadšena úvaha, kterou v květnu roku 18í4 Jan Neruda přivHal první knihu )}Básní« Svatopluka Čecha, vrcholila ve vzletných a vroucích slovech: »Svatopluk Čech je mlád a již uznán, tot velký krok. Vydal se teď na cesty směrem Hm, jímž šli někdy Argonauti. 1\;10ře se kolem něho zavlni, měsíc, slunce bude před ním vstávat ze slaný~h vln, s temene asijských žul bude hledět na divokou krásu Kavkazu, odpočine si pod palmami, bloudit bude, kde kvete vavřín na hrobech hrdin - a zlaté rouno nových názorů poetických přinese nám zpět.«

Osmadvacetiletý básník přečetl si láskyplné proroctví staršího druh:} v tichém pokojíku českého krajana na Oolovinském prospektu v Tiflisu, v samém srdci ruského Kavkazu, kde v červnu 1874 proďléval.

Gruzínská metropole nad Kurou byla asi středem kavkazské pouti Čechovy, jež od zátoky Novorossiiské dospěla nejzáze na východ až <10 Vladikavkazu, nejjižněji do přístavního města I3atumu. R.omantický poutník český, jehož krokům neurčovala směr červená mezinárodní knížka cestovní, nýbrž spíše poesie velkých ruských básníků doby Alexandrovy a .Mikulášovy a patrně také dávné tužby chlapecké, rozněcované zprávami o krymské válce, vstoupil do země, ležící stra~* 131

liOU od turistického hemžení evropského, a byl proto v Kavkazu odkázán na primitivní- prostředky dopravní. První část cesty vykonal bdí podél černomořských břehů z Novorossijska do Poti; vlastní dějiště ruských zápasů s Cerkesy a pravý dOlnOV heroického národa »Adige«, t. j. kmenů Sapsuchů, Abadzechů a Ubychů, viděl pouze z povzdálečí, s paluby »Cesarevny« a "Oolubčiku«. Tři i1ejkrásnějšÍ země kavkazské, pralesovitě bující Mingrelii, v temnější zeleni zadumanou Jmerecii a divoce skalnatou Gruzii, prožil Svatopluk Čech poté jen letmo, stoupaje ve voze parní dráhy a vášnivě vlažným vzduchem za jedin}T den z Poti do Tiflísu. Několikadenní pobyt v »Bábelu &-ruzÍnské!ll{( přervaly některé. dobrodružué výlety kořul1o do okolí; prudký žeh tifIiského léta pudil však opojeného seveřana více do hor, v blízkost kavkazského sněh~. Dvojí cestu z Tiflisu do Vladikavkazu a zpět vykonal Cech po prvé v dostavníku, po druhé v jednospřežní »těleze«; r. 1874 nebylo ještě mohutné železnični trati z Rostova do Vladikavkazu, a za jedinou dopravní dráhu sl0!lžiia dokonalá »vojenská silnice kavkélzská«, dlážděná podle ruského pořekadla samými rubly. Na zpáteční cestě z Tiflisu vracel se do Poti přes Oori a Kutais, a tím byla vlastní kavkazská pout takřka skončena, aniž se přiblížila sněhům :Elbrusu a. východním dagestanským končinám, svažujícím se k .moři Chvalinskému. Návrat básníkův do Cařihradu podél břeht'l lIIaloasijských, bohatý dojmy krajinnými i národopisnými, jest pouhým doslovem jeho zbožné pouti za zeměmi Mcyrihoa Tamary, z níž žák Puškin1'1v a Lermolltovův přicházel do vlasti poučen, osvěžen a posvěceH nejinak než »hadži«, vraceiící se od posvátných míst Prorokových.

Cechovi básničtí předchůdci a učitelé, Vítězslav lUlek i .ran Neruda, navštívili rovněž Orient a zahleděli se také do vln Černého moře, ale nikdo z nich nedospěl tak daleko na východ, nikdo neokusil tolik z divoké, turistikou nedotčené přírody orientální, nikdo neprožil do té míry hrdé vědomí, že budoucnost Východu patří Slovanstvu; v tom ve všem měl Svatopluk Cech kulturní prvenstvÍ. Ani on neb.vl však naprosto bez českých předcMdců. Již r. 1 R44 podnikl pražský lékař a přírodozpytec Bedřich Kolenatý, za podpory ruské vlády, vědeckou cestu na Kavkaz a vystoupil i na vrchol Kazbeku; živou, místy i vzletnou zprávu o tomto velehorském putováni podal českémn čtenářstvu K. J. Erben v JI. ročníku Zapova »Poutniku« r. 1847, v nčmž i Sv. Cech rúdčítúvaI. V době, kdy za českými sládky a hudebníky 132

stěhovali se do ruských končin Kavkazu i čeští z.emědělci a osadníci, popsal podivínský, ale nadšený průkopník vzájemnosti česko-ruské, Edvard Valečka »Černomořský úkruh Kavkazu« v drobném, vysoce poučném sešitku na základě vlastních cestovních zkušeností z léta 1&l9. Valečkův spisek sleduie, hlavně v poslední třetině, záměry čistě pj"akticke Ll mění se přímo v rádce pro české vystěhovalce na Kavkaz, avšak vedle suchopám6ho výkladu geografického, vedle ochotnického pi"!rodopisu a národopisu obsahuje též nejedno místo posvěcené přím~'m dojmem vnímavého nadšence a pokouší se sem tam o skutečnč názoTllol' karakteristiku lidu kavkazského. Jmenovitě dvojí, ostrou tužkou kreslená podobizna krvelačných, mstivých Čerkesu a drsný.::h kozáckých »plastunů« zarývá" se do paměti; Svatopluk' Čech použij jí již r. 187] v příležitostných a kompilačních »ObrúzCÍch z Kavkazu« (ve l) Vlastťne.:k0m kalendáři na r. 1872«) a prohloubil ji později v obou vlastnich cestopisech.

Výtěžky svých cest po Kavkaze shrnul Sv. Čech dvojnásobně, vždy v jiném literárním způsobě. Přímým. ano téměř deníkovým c>drazem cestovních zkušeností kavkazSkých, jenž zřejmě spoléhá na původní záznamy turistovy, jsou řady cestopisn}'ch feuilletonů, dop!ilujících se vzájemrJě: do čtyř včtších skupin seřazené l;Upomínky Z Kavkazu«, které vyšly koncem roku 1875 a v prvních měsících roku J876 v »Národních listech«, a tři )lObrázky z Kolchidy«, vydané s pseud')J]Y mem tej)rve r. I H85 v » K věte..::!J«; první cyklus ve změněném sestavení a s novým titulem shrnut byl jako »Upomínky z Východu« r. 1885 knižně a věnován příteli Serv. liellerovi. Sv. Čech zachoval v těchto cestopisných besídkách v jádře chronologický pořad své pouti, kterou přehledně rozvrhl v několik časových a dojmových čistek Učení obou kavkazských měst, kde pobyl delší dobu, Tiflísu a Vladikavkazu, jest jakýmsi oddechem mezi cestovním letem ostatní plavby a jízdy -- pak i vypravovací tón se uklidi'luje, nad stránkami rozestírá se epická pohoda, spisovatel všímá si jednotlivosti, probírá život lidu i povahu městského celku všestrannč, popouští uzdu rozmarnému humoru. I jinak dbá Čech toho, aby čtenář, na jehož sitnici valí se pravý déšt obrazů, b~rev, postav, odpočinul si při leckteré půvabné a tiché episodce, nejáéle a nejšťastněji ve vděkuplné kapitolce "Čtrnáctý gruzínský pluk«. Ale tyto feui1letony, nad jejichž odstavci chvěje se omamně lehký opar nálaáového posvěcení, nechtějí hý-ti pou-

133

hým dojmovým náčrtníkem, podmíněným jen náhodou chvile a opřeným toliko o subjektivní zkušenosti. Spisovatel mínil podati též malé informační dílo o Kavkaze a Kavkazanech a leckde pokusil se látku historickou neb národopisnou vyčerpati; proto zaokrouhloval cestopisné své obrázky zprávami a údaji, převzatými ze spisovatelů ruských i západnich, jmenovitě tenkráte, šlo-li o Učení poměrů, které za jeho pobytu na Kavkaze náležely již nenávratné minulosti, na pf. kdy,ž seznamoval čtenáře s Cerkesy, po nichž jeho. vlastní oko, rozplameněné četbOlI Marlinského a Lermontova, se marně ohlíželo za plavby z Novorossiiska do Poti.

Zcela jinak založeno a provedeno jest šestero causerii, kten: poslal Sv. Čech o svých dojmech kavkazských v I. 1874-1876 do »Lumíra« a jež r. 1884 s ůhrnným názvem »Několik obrázkú z Kavkazu., vložil do sbírky ).,Kresby z cest«. Vyjímajíc stať nejdelší »Projížďka gruzínským krajem«, kde se v celku přidržuje slohu ostatních feuilletonů cestopisných, posunuje Čech své arabesky a karakteristiky v sameu blízkost novelistiky: zkušenost několika dnů a někdy í nlzn}"ch míst zhušťuje v jedinou typicKou situaci, poznání četných zástupců téhož národopisného druhu soustřeďuje na význačnou postavu jednu, vše nahodilé krátí, vypouští a potlačuje. Vyhýbá se na míle postupu kompilačnímu, naopak se bezstarostně oddává volné hře své obraznosti, vykoupavší se právě v barvách a žhavém vzduchu dívokého v}'chodu: skoro románová figura starého Adige, Arslana beje, jenž si přichází z Turecka do ztroskotaného rodného aúlu pro smrt, jest právč tclk imaginačním výtvorem jako erotická legenda, kterou si oživil ímeretinský klášter v Mocamethi. I kde vkládá Čech clo těchto b~rvitých obrazů národopisných ukázky starodávně tradice kmenů kavkazský~iI, jest patrna snaha povznésti látku věcně zajÍmavol! k v}'ší zpracování bť:snického: poslední krvavý výjev samostatl1}'ch dějin Svanecic má pud ký dramatický spád; mistrovsky vybrané ukázky z rapsodického eposu turkomanského o bohatýru a pěvci Ker-Dglu, o lIčmž Sv. Čech sám též napsal několik veršů, nezaprou pochopení skutečlIé výpravné poesie. Jmenovitě však prvni z obrázků »Adige« jest spiše skizzou k básnické povídce ),Čerkes«, než listem vytržen}'m z cestovního deníku a doplněll~-m příslušnou literaturou, jak}'l11 nesporně jsou kapitoly věnované Šapsuchům a Abadzechům, postavené v čelo >Mpomínek z Východu«.

134

Je-li znakem básníka romantického, že city svého srdce stále proyází a zesiluje barevnými a světelnými dojmy svého zraku, že pocituJe tím důvěrnější spojení s přírodou, čím její tvary jsou divočejší a méně dotčeny niveluiicí vzdělaností, že zajímá se o primitivního člověka podle stupně jeho malebného svérázu a jeho původností národopisné - pak prošel Svatopluk Čech Kavkaz jako pravý poutník romantickS'. Podle vlastního přiznání vábil Jej Kavkaz »veIikolepostí 5\;é přírody, krásou svých synů a dcer, kouzlem svého tajemství, dřímaHcího v hlubokýCh jeho roklích a úžla.binách« - a troií tento púvab hledal ve všech stanicích a na všech směrech své poutL

Do horské přírody kavkazské, kterou pojal toužebně vzdáleným pohledem s paluby lodní neb z pádícího vlaku i důvěrným postřehem pří osamělé potulce a projížďce, Sv. Čech přinášel cit dvoji: jednak pokornou hri'lzu klanějící se nepřístupnému a hrdému panenstvÍ kraje člověkem nedotčeného, jednak též osvobozující vědomí, že v této kvetoucí samotě kyne poslední a nejbezpečnějšÍ útulek srdci neuspokojenému iivotem a odcizenému lidem; první cit přepadal jej zvlášte v liduprázdných končinách Černomořské gubernie, opuštěné Čerkesy, druhý blažil ho při jízdě kyprým a bujným pralesem mingrelským a imeretským. Avšak Čech nesl na Kavkaz ještě cosi jineho a vzácnějšího, (,;ím mohl se pochlubiti málokterý z dotavadnÍch českých navštěvovatelů zemí na Východě: jemnou vnímavost malířskou pro scenerie pi-írodnÍ v každé denllí době a za jakéhokoliv osvětlení. Nestačí mu, aby popsal krajinu podle geologického složení půdy, podle plastiky jejího povrchu, podle bohatství vegetace i fauny, jmenovitě chce-li odli~iti názorně kraj od kraje; jeho zrakové postřehy jsou daleko jemnější a nepostižitelné oku běžného turisty. Nekonečné zahrady, vinice a listnaté lesy v pobřežním Such um-kale, pak divoká a jásavá směsice stromů, keřů a úponkovitých rostlin imeretského pralesa před Mocamethi, posléze ekstase kypívé révy a chmele v houštinách Gruzie zvábily básníka, aby výmluvným a plesným slohem napsal symfonii v zeleni »svěžího, šfavnatého a zářivého tónu«. Stejně horoucně se opilo toto malířské oko stupnicí šedi, mlhovin a par, když nad Vladikavkazem mamě hledal proslulou vyhlídku tamní. Jak pronikavá síla zření propuká v tomto odstavci: )>Viděl jsem na jihu za městem sinavě šedý chaos oblaků, mlhy a páry, zmítající se bezmocnou snahou tvořen{ a hltající y zárodcích své plané v)'"tvory: tu sbalený v těžké,

1&1,

ztemnělé mračno, tam zkadeřený jako vlny bHého jezera, onde rozškubaný v lehounké světlé obláčky, zde jako dým se valící, jako kouř se plazící lesnatou horskou úžlabinou. Chvílemi vzedmula se mlha jako plachta větrem, a pod ní objevil se hnědý bok nějaké skály, chvílemi trhala se vzdušná příze v dlouhé vlající cťlry, a mezerami jejich mohl jsem stopovati fantastický obrys kamenného kužele. Slušná to již hora! V tom protrhly se na okamžik převysoko nad temenem jejím, v oblasti nebeské, chuchle mraků a v trhlině zamihl se úryvek zeleného lesa, plnící v té závratné výši úžasem bezděčného diváka, budící v obraznosti jeho rázem představu čehosi ohromného, skrývajícího se za šedivou touto clonou. Ale již zmizel nadoblačný les jako přelud zrakový, a nade mnou nic než pára, mlha, dým a mraky.« Vedle studií v barvě zelené, šedé a bílé čtou se v »Upominkách z Východu« i v »Několika obrázcích z Kavkazu« strany, na nichž proniká slovesné úsilí, zachytiti zvláštní vzduchovou atmosféru, neb odvážiti tón světla a tmy: tak v jiskřivém odstavci, jenž líčí lesklý nádech křišťálové čirost~ na všem za letního jitra v sadech běloključských, tak v sugestivních větách vystilll:jících náhlý vpád nočni tmy do hnědých údoU gruzfnsk};'ch pod černými vrchy a tmavomodrou oblohou za Manglisem.

Všecko to uzpůsobuje Cecha neobyčejně, aby horská pásma a temena kavkazská ocl hrbolatého pobřežního předhoří Černého až po výbojně bílý vrchol Kazbeku namaloval nejen v povšechných obrysech, nýbrž 4 v hloubce perspektivy, která se stále měn i. trory pozorované s lodní paluby od Novoľossijska jsou přesně odlišeny od oné obrovské stěny ze sněhu a ledu v blescích asijského slunce, která zaútočí na pozorovatele v oknech Vladikavkazu, nebo od pohoří, jak se za plné dopolední záře zrcadlí v zracích poutníka v samém středu Kavkazu: barvy, světlo, opar, které spolupracují na věčné změně scenerií, prolíi1ají tu mnlebné slovo básníkovo. Chvílemi lze takměř říci, že' v cestopisný'ch těchto obrazech Svatopluk Cech nejen vidí, nýbrž i myslí výtvarně. Klíč k duši města, ať jest to orientálně. složitý Tiflis nebo Zjednodušený a poruštěný Vladikavkaz, hledá v celkov~l11 panoramatě jeho, a na chvatných cestách horami, lesy a aúly svěřuje se svému zraku jako vůdci nejspolehlivějšfmu ... Jakou pochybovačnou a namnoze Ironickou kritiku provádí naopak na př. Neruda v cestopisech svou poučenou inteligenci na dojmech, které mu přinesl letmý pohled!

136

Iined v prvním feuilletonu svých »Upomínek z Východu« vyslovuje Čech požadavek, aby příroda doplněna byla národ(lpisnOll štafáží, a kromě líčení východního břehu Černého moře, odkud hromadné vystěhovalectví Čerkesů vůbec odvedlo původni obyvatelstvo, hoví sám všude tomu požadavku. I při chvatné projíždce Mingrelií, Imerecií a Gruzii po železnici vkládá do popisů horské krajiny malé obrázky národopisné, na lodi černomořské všímá si bedlivě různých typů etnických, a vlastním obsahem jeho delších pobytů v Tiflisu a Vladikavkazu jest přímo soustavné studium národopisných skupin rozličných kmenů asijských, jež usiluje co nejpřesněií odlišiti a co nejbarvitěji namalovati. tIledá své Oruzíny, Osetince, Armény, Peršany a 2idy v bazárech, v krčmách, v jídelnách, v lázních i při pobožnostech, a nasytiv svůj malířský smysl pozorováním iejich kroje a jejich pohybU, zajímá se jako zvědavý národopisec o jejich národní zvyky, shledává jejich tradice, poučuje se o jejich dějinách, ano snaží se zachytiti aleSPoJi drobty jazyka jejich.

Ale pestrá směsice plemcn, řečí a věr, kterou Čech si okreslil do svého cestovního dcníku na evropských i asijských potulkách mezi Podvoloscyszkou •. 1 Oděsou, Novorossijskem a Vladikavkazem, Batumem a Ruščukem, liší se podstatně od »růZl11'ch lidí«, jež o čtyři roky dříve zachytil Neruda mžikovou fotografií svého umění, rovněž na pouti východní. Čech provádí svá pozorování vždy s jakýmsi plach}'m (\dstupem a varuje se, aby do pestrého davll se úplně viÍ1ísil, Neruda na;:>pak přimo chtivě a bezprostředně se dotýká bezohledné skutečnosti. Čechův hlavní zájem jest národopisnč malebn}" a tíhne neklamně k etnickým typúm, kdežto Nerudovi nade vše záleží na psychologickém, obecně lidskem obsahu utajeném pod barevně krojovou a zvykovou slupkou. Klidnější Čech spokojuje se pancramatem, k němuž píše folkloristick}" dop! ovod, útočný' Neruda vyichvacuje vteřinové výjevy z nekonečného a v podstatě vždy stejného dramatu lidskosti. Zásadní tyto rozdíly daly by se stopovati i v rysech podružnějších. Na Orientálku pohlíží dobývačné oko Nerudova buď smyslně neb ironicky, jakoby zkušený skeptik vnikal pod hustými závoji a pestrýmí rouskami až k jádru »vččnč ženského«; Cech, jenž leckdy toužebnÝ"l11 zrakem na okamžik se zadíval do poloot(nažených půvabů krasavic kavkazských, zachovává i pod horkou oblohou jihu .sentimentálnost svého vztahu k ženě a stilisuje si Gruzínky zcela literárně podle

137

postav z Puškina nebo Lermontova. I on má humor, avšak mírný, hrav~r, trochu rozpačit}', též on si zaironisuje, ale hlavně jen na účet vlastni, též on vtipkuje, leč bez kritich:ého a posměšného ostří.

Z galerie pestrých národopisných typů, jimiž se pyšní Čechovy vzpomínky kavkazské, dva jsou propracovány nejpodrobněji a zároveň postaveny do příkrého protikladu . .Jsou to Čerkcs-abrek, Ilťsmířitelný odpůrce všech křesfanů, mstivec a kl,"velačník, neznající slitování a ohledů, a kozácký plastul1, ruský- řadový voják, zdomácn~lý na Kavkaze a přijavší nejeden mrav čerkeský, prLlkopník vzdělanosti a slovaJ~sk6ho imperialismu aa jih od sedla vladikavkazského a soutť,ky derbclltské. Právě však při kresbě obou těchto typů a při (lčinném jejich kontrastování nevedlo ruky Čechov~; vlastní nepředpojaté pozorování, lJ)'brž slovesná tradice a částečně také zámysly tcndcnčn f. Po nuceném vystěhováni Čerkesů do Turecka, jež bylo dCIsledkem úplného vítězstvÍ ruských zbraní nad Čerkesy r. 1864, osiřel západní Kavkaz od domorodého obyvatelstva úplně. Marně hledali tam cestovatelé malebné a ukrutné bohatýry i vášnivé a smyslné krásky, jei zlJali z básni a povídek romantikú ruských; již náš E. Valečka, kter~r pobyl v Černomořské gubernii v létě r. 1869, byl odkázán zcela na zprávy knižní, když líčil život u Natuchajců, S,apsuchú a Ubrchúv. Stejne se vedlo Sv. Čechovi, který v dopise z Novorossijska matce si stěžuje: »Procházívám se v okolních lesích a horách a vídúlli po příkrých stezkách jezdící Cerkesy v malebném vojenském kroji. s kr-ivou šavlí a štíhlou puškou, ve vlajíci burce; pak sličné Čerkesky s baňatou nádobou na hlavě, scházející k horským studánkám, v dáli mezi lesy vystupující kouř z aúlů, vesnic to čerkeských - .totiž vídám to všechno v duchu, ~eboť o Čerkesích není v horách zdeíší~h a v celém hornatém Kavkazu již ani slechu.« Přes to podal Čech v (1vodních kapitolách »Upomínek z Východu« podle ruských pramenů rozsáhlou a velmi instruktivní stať o rozdělení, povaze, osudeclJ a pádu kmen(t čerkeských a v čelo »Několika obrázků z Kavkazu" položÚ působivou, polopovídkovou črtu »Adige«, y níž zhustil všecku tragiku obestírajici úp1aý rozvrat samostatnosti a slávy čerkeské.

S kozáckým plastunem setkal se Svatopluk Čech na kavkazských potulkách nejednou a pozoroval jej, jak uprostřed namáhavé práce kolonisační, tak v divoké volnosti přírodní; i ve spisku Valečkově Učení jsou plastuni podobně. Kdekoliv se Čech zmiňuje o ruském vo138

jáku na Kavkaze, af o řadovém, at o důstojníku, čmí to s krajní sympatií, ba s výmluvným nadšením: též Ha plastuna padlo mnoho svitů z této idealísující z;iře. Opětovně prohlašuje Čech ruský vJ'boj na Kavkaze jednak za přirozený důsledek neodolatelné expansezdravóho ruského živlu na jih a na východ, jednak za blahodárnou, ano spasnou událost dějinnou, která domorodce zachránila zároveň před zhoubnými nesváry a krvavými násilnostmi vlastních samovládců i před ukrutno~ti dobyvatelů mohamedánských, ohrožujících v důsledku své rozpínavosti i jiŽllí končiny Ruska. Dědic panslavistických ,zásad otcových a žák rusofilských našich buditelů nalezl právě zde přílcžitost, aby osvědčil horoucí obdiv pro ruský a tím i slovanský imperialism, jehož úspěch. skládal otevřeně do rukou ruského vojska. »Ku podivu jadrné to dřevo, z něhož se vyřezává ruský voják. tIIedí5-li na něho, poznáš teprve celou sílu, jaká dříme v mohutném pni lípy slovanské a pochopuješ, čím tO,že rozepnouti mohla obrovskou sv oH korunu nad třemi díly světa« - dí Cech v stati )iProjíždka gruzínským krajem«, a improvisace »Čtmáctý gruzínský pluk«, do jejíhož opojného vína kachetinského hází jižní teplá noc vonné okvětni lístky růží, psána jest přímo na počest ruského důstojnictva. Tím cestopisné fcuilletony Čechovy nabývají určité tendence politické a jsou v~írazem rozhodné příklony básníkovy k ruské kultuře, příklony to, již dovršila právě pout černomořská. Svatopluk Čech, který ne dlouho přeIÍ tím v »Andělu« pil z hlubokého zdroje Lermontovova, připial se zde přímo na tradici ruské poesie: »kouzlo sterého tajemstvÍ, dřímajícího v lIlubok)'ch roklích a úžlabinách Kavkazu({, odhalili mu ještě dříve, než vsedl na palubu »CesarevllY«, Marlinskij, Puškin, Lermontov. '

!~uští básníci objevili žasnouCÍ Evropě Kavkaz a rázovitou krásu jeh0 obyvatelstva. Dotud - nehledíme-li ke klasické tradici, kter[l na vrcholy Elbrusu umísťovala Promethea a na pobřeží Kolchidy Argonauty - kmitaly se ve verších západních poetů občas okouzlující hlavy temnookých Čerkesek jako jedna z obětí orientální módě; z ttchto krasavic nejproslulejší jest LeHa, milenka Byronova' »Giaura«, kreslená zjedncdušCIl)Tmi rysy, které zvolna v slovesné tradici poklesly na pouhou konvenčnost: kolikráte po té velebeny byly na Orientálkách veliké hnědé oči gazelí, zkadeřen)' hyacintový vlas, pohyb dokonalé šíje připomínající labuť, malá sněhobílá nožka? Ne-

139

dlouho po prvních kozácich překročili vítězně vody Kubáně též básníci ruští, někteři z nich opěvovali Kavkaz dříve, než se stalo Rusko r. 1829 v míru Drinopolském jeho pánem. V čele jich stojí klasicista Děržhvín a romantik Zukovskii: onen ve vznosné ódě hraběti Zubovu slohem rétorickým a hromadě účinné protiklady, opěvuje spíše přírodu, tento ve vřelém poslání k Vojejkovu zasazuje do rámce mohutné velehorské př1rody malebný a názorný obraz divokého a starodávného života kmenů čerkeských. Oba básníci, Dčriavin povšechněji a Žukovskij osobitěji, dobývají takto nové gubernie slovesné krajinomalbě ruské, která od Lomonosova příliš jednostranně dbala přísné a chladné krásy končin severních. Ale oba ulpívají na několika obecných postřezích, jež epigonům a napodobitelUm stačily, šlo-li o malbu Kavkazu: děsivé hory zvedají zasněžené vrcholy k nebesům, slunce se opírá o ledové plochy, řeky s hlukem řítí se do propastí, orli závodí ve výši s mračny. Za Kavkazem dekoračním následuje Kavkaz 1'0maneskni a proniká - i do vědomí průměrných rusk~-cll čtenářu. O to má zásluhu líbivý a plytký romantik konservativni doby MarlinskijBestužev, který prožil vyhnanství jako voják v Derbentě ve východním Kavkazu a zpečetil svůj osud bohatj'rskou smrti při obléhání tvrze Ardleru II Jekatěrinodaru. Marlinskjjznal dľíkladi1ě Kavkaz a K3vkazany, ač se na ně díval právě jen se hřbetu koně dústojníkova, a vyprávěl o těchto zkušenostech horlivě. Jeho povídky a romány st.oH asi na lírovni jihoslovanské beletrie ChocholGuškovy: naivn~ zkloubený děj jest· namnoze jen záminkou ke kresbě- zjednodušených mirodopisných typů a k mnohoslovnému líčení krajin kavkazských; velké výjevy bojů a lásky, rodinných katastrof a osudných kleteb nepohrdají nejhrubšími efekty; čím falešnější u Marlinského psychologiE', tím patetičtější výraz vášně, citu, rozhorlení. Přímočará technika a látková napínavost Marlinského uchvacovaly také čtenáře z lidu, a to na Rusi i za hranicemi; jeho »Amalat beg« mocně působil na to, že kontrast divokého abreka čerkeského a povahově ryzího Rusa zdo~ mácněl v literaturách, a že za vůdčí motiv duše Čerkesovy byla obecně určována bezor.ledná pomstychtivost, jdoucí se širokým . kinžalem v zubech od krviny ke krvině.

Vlastními básnickými vítčzi nad Kavkazem byli však Puškill a Let moutov. Brzy po návratu z nucených i dobrovolných cest v Besarabii, ua Krymu a po Kavkaze r. '1821 dvaadvacetiletý Puškin posílá 140

rříteliRajevskému ))Kavkazského pleníka« a v předzpěvu pravl Pflznačně. že jeho Parnasem se stal pochmurný pětihlavý poustevník Beštaun. V kypivě osobní básni prosycené prudkým lYrismem jest vedle zřejmého dědictví byronského mnoho svérázného vlastnictví PLJskinova. Dvojice hrdinů jest z galerie Lordovy: blaseované vyprahlé srdce novověkého rozervance rozbuší se na chvíli na krásný·ch ňadrecil vášnivé a obětavé ženy, schopné veškerého sebezapření, ale neloztaje ani tu ze svého přesycení a nudy. Puškíll podmaloval protíklač ten etnicky a vložil do něho mnoho z vlastních zkušeností citov}ch: ))zbytečný« člověk milující ilusionisticky ;vzda~ený přelud a odstrkujicí nerozumně blízké štěstí skutečnosti jest nejen Rus, bojuiicí na Kavkaze, ale i blíženec tehdejšího Puškina; krásná osvoboditelka zajatcova, zraněná chimérou lásky marné a neukojené, pojala do své okouzlujicí bytosti čerkeské vedle darů přírodního a původního ženství také ony vlastnosti, jež právě dívčí postavy Puškinovy vyznačuji, vášnivost a něhu, sílu citu i odvahu činu, dar slzí i mohutnost sebepřemáhání; jest skutečně předchůdkyní Taťáninou. Kontrast I~usů ~ Čerkesů, který dotud byl pouze národopisný, stal se v pojetí genia Pu.Škinova psychologickým, ba dostoupil tragické výše: čím jest :>Kavkazský pleník« v podstatě než tragedií duše roztoužené po spasení, ale neschopné přijmouti je?

Ruští kritikové shledávají význam básně jinde, v lyrické malbě phudy kavkazské. Rada obrazu, které mladý Rus prožívá v čerkeském zajetí, af jest to večerní poklid v aúlu, at soumrak objímající svahy Kavkazu, at souhra ledových hor a lazurového nebe, at váÍečný či loupežnický vzruch Čerkesův - vše to ukazuje objektivní a téměř klasickou krajinomalbu Puškinovu v prvním rozpuku: Puškin nikde nesplývá s touto divokou a zázračnou přírodou, která jest požitkem jeho zátku a leckdy i úkojem jeho touhy po všem vzdáleném a podivuhodném; jako jeho rek i on sám zůstává Cizincem vůči těmto divům pevných obrysů a teplých barev. Doslov, kterým básník doprovodil svou veršovanou povídku, pokouší se dáti byronskému příběhu lásky na Kavkaze politicko-historickou perspektivu: doba čerkeské slávy jest na sklonku, a na místo její vzchází čas válečného vítězství ruských orlů nad Kavkazem; pěvec odvrací se od opuštěných aúhl, aby hlásal triumfy Cicianova, Kotlarevského a J errnolova; i tento

141

motiv oz}'vá se častěji tl Puškinových mi.sledovníků, mezi nimiž Svatopluk Čech není nejmenší.

Pet let po Puškinovi byl Lermontov na Kavkaze poprvé; ale již z toho dětinskélJO pobytu přinesl si k divokým velehorám nevyhladit€:lnou lásku, která se pak za prvního exilu r. 18Ji a 1838 a posléze za vyhnanství r. 1840 a 1841 stupiíovula ve vášnivý cit osudového spří.lnění. Krásně postřehi Bodenstedt, že Lermontov v chlapectví p1ij:l1 do duše vnější, hrubé obrysy přírody kavkazské, které pozdější d'ňvěrný a několikaletý styk s krásami Kavkazu vyplnil jemnými miniaturními podrobnostmi, osobitými barvami a individuálními svity. Od horoucí ódy »l(avkaz« z r. 1830, jejíž každá ze tří slok vyznívá refrénem »rád Kavkaz já mám«, až po památné věnováni »Démona« p~l1é f. 1840, kde vděčným a roztoužen}'m slovem shrnuje své vztahy ke Kavkazu, »země přísnému caru svému«, Lermontov napsal celou serii lyrických básní, posvěccných přírodě kavkazské; jsou mezi nimi kusy tak významné jako »Dary Tereku«, »Kazbek«, »Památce pfttelově« a »Valerik«. Na rozdíl od objektivního Puškina, jenž kresli v zjednodušených obrysech, Lermontov s přírodou kavkazskou splývá, nalézaje v sebe slabším záchvěvu větru v listoví a v sebe jemnějším ~ádechu modré mlhy kolem velehorského vrcholu kus své zjitřené a pyšně zádumčivé mysli; proto zahloubá'\Cá se do všech jednotlivostí nčžných i krutých, do detailů lahodných i nebezpečných, proto odlišuje pTírodopisně 1 zeměpisně, věda, že řeka Darjal hučí v jiném jazyku než řvoucí Terek, a že bílý turban kolem hlavy Kazbeku pranic se nepodobá zasněženému hrotu příšerné hory Sajtánu. Nesčíslná Učeni úsvitu, soumraku a noci v údolích i na zasněžených vrcholech, vždy nové obrazy srázů, bystřin a pralesů, s nevyčerpatelnou rozmanitostí načrtané siluety modrých oblaků, zámků a klášterů na skalách, rozvalených vesnic, které se čtou v »Démonu« i »Mcyrim«, ),Hadži Abreku« i »lzmajiJu bejj«, prozrazují trojí rozdílné pojetí přírody básníkem vášn:vým, smyslným a titanickým zároveií. Jednou - předposlední výjev z »1~maji1a beje« (psaný r. 1832) buď tu nejpádnějším svědectvim - účastní se příroda s nevystihlým soucítěním vnitřního života člověkova, nade vše slastných hodů jeho lásky ... oblak nad hlavou, vonný dech větérku, ano věčná pustina prahorská stávají se druhy milencň. Později - y době, kdy byl definitivně napsán závěr »Démona«, asi r. 1838 -- odvrhl zachmuřený Lermontov ten oblažujfci názor a upadl 142

přímo v jeho opak: zasněžení velikáni tratící se v oblacích pohlížejí v hrdém a neúčastném klidu lla malichernosti vášní a bolů lidských

- <li mlčí svrchovaně. V některých skladbách - nejmohutněii snad

v bisni »)Valcrik«, psané r. 1840 - rodí se však z rozporu mezi Jid~.kým smutkem, lidskou touhou a lidským milováním a mezi nepohnutou velebností horškéllO, neodbytná otázka po smyslu a ceně našeho našeho života, ono kruté a vznešené pro Č, na které Lermontov sám neznal odpovědi, a které po desíti letech v týchž pralesích kavkazských jako černý nezaplašitelný motýl sedlo na čelo mladistvého Lva Niholajeviče Tolstého ...

Lermontov nepřcclstiblPuškina jen jako malíř Kavkazu, nýbrž i jako psycholog Čerkes!l; znal je ze styku osobního, vcítil se de jejich vnitřního života, vložil clo jejich tvrdč barbarsk:("ch postav svůj kult divoké sily, jež sama v sobě se bouří, neznajíc svého těžiska. tilavllÍ Lermontovovo dílo této řady, rozsáhl:(' »lzmaiiI bej« \1832), lest mladistvý vyCtvor, jejž možno přirovnati k Puškinovu rovněž začátečnickému »Kavkazskému pleníku«. I Lermontov vychází od byr011ské dvojice, kresle v démonickém rozpoItěncí a z kořenú vytrženém rebelu vlastní svou podobiznu a v Zarje svůj vytoužený iantom ženství obětavého a horoucího. Ale protiklad národopisný, Hmž podložil Puškin vztah milenců. položil zde Lennontov do episody druhého a třetího zpěvu, z níž, jak uzříme, po čtyřiceti letech vytvořil jeho český žák celou skladbu epickou. lzmajil bej byl odrazem básníkovy společenské rozervanosti s malým přizpiisobenim životním pomi::rOm na Kavkaze; Zarja jednou z četných představitelek ženského tyPU Byronova, byt reálnější než její sestry: do národopisné plnosti života na Kavkaze nesáhl tu Lermontov hluboko. Po té stránce stoji »liadži Abrek« (1833-1834), skladba stručnější a epičtější, nepoměrně výše. Hrdinou iest pravý čerkeský mstitel, neznající slitování a ohledů, jak ukazuje již jeho jméno: barbar a Asiat, mohamedán a ukrutník, spíše kmenový typ než psychologicky propracovaný jednotlivec. Jeho nešťastná a krásná obět LeiIa, plndňadrá tanečnice rozprouděné jižní krve, toužící po objetí a polibcích, patří k smyslným Lesginkám a Gruzínkám, v nichž temná" a žádostivá povaha Lermontovova spatřovala svůj nejslastnější obraz ženství a iejichi nejvyšší a nejušlechtilejší

"ztělesnění stvořila posléze v Tamaře: v této koncepci ženy-Orientálky 143

se Puškin s Lermontovem setkávají, ač i zde mú mladší mistr tón žhavější a vášnivější.

Do Pjatigorska, kde r. 1841 Lermontov padl v souboji, přibyl práv0 po deseti létech mladý šlechtic, jenž připravoval se na dráhu vojenskc.u a za nedlouho odešel jako dělostřelecký důstojník do Kizljaru nád Terekem. Dva roky pobytu ve východním ~avkaze, kde urozen)' <'l. samolibý příchozÍ hledal zprvu íen lov, divokou přírodu, dohrodružné bitky s horaly, přetvořily jeho bytost od kořenů. Odpoutal se nac.obro od nedůstojného života předchozího, jenž z něho učinil prodluženeho hráče, odhodil m<irné cetky městské a šlechtické IŽikultury, vcítil se do velké přírody, pochopil srdcem i vůlí prostou krásu nejjednodušších lidí a hlavně uvědomil si onu základní otázku, kterou na sklonku svých, k žatvě dozrávajících dní ze zkrvavených vln Valerika a z hrdého mlčení bílého Kazbeku byl cetl Lermontov. Kavkaz i Kavkazané, ať domorodci či kozáci, mohutné ho~y i ryzí, přírodní lidé vychovali z pohrdlivého hejska nejen spisovatele, ale i statečného a hlubokého člověka. V létech 1851-1853 vyrostl na Kavkaze Tolstoj, básník a myslitel, jak dosvědčují jeho první prác~ tam vzniklé, zvláště 'tKozáci« s autobiograficky pamětihodnou postavou Oleninovou.Avšak Tolstého krajinářsky i národopisně syté obrazy kavkazské značí jednak realistickým pojetím, jednak podrobnou dušezpytnou analysou rozklad romantismu, jejž kolem vrcholů Kazbeku a nad proudy Tereku tkal genius Puškinův a Lermontovl1v neb fabulační schopnost Marlinského, a který ovládl i duše českých ctitelů· r~uska a barvitého východu .. '

V čele českých následovníků kavkazské poesie i'uské stojí Gustav Pfleger-Moravský, ,věrný žák Puškinův a Lermontovovuv, jehož elegickému zjevu básnickému se později Svatopluk Čech poklonil vroucím, ale konvenčním proslovem. Jako veršovaný román Pflegrův »Pan Vyšinský« jde ve stopách ».Evžena Oně.gina«, tak současná romance ,.Čerkes«, zařazená do »Cypřišů« (1860) přimyká se k Lermontovovým skladbám z Kavkazu, hlavně k »rladžimu Abrekovi«. Trojdílná básnická povídka Pflegrova, roztříštěná .•. čtyřřádkové sloky lyrické, jest zpěvem pomsty. Mladý Čerkes s pomocí drubovou msti se na R.usech za smrt bratrovu a zneuctění milenčino; za noci vraždí a loupí v jejich dědině a zapaluje ji posléze; jako nejvzácnějšÍ kořist u,-hvacuje krásnou Rusku a odvážÍ ji do svého aúlu. Ale temnovlasá 144

zajatkyně ie dívka odvážná a bojovná: vyviji se divoce ze chtivého objetí svého únosce a vraždí jej vlastním jeho kinžálem; umírajfcí Čerkes posledními silami vystřelí na půvabnou vražednici z pistole, a mrtvoly obou ve tmách půlnočních se řítí do propasti. Motivická zásoba Pflegrova převzata jest z ruských předloh, věčná nesmiřitelná zášt mezi Rusy a Čerkesy, pomstychtivost jako vzpruha veškerého jednál1í abreků, divoká a nezuolná touha smyslného Asiata po krásné cizince, všeobecné vraždění tváři v tvář přírody horské. -- Pfleger spíše hromadil a pracoval silně nanesenými barvami, než by byl vybíral a propracovával motivy a dával koloritu vlastní laděnÍ. Jeho krvežíznivé romanci chybí i prostota epická i prohloubení psychologické, takže čtenář má spíše dojem zrýmovaného Marlínského než počeštěného Lermontova. Zběžně a bez názornosti podal Pfleger také krajinné zarámování těchto barbarských krvin. Jsou to velmi pobledlé reminiscence knižní, když ličí odraz pochmurných a zamlžených hor kavkazských v moři, bouření divých řek spadajících se šedivých skalisek, modrý kouř poletující nad klidnými vískami, nebo lunu zahalenou do mraků a zalévající po chvíli skály bledým světlem nebo válečný ryk ozývající se z údolí do údolí: nikde nedovede básník, jehož severské oko mělo vůbec málo vnimavosti barevné, vzbuditi v čtenáři představu jižní, exotické přírody.

Na Svatopluka Čecha působil Kavkaz mocně od dob studentských.

Marlinskij-Bestužev, opěvaný svorně s Lermontovem elegií v Koubkových »lirobech básníků slovanských«, z něhož překlady přinášel horlivě »Lumír« Mikovcův, byl miláčkem jeho otce; Puškinův »Kavkaz sk} plenik« a »Mcyri« Lermontovův náleželi k neJsilnějším sensacím jeho mladistvé četby. Jak pod dojmem této oslnivé poesie okouzlovala obraznost jinochovu krajina kavkazská~ vypravují nám jeho 'Vzpomínky; jak opájely ji krásné zjevy černobrvých Gruzínek, dosvědčují obě verse první orientální básně Čechovy »Otrokynč« a »Kandiotky«. Kavkazskou svou pout konal zbožně ve šlépějích Lermontovových i Puskinových. Hned v úvodní kapitole »upomínek z východu« praví vděčně: »Pro Slovana pak jest země tato dvojnásob zajímavá; dobylo! ji Slovanstvo nejen zbraní, nýbrž i písní svou. První pěvci slovanští, Lermontov, Puškin, stah se bardy jejími, a skvoucí její pel zaří z řady n!'jkrásnějšich postav, které vytvořila poesie slovanská, s postav jako JlDémon«, »Tamara«, »Mcyri«, nešťastná milenka »Kavkazského plelO 145

l1íka« !« Když projíždí prudce barvitými horami ímeretskými, zjeví se mu před chatou ztepilá dívka, která se džbánem na hlavě schází J( řece -- krajina i půvabné pohyby dívčiny zdají se mu živým poZdI avem veršů Lermontovových. V bráně darielské, naproti ústí mléčného Darielu do Tereku vzhlíží k zříceninám hradu Tamařina a :->ředstavuje si »královnu andělských očí a ďábelské duše« tak, jak zpíval o ní Lermontov v smyshlé a děsivé své romanci >: Tamara«, ruské to obdobě tIeínovy »Loreley«. Za noční jízdy gruzínským krajem uprostřed divokých lesů a proudech opojné vůně černého bezu vybaví se náhte děsivě krásné obrazy ze »Mcyri« .které k své i k čtenářově rozkoši znovu rozpřádá. Jako v těchto cestopisných feuilIetonech, kráčí po stopách Lermontovovy poesie i v hlavním výtvoru, zrozeném z dojmů kavkazské pouti v »Cerkesu«.

Nedlouho po návratu z cesty východní, ještě koncem roku 1874, jal se Svatopluk Cech ve veršované povídce zpracovávati národoJAsné 1 krajinné dojmy kavkazské, ale i ohlasy ruských poeht První lláčrt jmenoval se »Šapsuch«, a z dochovaného zlomku, psaného v rýmovanych iambech, poznáváme, že básník zprvu kolísal v slohovém pojetí básně. Vstupní verše mají zřejmou intonaci národního epOsu slovanského, ale pak vtírá se do kresby postav jakýsi pazvuk sentimentální, a původní úsečnost ustupuje nepříjemné mnohomluvnosti. Záhy odvraci se Čech od tohoto náběhu; nahrazuje iamb pádnějšími a sevřel:ějšími trocheji, které yša:k leckde ještě volají po dbalém pilníku metrického dělníka; vymycuje již z názvu básně příliš individualisující označeni kmenové a voli obecnější, ale i .srozul11itelnější název );Cerkes«. Počátkem roku 1875 byla skladba hotova a otištěna v »Lumíru«, teprve po pěti letech zařazuje ji Cech do »Nové sbírky veršovaných prací« a r. 1886 staví ji v čelo souboru »Cerkes a jiné básně«, jejž přinesly Nerudovy »Poetícké besedy«, a kde vůbec převládala poesie souvisící nějak s Cechovou výpravou černomořskou a obrážejicí jeho nadšení pro východní a jižní Slovanstvo.

Vstup »Cerkesa« Čechova připomíná poněkud první oddíl steinojmenné romance Pflegrovy; dva jezdci, junák a stařík, klušou skalami a úvaly kavkazskými, u Pflegra Čerkesové, II Cecha kozáci. Kdežto však Pfleger vpadá hned do dějového středu, předesílá malebný a rétorický Cech vlastnímu epickému vypravování dosti rozsáhlý lÍvod, založený na rozporu mrtvého klidu osamělé přírody a někdejších rusko146

čerkeských bojtl. Protiklad ten jako by byl vyňat z lyriky Lermontovovy, ale Kavkaz, jak jej líčí starý bodrý kozák v elegické své samomluvě, není již dávno Kavkaz třicátých a čtyřicátých let, který znal básník »Izmaiila beje« a »liadžiho Abreka«. Čech maluje tu obraz svého Kavkazu podle dojmů z r. 1874, týž, jaký obsahují úvodní kapitoly »(Jpomínek z Východu«, komentující právě tuto partii »Čerkesa«. Celá řada zvukových i barevných, přírodních i kultumích kontrastů, nakupených ve zdobné řeči hovorného kozáka, tvoří takřka malebný výklad ke slovům cestopisu »Kraj tento, náhle umlknuvší po divém lomozu válečném, upomíná na pusté jeviště, na němž nedávno odehrálo ;,~~ vel1kolepé, hlučné drama. Zůstaly tu jen kulisy.« Avšak neepický tento prolog nemfjj se zamýšleného cíle: poučné, ba přímo informační podání posledních bojů rusko-čerkeských zastřeno jest tak hustými úponkami přírodní malby kraiiny panensky krásné a zalito tak mocn~-m proudem elegické nálady, že čtenář ani necíti, jak básník nenápadně lozvírá listy dějepisné učebnice, nýbrž mimoděk podléhá vroucnosti poetově, oddávající se úplně lidu i kraji.

Po kontrastu tragickém protiklad nižšího řádu. Povahy obou kozáklt isou postaveny příkře proti sobě: stařík životem zocelený sedí pevně v sedle, kdežto mladý jeho druh se sklání zádumčivě a podlomeně pod osobně citovým hořem. A zde teprve navíjí Čech vlastní nit dějovou.

Erotický p.řiběh mladšího kozáka jest novou obměnou motivu, jejž básnictví ruské od »Kavkazského pleníka« znovu a znovu umisťovalo do divokých zemí čerkeských: dva příslušníci kmenů rozdílných krví i řečí, náboženstvím a mravem setkají se v krátkém oblažujícím ~pojeni milostném. V tradici byronské bývají pak milenky z rodu smyslných a krásných žen čerkeskýchneb gruzínských a nesou ve žhavém a oddaném svém objetí zhroucen~'l11 neb přesyceným seveřanum nové světy. Svatopluk Čech se v »Cerkesu« přidržoval onoho rázovitého řešení, které Lermontov vložil do episody), Izmajila beje«, I ozpřádaje vložku ruské básně na celé dějové pásmo. Tam vášnivý a neuspokojený odpadlík od rodných tradicí Kavkazu, vzdělaný Čerkes, IzmaJil bej, na kratičký čas očaroval v cizině mladou, něžnou R.usku, ale, pocítiv nudu přesycení, záhy ii opustil a na její okouzlené srdce navždy zapomněl: poměr milenců z »Kavkazského pleníka« jest převrácen. Tím uvaluje Izmajil bej na sebe pomstychtivost ženicha ruso10* 147

vlásčina, bodrého kozáka, jenž prahne po krvi svůdcově. Při prvním setkání v horách kavkazských propouští IzmaiiI žasnoucího kozáka, nemíně užíti své převahy. Sokové střetnou se po druhé, a pak klesá přemožen)T kozák šaškou IzmaiiIovou. Tento trojúhelník přeial Svatopluk Čech věrně: mladý kozák - jeho plavá, nčžná milenka Ludmiía - svůdce z rodu Čerkesů, na kterém junácký Rus musí se pomstíti. Takové rozestavění osob hovčlo dobře národopisnému zájmu Čechovu, neboť mohl velmi výrazně zdůrazniti a kontrastovati kmenové typy, jichž studiem zabýval se na své černomořské pouti.

Podal právě ien etnické typy v obrysech, kde Lermontov neb Puškin propracovali individuální dušemalbu do nejmenších podrobnosti. Postavme proti sobě jeho mladšího kozáka a Puškinova »kavkazskeho pleníka«, neb srovnejme jeho Cerkesa s Lermontovovým lzmaji!em bejem "- jaké to rozdíly! Čechův kozák jest běžný dobrosrdečný ruský »plastul1« s kusem idealismu a notnou dávkou mladistvé přecitlivčlosti, pokorný milenec a řádný Slovan, zkrátka průměrný voják řadový. Pleník Puškinův nese v složité a otrávené hrudi své všecko hoře a veškeru rozvrácenost »zbytečn}'ch lidí« ruských z r. 1820; jim básník své pokolení zpovídá a soudí. Ještě větší propast rozevírá se mezi Izmaiilem a Čerkesem. Izmajil bej, předchůdce Démonův, jest osobnost tragická, jejíž hrdá a vášnivá povaha trpí stejně tím, že nedovede vrátiti se k přirozené a příliš primitivní prostotě, jako tím, že prohlédla omyly civilisace a tak zůstává" vždy cizinkou v přírodě i mezi lidmi: cosi z Renéa neb Obermanna tkví jako stigma na čerkeském čele Izmaii1ově, s něhož »smyly sníh a chumelenice a severního nebe chlad barvu jihu«. Svatopluk Čech podává v postavě svého Čerkesa jen a jen kmenový typ »abreka<" jak jej spíše podle dohadů a intuičního proniknutí než podle skutečnosti nakreslil v zhuštěné črtě »Adigc«: čím malebnější krojová a fysiognomická studie, tím jednodušší psychologie této barbarské a pudové postavy. Čerkeský ďábel veršované Čechovy povídky jest málo více než jediná vlastnost vyhnaná do zámezí, krvežíznivá pomstychtivost, rozplameněná záhubou rodného kmene, která udusí v duši každé hnUtí iiné, soucit a lásku, spravedlnost a vděčnost: liadži Abrek jest tu ještě stupňován.

Z trojice Lermontovových postav zbývá ještě milenka obou odpovědných nepřátel; právě ji Svatopluk Čech překomponoval nejpodstatněji, ale opětně ve smyslu národopisné malebnosti, nikoliv psycholo148

gic individuální. Lermontov, který v Tamáře, Zarje a Lejle oslavil temnooké a tmavovlasé »hvězdy Východu«, vložil podobiznou mladé Rusky do »IzmajiJa beje« protilehlý ženský ~yp. Kozájk Ifi první setkané s Izmajilem, jehož posud nepoznává, horuje o své nevěstě:

»Čerkese! Krásných II vás shledám a přeněžných dcer volnosti:

než ?a vášeň jich očt nedám severních očí milosti.

Tys bez" lásky! . " Slov smělosti. ni kouzla rtll jsi nezažil;

kadeřmi děvy zlafoučkými

tys opojen se neblažU,

vášnivých přísah dalek byl

a oklamán jsi nebyl Jimi ...

Jd miloval však! Osud mne přeskvoucí duhou lákal, vedl, bezděky k propasti mne svedl ... Já šfastného již čekal dne!«

Dívky tohoto plavého, severského typu plnily od chlapectví erotické sny Čechovy, v nichž bylo více lásky obrazivé než vpravdě osobního zažitku, více etickéideality než skutečné vášnivosti a vÍCe zbožňuiicí vzpomínky než smyslového a nervniho rozechvění; k tomuto typu náležely i obě hrdinky prvních rozsáhlejších skladeb, Jitka a Dýna. Nyní přenesl na místo, které v předloze jeho, u Lennontova, zaujímala kráska ruská, družku svého milostného snění i s celým českým prostředím. »Rusovláska s blankytnýma očima«, Ludmila Javorová, jež nčžné přátelstvÍ s junákem kozáckým vymění za prudkou lásku k raněnému Čerkesovi, je Češka, nesoucí na jemném rtu nápěvy svého vzdáleného domova a v roztouženém oku stesk po neoželitelné vlasti. Ke kozákovi, jejž básník kreslil z plnosti obdivu ke všemu ruskému. a k Čerkesovi, v kterém propuklo romantické nadšení západoslovanskélw byronovce pro llivokou svéráznost necivilisovaného Východu, přibyl Ludmilou představitel třetí národní skupiny: národopisná rozmanitost byl~ zpestřena novým živlem, poetovi nejdražším. Vpracovav obratně do básně cestovní vzpomínky na Metodějovku u Novorossijska, osadu česk)"ch vystěhovalcti na Kavkaze, našel Čech vítanou pří-

149

ležito~t, aby podle své metody kontrastní vrhl do pralesa cizokrajn}'ch dojmů vlídný paprslek domácího půvabu a mezi výjevy vraždění a msty postavil utěšenou selanku. V J avorovi, patriarchovi a vlastenci, zpodobil svého otce, oddaného husitským dumám a tesknícího nad českou národni přítomností; v jeho chudé a přece lahOdné domácnosti s knihovnou a sochou ližkovou oživil leccos ze svého oteckého domu, kde rovněž u téhož stolu sedávalo nadšení s hmotným nedostatkem a pohostinství s prostotou; idyIik, tkvící představami i touhami v dětinských nenávratných letech, hlásí se tu zřejmě.

Z tohoto tklivého a lahodného rámce vystupuje Ludmilina světlá hlava harmonicky. Zprvu kreslí ji nadšená zpráva kozákova jako pouhou mistryni slovanského pohostinství, ale vřelost tónu se stuprlUje, a přímočarý Rus oslavuje záhy Češku jako svou vyvolenou nevěstu. Není bez umění, kterak Svatopluk Cech zladil vztah vlídné, pozorné a zádumčivé dcery Javorovy ke kozákoVI pouze do tóniny klidného přátelství: kde kozák horuje, zachovává Ludmila stále laskavou distan:ci hostitelky a kamarádky; pouze, je-Ii řeč o Čerkesech, vzplane náhle její zájem. I do této selanky vpletl Sv. Cech nejednu reminiscenci z ruských básníků. Příchod kozákův k Javorovům připomíná vstup Izmajila beje k ZarH a k jejímu otci; kde přirovnává Lermontovovu Zarju k Peri, tam Čech jmenuje svou hrdinku jednou z d;;v mohamedánského ráje, propuštěnou Risvanem; pů;vabnáj hra rukou i nožek Ludmiliných s koněm kozáckým parafrasována jest podle nezapomenutelného výjevu na konci prvního zpěvu » lzmajila beje«, kde Zarja laská dlaní koně Čerkesova a slovem zachmuřeného jeho pána. Vztah Ludmilin k Javoroví jest obdobou poměru temna k otci v »Hadžim Abreku«, a podle hostiny, kterou vítá LeHa Abrcka, namaloval Cech prosté hody v Metodčjovce. Ale co váží více: náhlý převrat v Ludmilině duši, který obrací úplně směr dějový, zase jest preformován v oné episodě druhého zpěvu »lzmajila beje«. Jako Izmaiil »obestírá mladistvé děvy srdce pel«, tak C:erkesova podivná a nemluvná láska opíjí Ludmilu. Kozák nezná původu změny v chování dívčině a nedovede se ho dohádnouti; trne jen nad odcizením. Než zmizí nadobro jeho pohledům, dává mu s bohem... avšak několik slov na rozloučení, kter}'Uli žádá, aby na ni zapomněl, jest pouze mdlým ohlasem dvou přibuzných ruských scén, jedné, kdy »kavkazský plenik« se loučí s čerkeskou svou osvoboditelkou, a druhé .• v níž lzmajil se odtrhuje 150

od roztoužené Zarje. Svatopluk Cech spokojuje se s dějovým obrysem. kde Puškin a Lermontov překvapuii dušezpytnou interpretací.

Klíč a rozluštění erotického příběhu kozákova a Ludmilina podává vypravování Čerkesa, který náhle vstoupí do cesty obou Zl11lknuvších jezdců. »Iiuňatý ďábel« čerkeský jest právě osudným svůdcem Ludmily Javorovy; pro něj odcizila se kozákovi, v lásce k němu rozkv{;;tla a odvrátila se od dosavadního svého světa - ale kinžalem jeho zmizela z hor navždy. Psychologie lásky Ludmiliny a Čerkesovy opětně založena jest na řadě kontrastů, z kterých protiklad milostné touhy a dravé pomstYchtivosti jest nejsilnější. Dokud »abrek" okřívá z rány, má něha vrch, ale ozdravením a návratem sil procitá v žilách krvelačná mstivost --- a zatím co jedna Čerkesova ruka objímá šiji Ludmilinu, vraždí ji druhá blýskavým kinžalem. I~ozpletení motivu jest tedy Jiné než u Lermontova, leč i v milostném dramatě mezi Čerkesem a plavou Češkou naidou se ohlasy písní ruských: Ludmila, která lne k Čerkesovi podobně osudově a bezmezně jako LeHa k Bejbulatovi, omývá a napájí zraněného cizince tak jako krásná Čerkeska »pleníku«; ovšem celou idylu lásky v jeskyni možno pokládati· také za obměnu výjevu mezi Adamem a Jitkou na počátku pátého zpěvu »Adamitú«.

Epická pÍile Čerkesovy zpovedi doplňuje a vysvětluje vypravování kozáka mladšího, ale tomuto příběhu milování, vykoupanému v krVI, básník předesílá prehistorii Čerkesovu, která, zhušťujíc tragické osudy celého kmene AdigCtv, uceluje dčjinný exkurs staršího kozáka v prologu skladby. Čerkes \:ykládá, jak a proč stal se divokým mstitelem. Odplutí celého čerkeského kmene do vlnách Černého moře do Turecka tvoří tragické pozadí individuálného osudu »abrekova« -ČCrkes nemsti se pouze za vyhnané své rodáky, ale i za drahou ženu, která utonula na vystěhovalecké lodi ztroskotané bouři blízko rodného břehu. Tu poprvé do skladby, která dotud zpívala krásu prales II , divokost hor, kouzla údolí Kavkazu, zašumí burně příboj Černého moře, a v slovesném malíři ozve se opět auditivní básník bouří mořských i lidských. V prudkém stupňování hučí pak zpěv pomsty před námi, Kavkaz, jenž náhle zestárl, má býti omlazen horkou krví obětí Cerkesových. Nejde básníku o motivaci vražedných činů strašného ,}abreka«; všecky plynou z pomstychtivosti. Jedná se spíše zas o národopisné propracování příběhu, a proto Čech vždy několika rysy

151

kreslí oběti neúprosného kinžálu, Reky a Armény, Zidy a R.usy, vyCerpávaje tak až na dno své znalosti obyvatelstva v Pokavkazí.

Čerkesovo dílo pomsty zastaví se na čas v jeskyni Ludmilině.

Opravdu jen na čas. Ozdravený Čerkes musí se napíti rozohňuiíciho nápoje, aby dovršil krvavé své poslání. Patetkký výjev posledního zasvěcení Cerkesovavznešenému a zároveň nelidskému úkolu mstitelskému patří k těm vrcholum básnického díla Čechova. kde malíř čl rétor podávají si ruku, kde pod mohutnou iugou tragiky hromadné a kmenové zaniká lyrický vzlyk raněnéhu srdce jednotlivcova. Scéně neubírá významu, že opírá se o předlohu ruskou, opět o motivicky bohatého »Izmajiía beje« od Lermontova. Izmajilova projížďka za }Jodzimního úsvitu, jíž básník zahajuje svou »pověst východní«, vede od teplé ještě mrtvol.y kozáka -...: posměvače do aúlu, kde byl hrdina prožil svou mladost. Jestliže zažehl již lvýšklebek ruského vojáka Uskl II pomstychtivosti v prsou Čerkesov}'ch, rozdmychá ji v divoký plamen pohled na rodnou ves, zpustošenou nepřítelem. Se rtů podrážděného mstitele dere se slavná hrozba Rusům:

»Ne, nelze by se kU/len tVtÍřil, dokud z jich bilých kostí rek budoucím věkům v poučení nevztyčí slavný náhrobek

a takto f)omstí f)onížení

své drahé vlasti f)otomek.«

Čechův Cerkes při sahá ruským uchvatítelúm na koranu pomstu ýoprvé, když soukmenovci jeho nuceně se stěhují do tureckého vylmanstvi:

»V zemi té, z niž vyštvali nás v bídu, nedopřeill cizí chdtře klidu,

pomstě 7.asvětím svUj kinzlíl skvělý živá kanla za SVal ndrod celý! {(

Když při bouři černomořské navždy se mu s očí ztráCÍ vše, co milova! y dětstVÍ a V jinošství, kleká Čerkes na skále omývané přlhejelll moře a pomodli v se suru pohřební, obnovuje svou přísahu a tiskne dobytý kinžal k rozžhaveným rtum. Ale výjev na troskách rodného aúlu vyvrcholí tato stupňovaná rozhodnutí. Za mračného dne, 152

kdy na skalách visí mlhy a v oblacích bouře, vydává se Cerkes do drahé dědiny, aby nalezl i hroby předků ve zpuštění a rozvalinách .. , krutá příroda vyhlazuje a vyrovnává vše. Tragický kontrast mezi mírem horské přírody a zhoubou celého národa, zdůrazněný již v prologu básně, jest znovu podtržen. Opět, jako druhdy na pobřeží mořském, provází bouře rozechvění mstitelovo, opět smuteční sura za zemřelé valí se přes jeho rty. A tu před rozvášněnýma očima smyslného orientálce vstává veliká vise, jaká často znepokojovala tvůrčí oLraznost Svatopluka Čecha: příval děsivých a mlživých iantómů,· tvarově nerozeznatelných, mění se v bouři zvuků, ale z této naléhavé a útočné změti čte básník memento minulosti, příkaz etický a vyjadřuje své poznání způsobem ryze rétorickým.

"Zdálo se mi, jakby 'každým slovcm stín se zdvihal nad zapadlým rovem, Jakby duchové mých předktlvšec/l

z hrobů svých tam v horách, lÍvalech ke mně nocí bouřlivou se chvěli,

za mnou houšf a šíř a výš se st/fli nepřehledný, nesčíslný sbor -

Jakby letící ta spousta duch/l,

Jakby vodopády, vršky hor,

celá příroda v úžasném ruchu

hřímala mi v /lcho strašný zpěv, volající: krev a krev a krev!«(

V zápětí pak vraždí Čerkes ranou kinžálu, »hýřícího bezpečně a jistě v nejkrásnějším místě«, Ludmilu, Slovanku a křesťanku.

Avšak poslední dílo »kauly« nevykoná ruka čerkeská, nýbrž dlaň ťí1Skťl. Mladší kozák, poznav v krvelačném vyprávěči svI1dce a vraha své nevěsty, zabíjí Čerkesa, ačkoliv jest bezbranný, dobrou ranou jeho vlastního kynžalu. Čerkes, v němž Čech, dovedší se vmysliti do orientálské etiky pomsty a krviny, oslavil přes všecky sympatie k ruským vitězům, »vzácnou udatnost, nerovný boj za volnost, víru a otčinu«, hyne přece po junácku, a bohat~Jťská duše propuká i v poslední jeho prosbě, aby byl tváří k .Mekce pohřben v plné zbroji s obnažer.ou šavlí; chce očekávati v zarostlém a němém hrobě den soudu

lá3

tak, jako přál si u Heina starý granátník vyčkati příchod svého císaře, a jako toužil v básni Čechova mládí Husita na Baltu hleděti do příbojů »s1uvanského« moře, »jsa věkovité slávy české strážce«.

Veršovaná povídka však nevyznívá akordem patetickým. Horská příroda, kterou Svatopluk Čech stavěl stále pro její velebný klid do kontrastu ke krvav}'m bojům a pomstychtivým srážkám dvojího plemene na Kavkaze, hází růže jitra do chladného hrobu »abrekova«, a jakoby nic nebylo porušilo přísného mlčení skal a pralesů kavkazských, klušou oba kozáci lesnatými svahy a úvaly dále k Novorossijsku.

Jest patrno; v čem český básník se nejtěsněji přichýlil k ruským sv)hn učitelům a v čem šel cestou rozdílnou. Zesílil co neiintensivněji národopisně malebné rysy, které u Puškína a Lennontova nebyfy právě zdůrazňovány, avšak odlišiv své postavy podle jejich krojového, kmenového a zvykového příslušenství, nesnažil se o psychologickou introspekci, již oba byronovcÍ ruští postavili na místo nejpfedněj~í, zobrazujíce v Plellíku i v Izmajilovi krise vlastní citovosti a konflikty vl<tstních myšlenek. Vl oživ do kavkazského prostředí postavu vlastní krajanky, nahradil smyslnou vášnivost Gruzínek a Čerkesek, jež opěvovali Puškin i Lermontov, sentimentální něhou a idylickým půvabem, jako vůbec v jeho veršované povídce není ani stopy po démonickém žáru poesie Michajla Jurjeviče. Kdežto však poetové ruštJ~ již ani na okamžik nezaPGchybovali o tom, že právo a mrávní síla jest při orlech Kotlarevského a Jermclova, nedotkli se nikde národní tragiky potíraných Čerkesů, položil Svatopluk Cech, syn národa utlačovaného a po století vyhlazovaného, navštívivší nadto Kavkaz v době, kdy Čerkesové byli od vítězů nadobro vyhubeni a vyhnáni, celou váhu svého řečnického patosu právě na tuto stránku: jak vysoko se tyčí jeho Čerkes, kter)' mstí celý svůj národ, nad děsivého ffadžihQ. Abreka, koupajícího svůj kinžál stále v krvi z motivů soukromých a rodinil)'ch! Chtěl-li by kdo hledati v »éerkesu« karakternč č es k o u strunu, musil by naslouchati-pr{tvě tomuto patosu spravedlnosti a obrany, kter~' se staví s rozhodností na stranu utištěných a pokoře .• ných, a ne snad nalézati češství této byronské povídky, pracující motivy z Puškina a Leľmontova, v poněkud konvenční idyličnosti českého prostředí a české dívky v Metotičjovce. Svatopluk Čech cítil sám a ne bez úžasu - že jeho básen, psaná rukou nadšeného· rusofita, 1M

který v cestopisných causeriích neodvážil se plně přiznati práv<J čerkesů proti Rusum, vyznívá Jako rozhodná apologie národa čerkeského, i když se mstil, vraždil, proléval krev sv~rch podmanitelův: podobně nelze přehlédnouti, že první jeho velká epopeje dob~cvá sympatií pro Adamity čl nikoliv pro Tólbory, s nimiž se vlastní báslIikovo přesvědčeni již od dětských let ztotožťíovalo. Nad tímto paradoxem zamyslil se Svatopluk Čech zvláště intcnsivnč. kdyz r. L376 za povstání bulharského Čerkesové stali se pověstnými jako ukrutníci všech 'ukrutníků ve vojsku tureckých utlačovateltí. V roztomilé naivnosti mínil tehdy zvlťtštním prohlášením přcsvt:dčiti čtenáře, že s tímto »divokÝ1ll plemenem, zbroceným krví ubohého národa bull1arskéhoé:,. naprosto nesympatJsuje a že hlásal pouze soucit a obdiv k Čerkesftm., pokud v rodných horách hájili své domoviny proti nepřáteWm. OlfrallDá pozn{l1uka, do níž vložil Čech tak stručnou, ale obsažnou karakterústiku čerkesů a iejich země, tak vděčnou zmínku o ruské poesii kavkazské, určena byla pro 110'\iotisk »Ccrkesa« v d~O\Tých veršovaných pracích«, ale nedokončena zůstala v rukopise.

Steině zálibně a široce jako ruští básníci propracoval Svatopluk čech přírodní pozadí své kavkazské povídky, jež celá, až na výjevy' české jizby v Metodějovce, odehrává se pod jasným nebem jižních hor. Jeho l:1skyplná kr<Jjinomalha blíží se spíše objektivnímu líčeni Puškinovu než vášnivě horoucímu vcítění Lermontovovu, i má většinou ráz dekorafivní. nikoliv povahu lyrickou. Nespoří nikde sytou polychromií, mění se leckdy při zdobném popise kraikovitého listoví révy neb lesklého krunýře plaza v emailovitou drobnokresbu,. zná hru volného azuru a hustého pralesa, rozumí přechodu od světla k temnu, ale přes to přese vše jest při pozornějším čtení nedostatek prwého zbarvení místního patrný. Není tu nikde titočnych a svéráz·nostipřekvapujících postřehů, již činí scenerie LcrmontovGvy nezapomenutelnými, a které arciť podmiňuje dlouholeté, dľtvěrné soužití s krajinou. Lze však čekati od básníka, jenž proletěl Kavkazem turisticky, tytéž divy pozorovatelského ~ karakterisačniho umění jako od Leťmontova, ktný od dob chlapeckých po měsíce a po roky s Terekem reptal la bouřil, s Kazbekem toužil po oblacích a pohrdal človččcllsh cm? Cech osadil úbočí čerkeských srázů veršovallou povídkou, která z.ůstala vždy přece jen exotickou odchylkou jeho díla, Lermontov

15~}

dal na zasněžených vrcholech kavkazských odehrávati se v »Démonu« básni, jež jest jeho pravé »opus metaphysicum«, vykupujtcf svého tvůrc{, ze závratných krisí citových i idejných. Svatoplukovi byl Kavlkaz dojmovým požitkem zraku, Michajlu Jurjeviči celým osudem

srdce. .

Několik srovnání ozřejmiž tyto podstatné rozdíly!

Prologické vypravování staršího kozáka v "Čerkesu« podobá se J)ředzpěvu »Izmaiila beje« tím, že podává celkovou karakteristiku kavkazsky'ch hor i jejich divých obyvatelů; kde Čech klidně popisuie, Lermontov vzrušeně apostroiuje. Oba poetové začínají smělou persptktivou horského řetězce, Rus zřejmě hlavního velehorského pásma, Cech patrně přímořského předhoří. U Lermontova uchvacuje prudký pohyl; modravých oblaků, letících z dálky k »přírody trůnům - věč,nlým štítům«: oblaky šeptají a vlají nad vrcholky jako houpavá pera nad hlavami obrů. Kouzlo tohoto smělého obrazu, který má svéráz takřka máchovskj", nespočívá jen v jeho živoucí plnosti, ale především v slle, jakou zachycen věčný pohyb nad kamenn~-l1li sídly nehybného klidu. Jak střídmě, bojácně a konvenčně opěvá naproti tomu Čech kavkazské předhoří: v široširém kruhu pne se lesnatý vrchol nad vrchol až tam, kde zraku stěží dohlédajícímu »prouha bílá vlnivě se nebem rozestJ'lá«, že sotva rozeznati, zda je oblakem, či sněhem dálných hor. Zde vzata panoramatu všecka plastičnost a místní ráz, takže toto líčení Čechovo mohlo by platiti o předhoří kteréhokoliv zasněženého pásma velehorského.

Kavkazské večery a sluneční západy u Lermontova isou proslulé, ať stoji csamoceně jako kusy lyrické krajinomalby, at metaforicky provázejí hnutí vnitl'ní, na př. v přirovnání posledního záhadného úsměvu Tamařina k sněhť\m velikánů na Kavkaze, ozářeným ruměncem zapadajícího slunce. V l>!zmaiiIu beji« čte se barevná feerie oblaků poIřtých červánky: mračna isou hned fialová, hned hrozivě purpurová a liáhle vyn'lstá nad skalami kouzeln~' zámek, aby v okamžení rozdut hyl větrem; pak zjeví se na západě mraky bělejší nad stín hor a plu.Uce v zástupech jasně a pyšně, zírají, »jak by jim žíti líbilo se věčně«. Opět pohyb v barvě a tak intensivnÍ názor přírody, že se vše mění v báchorkový přelud. Sv. Čech v llČerkesu« dvakráte líčí západ sluneční, ponejprve stručnou narážkou, když Ludmila Javorová provází s touhou po domově kozáka k mořskému břehu; po druhé, když kozáci, 15G

zamyšleni nad příběhem lásky v Metodějovce, klušou beze slova úvaly. Ale zda jest to skutečný soumrak na Kavkaze, či spíše běžný obrázek dohasínaiícího večera v kterýchkoliv lesnatých návrších, Hčf-li básník, se skoupou střízlivostí tuto scenerii:

»Slunéčko již zhaslo za vrcholem, a zář růžová se s plavou, hnědou vystřídala !JO úbočích kolem.

Tm,a již ard na úvalu dně,

s obou stran pak husté vršky lesa výš a výš až hvězdné po nebesa černaji se 'divě, posupně?«

Vedle krajinomalby lyrické Lermontov ovládá mistrovsky i to, co bylo by lze nazvati krajinářstvím baladickým; myslím děsivé zobrazení přírody, která se svými hrůzami účastní tragických událostí Cl temnou náladou obestírá hrdiny krvavých činů a těžkých vin. Osudn~' tladži Abrek, ukojen v dravčí své pomstychtivosti, přinášl za noční jízdy na koni pod pláštěm uťatou hlavu krásné Lejly kmetnému jejímu otci a blíží se již k aúlu Džematu, kde LeHa prožila dětství. Děs a příšernost čiší z každého nového obrazu: v této noční krajině vše se hrozivě hýbe a vzpíná .

."Cervánky blednou: vlhkem d$'še noc blízká; kraj tmou zamráká.

S kavkazských štítů hrozně, tiše jak hadi lezou oblaka;

hru nesouvislou provádějí, v propasti dusné zacházeji, v kef trnitý se chytají

a na list perly vrhají. Bystřina kalná, šedá bouří;

v ní pěna stříká z trávy mdlé

a skví se mhou, jíž propast kouří, lak oči hlavy umrlé.«

V »Čerkesu« jedno patetické misto volalo po takovém baladic,.; kém krajinářství; myslím výjev, kdy hrdina na rozmetaném pohřebišti otců obnoví slavnou přísahu pomsty a kdy se rozhodne neušetřiti ani 157

Ludmily. Sv. Cech opravdu o něco podobného se pokusil. Den, v němž krvavý úmysl Čerkesův uzrál, namaloval básník chmurnými barvami; nálada »abrekova«, která se od teskné stisněnosti stupňuje až v zoufalství a od zoufalství roste v divokou vášeň krvelačné »kanly«, rodí se netoliko na zneuctěném hřbitově, ale i pod smutečn1m příkrovem mlh:

»Den byl mračllý.

Kolem skály zasmušile stojí,

o jich čela oblak neprůzračný smuteční jak závoj řdsrw !lalí. Nebe zakaleno; hřímá v dáli.«

I tato náladová malba, dobře odvážená v tónech a v účinu, jest statická, kdežto Lermontov právě ve svém baladickém krajinářství uchyacuie vzruchem dynamickým. Po uvedených verších zaútočí na čtenáře u Lermontova ihned plnost epická, u Čecha však jest citovaná !'\loka průpravou k elegii, která umnÝ.mi antitésami obtáčí pomysly a pocity tragické. Pak arciť dospívá Svatopluk Čech hrdinského postoje uprostřed krajiny dramatické, avšak -.a to jest pro básnickou organisaci jeho vysoce příznačno - svou velkou syntésu osudu plemenného, jež určí dráhu Čerkesovým činům, nevyjímá ze světa barev a světla, nýbrž z oblasti zvuků; ryzí auditivní typ se hlásí způsobem rozhodným. Lermontovu stačilo pro inspiraci hleděti do letících a barevných mračen, blíženců jeho nepokojného a zářivého ducha 0- Svatopluk Čech čekal, až mračna srazí se h)učně V' bouři a pak promluVÍ 1\ jeho rétorické povaze. Z jejich důrazné řeči vyposlouchal ve svém "Čer1<esu« onen důrazný a divoký protest proti vyhlazení »velkého nálOda krutou přirodou« a krutějšími podmaniteli, v němž· jest vrchol básně. Mohl z Kavkazu vytěžiti více poeta-auditiv, přišedší do kraje, kde »zevšad jak by vyhoštěn byl zvuk«, a kde »božího jen srdce cítíš tluk?« Za těchto psychologických předpokladů není ,divu, že veršovaná povídka se změnila pod Čechovou rukou v řadu pestrých, ale němych obrazů národopisných, které spojuje v jednotu idea pomsty za tragický osud kmene pronásledovaného a vyhlazovaného s povrchu krásné vlasti. -

Kromě »Čerkesa« si přinesl Svatopluk Čech z Kavkazu ještě jiné námt:ty epické, o nichž pracoval v sedmdesátých létech, kterých však 158

neůokončil. Jak vypráví črta »Projíždka gruzínsk}-m krajem«, uslyšel o tatarském loupežuém reku a vzletném básníku Ker Oglu po prvé pod zříceninami domnělého jeho hrádku Kadžori nedaleko Tiflisu; diildadným studiem příslušných pověstí a Chodzkova vydání rapsodického ),perského národního románu« seznámil se pak důkladně s touto romaneskní postavou turkomanského bohatýra. Avšak několik názorných a malebných trochejů, tvořících vstup chystané epopeje o něm i>Qsunuje děj mnohem jižněji a vyvolává silnou představu musulmanskt'hfJ života karavanního kolem Erzerumu.

Hned z r. 1874 zachovány jsou dva nesouvislé zlomky, nadepsané jménem Tamary, milostné královny Karthvelie a pýchy všeho lidu gruzínského, z jejíž krásy má každá Gruzínka něco vepsáno v pravidelné a vznešené své tváři. I Lermontov, který jménem »nejspanilejši ze všech královen na světě« pojmenoval svou nejslastnější hrdinku, opěvoval Tamaru, avšak v oné démonické obměně, jiŽ jí dala lidová báje. U něho královna, jak »bohyně krásná a bujará, jak démon lstivá a zlá«, vábí k sobě kouzelným zpěvem milence k nočním slastem a pohlíží pak ráno s úsměvem, jak Terek odnáší jejich zkrvácená těla. Čechova básnická poyaha rozhodla se pro Tamaru historickou a ve shodě s tradici spojila" s ní postavu proslulého pěvce Rustavela. Ten, zestárl}' a životem podťatý, jest vlastním hrdinou Čechových zlomků; první jakýsi dialog mezi Rustavelem a jeho koněm, mísí tóny heroické s elegickým vzdechem nad uprchnuvší mladostí, druhý, vyplněný mohutnou malbou zasněžených velehor, rýsuje neurčitě jakQusi báchorkovou visi Rustavelovu, kdy stává se obětí ledového

obra." .

Dva kratičké iambické fragmenty z r. 1875 »Prorok« a »Motanebbi«. Jejichž společným rekem- jest hadži Omar, navrátivší se z posvátu}'ch míst mohamedánských do rodného aúlu kavkazského, jsou zřejmě variantami téže látky. Co jest zachováno, připomíná druhý zpěv lermontovova· »Izmajila beje«, kde záhadný příchozí za pozdního večera přijíždí mezi rodáky čerkeské. Útržky Čechovy básně maji dosti sytý kolorit východně mohamedánský a v »Čerkesu« neobvyklo~ prudkost krajinného postřehu; jak by se byl děj vyvíjel, zda l'y byl nadhozený konflikt mezi Omarem a stařičkým jeho otcem Achmedem bejem postoupil v popředí skladby, těžko uhodnouti.

159

Po několika létech vrátila se básnická obraznost Čechova ještě dvakráte do kavkazské přírody, nehledala tam však ani pestré národopisné změti, ani krvavých stop dějinného zápasu mezi dvěma plemeny a dvojí vtrou, nýbrž pouze barvitý rámec krajinný pro čistě českou idylu sentimentální lásky a pro právě čechovské rozčarování z přeludu o básnické slávě. Bylo to po prvé, když básník, roztouženě pohlížející do niv své mladosti, psal cyklickou řadu veršovaných p0.vídek "Ve stínu lípy« a mezi domácí selanky vkládal obrázky s pozadím exotickým; podruhé pak, když vypravovatel, účtující v zádumčivé ironii s hodnotou vlastní proslulosti, vybíral z cestopisných i>zápisků přítelových« hlubokou novelu »Sláva«. Jak smutný příběh šumařllv a Annin, tak melancholický osud- Českého byronisty na Kavkaze zasluhují výkladu a rozboru v souvislosti jiné.

Zádumčivým epilogem, v němž Svatopluk Čech ještě jedenkráte vrací se silou malebného básníckého slova a s intensitou citového prožití ke Kavkazu, jest lyrická báseň příležitostná z roku 1878 >,Na hrob Havlasův«. Dne 25. listopadu 1877 skonal v Aleksandropoli po bojích u Saganluku jako poddůstojník nižerodských dragounů pětadvacetiletý český spisovatel Bohumil Havlasa, jenž za rusko-turecké války jako nadšený- dobrovolník pospíšil pod orly ruské. O umělecké hodnotě románu Havlasových, »V družině dobrodruha krále«, »Kněz Jan« a »Tiché vody«, pronášeli současníci úsudky nestejné: jedni viděli v nich bezpečné sliby do budoucnosti, obdivujíce se prudké fantasii, jiskřivé vervě a šumivému proudu vypravování, valícího se spádně vpřed; druzí vytýkali historickým románům i společenským povídkám ieho napiO'stý nedostatek studia skutečnosti, nedbalou stavbu, chvatno11 povrchnost v provedení. Zato Havlasova osobnost, která jako hvězdná létavice na krátko blyskla v literárnim životě českém, strhovala oslnivým kouzlem všecky vrstevníky - k lásce neb k pohrdání. Havlasu tísnily úzké hranice českého života, a domácí poměry společenské svíraly jeho dobrodružnou povahu jako pouta. Měl idealistní požadavek volného a stupňovaného bytí a nechtěl s něho sleviti, 1 kdy~ krok za krokem jej odzbrojovala skutečnost a všednost; svůj toužný sen mínil realis(JVati stíij co stůj. Byl často zklamán: ale když o;:,ouštěl Čechy, aby se hlásil jako dobrovolník do bojů protitureckých, nebylo to jen pro zklamání z domova; slovanské rytířské nadšení, které u mnohých 1.0

čechů zt1stáv31o na papíře, pudilo Bohumila Havlasu neodolatelně do bojů, k obětem, na smrt.

Proto předčasný a chrabrý skon Havlasův zachvěl mocně básníky českými. Dva z nÍch, Jose! V. Sládek a Svatopluk Čech, poslali za ním po hluboké elegii, třetí, Otakar Mokrý, ve zbožné studii zamyslil se nad smyslem a tragikou jeho osobnosti. Svatopluk Čech ještě po létech vzpomínal mladého druha s pohnutím a umístil jej v náladóvé črtě >,Ještě jeden divadelní vlak« v čelo nočních přeludů, s nimiž se setká v osamělé čekárně roztocké. Sládkova píseň (v »Jiskrách na moři«) má citovou prudkost a výrazovou bezprostřednost improvisace. Bolestně přiléhav~-m způsobem kreslí duchovní podobiznu druha, jenž »přál si umřít rád«, dí-li »byls jedním z nás, jimž osten nepokoje v srdce Ví yt, jejž zlomí hrob, ne čas«. S mužně hořkým smutkem, ale Jakoby se zadrhlým hrdlem mluví o vzájemném odcizení druhů v našem životě, jimž i Havlasa trpěl; avšak s přichylnosti srdce dětského staví proti osamělému chladu ciziny, kde přítel dokonal, jeho touhu po spočinutí v mateřském klíně. Závěr elegie nese v každém slově ražbu sládkovskou. Ani šelest větru na pustém rově ani slova soudruhů z dáli neprobudí básníka; jen té trávě, která mu nad hrudi V7.fostla, buď posláno z vlasti pozdravení! Sládek, jenž z každého zlomku života dovedl vyjmouti jádro ~istě lidské, nepotřeboval ve svém žalozpěvu naprosto malebných přízdob, ani cizokrajné štafáže: jako ;jndy, i tentokníte tkvěla jeho síla v pádné prostotě mohutného citu. Již však O. Mokrý, jehož láskyplný nekrolog sestupuje hluboko pod povrch zjevu Havlasova (v »Osvětě« 1878) uznal za dobré zesíliti dojem liavlasova »života v umírání a života ztraceného« obrazem jeho hrobu v krásné a exotické cizině: »Ať zašumí jemu e~egickým nápěvcm daleké moře, jež omývá kdesi v modré dáli zapomenutý jeho rov, at kolébá jej v těžkém spánku smrti štíhlá palma, jež chýli v zam\ šlení věiiř kyprého listí nad osamělou jeho mohylou, nechť zahraje mu kdesi pod strmou strání Kazbeku hranu rozptýlený brav cinkotem zvonců pošumavských, jimž v· dětinství tak rád naslouchával ... «

Překrásná Čechova elegie »Na hrob liavlasův« stojí blíže studii Mokrého než improvisaci Sládkově. Založena jest - úplně v duchu estetiky Čechovy - na mocném protikladu: proti mdlobným poměrům domácím, které básník káře bez miJosrdí trpkou satirou, staví se I-lavJasova touha po plném a volném bytí. Širý a krásný svět, kam příteII 161

Je-bouřliváka ze zotročilého a mrákotného domova hnalo heslo »chci žít«, maluje se široce v druhé, delší čftsti básně. A tu oživuje si Svatopluk Cech v barevné a světelné sytosti všech denních výjevů- Kavkaz, ale l1e již oněmělé hory, jimiž před třemi léty bloudil sám. Ruch a ryk velkého boje za osvobození Slovanstva duní horstvem, mlad)'r druh nadšeně účastní se zápasu - a ve verších prudké gradace nesvítí jen hrot pik, netřpytí se pouze obnažený meč, ale bouří i slovanské moře, hřímá vítězství našeho společného plemene. Náhle tichnou triumfuJíci iamby bitevní vise, která řadí se k slavjanofilským skladbám Čechovým z konce sedmdesátých let, k »tlandžáru«, k básni }:·V buřanu«, k fantasii »Zimní noc«. Hrob Havlasův pod olivou, platánem a cypřišem kavkazského pralesa se zjevuje. Není to osamělý, zádumčivý rov v lesní houšti, jaký opěvoval \V alt \'lhitmann V' rapsodii právě Sv. Cechem tlumočené neb nad jakým se na amerických svých toulkách skláněl náš J. V. Sládek... opět přichyluie se líčení Čechovo k Lermontovu: kdykoliv vyřkneš II Čecha Kavkaz, vždy se ti ozve Lermontov. Tento zavírá podivuhodnou svou elegii »Památce přítele« velebným obrazem končiny, kde odpočívá druh, jenž »moře miloval a stepi tiché«:

»1'0 kolem neznámé tvé mohyly modrá se němá ste]), a vznešený stříbrným věncem Kavkaz jl ob,iímá; nad mořem zadumán on ticho dřímá iak velikán nad štítem skloněný,

vln kočujícícř1 slyše kolutlíní:

a moře černé šumí bez přesllÍrti ..• «

Sv. Cech nepředstavuje si hrobu fIavlasova v této prosté, ba klasické velebě; jest to kypivé zátiší květin a keřů, ovoce a hmyzu, které si svítivá polychromie v smyslném opojení vyvolává jako obraz kavkazského pralesa, kde pějí sbory slavíků. Nťlhle unáší pták vzpomínky poetu do dnů jeho pouti Kavkazem, a starý národopisný zájem se plně probouzi. Trojí kmenový typ kráčí mimo rov českého junáka: Gruzínka s náramky na kotnících, karavana velbloudů patřících Arméniim či Tatarům, starý kozácký bojovník, opřený o píku. S elegičností, která rrovází všecky Čechovy projevy lyrické od konce let sedmdesátých, dává s bohem druhu pohřbenému v mládí na Kavkaze, ale právě v zá162

věru znovu jest zdůrazněn základní kontrast básně, volná krása exotického Východu a stísněná mdloba českého domova:

»A líp se ti v tom hrobě bezejmenném.

příteli, dřtmá v hrdin objetí,

než pod laciným veršem, pod kamenem, Jejž snesli by tí z chlubných obětí,

jejž vztýcili by u slavnostním hluku

a v kUn zas chabou položili ruku.«

Svatopluk Čech poklonil se básníkům, kteří, sežehnuti na prahu mužství bleskem smrti, padli na Kavkaze, jako padají za bouře rozkvetlé stromy pralesa v Mingrelii, Martinskému, Lermontovu, Havlasovi. Zdá se, že chvílemi jim i záviděl. Jeho osud byl jiný. Kavkaz zůstal pouhou episodou jeho lidského vývoje i básnického díla, ale. episO<iou, již ozlacovalo i ve vzpomínkách kouzlo mladosti.

11*

K A P I TO LA

SEDMA.

POVÍDKY, ARABESKY A HUMORESKY .

.Již vězte však, že rek ten zpěvu mého rád pfedivo své feči rozvláčl

a kolem civky rozumu je svého rád navinuje, volně zatáči,

že leccos v šedivé si mate hlavě, nul, prostm, páni, suďte shovivavě!·

• Ve st/nu llpy· 1879.

Kdežto veršované práce Čechovy, výpravné, lyrické a refleksivní, se rozvětvují již dávno před prvním veřejným vystoupením básníko.vým velmi do široka, jest nám zachována pouze praskrovná hrstka jeho pokusů prosaických, psaných před r. 1868, a to vesměs zlomkovitě. V pozůstalosti došly nás. některé náčrtky z gymnasijnich dob, nesoucí na každé stránce pečef studentskéllO původu. Bezvýznamný úryvek z r. 1862 vypráví cestovní zkušenosti šestnáctiletého hocha, který se s bratrem vypravil přes Vysoké do Krkonoš a byl na Sněžce zklamán mlhou, zastírající rozhled; cituplné pozorování kraje a lidu hlavně s národnostního hlediska jest úplně bez rázovitosti. První povíakový pokus z r. 1863 »Stužka na památku« blouzní o lásce, přátelství a smrti čistě po studentsku a ličí s průměrným lyrismem náladu večernfho veslování. Rozhodný pokrok a statečný náběh k obJektivnímu vypravování učinil Svatopluk Čech r. 1865 dějepravným zlomkem »liraběnka Królická«, který již námětem značí úsilí o slovesnou původnost. V době, kdy mezi českou mládeží bujelo obecné nadšení pro polské povstání, sáhl devatenáctiletý vyprávěč po látce polské, zprostředkované patrně lapovým překladem Orabowského povídky »Koliszczyzna i stepy« r. 1851, jež podnítila i V. Purcha, nepostavH se však jednoznačně na stranu polské šlechty, nýbrž naopak opěvoval se živou sympatií vzpouru ruského selského lidu proti pol5kým utlačovatelům. Jet pozadím tajemného děje rodinného ona »koUszczyzna«, kterou miláček a vzor Máchův Severin Oosczynski v bar-

165

vách tak děsivých a s náladou tak naléhavou proslavil v arcidílu romantiky polské »lámku Kaňovském«; u Sv. Čecha k malbě vzbouření přistupuje humor, k epice dějové energická, ač povšechná kresba postav hlavně zámeckých. Pohříchu nedospěla přes exposici ani tato práce. od jejíž zcela knižní historičnosti se mladý spisovatel trvale obrátil k látkám ze skutečného života v bezprostředním svém okolí.

Všecky povídkové a feuilletonistické práce, jimiž se v pětiletí 1868--1873, hlavně v časopiseckých podnicích bratří Skrejšovských Svatopluk Čech uvedl jako prosaik do písemnictví, maií žívý vztah k realitě, kterou znal, prožíval a provázel poznámkami ironickými, a to i tenkráte, když v zámyslech satirického jinotaje se uchylují za meze životního poznání Čechova. Drobné práce, kterými r. 1869-1870 vyplňoval feuiIIeton »Pokroku« a r. 1870-1871 přílohy Kořánova »Světozora« a z nichž do »Povídek, arabesek a humoresek« převzal jen několik kusů, odsoudiv ostatek buď do »První knihy povídek a črk v souborném vydání svých děl nebo k úplnému zapadnutí, tvoří takřka průpravu vlastní novelistiky Čechovy. Jak malou kladl na ně váhu, dosvědčuje otevřené doznání v pozdější vzpomínce na krušná a přece radostná léta literárních začátků: )} Všecka moje ctižádost ~,řipínalase tehdáž k veršům a na prpsu shlížel jsem téměř s opovržením. Ale tíseň hmotných poměrů přiměla mile, že jsem si usmyslil snížiti se, jako k vedlejšímu výdělkářskému zan:ěstnání, k bídné řeči nevázané.«

Postavení mladého feuiIIetonísty v »Pokroku« nebylo zá.vidění hodno. Nau5ený horlitel pro svobodomyslnost a demokratism ocitl se v redakčním svazku staročeského deníku, obracejícího se umírněně ke konservativnímu čtenářstvu a odsuzujícího liberalismus a lidovládu. Proti domácím odpůrcům strany Sv. Čech nemohl a nechtěl vystupovati; bičuje protičeské snahy vládní. musil i pod čarou zachovávati klidnou míru; nabízelo se mu tedy, aby pro svou satiru volil poměry zah~aniční i aby tam, kde se mínil dotknouti něčeho časově ožehavého, volil buď jinotaHtelnou formu báchorky neb halil své vypravování do exotického roucha, nejčastěji východního; tím se zároveň vyzbrojoval vydatně proti censuře. Podle své mírumilovné a neútočné povahy nerad bral na mušku určité protivníky; jako básník neodolal, aby v dočasném novinářském jhu neposkočil podle rozmaru své hravé obraznosti: vedle kárné a výstražné tendence vkládal do svých satir 166

a parodIÍ vždycky veselý žert. Takto tepal vládnoucí policejuI soustavu, zatýkání nevinn~'ch osob, na nichž uvázl stín podezření, slídičství tajni'ch zřízenců aJ dotěrnost detektivů, na konec i úřadům obtížn)'ch. Takto posmíval se kulturní úzkoprsosti a lakocení v ministerstvu vyučování, rozpínavým snahám německé diplomacie, zpátečnictví, které stalo se zásadou. Takto podal hořce pravdivý komentář sl0vansk.ého pozorovatele k válečným událostem r. 1870 a rozmarné poznámky k národním i společenským nemravtnv pražským, při čemž po prvé užívá své oblíbené formy revue zarámcované do nevinné mystifikace. Vybíral si společenské typy, jak je znal ze svého okolí a stíhal je spíše vtipně než bezohledně: ctižádostivého debutanta a ošuměloll, sešlou existenci, bezkarakterního prospěcháře, jenž má vše na prodeí. Nejlepší kus svého mladistvého feuilletonu, stojícího na pomezí povídkového umění, Sv. Čech podal se zvířecí alegorii »Žoli«, rozmarně bolestném to románku psíka, jenž odešel do Cařihradu hledat luzného obrazu svobody, vyčteného z německých ideologických knih, aby se tam ve styku s drsnou pravdou života vyléčil z blcuznivých přeludů a pakorně vrátil do starého, příjemného poddanstvÍ. Zde všedni skutečnost, vystižená s gemovau určitostí, stýká se s východní báchorkou: šedivá domácnost pražská staví se v neodolatelný protiklad k romantickému Cařihradu, jejž zobrazoval Čech současně také v ·řízné satiře na policii »Kúmen«; perspektiva psovská dodává působivosti kritice bludú lidských; jasný a laskavý humor staví se do služeb duchaplné persifláže, obracející se nikoliv proti individuím, nýbrž typům; radost z vlastní invence doplněna jest zálibou v arabeskách. Tyto rysy, zastoupené větší ueb menší měrou i v ostatních besÍdkových črtách Čechových, ukazují již k básnickému druhu, který po- \ zději vykvetl .i takových sklonů pisatelových, k fantastické veršované bál-horce satirické. Takto, za vlivu zvláštního svého postavení novinářského, ale věrně poslušen osobní a básnické své povahy, Svatopluk Cech vytvářel zcela jiný druh feuilletoml, než byla Nerudova causerie, pracovaná mosaikou s pražskou kronikářskou příchutí a leckdy s kulturně mravoličnou výzbrojí; od Čechov~Th íeuilletonú jest leh k}', nenápadný krok k povídkám a humoreskám.

Před založením »Lumíra« Janem Nerudou r. 1873 napsal Svatopluk Čech povídek a humoresek asi. deset, rozměru většinou nevelikéhc, pouze jednu »Pan Bolehlav asvět« mohl později označiti jako 167

»vět&í prósu«. Ačkoliv autor sám jmenoval výpravné své kusy rád novelami, přece nenacházíme mezi těmito prvotinami Jeho prósy posud čísel, jimž by onen název příslušel v původním sllllYslu slova: pevně a účelně seťkaná osnova dějová zastírána Jest buď figurkářským neb i psychologickým zájmem o postavy, často jen podružné; úryvky z deníku, vložky veršované, sem tam i vepředená romantická báchorka porúšují výpravnou objektivnost; úvah o lidech a společnosti, neústrojných výlevů o krásách přírody, satirických šlehů na lidskou malichernost nechybí v žádné té práci, nejstarší pak, »Samson«, »Zimní idyla«, »Cikánka«, jsou živly subjektivními úplně prostoupeny. Pro své náměty Svatopluk Čech se obrací do životního prostředí, v kterém ztrávil svou chlapeckou a studentskou mladost. Nejoblíbenější jeho postavou jest mladý snílek ilusionista s tahy z vlastní podobizny: v podkrovní studovně, v zapadlé pražské kavárně neb hospůdce, ua venkovském výletě, při kuželkách, nad kartami mezi šosáky, setkáváme se s nadšenými studenty, mladými vychovateli, neuznan;'mi básníky, vzdělanými podučiteli. K nim se druží zcela vYhraněný typ polosměšných kavalírů z venkovských újezdů a dvorců, darmošlapů to panictví značně zvětralého, kteří si hrají na světáky a sami se pokládají za nebezpečné dony Juany, ale konečně jsou při něÍ"dkém dobrodružství pochybného rázu nejen zpraženi, nýbrž úplně demaskováni; družina služebnictva, podaného značně groteskně, je provázívá. Skutečnost, kterou mu nabízel domovský venkov~ zpracoval tu (Jmenovitě v »Liškovickém pánu« a v »Motýlu«) Svatopluk Čech způsobem Rubšovým, jenž z anekdotických jednotlivostí skládá. gemový obrázek, zesiluje směšné rysy zevnějšku i řeči, nedbá valně o prokreslení ostatních postav a bavi lehounkou pohodou rozestřenou nad uzavřeným celkem.

Hloub do lidské duše než první český humorista sestupuje však Cech tehdy, když pod všedním povrchem každodenních, zdánlivě nezajímav~'ch postav odhaluje přece kus psychologické rázovitosti. To zajimalo jej na panu Toužimském v »Zimní idyle«, na Machulovi a profesoru Střízlivém v »Maroušku«, to pobídlo jej, aby tak do široka rozpředl osudy titulního reka nejrozsáhlejší povídky z této skupiny »Pan Bolehlav a svět«. Zde pokusil se Svatopluk Čech o něco pe; dobného, jako deset let dříve Jan Neruda v nejobšírnější povídce své mladosti, v »Týdnu v tichém domě«. Také u Sv. Čecha oživuje v líčenf 168

podrobném a důvěrném uzavřený kus staré Prahy, jenž byl dějištěm Jeho studentských let, postavičky i lokality prokresleny jSOli věrně až do titěrnosti, a kolem společenských protikladů sestrojen jest nevelik{T děj, upravený se skrovnou vynalézavostí. Mezi starobylým a se&"fým palácem malostransk}-m, zbaveným veškerého šlechtického lesku, a skrytou hospůdkou na Starém městě, kmitají se směšné a ubohé figurky pražských maloměšťáků: bohatý tlustý soukromník s nerozlučným psem, slídivý a ziskuchtivý domovník, záletná majorka se starým, neschopným mužem a s vyžilým milovníkem v uniformč nadporučíka, hospodský bez hostí a jeho nesmělá dceruška. Krom~ dobrodušného a mrzutého podivína pana Bolehlava zajímá v tomto běžném zástupu spisovatele hlavně představitel mladistvého blouznění v lásce i v poesii, básník Jan Burian: jak jest vzdálen tento květnatý a matný- ilusionista s vlčí mhou lla očích od Nerudova hutně reálního a novodobě uvědomělého literáta Václava Bavora z »Týdnu v tichém domě«! Burianovi i Bolehlavu uložil Sv. Čech, aby ukázali dvojí tvář jeho vlastní erotiky; Burian sentimentální toužení po mladistvé dívce, obestřené sladkou mlhou llaivní nevědomosti, Bolehlav smyshlOu žádost po zralé ženě, krásy plně rozvité, ale skutečllost vyvede oba z milostného bludu, takže rozčarováni opouštějí Prahu a ubírají se na venek. Zde provázÍ přebarvená komika situační a groteska vkusu dosti pochybného základní motiv Čechovy mladistvé prósy, vystřízlivění z mladické iluse sentimentální lásky. Stále zaměstnává povídkáře-začátečníka problém dona QuUota a jeho Dulcineie: buď Čechovým horujícím rytířům smutné postavy ukáží ženy &:1.my, že se v ničem nepodobají apriorním přeludům, jsouce všedni, zištné, někdy i podvodné a záletné, nebo vyléčení romantikové nahlédnou v sebepoznání nadcházejíCÍ zralosti, že posud konali mladickou nerozvážlivost, od níž nutno se odkloniti k mužným a zdravým skutečnostem života. Takový ostře ironický hrot, jenž nezasahuje výlučně iluse v lásce, nýbrž i v ostatnÍCh vztazích mladosti, vložen jest do drobnějších grotesek jako »Trepka«, »Novela z ničeho nic«, i do rozměrnějších. povídek »Maroušek«, »Motýl«, »Cikánka«, »Liškovický pán«; pronikal současně v Čechových feuilletonech, na př. ve skvělém »Žoli«. Umělecky měnil situační komiku, leckdy až hrubozrnnou, v opravdov}- humor; lidsky značil stupeň vyzrávání básníkova; pate-

169

tický idealista velkých skladeb veršovaných »Snů«, »Adamitů( a »Anděla« docházel v něm protiváhy.

S Janem Nerudou, k němuž se dotud družil jako žák více méně samostatný, Svatopluk Čech se octl v bezprostřední blízkosti r. 1873, když vstoupil jako spolupracovník do jeho »Lumíra«; po půl roce přejal sám z rukou omrzelého mistra týdeník mladé generace jako reciaktor vůdčí. V »Lumíru« nastala mu ihned činnost ne méně vyčerpávající než nedlouho před tím ve »Světozoru« Skrejšovského: při nedostatku drobných příspěvků povídkových musil vyplňovati husté sloupce listu vážnými i rozmarnými črtami i delšími povídkami; jen do druhého půlročníku »Lumíra« uložil jich jedenáct. Velmi hojný a pestrý v}těžek své prosaické působnosti v »Lumíru«, která od léta 1873 l'otrvala do sklonku r. 1876 a jež vedle novelistiky obsahovala i cestopisný feuilIeton, Svatopluk Čech shrnul r. 1878-1880 do tří svazků Ottovy »Salonní bibliotéky« s názvem »Povídky, arabesky a humoresky«. Čtvrtý svazek sbírky vyšel teprve r. 1883 a vyčerpal Čechovy beletristické příspěvky z »Národních listů«, z »Květů« a z »Osvěty« Vlčkovy; co se nevešlo do onoho závěrečného dílu, vyplnilo jednak mab'r, skromničký svazeček »Několik drobných povídek«, vydaný r. 1884 Valečkou, jednak asi polovinu pozdějšího, Topičova souboru prásy Čechovy z r. 1887, »liumoresky, satiry a drobné črty«. Doplněny těmito dvěma paběrkujícímí sbírkami, skládají čtyřdílné »Povidky, arabesky a humoresky« jednotný a zaokrouhlený celek, jenž obsahuje veškeré Čechovo umění povídkářské z nejkrásnějších let rozkvětu a uzrávánÍ. Když pořádal básník své sebrané spísy, sestavil svou prósu podle sledu časového a shrnul tyto práce jednak do druhého a třetího svazku povídek a črt, jednak do prvního a druhého dílu »větší prásy«; přísná autokritika zavrhla však nejeden kus a Ul čila jej zapomenutí, odkud byl vyproštěn vydavateli posmrtné řady děl sebraných.'

Spíše z důvodů redakčních než z vnitřní potřeby ukrýval se Svatopiuk Čech v »Lumíru« a též později v »Květech« za pseudonymy více méně průhledné: Jan Vraný, Oiovanni Vranini, J. Kazda, A. Rybář, Boleslav Smutný, J. Bříza, Václav Malina, Jan Volavec; jinak v':lak naprosto nedbal toho, aby potlačil nějak svou osobnost. Ať nazývány jsou rozsáhlejší práce Čechovy važných námětů zcela namátkou povídkami či novelami, ať slovou rozmarné kusy arabeskami či 170

bvmoreskami, vždy proniká v nich již po slohové stránce prvek ~ubjektivní. Děj se namnoze ztrácí pod dekoračními úponkami volné causerie tu posměšného, onde zádumčivého rázu, takže se ocitáme co chvili na pomezí feuilletonu; odbočka satirická, líčení krajinářské, duma sebezpytná, žertovný rozhovor se čtenářem. odvádějí vypravovatc!e znovu od vlastního povídkového jádra, ale poskytují mu příležitost, aby se oddal sám sobě a pověděl o vlastních názorech, naladách a nápadech málem více než kolik se čtenář dozvídá z karakteristiky nove1istických postav. Pro tento ZPllsob podání ryze subjekth-": ního hodí se výborně vypravování v první osobě, při ccmž Sv. Čech lJěkdy maskuje osobnostní ráz podtitulem »povídka přítelova« neh ),ze zápisků přítelových«; tak jsou v první osobě podány burlesky »Souboj«, »Dobrý skutek«, »Přcdčitatel« a »Napoleon«, melancholicky· nadeehnuté povídky »Ledová kněžna« i »fiorella« a tři novely s pwpracovaným pozadím cestopisným »Kallobiotika na cestácl1«, »výlet do Chorvatska« a ),Sláva«.

Subjektivní toto zbarvení novel, humoresek či črt ČechovýeL opravňuje, aby i životopisec s důvěrou sáhl k nim jako k dokumenWw a vyvážil z nich hojnost teple intimních a názofllých poznatkll o Čechově mladosti i o prostředí, v němž básník tehdy dorústal obecné proslulosti literární; není nesnadno odhadnouti za hlavními postavami drohnydl těch povídek vlastní osobnost spisovatelovu.

Nejčastěji čerpá rozmarný vypravěč z nevítaných zkušeností advokátního koncipienta, který v období lumírovském zápasil o čas i O síly s básníkem a redaktorem. V »Souboji« vidíme jej unavell;1 přípravami k právnickým rigorosům; v »Ledov~'ch květecl1« proiíváme s nim nudu obchodního soudu; v "jabloni;<, v »Ubohém včřiteli«, v »Napoleonu« a v »Signoriuě Gioventu« vdechujeme v advokátních .kancelářích prach zvířený starými, suchopárnými akty; vedle svrchovaných šéfů, opojených vlastní právnickou důstojností, výbojných neb rozmrzelých koncipientů a shrbenÝTh písařů, nadobro oloupených o dary života, potkáváme tu, namnoze v groteskním zkroiení, po]osměšné, poloubohé postavičky venkovsk)'ch mandantů stižených vá~ní sudičskou až k monomanii. Nuzně motivov.aný »Napoleon« s konvenční zápletkou milostnou prozrazuje mimochodem leccos ze záhad básníkovy tvořivosti, která v kancelářském zaměstnání nenáviděla svého nepřítele. Zhuštěně a řízně vypravovaná novela »Jabloň«, po-

17l

dobnějako »Sílenec« neb »Ubohý věřitel«, ukazuje se suchou věcností a s vtipn}m humorem, jak právní proces, protahovaný do nekonečna nevylťcitelným sudičstvím, přerůstá svůj předmět i své nositele a stává se osudem polopitvorným, poloděsivým; až molierovský spár prokmitává několika stránkami, jimiž Čech dovedl duchaplně zpersiflovati právní procesuaIism, povoláni advokátské, nade vše vŠak neuha:~itelnou žízeň lidskou po spravedlnosti, zvrhuHci se v čirou pošetilost. Z prachu a dusna advokátní kanceláře roznista se v tragickou báchorlm· s ostny satiry a květy fantasie jemná improvisace masopustní »Signorina Gioventu«; do truchlosměšného příběhu ubohého písaříka, lrterý jde 1Ia masopustní. mumraj jako reklamní manekýn žida Tai~ telt'sa a tam se v deliriu setká s vlastní prchající mladostí, poručníkovanou rozumem, vpředl Sv. Čech vedle obvyklé zduchovělé ero~ tiky toužný stesk za nenávratným mládím - v dokonalé psychologii í~asnoubil tu trapnou skutečnost s barvitým snem, vidinů touhy s přeludem hořečky, hloubku alegorie s půvabem báchorky, vše v rámci názorně a přesvědčivě reálném.

AutobIograficky isou prokresleny také ony práce povídkové, kde tčží z bolnoslaákých zkušeností mladého »kandidáta nesmrtelnosti«; hohémský rozmar, necli ut k společnosti spokojených šosáků, vtipná ~lebeironie, ale i přímá literární satira proniká nejen vervní črty '»Spisovatel, kterého nikdo nečte«, »Člověk, jenž vydal básně« a »Poslední vánoční povídka«, nýbrž i některé episody větších prós »Výlet do Choľvatska« a »)Poslední jaro«.

Ale Praha, kde se o Čechovu osobnost dělila advokátní kancelář s redakční místností a se stolkem v kavárně, příliš tísnila snílka-ilusionistu; vzpomínky dětské, touha po splynUtí s přírodou, vrozený idylism jej vábily na venkov. V novelistické motivaci vyjadřoval tento títěk z města buď přijetím vychovatelského místa v šlechtiCké rodině, neb návštěvou u rodičů přítelových neb přímo výletem do rájů jinošství; novely »:Endymioll«, »Filemon a Baucis« a »Výlet do mladosti« zastupují toto troji řešenÍ. Syn vrchnostenského úředníka znal poněkud venkovské kavalíry a uvedl je do několika povídek; nehledíme-li k rozsáhlejším skladbám »Oblaka«, »Mezi knihami a Iidmi« a »Iiovor listí«, vystupují v »Souboji«, »Ledové kněžně«, ».Endymionu« a "Foltýnově bubnu«. Jejich typy jsou však většinou konvenční, a jsou v celku obmezeny na tuto běžnou čtveřici: šlechtice znalého světa ]72

a lidí, jenž se s ironickóu povýšeností odlišuje od svého okolí a ohdarovává je z vlastního duševního přebytku, urozeného rozkošníka, kterému neujde žádný laciný požitek postranní lásky, vznešenou dámu, nudící se nekonečně a trýznící sebe i lidi třídními předsudky, a líbeznou, vzdušnou komtesku, ke které se toužně zvedají pohledy občanských obdivovatelů; pouze feuiIletonistická črta»Comtessa Božena« dotýká se šlechtických kruhů ostrým perem vlastenecké satiry.

Daleko hutněji a výrazněji, než urozené vrstvy, které znal jen povzdálí, Svatopluk Čech dovedl zpodobiti starosvětský stav venkovského statkářstva a tradiční skupinu úřednictva patrimoniálního -- zde byl domov jeho mladosti. I přibyla k »Liškovickému pánu« takřka rusky realistická malba blahobytného a zanedbaného újezdu středočeského »Strýc« a poněkud hrubozrnná humoreska »liůl Kašpara S\'ěteckého«; i vznikly souběžně s veršovanou burleskou pana poiezdného »Ve stínu lípy« dva půvabné obrázky ze života úředníků vrchnostenských,prosycené staromódní teplou vůní šalvěje a levandule, rozmarné rokokové zátiší »Losos mého pradědečka« i jemně propracovaná elegická novela na selankovém pozadí »filemon a Bauds«, kde hluboká životní ironie kontrastuje tak mocně s klidem a pohodou patriarchálních poměrů. Sestupme v pořadí venkovského světa poněkud, a setkáme se v novelistické próse Čechově s řadou vesnických figurek, podaných takřka vždy s úmysly groteskními: mihají se na okraji zámecké povídky o »foltýnově bubnu«, kmitají se v adv-okátské historce »Jabloň«, jsou předmětem rozmarné satiry na tartufství pobožnůstkářů »Vesnický svatý« i pomůckou kontrastu proti lehkoduchému rozmaru bohémskému v »MaIířském nápadu«. Také maleměštáky si Svatopluk Čech rád Mře na mušku, nechť tráví své titěrné a prázdné bytí v kterési žabí kaluži okresního města daleko za svetem, nechť tvoří si svůj uzamčený kruh uprostřed Prahy. Nejraději sleduje je, jak přihřívají si nuzné plamínky nicotných svých zájmů u některého hospodského ohniště, kde ve vlastních očích rostou jejich stíny do obrovita: společnost denních hostí z »Ducha 'markýzova«, příbuzní jim duchovidei v čtenářské besedě ze »Stehlíkova ducha«, burleskní staromládenecký trojlístek zásadních celibátníků v ), Odkazu« - tito všichni vyvolenci protišosácké satiry Čechovy obkiopeni isou náladovým ovzduším maloměšťáctví; v »SíIencí« a v )'Thusneldě« jest ostří satirické zvláště vybroušeno.

173

Ale těmito náměty není látková oblast »Povídek, arabesek a humoresek« ještě vyčerpana; občas Svatopluk Čech zabočuje i mimo lJranic.e svý-ch bezpečných poznatků a zkušeností a přece neupadá při lehkém nadhození svých črt v nesnáze a v nejistoty. V »Nikotině«, která vedle ),Souboje« jest rozmarným přiznáním novelistovým ke kuřácké vášni, ocítá se čtenář v ovzduší klášterním; v »Signorině Oioventil«, v »Motýlu« a částečně také v »Psyché,< okouší víl"tvé slasti mumraje masopustního: v »Duchu markýzově« tají se mu dech strašidelnými náladami starého francouzského zámku a na obrat jest odkouzlen satirickou pointou; ve »Piorelle«, vyprávěné s pohodou dOrl"onalého novelisty, jenž nezapomíná na působivý, výsměšný závěr, prožívá mezi artisty v cirku krkolomný protiklad strakatého klamu uměleckých výstředníki't a jejich ubohosti lidské.

Takto dovedl Svatopluk Čech ze svého samotářského kouta v životě vypozorovati určitě a jasně uzavřené prostředí společenské a v něm soustřediti pohled na nějakou rázovitou postavičku, z niž mu neušel aní kdiný groteskní pohyb, nezvyklý obrat řeči, zvláštní způsob vystupování. Velmi často postřehl, jak v nepatrné té figurce se obráží povaha celé její společenské třídy; přála-li však šťastná inspirace jeho drobnému, půvabnému umění genrovemu, pokoušel se úspěšně o cosi vyššího: za individuální komikou postihoval pak zrakem opravdu básnickým samu tragiku lidské všednosti. A tak vlastni hodnota Čechovy povídkové prósy nespočívá ani v jejím úměni výpravném ani v jejích zámyslech psychologických, nýbrž v jejím h u mor u.

Vyšší slohová jednota, spájející tyto látkově i náladově tak různorodé povldky, arabesky a humoresky Čechovy, spočívá ve zvláštním, čistě romantickém dualismu, který tvořil základní prazkušenost básníkova pokolení, v stále obnovovaném rozporu mezi snem a skutečnoo;tí, básnickým blouzněním a střízlivým pohledem do života, báchorkou a všedností. Mladí snílkové z rodu bláznivého a čestného rytíře španělského při vstupu do světa spřádají si o něm luzný obraz záv!"atné krásy: čarovné bytosti ženské sklánějí se v něm s ochotnou inspirací a s oddanou láskou ke svým vyvolencům; jest tam dosti místa pro hrdinské činy humanity i svobodomyslnosti; umělecké schopnosti dostává se tam uznání i vavřínů. Ve vytrvalé milostné touze, která se neodváží zřetelného vyznání, blouzní mladí ilusionisté o urozených i měšfanských obyvatelkách oné vysněné říše; tot vlastní )74

obsah »Souboje« i »Předčitatcle«, »Ledové kněžny« i »Fiorelly«, ) Endymiona« i »Tovelille«; do celibátníkovy dumy v »Nikotině« kyne slGlstná ta říše stejně báchorkově jako do plesového deliria· vyhladovělého a souchotinářského písaříka v »Signoríně Oioventu«. Ale jak hONl; vystřízlivění přináší život z těchto přeludů! »Signorina Oioventu« byla pouhá zimničná VIdina organismu určeného zkáZe; rozmary sliéné Nikotiny, oprávněná žárlivost na ni loudí posléze na rty fratera Laktance zádumčivě ironický povzdech »zlatý celibát!«; zbožiíovaná. slič'nábaronesa v »Endymionu« projeví větší zájem pro kousky dresovaneho ohaře než pro milostné touhy okouzleného vychovatele; nedostupná princezna z dr ku Fiore:Ila prodává polibek, obestřený tajemstvim romantického slibu, prvnímu donu Juanu za nabídnutý šperk; panu Václavu Světeckému, vytrvalému ve sběratelství i ve zbožňoviÍní, dostává se odměnou za pohnutlivou stálost místo toužené ruky starobylé hole; kandidát nesmrtelnosti, básník Světlý, člověk to, »jellž vydal básně«, dozvídá-se z úst opěvované krásky, že místo jeho knihy zabývala se před usnutím německými veršíky () angorské kočce.

Život podobá se mumraji po půlnoci, kdy rázem padají masky· i nejilusivnější; nikoliv náhodou vylíčil Svatopluk Čech třikráte ironický paradox masopustního reje. Pak ukáže se »vesnický svatý« pokrytcem a požitkářem; družina staromládeneckých přátel (v »Odkaze«) 1lloučkem ješitníků, ziskuchtivců a zástěrkářů; trojice právních fanatiků (dabloň«, »Šílenec«, »Ubohý včníeh) trojlístkem bláznů; chudák, dojímající za štedrovečemí nálady vrchovatou měrou svého utrpení (>:Dobrý skutek«) podvodníkem a zlodějem; hrdina jiné parodie na citlivé povídky vánoční (»Poslední vánoční povídka«) staromládene(;kým pošetilcem, jenž opojen punčcm štědré večeře roztouženě objímá v panické své ložnici voskovou pannu skleněných očí a koudeJných vlasů.

A v5ak toto poznání o marnosti všech mladických ilusí, které se rozptýlí jako pára při prvním styku se střízlivou skutečností, neučinilo Svatopluka Cecha rozmrzelým skeptikem a přemoudřelým ironikem, jenž drsně pohrdá světem sladkých přeludů a s hořkou resignací se oodává všední pravdě umoudřelého poznání. Na to jest příliš humoristou, příliš básníkem. Humorista Cech má srdečně rád průměrné lidi i s' jejich nedokonalostmi a bludy, či správněji řečeno také pro ně;

175

vít dobře, že zralé životní moudrosti se dobeřeme teprve, prošli-Ii jsme :l1nohou pošetilostí a hledali-li jsme právě v ní marně své uspokojení a štěstí; učí sebe i jiné shovívavosti tím, že budí pochopení a odpuštění pro podružné úlohy a truchlosměšné episody v lidské komťdii. Nestaví se nikdy mimo všední dav, jímž vyplnil své humoresky a črty, natož proti němu; naopak získává si právo k ironii a k persifliži jiných tím, že nejčastěji ironisuje a persifluje sama sebe, jako právníka i poetu, jako ilusionistu v lásce i v lidumilství, jako romantika ze staré školy i beznadějného panice. A vlídný tento humorista, shovívavý i v satiře, jest pravým básníkem také v próse. Mnohdy na úkor novelistické soustředěnosti, jíž jindy, hlavně v krátkých, ostře pointovaných povídkách (na př. »Jabloň«, »fiorella«, »Duch markýzův«, »filemon a Baucis«, )'Deštník«) dosahuje, jsa v tom soupeřem samého Nerudy, maluje zálibn}'lll štětcem akvarelistovým nad světem reality oblaka barevných přeludů a duhových ilusí, popisuje do široka a sugestivně výjevy a dějiště, jež dávají zapomínati na střízlivost rozumového a empirického poznání; doplňuje skutečnost báchorkou a hmotný prožitek hrou fantasie. Jest z romantiků, kteří by nechtěli, kteří by nedovedli jinak žíti, ačkoliv znovu a znovů je přesvědčuje zkušenost, že iluse jsou párou a dýmem.

Proto v četných novelách, psaných po třicítce sotva dovršené, želí Svatopluk Čech s lyrismem tak nepokrytým odchodu mladosti, v níž jediné mělo srdce odvahu a schopnost oddávati se plně romantickému ilusionismu. Stesk ten, jemuž nejvýraznějši formu dála báchorka o signorině Gioventu (»Mne milovat? Ach, již pozdě, písaři můj! Již nehodíš se za švarného milána. Již nejsi hezký: údy tvé pozbyly pružnosti, duše svěžesti, hlas jarého zvuku, oči tvé jsou kalné a vlasy řídnou. Již nejsi k milování, písaři můj! A hleď!, já, mladost tvá, nejsem již také krásnou skutečností; jsem pustý sen, myšlenka člQvěka, jenž vzpomněl si v noci masopustní na ztracenou mladost svou i zavěsil mi tuto slzu do čela a kolem údů cetky své zvetšelé obraznosti, jsem pouhá maškara. Signorina Gioventu, pane, SignorinaGioventu. Addio!«) promítnut jest častěji povídkovým motivem, jak touha zestárlého muže pc kvetoucí dívce žalně ztroskotává: »Strýc« a »řIůl Kašpara SvLteckého« vyprávějí o tom s humorem; jemnoduchá miniatura »Na břehu mořském«, prosycená také nadšením pro politickou svobodu, pokouší se o smírné řešení rozporu; »Výlet do mladosti« rozpřádá 176

tento, i pozáěii velmi oblfbenýmotiv Čechův do široka, obkloPuie jej vděkuplně úponkami mladých vzpomínek, přidává mu významně pozadí drahého Středohoří, ale podle běžného způsobu čechovských arabesek připojuje tež Šlehy satirické a drobnokresbu gemovou, aby v závěru zazněl v mocném akordu zpěvný tón lyrické touhy po ztraceném mládí.

Značnějším rozměrem, rozmanitostí složek slohových, zdůrazněním prvku subjektivního tvoří tento příznačný )Výlet do mladosti« takměř přechod k oněm výpravným kusům, iež Svatopluk Čech vyřadil' dodatečně sám ze souboru »povídek a črt« a shrnul jako »větší prósu«.

Jest to úhrnem deset prací, rozložených na dobu celého desetiletí: de r. 1871 čili posud do období průpravného spadá rozebraná již povídka »Pan Bolehlav a svět«, uveřejnčná ještě ve »Světozoru«, r. 1873 vznikla »Oblaka«, o rok později novela ».Mezi knihami a lidmi«, r. 1875 přinesl cestopisnou humoresku z černomořské pouti »Kal1obiotika na cestách«, To 1876 mistrovské číslo této skupiny >~Jestřáb contra t1rdlička«, ,r. 1877 vykazuje novelu »Poslední jaro«, za níž v roce příštím následovaly dvě rozmarné práce, »V~Tlet do Chorvatska« a »První starosti«, jimiž se končí dlouhá řada novelistických příspěvků Cechových v »Lumíru«. Po tříleté přestávce objevily se r. 1881 ještě dva výpravné kusy, v »Květech« »liovor Iistí« a v »Osv'ětě« »povídka dle cestopisných zápisků přítelových« »Sláva«.

V rozměrnějších svých pracích prosaických Svatopluk Čech si vytkl úkol mnohem těžší než v drobných črtách a arabeskách: malbu společenského prostředí rozpřádal do široka a často stavěl proti sobě v zápletce dramatické dvě různé, znepřátelené vrstvy sociální; v dušezpytném proniknutí jednotlivých význačnčj~ích postav zacházel do podrobností a nevyhýbal se ani obtížnějším problémům, jaké přináší zpytování myslí a srdci moderních; rozmarnými a burleskními jednotlivostmi, odkázanými do episod a do kresby figur podružných, zesiloval tragickou ironii celkového pojetí. Toto vše ukládalo mu všestrannou péči o promyšlenou komposici, která leckdy přesahovala jeho schopnosti umělecké, a též do povídkových <S1tíadeb, počatých s úmysly ryze objektivními, vnikaly· prvky osobní, vábící vyprávěče, aby vydatně těžil z mladistvých vzpomínek i ze zkušeností cestovních. 12 177

Začátečnická povídka ze staropražského života o y,Panu Bolehlavu a svčtu«, vypravená nepoměrnou hojností živlu íigurkářského, zůstala vlastně zlomkem bez dějového vyřešení a jednotící pointy; zmrzela pisatele dlouho před závěrem. Daleko ucelenější jest vypravováni "Oblaka«, vydané o dva roky později, ba působí dojmem náčrtku k románu, zbudovanému na společenském kontrastu a směřujícímu dokonce ke kritice sociální. Ústředním motivem »Oblak« jest srážka aristokratického světa s občanským živlem, jemuž zřejmě náležejí básníkovy sympatie, a odkudž jsou vyváženy postavy blouznivců a b~SJlíků, připomínajících mnohými rysy mladistvou osobnost Čechovu.

Urozeného panstva, jež předvedeno jest zde stoupenci šlechtické v~Tlučnosti a vyznavači zastaralých rodových předsudků, barony PětipolskýmI, Sv. Čech neznal z vlastní zkušenosti i musil se v povahokresbě i v konversaci spokojiti knižní konvencí: jemně postřehnut jest rys, jak panskému dobrodiní stále přimíšen jest přízvuk pánovitého posu"dání plebeíci. V popředí barónské rodiny posunul vyprávěč mladého aristokrata Vladimíra, muže velkého světa, posměšného a blaseovaného požitkáře s pěštěným vkusem a dobyvačnou smyslností svou představu novodobého šlechtice zesílil tu básník postoU réků byronských. Když Pětipolští jmou se podporovati děti kantora Hrdiny a když poskytují uměleckého vzdělání krásné a nadané Julii Hrdinové, vyrve mladý baron ji svému příteli, čestnému Otakaru, zvábí ji z rodiny, pomocí klíčnice-kuplířky úplně ji ovládne, spíše pro rozkoš než pro lásku odváží ji do Švýcar, kde Julie svedena i s dítětem hyne. Ale zde do děje potud konvenčně rozvedeného podařilo se Cechovi vpraviti rys psychologicky~ zajímavý; jako u Byronových výbojců, stojících mimo dobro a zlo, působí opravdová láska Juliina na požitkářsk6ho světáka Vladimíra obrodně: vytrhne se z poměrů, v nichž dotud žil, odloží předsudek vznešené nečinnosti, vrhne se do prudkého, vše přehlušujicího podnikání, dobývá průmyslovými spekulacemi jmění, jež odkazuje při předčasné smrti sebevraždou úplně otci Juliinu, učiteli Hrdinovi, který však bohaté dědictví odmítá.

Občanskou vrstvu, vyssávanou a mravně porušovanou šlechtici, představuje rodina Hrdinova. Otec, ovdovělý venkovský kantor, obklopený zástupem dětí, živoří a blouzní mimo oblast praktické skuteč·losti,. v bohémském nepořádku, v stálé peněžní tísni a dluzícb. Z utrpenífJad tím, že milovaným a nadaným dětem nemůže dáti dů172

stoJného vychování, odkládá svou hrdost sebevědomého demokrata a slabošsky si vyprošuje od Pětipolských milost pro děti. Pyká toho zkázou J uIiinou velmi bolestně a snaží se posléze smýti svou vinu rozhodným odmítnutím dědictví po baronu Vladimírovi. Hrdinova občanská pýcha, jeho pohrdání pozemskými statky, jeho nepraktické blouzněni o svobodě a poesii vystupňováno jest ještě na jeho synu Václavu, jenž jediný z rodiny nepřijímá pomocí od Pětipolsk~'ch a ztistává vždy chudým snílkem po boku otcově. Umíraje v synově náručí.pronáší starý Hrdina slova, jež netoliko vysvětlují název povídky, ale obsahuji též její romantickou moudrost, vznášející se nad světem, roztrženým v rozportl mezi morálkou aristokratickou a občanskou: )"Jileď tam na oblaka v jitřních červáncích! Světlá a krásná vznášejí se blankytem, vábíce dumavé oko jako krásné, veliké myšlenky duši človčka. Ta oblaka a ty myšlenky chvíti a stkvíti se budou, až dávno v prachu zetlejí ti, kdož je nazývají parou. Však oblaka a myšlenky ty tydli nad světem, a kdo se do nich zamiluje, ztracen jest pro tento svět iako já - a ty!« Příliš naivní rozvrženi světla a tmy, konvenční pojetí poměru šlechty k občanstvu, schematičnost v kresbě čelnějších postav mluví o pravé práci začátečníkově; za to některé hutně propracované figury na př. panský lokaj Dominik, jenž s vtipným úmyslem gnteskním povídku otvírá a zavírá, nasvědčují, že vyprávěč, alespoň způsobem genrovým, usiluje o to, aby skutečnost zvládl.

»úblaka« jsou takřka průpravou rozsáhlejší povídky, osnovy až romťtnové a komposice značně složité, která nazvána »Mezi knihami a lidmi«, jako by chtěl Svatopluk Čech naznačiti, že se na rozvětvené osudy panské i občanské dívá očima zámeckého knihovníka Václava Volného. Ústřední děj povídky, jehož hlavním motivem jest opět střetnutí šlechty s občanstvem, otázka to, kterou politická diskuse sedmdesátých let nadala zvláštní časovostí, nezasahuje však tohoto čechovského blouznivce; odehráváť se dávno před časovým prahem rámcového vypravování, a knihovník Volný jej nachází v autobiografických zápiscích mrtvého již hraběte Juliána. Tento šlechtic jest zušlechtěný blíženec baróna Vladimíra z »Oblak«, ba jeho milenka a zároveň obět slo~e opět Julie jako nešťastná dceruška kantora Hrdiny. Svůdný a ne odolatelný mladý aristokrat nenachází ji však v selance českého venkova, ba ani v prostředí domácím, nýbrž v idyle rázu nejmodernějšího, jako milenku sociálního revolucionáře Karla Smělého. Oba a2* 179

mladistvé a krásné »nové lidi« spíná v okouzlující krajině švýcarské nik.cliv pouto manželství a zákona, nýbrž svazek svobodného dorozumění v sympatii a náklonnosti. Hrabě Julian vznití v Julii lásku a Karel Smělý v důsledku svých zásad zříká se milované ženy, jakmile poznal, že se mu srdcem odcizila; v dlouhé, akademicky urovnané řeči, kterou odstupuje Julii štastnějšímu soku, ježto v ní nevidí ani svůj majetek ani svou otrokyni, nýbrž družku svobodné vůle, snad po prvé v našem písemnictví řešeny turgeněvovské problémy »nového« manželství. Julian odváží si milenku do Paříže, aby, nasytč se jí, svedenou opustil, Karla volá tamže sociálně revoluční propaganda. Nad smrtelným ložem KarloV)Tlll setkává se h(abě s Julií a její holčičkou Irénou; matku doveze jen do Švýcar, aby tam navždy spočinula na místě svého někdejšího štěstí, dcerušku dává doma vychovati. Sám - a zde obdoba s barónem Vladimírem z »Oblak« opět jest patrna - se mění a obrozuje; ze světáka se stává samotář, z požitkáře uc>~nec, jenž umírá mrtvicí nad knihou ve své bibliotéce.

Jeho zápisky, které mají ráz přísné sebeobžaloby, dostávají se po létech knihovníku na zámku jeho dědiců Václavu Volnému. I on jest milovníkem oblaků a přeludú jako Václav Hrdina, i na něm snadno rozeznáváme vlastní rysy čechovské, leč přece jest utvořen z látky hutnější a reálnější; básník rozložil svou povahu do dvou figur se dopliíujících, do muže činu Karla Smělého a muže kontemplace Václava Volného. Na starém zámku nenachází Volný toliko životopisnou zpověď hraběte Juliana, nýbrž také jeho a Juliinu nemanželskou dcerku Irúnu v portýrově schovance, dívce nevšedního nadání hereckého. Zan1iluje se do ní ještě dříve, než zví o jejím původu, najde odkaz hraběte, který- zaručuje dceři značné dědictví, ale Irena jest nová žena. která svůj osud nachází ve vlastní hrudi a ne v zevnějších podmínkách životních - odmítá i lásku knihovníkovu i otcovo dědictví a odcház~. v hrdé samostatnosti do světa za svý-m uměleckým posláním. Pokrok, jejž Svatopluk Čech učinil při řešení problematického poměru šlechty a občanstva vůči »Oblakům«, jest patrný: proti aristokratické. odumírající společnosti nestaví již občany vykořistované a trpné, nýbrž sebevědomé a statečné připravovatele spravedlivějších zítřků; ač ota zástupcově nového typu, Karel Smělý a Iréna, zůstali v obrysech por:ekud matných a příliš všeobecných, pi;cce cítíme, jak se v nitnl Čechově rodí koncepcé »Evropy«.

180

Na zámku kdysi JuJianově pozoruje Václav Volný zblízka zástup panského služebnictva a úřednictva, arabesek to na obraze šlechtické domácnosti. Všichni ti zřízenci a příživníci prokresleni jsou s láskyplnou pozorností pečlivého genristy a namnoze s humorem; sem tam přerostly figurky ty, na př. staromódní rodina zámeckého správce neb burleskni mluvka a zástěrkář hospodářský příručí, míru episodní. To platí také o zálibných stránkách teple důvěrného líčení, jehož' se dostává starodávnému baroknímu zámku a jeho parku: jak příznivě se liší od vzletné, ale konvenční výmluvnosti, s níž Čech vypráví o švýcarských jezerech a zřiceninách neb o životě pařížském, kde nemrhl se opříti o vlastní zkušenosti! Dětské vzpomínky na venkovská panská sídla vedla 'onde ruku šťastného miniaturisty; takto souvisí povídka :>Mezi knihami a lidrni« netoliko s objektivním románkem »Jestřáb contra lirdlička«, ale i s oběma čistě subjektivistickými zpovťdmi v povídkové formě »Poslední jaro« a »liovor listí«.

Nejzasmušilejší »větší prósa« Čechova, povídka »Posledllí jaro« z r. 1877 těží vydatně ze vzpomínek rodinných 1 domovských a slučuje dějové i krajinářské motivy retrospektivní se zádumčivým steskem za ztracenou mladostí, který se u básníka teprve třicetiletého ku podivu stupňuje občas až v tichou žalobu do zmařeného života; temnými rysy kreslí tu vlastní podobiznu, jak ji vídával za chvílí stísnčnosti: nastavil-li si v úmyslu příkrého sebezpytování zrcadlo pesimismu. Nespokojenost s povoláním novinářským, pohrdání básnickou slávou, rozpor se základními zásadami společenskými, blouznivě nesmělá láska okorávajícího srdce k svěží a prosté dívčí bytosti - tol rysy, které převzal Svatopluk Čech z vlastního portrétu pro sentiment~lního hrdinu »Posledniho jara«, churavého, životem zklamaného žurnalistu a někdejšího básníka Pavla, který, předčasně zestárlý a nemoci podlomen přijíždí na venkov, aby tam hledal zdraví a nalezl smrt. Prožívá tedy poslední jaro v tichém venkovském městečku a shledává, že všecko jest v rozbolestňující protivě k jeho rozervané bytosti, nahlúdanc chorobou v samých kořenech: staromodní, šťastná ztrnul()st comácnosti strýcovy a tetiny, malicherné šosáctví okresního hnízda,

souladný a zbožný klid na děkanství, mladé kouzlo neúnavně kvetoucí

přírody jarní. Jakmile Pavel vstoupí do mi st, kde prožil část své blažené mladosti, zachváti jej neodolatelně stesk po ztraceném ráji: první, co upoutá jej v ložnici, jest jeho vlastní podobizna z chlapeckých

181

let; pod ní později prožije hořečný sen o divoké a slastné iízdědo slunného kraje mládí a štěstí, odkudž jest již navždy vyloučen.

Osnova povídky, úplně soustředěné kolem tohoto spíše lyrického než v)'rpravného motívu stesku za ztracenou mladostí, jest prajednoducM; bez vzrušenější zápletky vypravují se v časovém sledu Pavlovy dojmy z přírody a ze společnosti. Setkává se tu s davem maloměstských šosáčků, které zpodobuje Svatopluk Čech obvyklou metodou genrového figurkářství: vedle žvavého učitele prokreslen z nich jest pozorněii mladý básnický blouznivec Bohumír Vlna, jímž. básník paroduje netoliko někdejši poetické úsilí Pavlovo, ale i vlastní své tužby, dávaje se Vlnovi chlubiti veršovanou skladbou~ o Antaru, látce to, která jej od začátečnického orientalismu až do 80. let stále zaměstnávala. Druhé ohnisko jest děkanství. Tam Pavel poznává ušlechtilého a nadšeného teistu, stařičkého děkana, jenž mezi světem a Bohem neshledává rozporu nejmenšího, kmet sleduje s neutuchajícím dojetím zákonitost v krásách přírody, ale l1epohrdá při tom ani dary pozemskými; postava děkanova vystupuje ještě názorněii kontrastem fanaticky pravověrného a příkrého kaplana. V děkanské zahradě - a toto náladové zarámování zásadních rozhovorů mezi zástupci dVQu' pokolení vrací se později ve )>VácIavu Živsovi« a nejdelším, pátém. čísle »Modliteb k Neznámému« - konají se obsahově pohnuté, ale formou uhlazené debaty Pavlovy s bělovlasým moudrým knězem, v nichž rozvrácený churavec důsledně vyvrací přírodní optimism a útěšnou nauku o předzjednané harmonii, ar mluví se o krutosti člověka k ostatním tvorům, ať o boji o život, ať o zápase společenských tříd. Ale děkanství má pro Pavla ~ouzlo ještě jiné, zde roznítí v něm pt1vabná farská víla, děkanova neteř Cilka, vonným a čistým vd,ěkem sVl-ho mládi poslední blouznivou lásku, v níž erotiku takřka zastírá touha organismu odumírajícího po plnokrevném, svěžím životě.

Třetím střediskem dějovým -- a jediné zde učiněn byl pokus o jakousI zápletku a o rušnější dějový spád - jest rodina přivozníkova, společenští to pariové, všemi zavržení. Převozník, kořist nelidského lichváře a zároveň obět bezmezné lásky k ženě, pro niž přestupuje zák'on, vábí Pavla, skrytého socialistu a revolucionáře proto, že se nadobro rozešel se společností a že našel odvahu žíti ř>0 svém přesvědčení. V tomto pocitu bratrstvf Pavel si umíní býti jeho dětem dobrodincem á ochráncem; když pak vypukne povodeň a unáší převozniUl2

kovy dítky, nasazuje Pavel svůj život, o kterém ostatně ví, že ho jest na mále a hyne v proudu i s dětmi. Zde Svatopluk Čech dosti ojedillěle v novelistickém svém tvoření, pokusil se rázně vykročiti ze začarovaného kruhu svého snílkářského, blouznivého sobectví, jež jindy odcizuje se světu pro svůj žal a svou dumu, pro svťti stesk za mladostí a pro svůj pocit neuznání - vyšší a plodnějšÍ než to vše jest obětovati se za jiné a vykoupiti se vědomím činu z hrůzy marnosti. Tímto kladem vúle končí se sentimentální povídka, v níž nadarmo se pokoušel epicky mdlý vyprávěč zastříti pohodlnou vadnost skladby teplou drobnokresbou postav, vřelým líčením jarní přírody a zajímavými debatami iilosofickými a sociálně reformními, poukazujícími mimoděk již k nedaleké »l:vropě«.

Subjektivní živel zas~řel nadobro výpravné jádro novely »tlovor listí«, kde v celek nepříliš pevný setkáno několik motivů běžných v Čechově novelistice; výsledn{ dojem rozkolísané skladby, kde vydattl~ použito tvaru vypravování rámcového, jest spíše lyrický než POvídkový. Výletní společnost ocitá se v hlubok{>m lese a naslouchajíc ieho šumu, přemítá o tom, co ten hovor listí znamená. Mezi v~edními členy společnosti, kteří se prostod.uše účastní rozprávky, určitěji se r)"snU dvě nevšední postavy, !tichý vychovatel, skrytý to básník, a slíčná poetická šlechtična; oba dobře chápají hovor listí, vykládajíce si jej jako šept tajemných bytostí ve vesmíru, našemu poznání nedostupných; jest patrno, jak se v romantickém tématě líbilo básníkovi, jehož koncepce často temenívaly v dojmech auditivních. Vychovatel, vyzván společností, vypráví hrůzostrašn~' příběh svého přítele Stanislava, jejž po milostné tragedii dohnalo chmurné ševelení lesa v ponuré končině až k šnenství; povídka sama, vymykající se rozměrem a intonací z celkového rámce, předvádí Čechovy cestovní zkušenosti na moravském Valašsku a řadí se k cestopisn~'m obrázkům novelistického zbarvení, v jak~'ch si spisovatel počátkem osmdesátých let liboval. Vychovatel nevzbudí u komtesky pouze zájem, ale i náklonnost, a mladistvá, rozmarná šlechtična, naldoněná k příjemné poetisaci skutečnosti, prožívá s ním dobrodružství, které podle Čechovy psychologie lásky nedospívá nad první akordy citového sblížení a tklivého opájení přítomnosti - intelekt, smysly a vášně zůstávají neprobuzeny při těchto preludikh skutečné lásky. Leč tyto schůzky v lesní samotě, kde s komteskou a preceptorem hovoří listí stromů, byly pro vychovatele sice

183

hlubokou opravdovostí, kdežto pro urozenou a rozmarnou dívku toliko mělkou, nezávaznou hrou, - jako se náhle setkali, tak náhle se navždy rozcházejí, ona bez silnějšího dojmu, on s nezace1itelnou ranou v srdci. Tento bolestný ilusionism lásky, kterou Svatopluk Čech podle svého oblíbeného schématu pojal jako blouznivý vztah závislého občana ke krásce nedostižné rodem i jměním, jest pro Čechovu prósu velmi příznačný, stejně jako jiný rys jeho erotiky; to, co by pro jiného psychologa vztahů mezi mužem a ženou bylo sotva předehrou lásky, plach~ a toužebne snění, kde se nedotýkají rty a ruce, nýbrž jen tuchy a touhy, stačí hrdinům jeho, aby se vrylo jako nesmazatelný osud 'do duše a naplnilo ji věčnou melancholií.

Ojedinělé místo mezi větší prósou Čechovou, jež jest obsahu většinou vážného, ba chmurného, má črta "První starosti«, trpící zřejmým nepoměrem mezi značným rozsahem ~nepatrným obsahem. Velmi jednoduchá jest humorná zápletka její: zatím co ušlechtilý vdovec bodrého statkářského typu pan Velímský se stará o to, aby uvedl do svť:ta SVOl: dospívajíci dcerušku Jarmilu, jest ona znepokojena starostmi o to, aby otce konečně vysvobodila ze životního osamocení a s chutí přijímá pomocnou ruku otcOVé1, přítele, malíře Lešana a s jeho příspčním svede otce se svcu vzornou vychovatelkou, činíc z nich š!astný párek. Do humoresky, kterou protepluje pohoda venkovského statkářstva a ozařuje jasný vučk dívčího rozkvétání, vpletl Sv. Čech mnoho ze sV~'ch drahJ'ch vzpomínek, na Vrané, na výlet na Skalku a vůhc na české Středohoří, kde se »První starosti«, podobně jako pozdější »Výlet do mladosti« odehrávají; jiná, nadobro neorganická součástka práce lehce improvisované, vyprávění malíře Lešana o dojmech z Východu a jmenovitě o kráse žen arménských, řadí povídku v blizkost Čechových novel cestopisných.

Chloubou výpravné prósy Čechovy jest nejdelší práce, zařazená m~zi »Povidky, arabesky a humoresky«, tragický románek prodšený j~mným humorem, »Jestřáb contra lirdlička«(. Všecky přednosti Cechova povidkového umění shrnuty jsou v této vděkuplné »J)Ovídce z registratury«: pod objektivně přesvědčivým obrazem uzavřené společenské skupiny uhodne pozorný pohled osobní vzpomínky a zkušenostI vypravovatelovy zvládnuté uměleckou rozvahou; právnický rámec obepínající rodinnou katastrofu hrdličkovskou, není díisledkem 184

o~llornického zajmu, nýbrž prostředkem zvýšené lidumilné tendence auktorovy; staropražské ovzduší, vystižené s vděkem a se zálibou s~dečného genristy a s t1zkostlivou pravdivostí mistra drobnokresby, dopouští přece, aby se občas rozevřel výhled do venkovského, uklidňujícího světa, který pisateli i čtenáři jest místem oddechu a potěchy; tragický zápas ziskuchtivé a tvrdé ničemnosti se slabostí vůle nedostatečně vyzbrojené k bojí o život pojat jest sPÍŠe básnicky než mara1ístně jako bolestný spor příliš jemného a odumi"rajicího starého režtinu s dravčími pudy 'bezohledného plebejství, čímž všem postavám odňata jest zjednodušujíCÍ strohost, jakou je vyzbrojuje příliš určité a naivní rozdělení světla a temnoty; nad celkem, jenž přes naprostou zkázu nehrdinského hrdiny nevyznívá zlozvnkem, vznáší se lehounkýnl letem jenmoduchý humor, podobný onomu molu, něžnému motýlku registratury s křidélky z nejtenčí papírové třísně,posypanému nejjemnějším foliantovým prachem, jehož jeanpaulovskou chváln zpívá rozkošné úvodní slovo, plné shovívavé moudrosti a nevinného šibalství.

)Jestřáb contra lirdlička« byl původně označen jako první článek cyklu »povídky z registratury«, z něhož zůstal kromě plánu pouze duchaplný úvod s ústřední myšlenkou plnou vtipné ironie o tom, jak živ"s' člověk může se státi pouhým fascikulem právního archivu advok3tova. Povídka, vyňatá prý »ze zápisků přítelových«, pojí se takto - naznačuje to jistou měrou již název její - k oněm pracím mladosti Čechovy, jež se opírají o zkušenosti advokátní, k »ŠíIenCÍ«, k ».Jabloni«, k >,Ubohéillu věřiteli«, k »Napoleonovi« a k »Signorině Gioventu« pod katastrofou právní hledá se lidská tragedie. Zámecký inspektor ve výslužbě, pan Hrdlička, upadl do spárů sprostému lichváři J estřábovl, hanebné to stvůře měšťáctví, narýsované s mohutnosti až karikaturni. S věcnými znalostmi právníka do procesu výtečně zasvěceného, se s0ucitem pravého lidumila, jenž postřehuje také nedostatečnost zákonné ochrany dlužníků proti lichvě, s názorností přesného pozorova1e]e, ale nesporně také s účasti člověka, který na vlastní kůži prochil dráp vydřiduchův, Svatopluk Čech sleduje, jak se pan Hrdlička zaplétá beznadějně do léček Jestřábových půjček a směnek, jak zadlužuje svou pensi, jak propadá exekučnimu řízení, které od dražby nábytku a jiných cenných předmětů se stupňuje až k pouličnímu či kapesnímu zajmu, po němž ubožákovi nezbývá než koupiti si bambitku a zastřeliti se v hotelu.

185

Nízkost lichvářova, jež sahá i na děti Hrdličkovy a nejlepší z nich krásnou a statečnou dcerušku Julii si vyhlíží za obět nejen svého vydt:račstvi, ale i svého smyslného chtiče, roste před čtenářem v gradaci nezvykle působivé. Bylo-li by nemístno, srovnávati tohoto studeného vášnivce zla v klamavé škrabošce šlechetníka s obdobnými postav3.mi lkhvářů a lakomců Balzacových, možno plným právem postaviti tohoto Jestřába hned po bok příbuzných figur Dickensových: jak z genrových rysů, anekdotických drobností, hrubých kriminálních udáni, mal~'ch licoměrnosti a odporných brutalit vzniká tato nadživotní. a přece pravdivá obluda; jak v některých výjevech cituplně a v jiných humoristicky od ráži se od ní její trpíci okoIi zpodobené se soucitem a shovivavosti; iak osvětlují půvabné vložky na př. Jestřábova epi~odka s nčmou prodavačkou květin na Zámeckých schodech bídáckou povahu pokrytcovu, jak již příjměnim jest karakterisována povaha osob -- to vše připomíná velkého a milosrdného epika londýnsk}'ch vězení pro dlužníky. Dickensovský soustrastný realism, zneklidněn\' srdcem při postřehu i podáni, vytvořil rovněž pana Hrdličku, jejž poznává čtenář ještě všestranněji. Důvěrnost a ilusionism neprozřetelného palla inspektora zaplétá se i mimo úklady Jestřábovy do jiných tenat; v neun~vné snaze opatřiti si nějaké místo, stává se oběti neipodlejšich šejdířů, kteří jej obehraií v kartách a vylákaií z něho poslední peníze na domnělé zálohy. Jest to jen několik chvatných rysů, jimiž jsou zachyceni tito podružní figuranti, ale stojí pevně a určitě před námi, stejně jako personál Jestřábova zástupce doktora Zamotala neh soudní exekutor.

Krok za krokem uvědomuje si čtenář, že tragický pád a rozvrat lirdličkův jest lleodvratný, ale že není to pouze individuální osud. podmíněný povahovými a volními nedostatky osoby postižené a jeH rodiny .- zde padá hrubému hmotařství a lačné ziskuchtivosti výboiných parvelluů za obět starý svět aristokratick~-ch kořenů s rukama a čivy příliš jemnými a s oslabenou vůlí; tito lidé starého režimu nežijí vlastně z přítomnosti a pro ni, nýbrž ze vzpomínek na krásnou minulost, dávno přežilou a překonanou, která se střízlivému realismu jeví téměř bláznovstvím. V tomto světě zašlých přeludů živoří devadesátiletá tchyně páně Hrdličkova, jejíž zastřený' duch zachoval si jasný vztah pOuze k rokokové nádheře, uprostřed níž se skvěla iako svrchovaná a zbožňovaná šlechtična z Podvalských a která Za exe186

kuce v domácnosti ztroskotaného zetě umírá s důstojností královninou. Odtud nedovedou se vyprostiti její dcera a starší vnučka Iréna, neschopné práce, uskromnění a přímého pohledu do poměrů. Zde tkví útlé kořínky nejmladšího dítěte :Hrdličkova, snivého a básnivého hošíka Jaro&lava, jenž v mysli, podobně jako otec, bloudí stále na zámku supovském, odkud jako z ráje byla rodina vyhnána, odnášejíc si jen trochu nábytku a památek, posvátných tradicionalismu poněkud shibošskému. K nim připojil Svatopluk Čech figurku příbuznou, avšak přeloženou do tragikomické grotesky, směšného a ubohého panského příživníka rytíře Komárovského z Komárova, heraldického nadšenGC c:. čtenáře Lamartinova v paruce; i on byl vypuzen z eldoráda na Supově, aby z něho ve lhostejném světle občanského prostředí zbyla jen k0mlcká veteš, »bledá a bezbarvá, jako zaprášená, skleněná tretka, vytržená z chrámového lustru, v němž před chvíli hrála skvoucími barvami duhy«. S lehkou a shovívavou ironií Svatopluk Čech se dctýká všech projevů aristokratického ilusionismu těchto zrazených epigonů staré slávy supovské, jejíž· trosky v bytě :Hrdličkových líčí dokonce s pozornou zbožností, vracející se také při malbě gotické nádhery svatovítské v bezprostředním sousedství bytu páně inspektorova; odkud tato nepokrytá sympatie u básníka, kterého pokládáme zpravidla za důsledného tlumočníka ideí demokratických?

Rodina :Hrdličkova přiiala nesporně nejeden rys z básníkova rodinného domova, jehož klidná blaženost po dokonané selance na Vraném byla povážlivě otřesena. Jako nešťastný inspektor supovský zaplétal se i někdejší správce vranský do dluhů a do osidel lichvářských, stejne neplodně snívalo novém v~·hodném postavení, stejně neprakticky hledal místa doma i v cizině, jsa rovněž povahou plachou, jemnou, důvěřivou. A nepodobala se snad paní Klára Čechová, dcera vybraného úřednictva patrimoniálního, poněkud hrdé paní inspektorové, rozené šlechtičně z Podvalských, která se vždy dovolávala, a v stísněných poměrech nejčastěji, svého vznešeného původu? Zdá se, že Svatopluk čech napověděl podobu mezi rodinou tIrdličkovou a vlastní též tím, že nejstarším synem těchto rodičů obracejících se do minulostí a neschopných pochopiti skutečnost učinil básnického snílka v témž duchu exotického orientalismu, jakému sám v mladosti holdoval. Vladimír tIrdlička, podřízený úředník rakouského Lloydu v Cařihradě, vidí ~rnomořský a bosporský Východ očima poesie Byronovy a Moo-

187

rovy, uctívá ve své ošetřovatelce Haidii z Dona Juana, píše o tQm všem básnicky vzletné epištoly své sestře a pozbyv na dobrodružné pouti za barvitou vidinou Orientu postavení, sil a zdraví, ukládá svou neklidnou hlavu do »žhavého písku pod černou, zcuchanou cypřiši« na břehu Bosporu.

Nekončí-li osud celé rodiny Hrdličkovy přece rozvratem úplným, klade to básník zá zásluhu statečné postavě ženské, do niž jako do herečky Irény v povídce »Mezi knihami a lidmi« shrnuje kladné hodnoty činorodé vůle uprostřed tolikeré slabosti a bezmoci. Mladší dcera tIrdličkov}-ch, Julie - stále vrací se toto jméno u Čechových hrdinek dívčích -- jest pravým opakem své sestry zhýčkané v pohodlí a v předsudcích: nestydí se za výdělečnou práci, vypomáhá otci i sourozencům penězi, ma dosti odvahy jednati sama ve prospěch rodiny r.etúIiko advokátem, ale i se samým Jestřábem, ovšem pouze potud, pokud nedává v sázku své cti a cudnosti. Ani fabulaci, ani psychologii Čechově nepodařilo se však vystačiti při závěrečném řešení touto postavou a vyvrcholi ti děj bez násilného zasažení živlů, vnucených dodatečně do celku vnitřně uzavřeného; chvat, objevující se zpravidla při závěru Cechových povídek, z2.vinil, že konečný úkol uspokojivého luHitele problému hrdličkovského z .Juliiných rukcu přejímá deus ex machina. Někdejši sUflovský podučitei a ctitel Irénin setkal se jako bohatý kkař s Vladimírem Hrdličkou v Cařihradě a novými sympatiem:, byť na dálku přilnul k rodině inspektorově, hlavně k půvabné a statečné Julii, jejíž podobizna jej okouzlila. Jestt nakreslen jako pra, Ý kontrast Vladimírův: kde bezmocný snílek blouznil a hynul, tam rozvážný muž práce blahodárně působil, hromadil zkušenosti a jmění a posléze vyzbrojoval se pro návrat do vlasti, která byla poslední ilusi nešťastného Vladimíra. Po smrti jeho vydává se doktor Volný, touže v duchu po Julii, do domova, přichází do Prahy právě k exekuci u Hrdličků, zakupuje pro vyvolenou dívku, co cenného a památného možno při dražbě zachrániti a posléze Julii, svou snoubenku, i zbyťky rodiny Hrdličkovy odvádí na stateček v rodném kraji, nedaleko Supova.

Dualism aristokracie, odsouzené k zániku a plebejství, vyr'Ůstajícího bezohledně na jejích troskách, překlenut jest útěšnou myšlenkou nadějného demokratismu: statečná dívka, milující práci a rozumející skutečnosti s uvědomělým synem českého lidu venkovského, zo188

celeným v životním zápase i v poznání ciziny zachraňují zbytky rodinv a na pravdě a spravedlnosti dávají počátek nové a zdravé spole~nosti občanské. kterou vědomí vnitřní síly dostatečně vyzbrojuje proti útokům Jt;střábů i proti bezmocné touze po aristokratické veteši supovské. Jsou příliš jemní a něžní, aby zapomenuli nadobro na ztracené stoupence starého světa, jehož podstatou byl přelud a snění, na jn~Pt'ktora Hrdličku a cařihradského blouznivce Vladimíra - ti Zůstávaií jim vzpomínkou, jejíž jiné jméno jest romantická poesie. Ale den, plny světla a tepla, náleží plodnému, radostnému činu, vykvétajícímu z děíných dlani miluiících se a rozumějících si manželů, kteří nellesou nadarmo příjmeni Volní. To! poslední moudrost fascikulu »Jestřáb contra Hró1ička«, jehož akta srovnal lidumilný právník, ale jehož sm.ysl odhalil psycholog básnický. -

Cařihradská malebná líčení, která Vladimír Hrdlička posílá v dopisech sestl e, barvité vypravování o lidu a kraji předoasiiském, jímž v povídce »První starosti« malíř Lešall baví Jodinu Velímských; krajinomalba z moravského Valašska, tvořící rámec vychovatelova dčsivéhu přiběhu v »Hovoru listí«, přesahují namnoze míru, jaká jim v celKU epickém náleží: v několika pracích však cestopisný živel jest posunut tak do popředí, že povídková fabule jej sotva ztmeluje v celek poněkud hutný. Do »Povídek, arabesek a humoresek,~ zařadil z těchto »ccstopisných povídek« tři kusy, dva rozmarné »KalIobiotika na cestách« a »Výlet do Chorvatska,< a jeden elegický »Slúva«; v osmdesátých letech přibyly mu z dánské výpravy dvě leilOilnké črty, poetická »Tovelille« a burleskní »Moře«, o nichž dlužno promluviti v souvislosti s ),Dagmarou«, vzniknuvší z dojmů současných.

Vlastní zájem humoristického obrázku »KalIobiotika na cestách«, v němž Čech zpracoval cestovní dojmy z I. 1874, není výpravný, nýbrž popjsn~': v jasných a jásavých barvách maluje zázraky Černého moře, vyplutí z Oděsy, letmý pohled na Eupatorii, krátkou zastávku v Se...l bastopolu, hlavně však opojnou báchorku Jalty, která jej uvádí u vytržení, hodné nadšence pro exotičnost Východu; kromě přírody seznamujeme se také s pestrou národopisnou směsicí na lodi Junoně. Na rozdíl od Nerudových »Různých lidí«, kde povídkový děj levantský zpravidla vyvěrá z původního prostředí a také odlišně od vlastních obrázků kavkazských, vymyslil si Svatopluk Čech se skvělou invencí humoristovou příběh, jenž tvoří neodolatelný protiklad volného a

189

omamnť.ho ovzduší černomořského: hrdinou povídky jest zosobněná západní kultura, co nejméně přirozená a bezprostřední; německý metodický pedant, profesor z Mnichova, Jindřich 'Talter, jenž na lodi koná soustavná studia k nauce o úměrném, klidném, rozvážném a bezvadném životě, k převratné kal1obiotice, jež jest zněmčenou a zprofesorštěnou obdobdU řecké kal1okagathie. Leč rozmarná skutečnost rozfoukne s posměšnou svévolí obezřetnou osnovu Ya1trovu. Domnělá nevěra Jeho krásné, mladé ženy a rovněž domnělá prorada horkokrevného synovce Viléma, jež v hlavě poděšeného učence vyrostou v příšeru únosu, vyvedou Valtra z kallobiotických pokusů, aby zmatek a honba skončily šťastně shledáním a smířením německé trojice na Jalt~. Celá práce, jará a iiskrná až k rozpustilosti, založena jest na účmných kontrastech: teplé líčení úchvatného světa východního sřídá se s burleskním rozmarem, podiv klidné velikosti přírodní mísí se úsměvem nad ztřeštěným hemžením kulturních lidiček, a nade vším jako stříbrné rolničky posvěceného humoristy zvoní básnický posměch každé kallobiotice, která by vlnivou pestrost životních zjevu toužila smt:stnati krátkozrace do ubohého rámce předsudné soustavy.

Bujný- rozmar ovládá též cestopisnou povídku » Výlet do Chorvatska«, k níž látku Svatopluk Cech (;érpaJ jednak z vlastní návštěvy u rodičů v chorvatské Rasinji r. 1876, jednak z vypravování bratra Vladimíra, který byl hospodářským úředníkem na rozhraní štyrskochorvatského; ze slov bratrových přejal zvláště některé rysy burleskní. Šťavllatá malba kypivé přírody polní a lesní, výr,azné podání národopisných ty-píl lidu i popanštělých vrstev chorvatských, zevrubný {'opis starobylého kaštelu, věrně podaného dle zámečku rasiniského, který byl dle tradice zbudován pohusitským válečníkem českým Janem Vítovcem - toto vše vyplňuje valnou část povídky, kde teplé bar:vy rozkošného dějiště shodují se s jarým veselím příběhu; sem tam stává se podání až suše didaktickým, což Sv. Čech dodatečně omlouvá okolnosti, že jeho hrdina Jan Volavec jest profesorem z povolání. Námět má pravou humoristickou vervu. Zatvrzelý, starý mládenec sveden jest bodrým, drsným, ale velmi dobrodušným strýcem, statkářem v Chorvatsku, s mladým, půvabným stvořenim, které v prudké žárlivosti a vinou intriky strýcovy pokládá za jeho ženu - a strýci podaří se je zasnoubiti. Parodisticky dotkl se tu Svatopluk Čech některých svých oblíbených motivů povídkoVÝch, poměru stár190

Jlot:cfho muže k mladistvé ženě, zvrácené citovosti garcona, zarytého do svého panictvÍ, lásky, která, teprve v žárlivosti se uvědomuje; kromě toho zaironisoval si o básníkovi, jenž se rozhodl dáti poesii výhost a přece neodolatelně do ní upadá, při čemž dostává se čtenáři zajjmavých nápovědí o Cecilově tvůrčím postupu básnickém. fIlubší humor věak nespočívá pouze ve vtipné zápletce dějové, nýbrž v situaci celkové: garcon'Jan Volavec jest přesvědčen, že nezvratně určuje svůj osud, kdežto ve skutečnosti jest pouhou loutkou vůle cizí.

»Kallobiotika na cestách« a »Výlet do Chorvatska« jsou' cestopisné hu~oresky;-vzniklé lehkou improvisacÍ, časově nejpozdější, rozsáhlá práce, zařaděná do »Povídek, arabesek a humoresek«, »Sláva« jest cestopisná báseň v próse, pečlivě vyvážená v komposici i uměleckých účincích. Vyrostla z téže půdy jako obě Čechovy veršované povídky z Kavkazu o Cerkesu a o dobrodružství českého šumaře na velehorském svahu černomořském a má také jejich zádumčivou náladu. I jiné analogie mezi kavkazskými básněmi Čechovými a touto lyrickou povídkou, vzniklou o několik let později, se nabízejí: též zde zvolena za vlastní dějiště česká osada nedaleko Novorossiiska, také tentokráte bující, mnohobarevná a divoká příroda horská, zahlazující tak rychle stopy člověkovy, uvádí se před čtenářovy zraky již v době pC hrdinském věku, kdy dávno panství ruské ovládlo vzdornou šiji

Č k e ~~\:', ~~;;/7-;~~

er esuv. ~·k;:\:~"\.1í1

Do divokého toho kraje koná jízdní výlet ruská společnost s typy pozorně prokreslenými, a zde vypráví povídkový příběh lékař Pavel Semenovič Tabunov, k jehož mužné povaze, prosté všeho citlivůstkářst vi a srůstaj1cí s přírodou, tvoří jeho malicherná panička působivou iolii. Zástupcem vojenské civilisace ruské jest plukovník Ivan Ivanov:ič Rtvnin, provázený dvěma dcerkami, jež tvoří opět účinný kontrast: v Aglaji Andrejevně zpodobil spisovatel zběžně blaseovanou ruskou studentku, kdežto Uljana, vzněcovatelka českého vyprávěče, z jehož zá;::isku povídka sdělena, podáné\. zálibnou a pozornou kresbou lyrickou jako zosobněný sen, zrozený na ňadrech panenské přírody; kromě bezvýznamného mladíčka Suslikova uzavírají oba kozáci výletní průvod kavkazský.

!'la nejpůvabnějším místě horském rozpřede se hovor o tom, co jest sláva, a lékař Tabunov vypráví příběh mladého českého .ilusi oni5ty básníka, jenž s rodiči kolonisty přijel na Kavkaz do české vísky, 19\

aby tam zemřel svou trvalou chorobou plicní, ale před skonem na rychlo dokončil dílo, v jehož posmrtné slávě vidí smysl svého života. Postavou básníka Jana rozmnožuje se značná řada básnících snílků v Čechově próse, ale ani Václav Hrdina z »Oblak«, ani Vladimír lirdlička není vystižen s tou silou sugesce, jako tento zasvčcenec srni'ti a beznadějný nápadník slávy. Život a skutečnost blíží se k l1ěmu v podobě zdravě smyslné a přirozeně krásné české venkovanky; blouznílek odmítá ji a jde za svým přeludem slávy, který jeho hořečné obraznosti hutní chvílemi v alegorickou postavu vzdufné a záhedné dívčiny. Napíná poslední síly, aby dokončil velikou báseň byronskou, od níž čeká nesmrtelnost a seznamuje s ní lékaře Tabunova. Právě na místě, kde Jan odpočívá, vypráví Tabunov, kterak dílo mladého řeského básníka poznal, kterak při veškeré střízlivosti svého ducha nabyl z něho dojem básnické velikosti pisatelovy, kterak však již v den, kdy přišel mrtvého Jana navštívit, nalezl z rukopisu básně, urc;ené pro nesmrtelnost, ubohé zbytky f. kterými děti rozněcovaly ohníček, kterak zachránil ze všeho jediný list. Ten chce dáti při kavkazském výletě přečísti Janovu krajanu s přáním, aby, uveřejně alespoň zbmek, přispěl k částečnému splnění snu nešťastného blouznivce. Leč nedaleko zádumčivého hrobu poetova, kde Uljana, jako nové zosobnění přeludu Janova, právě vykonala náhrobní pobožnost, urve vichr tento poslední lístek a unáší jej do propasti -- a to je sláva.

Teskný mrak elegie rozprostřen jest nad touto povídkou bez zápletky, v níž všecky postavy mají lehce kreslené obrysy, nepřipouštějící propracované individuálnosti; jakoby nadechnut jeví se marný a krátký osud lidský na pozadí věčné přírody velehorské, klidné a Ii€.hnuté až k necitelnosti. Nejen básnická sláva, ale i milostný vznět a vůbec všecek ruch touhy a úsiií ukazuje se v čirém vzduchu kavkazského, kvetoucího kraje jako iluse, jako pára, jako dým. Básník sotva pětatřicetiletý dává v této práci spíše lyrické než výpravné s bohem všem ilusím mladosti; činí to bez hořkosti, se zádumčivým \'děkem. Jest to jiná tvář téhož romantického pojímání života, jež mluvilo ke čtenáři z humoru Čechova. Tam usmíval se dobromyslně neb šibalsky lidem zakletým do svých ilusí a neuvědomujícím se, že vše to, co je vzněcuje, pobuřuje, těší a bolí, jsou jen marné přeludy; tam ukazoval se shovívavou moudrostí, jak skutečnost léčí ze sladkých klamů srdce °i ducha, a jak člověku přece bez nich nelze žíti; tam 1~2

pI'edváděl s radostným uspokojením zapadající svět, kde šťastné pokolení nepocítilo nikdy rozporů mezi fantomem a reálnosti. Světový názor Svatopluka Čecha byl tedy romantický a nikoliv realistický, neboť vedle běžné skutečnosti a proti ní uznával ještě oblast jinou, kde jeho mysl se cítila doma. Nebyl realistou ani ve vyjadřovacích prostředcích své prGsy. Z prostředí, v němž tkvěl jeho život a jeho vzpomínky, vybíral postavy, situace, společenské útvary, hovící jeho romantickému humoru či jeho romantické elegii, okresloval je způsobem genrovým, obklopoval subjektivními arabeskami, které jeho povídkovou prósu uvádějí v těsný styk s feuilletonismem současným. Nemínil býti ani epike'l1 ani psychologem souvěkého života pojatého pokud možno složitě a celistvě, vždyť jeho plachá povaha se na hony vyhýbala takové totalitě; naopak byl spokojen, zdařilo-li se mu v zaokrouhlených skladbách pavídkových středního rozsahu neb ve spádných novelách s propracovanou pointou zachytiti z lidské komedie některou zajímavou zvláštnost, která popřávala plné rozvití vloze básníkově, sklonu humoristovu. -

Jako jest kavkazská povídka »Sláva« výkvětem cestopisné novelistiky Čechovy, nikdy již nedostiženým, tak i černomořské a pokavkazsI<é vzpomínky z východu, vydané v létech 1874-1876 vyvrcholují jeho feuiIJetony z cest; co k nim přibylo v osmdesátých létech, nemá zyláštní hodnoty ani pro básníka samého, ani pro rozvoj tohoto druhu slo':esného, na nějž v našem písemnictvÍ od dob Nerudov)'ch přikládáno přísné měřítko umělecké. Rozměrem, cyklickým uspořádáním a r.ěkter~Tmi podněty myšlenkovými upczorňuie na sebe knížka »Několik obrázků moravských«, vydaná r. 1884 v Bayerově a Saškově »Moravskť. bibliotéce« a slučující dojmy z jarní pouti Valašskem a Sl 0\áckem r. 1881.

Tentokráte prchal básnik ze šedivé nudy domácí všednosti, ale směru mu neurčoval exotism lačnící po pr'írodě a lidu cizokrajném, nýbrž touha najíti zachované stopy svébytné vzdělanosti kmenové, kterou v městském prostředí všeobecná civilisace setřela nadobro. Poznav na žofínské výstavě organisované z domu »u Halánků« moravské kroje v kvetoucí nádheře a rozmanitosti. byl zlákán na Moravu lidovou rázovitostí a zatoužil ztráviti tam jaro v přírodě uprostřed venkovanů. Zběžná cesta Hanou ho příliš neuspokojila, ale pak přibyl do Valašska a usadil se na čas v Rožnově, odkudž jej výlety 13 lC3

vedly do řlodslavic, na Radhošt a přes Karlovíce až na hranici uherskcu. Z Valašska vypravil se na moravské Slovácko a zdržel se netoliko v Hradišti, ale i v některých dědinách, opojen ještě vÍCe než mezi Valachy-barvitou svérázností lidových krojů, zvyků a mluvy, což všecko mu nejdokonaleji předvedla velehradská pout. A tak jsou Čechovy moravské dojmy čerpány výhradně ze dvou krajů a kmenů, z Valašska a Slovácka. Částečně ještě na Moravě, částečně na podzim po návratu do Prahy vznikly a v »Národních listech« byly uveřejněny cestopisné obrázky, jež z původních pěti se později rozrostly na sedm. Spisovatel je karakterisuje sám: »Jsou to právě jen lehké črty feuilletonistické, několik listů z cestovního deníku, do něhož jsem zběžně zapsal některé dojmy krátkého, povrchního pohledu na kraj a lid maravsktr.« Ze dvou hlavních podnětů vyvěrají tyto prosté a vroucí náčrtky causeristické, zaznamenané spíše perem nadšeně vnímajidho turisty než znalce odborně zasvěceného, není v nich nikde stop, že by byl Svatopluk Čech dodatečně osvěžoval své letmé dojmy a nahodilé nápady knižními poznatky historick}"mi neb národopisn~·mi. Jednak jest to útěk srdce unaveného městem do svobodné přírody; po dlouhé době okouší zase jednou jara pod širým nebem, kochá se půvabem kvetoucího podhoří a stejně dychtivě se vzdává zdravé lázni letního kraje, vyvolávaje si dětské vzpomínky prázdi1inové . .Jaro prožívá ve stínu lesů a pod záštitou hor valašských, kde vše jest spíše tlumeno a s lyrickou plachostí se odráží od tt:mného pozadí hor, léto však nabízí mu své syté a kypré vděky za plného vrhu sebevědomého slunce ve volné končině moravského Slovácka. Jako město omrzela bámíka též přezrálá kultura propadající nivelisaci a stírající všecku. kmenovou i národní svébytnost. Aby našel léku od ní, bylo druhým hlavním cílem moravské pouti. Rázovitost hledá, jakmile na Moravě opustí vlak, leč zprvu jest zklamán. Teprve na Valašsku a Slovensku nalezne lid, jak se za lIím vypravil, vyrostlý jako rostlina z půdy a krášlíCÍ ]i svým květem; tato podstatná jednota lidu a kraje zaměstnává Čechovu pozornost neustále. Na Valašsku nachází tvořivost lidové mysli jmenovitě v malebných dřevěných stavbách, 'jež souhlasně a současně s kulturním dějepiscem Aloisem Jiráskem a malířem Janem Prouskem studuje a popisuje do podrobností, pří čemž poněkud přecei'mje ryze venkovský původ a výlučně slovanskou originálnost jejich. Na Slovácku konečně a za barevného víření radostných zástupů 194

nejplněji pozná pestrou nádheru lidových krojů, jásá v rozkoši, pokoušf se neodborně o popis a o výklad. S bolestnou starostlivosti dává si sám otázku, zda si venkované na Moravě dovedou i v budoucnosti u!.áiiti tento půvab samorostlé kultury a děsí se již chvíle, kdy vše to padne za obět bezbarvé. a jednotvárné civiIisaci všeevrop:;ké.

Věrnému tradicionalistovi s nádechem slavjanofilství neušlo nic. co odhaluje pohled do lidové duše; mravy vmassR.ých pastýřů sleduje na př. stejně pozorně jako slavnosti máje na Slovensku. Ani minulosti nezanedbává, ačkoliv vlastního prohloubení historického nikde nenacházíme; dumy na Velehradě o řiši Mojmírovců, úvahy v Iiodslavicích o životním díle Palackého ne~eny isou v ušlechtilém patose vlastenť(;kém; nikde se však nesetkáváme s myšlenkou cyrilo.metodějskou, tak oblibenou u moravských slavjanofilů v této době, Uebaže opravdovou úctu oběma slovanským věrozvěsh'lm za dílo míru a lásky projevil Sv. Čech za ncdlouho potom r. 1885 vzletnou ódou příležitostnou. Naopak v tlodslavicích, stoje před rodným domkem Palackého, vyvolává si náladově v zatmělém rámci krajinném obraz tajných náboženských schůzek Ceských bratří v době před tolerančním patentem. V působivý protiklad k lidové rázovitosti staví Svatopluk Cech někoJikráte cizácké živly, útočící na národní svébytnost, ano i na jazykovou púvodi1ost moravskou na př. na židovské obchodníky a šenkýře, na soustavnou germanisaci nádražní; tím vším mají tyto feuiIletony také příchut v~-chovně tendenční.

V celku poznal však Svatopluk Cech z Moravy úsek pouze nepatrný, ba téměř jen barevný povrch valašského a slováckého venkova. Nevenoval pozornosti městům ani střediskům prumyslovým, nestudoval pomúu politických H. národnostních, nepostihl růstu ::lOvé m(lderní Moravy na základě zdravé tradice ani jejího boje s obtížným a nebezpečnýmzpáteč.nictvim. Nezamýšlel ničeho z toho; přiiel na M.oravu okřát, a to se mu podařilo. Kratičký pobyt ten stačil, aby si Svatopluk Čech Moravu zamiloval. Láska ta zaznivá jak z rozmarného "Krále Ječmínka« (1887), jenž jest chválou Iiané, ječného jejího moku i bodře požívačného lidu, stejně jako z příležitostné ódy »Komenský« (1892), kde se hlásí tklivá vzpomínka na moravská města, drahá ještě v hodině smrti poslednímu biskupu bratrskému. Vlastni však jádro moravských myšlenek Cechových obsahuH dvě vroucí skladby básnické plué naléhavého patosu řečnického; z nich báseň »Moravě« (l88i) 13* 195

zařazená do »Jitřních písní« a parafrazovaná po dvou létech bez nových myšlenek v ~~Jitřním pozdravu«, roste takřka z dozrávajících lánů slováck.\'ch, »Radhoštská duma« (1897) pak z horských úvalů valašských. Obě jsou vyznáním víry ve velkou budoucnost Moravy, věrně po boku Čech a v sesterské shodě se Slovenskem, občma prozařuje iasná dllyěra panslavistova. Moravě přisuzuje však Svatopluk Čech - a k tomu byly již v »Moravských obrázckh« proneseny nápovědi - úkol zvláštní: má věrně chrániti dosud zachovalou svéráznost lidovou, kterouž »V zestárlý náš západ rysů šerých zří mladý východ v jitřním úsměvu«, a tam kde Čech iest tvrdým mužem, budiž Mrrava jeho .měkkou ženou, »chránící mu poklady tuhých, jemných krás!« -

».T\1oravské obrázky« Čechovy uveřejněny byly po prvé pod čarou »Národních listů«, kde Svatopluk Cech od 1. října 1880 do polovice března 1882 převzal pravidelné spolupracovnictví feuilletonu a kde, hlavně se šifrou ABCD, otiskl 43 práce, dílem causerie, dílem drobné humoristkké povídky. Část těchto prací přešla ještě do čtvrtého svazku »Povídek, arabesek a humoresek«, část převzal r. 1887 do objemného souboru »lIumoresek, satir a drobných črt«; ostatku dostalo se knižního otisku teprve v posmrtném pořadí spisu sebraných.

Postaveni Čechovo v mladočeských »Národních listech« bylo úplně jiné než před desetiletím v Skrejšovského »Pokroku«: uznaný již básník obecné obliby pracoval v denním listě strany, s kterou se shodoval netoliko v politickém přesvědčení, ale i v názorech o společenských a vzdělanostních otázkách; nemusil si tedy ukládati nižádné újmy, pronášel-li o veřejných věcech svůj vážný či ironický soud a nwhl, spoléhaje na přízeň čtenářstva, získanou vlastním dílem básnickJ"m, předkládati práce pouze lehčího zrna, tříštky z dílny, skutečrié zábavné J. nezávazné causerie, poutaiící méně vlastním obsahem než osobou pisatelovou a způsobem jejího ryze subjektivního podání. Přece však naskytala se tu zvláštní nesnáze, která Svatopluku Čechovi úkol spíše ztěžovala. feuilleton »Národních listU« byl od dávné doby neobmezen}-m panstvím Jana Nerudy, na jehož zvláštní podání čtenářstvo si bylo uvyklo, a jehož rázovitost se v základech lišila od Čechovy spisovatelské povahy. Svatopluk Cech cítil dobře tuto nebezpečnou soutěž a když piů lednúvou první neděli 1'. 1881 psal besídku »Roz~ ličná zkir..mání«, uznal za dobré, aby, oslovuje 1. zv. laskavého čtenáře, 196

vzdal úctu Nerudovu mistrovstvÍ feuilletonnímu: »Pochopuji zcelá. že pohlížíš nevlídně na nedělní feuilleton bez známého, třírohého klobouku, pod nímž jsi nenalézal sice nikdy cop, ale za to kudrlinek vtip-

ných a žertovných hojnost.Pochopuii, že s nelibostí pohřešuješ v tom-

to nedělním, žurnalistickém koncertu veselý zvuk povědomého trianglu, že ti není naprosto vhod dnešní nepřítomnost rohatého toho znaku, kter~· sice časem trkal na všechny strany, ale přece jen rozhodné tvojí přízni se těšil. Však dostanu asi, že jsem zneužil jeho nepřítomnosti k nemístn}'m úvahám o něm samém.« Rozdíl mezi causerií Nerudovou a feuilletonem Čechovým jest podstatný a nezakládá se toliko na tom, že Cechovi chybí Nel udova satirická útočnost a temperamentní posměch, tedy na různosti povahy i vlohy obou spisovatelů. též po strár,ce ryze slohové pozorujeme karakter rozličný. U Čecha jsou pravzácnou výjimkou volné causerie, přebíhající rozmarně z předmětu na předmět a bortící každým okamžikem jednotný rámec, daný ľiázvem, úvodem neb zákládním rozvrhem. Jeho feuilletony přidržují se sOl.středěně jednoho tématu, jež buď pohodlně rozpřádají neb zhušťuji do význačné situace, překládají do příběhu komického neb parodujíclh'), jeni stoH na samé hranici povídky - i není vlastně rozdílu mezi Čechovými feuilletony, psanými pro »Národní lísty« a mezi jeho arateskami, otiskovanými v »Lumíru«.

1 pokusil-li se Čech o jakousi duchaplnou těkavost vtipné causerie, vra~el se vždy znovu k námětu předsevzatému a přizpůsoboval zřeteli ústřednímu své nápadové a slohové odbočky; tak v mrzutě rozmarných besídkách o starostech nájemníka neb samotáře pražského a vinohladského ),Tiché řemeslo«, »Cestování za bytem« a »Pražský Robinson«; tak v rozprávkách »L'ane« a »Jarní fantasie o cihlách«, opepřenÝch literární satirou; tak jmenovitě ve třech čistě čechovských feuiJ1etonech »Mr. Plumppuding v Praze«, »Z neznámé knihy ŠteIcara Želetavského« a »Krůpěj vody v1tavské«. Tyto kárné rozhlídky po préJiských zvrácenostech módních, povahových a národních, prodšené láskou k tradiční rázovitosti, požadavkem přímé mužnosti a důsledného uvědomění, halí se ve formu velmi vtipné mystifikace, jednou americko vzpomínkové, po druhé kulturně historické, po třetí přírodopisné. Neiinak než v »Náčrtcích z roku 2070«, psaných ještě pro »Pokrok«, rozvíjí se před čtenářem obraz pražského života a živoření chycený v satirikově zrcadle. Staročeská jadrnost přísného mravokárce Štel-

191

cara Zeletavského, kněze a spisovatele XVI. věku, odráží se od módní titěrnosti Pražanů z r. 1880 - podobně se odlišuje v pozdějším díle prósy Čechovy novopražský šosáček a břichopas Matěj Brouček až křikla"ě od hrdinských svých krajanů husitských. Stejně tvoří rázný a uvědomělý občan zámořský kárný protiklad k národně vlažnému a bezstarostně němčícímu pražanstvu.

Ještě jinou formu má Svatopluk Čech rád: až do nejjemnějších podrobností předvede napínavou a vábnou situaci, aby teprve na závěr prozradil čtenáři, že to nebyla skutečnost, nýbrž přelud, sen či pouhé bláznovství. Tohoto rázu jsou na př.: politický, sněmovní speech o pivě, jenž jest spolu satirou na svornostnictví, »Moje panenská řeč«; blízká tomu fantasie novoroční »1882«, tepající zároveň jednostrannost národliích přání; vidina vzorného mecenáše českého písemnictví »Hodinu s milionářem«, kde z nadšeného a moudře rozvážného podporovatele domácí ~lovesnosti se vykukií pouhý šílenec; luzný sen o nándně uvědomělé a horlivé šlechtičně české »Comtessa Božena«. Jádrem všech těchto feuilletonů jest satira, avšak satira právě čechovská: neútočí zpravidla na určité osoby, nýbrž na nedostatky a chyby hromadné; posmívá se lehce a mírně, nezabíhá nikde do groteskní jízlivosti a vychází vždy z kladných požadavků národně povahové, či literárně vkusové výchovy. Od dobrodružného posměchu venkovské špíně v »Kočáru« a řízného pokárání maloměšťáctví v »StehIíkově duchu«, kde se dostává šlehů i pověře spiritistické, zabočuji důtky čechovy i do vrstev šlechtickJ'ch, aby v nich tepaly falešnou pietu, sloučenou s citovou tvrdostí v »Jedlových růžích« a Jadrně se obrací proti židovskému kšeftařství ve »Věčném židu«.

Hojná a téměř vždy šťastná jest Čechova satira literární, při níž elegantního a zábavného karatele s rolničkami smíškovými provázela jemná znalost předmětu, neúmorná láska k písemnictví i vybroušený vtip odborný. Jestliže v literárních svých počátcích parodoval ne odolatelně lži1iteraturu nekalého původu, na př. v črtách »Sablony na sentimentální povídky« a »Rrrbumbum,~, odvažoval se nyní do oblastí vyšších »Skvostná novelIa« beře si na mušku dekorační exotism, který k nám uváděl Julius Zeyer, jinak od Čecha uctfvaný i jako člověk i jako umělec. Maloměstský obrázek l) Trampoty kritikovy« zvěčnil rozmarně neschopnost žurnalistické kritiky venkovské; ostatně kritikové dostali svůj dil mimochodem také v »Neznámé 'knize 198

Stclcara L:eletavského« a v »Malířské epištole«, literární domácnost česká byla mimo to nelichotivě zobrazena v »Iiodině s milionářem« a v »Pražském Robinsonu«.

Jednu neplodnou haluz literární kritiky, vyrazivší právě na rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let hojnými vlky, sledoval Svatopluk Čech zvláště vytrvale, slovíčkářství a brusičství samolibyCch filologů. Již v episodické postavičce povídky» Výlet dl) mladosti« vzal si na mušku takové bezohledné puristy, vystupující sebevědomě v pedagogickém rouše zvláštní polopovídkovou črtu" Tajemný člověk« věnoval jejich vrtochům fraseologíckým, které živý jazyk spisůvnf' a konversačnÍ nutí namáhavě vykračovati na strojených cM.dách archaismů a provincionalismů; také půvabný humoristický obrázek »Jak se čítají verše« svou překvapující pointou sem náleží. Byl-Ii kdo oprávněn pověděti v této nedůtklivé otázce vážné slovo, třebaže formou rozmarnou, byl to Svatopluk Čech. I v jazykové stránce literatury byl spíše tradicionalistou než novotářem; obohacoval svou řeč čítáním starší slovesnosti i zřetelem k mluvě lidové, sem tam i přejímáním slovního pokladu polského a ruského; dbal úzkostlivě ryzosti svého slovník a i přesnosti ve skladbě, třebaže i v jeho mluvě básnické se potkáváme s běžnými vadami tehdejší veršované češtiny, s nesprávnou vokaIisacf předložek, i kde tím vznikají hiaty, s nemístnými apokopami přípon ohybacích, s nepřirozeným slovosledem, jenž se jeví hlavně v nejasném odtrhování přívlastku od řídícího jména atd. Jeho péče měla často ráz zálibného verbalismu, který si slovem a zvláště umně stavěným obvětím pohrává - malebnou šíři kladl nad spádnou úsečnost, odtud hromadění epitet, z nichž zvláště složená těšila se Čechově očité zálibě, odtud i skládání slovesných předpon, čfmž básník dosahoval názornosti a malebnosti při vystihování stránky dějové. Avšak jeho kult jazyka byla živá úcta básníkova a níkoliv zkostnatčlá modloslužba pedantova; pronásledoval-Ii ustrnulost studeného a samolibého rozumářství, stavějícího se úporně proti právům mládí. vývoje. volné invence vždy a všude. jak by toho nebyl činil v drahé oblastí jazykové, kde právem byl uctíván celým pokolení nejen jako štástn)' zachovávatel, nýbrž i jako bohatý rozmnožitel?

Lví podíl ve fellilletonistickém zájmu Čechově připadl však na otázky novínářské apolitické; jako u Nerudy nacházelo se také u Svatopluka Čecha pod čarou ,denního listu hlavně to, co se Projednávalo 199

též nad čarou. Některé z těchto besídek jsou rázu v nejužším smyslu novinářského, tak na př. líči-li mrzutou nesnáz nudícího se odběratele novin na venkově, jemuž se nedostalo předplaceného denního listu (»Podzimni vzdech venkovského čtenáře novin«), nebo sesměšňuje-li divokou a velmi zábavnou burleskou nestydatou reklamu zámořských deníků (»Americký inserát«), nebo dává-li tv »Trampotách kritikových<<) nahlédnouti do trudného zákulisí našeho venkovského časopisectva. Jinde Svatopluk Čech ,dosti všeobecně baví se čtenářem o rozmanitých stínech, próvázející veřejný život český: v črtě »Náš národní strýček<, protekcionářstvím všude vládnoucím, ve feuilletoně »Pokynutí našim rozhodujícím kruhům« domýšlivou osobivostí domněle zneuznaných veličin, v novoroční besídce »1882« národními přáními a v rozpravě »Konečně« (i v její variantě »Iioflerova slza«) universitní otázkou pražskou.

Nejednou' obrací ostří svého končíře přímo proti našim německým protIvníkům; jde-li takto o otázky národního byt! a nebytí, opouští jej hravý- rozmar a nadcházi prudká vážnost. V satirickém paskvilu na germánském velikášství »La grrrande nation« přímo pozorujeme; jak se rozhorlené patos deře původně zamýšlenou hravostí causeristickou, ale v povidkově zaokrouhleném obrázku hanebného odrodilství »Bask« s travestií příliš průhlednou, jde všecek žert stranou. Kladné zásady svého vlastenectví vyložil Svatopluk Čech r. 1&81 dvakráte. Jednou retrospektivně v příležitostné črtě na počest J. K. Tyla »Kde domov mllj«; tu - jakoby průpravou k pozdější básni »l\\rtvým vlastencům« nasti'ňuie dosud platné hodnoty národního obrození a žádá dojat zachování tradiční souvislosti s nimi. Po druhé učinil to přímo a velice důrazně v štědrovečerním rozhovoru »Náš vánoční strom«. Jest to polItická rozhlídka hlavně po darech, jež naše důvěřivost z Vídně očekávala, ale jichž opět nedostala, zapomínaiíc, že všeho máme·a můžeme se nadíti pouze od sebe samých. Odtud temenÍ důtklivá výzva, abvchom hleděli jediné a výhradně k sobě, nezapomínaiíce, že všude kokm nás se vlní a o nás usiluií zapřisáhlí nepřátelé němečtí: nedoufejme v jejich pomoc a přízeň. Za to však »po krevních bratřích slovanských stále se ohlédejme, nechť odpovídají třeba k pohledu naší lásky chladností nebo velkqpanským pohrdáním; ale především vznášejme vysoko prapor s heslem usilovné vnitřní práce!« Stať, jež zakončena jest výzvou ke sbírkám pro »Úsltřední matici škqlskou«, 200

může býti považována za průpravný komentář Cechovy vlastenecké 6dy »Nevěřme nikomu!«

Takto má feuiI1etonistika Cechova ráz podružný: je-li vážná a naléhavá, jevi se prosaickým náběhem časových chans6n; kde je hravá, rozmarná, lehounká, tvoří doplněk k arabeskám a humoreskám; občas hlásí se. v ní budoucí básnické báchorky. Ze tří Nerudových žáktl a po\račovatelů ve feuilletoně, nezůstal umění causeristickému, jež stojf na rozhraní novinářství a výpravné pr6sy, věren ani jediný; ved1e Svatopluka Cecha byli to v sedmdesátých a osmdesátých létech Pran':' tiš~k Herites a Jan Líer. Něžného a citlivého pěstitele lehké arabe$ky, jakým byl František Herites, vedlo pozorné a oduševnělé pozorováni společenského kukátka k realistickému gemu povídkovému. Jan Líer, Mlnivý a překypujicí virtuos posměšné i kárné causerie, tíhl vždy určitěji k výchově uměleckého vkusu a zakotvil proto výhradně ve feuilletoně výtvarně a divadelně kritickém, kdež nemusil zapírati nic ze své pohrdavé převahy estétské a západnické, která jej tak odlišovala od lidumilného a často i prostonárodního ctitele domácí půdy, Františka Heritesa. Svatopluk Cech sice ještě několikráte rozbil svůj dočasný stan pod čarou denního listu, ale vždy pociťoval, že to jsou pOuhé bezvýznamné zastávky na pouti za výboji básnickými.

201

KAPITOLA OSMÁ .

• EVROPA~.

"Kdys Evropu jsem zočil vrátkou vlnou bez clle nesouc[ hruď sportl plnou."

"Slavie" 1882.

Velká většina básnických děl, která Svatopluk Čech, umělec záhy vyzrávší a předčasně oddaný retrospektivnímu elegismu, vytvořil po třicátém roce, zpracovávala mladistvé prožitky, rozvíjela jinošské pomysly a dojmy, ano těžila i vydatně z dětských vzpomínek; to, co později životní a ideová zkušenost mužova přidávala ke koncepci světa a života, dokreslovalo jen původní náčrt mladého snílka a vyplilOvalo hutněji realitou neurčité, ba naivní obrysy, pocházeUcl z dob prvního usilování básnickéhoA Proto se naskýtá u Svatopluka Čecha již v létech jaré a kypivé tvořivosti zjev příznačný pro jeho umělecké odkvétání a uvádání: nová dila budována jsou na půdorysech, někdy i nad troskami starších výtvorů; plány několika dřívějškh básní kombinují se v nový celek, hlavní povahové ry sy i ústřední situace dějové vracejí se, byt v teplejším zbarvení a reálnějším propracování, a problémy, nedořešené mladistvým bouřlivákem, znova znepokojují mužného ducha, jejž pozorování z ústraní samotářova i letmé dojmy z cest vyzbrojily pronikavějším smyslem pro sklad společnosti i záhady životní.

Prvním, a hned velmi názorným příkladem této tvůrčí metody ry~rho subjektivisty, jenž do zevního světa promítal vždy svou vnitřní zkušenost a do služeb dtovírch i myšlenkových prožitků vlastních stavíval znalost přítomnosti a děiin, byla velká jinotaiitelná skladba l'>Evropa«, vzniknuvší, sotva básník překročil třicítku. Její koncepce není než zkřížením základní osnovy obou básnickych děl, která založila obecnou slávu začátečníkovu, »Bouře« a »Adamitů«. V »Bouři«, již zbásnila obraznost vyživená knižním exotismem a nepodepřená živou-

203

cím názorem, sledoval žák Byronův a FreiIigrathův tragický zápas korábu s přírodní bouří a se souběžnou vzpourou rozvášněných lodníků; katastrofou lodi končil se výpravný cyklus ve formě písňové. V »Adamitech« postavil si stoupenec Meissnerova dějinného liberalismu a tIamerIingovy sensuální malebnosti cíl odvážnější; chtělt filosofickou refleksí a dějem dramaticky vystupňovaným ze široka vystihnouti rozklad a z hloubky dovoditi pád uzavřeného celku sociálních vzbouřenců a mravních vyvrženců, již s vášnivou důsledností mimoděk dokáží, že komuÍ1istická utopie musí navždy zůstati 'krátkým a marným přeludem.

Od počátku let sedmdesátých splývaly v mysli Svatopluka Čecha tyto oba obrazy, mezi nimiž původně nebylo vůbec spojitosti. Se zřetelnou příklonou k proslulé lIoratiově ódě politické (J, 14) o státní lodi nebczpe~ně ohrožené bouří vnitřního rozvratu, a s pravděpodobnou reminiscencí na Gollovu báseň· »Evropa« z r. 18GG,kde se lidstvo přirovnává k hynoucí lodi, jež bez kompasu za temné noci plyne bouřnými vlnami, jevila se společnost, zmítaná sociální revolucí, jako koráb, o nějž se na širém moři opírá běsnící vichřice. Zástup plující vstříc záhubě vyvolával mu v mysli obraz teroristických vypovězenců, jež zástupci vítězného pořádku bezqhledně deportují do trestaneckých kolonií zámořských. Děsivé výjevy na palubě před ztroskotáním připomínaly vrcholné hrůzy revoluční, rozpoutávající veškeré pudy v davu neodpovědném. CeleK zahořel ve fantasii Čechově vším temnosvitem, šlehajícím z dějepisného i novinářského líčeni revolucí politických i sociálních v historii i přítomnosti, zároveň však se celá koncepce přesunovala očitě do oblasti alegorické.

První nápovědi tohoto motivického sdružení a jinotajitelného pojetí jest hutná skladbička dialogického založení a rázného trochajského spádu ,>Na lodi vyhoštěnc~«, otištěná po »Adamitech« v prvním svazku »Lumíra« r. 1873. Koráb, s nímž se pot~'kámořská bouře, unáší daleko od vlasti vypověděné bojovníky za svobodu. Jeden z nich zavádí dialog s kapitánem, který jej varuje před prodléváním na palubě za tak prudkého vlnobití, ale hrdý a elegický psanec, probrav se ze vzpomínek na vzdálený domov, pozoruje divoký SVáL živlů a vidí v nich obraz· marného zápasu revolučního za hřmění pušek a děl pod rudým prapc.rem volnosti. Báseň vyznívá bolestně: bílý pták bouřlivák, jen~ se zdál vyhnanci symbolem svobodné myšlenky, hyne v spárech 204

dravce, právě jako sobecké století zahubilo vzruch volné ideje bezonledným násilím. Líčení mořského příboje, jenž zachvacuje loď, vloženo jest většinou do řeči zkušeného, chladného kapitána a podáno s účinnou stručností. Od naivního důrazu, s nímž jest vypointována tato drobná báse'ň, jest arciť ještě velmi daleko k rozpředeným refleksín:! široce založené »Evropy«. Ze zástupu vyhoštěnců, jejichž boj za svobodu básník sotva naznačil, poznáváme jediného mluvčího, a i on vystupuje ve zcela obecných rysech elegika toužícího po domově a rodině, trosečníka zápasu za volnost prohraného v otevřené bitvě,'ilusionisty posmívajícího se sarkasticky vlastním idealistickým přeludllm. B<Ísník nepronáší ani o něm, ani o jeho družině soudu, n~-brž mlčky s ním sympatisuje; zato v byronské ironii stupihtje celou skladbu až ke kormutlivému symbolu, jenž vystihuje beznadějnost vzletu za svobodou, ano hrubé násilí neodvratně číhá, aby zardousilo bílé ptáče volnosti. Zde již znepokojuje se citlivé svědomí poetovo otázkou krvavého níisilí, ale nejsou to revolucionáři, kteří tím hřešili, nýbrž jejich / potlačitelé. Měla-li na básnickém obzoru Cechově místo matné »lodi vyhoštěnců« vyplouti mohutná a temná ~>Evropa{(, bylo třeba duševního vyzrání, především však, aby bezprostřední autopsie seznámila poetu s mořem, a aby sám prožil ve větší myšlenkové blízkosti revoluci sociální.

Cernol11ořská pout ozřejmila Svatopluku Cechovi ruch na lodi a takGi"d technickou stránku ŽivotH na vlnách; odhalila jeho zraku denní i noční výjevy na moři se všemi barevnými a světelnými odstíny a núladov~'rmi pablesky; seznámila jej s bouři na oceáně, s jejími předttl~hami, příznaky a dozvuky. Ještě dříve postavily pařížské události z r. 1871, jejichž odraz marně bychom hledali V »Adamitech«, třebaže vzniknuvších až po nich, Svatopluka Cecha tváří v tvář skutečné vzpouře společenské, převracející dotavadní mravní a politický řád úplně na ruby. Jak na Cecha působily francouzské poměry za občansk': války a komuny na jaře »děsného roku«, můžeme poznati z půvoJ.nkh teksti'l k obrázkům a drobný(;h výtahů z politických časopisů, které 'jako redaktor do týdeníku »Světozoru( r. 1&71 dodával. ačkoliv auktc.rství není tu zcela nepochybně zjištěno. Jeho sympatie, ktéré ještě v »Adamitech« provázely na rozdíl od Palackého potlačované sociální rebely, odvracely se nyní od komunistů vždy rozhodněji a přechylovaly se k' národně liberální politice, se'hopné zachrániti Prancli a re-

205

publiku v době strašné dějinné zkoušky, kdy prusk:ý vítěz svíral samu Paříž v ocelové pěsti. Nebyly to snad jen hrůza pokojného občana, jejž z idylických snů o sbratření lidstva v lásce a rtlím burcovaly požáry, rachot sesouvajících se uměleckých děl, divoký lomoz v znesvěcenýclI chámech, hromadné vraždění a krveprolití na ulicich. Nebyl to ani odPOl příslušníka měšfanské třídy opírající se o dávné tradice a přející klidnému vývoji, žehral-li Čech na vítězny výboj rudého proletariátu, vida, že jest snadno býti krajně radikálním tam, kde lidé bez včerejška nedávají v sázku ani hmotných ani kulturních statků. Tím méně to bylo naivní zklamání básnického snílka, jenž proti drsné skutečnosti stavl.

své fantomy sepředené z mlh ,a dýmú ilusivní minulosti. ,

Šlo zde o něco více. V pařížské komuně, jejíž užší politické t>odmínky Zll staly vzdálenému pozorovateli patrně nepostižny, s útočnější naléhavostí než v kterékoliv jiné události soudobé předstoupila Sv. Čechovi před oči zásadní otázka, obecně, avšak jaksi vzdáleně známá z válečných dějin husitských a z českobratrského úsilí myšlenkového, zdaž smí reforma nábožens1fá neb mravní, majetková nebo třídní sáhnouti k výbojnému meči a ničivému ohni. Či zůstává pro všecek vývoj, také v moderním' světě odkřesfanštělém, bezvýhradně závazným Kristův příkaz o lásce k bližnímu a zavržitelnosti každého násilí? A tu veškeren básníkův cit odpovídal na otázky přímo vnucované radnicí pařížskou do nejrozhodněji v duchu ChelčicI{ého. Tím vynášel jednoznačný odsudek nad počínáním komunistů pařížských a to i v případech, kde s~ vládě versaillské bránili. Se spravedlnosti pravého humanisty po způsobě Viktora Huga zavrhoval stejně přísně ukrutné dílo msty francouzské buržoasie nad komunisty; nacházel vřelý tón podivu pro ty z nich, kdo s mužnou statečností přijali od vítězné vlády trest smrti. Podobá se, že tyto události zasáhly velmí pronikavě do vývoje sociálních názorů Čechových a staly se zavčas korektivem jeho povolného snČI1Í o společenském přerodu. Od této chvíle připouštěl - af šlo <) výklad dějin, o kritiku přítomnosti či o prol{ram dalšího vývoje -- sociMní revoluci pouze potud, pokud nestaví se jako nebezpečná pfc!(á;ll:u PCSi!lPl' n{lf()(1l1í myšlenky a pokud ncvž!,·:,. nť,s1J!l}-::J· prostřcdJ.d:; neushylovai se tedy v tomto přesvědčení pods(ah;\~ od mizorů tehdejšíÍlo netoliko vůdčího, ale i nejzralejšího myslitele českého z konservativního tábora, Františka Palackého, 206

který v zásadním doslovu k »Radhostu« právě tenkráte stavěl českobratrskou humanitu proti modernímu socialismu a komunismu.

Odlesk těchto mocných dojmů neobjevil se v dílech Čechových ihned; po prvé setkáváme se s jejich ohlasem r. 1874. Do rozměrné pcvídky »Mezi knihami a lidmi« vložený zápisnik hraběte Juliana, skrývajícího se . za pseudonymem Pavla Rolanda, jenž již již napovídá obě hlavni postavy z »Evropy«, kreslí v romantickém prostředí švýcarském byronistickou fysiognomii sociálního revolucionáře Karla Smělého, v jehož tajemné a hrdé duši žiji společenské a mravní zásady francouzských revolučních myslitelů XIX. věku; za ně nasazuje Karel Smělý život v Paříži, jsa spíše obětí než strůjcem branného násilí, ne však v r. 1871, nýbrž již na barikádách r. 1848. S hrdinskou důslednosti provedená zásada Smělého. která jediné za:,ah<i do dejové osnovy povídky, že vztah muže a ženy nemá býti svazkem zákonným, n}'brž Jen vzájemnou a svobodnou dohodou milujících se srdcí, jež odcizíce se sobě, maií se ihned opustiti, zásada ta není ve spojitosti s komunistickou revolucí francouzskou, ani s básnickým dílem Čechovým, jež ji obl áží. Zato vedle leckterého rysu v líčení událostí pařížských Karlovo h()rlení proti lživým etiketám společenským, proti předsudkůru náboženským, proti prázdn}'m konvencim, proti rodovým výsadám ukazují již k postavě Rolandově, avšak Karel Smělý, jehož vlastní jednáni revoluční zůstává zastřeno závojem tajemnosti, jest proti střízlivému radikálu z lodi »Evropy« romaneskni hrdina, kterého ještě obklopuje teskná a ušlechtilá svatozáře vězně Chillonského. Z romantického rodu Karla Smělého pochází též sociální spravedlností prodšený hrdina povidky »Posledni jaro« z r. 1877, churavý básník-snílek Pavel. Mezi posledními dojmy, které táhnou teskno II hlavou umírajícího bNavce, jest divoká změť motivi! ukazujících dílem k starším »Adamitum". dílem ke vznikající »Evropč,<. takže zde nikoliv neprávem bylo ~hJedáváno svědectví o koncepci nové mořské fantasie Čechovy: stoleté kmeny pralesa hmIÍ. se v hořečl1é obraznosti Pavlově se zmotanou pr'ízi lan, plachet a ráhen, spousty vraždících se voji! kmitají se přes luzné postavy dívčí, a šílená fuga zvuků tříští se v šumění mořských vln, v písně pliwců nad vodami, v ryk vzbouřeného lidu, v žalmy, v chechtot, v proklínání.

Karel Smělý, odpůrce bezbarvého internacionalismu, cítil se sice v dočasném svém domově, švýcarském stále Čechem, ale jeho duševní 207

otčinou byla revoluční Paříž, kam pospíchal se občtovat a umřít. Když po třech letech, asi na sklonku roku 1877, skládal jeho tvůrce alegorickou báseň o »Evropě«, kde až na jedinou výjimku, »toulavého dálné Polsky' syna«, úmyslně jsou setřena veškerá určení národnostní a místní, tanula mu na mysli Jakožto vlast revolucionářů .Francie, která vymítla »blouznivé škůdce« ze svého okruhu a odeslala je na chmurném korábu do tropického zámoří; snad rozpomenul se Sv. Čech na seclm tisíc komunistů pařížských, které francouzská vláda odsoudila a poslala do trestanecké osady v Nové Kaledonii ve vodách australských. Ale ani slovem nenaznačil vstup prvního zpěvu »Evropy«, jehož exposice ukazuje poněkud jinam, než kam se zatáči další proud dějový, odkud vyplouvá prokletá loď vyhoštěncú. vstříc nejistému osudu; čtenář může pomýšleti nejspíše na barevné obrysy iihofrancouzských přístavů Marseille a Cannes. Básei'l zahájena jest mlhovitou tajemností; loď »Evropa« spuštěná do moře beze hlesu, bez pozdravu, bez člunů průvodních opouští břeh jako koráb duchů; veze! duchovou nákazu, bídné vyvržence sociální. Sotva básník několika verši temných barev a hustých stínů, jejichž mlhu trhá živý shluk řečnických otázek, nadechl turnerovskou malbu záhadného korábu, vkládá rozsáhlou apostrofu lidstva, která, jako vzýváni Musy u starých epiků, odllaluje vlastní inspiraci celé skladby.

Tento vstup stojí v Čechově básnickém díle osamocen. Svatopluk Cech, jenž z dějin pravidelně pozoroval časově neb místně ohraničený úsek, a na vývoj člověčenstva hledíval vždy ze zorného úhlu českého neb slovanského, vidí tu náhle před sebou v znepokojivé, ano vášnivé visi celé drama lidstva. vždy neklidného, vždy neuspokojeného. Avšak nestojí sám před nekonečným tím děním tich a něm jako, trpný pozorovatel; řečnická otázka za otázkou obrací se k oné hrcmadné bytosti, kterou jest člověčenstvo, stojící nad troskami antiky a středověku a přemýšlející o možnostech dalšího vývoje. TeQto postoj řečnický i symbolicko-ideologické pojetí dějin v úvodní apoteose ukazují, kam se Svatopluk Čech připial ve své »Evropě«, skladbě národně determinované a nejuvědoměleji tíhnoucí ke kosmopolitismu: podlehl tu, byt jen na čas; vlivu Jaroslava Vrchlického, jenž za vedení Micheletova, Quinetova a zvláště Hugova p'očal nazírati na mytu s, na histor ii, na přítomnost jako na články nekonečného řetězce vÝvojového, ve kterém každý dil symbolicky zrcadlí růst a dospívání lid208

ského ducha, proto tak neklidného, že ve žhavém srdci a praCU)lCllTI mozku stále nosí vědomí neb alespoň tuchu vzestupu ke světlu, k humanitě, k blaženství. Takto píše i Svatopluk Čech svou »legendu věků:<, takto i v jeho komposici vedou naléhavý rozhovor »duch a svet«. Avšak podobnost nespočívá pouze v celkové koncepci. I jednotlivé rysy, jež v tázavé té visi karakterisuií dějinná období, vybírána a stilisována jsou ve slohu Viktora Huga a J aroslava Vrchlického:

Egypt představují sfingy s hlavami rozbitými kladivem skepse; Helladu zastupují Olympuné a Charitky, sloupy věnčené révovím, mramory zneuctěné od barbarů; za křesťanstvím kultu Madonnina, víry v Troiici, radosti ze slávy serafů tyčí se kříž Golgoty; jako nositelé středověku zjevují se rytířští křižáci, gotičtí stavitelé, klášterní asket'Né, pěvci milosti. Leč v tom jest Svatopluk Čech daleko romantičtější než Viktor Hugo neb Jaroslav Vrchlický, že ve středověku vidi poslední, úplně dovršenou a v sobě hotovou etapu vývojovou, a že nová doba jest mu tápavýma nerozhodným kolísáním nad troskami - ani renesance ani osvícenská kultura neznačí pro něj tolik jako antika neb středověk. Básníku se zdá, že člověčenstvo zase se octlo na záhadném rozcestí:

"Teď stojíš na troskách a snivé čelo

podpírá dlaň. Co křídlem pozachvělo

jak bouře dech? Co svitem řasy plni? Co škubá brvami, čím ret se vlili?

Či nové zám~'sly tvým čelem víti

a k novým letrlm TJeru( tvá se síří, rýt mečem nový v zeměkouli plán?«

Nekonečný neklid lidstva, plný trosek a zároveň tvoření, pnpomene básníku moře - tu vrací se k svému tématu, ale zároveň i k svému původnímu způsobu výrazovému. Jako bublina kvasící Evropy, která v chaotické změti touží se přeroditi k novým útvarům, zjevuje se básníku revolucionářský zástup, oživující záhadný koráb; isou tq vypověďěnci, jež mstící společnost v pQhrdání a hnusu vyvrhla ze svého středu a nyní posílá 13 moře do končin tropických, aby tam zahynuli. Ačkoliv alegorisující povšechnost Čechova již zde stírá rysy osobité individuálnosti a úzkostlivě vymycuje jakékoliv určení místní a časové, přece prosvitá ý této úvodní karakteristice skutečnostní 14 209

předloha, pařížská komuna z roku 1871: revolucionářskou společnost zrodilo obrovské město za osudné doby uprostřed okupaceuepřátelské; pod červenou čapkou a rudým praporem ozývají se odvážná hesla; požár, jenž zanechal za sebou mnoho ssutin, ztrávil. se záhy vlastním žárem; vítězná společnost zbavila se nebezpečných odbojníků bezohlednou deportacÍ.

Temne barvy, jež tuto naneseny až pastosně, zarazily básníka samotného, a proto, věren svému krasovědnému požadavku vyrovnávajícího kontrastu, vložil hned za tuto chmurnou karakteristiku smírné líčení jižního břehu domovského, jenž v plamenech slunečního západu loučí se naposled s vypověděnci. Ti, šesti typickými mluvčími posílají ztracenému domovu pozdravy poslední, takže dostává se nám v uzavřem'ch kupletech různ}'ch rozměrů lyrických a střídavého vděku písňového šestery karakteristiky hlav revolučních z lodi »1:vr-opy«; podobně jako v »)80ui'i", v prvním a třetím zpěvu »Adamitů~ a v třetím oddílu ».A;~dť~la( .:~lJ "DeU; ;~(~C S\·. Č.:2":;' ~,rrvil1iokrc:;hu. a rozbor myšlenkového sv(L.j:cIJ p(Jst::~v l:vclcl;ol' rC!H()(LI;d lC(] oitové nálady: tot běžn~;' !'C: wp lorda L}TO));l i n;;.(;<:iov::ms!u;·ch í::íkll. Také tyto písně seř('_,~CilY j~ou tak, aÍJy se jCdlK:divÍ přeJstavitelé vyhoštěných '-evolucionářů střídali dle 7a\;On::l !( rHJtra~tllifJo: po sarkastickém vzkazu pro opuštěnou mladou manželku, která se dojista záhy a s radostí ohlédne po náhradě, touží tesklivě něžué srdce milence věrného až za hrob; drsný posměch bědného proletáře macešské otčině zastřen iest lkavou melodií otce, žaluiícího nad osudem opuštěných děti; umdlenou touhu zlhostejnělého revolucionáře po klidu a spaní pfehlušuií vzdory a kletby útočného aktivisty. Teprve v těchto pádných jambech, seřazených do střídavě rýmovaných slok čtyřveršových, zaznívá do lyrického kolozpěvu vlastní revoluční tón; pohrdavý soud nade lží a pokrytectvím evropské společnosti stup'ňuje se v kletbu a v hrozbu, že přece přijde bezohledný mstitel, který uskuteční zmafené úsilí vyvrženců; posilující pohled do dějin, kde řecký helot i středověký rab rozvrátili nespravedlivý řád, mění se v~ vidQní lepšího . světa, v němž bude lidstvo sbratřeno, nasyceno a zahrnuto svornou

láskou všech ke všem. Opět však vadí matnost 'a neurčitost pojetí této sociální utopie; sotva napověděn jest požadavek zrušení soukromého majetku a hranic pollticko-národnfch, ale jak před~)tavuje si vzdorný revorucionář přechců Dh~\;Jatného dílo. pomsty,ke světu drultJé lásky? 210

Šesti těmto lyrickým pěvcům i řečnikům není přisouzen další podil v dějovém i myšlenk<1vém rozvoji básně, avšak ani obě postavy, které se nato_ v dialogickém střetnutí vynoří, starý velitel lodi a mladý kněz, nejsou vlldčími osobnostmi v osnově »EvroPYi<, takže první zpěv neobsahuje ani z daleka vlastní exposice díla, které teprve ve třetím zpěvu ocitá se v pravém dramatickém vzruchu a víru. Rozprava kapitánov"a s knětem"nesena jest tónem tklivé idyly a vyrovnané elegie. Velitel korábu má dnes pravý život, plný činorodé práce, již za sebou; s milovanou dcerou Angelou jede do zámoří, aby odtud přivezl do domova popel své ženy, po němž, muž ožehnutý žárem tolika zeml:pásů a omytý vlnobitím tolika moří, až sentimentálně vzdychá. Jeho QddaIiOU řečí, do níž zasazena jest celá řada selankovitých obrázků, prosvitá plavý a polodětský půvab jeho dcery Angely; se skutečnou g'racJÍ dává básník ve chvíli, kdy hovor je takřka prolnut její bytostí, zazníti nad ~lnami večerní modlitbě zvonů, rozvádějících motiv jména dívčina; kněz, kapitán i jeho dcera, objevivší se náhle na palubě, oddá'laji se zbožnosti večerního klekání. Ta~to vane nad mnohonásobnými rozpory prvního zpěvu »Evropy« harmonický závěr pobožnosti kře-

J . •

stanské - opětně dosaženo kontrastem souladu a vyrovnání. A však

prostředek, jehož k tomu básník použil, není jeho původním nálezem; jsout ony tři lyrické sloky s refrénem »Ángelus dei«, připomínající poněkud večerní klekání na jezeře švýcarském v povídce »Mezi knihami a lidmi«, zřejmou příklonou ke dvěma stancím »Ave Maria«, kterými By(on ,uzavřel třeti zpěv »Dona Juana«, kde modlitba večera a lásky, iitn. a soumraku, kultu Mariina a ženina se snáší na orientálské rozkošnictví rekových hodů s liaidii. Byron naplnil svou lyrickou vložku živlem subjektivnějším, ale podřídil ji formálně celku; naopak Svatopluk Čech spojil své tři zpěvné slohy, lišicí se rozměrem od předchozích částí, velmi pevně s duševním děním svých hrdinů.

Kratičký, druhý zpěv »Evropy« odehrává se opět za večera na moři a blíží se kroky jen váhavými k vlastnímu tématu básně; dvě z postav, uvedených již ve zpěvu prvnim, mají v něm místo přední, kněz a dcera velitelova Angela, obě ostatni jsou konstruovány k nim cestou povahové antitésy. Obdobným kontrastem, jakým v »Adamitech,<proti rusé Adě a světlejší ještě Jitce vyvstala temná Sulamit, noří se v druhém zpěvu »Evropy« za naklánějícího se odpůldne vedle snivé a spíše. trpné plavovlásky severní Angely její žhavá a tmavo14* 211

vlasá družka Oonzaga, v jejíchž tepnách koluje směs krve evropské a východní, vyzývavá krása smyslné přich1Hi vedle cudného půvabu, vášnivé pokušení vedle nevinné něhy, poloodhalené ženství vedle plaché uzavi'enosti s očima sklopenýma; spolupracovala zřejmě na této postavě vzpomínka na sličnou Židovku, s níž se Čech kdysi plavil podle jižního pobreží krymského. Tam, kde světlý zjev Angelin mimoděk vzbuzuje nesmělou a ryze citovou touhu snílka Pavla, básníka mezi revolucionáři, nítí horké vnady Oonzažiny divokou smyslnou ž~dost kněze, když přes' listy breviáře sleduie zrakem svlékaiicím ze všech rouch kvetoucí tělo divčino - líc a rub erotického serafinismu Čechova soustředěn tu podobně jako v »Adamitech«. Kněz, jehož postava, napověděná v prvém zpěvu poněkud jinak, než iak ji odhaluje tato scéna na palubě, zůstává neprokreslena i v dalším ději, nezná v slastném a zároveň zahanbujícím svčm pokušení nic ne'ž dvě 1'02hodr,á slova náboženského zaklínadla; poeta revolucionář, povzbuzen teprve prímou výzvou Oonzažinou, vyžádá si bílou růži z Angeliných vlasů a odnáší si ji do osamělé noci pod hvězdami jižního nebe.

Básník Pavel, blíženec idealisty Adama z první Čechovy velké skladby myšlenkové, přijal nejeden rys od svého tvůrce: jako Svatopluk Čech mladých let kolísá mezi poesií romantickou, jež jest ůtěkem ze světa, a mezi veřejným činem, který chce tento svět pře rodit, a staví-ll své lyrické umění do služeb revoluce, nepřestává si vyčítati Zl adu na duchu básnictví, zabočení do společenského kalu a životn! disharmonie; v lecčems shoduje se také se svým jmenovcem, churavým poetou v povídce »Poslední jaro«. Jako Adam, neuspokojený divokým realismem Naháčů, odvrací se také Pavel od revolučního tábora. aby se zapředl do samotářsl\:ých dum a sebeobžalob; skoro symtcIicky působí rys, že odnesl si z bitevní vřavy komuny zchromenou ruku. Jeho plaše toužebný vztah k Angele jest přímo opakováním milostného poměru Adamova k Jitce: i zde Svatopluk Čech prostě pa rafrazoval svůj mladý výtvor.

Mezi druhým a třetím zpěvem »EvI'Opy« zeje značná časová mezera: jižní oceán proplut, a loď zvolna blíží se k břehům; vyhoštěnci shodli se v tajné úmluvě na násilné vzpouře brannou mocí a opřeli své revoluční naděje o zradu lodníků; básník Pavel, ZbOŽllUjící v plachém sněni dceru lodního velitele, odpadl v duchu nadobro od dosavadníčh svých druhů-psanců. Nenažnačiv čtenáři ani sebestručnější 212

zmínkou kterékoliv z těchto rozhodujících událostí na symbolickém korábě, Svatopluk Čech jej staví přímo před uchystanou katastrofu, jež s pokročilým soumrakem hrozí v podpalubí propuknouti a zachvátiti celou loď. Zdá se dosti pravděpodobným. že Čechův záměr vykořistiti znovu a vydatněji základ.ní motiv »Bouře~<, totiž vzpouru lodních jJov.stalcu proti veliteli, posílen byl čtením exotické veršované povídky Byronovy »Ostrov čili Kristián a jeho druhové«, a že odtud český básník převzal nejeden rys pro povahokresbu vůdce vzbouřenců Rolanda, pro Pavlovy sny o tropickém ráji na svobodném ostrově uprostřed oceánu a snad i pro podobu Gonzažinu. Neznáme však dosud všech ústředních hrdinů revolučního děje na »Evropě«; Ucti a čtvrtý zpěv seznamují nás s nimi postupně.

Soustředěn~r zájem vyhnanců, přecházející až v nedočkavé nap0tí, oznacuje posupného obra Rolanda jako vudce.,ve zkamenělé jeho tváři, stíněné rozcuchaný-ni a bohatým vlasem, jejíž urputné rysy a hluboké vrásky ,modelovaly vedle bezohledné ideologie i temné vášně, dnes JÍž vyhaslé, vepsána jest záhada minulosti a spolu tajemný plán, prošlehující bleskem pohledů. Kdykoliv Roland, nejurčitější ztělesnění revoluce na )}.Evropě«, otevře vzpurná sv€Lusta, horlí a hř.ímá. Nenávidí soukromého vlastnictví stejně rozhodně jako výsad rodových a stavovských, persifluje opovržlivě i náboženskou víru člověčenstva i jeho společenský řád. Posmívá se soustrasti s utrpením, jež sebou přináší revoluční převrat jakož i citlivosti lkajíci nad ssutinami vžilé tradice; k starému světu vyžilých hodnot mravních a sociálních chová pouze opovržení a pomsty chtivé záští. Zná jediné východisko z dnešní bidy, a lži a tim jest mu násilný přerod vládnoucích řádů plamenem a kovem; krvavým křtem musí projíti nové lidstvo, a v této rudé koupeli omlazující se společnosti najde i poesie svěží, tvůrčí inspiraci. Pokud dovoluje Čechovo obecné a matné podání sevříti tuto hlavní postavu básně jednotnou formulí dějinnou, jest Roland představitelem <noho anarchistického terorismu, jak se vyvinul ve francii v létech 183(}--1871; v uplné shodě s celkovými obrysy skladby nese Roland řadu pfíznačných rysú národní povahy francouzské. Není pochybnosti, že; vytvářeje postavu Rolandovu, neměl Svatopluk Čech před očima určitých modelů dějinných, a !přece tuhé doktrinářství tvrdébo anarchisty, pohřešující jakékoliv smyslnosti, připomíná chvílemi pyšnou a studenou fysiognomii J. P. Proudhona; časem však záblesk Utočného

213

temperamentu, bořícího bezohledně vše, co se staví do cesty, vyvolává čistě galskou podobiznu věčného romantika vzpoury A. BlanQuiho; pro alegorickou povšechnost Cechových záměrů v »Evropě« byly by se tyto velké obecné typy francouzských revolucionářů ho-dily rozhodně lépe než podobizny historických komunistů z r. 1871 na př. Ferrého neb Rigaulta, na něž také poukazováno. Zato nenasvědčuje nic tomu, že by byl básmk použil pro tuto kanikteristiku jakýchkoliv rysů rusk~'ch revo1:.lcionái'll, lderé koncem 70. let i u nás byly známy [lejen· z . pádného, <} osobitého vystupování M. Bakunina a P. Kropotkina, ale i z dušezpytných portr6til a zásadových rozprav

v re:l1istických románech ruských. -

Za to· zařadil básník mezi revolucionáře, nově vystupující ve třetím zpěvu, jednoho zástupce slovanských národů, jenž nese na čele určitý zna;{ kmenového s~-ého příslušenství: jest to sličný emigrant polsk~T, usedající za temného večera po bok básníka Pavla, aby se mu vyzpovídal ze vzpomínek na národní posláni politické a z blouznivé touhy po ztracené otčině. Alegorickou všeobecnost skladby, vyhýbající se jinak vší přesné karakteristice časové a místní, porušila tu úmyslně - a k nespornému prospěchu básně - netoliko vroucí náklonnost příslušníka mladočeského poko!eni k PO!Sk}'lll povstaldim, ale i správně poučená úvaha dějinná. Od r. 1830 sledovala západní ~vropa s nadšenou srdečností vývoj politických vě·cí v Polště, a Prancie i ŠvÝcary otevíraly ochotně své náručí polským uprchlíkům, kteří se v nových vlastech stali obětovnými i věrnými rytíři myšlenek revolučních; sám Mickiewicz v politických statích i v prorockých »Knihách poutnictva polského« nerozlučně spial vítězství národního ideálu polského se socialistickým zrevo!ucionovánim Evropy. Vybídnutí jasnovidného Adama došlo ohlasu na obou stranácli: jestliže mezi organisátol'Y povstání r. 1863 byU revolucionáři mimopolští, volal-li r. 1868 Liebknecht k mezinárodním dělníkům, aby nespouštěli s očí vzkříšeÍ1Í Polsky, stanuli r. 1871 emigranti z Polska v zástupech pod rudými prapory komuny pařížské, ba darovali jejímu vojsku dva generály, Dombrowského a Wróblewského. Takto postava rytířského psance polského v Čechově »Evropě« není libovolnou invencí; ne neprávem dostalo se za ni jakožto za nejlépe provedený výtvor ze všech postav »Evropy« českému básníku vděčné pochvaly od polského kritika T. St. Orabowského. »Toulavý dálné Polsky syn« jest v podání Cecho214

vě čistým romantikem, jehož dočasné příslušenstvÍ k anarchistickým revolucionářům vykládá poeta buď touhou neklidného ducha po bouřlivých dobrodružstvích nebo lhostejným neporozuměním politickému zápasu předků. Zdá se na pohled, že tento teskný elegik, jenž jedním dechem vzpomíná-na aristokratické kouzlo zděděného panského sídla i na lidové opojení povstaleckého zástupu, již není schopen opravdového činu; několik hodin, a rozvoj vzpoury na korábě přesvědčí o pravém opaku.

Leč vypuknutí bouře na lodi jest stále zdržováno. Pasivní básník Pavel zapřádán jest mimoděk do nových diskusi od ostatních psanců, jimž se úplně odcizil, a Sv. Cech nacházi' příležitost, aby osvětlil naturalism revolucionářů se dvou protilehlých hledisek; vyznívá-li však apel k poesii, auy přijímala inspiraci nikoliv z romantických pomyslů. nýbrž z nezbadaných záhad přírodních, příliš obecně bez osobitého přízvuku, hlásí se byst.rý postřeh kritický v nihilistově opovržlivém soudu o neplodném mechanismu a atomismu novodobé přírodovědy, čestné pouze tehdy, když přizná svou bezmocnost a neodvažuje se proto závěrů metafysických.

Za hluboké noci staví se I~oland v čelo povstalců a s poukazem na zradu lodníků ziskaných pro revolučni věc, velí podniknouti převratný čin: za př-íšerného kmitání svitilen a pocl1Odní opanují spiklenci palubu, přemollou posádku, ohrožují stařičkého velitele lodi, jenž se s mladIstvou statečností brání přesiIe. Na pomoc chvátají mu, vyplašeny příšerným burácením vzpoury ze svých visutých lůžek a báchoľkových zkazek, Angela a Gonzaga, ale tu skříží se jejich cesty s oběma odpadlíky revolučního tábora, s básníkem Pavlem a polským šlechticem. Klesalící Angelu, jež i ve chvíli krajního nebezpečí svého i otcova zůstává trpnou bytostí, zachraňuje Pavel z bitevní vřavy do podpalubí. Zcela jinak Gonzaga. Tragické napětí chvíle proměnilo smyslnOl1 r.rásku v útočnou vášnivkyni, která;. s hněvem v oku a s' rozpoutaným vlasem, tas I dýku. Rytířsky vstupuje jí Polák do cesty a buď v pouhém rozmaru náhlého okouzlení nebo v rudinovské touze jakkoliv ~končiti zmařený život, nabízí svou t:estnou hruď modr2vému čepeli Gonzažinu. Rázem pozná sličná žcna, že partner její není již revolucionářem, odhazuje zbraň, když tu koule srazi jejího rytíře mrtvého k zemI. Leč poslední myšlenka jeho nenáleží krasavici opojivší jej náhle - Visla, věrná řeka jeho domoviny i mladistvých vzpomínek

215

milostných, to jest, jíž ret skonávajícího posílá pozdravy. A v téže chvíli, kdy elegicky hyne přeběhlík aristokratického světa uprostřed revolucionářů, vztyčuje vítězný Roland na stožáru ».Evropy« červenou vlajka _. jaký to působivý kontrast k harmonii zhvězděného jižního nebe, jež se klene nad závěrem druhého zpěvu!

Bylo správně postřehnuto, že se v Čechově ».Evropě« zcela pravidelně střidají rušně liché zpěvy obsahu hromadného s mírným dějovým tokem zpěvů sudých, vyplněných událostmi individuálními. Tak i zde nastává ve zpěvu čtvrtém oddych a klid, pro jejichž vděkuplné líčení Cech plnou dlaní sáhl do vzpomínek na plavbu čemomořskou. Ranní nesmělé světlo vznáší se nad mořem, na obloze pluií plaše obláčky jitřní, mořský pták koupe se pokojně nad vlnami; hlavní podíl v ději iest vyhrazen básníku Pavlovi, který mezi postavami »Evropy« zastupuježivel nejméně rušný. Spatřujeme jej v podpalubí po boku Angely ošetřující v slzách těžce raněného otce, jenž v horečce sní o námořních bitvách. V Pavlovi dokonal se obrat. Maje voliti mezi Augelou a revolučními druhy, rozhodl se proti těmto, ba jest hotov brániti milenky proti povstalcům, s který-mi dotud postupoval jako pěvec volnosti: pod blankytným pohledem jemné a bezmocné krásky zřekl se nejen přátel, ale i společných zásad a hesel. Zůstal i po obr,atu snílkem, jenž dovedl se sice na okamžik postaviti revolučriímu zástupu na odpor, ale jenž vidí svou budoucnost jen pod zorný-m úhlem vysněné náhody, nežádající od něho samotného projev činorodé vůle. Rozkošnické sobectví lásky schvátilo někdejšího pěvce bratrství a volnosti dc. svého zajetí: nechť ztroskotá se koráb ».Evropa« a nechť na něm všichni zahynou, jen když Pavel s Angelou bude zachráněn - pak bude splněn jeho sen llejtoužebnější. Tropický prales na mořském břehu, do něhož básník Pavel zasazuie svou idylu lásky, nadán jest žhavými barvami Chateaubriandový-mi a cudnou nevinností Bernardina de Saint-Pierre: pitvorné opice s vějířoviWch palem, duhoví kolibříci z orosených kalichů pohlížejí na nového Adama a novou .Evu, kolem nichž se rozprostírá pravý rousseauovskj'r ráj, prostý předsudků o majetku i kroji, zbavený boje o život a vlastnictví, teplý nejen podnebím, ale i minulostí vztahu erotického. Exotism tento, jenž pouze zdaleka připommá historickou selanku pralesa nad Nežárkou v »Adamitech« a po svém způsobu obměňuje oblíbené robinsonovské sny chlapcovy, nemá přes veškerou svou literárnost rysů násilných; nezapomeňme, 216

že Pavel spřádá své sny nad vlažnými vlnami jižního moře nedaleko rovnfku, povšimněme si, že romantická jeho utopie vydatně používá motivů ode dávna blízkých socialistickým přeludům.

Vpád plného slunce zaplašuje nadobro opalisující mlhy jitřních Pavlov}-ch dum; -dvojí hymna »věčnému prameni světla«, pronášená básníkem i psanci, zprostředkuje přechod k šesti lyrickým písním, v nichž tíž vyhnanci, kteří vystupovali již ve zpěvu prvním, v obdobných útvarech strofických vyjadřují svá přání po dalším směru ».Evropy,(, zbavené nyní pevné ruky prohlédavého lodivody. Tu poznáváme zblizka, jak psanci jsou zmateni nejistotami o vlastním cíli plavby i úsilí životního: jediný z nich pomýšlí na Ameriku jako na novou vlast, ostatní, pokud neprahnou prostě po klidu a zapomenutí, přejí si návratu do starého domova, k milenkám, ženám a dětem.

Není náhodou, že na tomto místě skladby, obestřené na chvíli klidem, uvádí Svatopluk Čech konečně Oastona, protichůdce Rolanddova a vlastního mluvčího životních i myšlenkových kladů »Evropy«; mezi tolika slabochy, kteří buď neznají cíle svého života neb nad ním zklamaně zlomili hůl, pevně se rýsuje postava pravého muže, přímého v záměrech, statečného v činu. Tábor sociálních revolucionářů v »Adamitech«, v němž Svatopluk Čech ztělesnil svou jinošskou koncepci společnosti, nevykazoval ještě typu takového: proti stařeckému nihi1i~ll1u trpkého agnostika tlenocha a proti samolibé smyslnosti bezohledného Mojžíše, tedy proti dvěma typům v podstatě záporným, uměl r. 1873 postaviti POUZE; nezralé a blouznivé mladictví Adamovo rázu co nejsubjektivnějšího. Nyní, po šesti létech, antagonism mezi Mojžíšem a Adamem vrátil se obměněn dvojicí Roland-Pavel (rysy Henochovy přešly na některé figury podružné), ale proti revoluci, která jest hněvným a bezohledn)'m terorem vyžilého pomstychtivce, i proti revoluci, jež čeří cit a inspiruje dumu nedusledného snílka bez ,,-ytrV:1105ti, zobrazil hutnou povahou také revoluci, znamenající vývoj schopný života a přinášející skutečné obrození -- toť právě Oaston, lidumil a pacifista, odpůrce násilí 1 veškeré revoluční ofensivy; v něm a nikoliv již v Pavlovi vyzpovídala se nejotevřeněji vyzrálá mužnost básníka třiatřicetiletého; není také vyloučeno, že jméno i duchovni podobu Čechovu Oastonovi dal umírněný komunista marxistický. ušlechtilý židpvský advokát, Oaston Crémieux. Teprve záS3dni kontroversa s Rolandem v pátém zpěvu vykreslí určitě duševní

217

podobiznu Oastonovu, kdežto, vstupuje do děje, odhaluje zamyšlený rek spíše jen intimní záhyby svého srdce; při tom zjevuje se zcela nepokrytě, kolik z vlastního citového života :vložil Svatopluk Čech do povahy Oastonovy. Zemdlená mysl revolucionářova zapřádá se zálibně do dětských a jinošských vzpomínek, v nichž jako by napověděn byl jímavý předzpěv cyklu »Ve stínu lípy« ... typická česká krajina se zeleným údolím pod lesnatými svahy, útulný domov otočený kvetoacím sadem třešňov~rm, milostné hry s dívčími .družkami a nábožné zanícení na kůru vesllického kostelíka. Jako Pavel touží též Oaston po vděku a míru selanky, ta však neleží v budoucnu, nýbrž v nenávratné minulosti; pro zralého muže, nepodléhajícího již laciným a klamným svodům snění, jedinou žadoucí utopií jest ztracená mladost, onen. vábný a nedosažitelný ostrov Bimini. S Heinovým tragikomickým hrdinou Juanem Poncem de Leon, na jehož fantastickou výpravu, si také v prologu »Petrklíčů" vzpomněl, posílá Svatopluk Čech myšlenky Oastonovy na bláznivou a přece ne odolatelnou pout na romantický ostrov Bimini:

»6, což by přál si, aby lodi běh moh' Ndit jako plavec jižní báje

k ostrovu mládí, věčného kde máje čarovné kvítí smavý věnčí břeh! Jak TJod věčnou by tamo zeleni

ssál plným douškem z průhlednéllo zdroje mladosti vláhu v chabá prsa svoje

a s údů střásal trud a zerndlení!«

Pátý a šestý zpěv Y/:Evropy«, které vznikly po delší přestávce, a jež pouze zevní náhoda roztrhla na dvě části, obsahují takřka jádro skladby: protagonisté obou hlavních směrů mezi povstalci, Roland a Oaston, utkávají se zásadním slovem i rozhodným činem; vedle revoluce principll propuká na korábě též revoluce pudů; přírodní bouře, překvapující loď a neprozřetelné její nové pány, nenadále a divoce znásobí ~ociálm bouři na symbolické palubě - a právě na tomto nejdramatičtějším místě Čechovy básně stává se patrno, kolik základních prvků přejal básník do mužného svého výtvoru z obou mladistvých děl, ~ »Bouře« a »Adamitů«.

218

Dočasný jarý a bezstarostný rozmar povstalců na palubě, netušících nebezpečí rovníkových vod, přerušuje rázný povel teroristy Rolanda, aby byli dobiti uvěznění dřívější pánové lodi; tu však krvelačné a pomstychtivé slovo revolučního doktrináře, jenž zavrhuje každou soustrast i rozcitlivění se nad krví, vydráždí dávného soka R.olandova Gastona k hlasitému odporu. Prudký slovní souboj mezi nimi, který se z dokonalého řečnického výkonu stupiíuje až v dramatickou stich<imytii, připomíná kontrasty příkře postavenými a nadobro nesmiřitelnými, mohutnou rozmluvu mezi Iienochem a Adamem ve druhém zpěvu »Adamitů«. Jestliže však se také zde, povahově a rétoricky, střetají zástupci obou krajních křídel revolučního tábora, spočívá zásadní rozdíl v tom, že nestaví se proti zkušenému a životem přesycenému starci-skeptikovi blouznivý a nadšený jinoch-idealista, n}'brž, lže čelí zde muž muži, oba prošedší ohněm poznání a požitku; dí-li Svatopluk Cech o R.olandovi, že v jeho líci kamenných rysů »zůstavil jen chladné, hrubé vrásky vÝhaslý požár vášni plafnennýchr(, nazývá Oastonovu duši »sytou, zprahlou, zemdlenou(. Proti R.olandovu tefLlrismu revolučnímu, který vě sporu kuje své polemické šípy na kovadlině bezohledné kritiky společenské, hlásá Gaston mírumilovně a sh<Nívavě utopii komunistickou; tuehy sociálních snílků francouzských mísí se y ní vťdomě se z;i.sadaml evangeiJa a s příkazy buddhismu celek pak nezapírá, že českobratrské řešení »království božíllO na zemi« tanulo básníkovi na mysli, a že snad také herderovsko-rousseauovský obraz domnělé selanky praslcvanské dodal sličlIS'ch barev této •... hiliastické \ iciině. Nov~r svět, jemuž nadějné toužení Oastonovo dává vstávati· z krvavých brodí: revoluce, značí z valné .části obnoveni selské idyly slovanské: lidé mírní, Jepí, smavoústí, soudruzi štěstí bloudi pod kvetoucími haluzemi zlatým mořem bohatých klasů, sbírají ovoce ve štědrém sadě vzdělané přírody, isou i druž!1ému domácímu zvířeti přáteli. Tam nebude vládnouti sobectví a odstraní se soukromý majetek;· zákonodárci a soudcové stanou se zbytečnými v lidstvu zbratřeném á ·nevinném; místo náboženstvi zjeveného, ostříhaného kněžími, zavlaje dušemi přírodní, útěšný panteism; pluhy nahradí úplně meče, a dávné krvavé bl)je budou toliko děsivou vzpomínko:!. Roland odbývá rázně scciální blouznění Oastonovo zžíravým posudkem vládnoucích lži společenských a táže se - s ním i čtenář -, co m'Úže znamenati tato luzná hudba budoucnosti pro přítomnou si-

219

tuaci na lodi, dává se však unášeti svým terorismem příliš daleko, požaduje-li neústupně vyvraždění vězňů proto, že jednak vyjídai1 skrovné zásoby, jednak vždy hrozí možností zrady; skutečnost dá za pravdu spíše Gastonovi, jenž poukazuje, že pouze mezi uvězněnými lodníky by »:Evropa« nalezla v neznámých a záludných končinách spolehlivélw lodivodu. Nesmíření rozcházejí se odpovědní protivníci: Roland za teroristickým dílem dv mezipalubí, Gaston, tušící blízkost bouře, se stejně smýšlejícími druhy na palubu, aby konal nutné přípravy.

Velka kontroversa Gastonova a Rolandova, názorový i povahcvý jejich protiklad, symbolický rozpor jejich zásad utvrdil v pol~ ském badateli Tadeáši Stanislavu' Grabowském dtHklivý názor, že netoliko tyto dva abstraktní typy isou volnou paraírazí slavných antipodll, hraběte Jindřicha a Pankráce ve velebásní Zikmunda Krasiňského »Nebožská komedie«, ~le že celt,' Evropa« SvatDp~lIka Čecha byla z valné části inspirov{1I1a ,Jra1C, ••• fc: ·:is. Š,cclitl-:U:ho romantika polského; rozhodně m()~no přirovnáVati »l:vropu« spíše k »Nebožské komedii« než k »Anhellimu« Julia Slowackého, s nímž pro obdobný rozpor v táboře povstalců mylně uváděna Čechova skladba ve spojitost. Dojista, v době básnických počátků Čechových nebyl u nás Zikmund Krasiúski nikterak neznám, a není třeba s Orabowskycm spojovati možnost Čechova večtení do »Nebožsk6 komedie( s chvatným pobytem kavkazského poutníka na h~.ličské půdě z jara 1874; vždy! Čech sám uvádí, že za studentských let poukázal mu přítel Boh. Čermá.k na toto veledílo romantika polskeho, který v Čechách ode dávna nacházel cítlivý' ozvuk. Lze říci, že před koncepci Čechovy »:E\fOPY« dolehla k nám resonance Krasiúského ve třech vlnách: 'Čelakovskému, který jej uvedl již r . 1835 ,'Aganem fianem« do českého pí~emnictví, byl prostě romantickým fabulistou národně polské svéráznosti; J. V. Frič a K. Sabina, již se Krasillsk}'m zabývali od let padesátých, a z - nichž onomu děkujeme za překlad celého »Irydionu«(, tomuto za první českou studii o Krasiúském, postihovali za úchvatnou fantastičností smělou osnovu myslitele soudícího sociální revoluci; soustavné úsih Františka Kvapila, aby byl ČechUm Krasióski představen v umělecké celistvosti, přinášelo již záhy ovoce, jak ukazuje mocni' vliv »Nebožské komcdie« na »:Elou« Jar. Vrchlického r. 1875. 220

Též Svatopluk Čech četl dojista v ))Lumíru« r. 1875 Kvapilovy ukázky prvních dvou částí ))Nebožské komedie,<, leč právě v těchto úchvatných dramatických obrazech duše aristokrata-básníka J indři.,. cha rozvrácené démony není praničeho, co by jakkoliv souviselo s »Evropou«. Poznal-li pak z polského originálu jádro ))obrovitého kartonu« Krasitíského, jež dlužlJo hledati ve třetím a čtvrtém oddílu, tvořil sotva pod jeho dojmem svou »)Evropu«. Nemůže býti básnických výtvorů různorodějších. tlusté a dusné přítmí, vlastní soumraku rodu i věku, zabaluje celou, ),Nebožskou komedii«, ale z nčho s podivuhodnou plastikou, plny dramatické akce vystupují postavy symbolické, ky pící při veškeré typičnosti životem ryze individuálním; každý z nich jest Polák od kosti z porevolučního období; každý má svou zvláštní náruživou fysiognomii, svoullezapomenutelnou gestikulaci, svůj ~jmbr hlasu, nerozplývajícího se nikdy v zdobné rétorice, nýbrž směřujícího k napiatému tragickému dění. Nad ))Evropou« se většinou klene průzračné ovzduší, i když do děje zasahá dým vzpoury a Hesk mořské bouře, takže čtenář stále jest přesvědčen, že vzejde nade všemi disonancemi jas vyrovnáni; vostrých, avšak příliš všeobecnJ'ch obrysech pouhých alegorii bez osobní životnosti a národního určení tyčí se, až na nepatmé vyjimky, dialektické postavy Čechovy; dění, rozhodující o jejich osudech, jest spíše epické, než dramatické, hovory jejich, abstraktně odpoutané od skutečných zážitků, obsahuji více řečnické látky a zdoby než volné aktivity. )jNebožská komedie", nesoucí v každé větě krvavě temnou pečeť let třicátých, soustředí se hlavně k tématu, jež bytostně souviselo s mladými osudy básníka-aristokrata, k rozkladu světa šlechtických tradicí a zákonité auktonty nehotovou a syrovou, avšak brutálně živelnou mocí gigantů valících se z podzemí, jimž Zikmund Krasióski rozumí hlavně silou divinační. Básníka ))Evropy«, který si osvojil zkušenosti z revoluce r. 1848 a 1871, nezajímá již rozvrat ))ancien régimu«, který jest pro něj docela mrtev; za svůj myslitelsko umělecký úkol určil vyložiti a ztělesniti krise otřásající organismem společnosti revoluční: na lodi »Evropě« obsadili všecka místa potomci a dědicové Pankrácovi a Leonardovi. A zde spočívá také základní různost v pojetí i kontrastování ústředních hrdinů ))Nebožské komedie« a ))Evropy«, jejichž zdánlivá shoda tvoří hlavní část důkazu T. St. Grabowskěho; ostatní motivy, jimiž krakovský literární dějepisec podpírá svou hypotésu (postava

221

polského emigranta y »Evropě«, dvojí orgie povstalců v třetím oddíle »Nebožské komedie« a v pátem zpěvu »Evropy«, společná apoteosa křesťanské lásky v obou dílech, shodné pojetí poesie, jež vyznavače své blaží, ale posléze hubí, konečně i Oonzažino viděni II Cecha, vzniknuvší prý přímo jako ohlas závěrečné vise Pankrácovy) jeví se podružnými vůči této ústřední rozdílnosti, zvláště da.ií-li se organicky vyvoditi vesměs z ostatílího Cechova nazírání myslitelského i uměleckého.

V třetím oddíle »Nebožské komedie« i v pátém zpěvu »Evropy« ocitají se obě obdobné dvojice Muž (hr. Jindřich) s Pankrácem a Oaston s Rolandem skutečně v situaci, kde lze mluviti o příbuznosti. Za okamžiku krajního napětí, na němž záviSÍ další řešení dějové, stanou naproti sobě v dialektickém sporu; každý z nich hájí s krajní rozhodností ideu protilehlou. Jako na zámku hraběte Jindřicha stojí Muž na nejkrajnějším křídle šlechtických a nábožen~kých auktoritářu, tak za jasné ranní pohody rovníkové hlásá Oastonna palubě »Evropy« zásady naprosto umírněné pravice revolučních komunistů; Roland i Pankrác jsou souhlasně představiteli bezohledně dusledné levice. Ale vyjímajíc rys snivosti, který stejně karakterisuje Gastona jako hraběte Jindřicha a vnáší jakýsi mollový tón do těchto postav plných mužné opravdovosti, bylo by sotva lze shledati bližších podobností jak mezi Mužem a Oastonem, tak mezi Pankrácem a Rolandem; základní východisko jest do té míry různé, že vuči němu ustupuje shoda funkcí dialektických. Proti zjednodušující metodě Grabowského třeba vytknouti velmi důrazně: nejen ideje promítnuté symbolickými postavami se u Krasiúského a Svatopluka Cecha nadobro liší, ale i postavy samy kdrakterisovány isou tak, že sotva lze mezi nimi shledávati vnithú spojitost.

Co má společného hrabě Jindřich, před očima světa neochvějný

. obránce starých řádů a před zrakem vlastní duše odpadlík od nich, s důsledným komunistou Oastonem, jenž svůj ideál nové mravnosti provádí v naprostém souhlase s nelomeným příkazem svého svědomí? J1rabě Jindřich jest rozkošník a sobec, jenž za to, že »nic nemiloval, nic nectil kromě sebe a myšlenek svých, zatracen jest na věkv« ~ Gaston vyčerpává se občtovnou a nadosobní láskou ke všemu lklstvu a nezná těžšího hříchu na člověčenstvu než sobectví. Jindřichovo utkání v slovní půtce s Pankrácem jest průpravou k rozhodnutí, 222

že věc anstokracie bude na baštách sv. Trojice hájena zbraní až do posledního dechu, kdežto Gastonova srážka s Rolandem vyvolána jest pevným z{uněrem humanitního komunisty překaziti stůj co stůj další prolévání krve na »Evropě«. Jakési podobnosti Rolandovy s Pankrácem tylo by arciť nesnadno popříti - revoluční teroristé jsou si vesměs do jisté míry podobni, a takto v ši c11l1 i psanci na »:Evropě« pocházejí od Pankráce - ideově, nikoliv však karakterově. Marně bychom však hledati u Rolanda rysů, jež Pankráce činí právě karakterem jedinečn$'m: kde projevil rudý uchvatitel »Evropy« onu svůdnickou moc. s nii Pankrác předstupuje jako pokušení před hraběte Jindřicha, kde ono divinační pochopeni pro každou opravdovou sílu, které vábí jej, dostati nadprůměrného vůdce protivného tábora na svou stranu, kde onu plamennou touhu spasitelskou zalidniti pouště a obdarovati všecky vyděděnce pozemky, kde onen trágický smutek poděšený troskami zbývajícími výhradně z jeho revulučního díla? Naopak Roland nadán jest znaky, jichž nemá ani jeden příslušník demagogického tábora u Krasirí.ského, ani Pankrác ani Leonard: nenasytnou touhu po bořeni, rozkladný a leptavý kritici~m, drsné opovržení k prolhané a scbeoklamávající lidskosti, tvrdou neoblomnost vuči veškerým sladkým ilusím; v tom ve všem jest pravým syneJ;l1 pokročilého století, které svou svébytnost si uvědomovalo hlavně rozumovou reakcí proti hf'dnotám romantismu. Důkaz T. St. Grabowského se nezdařil; aby Sv. Čech postavil proti sobě dialekticky dva nositele protilehlých principit sociální~h, k tomu nepotřeboval popudu od Krasirí.ského, vždy! již dějový a ideový rozvoj »AdamitiJ« založen byl na stálém využitkování takovýchto antitesí a kontrastův. -

Rušný výjev, vystřídávajicí za úplné změny nálady záyažnou rozpravu Gastonovu s Rolandem, vraci se celým založením k scénám mladistvé ))80uře«: nevázaná orgie drzého a vilného davu na lodí na oslavu přechodu rovníku přerušena jest 'výbuchem mořské bouře, opilstvi mísí se s parodií, rafinovanost s nevázanosti pudovou - vpět se ocitáme v ovzduší burlesky s tragickým pozadím, které po prvé vyvolal a Svatopluku Čechovi odhalil lord Byron druhým zpěvem »)Dona juana«, jehož upozórněni v »Ostrově« snad zbystřilo Čechovu chut, aby do »Evropy« vložil takový- v}'jev orgiastický. Bakchanale na palubě. namalované vskutku s divokou vervou a se smyslnou působivostí útočnými barvami jordaensovskými, vrcholí

223

parodistickými zásnubami kněze a Oonzagy, jež zvůle satyrského zástupu přivázala k sobě na stožár; posměšnou tou ceremonii básník sám zironisoval odvážně milostné tužby knězovy z druhého zpěvu. Krutý posměch ten stupňuje se až k sarkasmu, bylaf Oonzaga za o"udné noci, kdy povstalci opanovali );Evropu«, znásilněna a zároveň v té zneuc(ujícl chvílí pozbyla rozumu - jako pocuchán a rozedrán iest její ~at, náhle zrazující její nahotu, tak poplenčny jsou její smysly, z nichž chvi1emi ještě vyšlehne plamen zoufalství a touhy po zničení. Rczmarná řeč, kterou pitvorný mluvčí paroduje kněžské požehnání snoubencům, přechází z burleskníh0 tónu mimoděk v' nadšenou a vážně míněllou apoteosu pohlavního pudu, »jimž sladké žití mysterium proudí, jenž písně nesmrtné z úst pěvců loudí, z mramoru tesá božské útvary, i pod madon se vkládá sladkou řasu a plá«; z pusté a hrubé orgie plavecké, kterou známe z »Bouře«, přenáší nás básník rázem do smyslného ovzduší »Adamitů«, kde hned v prvním zpěvu Mojžíš a Ada podobně zpívali chválu svobodného puáu, udržujícího a oblažujícího člověčenstvo.

/Nad »Bouři« i »Adamity« postoupil však Svatopluk Čech v líčení mořského orkánu, jenž, povstav nenadále z hlubin vod rovníkových, rozplaší bujné bakchanale; nemusil tentokráte již při líčení bouře přikláněti se k pouhým předlohám literárním. Jak nestvůrná vlna výsměšným úderem smétá nevázané h}-řivce s paluby; jak neurvalý vichr zmocňuje se vášnivě svolného těla Oonzažina; jak bouře hází svévolně stožárem i přídou korábu; jak náhlý záblesk slunce pohrává záludně s vlnobitím a mění je v podivné útvary - toho nemohl v působivé střídě dojmů zrakových i sluchových zachytiti básník, který by byl neznal.moiské bouře z vlastní zkušenosti. Svatopluku Čechovi nestačilo však zachycení ryze d-eskriptivnÍ, které by vyhovovalo prostým potřebám epickým. Mořská symfonie tvoří tu takřka jen orkestrální doprovod k dramatickému dvojzpěvu kněze a Oonzagy, ocitajících se na svém stožáru uprostřed bouřného vlnobití na vrcholu exaltace. U kněze opojeného zrádnou nahotou dívky blízké na dosah ruky a přece nedosažitelné jest to ekstase milostné touhy, rozpalující celou bytost: v dotycích slunce cítí jeho chtivá pleť polibky, v šumění vln slyší nedočkavě uší milostnou píseň spojení, v dočasném klidu na moři i na lodi pozdravuje možnost zakotveni na tropickém břehu, kde stejně jako Pavel obklopuje selanku své lásky s Oonzagou rámcem exo224

tickým. Leč Oonzaga, jejíhož ramene se již již chápou rozvasnene prsty knězovy, roznícena jest touhou zcela jiného druhu. Jako Mojžíš krvavou a hlučnou vlnou bítvy opájí se čistým příbojem mořského živlu, jako Sulamit po očistě skutečnou láskou ze smyslných vin a"damitských prahne po vykoupení smrti z hanby noci, kdy byla znásilněna. Mohutnými apostrofami rozbouřeného moře, jež mají visionářskou sílu postřehů zbystřenj'lch ekstasí, srdcervoucími sebe obžalobami, v kterých vedle přísné cuánosti úpí hrůza ze zneuctění tělesného, prokmitá romantický problém padlé dívky, pojatý však bez sentimentálnosti případu Sulamitina. Ve shodě s Rolandem a na rozdíl od Oastona, Pavla i Angely vytušila - na samém rozhraní šílenství - Oonzaga, že rozvrat na ))Evropě« nepřipouští již nikterak smírného řešení. avšak chce-li Roland zhubiti všecky, přeje si Oonzaga býti zničena jen sama. Romantická ironie řídí však osudy ),Evropy«: příboj strhuje se stožáru do hlubin kněze vzpinajícího roztoužené náručí po životě, aie ušetří Gonzagy prahnouci po zmaru; Oaston zachraňuje ji ne však pro očistu neb pro stě stí nového osudu, nýbrž pro uspíšení katastrofy závěrečné.

Tragickc finale, jež vyplňuje sedmý zpěv »Evropy«, a v nemz přiřčen jest, tu činnější, tam pasivnější, podíl všem hlavním postavám básně, obsahuje hrůzy všeho druhu; aby se však tento děs odrazil tím Pllsobivěji od harmonického pozadí, položil básník podle kontrastní své techniky do vstupu zpěvu vděkuplné ličení živlu klidného a zářivého. To! moře, ulehnuvší po přestalé bouři: krotké vlny pasou se v safirovém luhu, rybky dovádějí v průsvitných hlubinách, svěží dech ú~měvného oceánu hraje takřka na šalmaj míru. Leč Svatopluku Cechovi není přáno trvale ponořiti nevínný pohled šťastného lyrika do barevných a světelných kouzel naivní přírody; ihned přisedá k němu" rušivá rdlekse o skryté zlobě moře a trpká vzpomínka na bouři předešlého dne, kterou Oaston, mluvčí básnikův, kuklí do, mužného díkůvzdání za to, co na rozběsněném živlu bylo na »Evropě( zachráněno.

Hned však dostavuje se protiklad: proti mírné hladině oceánu buráceiící vzpoura v podpalubí lodi, proti vyrovnanému Oastonovi zuřící terorista Roland. Obklopen vyvrheli z psanců, vraždí nejenom posádku »Evropy«, ale i mírnější živly revolucionářské, takže frygická jeho čapka brotí se krví, a cáry rudého praporu se zmítaií nad rostouci hromadou mrtvol. Z neIidské,ho výboje Rolandova předvádí Svatopluk 15 225

Cech působivou episodu v seskupem pnmo divadelním. Prolomivše dveře kajuty, střetnou se anárchisté činu s tragickou trojicí: nad bledou mrtvolou kapitána, jehož tvář i ve skonu zachovala si važný a mocný' rys velitelský, bdí jeho dcera Angela ve svatozáři bohatého vlasu a s rudým odleskem jitřního slunce na líci, a' po jejím boku s palašem v ruce stoH pobledlJ'r básník Pavel, odvrátivší se nadobro od někdejších druhú revolučních. RozběsněllÝ' Roland vrhá Pavlovi do tváře výčitku zrady na věci svobody, již v pohodlném slabošství, vyměnil za panský chléb, panskou přízeň, panské milovaní, a oba protichudci zaplétají se v zásadní kontroversu, tvořící obdobu k prudké slovní potyčce mezi Rolandem a Oastonem ve zpěvu pátém. Nejprve rozvádí Pavel vlastně jen humanitni program Oastonův o království nesobecké Itlsky a dělného bratrství na obrozené zemi a ve shodě s předzpěvem ':Evropy~< přehlíží celý dotavadní vývoj lidství se zorného úhlu této požadované i uskutečňované lásky pospolitě - chiliasmus sociálního ,níIka a obrazné horování nadšené duše básnické tu splJ"vají. Vrcholná tir<'ida' Pavlova

»Oj, vidím ji a vítám v touhy vlání, příštího věku lepou nevěstu,

svůj chudý um, své srdce, laur svych skrání vše radostně jí metám na cestu

a z rukou Jejích přijmu v plném díku trnový věnec jejích mučenníků.

Však ona, kněžna světla, milováni, své many odívá jen čestnou zbraní

a banditovu ošklivi si dýku.

A nesmačí, jak zašlá tyranie,

svou řízu v nach, jenž ze srdcí se lije.«

zdá se Rolandovi právem zásadní výzvou nepřátelskou, které čelí podobnými slovy, jakými předešlého dne odpovídal ke ,Oastonovu smírnému humanitářství, pouze s tím rozdílem,' že tentokráte stíhá svým posměchem zcela výslovně citlivé krasodušství a anťikvářský lyrism, dotýkaje se tím nejchoulostivějších strun duše Pavlovy. Roland, ač bezohledně odsuzuje básnictví přiživující se ze starého světa a litující proto jeho pádu, není odpůrcem poesie; ba naopak volá IP<> poesii zrozené z převratu společenského a inspirované jeho drsným 226

a přece zdravým dechem. Škoda, že Svatopluk Čech nerozvedl této plodné myšlenky a že již v Rolandově řeče poněkud zmateně smísil básnictví, které se omlazuje v krvavém přerodu lidstva, s poesií, jež čerpá podněty z válečných dějů; škoda, že smělého, byt urputného myslitele Rolanda vystřídává příliš záhy matný krasořečník Pavel.

V:rh~'baje se odpovědi na podněty Rolandovy, nedotýká se 00tažit~· ,idealista Pavel ani slovem místa, které má poesii připadnouti v novém uspořádání věcí, pro něž přece sám horlí a nedávno i činně bojoval; podává romantickou apoteosu básnictví, nezničitelného, naopak věčně mladého a svěžího, nutného pro lidstvo, nemá-li se zalknouti v linusu, posvátného Bohu i zápasníku, přítomného za každé kultury a pod krojem jakýmkoliv. Vzletná a barvitá tato oslava poesie, vymykající se po způsobu samomluvy v dramatě z dějové spojitosti napiatých událostí, prodšena íest názorem čistě čechovským: básnictví vítězi jako vyšší princip nad skutečností, vyrovnává její rozpory, uvádí do její změti zákon a řád; tkvějíc v neproměnné podstatě lidské bytosti, povznáší se nad relativnost běžné zkušenosti a nad podmíněnost dobrého vkusu; proto přináší bezpečnou oporu a trvalé štěstí idealistíckým touhám člověka, trpícího jinak brutalitou a prom(nlivostí skutečného života. Promyšlena hloub a vyjádřena skvěleji, vraci sev této Pavlově obhajobě poesie jiná, slavná českáapoteosa lxísnictvÍ, napojená rovněž uázorem ryze romantickým, Pflegrova výmluvná apostrofa z počátku »Pana Vyšinského« ve třech spencl:H,vsky'ch stancích, počínajjcí se často citovanými slovy »0 poesie, dítko z -,:ú111ých luhú!« - básník Pavel smýšlí v sedmdesátých letech na mt.'zin:nodllÍ lodi psanecké o podstatě básnictví zcela podobně jako PikgrľlV (':esk~' hrdina Vladimír r. 1857.

I jest úplnč ncsprávno. shledává-li St. Grabowski právě na tomto místč JJ(~v<' přC's\,(Jc.:i\:ď (iokbd příméiw vIiYl! »Nebožské komedie« na CeclH,v II »)L\fojlu<; ;t JilW i-ii , 'll' tato slova P.!vlova sotva by byla vznikla bez Krasiúsk6ho. který podsla~ou poesk se zabýval v prolozich Je L a HI. čústi své veIe1Júsnč a v četn~'ch proslovech hraběte Jindfklia. Jmenovitě v lyrické próse, neklidně úryvkovité a krutě sebemučivé, kterou předeslal I. části »Nebožské komedie«, romantický visioflář polský přímo tématicky řeší bolestný problém básnictví a básníka a krouží černými perutěmi pesimismu kolem hořké té záhady. Jedenadvacetiletý tušitel Krasiflski trýzni se týmž rozporem, který 15* 227

proniká dramatickým epilogem jedenasedmdesátiletého vědoucího Ibsena: žaluje na Poesii »matku Krásy a Vykoupení« proto, že svým vyznavačům, nositelům a strůjcům nepřináší požehnání, nýbrž utrpení; básník, tvořící krásu, sám není krásný, nýbrž cítí se marným stínem,. majetníkem ničemného žití plného klamu, odkudž kanou vzdechy a zoufálJÍ, aby je Satan sbíral, kdežto Bůh odvrací se od nich i od jejich původce. Zikmund Krasiríski zde zavrhuje výlučně básnický a estetický názor na svět, jenž činí člověka neúpln~'m a nešťastným, a obviňuje Poesii, že »hubí jen ty, kteří se jí posvětili a stali se živ:Ýl11J ohlasy slávy jejÍ«. Zcela opačně Pavel v básni Čechově: Poesie jest mu nejvyšším, ničím nerušeným štěstím bez jakýchkoliv krisí, neděleny-m smyslem a vykoupením života, celistvým naplněním osudu. Volá-li ke konci kontroversy Pavel na Rolanda a jeho terorisuiící druhy

»nuž skloňte před velmocnou hlav i zbraní a spějte dál - neb smrt mi přeJte za ni!«

není to .I1ikterak výrazem bolestného vědomí, s jakým setkáváme se u· Krasiríského, že poesie ničí své vyznavače, nýbrž radostným výkřikem touhy obětovati se za slastné absolutno a najiti v oběti té závěrečnou blaženost.

Roland vida, jak zřícený trám sráží Pavla k zemi, míní posměšně, že poslední přání. básníkovo se vyplnilo, upevňuje si blasfemicky na revolační čapku bílý květ, jejž Pavel dostal od Angely a běsní se svou smečkou dál. Tu postavÍ se mu v cestu s četou svých věrných Gaston a ukáže se v bouři lidské stejně energickým a statečným duchem, jakým se předešlého dne byl projevil v bouři mořské. Stručně a rázně odsoudí krvelačnost Rolandovu a jeho tlupy, překoná a odzbrojí je, Rolanda pak samého srazí se schodů do podpalubí, kde přemožený vůdce teroristti, opuštěn od druhů a s pomstyc~tivou rukou na spoušti bez náboje, odmítá vzdorovitě vítězův návrh, aby se vzdal. Ještě na okamiik kmitne »Evropou« naděje na záchranu: nad safírovým klínem moře na palubě koupající se v zlatě slunce ztělesiíuje ji' Pavel a Angela, objímajíce se v mil05tném dorozumění.

Než, jinému páru náleží tragické vyřešení lodi i básně. Roland uzři v pozadí podpalubí šílenou Gonzagu, pronásledovanou, stejně jako za divokého dialogu s rozvášněným knězem, ne odolatelnou touhou po 228

zničeni. Polonahá kráska rozcuchaných vlasů s planouCÍ pochodní v ruce usiluje prolomiti dvéře vedoucí ke skladišti prachu, ale nevystačuiíc silami, láká Rolanda k příšernému podniku. Ten, nevěda, co se za okovanými dveřmi skrývá, - nechápe ani naléhavého vyzvání divčina, ani divokého blesku v jejím pohledu. Zvláštní úskočnou nápovědí prozradí Gonzaga Rolandovi záhadu: ukazuje na znamení kříže na dveřích lodní prachárny a u vytržení zpola náboženském, zpola nihilistickém velebí moc tohoto symbolu, který odemyká bránu věčné .svobody.

Dívčinu ekstatickou výzvu, přeplněnou řečnickými otázkami a neklidnými exklamacemi, zastřel básník úmyslně příkrovem tajemna, že není snadno dobrati se jejího bezpečného smyslu. Osamotníme-li Oonzažinu řeč k Rolandovi, najdeme v ní nesporně důraznou apoteosu kříže a křesťanské smrti: sotva mluví temná krasavice pouhou náhodOll ú zbožných slzách, o mučednické krvi, o sírném dešti trestajícím bezbožnost, o svaté vtře a očistě z pozemského prachu; v tom případě by - po prvé v básni - hlásil se zde živel křesťanský, pojímaný netoliko v duchu evangelické humanity, nýbrž i uvědomělé věrouky - byl by to rys nezvyklý v dosavadním díle Čechově. Stanislavu Grabowskému mluví 7. této oslavy křesťanské víry opět silný vliv l>Nebožské komcdic«, kue skutctně Pankrác umírá v Leonardově nárUČI s viděním Spasitele v trnové koruně, opřeného o kříž a se slovy II GaliJee, vicisti«; čistě po polsku nad dialektickou antitesí odumírají<:fho aristokratismu Jindřichova a křečovité revoluční demagogie Pankíácovy vítězí syntetická ideje křesťanstvÍ. Český kritik Orabow ... ského připouštěje, že apoteosa 'křesťanství, obsažená v řeči Oonzažině má v básni významné místo, hledá pro ni jinou miaci slovesnou; podobáť se mu, jako by ozýval se tu ohlas závěrečného motivu legwdárního příběhu o Julianl1 Odpadlíku, který právě v sedmdesátých letech jako problém filosoficko-dramatický zaměstnával Ibsena a Jaroslava Vrchlického. Jal.;: Stan. Orabowski tak Jan Menšík vyčetli z ))Evropy«, že Gr)J] 1:1 i!,; , ;lcpuukaf:llJC pouze ke kříži hmotně namalovanému na skladišti třaskavin, nýbrž že má vidění, podobné visi Konstantinově i v}'znanlllčmu přeludu umírajícího Pankráce.

Uvážime-li však dějovou i povahovou spojitost osudného vystoupení Gonzažina, přisoudíme stěži tak daleký ideový dosah posledním slovJim Jejím. Ani slovem nebyl napověděn v předcházejících zpěvech 229

jakýkoli vztah této temné a cizokrajné krá.sky k náboženským otázkám, jako vůbec všecky pomysly víry byly nadobro vymýceny z diskusního pásma »Evropy« - byl by přiřkl básník důležitý úkon ideový jí teprve potom, když šílenství zastřelo její smysly? Od pátého zpčvu však zdůrazňuje básník, jak v popleněné a zneuctěné mysli dívčině stupňuje se touha po zmaru, a jak Gonzaga svolává na sebe i na lOĎ záhubu stůj co stůj, spatřujíc v tom jedinou možnost očištěni - i kříž na prachárně jest jí spíše prostředkem k tomu než náboženskou zárukou a vůdčí ideou; mísí-li se do zmatených a chorobných představ svedené šílenkyně také prvky ~láboženské, jsou to spíše vzpomínky dětské a přeludy churavého ducha než ideový poukaz básníkův k vlastnímu řešení problému )}Evropy«. Co Svatopluk čech z křesťanství přijal pro novou společnost, jejíž porodní křeče symbolisují slovní i násilné zápasy na lodi vyhoštěnců - tot obsaženo v projevech Oastonových a Pavlových; nikoliv nadpřirozené a zásvětné náboženství, otevírající vstup do nebes, nýbrž pozemské a eudaimonistické evangelium dělné lásky a obecného bratrství zachraňuje z odkaiu Kristova Svatopluk čech pro zemi budouclíosti. -

Roland konečně pochopí, co mínila Oonzaga: vytrhne jí planoucí pochodeií, vyrazÍ dvéře prachárny a dokonává dílo zkázy. Nikdo na »Evropě« netuší blízkosti katastrofy; naopak v tragické ironii právě v této chvíli ozývá se lodí tucha nového života. Strážcův hlas s vrcholku stěžně hlásí blízkost pevniny. Nadšené výkřiky z podpalubí, kajut i paluby ladostně mu odpovídají. Básník Pavel, vina se k Angele, vítá jaro vysvobozeného života. Pouze Gonzaga v modlitbě umírá, podobně jako rybáři v závěru }>mK>řské fantasie«, vzý'vá Madonnu, hvězdu mořskou, kdežto Roland, opojen krásnou hrůzou zmaru, ještě před skonem svolává pomstu na pKmě rabské. Strašliý" vý'buch »[vropy«, která v malém okamžení nadobro mizí v hlubinách vodních, podobal se náhlému vodotrysku mísícímu proudy s plamenem a zpťisobenému podmořskou sopkou. Ale za krátko zmizely poslední stopy katastrofálního převratu na zčeřených vlnách; věčný klid moře, lhostejného k bezmocnému vzdoru člověkovu, rozhostil se hrobem revoluční lodi, a pouze rudý prapor Rolandův s troskami stěžně kmital se na hladině Oceánu, který rychle zapomíná na ty, kdož v pyšné samolibosti nebo v divokém rozmaru se chtěli vzpříčiti neměnné síle přírody.

230

Závěrečná katastrofa »:Evropy« znovu vyvolává v mysli poslední obraz »Adamitů«, díla to, s nímž tato alegorická skladba o sociálním zrevolucionování lidstva vykazujé nejvíce rysů příbuzenských. Ale výhled, jenž se odsud otevírá, jest daleko ponuřejší než výsledná perspektiva prvního rozsáhlého díla Čechova. Onde hynou sice ohněm a mečem veškeří sociální vzbouřenci smyslného života nad Nežárkou, ale nemilosrdní vítězové llad nimi, rigoristé táborští, zachraňuji ve svém táboře myšlenku společenského pokroku, dělné a účinné bratrství v duchu skutečně křesťanském; vždyť k praporům husitskÝ.m s rudým kalichem připiata jest naděje v příchod obrodné a omlazující Jednoty bratrské. Zde však zkáza jinotajitelného korábu neznačí pouze zmar krajních teroristů Rolandova rázu a starých nositelů zákonné' moci, jakým jest kapitán s Angelou, nýbrž i hlasatelů zdravé a přirozené obnovy v duchu sociální spravedlnosti a křesťanské lásky po způsobě básníka Pavla a zvláště Gastona. Mínil básník, poučený dosavadními neúspěšnými pokusy o společenské přetvoření :Evropy, svou alegorii naznačiti, že v naší době hynou i se svými utopiemi bez rozdílu snílkové revoluce či reformy, nedosáhnuvše břehů naplnční, a že dlouho ještě neudeřila hodina nového, lidštějšího a spravedlivějšího pořádku? Vzdálen pesimismu, jenž obecně upírá důsažný úspěch každému sociálnímu pokroku, oddává se Svatopluk Čech v )Evropě« přece ideové resignaci a nepopřává ·si iluse, že by přerod dnešních řádů a životr;ích forem byl na dohled - tento bolestný přízvuk tichého odříkání označuje »:Evropu« jakožto dílo uklidněné mužnosti na rozdíl od opojeného a burácivého jinošství »Adamitů«.

~ení to jediný odlišný rys mezi oběma skladbami, hluboce spřízněnými. Dialektická osnova >:Adamítll« založena jest valnou většinou na kontrastech typů cito\'ých, jako vůbec postavy její prožívají osud spíše v citové oblasti, prov<lzejíce i myšlenková vzrušení mocnou účastí srdce; láska sama i temné a posud nevybouřené sklony mladého básníka přidaly nad to syté zbarvení smyslné. V »:Evropě« jest arciť také lJěkolík figur, jichž zájem a vůli určuje bolestný, ale zároveil opojný zmatek citový, na př. polský emigrant, pohlavností svedený kněz, a jmenovitě revoluční básník Pavel, avšak vlastní klenba básně se opírá o dva typy v podstatě intelektuální, které, vyloučivše ze svého vnitřního života svody smyslů a srdce, jdou s jednosměrným fanatismem za svou ideí a tím ocitají se v antagonismu skutečně drama-

231

tickém. Byli-li v »Adamitech« ústředními hrdiny starci a jinoši, vychází v »Evropě« všecko dění od typických mužů, Gastoná a Rolanda a vrací se zase k nim, budiž to akce v užším smyslu nebo rušný zápas ideologický. Zvláště Gaston vymodelován jest pevným a určitým dlátem Svatopluka Čecha jako povaha ven a ven mužná: dovede se soustřediti k svému úkolu a vyhledati v pravou chvíli vždy nejvhodnějších prostředků k jeho provedeni; neleká se ani obtíží ani překážek, nýbrž naopak roste na nich; pomáhá a zachraňuje, kde nutno, ále neváhá také odpírati zlému a mařiti nástrahy; nastavuje svou statečnou hruď bouři přírodní i společenské; nikdy neztrácí mysli a naděje, třeba že se dávno rozžehnal s ilusemi a ačkoliv dobře ví, že daleko za ním leží štěstí života, nenávratná to doba blažené mladosti. Od hlavních postav »Adamitů« liší se Oaston také tím. že ideový svůj zájem v mužném omezení neobrad ke všem záhadám vesmíru a života, nýbrž, pomíjeje vlastní sféru metafysického hloubání a kosmické zvídavosti, zab~·vá se výlučně otázkami morálními a společenskými, které nejsou toliko znepokojivým námětem burácivé myšlenky, nýbrž zasahují též vůli člověkovu a burcují jeho energii. V tom se s ním shoduje netoliko Roland, ale i ostatní revolucionáři na palubě a v podpalubí »:Evropy«: není pouhou náhodou, že v obsažném třetím zpěvu tématickou diskusi o přírodovědeckém, mytologickém a básnickém poznťlní přerušuje pádná výzva Rolandova: »dnes kyne čin«. Tento obrat není příznačný pouze pro »Evropu«; i na příště Svatopluk Čech pC' celá dvě desetiletí bude klásti a řešiti výhradně záhady a úkoly veřejného svědomí a mravní vůle, nikoliv problémy poznávací a nazírací.

V »Evropě« usiloval Svatopluk Čech všemožně, aby ideje i jejich představitele podal co nejvšeobecněji, bez místního a časového určení, v dosahu skutečně všeevropském. Z narážek zcela skrovničkých dohadujeme se, že revolucionáři vyhoštěni jsou z .Francie někdy v třetí čtvrtinč devatenáctého věku; nikdo z buřňáků s kosmopolitickými jmény, polského emigranta vyjímajíc, neformuluje svých převratných cílů ve vztahu k určitým národním a politickým skutečnostem a není ani řečí karakterisován; ano i veškeré rodinné kořeny a minulostní svazky hrdinů »Evropy« zastřeny jsou úmysln}"m mlčením básník 0výn). - po této stránce jest »Evropa~< daleko méně konkretní než »Adamité«, jejichž symbolický obsah má dějinné pozadí a přesné ur232

čeni lokálnÍ. Nestačilo tentokráte básníku naprosto, aby své postavy zobrazil jakožto skladné typy, jeiichž životnou a srosti tou skutečností individuální proniká povšechný mopel, ideově p1atný i mimo rámec daný rozvojem děje a možnostmi látkovými. -Zde' stlačena reální látka povahová i zkušenostní na míru nejskrovnější; nikoliv lidé z masa a krve, nadaní bohatým žívotem smyslov~'m a pozemskou vášnivostí, nýbrž odtažitá schémata rozestavená dle úkonů dialektických vyplňují báseŤl aiegorickou; u všech omezena jednací schopnost, aby tím více vyniklo naléhavé, ha výlučné jejich poslání ideologické, které se projevuje ve stálých dialozích a kontroversách, vypravených s programní logičnosti a se skvělým uměním řečnickým. Dílo na pohled rozkolísané mezi uvolněnou formu byronského eposu refleksivního a mezi zřejmé, byť nezužitkované sklony dramatické, rozpadá se takto na řadu oslnivých, někdy i přesvědčujících myšlenkových debat, jejichž nositeli nejsou lidé reální, nýbrž symboličtí, a celou skladbu, přes veškeré barvy a svity v oddílech dekorativních, zalévá mlha jinotajitelnosti, spojenú s kletbau abstrztkcc. Po této stránce měřena byla umčlecká hodnota Čechovy alc~orickc »Evropy« na úchvatném visionáfském I ea!ismu K rasilíského > N c!J();7skc kon:cuie<c, a přirozeně dopadl SOl!~ llcrr-L~I1i-\·\. i ,1'0 SY;li(:pluJ<a Cecha; vS'slcclek zľistanc přibližně ste.ill)w, r;( ISI:t, í-H se proti Čechově skladbě kterékoliv jiné obdobné dílo svl:tové poesie, v němž karakteristika a děj měly sloužiti záměrúm symbolickým, budiž to"»Legenda věků« Victora Huga z básnictví epického nebo některá ze tří scénických básní Ibsenových: názorné plnosti, životného ruchu a varu, dějové hutnosti a zaokrouhlení v kresbě postav bolestně se nedostává básni Čechově, zvláště postavíme-li ji vedle výtvorů, v nichž pojetí symbolické není naprosto na úkor teplé konkretnosti.

Svatopluk Čech patrně sám pocifoval ideologickou odtažitost své )):Evropy« a hledal uměleckou protiváhu v hojném živlu malebném I a popisném. Těže vydatně ze svěžích dojmů černomořské své pouti, obklopil myšlenkové rozpravy a zásadové spory programních svých rekil bohatým ličením moře ve všech denních dobách, náladách a os\'Hleních od zářivého ticha na safírové hladině pod jásavou oblohou až po divoké hrůzy bouře; sem tam kmitla v těchto barvitých partikh, vložených zpravidla do vstupů jednotlivých zpěvů, ještě reminiscence byronská, ale ostatek zakládá se na původních postřezích

233

básníka, který takto na dobro překonal knižní konstruovanost neprožitých popisů mladické »Bouře« a úspěšně soutěžil s oběma předními básntk),- ze skupiny lumírovské J. V. Sládkem i s Jaroslavem V rchlickým v poesii i symbolice moře. V partiích těchto projevila se záliba Čechova zraku pro silné, nelomené barvy, sestavené namnoze do prudkých kontrastll a nadané skvělou svítivostí: při západu slunce, když lo<.f se loučí s Evropou, plane hornaté pobře'Ží v purpuru a zlatě; večerní obláčky nad hlavami plavců přecházejí od barvy růžové a odtud přes odstín ametystový do zlatohlavu; za revoluční noci rudé svítilny se kříží s příšerným plápoláním žlutých pochodní; v bouři obrovská bílú vlna se mění v llebetyčnou kru smaragdovou; když S'2 oceán uklidní, rozkvetou jeho hloubky jako safírový luh. Ale Svatopluk Cech .vložil do »Evropy« vedle těchto obrazů přírody viděné také· několik pohledů do přírody vytoužené: toť skvoucí prales na ostrově uprostřed moře, kam Pavlův sen umisťuje svou a AngelimÍ, selanku lásky; toť exotická krajina s palmami pod věčným sněhem vyhasié sopky, kde zakotviti touží kněz s Oonzagou; toť tiché a zelené údolí Oastonova domova v bílém oblaku kvetoucích třešní a se zlatými roji bzučících včel. Tyto krajinky pevninské, výborně komposičně motivované touhou či vzpomínkou příslu.šI1~·ch postav, vnášejí do mořských líčení žádoucí rozmanitost a tvoří zároveií episody, kde jako na místech ticha a smíru může spočinouti duch čtenářův, poněkud unavený bouřnýmI výjevy i myšlenkovými kontroyersami »Evropy«.

Jiný-m prostředkem, aby ztlumena byla ideologická strohost debat a polemik na programní »tvropě«, jest výrazová rozmanitost, pr'echázející leckde až k estetické hravosti samolibého formalisty. Z celku odpola epického, odpola dramatického, kde se pohodlný proud popisů střídá s prudkými stichomytiemi dialogů, vylupují se občas uzavřené celky strofidé, lyrické to písně, umná ronda, vdt~kuplné kuplety ;t oživují takto jeúnotvárný Jambický rozmčr básn0, jell:)Ž Svatopluk Čech tentokráte poprvé, ale s nedostatečnou jistotou použil v delší skladbě výpravné. Svatopluk éech naprosto-nepotřeboval těchto pomůcek, aby došel svých vůdčích ideových cílů, ale pestři1 jimi živě osnovu své básně a zároveií, právě jako ve vstupní apostrofě ducha -člověčenstva, ukázal, že může soutěžiti s Jaroslavem Vrchlickým,- kte~ý uchvacoval vrstevníky, současně j~l{O symbolickS' pěvec všelidského vývoje i jako dJltnys!n}' virtuos nejsložitějších forem 234

básnických. V žádném jiném dne Čechově nelze . pozorovati přiblížení se Svatopluka Čecha uměleckým záměrům a metodám Jaroslava Vrchlického do té míry, jako právě v »Evropě«: symbolickým dějem a alegorickymi postavami zobrazuje se zde významný výsek z cyklického vývoje lidstva; s refleksí pojí se erotika, s meditačním živlem hojný prvek popisný; fugu řečnickou doplňují zdobně vykroužené formy lyrické; myšlenka humanity a sociální spravedlnosti prosycuje celek.

I látkově setkal se Svatopluk Čech tentokráte s básnickými kosmopolity českými. Opustil na dobro půdu domácí a dal své všeevropské lodi brázditi cizokrajná vodstva. Přes to by bylo krátkozrakým bludem, kdybychom snad chtěli »Evropě« upírati púvodnost a českost. Kdežto v mladistvých svých skladbách epických, v »8ouři« jako v »Adamitech«, v »Andělu« jako v »Čerkesu« rozváděl Svatopluk Čech namnoze cizí motivy básnické a užíval k tomu též slohu svých západntch i východních mistrů, vybudoval »Evropu« úplně na vlastních základech myšlenkových, názorových a 11l0tivick}éch, i když se tu onde přiklonil k básnickým prvkůrn starších svých děl. Po česku, v duchu českobratrského křesťanství a společenské spravedlnosti odpovídá v symbolické své básni na otázky, jež k němu doléhají z bouřného víření evropské přítomnosti. Jeho oba nejmilejší hrdinové, snílek Pavel i ušlechtilý humanistaOaston, jsou, ačkoliv toho báseň nenaznačuje ani slůvkem, v hloubi idealistických svých duší přece jen čechové, a tak, důrazněji než si uvědomil básník sám,. zaznívá do polyfonníhp koncertu evropského přerodu národní hlas naší dějinné tradice - kosmopolitism »Evropy« jest tedy pouze zdánlivý.

Leč ani tato jeho zevní forma nemohla Svatopluku Čechovi trvale vyho\ ovati, a proto ji opustil záhy. Není snad nahodilé, že })Evropa«, první dílo Čechovy mužné zralosti, se končí ztroskotáním pomyslného korábu před cizími břehy; v látce národně nepodmíněné nenacházel básník dostatečných možností, aby se rozvil úplně. A proto všecky následující epické skladby Čechovy vyrůstají zase z pLldy domácí. -

»Evropa«, hlavní Čechova básnická práce z r. 1876, zahájila následujícího roku šestý svazek »Lumíra« a vycházela tam od ledna .do dubna s delší přestávkou mezi IV. a V. zpěvem v sedmi sešitech; byl tó poslední rozsáhlejší autorův příspěvek v časopise, který nerozlučně souvisi s Čechovou mladostí. Knižně zařazena byla »Evropa« r. 1880

235

do »Nové sbírky veršovaných pracÍ«, druhého to velkého souboru Čechovy epiky a lyriky a byla v něm do r. 1896 otištěna čtyřikráte.

Pti knižním vydání r. 1880, které doplnil dvojí samostatný otisk v Nerudových »Poetických besedách«, uvítala česká kritika »Evropu« bez výjimky se svrchovaným nadšením a nepronesla ani jediné námitky o její hodnotě myšlenkové a výrazcvé; v tom není rozdílu ani mezi oběma nejzávažnějšími posuzovateli, Janem Nerudou a :Ferdinandem Schulzem, z nichž onen psal v »Národních listech« (ll. června 1880) zběžně a stručně, tento v »Osvětě« (r. 1880, dílu II. sešit 7) u příležitosti revise novější české epiky zevrubně, dokládaje svůj výklad pozornou analysou obsahu i hojnými výňatky.

Teprve, když r. 1886 vyšla »Evropa« po čtvrté, ozval se z Moravy dvojí soud zdrželivější, ale i kritičtější. Z. Pavel J. Vychodil (s pseudonymem Vejchodský) vzdal v »HIídce literární.« (IV. sv. r. 1887) sice rozhodnou chválu dikci, jednotlivostem i karakteristice osob, až na příliš trpnou postavu AngeIint1, ale pochybovalo dokonalosti komposice, upozorňuje, že děj reálný a děj alegorický nesplynuly úplně; poznamenal též správně, že Svatopluk Čech příliš jednostranně zabýval se táborem sociálních vzbouřenců, nedbaje o náležitou rovnováhu na straně představitelů staré, klidné společnosti. Úsudku tomu značně se blíží kritika Leandra Čecha, uveřejněná koncem r. 1887 v VIII. sv. »Literárních listů«; velmi pronikavě sleduje tu analytik základní trhlinu'v stavbě díla, jež jest napolo osnováno jako pJ~~ij~!ry, byť linotaiitelný· obraz současného) sociálního života, napolo provedeno jako pouhá básnická povídka s osudem Ailgeliným v popředí a dovozuje, že symbolický živel není sloučen s čistým prvkem epickým; omylem staví Leandr Čech v té věci »Slavii« nad »Evropu«.

Avšak v dějinách českého básnictví a české myšlenky zaujala Čechova »Evropa« místo, jež nedá se vymeziti měřítky výlučně estetickými. Vysoko nad krasovědné její hodnoty ocenili čtenáři vrstevničtí její odvahu sociálně politickou, s kterou již r. 1878 zasáhla a to se stanoviska humanitniho smýšlení českého, do veřejné evropské diskuse o nejzávažnějších a nejnedůtklivějších záhadách svědomí společenského~ V tom smyslu poklonil se »Evropě« jako krásnému, ryze básntckému obrazu kulturního a společenského života naší doby f. ]890 povolaný soudce H. G. Schauer (v článku »0 politické poesii 236

a satiie« v »Literárních listech«), a jeho vděčný podiv vrací se mnohonásobně i v kritice a žurnalistice pozdější.

Rozsáhlý úhrn Ce chovy poesie z let 1875-1879 »Nová sbírka veršovaných praci« vynikal nad první sbírku "Básní« jak rozměrem tak rozmanitostí a hodnotou: ke dvěma mohutným skladbám cizokrajné inspirace »:Evropa« a »Cerkes« pojily se dvě ukázky epiky s náměty domácími »Ve stínu lípy« a »Žižka«, výpravnou část pak doplňovala velkorysá lyrika kořenů hluboce osobních, ale posvěcení dobově tragického »Zimní noc«, »řlandžár« a »Na hrob Havlasův«. Svatopluk Cech stanul zde skutečně v zenitu své tvořivosti. Sbírce dostalo se také obecného úspěchu: vyšla rychle za sebnu třikráte a ještě v devadesátých letech, kdy jednotlivé básně z ní dávno žily samostatným životem, byla znovu přetištěna.

237

POZNÁMKY.

Srdečná slova Nerudova .Osobu Čechovu zná v Čechách málokdo, jeho poesii zná každý I" (pronesená v redakčním doprovodě k .PetrkIíčůmc v .Poetických besedách" 1883) neplatí v Iiterárnlm dějepise českém; jef mnohem podrobněji a důkladněji zpracován jeho životopis než vědecký a kritický rozbor jeho děl. Básník sám vydatně pomohl svým životopiscům; netoIiko třl svazky • Vzpomínek z cest a života", vyplňující V., VII. a XXIII. díl jeho sebraných spisů, ale i básnická díla, obsahující v řídkém a průhledném tkanivu fabulačnim vypravování o Čechově mládí, jako • Václav tivsa" a • Druhý květ", poskytují hojnou látku, kterou arcíť Iíterární věda mu sl opatrně odlišiti od složek básnických; neni to však ani zdaleka práce tak nedMklivá a nesnadná jako na př. u B. Němcové. K vlastním vzpomínkám básníkovým přistupují paměti jeho druhů z mládi a v povoláni; mezi nimi zvláště Serváce Hellera ve • Světozoru" 1896 a ve • Květech" 1909, dnes shrnuté v knize .Z minulé doby našeho života národního, kulturního a politického" 1916; rovněž menwarové črty Otakara Červinky ve .Světozoru" .1896, různých spisovatelů v .Zlaté Praze" 1896 a ve sborníčku .Máje" 1995 snášeji hojnost důvěrných dokladů. Těchto pomůcek a přlmých sdělení Svatopluka Cecha samého použili oba spisovatelé obsáhlých monografií o jeho životě i díle. Václav Flajšhans, jenž 1906 doplníl první dvacetisvazkový úhrn Cechových spisů knihou .Svatopluk Cech, dílo a člověk", a láskyplně horlivý badatel čechovský Ferdinand Strejček, který po básnlkově smrti 1908 vydal knihu .0 Svatopluku Čechovi", důležitou též bohatou části obrazovoLl. V obou dílech hojností a spolehlivosti vyniká jen část životopisná, kterou básník sám prohlédl a ověřil; V. Flajšhans připojil vitanou a cennou bíbliografii, kterou zpracovala jeho chof Jindřiška Flajšhansová. Část vlastně literární a psychologická nevyhovuje ani u Flajšhanse aní u Strejčka, ale zajímavé postřehy a věcné jednotlivosti najdou se tu i onde, zvláště u Strejčka, který otiskl mimo to po časopisech celou řadu přlspěvků k poznáni Cechova života a tvoření.

Vědecké studium děl Čechových nebylo potud možno, dokud nebyl vydán jejich úplný soubor. Svatopluk Čech uspořádal a uveřejnil v I. 1899-1905 v nákladě Topičově dvacetisvazkové .Sebrané spisy", kde se prósa i verše podávají bez zřejmého plánu v seřazeni zcela jiném, než v jakém dotud vycházely knižně; te-kst se však valně neliš I od dosavadnlho zněni; bibliografické poznámky auktorovy jsou skrovné a nesoustavné. Po básníkově smrti doplněny .sebrané spisy" v\. 1908-1910 v témž nákladě desetisvazkovým vydáním posmrtným, jež zprvu (díl XXI.-XXXII.) pořádal synovec jeho Vladimir S. Čech, potom Ferd. Strejček přibližně v rámci, který pro prvnl pořadl vytkl Svatopluk Čech sám. F. Strejček, jenž k XXX. sv. připojil účelný abecední ukazatel, zavděčil se badatelům nejenom hojnými poznámkami knihopisnými, ale i tlm, že vyčerpal také rukopisnou pozf1stalost básníkovu; r. 1913 a 1920 dovršíl vydavatelskou svou zásluhu, vydav dva svazky .Prvotin Svatopluka Čecha" z nichž první objlmá lyriku a epiku, druhý prósu a pokusy dramatické. Ale krítickým vydánim není tento soubor o XXXII. sv. nikterak; kromě různočteni a historie tekstu nedostává se mu soustavné jednoty a metodické úpravy. V našich poznámkách cituji se sebrané spisy S. S. a řlmskou číslicí svazku, rovněž prvotiny P. a římsko,u číslicí 1., II.

Uplným vydáním básnické pozůstalosti Čechovy staly se kusými všecky starši pokusy o literárně historické zpracování děl Svatopluka Čecha. Z nich Jaroslava Sutnara spisek .Svatopluk Čechs Leben und Werke", Videň 1898 (zvl. otisk z Oesterreich. ungar. Revue") nemá jiné zásluhy, než že byl prvnl větši monografii svého předmětu; jest to nesoustavná a povrch ni snůška správných i mylných pozorováni, poznámek, nápadů. jejlmu! pisateli úplně chybl hlubšl p@jeti, jak dokázal i syntetickým, neuvěřitelně frazovitým

spiskem .Svatopluk Čech zrcadlem češstvi" 1909. Jan Voborník, jenž o Svatopluku Čechovi psal zevrubn~ii již ve .Svě!ozoru" 1893, rozebral jeho život a díla monograficky ve stati .Svatopluk Cech. Jeho život a dílo" v .Osvětě" 1906, která chronologicky sahá až k .Petrklíčům"; četné důmyslné analogie literám i a bystré postřehy dušezpytné odškodňuji poněkud za neúměrnost výkladu esteticky libovolného.

Z kritických studii o Čechovi obráži láskyplný článek Jaroslava Kosiny ve .Sví:tozoru" 1880 nadšení, jejž vzbudíly prvni práce Čechovy; Eliška Krásnohorská v .Osvětě" 1895, Jaroslav Vrchlický v .Nových studiích a podobiznách" 1896 a Albert Pražák ve • Zvonu " 1906 tlumočí s velkým darem slova i básnického vciťování názor 80. let o Čechově vůdčím významu v české poesií. Protivahou článkil těch jsou obě skvěle formulované úvahy vzniklé po básníkově S!!1rtí a posuzujícl jej se zdrželivým kriticismem básnického pokolení 90. let, jak F. X. Salda v souboru .Duše a dílo" 1913, tak Otakar Thcer v .České revui" 1908 sestupují přes syntetickou povahu svých statí často zevrubným rozborem ke kořenilm díla Čechova, jehož hodnoty F. X. Šalda nedoceníl. Populárnl knížečky o Čechovi od J. V. Tomarova 1906, J. Bělíka 1908, R. Cikharta 1908, J. V. Klímy 1908 a Zd. Kobzy 1912 jsou příležitostné a nepůvodní. Monografické příspěvky k rozboru jednotlivých děl Čechových uvádějí se v našich poznámkách na svých místech.

I. Průprava literární a prvotiny básnické.

~ Str. 1. O literární sítuaci v Čechách za generace Májové viz Leandr Čech .Literárni směry v letech padesátých", v .Lileratuře české devatenáctého století·. d. m. č. 2., 1907; str. 2. citát z J. Nerudy. Poznámky k programovému článku Hálkovu v .Obrazech života" 1859, nyní .Kritické spisy" Jana Nerudy VI. 136.

Str. 4. ze vzpomínkových děl míním hlavně .Druhý květ" S. S. I a • Václava Živsu" S. S. VIII, ale viz i stať Karla Bořeckého • Pukud látka Václava Zivsy čerpána jest z vlastního života Čechova" v Progr. gymnasia v Přerově 1901; citáty na str. 5 z .Václava Živsy" S. S. VlIl, 7; citát z NelUdy str. 6 vyňat z básně .Z času za živa pohřbených z r. 1852 Neruda Spisy I, 242; politická nálada a událoSli viz Jakub Malý, .Naše znovuzrození" 1883 a Adolf Srb .Politické dějiny národa českého od r. 1861", 1899; str. 6, polská otázka S. 8. I, 44, F. Strejček, 441.

str. 7. četba .Z dávných vzpominek" S. S. VII, 135 násl. ; • Václav Živsa" S. S. VIII, 4 a 7, • První struna" v .Nových plsních" S. S. X, 157; str. 8. Jan Kollár v .Živsovl" VIII, 7, .Tatrám v .Jitřních písních" S. S. X, 127, .Slavie" S. S. VIII, 190, .K slavnosti Kollárově" S. S. XIX, 262- 2ti4; viz i T. Nováková, .Sv. Čech o Janu Kollárovi" ve sborníku Jan Kollár 1893; str. 8-11, K. H. Mácha: .Druhý květ"S. S. 1,126-129; .Pan Brůžek· S. S. V 201-203; .Na Valdštýně" z .Pestrých cest po Čechách" S. S. X 210 - 274 (viz i Josef Pekař, .Kniha o Kosti" I. 1910, 159), .Zpěvník Jana Buriana" S. S. XIX, 62; str. 10 přeceňování německého básnictví, .Druhý květ" S. S. I 105, 106; poměr Herbartův ke Kantovi, Falkenberg .Dějiny novověké filosofie·, přel. F. X. Procházka 1899, 667; schillerovský klasicism na gymnasiu Flajšhans, 42-43; četba Schillera • Druhý květ" S. S. I, J05; cítát o Schillerovi ze .Zpěvníku Jana Buriana" S. S. XIX, 43; o Goethově Faustu v .Druhém květu" S. S. I, 130; str. 12 a násl.; skladná karakteristika protlromantlckých spisovatelů německých u B. Kummera .Deutsche Literaturgeschichte des XIX. Jahrh," 190~; 190-215; o Heinovi .Ornhý květ" S. S. 1,130; o Freiligrathovi Kummer Joc cit. 278 - 280; Freíligratll a Mayer viz O. Wagner .Sociální poesie Freiligrathova a její český oh13s" v .N~Ší době· 19 2 a proti tomu J. V. Sedlák v Č. Č. M. 1915; Alfred Meissner, A: Kraus v Č Č. H. ll, Arlle Novák ve .Zvonech domova" 1916, pozn. str. 5 a F. X. Salda, .M. Jan Hus v moderní poesii české" 1915 (M. Jan Hus v památkách lidu českého), 107; str. 13, Shak,speare v.Druhém květu" S. S. 1,130; str. 14 o byronismu v Čechách především M. Zdzierhow-I<i. .K. H. Mácha a byronism český", přel. J. Voborník 1895 a 1. i 2 část III. dilu .Literatury české XIX. stol." 1905 a 1907. O FričovI, Jaroslav Vlček .Několik I<api'olek z dějin naši slovesnosti" 11. vyd. 1912; o působeni jednotlivých děl Byronových na Čecha, .Druhý květ" S. S. I, 110, 125-126; rozbor Durdikovystudie psaný r. 1870 S. S. XXVII1., 3-6, tam I o vlivu a dojmu z Byrona; str. 16

II.

tři studie Bendlovy o Pušklnu: Č. Č. M. 1854; .Osud pěvce Bachčiserajského fontánu a Jiných básníků ruských" str. 24-30 zvl. otisku Fontánu z .Lady Nioly" 1854; předmluva (7-14) k 1. sv. Výboru básní AI. Pušklna 1859 v Písku ;(Str. 16 o vllvu Lermontovovu na mladistvou poesii Čechovu Jan Voborník;> .0 romantismu Sv. Čecha a jeho ironii" 1908 v Litomyšli str. 13-14; o Mcyrlm viz .Druhý květ" S. S. I, 129; k výkladu Mcyriho J. Folprecht, .M. J. Lerrnontov" 1910, str. 64 a 65, o Mickiewiczovi v náro<tním probuzeni českém v • Literatuře české XIX. stol." I, 2. vyd. 709 a II, 1. vyd. 634; Sv. Cech o svém vztahu k Mickiewiczovi v .Druhém květu" S. S. I, 130 a v předzpěvu .Slavíe" S. S. VIII, 192 a VIII 208.

Str. 18. Hálkův požadavek napodobení v článku .Básnictví české v poměru k básnlctvl vůbec' v .Obrazech života" 1859 a Laichtrova vyd. sv. XI, 1 a násl.; o Hálkových skladbách Iyricko epických Jaroslav Vlček .Několik kapitolek" atd. II. vyd. 1912 str. 144 -158 a Josef Holeček, • V IIterárnlm odboru Umělecké besedy" ve sborníku "Padesát let Umělecké besedy" 1913, str. 277 a násl.; str. 19: o G. Pflegru Moravském Zdzlechowskl I. cit. 52-59, kde zvláště významně oceněn Pan Vyšínský; str" 20 viz F. X. Šalda, ,M. Jan Hus v moderni poesii české" atd. passim; pro Václava Stolce důležita bibliografie i předmluva k vyd. Prvosenek od L. Quise ve .Světové knihovně" 1905; zde se přihliži arcif jen k 1. vyd. Prvosenek z r. 1868.

Str. 22: doklady o koncepčnim procesu u Sv. Čecha: pro léta studentská .Z mých literárních začátků' S. S. V 276 a V 277-278; pro .Bouři ,Ve vzduchu' S. S. V. 267, pro .Adamity' .Z dávných vzpomínek" S. S. XXQC, 316-321, pro ,Druhý květ" S. S. I 130-136; již Jan Voborník ,O romantismu Sv. Cecha", 15 ukázal, jak mocně působily dojmy bouře na tvoření mladého básnika. O psychologických zákonech básnické tvorby hlavně O. BehagheJ .Bewusztes und Unbewusztes im dichterischen Schaffen". Greifswald 1906, dalšl literaturu zaznamenal R. M. Meyer .Die Weltllteratur im XIX. Jahrhunderť . 1913, 7P-94 str, 25 a 26 o Schillerovi O. Walzel .Schiller und dle bildende Kunst" ve sbírce • Vom Geistesleben de's XVIII. u. XIX. Jahrhunderts' 1911. 36-62; týž o Hebblovl a Ludwigovi v knize .Hebbelprobleme· 1909; pro celkové pojetí a typisaci psychologickou W. Dllthey ,Das Erlebnis und die Dichtung" 1910.

Str. 27 .• Arria" S. S. XXIV, 8-10 .• Bílá paní" P. I. 29-31; dva současné zlomky ,Hudba vpadla' P. I, 27-28 .Jako moře větrem bičované" P. I, 28; .jlný veršovaný stflpek' .Pisně svobodné" P. I, 62-63

Str. 28,. Vížka" PI,30-31; .Mocnář" P.I,33-34; .Pochod" P. 1,34-35; .Jaksšfastný mllostpane náš" P. I, 66-67; .Vánočni sen" S. S. XXIV, 3-7; .báchorkové vidění krále vod" == ,Snění u potoka" S. S. XXIV, 11-13; .noční trojí obraz" = .Mé sny" P. I, 102 -104 .• Chudobka " P. I, 104; .sloky o dívce s chrpovým věncem" = .Píseň" P. I, 107

-108; .Svedená' S. S. XXIV, 17; .Časnánávštěva" S. S. XXIV, 28; .Vy jedle dvě'

S. S. XXIV, 29; .Drótar' S. S. XXIV, 30; • Štěbetavá vlašfovínko" S. S. XXIV, 31, .Snílek' S. S. XXIV, 32; .Poupě· S. S. XXIV 33; .Pohřeb" S. S. XXIV, 34.

Str. 29 .Husar" P. 1. 99-101; .Kyrysnlk" S. S. II, 90; .Dědečkův statek" P. I, 101-102; .Loupežnik" S. S. XXIV, 18-19; .Chaloupka" S. S. II, 91-93; balada .Odzvonili, odzpívaJí" S. S. XXIV, 43: .Má poesie" S. S. II, 117. Nerudův úsudek o ní v krlt. spísech VII. 220-234; .Písně tulácké" S. S. XXIV, 52.,-53; .Písně žebrácké" S. S. XXIV, 54- 59; freilígrathovská malba" víz Freíligrath • Die Auswanderer" I z r. 1832; • Prsten" P. I, 48-61.

Str. 30. .Otrokyně" S. S. II, 285-286; • Kandiotky" S. S. fl, 86-89; ke vzníku básně .Z mých literárních začátků" S. S. V 287-289; k básni Ceypa z Peclinovce ukázal Voborník v .Osvětě" 1906,441; .Hindu" P. I, 291-299.

Str. 31 .Moriska" P. I, 282-291. .báseň o tovaryšstvu Ježíšově" .Ad maíorem dei glorlam" S. S. XXIV, 15-16; apostrofa svobody v .Anonymu· P. I, 236-237; výčet clzlch kmenů v zlomku .Nic" S. S. XXVII, 282.

Str. 32 autobiografický fragment o Jarmiloví počíná se slovy .Šumí les" S. S. Xx VII, 292-297; jiný zlomek se vstupem .Ohnívou vlnou plyne vzduch" S. S. XX":II, 297301; o Antarovl viz auktorovu studil .Antar" ve Sborníku věnovaném Jar. VlčkOVI .Z dějin české literatury" 1920, 293-316; báseň o Polsku z r. 1863, počínajíc! se slovy .Slvo-

Ul.

hnědé nebe" P. I, 64-66; .Kněžna" S. S. XXIV, 20-22; .Hraběnka Królická" P. II, 234 -245; odchod rekův v .Anonymu" P. I, 2 '.2; .Dva vojíni" P. I. 247-255; .Bojiště" P. J, 255-262; .Noční půtka" S. S. XXIV, 23-24; .Austrii" P. I. 262.

Str. 33 .Bílá hora" P. I. 36-48; .Ad maiorem dei gloriam" S. S. XXIV, 15-16; .Nic· S. S. XXVII, 273-283 viz i 1. filolog. 1908, 60.

Str. 34 .• Husita na Baltu· S. S. II, 9;l-97; děj u Palackého .Dějiny národa českého· III, kn. VIII, čl. 3 (jub. vyd. 509-510); F. Strejček, O Sv. Čechovi 211; poměr k Platenovi Fr. Kubka é. mod. filolog. 1915, 33 (ve studii o poměru Vrchlického k Lenauovi); k básni Platenově Platens Samt!. Werke vyd. M. Koch a E. Petzet II. sv. 28; ruské analogie určil Voborník v .Osvětě" 1906, 444.

Str. 34 kartón J. Čermáka .Prokop Holý a Rokycana v Basileji" z r. 1850; úsudek Vrchlického z dopisu bratroví zaznamenal. a zdůraznil F. Strejček v monografli .Lumlrovci a jejich boje" 1915, str. 52; F. X. Salda v cit. studii .M. Jan Hus v mod. poesii české 111; Theer v České revui· 1908, 384.

Str. 36 .Buaen" S. S. XXIV, 39-42; rozbor a časová souvíslost u F. Strejčka o Sv.

Čechovi 102-104, 211; .Umirání" S. S. II, 214-116, otištěné tuto definitivní znění Uši se podstatně od verse z "Almanachu českého studentstva" z r. 1869, hlavně ve sloce třcti, za níž v tekstu původnl byla sloka nyní vynechaná a začínající se .Ptáčku můj, jak zproštěn puchu, prachu;" .Mroucí bojovník" V. B. Nebeského v .Květech" 1848; pro genetický výklad básně Nebeského viz auktorovy .Podobizny žen" 1918, 108-110.

Str. 37 .Panoš" P. I, 31-33; .Elegie u hrobu Skřívánka" P. I, 121-122 a F.

Strejéek I. cit. 65-67; .Kmotra Vošatky kandidátní řeč" P. I, 264-267; .Královská idylla· S. S. XXIV, ;35-37; • V klášternlm sklepě" S. S. II, 119-121; vyznáni o velkých plánech .Chtěl jsem psáti" P. I, 63.

Str. 38 .Nepřítel" P. I, 7ú-99; .Mnich" P. I, 267-281; románek s Růženou Kubrovou Strejček v uv. monogr. 79-84 a v ročence .Osvětového svazu" 1914; v .Druhém květě" S. S. I, 223-227.

Str. 39: o lásce k mladé šlechtičně .Z mých literárních začátků" S. S. V, 281 a 282; rub platonismu viz zvl. P. I, 145.

Str. 40 • V pitevně· S. S. II, 111-113 a poznámku Voborníkovu o analogii výtvarné v .Osvětě" 1906, 445; dva velké veršované fragmenty z r. 1865 P. I, 122-142 a 143 -174 .• Osud chuďasa" P. I, 238-246; .Anonym" P. I, 174-238 a rozsáhlý Strejčkův rozbor v úvodě, na rozdíl od Strejčka, jenž dává přednost versi první, dovozuji, že znění

definitivní jest nejcennějšl. .

Str. 41 .srdečné vzpomínky· .Z mých literárních začátků' S. S. V, 275-291.

Str. 42: citát ze zlomku .Nic" S. S. XXVII 270; dramatický proslov P. I, 119-120; cenný rozbor dramatických prvotin Čechových podal Miloslav Hýsek v • Jevišti " 1920 433-436.

Str. 43. První veselohra P. II, 93-125 .Kdo tu přece poroučí· P. II, 125-134, zlomek veselohry lesnické P. II, 135-150; .Génij" P. 206-207.

Str. 44 .• Dimitrij" tverský P. II, 8-93: o látce u M. Hýska 1. cit.; .Dimitrij" P. II, 208-216; o slovanském zpracování látky u M. Hýska 1. cit.; o německých zpracovatelfch II M. Schneidra • Von wem ist das doch? 1907 č. 2329-2340; o pollticko dějinných myšlenkách v Schillerově .Demetriu" G. Kettner v úvodě k VIII, sv .• sekulárního" vydáni děl Schi1lerových XXX- XXXI.

Str, 45 .Svár bratrů" P. II, 151-205; látku tragedie v německé literatuře probral Arnošt Kraus, .Stará historie česká v německé literatuře" 1902, 228-288; o Hněvkovském a Máchovi Jaroslav Kamper v .České literatuře XIX. st." II, 1903. 366-377.

II .• Bouře".

o Str. 53: o povšechnosti v podání moře v • Černém praporu" citována tu slova Jar.

Vlčka z úvodu k VIII. sv. sebraných spisů Hálkových z Laichterova vyd.; viz i téhož badatele .Několik kapitolek z dějin naši poesie" 1898 str. 148 a 149~

IV.

Str. 54; .Jako moře větrem bičované" P. IJ 28; .Hraběnka Kr6lická" P II, 237238; .Rybářova dcera" S. S. XXVII. str. 288-291.

Str. 55: .Písně žebrácké· S. S. XXIV, 57; .Ve vzduchu' S. S. V, 266-274.

Str. 56: trosky básně • Král bouře" viz článek Ferd. Strejčka .Bouře od Sv. Čecha ve .Zvonu" 1912, 320-323; otisk původnlho .Krále bouře" není kritický, nebot men!1 odchylky od původního znění tu otištěny nejsou.

Str. 61. .Hindu" P. I, 291-299.

Str. 62, O osudech básně .Z dávných vzpomínek" S. S. XXIX, 31.

Str. 63. Změnu O. Hostinského a nesouhlas S. Hellerův ve vzpomlnkách Hellerových v .Květech" I~08, II, 575.

Str. 64. Usudek Jana Nerudy v Krlt. sp. VII, 220; tekstových rozdflů mezi zněnlm .Bouře" v .Almanachu českého studentstva" z r. 1869 a me:d versí v.Básnich z r.1874 povšiml sl několíka cennými poznámkami V. Flajšhans v monografii .Svatopluk Čech. 0110 a člověk", 66-76, kdož dostl zevrubně, ale nekritlc~y rozbírá .Bouřl"; úplný přehled odchylek sestavil auktor knihy ve stati .Bouře" Sv. Cecha, ve 14. výr. zprávě reálky v Praze I, 1914 str. 14-15.

Str. 66. Výklad o vzniku Novákova opusu 42. opírá se o Hoffmeistrův rozbor .Bouře" 1912 v .Hudebnlch rozpravách" Uměl. besedy; poměr tekstu Čechova 'a hudby Novákovy vyšetřil zvláště bedlivě Vladlmlr Helťert v .Novlně" 1912, 284-286.

Str. 67: nepojmenovaný zlomek z r. 1870. počínající se slovy .Bezdno světa, výše neOOletná" S. S. XXVII, 301-302.

Str. 68 .• Nemo" S. S. XXVII, 303--304.

III. • Snové".

Str. 69: o pobytt\ ve Vraném a vzniku cyklu .Snové" .Z dávných vzpomlnek- S. S.

XXIX, 313-315.

Str. 70: o poměru otce a syna S. S. I, 47-.50; snění v zahradě seminářské S. S. I, 152-154.

Str. 71: o psychologii snu a jeho poměru k básnickému tvoření W. Stekel, Die TrlIume der Oichter. Wiesbaden 1912 a cenný referát Vojt. Čížka v Č. mod. filolo!. IV, 160-164; taf!l i d1!lší knlhopis a výklad .sn.l!.,s otevřenýma očima"; o Gril1parzerově ft Calderonově filosofii snu Otokar Fischer .Život sen" a .sen život" v .České revul" 1909,

413-426. -- Y

Str. 72: Čech o Calderonovl S. S. XIX, 241-243; že Calderona znal Čech z let studentských pravděpodobno z pozn. S. S. I, 106.

Str. 73: sen v básni .Bilá hora~ P. I, 40; • Vánočnl sen" S. S. Xlí.IV, 3; .Sněnl

u potoka" S. S., ll; .Mé sny" P I, 102.

Str. 74: .Nemo" S. S. XXVII, 303-334.

Str. 75 .Král Níkotln" S. S. XXVII, 335-336.

Str. 77. Sedmý zpěv Hamerllngova .Homuncula" .Die Affenschule" vykazuje ně-

Irleré shody až překvapujlcí, srv. na př. verše:

.Balgten grlnsend, zllhnefletschend .Zočll náhle před sebou

slch um Mandeln, Oalteln, Feigen. hrozny, mandle, d'at\e, flky,

Ananasse, KokosnUsse". s ananasů velebou." Na shodu Li-

litina snu se čtvrtým obrázkem cyklu ukázal Voborník v .Osvětě" 518.

Strana 78. Neruda o literárním řešeni otázek z pohlavnl patologie v článku .Skodllvé směry' 1859 Krlt. spisy VI, 14-26 .• Svedená" S. S. XXIV, 17; • Vdz" S. S. II, 150, _Hrob v lese" S. S. II, 151; .Píseň žebrácká" S. S. XXIV, 59.

Str. 80: ze Šolcových básní zvláště .Nad Balkánem" .Slávy děti," • Věštba Slbyllina" a především pohrobnl zlomek .Božl bojovnicI."

Str. 81 (Poznámka o tekstové kritice): S prvním vydánlm v .Almanachu Uměl. besedy na r. 1872" shoduje se až na některé opravy mluvnické jak otisk v.Básnlch" 1874, tak konečné vydán! S. S. II, 130-147; po:.tze pořad bojovníkův V. zp. poněkud změněn.

Ve vydání prvním následují po Alblgenských Svýcarštl spojenci, pak Srbové u Kosova a J!o nich Husité, v dalších otisclch srovnal Čech podle chronologie: Albigenští, Husité, Svýcarštl spojenci, Srbové u Kosova atd.

IV .• Adamité " •

Str. 83 a 84 .Z dávných vzpomínek" S. S. XXIX, 316- 321; též ve • Vzpomínkách na bratra Vladimíra" S. S. XXIII, 118 a 119 a zvláště Ferd. Strejček .Jaktvořil Sv. Čech" v • Květech " 1909, str. 526-541, kde otištěny také zbytky původního zpracováuí z r. 1869 neb ]871.

Str. 85. J. Voborník v .Osvětě" 1906, 593 popirá, že Palackého vůbec použito.

Str. 86 k Meissnerovu .Žižkovi" jako inspiračnímu zdroji .Adaniltů", k Hamerlillgovu .Králi sionskému" jakožto k jejich fermentu ukázal správně v posudku Čechových .Básní" Fr. Zákrejs v .Osvětě" 1874, 870-874 a 947-952, není však přesné, jmenuje-Ii v této souvislosti takě Hamerlingova .Ahasvera v Řimě" a Byronova .Sardanapala"; I Voborník loc. cit. 591 a 594 vyšetřuje stručně vztah .Adamitů" k Melssnerovi II HamerHngovi.

Str. 89 o dualismu Fausta a Meflstofela viz svrchu.

Str. 90 k příbuznosti druhého zpěvu .Adamitů" s velikým filosofickým dialogem v Byronově .Kainu" upozornil již Sutnar loc. cit. 77.

Str. 92 původní zněni II. a III. zpěvu .Adamitit" otiskuje Strejček ve .Květech" loc. cit. 531-541.

Str. 93. k pravděpodobné analogii v Krasinského .Nebožské komedii" pro tuto scénu i výjevy jiné poukázal Voborník loc. cit. 594 a násl. Fr. Zákrejs na uved. m. shledal v Goethově .Faustu" předlohu pro Jitčiny pokusy obrátiti Adama ke zjevenému křesfanství a to ve výjevu katechisačním; Sutnarovu hypotésu loc. cit. 78, jakoby postava Jitčina byla odvozena z Vocelova .Labyrintu slávy", odmítám.

Str. 94: o původu Mojžišova jména Voborník loc. cit. 592.

Str. 96: epickou úlohu Sulamitinu, jakožto řešeni .dumasovsk€ho problému, jak se očišfuje padlá dívka láskou", pojal již F. X. Šalda v .Dušl a díle" 1913, 122, tam odhadnuti .Adamité" připadně jakožto dilo v podstatě rétoricl\é a pojaté malebně ba maIlřsky ve slohu Makartově.

Str. 99: o Hamerlingovi zhuštěná objektivni Informace v Kummerových Iiterárnfch dějinách loc. cit. 461-464, stanovisko kriticky odmítavé vyslovil nejzraleji R. M. Meyer. Die deutsche Literatur d. XIX. Jahrh." II. Aufl. 543-544; úsudek blahovolný, ba obdivný ve Vrchlického .Studiích a podobiznách" 1892, 150-159.

Str. 102: Lenauův význam pro pře.tvořenl epické formy vystižen Kummrem loc. cit. 256-257 o Lenauově vlivu na .Adamity" zmiňuje se Flajšhans loc. c. 208; projevy o Hálkovi .Památce Hálkově" z r. 1874 S. S. XIX, 204-206, .Vítězslavu Hálkovi k odhaleni jeho poprsi na Karlově náměsti· z r. 1882, S. S. XIX, 231--232.

Str. 103 reakci proti Hálkovi zahájil v 70. I. J. E. Kosina .Hovory O,lympskýml", otiskovanými v .Komenském" od r. 1875 a vydanými souborně v Brně 1881, viz zvláště dialog o .Ilterárním kosmopolitismu·; Josef Holeček • V literárním odboru Umělecké besedy· citováno výše a k tomu Jan Voborník, .Josef Holeček" 1913, str. 8-]1.

Str. 108 o zamýšlených změnách tekstových ve stati .Z upomínek na bratra Vladimíra" S. S. XXIII, 119. Nerudova kritika z 20. května lBí 4 dnes v jeho Krlt. spis. VII, 231280; J E. Kosina loc. cit. 279; ohlas Kosinova soudu o .Adamitech", v první obsáhlé stati o Sv. Čech, kterou napsal Kosinilv syn Jaroslav, tam Adamité rozebráni zvláště obšírně a nadšeně a na jejich základě prohlášen Čech za básníka geniálního, jenž .venit, vldlt, viciť.

Str. 109 posudek Elišky Krásnohorské v .Obrazu novějšího básnictví českého" v ČČM. 1877, 317, Zákrejsův v .Osvětě" loc. cit. 947-952. proti výtce nehistoričnostl, pronesené Krásnohorskou a Zákrejsem hájí se Čech v skizze .Z dávných vzpomínek" S. S. XXIX, 319; o poměru .Adamltů· k básni Ot. Mokrého .Na dívčím kamenl" Josef Bře~a .Otakar Mokrý' v .Osvětě" ]919; Jaroslava Vrchlického .llstek jubilejní' % r.

VI.

1896 v .Nových studiích a podobiznách" 1897, str. 39-50; příznívě soudí o .Adamitech" také f. X. Šalda v statí .M. Jan Hus v moderní poesií české" loe. clt. 111, nazývaje je básni rozhodné velikosti pojetí i v komposici přes mnohou naivnost a slabost a přes mnohou dekorativnost, zvláště v častech meditačně filosofických. která musi zde nahraditi tvůrčí činnost básníka myslitele, jímž Sv. Čech nebyl.

V. "Anděl".

Str. 111: o soše archanděla Míchala v Klementinu ve • Druhém květu" S. S. 1, 72. Str. 112: o Byronově mysteriu Georg Mayn • Ůber Byrons Heaven and Earth" disertace ve Vratislav! 1887, kdež í o poměru k Daleovi a Moorovi, o tom viz též lipskou

disertaci Edgara Dawsona .Byron und Moore" 1902. .

Str. 113 o Vignym kromě klasické kapitoly v dějinách Lansonových zvl. Emile Lauvriere Alfred de Vigny 1909 a Jar. Vrchlický, Rozpravy Iiteraturoí II, 1906.

Str. 114 o Hugově .La fin de Satan" ve Vrchlického .Studiích a podobíznách" 1892,271-275; .Etoa", fragment pekelné komedíe v .Mytech"" II, s úvodním slovem a rozbJr její ve IV.--V. sv. Sbomíku Jar. Vrchlického od Šímy, Raka a Kopala; o poměru I .Elo)'" k .Andělu" zmiňuje se Voborník loc. cit, 521.

Str. 115: o Lamartinovi kromě Lansana Deschanel, Lamartine 1893, Jar. Vrchlický v "S,udiích a podobiznách· loc. cit. 75-80 a G. Daub, Der Paral1elismus zwischen Chateaubriand und Lamartine 1906; o Lermontovu a jeho .Démonu" studie Merežkovského přel. St. Minařík v • Květech " 1915 a Josef Folprecht "M. J. Lermontov" 1910 (otisk z .České revue") str. 23-30, kde citáty vzaty ze zvučného překladu Haisova z r. 1905.

Str. 119 o pesimismu až pascalovském mluví O. Theer v .České revui" 1906, 392 -393, kdež stavi .Anděla" myšlenkově i umělecky velmi vysoko, Voborník; loe. cit. 520 shledává v řeči Satanově názvuky miltonovské, ale jeho výklad nepřesvědčuje.

Str. 121 o trojím výkladě Genese VI, 4, viz disertaci Dawsonovu. Str. 126 o místě z Heina viz Elsterovo vydáni I, 23.

Str. 128. Zákrejsllv rozbor v "Osvětě" loc. cit.; V. Flajšhans, Sv. Čech, Dílo a člověk 1906, 78 a 207; o jednotlivých básních menších v. výše, o "Orlu balkánském" a skladbě .Na lodi vyhoštěnců· v. níže.

Str. 129. .Anděl" knižně podruhé v Prvních básních" 1896, po třetí v S. S. VI, 235-267.

VI. Na Kavkaze.

Str. 133. Soupis Čechových feui1letonů .Obrázky z Kavkazu· z r. 1872, jež do S. S. nepojaty, v monografii Strejčkově loc. cit. 127, .Upomínky z Východu" S. S. XX, 1i:-236, .Obrázky z Kolchidy" S. S. XXIII, 12-41, "Několik obrázků z KaVKazu" S. :'. VII,

5:-93. .

Str. 135: ličenl vyhlídky nad Vladikavkazem S. S. XX, 174-175.

Str. 138: o obou kavkazských tYP'ech Čerkesu-abreku a kozáku-plastunovi v obsažném úvodě Ferd. Strejčka k vydáni "Cerkesa" v 35. sv. .Sbírky souvislé četby školni" 1914, kdež i zprávy o básnlkových dopisech domll o původni skizze .Čerkesa" .Šapsuchovi" a o chystané poznámce k novému vydání básně.

Str. 139: o ruské poesii kavkazské kromě proslulých Reinholdtových ruských dějin literárních také poznámky Č. Bendla k jeho překladu .Kavkazského pleníka" a ve Folp'rechtově monografii o Lermontovu.

Str. 144: o Tolstém na Kavkaze obsažně monografie E. Solovjeva v českém překladu Kolmannově 1899, 51-60; o poměru G. Pflegra Moravského k ruským básníkům Jan Jakubec v .České literatuře XIX. stol." III, 2, 1907, 461-468.

Str. 145: o zálibě Čecha-otce pro Malinského-Bestuževa .Druhý květ" S. S. I, 43 ; o literárním pozadí kavkazské cesty S. S. XX, 5-6.

VII.

Str. 146: soupis vydáni .Čerkesa" u Flajšhanse; krcmě edici uvedených v lekstu 'yšel .Čerkes" ještě 1886 v 3. vyd .• Nové ~bílky veršovaných pracl", 1894 v 5. vydáni souboru .Čelkes a jiné báwě", posléze S. S. VI, 199-223, pak ve školské edici Strejčkově.1

Str. 247: citát o zmlknuvším Kavkaze S. S. XX, 10.

Str. 149: básně Lermontovovy citovány většinou podle překladů Táborského, jen

výjimečně podle staršlho, ale cenného přebásněni Aloise Durdíka. •

Str. 154: Voborník v .Osvětě" loc. clt. 700 pokusil se vyložiti, jak se v .Cerkew" pojí kult romantického lupiče se zvláštní láskou, kterou nárcdO\é uhněteni cítí k hrdinovl·loupežnlku.

Str. 159: o loupežníku a básníku Ker Oglu S. S. Vll, 59-61, zlomky básně ve Strejčkově úvodu k vydáni .Čerkesa", 6; oTamáře S.S. XX, 1eO, S. S.XXIII, 17, zlomky o nf S. S. XXVII, 354-356; .Prorok" a .Motanebbl" S. S. XXVII, 357-359.

Str. 16J .Ještě jeden divadelni vlak" S. S. XXV, 155-163.

Str. 162. Sládkova elegie za Havlasou dnes ve Spisech básnických I, 92; Čechova na báseň .Na hrob Havlasův" poprvé III. roČ .• České včely", 1880 v .Nové sb Irce veršovaných pracl", 1886 ve sbirce .Čerkes a jiné básně", 1899 v S. S. II, 168-171, .Lesni hrob", překlad básně Walta Whltmana S. S. II, 105.

Vll. Povídky, arabesky ft humoresky.

Str. 165 .• Cesta do Krkonoš o prázdninách r. 1862" P.II, 219-229; .Stužka na památku" P II, 230-233; .Hraběnka Króllcká" P. II, 234-245 .

. Str. 166. Mimo .Pokrok" a .Světozor" otiskl Sv. Čech několik povídek i v kalen· dářfch, vydávaných Josefem Skrejšovským; ve • Vlasteneckém kalendáři na rok 1871" vyšla .Cikánka"" (novotísk ve Strejčkově .Ruchu" II), ve .Slovanském kalendáři na r. 1872" .Motýl"; kromě toho "Tábor" za redakce E. Miřiovského uveřejnil zlomek .Samsona"; všechny tyto práce až na "Cikánku" v "Povidkách a humoreskách" S. S. XXII, nesčetné náčctky a zlomky z této doby v "Satirách a r(':zných črtách" S. S. XXV; citát· o literárních začátcich v "Zimnl idylle" S. S. III, 4.

Str. 167. .toJi" S. S. XI, 3-16; "Kámen" S. S. III, ,'50-68. "Pan Bolehlav a jeho svět" S. S. XII, 3-70.

Str. 168. "Samson" S. S. XXII, 1--14; .Zimní idylJa" S. S. JIl. 9-44; "Liškovidý pán" S. S. XI, 17-59; .Maroušek" S. S. XXII, 83-120.

Str. 169 .• Trepka" S. S. III, 45-55; .Novella z ničeho níc" S. S. III, 174-190; .Motýl" S. S. XXlI, 15-82.

Str. 170. "Povídky, arabesky a humoresky" vyšly záhy v nových vydáních, I. 1885, II. lE83, III. 1890; celek s ilustracemi V. K. Maška 1895 a 18S6 ve n. sv. a znovu 1898; soupis a chronologie Čechových pseudonymů II Flajšhanse loc. cit. 192-196.

Str. 171. "Souboj" S. S. XI, 61-74; "Dobrý skutek" S. S. XI, 142-157; .Předčítatel" S. S. XI, 164-178; .Napoleon" S. S. XV. 207-226; .Ledová kněžna" S. S. XI, 219-226 .• Fiorella" S. S. XI, 256-~66; "Kallobiotik na cestách" S. S. XII, 193-234; • Výlet do Chorvatska" S. S. XIV, 113-160; "Sláva" S. S. XIV, 265-313; "Ledo\'ťkvěty" S. S. XV. 53-60; "Jabloň" S. S. XI, 277-288; "Ubohý včřltel" S. S.XV, 3-6; "Signorina Giovenhl" S. S. XI, 191-206.

Str. 172. "Šílenec" S. S. XI, 96-112; "Spisovatel, kterého nikdo nečte" S. s.. 111, 116-127; .Člověk, jenž vydal básně" S. S. XI, -226-233; "Poslední vánoční povídka" S. S. XI, 244-255; .Poslední jaro" S. S. XII, 235- 203; "Endymíon" S. S. XV, 69--75; .FlJemon a Baucis" S. S. XV, 29-52; "Výlet do mladosti" S.S.XV, 132-152; .Oblaka" S. S. XII, 71-116; "Mezi knihami a IIdmí" S. S. XII, 117-192; "Hovor IIsti" S. S. XIV, 225-264; .Foltýnův buben" S. S. XI, 207-218.

Str. 173 .• Comtessa Božena" S. S. XI, 295-390; .Strýc" S. S. XXII, 121-134 .Hůl Petra Kašpara Světeckého" S. S. xxn, 135-157; .Losos mého pradědečka" S. S. V, 183-:-191; "Vesnický svatý" S. S. XI; 85-95; "Malířský nápad" S. S. XI, 234- 243; .Duch markýzův" S. S. XI, n9-1S0; "Stehllkí\V duch" S. S. XV, 125-131; "Odkaz" S. S. XI, 111-133; "Thusnelda" S. S. Xl, 159-163.

VIlI.

Str. 174 .• Nikotina" S. S. XI, 34-85; .Psyché" S. S. XV, 159-164.

Str. 175 .Tovelllle" S. S. XV, 180-206, podrobnější rozbor v kapitole o .Dagmaře". Str. 176 .Deštník" S. S. XV, 153-158.

Str. 177 .• Jestřáb contra Hrdlicka" S. S. XIV, 1-112; .První starosti" S. S. XIV, 161-224.

Str. 179, citát z .Oblak" S. S. XII, 116.

Str. 180: o poměru povídky .Mezi knihami a lidmi" k .Evropě" v. níže a Staňka o Čechově .Evropě" v L. filolog. 1918, 197.

Str. 182; Staněk loc. cit. 199. uvádi také povídku "Poslední jaro" v souvislost s .Evropou".

Str. 187: o autobiografických prvcích v .Jestřábu contra Hrdlička" v monografii Strejčkově loc. cit. 238-239.

Str. 189, .Moře" S. S. XXII, 225-237.

Str. 190: o prožitých motivech .Výletu do Chorvatska" v "Upomínkách na bratra Vladimíra S. S. XXlII, 113-115.

Str. 192: vřelé a důvtipné oceněni .Slávy" u Voborníka Osvěta loc. cit. 1019 a 1020.

Str. 193: o Čechově cestě na Moravu viz .Dřevěné stavby české" S. S. XXIX, ,134 -145, kde se vděčně zmiňuje také o podnětech Jiráskových a Prouskových; .Moravské obrázky" S. S. V, 1-79.

Str. 195: ~Král Ječmínek" S. J? II, 204-266; • Komenský " S. S. II, 273-277; "Moravě" (.Jitřní písně") S. S. X, 122-125.

Str. 196: .Jitřní pozdrav" S. S. XXIV, 127-129; .Radhoštská duma" S. S. ll, 280 -284; o Čechově činností v .Národnlch listech" v monografii Strejčkově loc. cit. 118

-119, 140-152; .Rozličná zklamáni" S. S. XXV, 72-76.

Str. 197: • Tiché řemeslo" S. S. XI, 267-276; "Cestování za bytem" S. S. XXV, 98-102; .Pražský Robinson" S. S. XXV, 77-89; "L'ane" S. S. XXV, 36-43; .Jarní fantasie o cihlách" S. S. XV, 95-101; .Mr. Plumppuding v Praze" S. S. XI.301-307; .Z neznámé knihy Jana Štelcara ze Želetavy" S. S. XXV. 44-65; "Krllpěj vody vltavské· S. S. XXV, 127-132: "Náčrtky z roku 2070" S. S. m, 80-96.

Str. 198. .Moje panenská řeč" S. S. XXV, 90-97; .1882" S. S. XXV. 114-;-118; .Hodínu s milionářem" S. S. XV, 15-28; .Kočár" S. S. XXV, 119-126; .Jedlové rÍlže" S. S. XXV, 66-71; .Věčnýžid" S. S. XV, 173-179; "Šablony nasentímentálnípovídky" S. S. m, 209-216; .Rrrbumbum" S. S. XI, 134-140; .Skvostná novella" S. S. XV, 90 -94; • Trampoty kritikovy" S. S. XV, 69-75.

Str. 199. .Malířská epištola" S. S. XXVIII, 261-269: • Tajemný člověk" S. S. XV, 83-89; .Jak se čitají verše" S. S. XI, 289-294. Průpravných praci o Čeehově jazyku po stránce tvaroslovné, mluvnické a básnické není; nemetodicky jest založena úvaha Ant. Zoglmanna .Eplteta v epických básních Sv. Čecha" OJ L. filolog. 1915, 450-455; podrobněji rozebrán bude Čechův jazyk v syntetických úvahách m. dílu naší monografie; zde se podává pouze několik stručných poznámek.

Str. 200. "Podzimni vzdech venkovského čtenáře novin" S. S. XV, 106-113; .Ame· rický inserát" S. S. XXV, 40-37; "Náš národní strýček" S. S. XV, 348--350:' .Pokynutí našim rozhodujícím kruhům" S. S. XV, 102-105; .Konečně" S. S. XXVIII, 284-287; .Htlflerova slza" S. S. XXVIII, 283-284; .La grrrande nation" S. S. XV, 117-124; .Baska S. S. XXV, 133--138; .Kde domov můj" S. S. XXVIII, 276-280; .Mrtvým vlastencům" (.Nové pisně") S. S. X, 100-162; .Náš vánoční strom" S. S. XXV, 103109, ke zvl. významu tohoto feuilletonu poukázal Ferd. Strejček v úvodě ke svému vy· dání .Slavíe" v 30. sv .• Sbírky souvislé četby".

Str. 201. .NevěTmenikomu" (.Jitřní písně") S. S. X, 94-95. Kriticky psáno o povídkové a feullletonistické pr6se Čechově i v monografických pracich pouze skrovn~, ani řlajšhans, ani Strejček, ani Voborník nevěnovali jí hlubší pozornosti; z kritiků jediný Salda se pokusil o stručnou a úhrnnou karakteristiku, pronikající pod povrch. Ze současníků Čechových ocenil • Povídky, arabesky a humoresky" v Lumíru 1879 a 1871 Otakar Mokrý svým spíše nadšeným a zdohným než kriticky prohloubeným způsobem.

IX.

VIII. "Evropa".

Str. 203. Podrobného rozboru· dostalo se • Evropě" zvláště ve stati Voborníkově v .Osvětě" loc. cit. 703-708, 826-83'1 a v článku Josefa Staňka ,Evropa" Svatopluka Čecha v L. filololog. 1918. 192-219, 286-294; neshodujl se však se všemi analogiemi, historickými paralelami a ideovými výklady obou studií.

Str. 204: odkaz k ódě Horatiově i ke Gollově básni, otištěné v .Lumiru· 1866 u Voborníka loc. cit. 827; .Na lodi vyhoštěnců" S. S. II, 157-160; o spojení motivů bouře a plavby zajatých bojovníkt't za svobodu, Strejčkova monografie loc. cit. 246.

Str. 205: o článcích Čechových ve ,Světozoru· r. 1871 referujícich o politických událostech ve Francii Strejček loc. cit. 195-197.

Str. 207: o poměru povídek ,Mezi knihami a lidmi" a • Posledni jaro· k ,Evropě" v. výše a u Staňka 198-199.

Str. 208: historícké pozadí vyšetřuje Vobornik loc. cit. 704-705; o vzniku vývo:eslovné ,legendy věkll" u Jar. Vrchlického Zl mocných vlivů franco:lZských viz Šaldův úvod k Dopisům Jar. Vrchlického a Sofie Podlipské 1917.

Str. 211: ,Angelus dei" v ,Evropě" a .Ave Maria" v .Donu Juanu" Byronově uvedl v souvislost již FJajšhans loc. cit. 210; Voborník loc. cit. 833 ve svém rozboru povahy Gonzažiny poznamenává trefně: .je v ní ještě kus bujné Sulamity anebo to souvísl s vjemem nějaké zkušenosti, ktero'l básník poznal na cestách Východem; jmenuje se Gonzaga jako Španělka nebo Vlaška a vypadá jako Arménka nebo Gruzín!m.

Str. 2 Ll: Voborníkova dohadu, že Pavel modelován podle francouzského básnlka Paula de Saint Víctor (loc. cit. 707) nepřijímám.

Str. 213; souvíslost s Byronovou básní "Ostrov čili Kristián a jeho druhové" vyložil správně Staněk loc. cí!. 215-217, nedocenil však vlivu • Dona ,Juana"; Staňkovo míněni, že si pro jednotlivé hrdiny básně Sv. Čech zvolil za modely hisrorické postavy pařižské komuny, jak je uvádí na pf. monografie Líssagarayova, nepokládám doklady Inc. cit. 202

-293 za dokázané. .

Str. 214: o účasti polské v revolučních dějích francouzských Staněk 10c. cit. 203-

204. rad. Stan. Grabowski. Zygmnnt Krasiňski w pismienictwach s!owiallsldch, Krak6w 1914,77-115.

Str. 215: střídání rušných lichých zpěvů obsahu hromadného s mirnS'm dějovým tokem zpěvt't sudých Staněk loc. cit 286-287.

Str. 216: Voborník loc. 607 a po něm Staněk loc. cit. 202 upozorňují, že Oaston kreslen podle Gastona Crémiellx.

Str. 213: Voborník loc. cit. 831 správně vidl v Gastonových dumách osobni prvky čechovské.

Str. 220: Staňkovu (Ioc. cit. 217--218) al~~].Qg!i_.s..e SlgWackébo _"AnhellJm" zamítám; před Grabowským, jenž zajímavě i úplně podává výklaá o vlivu Krasiríského na písemnictvl české, ukázal ke spojitosti ,Nebožské komedie" s ,Evropou" Voborník loc. clt. 82.5; Grabowski I. c. 81--104.

Str. 227: Grabowski 1. cit. 99-102.

Str. 229: Grabowsld I. cit. 102-103; Jan Menšík v ČČM. 1918.

Str. 233: tři scénické básně lbsenovy, míním jimi .Branda" 1865, "Pccra Gynta" 1869 a .Císaře a Oalilejce" 1873.

Str. 237: "Nová sblrka veršovaných prací" vydána s věnovánlrn str}'cí .Jindřichu Rakovi 10. dubna 1880, druhé vydání 1882, třetí vydání 1886 (zároveú rozdělena do 28., 29., a 30. sv .• PoetickS·c1t hesed"); čtvrté vydání 1894 (a obálkově totéž 1896).

REJSTŘÍK JMEN.

Bakunin 214 Balzac 186

Bayer 15, 16, 193 Bechstein 45 Bendl 15, 16, 193 Béranger 20, 33

Bernard!n de St. Pierre 216 Bestužev v. Marlinskij. Beust 36

Blanqui 214

Bodenstedt 45, 142

Boeme 2

Boniu 10

Brokov 31

Bruno 92

Bulwer 8

Byrofll,9, 13,14-15,16,17-19,21,37, 52,53, 54, 56, 59-61,68,89-90,102, 103, 107, 112, 113, 114, 115, 116, 117, 119, 120, 121-122, 123, 124, 125, 127, 128, 139, 141, 147, 178, 187, 188, 204, 205, 207, 210, 211,212, 213, 223.

Calderon 72

Carducci 112 Cervantes 169, 174 Ceyp z Peclinovce 30 Cicianov 141 Co1eridge 14, 61 Crémieux 217

Čech František Jaroslav, otec 5, 7, 8,

9, 20, 31, 129, 139, 150, 187 Čech Jan, bratr 76

Cechová Klára, matka 8, 76, 187 čech Leandr 236

Čech Vladimír, bratr 38, 39, 190 Čech Svatopluk, díla:

A) bdsně:

Adamité 23" 40, 48, 73, 77, 78, 79, 81, 83-110, 116, 117, 119, 120, 121, 122, 127. 128, 149, 153, 170,203,204,205, 207,210,211,212,216,217,218, 219, 222, 224, 225, 231, 232, 235

Ad majorem dei gloriam 31, 33

Anděl 111-129, 139, 149, 170, 210,

235

Anonym 31, 32, 39-42, 44, 77 Antar 32, 182

Arria 27

A tak leží dlouho (Prvot. I, 122), 39,40 Austrii 32

Básně 65, 66, 108 128, 131, 237 Bezdno světa (SS. XXVII, 301) 67 Bílá hora 32, 73

Bílá paní 27

Bojiště 32

Bouře 23, 27, 29, 31, 48, 49-68, 76, 79, R4, 102, 127, 128, 203, 204, 210, 212, 218, 222, 224, 230, 234, 235 Buben 35-36 .

Calderon 69, 71 Časná návštěva 28

Čerkes 108, 134, 146-158, 159, 191

235, 237

Dagmar 102, 106, 189 Dědečkův statek 29 Drótar 28

Dva vojíni 32

Elegie II hrobu Skřivánka 37

Evropa 29, 68, 83,91,180,183,203-237 Handžár 162, 237

Hanuman 77, 81

Híndu 31, 38, 61

Hrob v lese 78, 129

Hudba vpadla 27

Husar 29

Husita na Baltu 34 -35, 55, 84, 128,

129, 154 Chaloupka 29, 129 Chudobka 28

Jako moře 27, 54

Jak's šťastný, mílostpane 28 Jarní déšf 129

Jitřní písně 196

Jitřní pozdrav 196

Kandíotky 30-31. 34, 60, 128, 145 Ker Oglu 134, 159

Kmotra Vošatky kandidátni řeč 37 Komenský 195

Král Ječmínek 195

XI.

Král Nikotin 75 Královská idylla 26 Křížek 129 Kyrysník 28, 129 Lesní hrob 162 Loupežnik 28

Má poesie 29, 30 Mé sny 73

Mnich 38

Mocnář 28

Modlitby k Neznámému 128, 182 Moravě 195, 196

Moriska 31, 37

Motanebbi 159

Mrtvým vlastencům 1,200

Na hlavě věnec (Prvot. I, 107) 28 Na hrob Havlasův 160-163, 237 Na lodi vyhoštěnců 128, 204-205 Na Valdštýně 9~

Nebyla to láska (Prvot. I, 142) 40 Nemo 67-68, 74-75, 76 Nepřítel 38

Nevěřme nikomu 201 Nic 32-33, 38, 41, 74 Noční půtka 32

Nová sbírka veršovaných prací 145, 155,

237

Odzvonili, odzpívali 29 Orel Balkánu 129

Osud chuďasa 40 Otrokyně 30-31, 60, 145 Panoš 37

Petrklíče 37, 218

Písně otroka 33

Písně svobodné 27

Písně tulácké 29

Pisně žebrácké 29, 78 Pohřeb 28

Pochod 28

Poupě 28

Prorok 159

Prsten 30

První básně 66 Radhoštská duma 196 Rybářova dcera 54-55 Slvohnědé nebe 31 Slavie 17, 49, 203, 236 Sněni u potoka 73, 75 Sn!h 128

Snílek 28

Snové 27, 29, 48, 69-81, 102, 128, 170 Sny _ palestýnské 111

Svedená 28, 78

šapsuch 146

Štěbetavá vlašfovinko 28

XII.

Šumařovo dUě 129 Tamara 159

Umírán! 36-37, 79, 94,128, 129 Václav z Michalov!c 33, 37, 106 Václav Živsa 182

Vánoční sen 28, 73

V buřanu 162

Věnován! 76, 129

Ve stínu lípy 81, 106, 121, 160, 165,

173, 191, 218, 287 Vížka 28

V klášterním sklepě 29, 36 37, 128 V pitevně 40, 129

Vůz 78, 129

Vy jedle dvě 28 Zímn! noc 162, 237

Zpěvník Jana Buriana 10, ll, 17 Žížka 237

B) dramata:

Dimitrij 43-44 Dimitrij Tverský 44 Genij 42

Kdo tu přece poroučí 43

Oldřich a Jaromír v. Svár bratrd Přemyslovců svár v. Svár bratrů Svár bratrů 45-47

Veselohra z r. 1864 43

C) prósa:

Adige 134, 139 Americký inserát 200 Americký strýček 200 Bask 200

Cesta do Krkonoš 165 Cestováni za bytem 197 Cikánka 168, 169 (:omtessa Božena 173, 198

Clověk, jenž vydal básně 172, 175 Čtrnáctý gruzínský pluk 133, 139 Deštnik 176

Dobrý skutek 171, 175

Druhý květ 10, 15, 17, 22, 24--2'5 Duch markýzův 173, 174, 176 Endymíon J 72, 175

Filemon a Baucís 172, 173, 176, 176 Fiorella 171, 174, 175, 176

Foltýnův buben 172, 173

Hodinu s milionářem 198, 199 Hijflerova slza 200

Hovor listl 172, 177, 181, 183-184 189

Hraběnka Królická 32, 54, 165--166

Hůl Kašpara Světeckého 173, 175, 176

Humoresky, satiry a drobné črty 170,

196

Jabloň 171, 173, 175, 176, 185 Jak se čítají verše 199

Jaml fantasie o cihlách 197 lé82 198, 200

Jedlové růže 298

Jestřáb contra Hrdlička 177, 184-189, 192

Ještě jeden divadelní vlak 161 Kal1obiotika na cestách 171, 177, 189

-190 Kámen 167

Kde domov můj 200; Kočár 198

Kresby z cest 144

Krůpěj vody vltavské 197 VAne 197

La grrrande nation 200 Ledová kněžna 171, 172, 175 Ledové květy 171

Llškovícký pán 167, 169, 173 Losos mého pradědečka 173 Maliřská epištola 199 Mallřský nápad 173

Maroušek 168, 169

Mezi knihami a Iidmil72. 174, 177, 179-

181, 189; 207, 211 Moje panenská řeč 198 Moře lb9

Motýl 168, 169, 174

Mr. Plumppudding v' Praze 197 Na břehu mořském 176 Náčrlky z roku 2070 147 Napoleon 171

Náš národní strýček 200

Náš vánočnl strom 200-201 Několik drobných povídek 170

Několik obrázků moravských 193-196 Několfk obrázků z Kolchidy 138-139 Nikotlna 174,175

Novela z ničeho níc 169 Nový epochální výlet 199

Oblaka 172, 177, 178-179, 180, 192 Obrázky z Kavkazu 133

Odkaz 173, 175

Pan Bolehlav a jeho svět 167, 1f8-169, 177, 188

Podzlmnl vzdech venkovského čtenáře 200

Pokynuti našim rozhodujícím kruhům 200

Poslednl jaro 172, 178, 181-183, 207, 211

Posle dni vánočni povldka 172, 175

Povidky, arabesky a humoresky 166193, 196

PraŽ5ký Robinson 197, 198, 199 Projlždka gruzínským krajem 134, 139,

159

První kniha povídek a črt Prvnl starosti 177, 184, 189/ Předčitatel 171, 175

Psyché 174

Rozličná zklamání 196-191 Rrrbumbum 198

Samson 168

Signorina Glovenlti 171, 172,~ 174, 1',' 5,

186, 185

Skvostná novela 198

Sláva 160, 171, 177, 191-193 Souboj 171, 172, 174, 175 Spisovatel, kterého nikdo nečte 172 Stehlíki'lv duch 173, 198

Strýc 173, 176

Stužka na památku 165

$ablony na sentimentální povídky. 198 Sílenec 172, 173, 175, 185

Tajemný člověk 199

Thusnelda 173

Tiché řemeslo 197

Tovelílle 175, 189

Trampoty kritikovy 198, 200 Trepka 169

Ubohý věřitel 171, 172, 175, 185 Upomínky z Východu 133-139, 145,

147

Věčný žid 198

Vesnický svatý 173, 175 Ve vzduchu 23, 51), sti

Výlet do Chorvátska 171, 172,177. 189, 190-191

Výlet do mladosti 172, 176, 171, 184, 199

Z dávných vzpomíneJ, 23, 71, 83-84,

Zimní idylla 168

Z mých literárních začátkll 22-23,40

Z neznámé knihy Stelcara Želetav~kéh()

197, 198, 199 Žoli 167, 169

(:elakovský I, 7, 8, 16. 17, 45, 220 Cermák Boh. 220

Čermák Jar. 30, 34

Dale 113

Dante 112, 114~ Defoe 216 Děržavin 140. Dickens 186

XII!.

Dietrich 45 Dombrowski 214 Dorée 105 Dumas 96 Dundr 9

Durdík 15

Enfantin 86, 8'1, 93

Erb-:n 3, 16, 17, 123, 124, 132 Ferré 214

Feuerbach 87, 93, 95 Fíbich 66

Flajšhans 128

Preíligrath 12, 13, 14, 22, 29, 30,,31, 54

56, 61-62, 68, 84, 204 Frič 14, 15, 52, 220

Furch 265

Geibel 31, 76

Gerle 45

Gibbon 34

Oindely 20

'Oleim 10

Goethe ll, 74, 89, 90, 93, 98, 101, 112,

117, 118 Gogol 7 Goll 204

Gosczynski 165-166 Grabowski 165

Grabowski T. St. 214, 220-223, 227,

229 Grillparzer 7, 71 Hafls 32 Hagedorn 10 Hájek 46

Hálek ~,3, 12,14, 15, 17, 18-19,20,28, 29, 30, 37, 38, 41, 42, 43, 52-53,64, 103, 104, 108, 132

Hnmerling 13, 77, 99-101, 204 Hanka 15

Hartma'lln 13, 20, 3.'3, 37 Havlasa 160-163 Havlíček 3, 15, 17 Hebbel 25, 26, 45, 122 Hegel 18

Heine 1, 12, 13, 14, 34, 37, 62, 76, 86,

98-99, 126, 146, 154, 218 Heinse 45

Helfert 20

Heller 64, 133

Herbart 10

Herder 20, 50, 94, 219 Herites 201

Heyduk 52 Hněvkovský 42, 46 Holeček 104

Horatlus 204

XIV.

Hostinský 63, 64

Hugo 21, 61, 96, 114, 206, 2::>8, 209,

233 ,tItts 20

z Hvězdy Jan 8

Chateaubriand 7, 113, 148, 216 Chelčický 206

Chodzko 159

Chocholoušek 7, 8, 'll, 30, 45, 140 Chomjakov 45

lbsen 228, 229, 253

Janda Cidlínský 20

Jermolov 141, 154

Jeřábek 43

Jirásek 194

Jordaens 223

Jungmann 1, 4, 7

Kant 10

Kapper 21

Klicpera 8, 42, 46

Kolar J. J. 14, 21

Kolenatý 132

Kollár Jan 4, 7, 8, 29, 31, 50, 51 Komenský 49, 105

Kořán 166

Kořínek 16

Kosina J, E. 108, 109 Kosina Jar. 128

Kotlarevskij 141, 154 Koubek 14, 15, 16, 17, 145

Krasinski 93, 95, 114, 220--223, 2:27-

228, 229, 233 Krásnohorská 108, 109 Kropotkin 214

Křížek 21

Kubrová Růžena 38, 39 KUhne 45

Kvapil 220

Lamartine 115, 116, 117, 121, 122, 126,

187 Laplace 92 Laube 45

Lenau 1, 12, 13, 21, 86, lOl, 102-103 LermontovI5,16,27,30,34,115-116,117,

120, 126, 127, 128, 132, 134, 138, 139, 142-144, 145, 146, 147, 148, 119-150, 152, 155-158, 159, 162, 163

Líer 201 Lomonosov 140 Ludwig 26

Mácha 8-10, 15, 16, 17, 19,29, 38,42, 46-47, 51-52, 102, 10~, 156, 165 Makart 87, 100, 105

Malý 8, 14

Manzoni 7 Marek Ant. 16

Marlinsklj 134, 139, 130, 144, 145, 163 Mayer 2, 12, 15

Max 40

Meissner 13, 20, 32, 86, 87, 94, 100,

103, 204 Menšlk 229

Mickiewlc7. 15, 16-17, 114, 214 Michelet 208

Mikovec 43, 145

Mllton 112

Mokrý 109, 161

Molii~re 172

Moore 13,24, 61, 113, 115,121, 126, 187 Mucha 109

Náprstek 193

Nebeský 14, 15, 16, 36 Němcová 3

Neruda 2, 3, 5, 6, 12,14, 18,19, 28, 29, 32, 52, 53, 65, 88, 91-92, 108, 109, 131, 132, 137, 145, 146,267, 168, 169, 170, 177, 189, 1~3, 196, 197, 299,202, 236

Neumann 66 Novák 66-67 Oehlenschlllger 7 Otto 70

Palacký 7, 20, 84, 85-86, 90, 104, 195,

205, 206-207 Pascal 119

Paul Jean 185

Pfleger 2,14,15,16,17,18,19,20,37,

43, 144-145, 146, 227 Platen 34

Polák 50, 64

Prefát 49

Proudhon 213

Prousek 194 Przybyszewskl 112

Puškin 15, 16,30,34,38,45,132, 138,139, 140-112, 243, 144, 145,' 147, 148, 151, 154, 155

Qulnet 208

Rlgault 214

Rousseau ", 87, 93, 216, 219 Rubens 125

Rubeš 168

Rupprecht 45

Sabina 9, ID, 14, 15, 220. Saint Simon 86.

Scrlbe 2.

Scott 7, 13.

Sénancour 148.

Shakespeare 2, 7, 14, 42, 43, 44, 45, 47 Schauer 236, 237.

Schlller 7, 10-11,25, 42, 43, 44, 45, 95. Schulz 236,

Skrejšovský 167, 170, 196. Sládek 4,161, 162, 234 Slowacki 44, 220.

Southey 61.

Spielhagen 1.

Spinoza 10.

Sue 7.

Světlá 2, 19, 20, 21. Šalda 35.

Šašek 193.

Šašek z Mezihoři 49.

Šolc 3, 4, 20-22, 28, 29, 30, 53, 80. Štelear 197, 198.

Štule 17.

Theer 35.

Thun 10.

TolstOj 143, 144. Tomek 20.

Tonner 56

Topič 170. Turgeněv 180, 215 Turner 280.

Tyl 8

Valečka 132, 138.

VIgny 113-115, 116, 117,118,125,127. Vitovec 190.

Vlček 20, 170.

Vocel 51, 103.

Vrchlický 4, 91-92,109, 110, 114, 208, 209,

220, 221, 229, 234, 235.

Vrťátko 8 Vychodil 236. Whitman 162. Wróblewski 214. Zákrejs 109, 128. Zap 132, 165. Zeyer 4, 198. Žižka 20, 150. Žukovskij 140.

XV.

OBSAH:

PŘEDMLUVA.

I. PRŮPRAVA LITERÁRNí A PRVOTINY BÁSNICKÉ 1

II. "BOUŘE" . 49

III. "SNOVÉ" . 69

IV. "ADAMITÉ" SS

V .•• AND~L" • 111

VI. NA KAVKAZE 1~1

VII. POVfDKY, ARABESKY A HUMORESKY ./. 165

VIII. "EVROPA". . . • . • . . . • . • . 203

POZNÁMKY.

REJSTŘfK JMEN.