myslitel jest pevně přesvědčen, že to nejlepší, čeho
můžeme dosáhnouti a co nalézáme na dně
vlastních srdcí, jakmile sestoupíme dosti hluboko, se
shoduje úplně s mravními tradicemi našich
předků, s občanským křesťanstvím, s praktickou
humanitO'u, s živou moudrostí, odkázanou nám
krví a dějinami. Takto dospívá životní filosofie,
jež není bolestným hledáním a tragickou
nejistotou, nýbrž radostným klidem z nalezení, toho, co
dodává pokoje a pohodlí, ušlechtilosti a zároveň
užitku. .. poklad ten jest zakopán v zahradě,
zděděné po předcích, a chce býti jenom nalezen,
vynesen, zužitkován ve službách a pro potřebu
skutečnosti.

Moudrost tuto nám teoreticky vykládá
mladoboleslavský truhlář RO:l!umec a prakticky před
námi prožívá mladoboleslavský soukeník Solnář,
děd spisovatelův, dva jadrní maloměšťané z téhož
hnízda. Oba učí, 'slovem i příkladem, žalu a
bolesti se vyhýbati, ale snášeti je trpělivě a statečně,
podrobí-li nás Nejvyšší vůle jejich zkouškám;
ukazují nám, jak se varovati pošetilostí našich
bližních a pomáhati jim v čas potřeby; dávají
nám návod, kterak se radovati z darů života,
avšak nepřeceňovati jich a neoddávati se jim přes
míru; na konec nás vedou k tomu, abychom se
nebáli smrti, hleděli věčnosti do očí pokojně a
přece nehloubali příliš o záhadách, nedostupných
našemu vrátkému rozumu. Pro tuto filosofii
poklidného stře.docestí životního čerpal sice vzdělaný
Šmilovský důvody a důkazy z různých forem a
fází lidského myšlení, jak jest zvláště patrno
z eklektického "Kmotra Rozumce"; filosofie
ná
152