čelakovský, který mohl tehdy znáti pouze čtyři
její básně, »Ženám českým«, »Vodhík«, »Moje
vlast« a »Slavné ráno« - druhou a čtvrtou pro
něj B. Něrncová opsala - nebyla pouhým
lichocením. Buďtež i zde citována:52 »Ano, ušlechtilá
pěvkyně naše! Netajím toho před Vámi a s
hrdostí znám se k tomu, že čta první ty čarovné plody
Musy Vaší, hluboko jsem sklonil čelo své před
Vámi a přál vlasti své štěstí, že nastala již ta
doba, kdy dcery její jsou s to sypati na její oltář
tak blahovonné květy. Básně ty, jež mi sama ruka
Vaše do mých sbírek opsala a několik jiných
vytištěných, co mi posaváde k očím přišly, pohnuly
mne k té vroucí žádosti, aby ne v jednotkách,
desítkách, stech a celých dílech jimi ozdobována
byla literatura naše.«53

Leč horoucí přání Čelakovského nebylo
splněno. Božena Němcová přestala záhy býti
básnířkou. Jistě nebyly na to bez vlivu vztahy
osobní: básníka Nebeského vystřídal positivni
Čejka, z vlasteneckého ruchu »Mladé Čechie«
v Praze přesídlila mezi venkovský lid na
Domažlicku. Ale nesporně hlavni rozhodnuti dalo jí
správné sebepoznání: uvědomělé ženství, které
bylo hlavní kladnou hodnotou jejích veršů,
toužilo projeviti se ve formách složitějších a
rozvětvenějších než jest pouhá báseň lyrická, toužilo
zbaviti se pout konvencí tradičních, jež přímo
ukládalo tehdejší veršování, toužilo se
prohloubiti stykem se skutečnosti. Tak se stala z
básnířky vypravovatelka a z pouhé epigonky
zakladatelka epické prósy české.54

(1912)

9

129