OSENÍ,

KNIHY MLADÝCH ČTENÁŘŮ. POŘ"AOÁ ADOLF WENIG

42.

BÓŽENA NĚMCOV A:

OBRAZY Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO

•

F. TOPle, PRAHA, 1912

OBRAZY Z OKOLÍ DOMAŽLICKÉHO

NAPS~LA ~'Ef\t~ NĚ\!JCOV Á . .sP~MLlíJVOU S~R~'-lNO.&' ÁKA

11SICEM UNI&'. v PlAZI

BOŽENA NĚMCOVÁ A JEJÍ "OBRAZY Z OKolí DOMAŽLICKÉHO".

Tři kraje naši vlasti oslaveny jsou s přírodními svými krásami i s rázovitým životem svého lidu ve spisech vzácné básnířky české, Boženy Němcové. Jsou to tři končiny pohorské na samých hranicích našeho domova: podkrkonošské zátiší u Ratibořic, kde Božena Němcová prožila své mládi, d.9mažlické okoli na úbo.Čí Českého Lesa, kde ztrávila dva roky plné čín~ nosti i dojmů. konečně uherské Slovensko pod Tatrami, kam později několikráte za přát~1i a studiemi zajela.

Ratiboř:cké údoJi nedaleko Ce!'ké Skalice. kde se stýká divoká velkolepost Krkonoš s rozmanitým půvabem Orlických hor, zůstane se jménem B. Němcové navždy nerozluéně spojeno. Vždyf sem znovu a znovu zavádí celé tisíce českých čtenářů věčně svěží. "Babička" a to tak jimavým a živým způsobem, že každý z nich takřka před sebou zří to kouzelné horské zátiší s nádhernými pHrodními výjevy i rušnými lidovými slavnostmi. Kdo rád čítá pohádky B. Němcové, dobře ví, že mnohé z- ních sebrány jsou na Slovensku, jak svědčí i jejich řeč a jejich duch. Na Slovensko vede spisovatelka také v četných popisech krajů, měst a lesů, jak' je vytěžila ze svých opětovaných pozorných cest. I některé její povídky, na př. půvabná "Chýše pod

horami" vypravují o podtatranském kraji a lidu, který básnířka z plna srdce milovala a pro nějž chtěla zís· kati porozumění i lásku mezi krajany v Čechách.

Ale i Domažlicko mělo nemalý význam v životě Boženy Němcové a stalo se předmětem jejiho mistrovského líčení a jeji věrné náklonnosti; pochopíme-li, jak to přišlo, porozumíme nejen jejím zdařilým "Obrazům z okolí Domažlického", ale i lecčemus z jejího spisovatelského tvoření.

Když se sedmnácliletá Barunka PanklovL - tak znělo její občanské jméno - r. 1837 vdala za finanč· ního úředníka Josefa Němce, opustila navždy útulné zátiš! ratibořické a musila se se svým manželem stě· hovati s místa na místo. Nějl!ký čas pobyla v Podkrkonoší, pak ve východních Cechách a z českomoravských hranic, kdež stala se upřímnou Češkou, ba horlivou vlastenkou, dostala se r. 1841 do Prahy. Mladá. krásná a duchaplná paní, jíž se kde kdo obdivoval, počala v Praze spisovati nadšené básně a blouznivé. ro;ztoužené báchorky; ~ero7"měla -$llě- _úplně--ŽÚ'Otu kQJem-Sebeaproto dávala se unášeti prudkým citem a smělou obrazotvorností ve vybájené světy, čili byla básnířkou..r9mantickou. Avšak nejeden z jejích učených a básnických-práferpobízel ji, aby se zabývala živQtem lídovým a zároveň aby sí bedlivě všímala' . časových potřeb a tužeb.

K tomu se Boženě Němcové, která byla nadána vzácnou schopností pozorovací ~ živým smyslem pro důležité otázky společenské, iÍlaskytla příležitost, když její manžel byl na podzim r. 1845 phi~JL~do.D.o. !J1llžlic. Starobylé a výstavné město při západní hranici ě~é B zároveň na pomezí jazykovém, upoutá ješt~

dnes každého návštěvnika krásnou polohou, zachovalostí starodávných staveb, utěšeným klidem a čistotnou bělost· ností. Milovník dějin najde tu nejednu vzácnou památku významné minulosti; hluboké pohraníč~í hvozdy v blízkém sousedství s mohutnou horou Cerchovem vábi turistu; hlavně pak budí pozornost všech příchozich statečný a ryzí lid "hulácký" v okolí v malebném kroji, s původním nářečím. s bohatstvím zvyků a slavnosti. se starožitnými zkazkami. ?;sněmi a tanci.

Když však Božena Němcová přišla do Domažlic. nikdo nedbal ani o lid ani o dávnověkost, ba aní o tom nevěděl; měšťanstvo a úřednictvo bylo poněmčené a vypínajíc se v pošetilé samolibostí nad venkovany. žilo v uzavřenosti nicotně a malicherně. Božena Němcová snažila se jednak povznésti duševní život v městě, jednak poznati lid na Domažlicku a i v něm vzbuditi národní uvědomění. S měšťany a s úředníky měla těžkou práci: marně šířila české knihy a časopisy, marně shromaždovala kolem sebe městské paní a dívky za účelem vzdělání, marně usilovala o českou výchovu školskou. Všecky ty ušlechtilé snahy budily v poněmčilém a zpátečnickém městě jen nedůvěru, a když B. Němcová dokonce psala do českých novin o městských poměrech domažlických. vzbouřili se Domaž1ičané proti mladé a dle jejich do mně ní podivinské "paní komisarce" . Redaktorem novin, do nichž posílala tyto pravdivé a zajimavé zprávy, nebyl níkdo jiný, než jeji věrný přítel, nejslavnější novínář český Karel Havlíček. Zcela v jeho duchu jednala B. Němcová, když budila národní i veřejné uvědoměni v Domažlicích, připravujíc občanstvo .osvětou k svobodě", která tehdy svítala i národům rakouským v nedaleké budoucnosti.

Daleko lépe než u domažlického měšfanstva i úřednictva B. Němcová pochodila u venkovského lidu, s nimž se záhy· seznámila a jejž s opravdovou láskou vyhledávala po vesnicích, ve statcích a při práci, při muzikách i jiných slavnostech, zvlaště když se důvěrně zpřátelila s některými vynikajícími rodinami selskými, jmenovitě s rodem Jana Bora, rychtáře chrastavického. Lze říci, že Božena Němcová sama více od lidu přijala než mu dala. I na svých hojných pochůzkách po chodských vesnicích, které brzo úplně poznala, pracovala pro uvědomění národní a pro povznesení duševní: půjčovala české knihy, budila lásku pro českou řeč a minulost, upozorňovala na veřejné události. odvádéla od pověr, kladla rodičům nJ srdce pečlivou výchovu dítek - jak se z toho v Praze radoval Karel HavJíč •. k I Ale za to poznávala mezi lidem mnohé, co jí bylo ve!kým dúševnÍm ziskem: starobylý mrav a kroj. bohatství písni. pohádek, úsloví, správnou, jadrnou řeč i prostý. jiskrný vtip; okřívala při venkovském veseli. když uprostřed lidí upřímných a srdečných zanotovali své neodolatelné písně dudák a "houdek", a když se potom hned rozvířJ1 tanec a ples Chodů a Chodek v pestrých krojích. Ano, to byl ten svěží a bohatý lidový život, jehož bedlivé studium doporučovali jí pražští přátelé; dle jejich pokynu zapisovala si a sbí· rala ústní památky venkovského názoru a mravu. Jíž její pohádky obsahují velmi mnoho látky nahledané a zapsané v Domažlicích a již v nich pozorujeme, kterak básniřka opouští vzdušnou říši vzrušené obrazotvorno;>ti a uchyluje se k životné skutečnosti. Čím více však poznávala žívot, hlavně na venkově uprostřed přírody, citila, že romantika pohádek jí nestačí, a právě v Do-

mažJicich plse první povídky ze skutečnosti, jejichž velkou mistryní se později stala. K tomu všemu uvedl ji pobyt v Domažlicích, který v celku potrval dva roky; v prosinci 1847 byli Němcovi přeloženi do nedalekých Všerub, malého německého pohraničního městečka, čímž B. Nemcová byla vytržena z domažlického lidu.

První ovoce období domažlického bylo sedmnáct dopisů, ktťré v letech 1845 -1847 B. I':!ěmcová posílala do pražských časopisů "Květů" a "Ceské Včely"; sebrány v ~e1ek jmenují se "Obrazy z okolí Domallického". Cteme-Ii pozorně tyto články, poznáváme ihned, že jsou to v:astně přátelské dopisy. Vlastní osoba pisatelčina vystupuje stále v popředí, a čtenář seznamuje se nejen s jejími dojmy, zkušenostmí a názory, ale i s její povahou, s její rodinou a s jejími životními osudy. Zvláště často zalétá B. Němcová myšlenkami do krásné doby svého dětství a případně srovnává zvyky na Ratíbořicku se způsoby lidu domažlického, takže nejednou se objeví česká d,uše lidová v celé úplnosti. Tím, že svou vlastní osobnost spisovatelka uvádí vždy znovu do vypravování, nabývají "Obrazy z okolí Domažlického" rázu velmi důvěrného a srdečného; zdá se nám skoro, že slyšíme lahodný hlas vypravovatelčin, a že na nás při živém líčení spo-

čívá její láskyplný pohled. .

Domažlický lid, jehož povaha a mravy jsou vlastním předmětem "Obrazů", zpodobťn jest podrobně, názorně, \ barvitě. Hned vybírá spisovatelka několik rp.zovitých postav z jeho středu, aby na nich ukázala význačné vlastnosti zachovalých Chodů. Hned předvádí nám celé pestré a hlučné zástupy domažlických Venkovanů na svatbě, při tanci, v masopustě, na pouti.

Neujde jí nic z lidového žiyota: bedlivě poslouch~ zvláštnosti "buláckého" nářečí; s porozuměním všíma si písní a říkadel; jako pravá znalkyně pozoruje malebný selský kroj, jejž si Chodové dlouho zachovali a k němuž se v posledním čase opět vrátili, vidouce, že se mu rozumní vzdělanci obdivují. Vedle přítomnosti lidové zajímala se B. Němcová i o chodskou minulost: dávala si od starců a stařen vyprávěti starodávné pověsti, které zvolna upadaly v zapomenuti. Tak zazna· menala poprve historícki-přfbih o Pl!9hlavcíc~ a jejich chrabrém vůdci Oj mučedniku Janu Kozinovi. Po stopách B. Němcové bral se pak proslulý spisovátel AloiS" Jirásek, který na základě důkladných studií napsal o selském povstání na Domažlicku velký román "Pso. hlavci", oslavující jmenovitě hrdinného Kozinu; ba i na "Národním divadle" často prováděna jest dojemná a lahodná zpěvohra "Psohlavci", v niž skladateLKarel 1(Qyařmdc doprovodil Kozinovy osudy hudbou. Do Domažlicka uchýlili se i četní malíři, na př. velmi nadaný Jaroslav Špillar, aby zpodobili chodský život ven· kovský; a nad vesnicí Oujezdem, kde Kozina-Sladký žil, zdvihá se dnes veliký a význ~ pomník Choda na stráži, jakoby chránil hranice naší vlasti. I dokázala Božena Němcová svými "Obrazy z"okolí Domažlického" toho, co jí leželo na srdci: upozor.níla své krajany na krásný kraj la zachovalý lid domažlický, i vzbudila "y_~hode.ch samýchJásb k vll:ll}tnímínulasti..! pýchu na půvooní mrav, kroj a řeč, tpkže i takto plnila to. k čemu vedl pravé vlastence Karfl Havlíček.

Ale "Obrazy z okolí Domažlického" nejsou jediným darem, jejž básnířka věnovala Chodsku; také některé její povídky poutájí se k tomu pohraničnému

koutu západních Čech. Jsou to jedna z prvních jejích' povídkových prací, "Oprázek vesnický", pak jímavá podobizna ušlechtilé duše ubohé zmrzačené žeoy' "Rozárka", zvláště pak rozkošný a napínavý příběh dívčího osudu "Karla" - vesnrěs to povídky z mladších let B. Němcové. napsané před "Babičkou". Když pak dokončila "Babičku", pracovala na novém velkém díle, promyšleném a zaokrouhleném románě ".P.ohor.skáve,s" nice". V něm takřka si podávají ruce dva nejzazší kraje naší vlasti, jež básnířka stejně milovala: část děje a osob náleží Slovensku, kdežto hlavní obsah knihy odehrává se na Domažlicku. Toto zvláštní sloučení krajinných a kmenových zvláštnosti v jednotný celek má svůj hlubší význam, jenž vysvítá i z "Obrazů z okolí Domažlického": líčíc zevrubně a s láskou jed. notlivé končiny naší vlasti a jednotlivé větve našeho národa, vzbuzovala B. Němcová porozumění a nadšení pro to, co nás všechny Čechy spojuje v nerozbornou

jednotu národní. Arne Novák.

Poznamenání pořadatelovo. Z řady "Obrazu z okolí Domažlického" vynechány v knížce této články 7. a 8 .• méně zajímavé pro mladé čtenáře. Jinak ponecháno až na maličkosti původní znění i s poklésky mluvnickými: jsou to' zejména nesprávné tvary času minulého sloves při podstatných jménech rodu středníhov množném čísle. (Děvčata byly v šátkách, děvčata sejmuly věnečky atd.)

OBRAZY Z OKolí DOMAŽLICKÉHO

ml ohla bych začit O těžkém srdci, když jsem M Prahu opouštěla, ale to je píseň se zná· mou notou, tu zná každý,. kdo se s tou drahou matkou. loučil. Mně se zdá, jako bych byla třemi kroky celou vlast přeměřila ze slezských hranic přes Prahu až k bavorskému pomezí, to jsou tři obrazy a také tři grammatiky; u severu chodi se "ulicej", v Praze se "unter· haltujou" a na západě řekne sedlák "já jsu bul" a dostal od toho jméno b u lák . .lak jsme přijížděli ku Plzni, byla již silnice plna sefského lidu v pře· krásném, bohatém kroji. Selky byly k líbání. V Plzni jich stálo jako makovic, ale mezi všemi ani jedna blondýnka. Za Plzni jsme se octli mezi Němci; ačkoliv jsme měli kočího z germánského pokolení, musil přece hospodu podle zeleného věniku hledat, poněvadž tamějším Teuton6m nerozuměl. Srdce mi okřálo, když " sem přijela na místo, kde mne, domácí paní oslovi a; "Až budou chtít maso, tak jim pro n ě pošlu." Tento čtvrtý pád středního pohlaví je jako svaté přikázání lásky k lidu našemu, který nám milý jazyk mateřský v celé neporušenosti zachoval. V celém okolí maji ti lidé řeč zlatý poklad, já poslouchám. jako u vi· dění. Kde se jich dotknete, jako by zlaté jiskry

pdely. Tu ly dny byla II mne stará žena a povídala, že zde často hoří. Já jsem se ptala na při. činu a ona pravila: "To je tím, zlatá paní, že se nedává božímu ohni pokrm." - "A jak to myslíte 1" - "Od každého jídla, co na stM přijde, má se dát něco ohni, a když něco vykypí, nemá se nikdy hubovat; to patří ohni. Když se pak plaménky sejdou, ptá se jeden druhého: Jak se ty máš, a jak ty; a tu říká ten chudý oheň, že se má zle a že se musí vystěhovat. A oheň se stěhuje a zapálí stavení.11 - Takových pověr je více, a lid to se vší upřímností vypravuje.

Vy nevěříte, jak hluboce ten rozpor národního života uráží, jemuž se ani ve vlastní rodině vyhnout nem6žeme. V kuchyni stojí selka, povídá o své rodině, o domácnosti, mluví, jak by tiskl, že by učeného pána zahanbila, a slova její: "Mám holku, je jako větřice, musím ji dát do města, aspoň se naučí stud u - snad aby ho pozbyla,tt s tím klassickým dativem znějí mi ještě v uších; tu se strhne v pokoji křik a pláč, mlij .vlastní synáček hořekuje, že má jít do školy - sně m e ckým slabikářem. Já jsem si ale vzpomněla na dobJi01.! radu a citovala pana Laube: "Man muss sie . bilden III Hoch tomu· nerozuměl, ale mlčel, ja; ko 1ft měl uděláno.·l

Každý zvyk obrátí si tu lid bud v legendu nebo v pohádku. Ve vsi Milovči práská pastýř bičem, kdežto jinde obyčejně troubí. To prý vzalo pů.,od, když sv. Vojtěch putuje do české zemi pfišel na • vrch ke vsi a tam umdlen usnul. Tu vyháněl pastýř stádo a troubením sv. Vojtěcha ze

sna ·pr<iliudi1. .. Za trest uložili prý si, že (Id. té doby' budou bičem práskat. - Za pěknéh"o času sešla jsem si do Petrovic k známé selce. Byla churava, i ptám se jí, co schází? •• Duch, milá paní. dučh I Co mi umřel syn, scházím _~ořem. Kdybyste ho byla viděla, kterak byl pěk.fr jako růže, %rostlý jak panna, zrovna jak by hc;>::,ymaloval. A žádný lík nepomohl, musil umřít;,l.1 Tak pokračovala v samých obrazech, a na mně bylo učit se a poslouchat. A ti učení sousedé chtějí, abychom ten poklad mateřský pochovali a od lidu se odvrátili? J - Místo dlouhý říká se tu d 1 ú h ý, také k ú t, k lob ú k, pak: j á j s u b i a I . já j s u b u I, od toho povstalo jméno b u I á k, b u I k a, b u I s k Ý k roj. Zdá se, že od nich vzal původ kroj selský a že to byli ti nejstarší osadníci, pro. tože vůbec sedláci z jiných vesnic, kteří kroj svůj zm.ěnili, jmenují bývalý kroj bulský.

"Květy" z 29/XI. 1845, Č. 143.

iFJ ení tomu dávno, vyšla jsem si s jednou

. . ženou do n~jbližší vesnice, jménem

. N Chrastavice.. Sly jsme nejdříve k rychtářce. Vejdeme do velkého dvora; všecko zotvíráno, nikde ani človíčka vidět. •• I jen pojáme do sednice, rychtářka je hodná, ce praví moje společnice. U dveří sedí asi devítileté děvče, domácí dcerka, a němá. Ukazuje, že je máma v stodole. Žena šla pro ni, já se zatim. ohlídla po sednici.

HnM u dveří byl krb, u něho vysokýže\ézl'lý svícen a pak lože nastlané jako strmý vrch, po· stel. s nebesy, u oken stůl s vysokými trnoži· a kolem lavice, v koutě nad stolem visutá almárka. Jin_e mají v koutě buď zrovna nad lavicí anebo Vf '~i zadělanou figurku svatého, obyčejně Pannu Mar, ; když si zasednou ke stolu, vypadá to, jako by s nimi jedla. Okna byla z plechových mřížek jako v kostele, strop sice dřevěný, ale tak pěkný, jako by byl z ořechového dřeva. Na znamení, že zde rychtář bydlí, visel od stropu u P!ostř~d sednice buben, jímž se tu lid svolává. V tom vejde ryehtá'ika, buclatá modrooká žena. "Vítám vás, posaďte sel" pravi ke mně a utírá zástěrou lavici; "my jsme ten týden poklízeli, a tak jsem ještě ani lože nepřevlík.la; nemyslete, že to vždy tak u nás vyhlíží. Škoda, že není sedlák doma." "I nedělejte si z toho nic, já vím, jak to chodí. Ale bolí vás zuby, jste opuchlá 7" - "Ba bolí, a přece držíme pro to hrdličky. Dlouho mě již nebolely, až dnes v noci, ale tak silně, že mi líčko opuchlo. Můj Bože I kdyby byl ten můj sedlák doma, on umí s pány mluvit; když člověk nepřijde ze vsi, neumí hubu otevřít." ......• "I jen se nestyďte, ta paní mluví radějí se sedláky než s pány," skočila jí žena do řeči, "má českou řeč ráda a mnoho českých knih." "Tak, tak, nu to je hezky; člověk někdy neví, jak přijde vhod. Německy nerozumím, ale můj sedlák rozum:, jemu je snáze. Tuhle jsem si vypůjčila z mi:.sta kroniku, byla hezk~; od té doby bylo ale polního dila, tu přestává všecko až do přástvy. "- "Povězte mi,

proč pak jste svůj kroj změnili 1" -"Byl tuže nepohodlný a studený; dříve byli lidé silní, ale ted jsou slabí. Někteří mají ještě bulky a pasy, ale je jich už málo."

Dříve nosily červené punčochy (ty mají posavad), sHevíce s koženou mašlí; jako mají na Plzeňsku zelené mašle, tak měly tu převislo širokou kůži, potom černou širokou sukni, jen jednu sice, ale tak tuhou, že se ani ohnout nedala, ta se notně škrobila a sklem pak vyhladila. Zástěru měly černou neb tmavomodrou dole s prýmem, kolem těla černý pás, zlatými penízky vyšívaný, žádnou šněrovačku, jenom :zadu a napřed čtyřhranné, černým aksamitem potažené prkýnko, které přes kříž pod paží nahoru svazovaly. Košile byla se širokými rukávy, na hlavě měly ženy plenu, holky do zadu včesané vlasy, zapletené pletánky a přes čelo bílý pásek černě vyšívaný, zadu uvázaný jako mašle:' V zimě vzaly přes to dlouhý černý kožich, zadu i napřed rozstřižený. - U muŽských bylo vidět vysoké boty do půl lejtek, kožené nebo plátěné kalhoty, krátL. ..• u vestu, bílý šerkový kabát s černým vyšíváním na rameně až po kolena dlouhý;' na hlavě kulatou červenou čepičku s černou nebo hnědou kožešinou kolem. Jinde ale nosili také širo!9' klobouk s černými pentlemi, jako u Plzně. - Tak mi to selka všecko vypravovala a pak si stěžovala, že má němé děvče. "Jeden sedlák," pravila dále, "měl také němého chlapce; on ho dal do Prahy, aby se naučil mluvit. Lnaučil se opravdu, ale škoda jen. že německy. Ovšem bych byla radši, kdyby děvče mluvilo

česky, ale nechf I jen když bude mluvit. Nejvíce se bojím, že dostane děvče do m á cín e moc (tak tu jmenuji Heimweh a řikají: Od domácí nemoci není pomoci), ona je na mne tuze navyklá. Pan justicial a správčí nutí sedláka, aby ji tam dal, a Bor to udělá." Po dvoře říkají sedláku. Bor; jinak ale Honza, selka se jmenuje po dvoře Konopková, jindy pak Kačenka. Tak tu má křticí jméno a příjměni své zvláštní užívání.

Po vesnici je všude tak ticho, jako by tam živá duše nezůstávala. Okna jsou obyčejně do dvora, a lid je na zad. Rychtářčina máma, šedesátiletá ž~na, stála na mlatč a mlátila. Přiběhla hned k nám a slyšíc, že se divím, jak ještě v tom stářir mlátit může, pravila: "I co pak to, jen když mně Pánbůh zdraví dá. Já vstanu ráno o čtyř hodinách, nakrmím koně; ten můj hoch tuze rád spí a zaspal by krmení; potom jdu na pole vláčet, přijdu domů, uvařím pro chasu jídlo a po obědě s nimi mlátitI!. Když tady leželo vojsko, vařila jsem někdy pro 6::.mnáct mužů, oficírů i sprostých, a mohu říci, že byli spokojeni. Já měla radši knížete než sprostého, on si tak' nevybíral. Vždyf mne až z Prahy zkázali pozdravovat." Všude jsem pozorovala, že mají nad srubem holuby. Okolo Chrastavic je nejhezčí koutek těch hor, které jsem posud viděla, ale nikde není tak romantická krása, jako u nás doma. Což je ale do všech krajin, není-li v nich dobrý člověk. Nemohu vyslovit, jak mi bylo líto, když k nám selka přišla a nebohá ani nevěděla, jak má promluvit."Musejí_ mi odpustit," pravila, "já jsu . hloupá . bulka.", Mt'lj: muž,

iTldyf hozl'láte, začal ji to vymíou\Tat, a tu jste měli vidět tu spokojenost, tu radost, že mohla mluvit, jak chtěla, a říkat nám vy. To ví Bůh, proč tím lidem tak opovrhují, že se ubohý sám za hloupého drží a svého krásného jazyka si neváží!

"K. II z 2./X1I. 1845, ě. 144.

iE] národním veselostem zdejším náleží k oleda a voračky. Selská dívčí koleda K slavíse prostřední vánoční svátek. Tu dostane každá děvečka nebo dcera od hospodyně.h n-ě·t a.-n-k..y, t. j. veliký koláč, dobře máslem a smetanou zadělaný, v němž je skořice, hrozineka mandli hojnost. Těsto se jak náleží uhněte a- jak se tu říká - na křuplavo upeče. Hnětanku si ale holka nenechá, ta je pro chlapce. Svobodni chlapci a holky shluknou se pak vespolek a jdou do města na pálení. Děvka dá chlapci hnětanku k vodce a on jí koupí housku a jablka; to se potom tahá a strká, zpívá a hlučí, a z krčem to jde k musice. Při tom se musí každý opít, ženská tak dobře jako muž~ký. a proto se také nepije pivo, ale pá len í. - O masopustních dnech mají vor a č k ~ První den vezmou si čhlapci muzikanty - .totiž udy a housle - a jdou po děvkách. Každá musí dát peníze na voračky, jak jen může, někdy třeba pět zlatých. Která se z ní ch dá nejvíce vidět, ta potom celý rok také nejvíce tan·

cúje. Chlapci plátí muzikanty, častuji 'rosolkóua tančí celé tři dni masopustní ve dne v noci bez přestání. -

Důvěra v mocnou přímluvu svatých je zde v plné vládě. Tu ty dni byla u mne stará selka. Když viděla dítě nemocné, pravila: "Ale, zlatá matko, nebyla jste ještě s .tou holkou na Svaté hoře 1" - Já, že ne. - ,,0, to tam jděte; já pořád mé dceři Barce říkám, aby šla s tou němou holkou na Svatou horu; věřte, tam se už mnoho zázraků a divů stalo. Anebo dejte číst mši u sv. Rocha a obětujte na oltář tři vejce, on je patron proti tělesným neřádům a každého uslyší, kdo se k němu obrátí." Na doktory a líky se tu mnoho nedrží.

Táž selka pozvala mě na svatbu. Když jsem se ptala, koho si bude syn její brát, pravila: "On ještě neví; má prý jich několik, ale pro mne, ať dělá, jak rozumí." - "Ale má-li být svatba O sv. Martinu, tedy je svrchovaný čas." - ,,1 to je pojednou," odpovídá stará. - Tak to máte tady jako v residenci, sňatky urovnává více rozum než srdce; kdo dá víc, ten bere. Ostatně jsou to dobří lidé, vejdete-Ii do vesnice, nepotkáte nikde hloupou ostýchavost, každý se vám směle do očí koukne, a ne aby troubil, nýbrž srdečně vás vítá. Bývá-Ii ve vsi jako po vyhoření, všude ticho, jen že někde z chalupy zpěv zaznívá anebo pasák si hvízdá, rozléhají se po městě zpěvy bez přestání. Ti kalounkáři při stavech celý boží den ani ústa nezavrou, a je tu písní, až není možná.

Nevím, bylo-li by opatrovny kde tak potřebi

jako zde. Co se tu dětí potuluje, které na svého otce prstem ukázat nemohou I Ty rostou jako dřevo . v lese. Co jsou staří Iídé, ti jsou zdraví a za· chovalí, ale ten dorůstek je již dlouhým seděním u stavů mnohem zakrnělejší. Avšak na vzdor všemu tomu, že je zde mnoho chudoby, není přece nic o zlodějství slyšet ani o těch hanebných nadávkách. Ale v sobotu a v nedělí, když přijde vyplácení peněz, tu je v krčmách živo, a sklenář má výdělku dost. "V té a té krčmě byly zase caparty," říkají ráno.

Krásná pleť dělí se tu na dvě třídy: jedna má čepec na drátkách, druhá klobouk. S čepcem zachovaly se staré zvyky, pod klobouk vloudila se němčina.

"K." ze 4./XII. 1845, 1:. 145.

[fJ id zde místo Ceška říká Č ech y n ě. Češka . L prý se mluví jen u Prahy. Národních povídek je zde velíké množství. Nejoblí. benější jsou krátké, vtipné a směšné anekdoty, o nichž se myslí, že se vskutku přihodily; starší báchorky, třeba sebe básničtější, nejsou v takové vážnosti. V každé z oněch je vychytralý sedlák nebo selka, hloupý pán nebo vtipné dorážení na hloupé sousedy, Bavory a jiné Němce. Jak se časy mění I V povídkách považuje se! líd za nejchytřejší, a v skutečnosti drží se za hlou~ peho, ač by se to všem říci nesmělo.

Jeden sedlák měl býti rychtářem. I ptá se bo představený, má-li k tomu také dost rozumu. "Vždyf vy ho tady máte nazbrt, miižete mně ho trochu přenechat," odpovědě sedlák. - Když jsou ty pověsti napsané, nezdají se vám už tak směšné, jako když člověk poslouchá, jak je odzpěvu jí; to je něco zvláštního, a vše jinak vypadá, než když se to obyčejným hlasem povídá. Slovíčka n o a n u jsou silně v užívání.

,K nejoblíbenějším procházkám náleží cesta do Chrastavic. Tam jsme šli na posvícení. Přijali nás s pravou hostinností a s upřímnou tváří. Sotva jsme dosedli, otočila se hospodyně a přinesla koláč. Ale jaký koláči Takovým posvícenským koláčem podělí se celá rodina; máte na něm, kdo co rád; tvaroh, povidlí, mák, perník a sypání z hrozinek a mandlí Když se koláč snědl, prostřeli jak sníh bílý ubrousek, dali majolikové talíře a přinesli pečité. Mezi jídlem hovořili jsme s hospodářem. Je to muž chytrý a zdravého rozumu, ale že se často mezi německými pány potlouká, má jazyk trochu pokaženější než druzí domácí. Vida, že s námi upřímně mluvit může, začal jinou. My se ho ptali, zdali přece něco ví o svých předcích, ale o těch nevěděl ani co by za nehet vlezlo. Byl rád, když slyšel, že mu historii půjčíme.

V hospodě bylo několik sedláků, protože pravé posvícení teprv v pondělí nastane. Můj hoch měl se hned k dudáku, začal mu zpívat, a dudák mu hrál. To ti sedláci koukali a divili se, až nebylo možná. " Ten mládeneček má notu, že by mohl na kruchtě zpívat," pravila jedna selka, jíž jsem za tu zdvořilost poděkovala ..

v "pondělí byla podívaná 1 sn jsme"· rovnou cestou do hospody. Na jedné straně u okna seděli sedláci a několik měšfanů, u kamen seděly ženy a malé děti, v třetím koutě stály holky všechny na jedné hromadě, uprostřed chlapci. Na jednom okně seděl orchestr, dudák a huslař. Dudák byl samý věnec, a na klobouku měl plno fáborů a kvítí. Hned u dveří byl šenk, kde rychtář hospodskému pro samé švagrovství nalévati pomáhal. Děvčata byly v červených ~átkách a ženy 9uď v čepcích nebo v plenách. Cepce mají buď bílé jako Plzeňky, anebo poločerné, co starodávní památku a pozůstatek buláckého kroje, pěkně do faldů složené s ploským dnem. Chlapci byli všecko v bílých punčochách a střevících, měli čisté koženky, krátké vesty, rukávy jako sníh, na hlavě tchořovku buďto zelenou aksamitovou nebo červenou. Po přívítání dali nám zahrát národní tance. Přála bych těm baletním tanečníkům a tanečnicím, kteří si tak mnoho na tom zakládají, když se několikrát na patě otočí, aby se přišli na zdejší tance podívat. Af si dudy jak chtí skřípají, oni mají takt v nohou j tu není slyšet ani o krok více, ani o krok méně, iak jeden přestane, přestane i druhý. A což polku I Tu vám tak pěkně tančejí, že ~e radost se podívat na ty nohy v punčochách a střevících, jak opravdu elegantně vypadají. Nejdříve tančili polku, pak štajriš (naši sousedskou), na to zelenák, obkročák a třínožku, všecKY tři jako náš vrták j potom dupavou, houp1!vOU, hrozičku (strašáka), ševcovskou a kolečko. Sevcovská je nový tanec, vymyšlený od našeho stiltného rych-

táře; až posud velkého milovníka tance. Dělají se při tom všecky posunky jako by švec šil. Když se dratev vytahuje, musí se mít každý na pozoru, aby něco neulovil; nebof všickni stojí na jedné hromadě, a kdo se neuhne, dostane pohlavek. Viďte, to je ta venkovská gymnastika, ta učí obrat· nosti bel německých turnéřů od starého Jahna až po tu dobu.

Naposled přišlo ko leč ko, ten nejstarší tanec, jak pravil rychtář, který za mladých let nic jiného netaričil. Dva chla pci se postavili se dž bánem před dudáka a začali dudáckou notu, dudák se šklebil, huslař dával nohou takt a šest chlapců si přitáhlo své tanečnice. Stojíce porůznu, chlapec vedle děvčete, s rukama nazad spletenýma, začali se podle taktu pořád na jednom místě tak hbitě a šikovně točit, že jeden o druhého ani nezavadil a. z taktu nepřišel, až se pustili a z předu cha pii. T o jde všecko tak čerstvě a pořádně, že se vám zdá, jako by šest vřetének jedním kolečkem se točilo. Zpomněla jsem si na pražské bály, co tu výborů, tanečníCh pořá'dků, prób a Bůh ví, co všecko; a zde v té nabouchané krčmě šlo to bez výborů tak porádně, jako sotva v kterém sále. A proč? Protože tu platí méně přikázání a více dobré vůle.

Mezi děvčaty byly všeho všudy asi dvě pravidelné tváře. Všem ale lička zdravím jen jen kvetly. Oči měla každá jako jed, což tvářím neobyčejné krásy dodávalo. Mužští mají pravidelnější a výraznější rysy, postavy jejich jsou jako hory. Škoda, že si vlasy zkrátka přistřihují. Při rozchodu

svěřil· mi rychtář, že řekl některým sousedťlm, až bude po venkovské práci, aby k němu přišli na "h e j tu" (hejta je návštěva, také t á č k y nebo lt r á t k y, když hrají), že jim bude číst o starých Ceších, jak do země přišli; také mi slíbil, že dá jednou odpoledne přástvu, abych přišla poslechnout, jak umějí "děvky" zpívati.

Mluvila jsem také s jednou selkou z Lužice; v řeči přišlo na ourodu. Když mi pravila, že mají už všecko zaseto a urovnáno na polích, řekla jsem hned, jak to zde způsob: "Obroď Pánbůhl" "Dejžto Pánbúh, vás taky I" odpověděla ona. "Ale letos bude asi zle, nastává nám drahý rok, to prorokujou myši; běhá jich na poli jako čečetek. Zlatá matko, už jsem si kolikráte zpomněla, co;Přemysl prorokoval. Když přišli pro něho čeští páni a on musel k Libuši jít, řekl: Kdyby.ste mě byli nechali dovorat brázdu, nebyla by v Cechách nikdy nouze, tak ale nebude se vám často ani chleba dostávat. A věru, již se kolikráte nedostávalo." - Ta .• děla přece něco z historie, což tu je pravouvzá·cností.

"K." ze 6.jXlI. 1845, Č. 146.

rE]aždé město pamatuje několik ohňů, jimiž K popelem lehlo. Takovým neštěstím stane se přestávka v paměti lidské, minulost se oddělí od přítomnosti a pravda i báje splynou v jedno. U mne sedí stařičká žena a vy-

pravuje o velkém ohni. "Před tim ohněm' byly v městě krásné a nádherné stavení, velké ,zámky a překrásný kostel, celý mědí krytý, domy ale všechny plechem pobity. Kolem stály čtyry před. městí, krásné brány, valy dvakrát vodou obehnané, zdvihací mosty, zkrátka, bylo to pevné město. Bezděkov jmenovalo se předměstí, v němž prý se katolíci zdržovali a tam svůj kostel měli, v městě byli Husité. Dávaly se bankety, hostiny, a všeho dost a dost. Potom prý přišli červení kněží, kteří lid učili a Husitům všecky knihy na náměstí spálili. Kdo se nechtěl poddat, museh~ ,;emě, Když se ti vyhnanci stěhovali, zakleli prý své nesnášelívé bratry, aby se jim nikdy více dobře nevedlo, svých statků aby neužili, a jejich dětem aby nikdy štěstí nezkvetlo. A ta kletba, věřte mi, lpí od té doby na městě, které se až dosud nezpravilo. Po velkém ohni vystavělo se město zcela jináče, do rynku nešlo ani jediné okno, každý zůstával uvnítř a měl do zadu okna. Lidí bylo málo, tak že mohl člověk o pravém poledni po rynku v košili běhat. Všecko chodilo po sprostu; bohaté měšfanky a paní radní (bylo dvanáct radních pánť'J) nosily na svátky zlaté čepce, krepitanové, pájové a groditurové šaty (látky Z vlny a hedvábí) a k tomu hedvábné zástěry. Sprosté ženské měly kanafasové šaty a cicové, na způsob zlatých ušité čepce. Oblékla-li některá panna do bálu kamrtuchové šaty, to byla už tuze velká paráda. Mužští nosili střevíce a punčochy, dlouhé fraky, jabot, vrkoč a klobouk na tři facky. f\fež peněz bylo hojno. Když se některá vdala, dostala kronu

dva i tři hrnce sháněnou míru. Matematika nebyla skvělá: počítalo se všecko na kolečka, křížky, čáry a háčky. Vypiijčil.Jj si někdo peníze, přinesl dvou- neh třížejdlikový hrnek, dostal sháněnou míru a tolik zase odvedl. Všecko šlo na slovo. O němčině nehylo památky; ve školách učilo s~ česky a latinsky. Mnohý desítiletý chlapec uměl tolik, co sám pan professor. Na děvčata se arci tak nedbalo. O Vídni, kamž teď mnozí do služeb chodí, nevěděl tenkráte sprostý člověk ani dost málo; jestli co zaslechl, tuf myslel, že je' to v ji. ném dílu světa. Jenom do Prahy chodili někdy na poul. Když se odtamtud děvčata vrátily, stěžovaly si, že jim tam říkají hor a k y n ě a že si z nich smíchy tropí. Kalounky dělávaly na malých stávkách v ruce. Při každém nehezpečenství bylo první, že šli a peníze zakopali, nejvíce do lochů (sklepů), tak že až posud je v zemi veliké hohatství. Z toho pošlo, že viděli lidé každou chvíli hrns:e kronů hořet. Ti, co peníze zakopali, museli chodit strašit; takové rejdy děly se téměř v každém domě. Před časy chodili kněží po domech a dávali líbati Pánaboha; lidé ale spávali nazí, a tudy prý se často přihodilo, že nemohli vstát, a oni jim ho museli k samé posteli donést. Během padesáti let se vše .tak změnilo. Do škol zavedla se němčina, děti dostávaly odměny, jest-li dohře německy uměly, učitelové chodili po domích a učili ženské zadarmo. Domácí poúštěli se do světa, cizí se přistěhovalí, a tak to staré pomalu zahynulo. Zá.,ky, zdi a brány se zhouraly a jiné domy se stavěr" zvláště po vyhoření před třiadvaceti

lety, kde také jedna část vysoké věže u hlavního kostela zhynula. Při ohni shořelo také mnoho důležitých spisů, které byly v zelezné truhle zavřeny. ff

Hned jak se do města vjíždí, stojí po pravé straně památnÝ dům, jak se praví, ze všech nejstarší a z venku pěkně malovaný. Obrazy na něm představují muže na všech stupních lidského stáří od roku až do sta let. Je vidět, že to bylo dobře pozlaceno.

Chraň Bůh I aby snad kritika myslila, že to mám z pergamenových listin, co tu povídám. Na to je času dost, až náš vysoce vážený pan měšfanosta historii města vydá. Jak jsem se podivila, když jsem slyšela, že muž ten a spisovatel český, jsa rodem ze Žatce, teprv z lásky k poddaným jazyku jejich laskavě se naklonil. Tomu by se měli všichni Nedočechové před soudní stolicí dostati, kteří myslí, že se jim tak povede, jako se tu o jednom svobodníkovi povídá. Měl prý zlaté tele, jemuž se klaněl. Když lidé ráno do kostela chodívali, nebylo na poli ani hnuto, a když šli Z kostela, bylo pole zoráno. Co se ve sklepě klaněl zlatému teleti, zorali mu šotkové pole.

"K." z 9./XII. 1845. Č. 147.

ITJ es. e1ý život panuje mezi děvčaty ... n. a p ř á s tV v ách, . kde se jim pohádky od huby jen odsejpají. Když některá z chudších děv. čat trochu peří nastřádá, sejde se jich

n~kolik u ni, aby ji pomohly peříčko sedrat. Při tom se peče puč á I k a. To je smočený a pak upražený, pepřem posypaný hrách, který se při draní rozdává. Chasníci přijdou k tomu, povidá se, zpívá se, a po draní někdy i tancuje aneb hraje na výplaty čili fanty, kterýchžto her zde množství mají.

Před nedlouhým časem byla jsem v Koutě a v Kdyni, znamenité to fabrice na vlněné věci. Je to překrásný ústav, zaměstnává denně přes tisíc lidí a poskytuje okolním nenepatrných výdělkO. Z Koutského zámku, okolo něhož se pěkný park táhne, viděla jsem na vysokém vrchu zbořeniny hradu Riesenberku a zpomněla si při tom na pověstný román "Consuelo", jehož děj z větší části do těchto krajin položen. Vykopalo prý se tam několik kousků šperku, které majitel schoval.

Přes Šumavské hory sešli jsme si až kousek cesty za hranice. Jaký to rozdíll Tu vás pozdravují české dítky: "Pochválen bud Ježíš Kristusl" a kus cesty dále troubí na vás německá tvář a nepozdraví, kdyby sám Bavorský král jel okolo. Tu jsou i pole jínak zorány, tu i jiné chalupy, jinak i všecko ostatní. Těm jejich střechám se naši hoši vysmívají, protože mají šindele na nich jen položené a na těch místo šindeláků velké, třeba pětiliberní kameny ležet, aby jim nespadly. Taková střecha podivně vypadá. Nyní vím teprv, odkud to pochází, když se říká: "To je knedlík jako bavorský šindelák." -- Když jsme jeli nazpátek po těch do oblak sahajících vrchách, bylo nebe plno. hvězd, a dole z oken roztroušených

chalup kmitaly se rudé světýlka plápolajících loučí. Nedivim se, že si staří na těch' vrchách zámky stavěli, nedivím se, že tu lid na do m á cín e moC trpí.

Horalovi je v dolině ouzko, jen na milých horách je mu volno. - Když jsme přijíždeli, šly selky do kostela; tu jsem viděla zas tu roztomilou mošinku z rákosi s nesčíslnými barevnými klůckami, jakou jsem sama do školy nosívala. V ruce držely modlicí knížky velké a skvcstně svázané, s lehkým žlutým plechem, na němž je kříž a jiné květy vytlačeny. Uprostřed a v každém rohu vězí sklenný barevný kámen, což pěkně, ba skvostně vypadá.

Můj roztomilý venkovský lid, s nímž tak ráda zacházím, uvedl mne v podezření, že jsem také sprostá. Z toho si mnoho nedělám, ba jsem přesvědčena, že není nic lehkého získat si důvěru u selského lidu. Já to již umím. Když mne která potká, hned se ptá: "Jak se máte, pani? proč k nám neidete ?", Já jí podám ruku a upřímně zat'esu. Jednoho dne spala jsem u Bora, na krbu byl oheň rozdělán, já se zahrabala do toho nesmírného vrchu peřinového a dudy zvenčí se ozývající mne ukolíbaly. Ráno - právě jsem si něco zapisovala - přijde Dorla, mladá ženka, ještě s jednou, po prstech až k samému sto:ku; já zvednu hlavu, ona mi padne okolo krku a ptá se:

"Jak jste spala u sedláka?" tak upřímně, jako by byla moje sestra. Druhou, která řekla:· Jak se vy,spali? zakřikla Darla: "Nesmíš jí řikat von i, ona to nechce, já ji také tak neřikám."

Ted' už koluje mezi nimi "Malého historie" a "Lhotský sedlák". - Divno mi bylo, že zde jenom dudáckou notou nejraději zpívají, to je jejich zamilovaná. Přes dudy nic není, a kdyby přišel Strauss s celou bandou, nedostal by ani krejcaru. "D udá k a h o ude k, t o j s o uch I a pc j, t i hrajú, až srdce v těle skáče."

Celý půst nosí zde selky bílé zástěry, jejich smutek je bílý kalounek, bílá zástěra; dále ve vesnicích je zase modrý. Jestě před několika lety panoval sem tam obyčej, že musel míti ženich v den svatební k odd a d b ě hřebíčkový kabát jen po kolena dlouhý bez límce, který začasté od praděda zdědil, a k tomu červenou čepičku s kunoul Právě tak jsou vymalováni sedláci na obraze v klášteře, jak cepy a kosami Němce tepou. Jsou to tak zvaní C hod o v é, o nichž jde pověst, až prý opět povstanou, že bude zle.

Nevěsta zase musela mít bulku, vrkoče červenými kalouny proplítané a odívku. To prý byl pláštík na způsob burnusu, celý černý, u krku šňůrou sepiatý, uprostřed zad viselo prkénko s půl lokte šířky a délky, též černým suknem potažené a modrými puntiky vyšité. Až k tomu prkénku visely vrkoče. Takovou dívku není už teď ani vidět, ba celý obyčej vychází z pamětC Jen to se praví, že nosil družba před dudákem červený praporec, když šli do kostela. a písně zpívali.

"K." ze 16/XII. 1845, Č. 150.

mestUjící popisují nám cizí krajiny jako za. C hrady, všude po polích zelenají se stromy a jsou k užitku i k utěšené ozdobě. Jenom u nás bývá někdy jednotvárnost až k umdlení, nic než planina a holé role, nikde stromku, nikde křoviny. Kdyf to na některých stranách za Prahou nic jinak nevypadá. Tím více mne tu překvapilo několik polí, kde jsem mnoho štěpných stromů po mezi nasázených spatřila. Divila jsem se, že přece jeden hospodář je milovník št~pařství, ale nebylo tomu tak. Stromy ty stá1r. tu Ještě po dědovi, který v tom zahbení nacháze, po jeho smrti přišel j;ný hospodář a ten strómy okolo pole a statku až na několik posekal a zahynouti nechal. Smutnější ovšem je jiná příčina, která se tu vůbec udává, proč tak málo ovocných stromů viděti, an tu místa dost ladem leží, jehož by se k štěpnici dobře použiti dalo. Praví se, že bývá každý strůmek od nezbedné luzy zkažen, a stoji-li v poli, že se často i velký kus pole sešlape. Jednomu rychtář,i podřezali přes pUl kopy stromků, které si byl nasázel. I řt:kla jsem, že by se to snad nestalo, kdyby v tom všickni najednou jednosvorně začali.

To je opět ta bídná stránka našeho školního vychování. Tabulkami: "Š k o dat n a str o mech činěná, trestá se tak neb takl'" nepřivede se lid k ničemLl, ba jeho svévole setím jen podráždí. Kdyby ale byla za školou malá štěpnice, kde by se dítě učilo, jak proutek z jádra

puči, jak roste, až sez něho strOmek vyvede, kdyby viděl chlapec, jakého opatrováni a šetření tu potřebi, aby rostlina nezahynula a dobré ovoce vydávala, jsem jista, že by raději novou kudlu z Klatovského jarmarku do vody hodil, než aby mladý stri'lmek poranil. Ta rozpustilost neděje se jen od sprostého selského kluka, to se stává i v Praze na nábřeží, jak jsme nedávno četli. Naše vychováni je nepřirozené od jednoho konce až k druhému.

Jak pěkné zahrady jsou v okolních vesnicích, a co v nich vidíte? Jilmu, jeřáb a střemchu, jenom někde také hrušku nebo jabloň. Sotva že se ze sta jeden vydaří, který by si tohoto odvětví hospodářského zaměstnání hleděl. Ale odkud by se chuti a schopnosti nabralo, když se na to z mládi nehledí? Nebohý štěpař z vlastního nadání zůstane o samotě, a závist, ta pekelná příšera, přejde hory doly a vtiskne své jedovaté šlépěje po vesnici jako po městě. Když myslí, nebohý, že mu jeho lopota ponese užitek, 'zničí zrádná, hanebná ruka, která by zaslou žila, aby ji !' samého ramena ufal, tolik životů a tolik práce. Casto se dívám na ty holé vrchy a myslim si: "Hle, jak krásné sady by tu mohly být jak k vyražení, tak k pohovení lidu a k okrase celé krajiny I" Ty sady a štěpnice dodávají Koutskému panství velké krás)".

. Polnosti si tu ale sedlák hledi dosti bedlivě, ač prý zi'lstává při starých zvykách a žádných novot nezačíná. Koni je tu málo, ale za to je radost se podívat na skot. Skoro kaž~ý sedlák chová

bké dvacet až třicet ovcí podle velkosti statku, což prý dobře vynáší, zvláště když vlna plati. Musí to být od dávných časO a snad také k vOli oděvu, nebol potřebuji do roka kolik liber vlny na své šatstvo a pro čeládku. Pacholek dostane 5 zl. na penězích a dvojí oblek, děvka 2 zl. a také dvojí oblek. Ty šarkové sukně a kabá!y jsou z polovic vlny, a tudy jí mnoho vyjde. 'Celadka se nemá zle, když je sedlák zámožný. Když jdou ze služby, dostane každý roháč, čtverhranný to koláč, vší omastkou pomazaný. Odtud snad mají píseň:

"Dejte mi peníze, dejte mi roháč, Mně se tu nelíbí, já půjdu od vás. tl

I co se stravy týče, jsou tu jednodušeji živi nežli v kraji, a také zde umí málo která tolik vařit jako tam, a při žádné příležitosti, jak jste při svatbě viděli, nemají tolikerých krmí jako jinde. Na tom však pranic nezáleží, ba lépe jest, když se s jednoduchou stravou spokojí. - Ale duševní stránka venkovského lidu je velmi zanedbána. A jak by mohlo jinak být? Vesničané, kteří jsou blíže města a do školy sem chodí, ti přece o něčem slyší, ale vzdálenější jsou věru nebozí. Mají školy i učitele, mOže-li se to tak nazvat, ale těžko učit, když řečený učitel sám nic neumí, kromě trochu asi a do sta počítat. Který pořádný člověk by se však také za 50 zl. v peprný stav učitelský uvázal? I A ty musi ještě dost bídně vytlouct. Přes zimu chodí děti db školy. ale jak první husí kvítko vyleze, nastane jiná

práce . a škola se zavře; pan učitel má bez toho také svou práci, buďte polní anebo řemeslnickou, a učení se tedy musí odložit. Ovšem že tam duchovní otec pilně dohlíží, ale za hodinu nemůže se všecko do těch tvrdých mozků vlit, a byť by jim samé potěšitelné pravdy a užitečné vědomosti vecpával, když učitel v tom nepokračuje a věci ty častým opakováním v paměti jejich neokopává, musí se to do druhého dne vykouřit a vytratit. Takový ubohý sedlák neví ani, že by se mimo čtení ještě něčemu jinému měl naučit. O psaní nebývá ani zmínky. Ptejte se ho, co vám odpoví: "Vidíte, zlatá paní, ten náš kantor je hodný, můj chlapec umí dobře číst a leta svá spočítá na minutu, to je dost na selského chlapce, vete?" Vy mu ovšem za pravdu nedáte a řeknete, že je potřebí, aby rolník, který je na své mozoly živ a z jehož rolí vyrůstá koření proti strašlivému hladu, také jiné věci uměl, nežli cedulku z kanceláře bídně dost přečísti, ale on zůstane při svém:

"Milá paní, to je pro učené lidi; a kdo by nás tomu naučil, náš pan kantor neumí sám tolik, a pro nás sprosté lidi ta učenost není/" Přece však nám zkušenost dokazuje, že by je to těšilo, kdyby se jich někdo ujal. "Bože I" říkají, "kdyby nám v těch dlouhých zimních večerech někdo tak něco ~ovídal nebo čtal, jak bychmerádi poslouchali I" Tu však buď není, kdo by četl, anebo se knih nedostává, anebo je ti páni nechají v schránce zavřené.

Tu tý dny zaklepe někdo na dvéře, já zavolám "dále". Vejde sedlák, přeje "Dobrého zdra-

vf", a udělá hlubokou poklonu. Ptám se ho, co žádá.

"Jdu s prosbou k vám. Byl jsem uM ••• t)'chtáře, a ten mi povídal, že jste mu zapůjčili knížky k čtení. Já jsem taky milovník písma, prosil bych vás tedy, kdybyste pro mne něco měli k čtení, já bych vám od toho zaplatil, co byste éhtěli."

"My nepůjčujem knihy za peníze, ale když rád čtete, půjčím vám kníhu z dobré vůle." Jdu tedy a hledám něco příhodného, on se zatím ohlížel po pokoji.

"Prosím vás, paní," ptá se a ukazuje na obrazy pověšené kolem po zdi, "kdo jsou ti pánové?"

"To je Karel Čtvrtý, otec vlasti," povídám, ~očnouc od prvního. " To je sv. Prokop, opat Sázavský I"

. "Počkejte, paní, já se na něj podívám, hm, hm, tak to je Veleslavín? I" při tom kroutil hlavou a bystřey se na obraz díval.

" To je Zižka," vykládám dále.

" To ten Kubík, co popral u Kouta ty Němce, podívejme se." I ptám se ho, ví-li co z české historie? Ale on mi tolik povidal, ba i léta udával, že jsem se až podivila. Cetl prý jednou ,celou zimu českou kroniku. Měl radost, když seznal í některé z ostatních králů, o kterých z historie věděl. "A tito pánové skládají knížky?" opakoval po mně a ostře přehlížel řadu českých spiso\'atelů.

" Tu ten je švihák," řekl, ukázav na Tyla. "Ten

je asi dobrý čtveračiJta. Co pak skládá?" ptal se a ukázal na našeho Celakovského. .

I jdu, vezrJtu ,,0 h I a spí sní čes k Ý ch" a přečtu mu "Ceského sedláka". . . "Vždyf jsem si to myslil, že to bude něco takového, to mu z očí kouká," tak řekl a pustil se do srdečného smíchu.

A tak na každém něco posoudil, ale nejvíc se mu líbilo, že má také jeden z těch pánu rozdělené vlasy jako sedlák.

Dlouho jsem se s ním ještě bavila a pořád jsem měla co odpovídat. Když odcházel, nařizovala jsem mu, aby nečetl knihu jen sám pro sebe. . "To není starost I Nač bych to pro sebe čtal? Kdybych neměl také jiným povědět, co je hezké,

ani by mě to netěšilo." .•

Podala jsem s úctou sedláku, jejž hloupým nazývají ruku, a přikázala mu, aby přišel brzy zase.

"Česká Včela" z 31./IIl. 1846, č. 26.

10.

DJ·ž dříve jednou 'stala se zmínka, že jsem chtěla, aby se u mne každr.lu neděli odJ poledne několik městských dívek scházelo, že bych jim jednu neb dvě hodiny čítala. Slíbily, že jedna druhé řekne a že přijdou; první neděli jich přišlo tedy pět - a to byl za·· čátek i konec - více nepřišly. Dále jsem pona· vrhla několika dívkám, kdyby se chtěly ůčit psát'.

aby chodily v neděli a ve čtvrtek ke mně, že je budu učit. Ta se ozvala: "Kdyby to bylo německy, to by mě ,Voter' necha!." Tu zase: "Kdyby to bylo francouzsky; česky již umírni" - Není divu. - Přihlásilo se jich osm, ale když mělo přijít k čemu, zůstala jen potovička. Proč i ta druhá polovička nepřišla? - "Ze prý to není potřebí ženské, aby uměla psát jako kancelářský." - Bylo' by si přáti, aby uměl každý kancelářský pravopisně česky psát, uspořil by nebohým sedlákům mnohé mrzutosti.

Tolikráte jsem to již slyšela, že není ženské potřebí, aby uměla psát; jen když umí trochu číst, že toho je dost I Musím při té příležitosti své soukromné mínění povědit. Když se vezme kolem, jest ovšem mnohem větší počet žen, které nepotřebují celý rok péro vzít do ruky, ale velký počet jich je zase, které bud celý obchod vedou, aneb mužovi po ruce být musí. Těm toho je potřebí, aby uměly jak se patří psát.

Vím, že to je posud požadování nemožné, ahy umělo <Iěvče kromě psaní, čtení a počítání i něco jiného, nebol nemáme po tu dobu žádných ú:;tavů k tomu. Děvče chodí od šesti do dvanácti Id do školy; třetinu toho času říká jako papoušek z německé- knihy, dělá Aufgabe ze Sprachkhre (třebas tomu ani za mák nerozumělo, to nic) a ostatní odříkává - zrovna tak, jako to nebožka Ml>a odřikávala. Je-Ji dítě vtipné, tak se přece n,~kdy' stane, že se mu ve dvanáctém roce v mozk~ rozsvítí a ono některou věc pochopovati za<tná, ale tu vyjde ze školy, a matka je zapřáhne

do jiné práce, .kde sl již více děvče na učen! nezpomene, leč na katechismus, když se má vd&vat. Pamatuje-li si která, že se má psát po h, c~ k, r ypsilon, a umí-li hodně zčerstva knihu přeříkat, je rozhlášena za šikovné děvče. Ale kolik je takových? Vždy! je to ženské psaní tak zostuzeno, že vůbec od pánů škrabaninou nazváno jest, ač by se mohli ti páni posměváčkové někdy hezk, za nos vzít. Známef takové, kteří mysli, když několík škol proběhli, že všecku učenost spolkli, a zatím by je zadrhlo jedním prstem děvče, kter6 v druhé třídě v šesté lavici sedávalo I Nemyslím snad, aby ženské do filosofických přednášek chodily, Bůh chraň I Ale dle mého uznání měla by každá kromě psaní, čtení a počítání i trochu ze- . měpisu, přírodopisu, obzvláště ale hístorii své vlasti. znát .. A nejvíce toho mají potřebí matky I Kdyby byly věděly matky české, co to je býti hrdým 1I~ svůj národ, kdyby byly znaly ocenit krásný jazyk. svůj a neučily děti hned z mládí klanět se cizí lil modlám a vlastní svatyni zl'leuctív •. nebylo by to přišlo snad tak daleko, aby se~ávaly v Čechách čes k é plesy a pravý vlastenec aby byl ob." divován jako cizozemské zvíře.

Každý se rád upamatuje na~ dobu, když s~ dával k nohoum své matky neb staré chůvy 'll u vytržení poslouchal pohádky ó sklenném vrchu a zlatém zámku, o čarovné kráse diamanta.vého pokoje a o spících princeznách. Nebylo by le~, kdyby se ukázala dětem také kromě těch poh~a'k~výc? světů skvělá. skutečná minulost sla~ný ..... predku? - To se mkdy nezapomene. MOJe ~

bička býla jen sprostá žena, ale ona znhla z vět. šího dílu českou kroniku a nejraději nám z ni povídala ; za~asté dokládala: Vidíte, děti, jak slavná byla Ceská země a jak byli Ceši všude váženi, a nyní se jim smějou. Já se toho nedočkám, ale vy se toho snad dočkáte, že to bude jinak. Zpomeňte si, děti, často, když vám babička povídala, co musela pro českou řeč vytrpět, a nedejte se nikdy zavést. Já se neučila německé řeči, pohrdla jsem dobrým živobytím a radši jsem šla do chaloupky v Cechách, než bych zůstávala v cizině. Svůj k svému, doma je nejlípl - Bůh jí dej lehké odpočinutí I Upomínka na ty blažené chvíle mého dětství, na všechny ty zlatoplodným zrni'Im podobné slova, jsou drahé kameny v rámci

mého života. .

•

Vimf já ze zkušenosti, jaký dojem příběhy z české hiitorie, jako jsou (j Břetislavu, Soběslavu a j., na dětskou mysl činí; každé slovo padne do srdečka jako jiskra a roznítí je tak, že jim plamen z oček sálá. A takové jiskry boží, vházené do mladých srdci, nedají se více ututlat, ty nezalije ani celý Dunaj. Z dvaceti dětí jedno aby se neptalo rodičů nikdy na nic jiného než:

"Mámo, kdy mi dáš krajíc chleba, a táto,kdy mi koupíš na nový kabát?" Dítěti je všecko nové, a každý brouček, každý kvítek, každá hvězda na nebi je mu mystickou pohádkou, jejíž rozřešení nejprvé od rodičů žádá: Ale jakž pak, nemi'Iže-li

mu ji ani matka ani otec vysvětlit? Ve škole? Tam je teprv pravý labyrint, z něhož někdy ško. lák i s panem učitelem cestu najít nemi'Jže. A tak zajdou mnohé vlohy, že jim žádný na pravou cestu pomoci nemůže. Myslím tedy, že by se ne· měla matka jen pro sebe učit, ale pro své děti I

Byl by čas, aby ženy přestaly myslit, že jsou na světě jen pro parádul -Každá musí dle své možnosti vyplnit částečky v nesmírném řetězťl člověčenstva I A nyní je k tomu doba I Má-Ii být chrám naší národnosti na obdiv světu, a chceme-Ii, aby naše děti v něm "Te deum" zpívaly, nesmíme zahálčivě ruce do klína vložít a na muže zevlovat, jak pracně po kaménku na něj snáší. V našich rukou leží poklady, a neměly by je matky chovat, aby jimi cizí roucho zdobily, ale raději je vložit do zdi vlastního chrámu, by se co jasné slunce zaskvěl. Nenít k tomu nic jiného potřebí než lásky I Mnohá by řekla: "Co jen chce? vždy! mluvíme česky a dáváme dětí česky učit." To je láska jen tak ledabylo, jako když se řekne: •• Já mám toho člověka ráda, ani nevím sama proč a zač." S tou není vlasti pomožíno I Tu musíme milovat z přesvědčení, musíme ji znát skrz na skrz, musime vědět, k jakému cíli a konci ji milujeme, a tu vroucí vědomou lásku musíme dětem do srdce vštípit. Takovou nevyvrátí hrom a bouře, a směle se mohou na ní skály zakládat. 'Když by takto české ženy svůj úkol vykonaly a naše plémě by k vítězství "Halleluja" volalo, pak by se mohly beze vší chlouby mužům po boku postavit a směle říci: "My k té slávě také přispěly I"

Bych lásku k vlasti v srdci zdejších dívek zbudila, chtěla jsem jim předčítat předně historii, nebot jen tou se muže pravé lásky docílit; že se mi nepodařilo, nemohu za to. Kdo o prospěšnou věc nedbá, není jí hoden.

Z čtyr děvčat mám ale p.otěšení. Jsou to městské dívky, a ač nemyslí, že budou někdy hraběnkami, přece se učí psát a řikají: "Kdyby to k ničemu jinému nepotřebova!y, že si budou moci aspoň písničku pořádně napsat, a že se naučí dobře číst a něco že zvědí o světě Udělaly si mezi svými známými chasníky, že si budou vespolek vy.kat. Ondyno přišla jedna ke mně a se smíchem mi vypravovala, že" byla u jedné známé do přástvy pozvána, a když tam přišla, a všickni chasníci ji vy pozdravili, divily prý se ostatní děvčata, jedna druhou ťukla, s úšklebkem si šeptajíce: "Poslouchejte jen, oni si vykají, jako by byli přátelské; věru, už neví, co má dělat z přepychu." To je poprvé, že se slovíčku vy taková čest stala, aby se za n o bel drželo •

•

Onehdy přišel jeden sedlák za ouřadní záležitostí, a když svou věc skončil, pustil se do řečí. "Proč pak říkáte o n i a neříkáte vy?" ptal se hó můj muž předn~ejprve. Sedlák se na něj upřímně podíval a odpověděl: "My ve vsi si říkáme ty, prostším ve městě říkáme vy, ale.pán6m se nemůže jináč říci, než o n i. Jak pak by se asi takový učený pán na mne podíval, kdybych mu řekl vy?"

Tot je jisto, že jsme ho z bludu vyvedli /} i mnoho jiného mu pověděli. A měli jste vidět, jakou radost jevil, když ~lyšel, že n~ní již česká řeč opovržena, a že neříká hodný Cech oni ani císaři pánu. Ruce maje na zad přeložené stál před námi v tom šarkovém kabátě s holým krkem a dlouhými vlasy, a oči v té vráskov!té tváři jen svítily. . "Inu," začal najednou, "vždyť jsem já to ří· kal, přes tu staročeskou řeč na světě není a sám jsem rád, že nepomine. Ale povězte mi přece (já vám tedy nebudu onikat, když to nemá být), vy jste jistě ze selského rodu?"

Proč ?"

"Ze tak rádi p8vídáte. Vidíte, to je divná

věc, byl jsem taky mezi pány někdy, ale jak živ se mnou tak žádný nemluvil jako vy; proto jsem myslil, že jste z našinců. Kterak bychom ale také žádat mohli, aby S námi tak mluvili jako vy; takoví lidé, jako my, nepatří mezi učené pány."

Nebohý sedlák nepřišel z po~ivení, když slyšel o lásce k člověčenstvu, a jen· se díval a hlavou kýval, a bylo vidět, jak ho to těší, že si může volně oddechnout; a přece to bylo na místě, kde nesmí sedlák jinak stát než s hrbeným týlem II s pOniženou tváří. Není tomu dávno, viděla jsem starého sedláka, s hlavou jak padlý sníh, před vyškrobeným panákem dobrou čtvrt hodiny stát. Nezdál se mu stařec té cti hoden býti, aby mu řekl: "Dej na hlavu I" Konečně se mu uráčilo ptilostivým ruky pokyvnutím jej propustit. A byl to· panáček sotva metle odrostlý, který ještě dlou.:' ho· za vyučenou nedostane I -

Mezi řeči povídal nám t~tik, že si koupil ta· kovou hezkou písničku a že se s ní celou neděli těšil. I ptám se, jakou a kde 1

"V neděli, když jsme šli zde z kostela, vidím, že chlapec za sloupem s někým handrkuje. I jdu tam a ptám se, co má. Nějaký člověk mu dával tři písničky, aby mu dal za ně na paklík tabáku. "Dej mu," povídám, "kdyby to bylo pro zaplať Pánbůh I" Ale teď bych nedal tu jednu písničku ani za pět grošů. Je k svatému Janu a má osmnácte veršů. Já. hrozně rád zpívám, a je mi již šedes~te let. Když jsou ty křížové dny, nechám mužské se modlit, jdu při ženských a zpívám."

"To nebudete asi sám u' vás, že rád zpíváte, ne· li 1"

"Tu to je pravda, v českých vesnicích je všude zpěvu dost, ale když přijde člověk kousek do Němec, tam to již přestane. Ale za to když přijdou ydo hospody, nadělají křiku jako prašivci. Deset Cechů. tolik nenakřičí, jako tři Němci." .

I ptali jsme se ho dále, zdali rád čte, a když přisvědčJ, vyndám knihu, podám mu ji a ptám se, umí.li tu literu číst - latinku. - On si vytáhl brejle, dal si je njl nos, rozevřel knihu a začal dost dobře číst. "O, to jsme se učili ve škole tak číst za mých let, jináče ne. Ale tohle musí být pěkná kniha 1" - Byl to :,Jarohněv z Hrádku".

Já jsem se nabídla, že mu ji pujčím, a on měl radosti za sto zlatých. Zpomněla jsem, že se již mnoho o tom namluvilo, kdyby .. byly knihy švabachem tištěny, že by je lid raději čital, ale zde jsem posud ani od jednoho neslyše(a;abymu

latinka v čtení'wdila. Jsou to jen pohodlní páni, co tak stěžují, prostý rozum je prád přivyklý.

"To je divná věc, jak živi j,te mne neviděli a půjčíte mi hned knihu a tak se mnou mluvíte," řekl sedlák při odchodu. "Až to povím doma, nebudou tomu ani věřit. Kdybyste tak jednou k nám přijít chtěli, to bychom měli radost, já bych

pro vás rád přijel." .

My mu to přislíbili rukou dáním, a tatík bulák šel S radostí domů.

lIČ. V." z 3.flV. 1846. Č. 27.

11.

iPJ nes je smrtelná neděle I - Kam se poD d~ly časy, když jsem s děvčaty smrt vynášela, když jsem se těšilana svátky I Ty Boží hody, co ty chovaly v sobě radosti pro nás děti I Ale nejvíc velkonoce. Na vánoční svátky přišlo Jezulátko, byly štědrovky, lilo se olovo, spouštěly se na vodu svíčičky a byla koleda Štěpánská. Na svatodušní se stavěly jen máje. Ale na velikonoce bylo ještě více radovánek pro nás, a začaly se hned na smrtelnou neděli s vynášenim smrti. Za mlýnem u stodoly. sme ji strojily; to bylo fáborů, to bylo šátků a dělaných kytek na ní, dost a dost; okolo krku měla místo korálů šňůru výdumek (vydmutých vajec). Když byla ustrojena, vzaly ji nejstarší dvě pod paží a vedly k řece, křičíce: "Smrt nesem

ze vsi, nové léto do vsi." U řeky 2:ačaly jsme ji odstrojovat a s křikem a hlu.kem hodily jsme potom holý slaměný došek do Upy, zpívajíce:

,,.Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede, léto, léto, léto, kdes tak· dlouho bylo?

U studánky u vody, ruce, nohy mylo.

Fiala, růže kvésti nemůže,

až jim Pánbúhv zpomůže.

Svatý Petr z Ríma pošle flaši vina, abychom se napili, Pánaboha chválili."

S levé strany zazníval křik Žernovských chlapců, kteří házeli smrtonoše, a s pravé strany bylo siyšet vejskot Zl;čské chasy, která šla ze starého hradu dolů k poříčí. Ještě jsme si povhrály na louce "Slunéčko a měsíček" nebo na "Cukababu", potom si každá, co na smrt půjčila, vzala, a ~y jSme domů. I

Na květnou neděli bylo svěcení kočiček; 1yž jsme přišli z kostela, zavolala nás babička sobě, ulomila z proutku každému po třech ko;ičkách, a ty jsme museli chtěj nechtěj sníst, aby nás po celý rok v krku nebolelo. Odpoledne jsme '$e sebrali, šli na proutký a pletli dynovačky. Na zetěný čtvrtek nebyla obyčejná snídaně. Když jsme byli ustrojeni, poručila matka, abych vzala jidášky, sama pak nesla talíř s medem. Nejdříve dostal otec jidáška s medem, potom děti od nejmenšího, až to na mne došlo, pak děvečky a naposled si vzala matka sama.

Na velký pátek přišla babička před slunce

•

východem k našim ložím a budila nás: " Vstávejte, děti, vstávejte, hned slunce vyjde." Honem každý něco na sebe přehodil, a vyběhli jsme ven, kde již otec a matka byli. Tu jsme klekli, ruce sepiali a oči upřené k modrým nebesiim majíce, nábožně jsme otčenáše odříkávali, až se ukázalo slunce, to jasné oko boží, osloněné paprsky jako lesknoucí se dlouhou brvou. Když jsme slunce spatřili, udělali jsme křiž a šli jsme domů. To je prý proti zimnicí. Staří lidé, jak mi babička povídávala, zašli i do širého pole aneb na vrchy a tam se modlili I - Je to velmi dojemné podivání I - Co jsou varhany, co je kadidlo proti zpěvu ptačímu, proti čístému vzduchu jitra jarního I Nevěděla jsem ten· kráte, co to ve mně zpívá, jaká radost ňadra má šiří, ale tak volno mi bylo, že bych samou rozkoši s třepetavým skřivánkem vzhiiru se byla vznesla a s nim slunci vstříc letěla I - Památka ta je mi jedna z nejmilejších, a plakávala .k~m i s babičkou, bylo~li pošmourné jitro a moc 1i

se nám zkazilo. - \lol

V sobotu bylo pečení mazanců, v neděli ~ . ká paráda obanrení a kreslení vajec. V pondt.t: nesměl žádný mužský do domu j ale bratrům, těm šibaliim se přece :vždy poštěstilo, že nějakým způ . sobem své kamarády k nám pustili, a my byl} potom na vzdor bráněni bity a ještě jsme k tomu koledu dát musely. To ubohé ženské plémě přijde vidy zkrátka I - Celý den přicházely děti dy~vat s litem, všelijaké kolední písně zpívajíce. V vy blažení, bezstarostní dnové mladosti, kýž vás možno nazpět přivolati r -

Zde v okolí neříkají "smrt vynášet" 'nýbrž ,,2Ímu". Také se nenosí do vody, ačkoliv snad dle začátkú písně i zde ten zpúsob býval. Děti si ustrojí došek do bílých plachet jako dítě, nosi

je po vsi a zpívají při tom: .

"Smrt plave po vodě~ !,\ové léto k nám jede. O ty svatá Marky to, zachovej naše žito

i to všecko obilí,

co nám Pánbúh nadělí."

Někde se přidává ještě sloha:

"Svatý Jiří jede k nám, po věnečku veze nám, nám~ nám, N - pannám •

.. č. V." z 28./1V. 1846, C. 34.

12.

(}Jde se drží masopust jako karneval be-

Z nátS'ký, kam se člověk obráti, tam vidí maškary. Po celý masopust každou neděli a na bálově dni chodí maškar dost, přijdou i do pokojů, trochu se procházejí a zase mlčky odejdou, což mi často velmi podivné přicházelo. Na masopustní dni, čili, jak se také říká ostatky, chodí zde maškary i za bíl dni po ulicích,

ale v neděli a v pondělí, co jsem aspoň pozorovala, jen samé výrostky. V outerý odpoledne strhl se na rynku křik a hluk, já běžím chutě k oknu a tu vidím jeti na koních maškary, napřed několik pěších, mezi nimi velká smrt, která na" nás zuby cenila. Maškar na koních bylo as dvacet a některé velmi vtipné. Bylo to veselé podívání, když ten strakatý dav na koních jel, provázt'n po všech ulicích množstvím lidu. Před lety prý jezdívali na třiceti a více koních a ještě vybranější maškary nosívali. Ve Kdyní, jak jsem slyšela, vynášejí zase masopust na márách ven.

Na masopustní pondělek bylo hezky, šla sem tedy do blízké vesnice podivat se, jak ten boží masopust odbývají. Z daleka již zaznívaly dudy, zpěv a výskání. Přijdu k sedláku, on spal, selka chystala šaty na večer k muzice, od které ale teprv před polednem byla přišla. Malá dcerka seděla na lavici s nohou zavázanou; ptám se, co se jí stalo. "I platila těm malým chlapcům oračky," odpověděla matka, "potom s nimi šla do hospody, přimíchali se mezí velké, někdo je porazil a šlápl ji na nohu." "Co pak dáváte na ni?" povídám, vidouc na noze černou nějakou mastí namazaný klocl v

"Cernou mast, aby jí noha nenastřílela, a aby se to potom neválelo." " To jí dejte jen studenou vodu, cno to zase zajde, když noze uš koze no není." Selka mne poslechla a hned začala děvčeti studené obklady dávat, což si ta libovala. Hospodyně přinesla šišky a listy (jinak kuchařkám pod jménem .,BoŽí milosti" známé) a já musela jíst.

Za malou chvíli se otevrou dvéře, a do nich ve.jde mladá žena se svým mužem, sestra to selčina, nesouc v jedné ruce zaobalený naškrobený čepec. "Na masopust, Dorla?" - "Jdem, jdem," odpoví vesele selka. - "Jste nemocen, Petře?" ptám se muže, který vyhhžel velmi daremně. "Ba už čtrnácte dní mne to jaksi divně trápí, byl jsem před tím v jedné vesnici u muziky, uhorčen šel jsem domO, a v noci mi bylo tak mdlo, že jsem musel vně; ale tam jsem upadl, asi hodinu bez sebe v zimě ležel, a to mne dorazilo. Od té doby mi nechutná, brzy mi líce hoří a pysky okorají horkostí, brzy zase zima mnou třese. Kdybych se mohl zapotit, bylo by lépe; včera jsem vstal, šel do hospody a chtěl si zatancovat, ale ono to nešlo. Snad to půjde dnes."

"Vy ale kousek rozumu nemáte,· lidé, " povídám na to; "kdybyste zOslal raději v loži a s lékařem se poradil, než vás to přem6že." "Já jsem mu také povídala," ozvala se žena. "Nevěřte ji, panV1 zase na to Petr; "když jsem ráno povídal, kterak jsem přijdu, že mi je zle, začala se kabonit a nemluvila. Co s ní mám dělat, když chci mít dobrou voli ?II ,,1 co pak je, však ty se z toho, Petře, vytancuješ, a bude dobře I" vskočila do řeči selka, "muzika je poloviční zdraví. Já na ty doktory pranic nevěřím, každý jen hádá a neví žádný nic. Tanec to je nejlepší "lík. II Někdy bych jí byla přisvědčiJa, ale nyní jsem mlčela. - "Honzo, nestydíš se o masopustě spát ?'. budila Dorla sedláka, "vstávej a pojď tancovat, ještě není popelec." "Jdi, jdi, blázne," bručel

sedlak, ale kdy! si promnut oči a viděl mne, vstal a začal se omlouvat. Myslila jsem, že mně dá jinak rozumný sedlák za pravdu, aby nechodil švagr k musice, ale on přisvědčíl druhým a poslal Petra do hospody. Tak náruživě tancovat a s takou vášní tanec milovat jsem hned tak neviděla jako zde. Mladí, staří, vdaný, nevdaný, všecko to tancuje, a každý. obětuje zamilovanému "kolečku" spánek, zdraví, ba často i život.

Za několik dní potom sešla jsem se s Petrovou švagrovou a hned se ptám, zda-Ii není Petrovi hůř. "To, to, už mu je zase dobře. Zprvu to nešlo do kolečka, ale potom se chutě do toho pustil, zpotil se, a bylo po nemoci." Hleďme, že ty zázračné dudy i nemoc vyhánějí, jsem ani nevěděla.

"č. V." z S.IV. 1846, Č. 36.

13.

0lunce hřálo jako v létě a vábilo ven zpaS koje. Kolikráte jsem byla zvána od známého jednoho sedláka, abych přišla "hejtů", i umínila jsem si, krásného dne použít a k němu zajít. Byl právě pátek, a selky se hnaly do města na kázání j tu šlo několik mladých selek v tmavomodrých sukních, bílých zástěrách s bílými kalouny, tu zase stará bulka v dlouhém řebičkovém kožichu s holým krkem, peřinkou na prsou, mošinkou na ruce. Jak jsem již dříve psala, nosí zde selky celý pClst tento

smutečni šat. Ze silnice sešla jsem na polní stezku, a podle potoku vedla mr.e cesta k vesnici jménem Bořice, která leží pěkně na vršku, jako by jí tam zavál, malé půl hodinky od města. Přede mnou šel žebrák a nedaleko sedlák síl. "Obrod vám Pánbůh I" přál žebrák, když jsme přišli blíže. "Dejž to Pánbůh i vám I" odpověděl sedlák. "Mně neobrodí I" usmál se trpce žebrák. "Když máme my, m~te taky," řekl na to rolník a šel zpovolna brázdou nahoru. "Pravda je tu to," přisvědčil žebrák, obrátě se ke mně. "Inu, Pánbůh na nás nezapomene a sešle vždycky dobrodinečky, kteří pomohou." "Dostanete mnoho ve vesnicích ?" ptám se žebráka. "Na penězích nic, ale na potravních věcích dost. Každá selka dá bud trochu brambor, buď kus chleba, vajičko, a je-li právě poledne, i trochu polívky; když člověk vesnici přejde, je toho přece trocha. Na masopust dostaneme po šišce a na každé svátky po rozpečku. Letos je o, .. šem drahý rok, a člověk to za zlé mít nemůže, nedá· li kdo, proto nás ale přece žáaná selka z prázdna neodbyde." S takovou řečí přišli jsme spolu až k samé vesnici, on mi ukázal statek mého známého, sám jda po svém.

Po celém dvoře byla rozházena mrva a na ní stará sláma, aby se to ušlapalo, uleželo a mrvy přibylo, jíž tu mnoho zapotřebí mají. Stavení je již staré, ale marštal a chlívy zděné. Tu vyběhne proti mně Anča, domácí dcera, hezké děvče, co růže pichlavá, jak mi jeden selský chlapec svou milou popisoval. "Já viděla paní vně (venku) a hned poznala, že to jsu vy." Přišla i selka, a obě

mne vedly do sednice. "Kde máte sedláka?1f ptám Se. "Nahlíží včelám, ale záhy tu bude, jen sedněte hni," ukazovala do rohu za stůl; "na tu neřest v sednici nehl. dte, paní. Ten náš sedlák umí trochu kolářství, a tu přijdu susedi a prosí, aby spravil to nářadí, pluhy, rúry a co je; ve vesnici koláře není, a on to rád udělá." Na to se zatočila jako .na obrtlíku, vyšla ven, ale hned tu zase byla a položila na stůl bochník chleba a šálek medu. "Poslužte si, paní I" nutila mne k jídlu, když byla chleba skrojila a náčinek stranou položila; med je starý jako jikry. Právě nyní ani ta p"omazánka k medu není, ani ta smetana k pití. Cím máme jen uctít?" "Jen si nedělejte, matko, zbytečné starosti, já k vám nepři~la na posvícení," povídám, aby se uspokojila.

Ldyž chce sedlák zde hosta nejvíce uctít, předloží mu pomazánku (máslo) a med, který se na· kape na pomazaný chléb. Není-li med, dá se cukr. Tato zamilovaná lahůdka se i ve městě na banketech (jak zde křtiny nazývají) užívá.

V malé chvíli přišel sedlák, přivítal mne upřímnou tváří, rukou dáním. "Nahlížel jsem vče. lám, a ty jedny byly tak zlé, že bych se byl málem nad nimi prohřešil;" to řka, vzal včelu, která mu ještě na rukavici zůstala. a op:llrně donesl vně. "Vete, paní, u nás to chatrně vyhlíží," praví I ke mně; "chtěli jsme ten rok stavět, ale bez stravy řemeslníci na vesnid pracovat ne;dou,a letos je tuze draho; musí to ieště počkat, jen když máme pro ten boží oheň chlívy zděné. Váš muž by zde hlavou strQ.'Pu dosáhl." -- "Jemináčku, což je tak

vysoký ?" divila se selka. "Je vyšší a bytelnější chlap než já," odpověděl sedlák.

Na to jsme si ledacos vypravovali, a já musela na jich žádost o Praze povídat, a jak to v kraji je. "A kde domovem 7" ptá se mne sedlák. Povídám, kde byli moji rodiče a kde nyní jsou. - "Tak daleko?" opakovala Anča, "a paní se nestýská po mámě?" - "Hlúpá, zvyk je druhá přirozenost. Kdybys měla chlapce ráda, šla bys' sním i do kraje a nedbala na nic;" tak přetrhl moji odpověď tatík. ~ "Ba to nešla, raději do výmluvy," řeklo děvče odhodlaně a zakroutilo hlavou.- "Však byste přece šla, Ančo," povídám na to, "jen kdyby pro vás hezký chlapec přišel. V kraji· je lépe -než zde, a jistě by se vám líbilo. tt - "Paní, já bych takového ani nechtěla, ať by si byl jako obrázek, který by mne odtud odvedl. Kterak bych iiva byla, s našima za týden ani jednů nepromluvit? Jednů jsem byla v Klatovech na půtě, ale mně se tam tolik stýskalo, že jsem se ani modlit nemohla/' Takovou zpívá zde každý. Ten sladký domov I Já s~ jim nedivím, vždyť jsem měla také již chvíle, kdy bych byla mnoho za to dala, malou chvilinku v milých R ••. pobyt, s mými si pohovořit a všecka pro mne drahá místa proběhnout, a nejsem na sviij domov svazkem přírody vázaná horákyně I Smála bych se, aby tak někdo přišel a o kosmopolitismu jim kázal. Co by řekli 7 " Tomu spadly myšlenky, v hlavě se mu popudilo; nechte ho I on neví, co mluví. ((

Z přístolku vytáhl sedlák knížky, které jsem mu byla půjčila, na ledacos se vyptával a povídal,

Jak se to čteni sedlákl1m líbilo, zvlášf. "Cesta do Arabie" a "Život Jana Augusty". j Litoval, že o nás dříve nevěděl, mnohý dlouhý večer že by jim byl ušel. Nyní nastávají polní práce a kromě neděle nezbývá času k čteni. Když jsem odcházela, vyprovázela mne celá rodina až na zásep, kde stálo několik děvčátek boso, ruce pod zástěrkama složené, aby se podívaly na paní v klobúku. Sedlák mne ale vedl přes vlastní zahradu, bližší cestou dolů. Statek jeho je první na cestě z města a stojí na vršku zeleném jak brčál, což mi hned při odchodu do očí bilo. "Sám jste si zahradu tak zřídil?" ptám se hospodáře "Sám; ten vršek byl suchý jak trn, táhl jsem tedy třikrát vodu přes něj, abych hú zvlažil. Polovici jsem posázel stromky, a druhou polovici také ještě posázím. Lonský rok jsem měl hezky ovoce, a když to sousedé viděli, prosili hned, abych jim to štěpování ukázal, že to budou také dělat. Proto tak rád čítám, člověk se lecco naučí, a neví, k čemu toho potřeba; a kdyby k ničemu jinému, mám tu chasu, jsou ty přástvy, a tu jim všelicos ~vidám, co jsem čtal, a oni jsou tomu rádi."

Ještě mne kus cesty vyprovázel a při rozejití podala jsem přičinlivému, rozumnému hospodáři ruku, přála dobrého zdraví a přislíbila co nejdříve přijít "hejtú".

Když jsem došla k městu, hrálo na předměstí houf chlapců míčem a pokřikovali na Němce mimojdoucího: "Němče volatý, čtyrrohatý," ale ten tomu nerozuměl a šel svým flegmatickým krokem přes město. Takový pohraniční Němec liší

se tak od če~kého sedláka, že ho po'lná, kdyby se i do českého kabátu ustrojil; a třebas slova nepromluvil, pozná ho po houpavém, váhavém chodu a té hrdé nevšímačné tváři, na které jako by napsáno bylo: "Já pán." Ostatně jsou dobří lidé a nevšimnou si ničeho, jen když jim nechá bavorské na pokoji. Zvlášf pak se jich netkne, co dělá "das bohmsche Volkla".

»t. V." z 12.N. 1846, Č. 38.

14.

O si hodinu cesty od města na severozá-

A padní straně je pěkný, zelený vrch, tak zvaný Hrádek (Spitzberg), a pod ním vesnice Oujezd. Je to rozmilá vesnice; stavení hezky spořádané, II každého buď zpředu, buď ze zad u ovoc.!1ý sad a skoro u pátého statku vždy košatá lípa. Uprostřed kaplička. Statky nejsou v pořadí stavěny, protože je vesnice na hrbolatém místě postavena; tu jich je několik nízko v dole, několik výše a zase několik až na vršku. Ale ta porůznost se mně' právě líbila. Bylo to v neděli odpoledne, když jsem si do té. vesnice zašla. Před prahy hrály děti, pod lipami a v sadech seděli muži, ženy, chlapci i děvčata a hovořili; v jednom sadě si hovil tatík v trávě ať máma muviškala. Také moji známí seděli vně; pod lipou; vstali a chtěli mne vést do sednic.@, ale já zůstala raději u nich a sedla k matce sed-.

lákově, devadesátileté čilé stařeně. Jak mi všickni dosvědčovali, dělá si posud všecko sama, pere, vaří, chodí na trávu a sama záplatuje. Sluch má prý tak dobrý, že slyší za humny vozem jet.

Vysoké stáří není zde nic neobyčejného.

V zimě rok, co umřel v jedné vesnici sto a tří· letý starec, který dělal v poli, slyšel a viděl, a na podzim při česáni ovoce na hrušku vylezl a ovoce česal jako mladý chlapec.

Když jsme již hodnou chvíli všelicos povídali, ptá se mně stará: "A jestli pak slyšela paní o našem Kosinovi?" -:- "Něco jsem slyšela, ale nevím, zdali to pravé. Vy to budete ovšem nej. lépe vědět, když byl Kosina odtud." - "Ba to že byl, tamhle z toho statku," ukazovala na jeden statek v dole. "Chcete-li, budu vám tu nešfastnou příhodu povídat." - "Povídejte, budu ráda poslouchat." - "Nechte mne povídat, bábo, vy začnete zas od konce," namítal syn. - "Jen mne nech, Honzo; ona mi bude paní rozumět." Druzí také na sedláka křiČeli, aby bábě radost nekazil, a on ji musel nechat. Když si odkašlala, začala, jak jí syn radil, od začátku.

"Za starých časů byli prý ti naši sedláci tuze váženi, měli velké svobody, a čeští králové je měli v lásce, protože byli bedlivi, věrni a do boje jak oheň. Někde až tuze daleko je město a to se jmenuje Mediolán; tam prý táhl jednou německý císař a chtěl je rozbořit, RToto že ho nechtěli tamnějši lidé poslouchat. Ceský král mu šel na pomoc a s nimi šli také naši Chodováci. Před tím městem je řeka, tam se položili. ale nemohli

nijak města dobyt. Mezi Chody byl jeden jménem Psutka (podnes jsou v jedné vesnici zde Psut. kové); ten stál u té řeky na stráži, díval se na město a přemýšlel, jak by je bylo možná dostat. T u vidí u městské zdi psa, i myslí si: OJ T en pes je z města, kterak se dostal ven 1" I nepustil již vice psa z oči a po chvilce viděl, kudy leze zpátky. Hned to oznámil našemu králi, pustili se přes řeku, a když viděli, že je možná tou dírou se do města dostat, pokusili se o to a tak šťastně město přemohli. Tenkráte dostali naši za to, že byli tak statni, a Psutka, že to vypátral, listy zlatými slovy psané, dostali velká práva a svobody; patřili sice k městu, ale byli svobodni. Od té doby jim přezdívali Psohlavci, a to jméno nám podnes zůstalo. Jaký čas od té doby až k nešťastné příhodě s Kosinou uplynul, to vám říci nemohu, ani kterak se to stalo, že. obec naše v poddanství přišla. Na Trhanovský zámek, půl hodiny odtud, přišel pán z ciziny, jménem Lamingar. Ten chtěl, aby mu sedláci robotovali. Tenkráte byl naším rychtářem Kosina; jak to nařízení přišlo, postavil se proti tomu a stál za všecky, nechtě přivolit, aby svá práva a svobodu zadali. Ale Lamingar ho vyhlásil za buřiče a odsoudil k smrti.

Když byl v Klatovech k popravě veden, zvony zača!y samy od sebe zvonit i a tu si měli hned ti zatvrzelí pánové pomyslit, když se takový zázrak stal, že tomu Pánbůh nechce, ale oni na to nedbali; jen lidé ho litovali. Kosina šel k smrti hrdinsky· a celou cestu si zpíval. (Píseň ta se prý dosud V okolí pamatuje.) Když stál již na po"

pravním místě, obrátil se k páni'lm, mezi nimiž také Lamingar byl, a zvolal: "Lamingarel do dne do roka tě zvu na soud boží I" Na to neřekl již nic a byl odpraven. Jeho paní byla mezi našinci, kteří pro rychtáře tuze želeli, a že ukrutně plakala a naříkala, obklopíloji panstvo, a když mdlobou sednout musela, házeli jí do klína krony (tolary). Ale ona je vyhodila zase na zem a odpověděla, že "jejich peněz nechce, ty že jí muže nenahradí. "

Od toho dne nebyl Lamingar nikdy sám, ale když se schyloval rok ku konci a on posud zdráv byl, začal si dělat z Kosinova vyzvání smích. Byl rok; a den na to, poslední to určité lhůty, dal připravit Lamingar hostinu a sezval přátely své, by jej s nimi prohejřil. Když bylo po hostině a již se víno pilo, podepře se Lamingar o lenoch yycpáné sesle a povidá se smíchem: "Ha, ha, Kosino, rok a den je, a já jsem posud zde I" To dořekl, zčernal, svalil se na zem a víc nezdechl."-

Stařena se zamlčela a po nás šel mráz. Všickni mlčeli jako pěny, a muži podepřené hlavy v dlaních hleděli zádumčivě k zemi. "Ten tam nahoře soudi spravedlivě I" řekl tiše hospodář a zvedl temné oko k modré obloze.

Sesle, s které Lamingar spadl, dlouho v zámku schována byla; ale v pokoji, co umřel, nechtěl žádný přebývat. Měl tři sestry, a ty daly na usmí~ ření po jeho smrti tři kamenné kříže a tři kapličky na třech vrchách postavit. Okolo jednoho jsem šla; v dole je čtyřhranný postavec, na něm kulatý sloupek a nahoře nízký křížek. Na postavci je vy-

tesáno jméno Ježíš a počet r. 1680. Za nějaký čas ty sestry prodaly panství hraběti Stadionovi a táhly jinam.

"Kterak jsem vám to, paní, povídala," ozvala se zase stařena, "tak mi to vypravovala jedna selka, která byla 105 let stará. Ta to slýchala od jiných pamětníků; ostatně ví o tom každé dítě zde. Také mi říkala ta stará, až bude zase jednou vojna, že nevyhrajou naši, dokud nepřijdou k tomu Psohlavci (nebo také buláci, co mají bílé šarky a na ramenou bílé šňůrky). Ale ona asi již žádná vojna u nás nebude," dokončila stará řeč. - "Ba ani nechceme, aby jaká byla; svatý pokoj I" ozvali se druzí.

"č. V." z 9.NI. 1846, Č. 46.

15.

iBjnohý nezakusil té rozkoše sedět. za par. M ného dne pod košatým stromem na drnu a dívat se zelenými větvemi k modré obloze. Blaho a volno bývá člověku v tom okamžení, a myšlenky jeho brzy se smělým volným ptáčetem vzhůru vznášejí, brzy tiše jedna druh,ou honí, jako obláčky, které na blankytném nebi jako bílé labutě plují.

Nedávno hovila jsem si tak líbě pod květnou lipou; kam oko pohlédlo, všude se zelenalo. Steré ruznoznící hlasy ptactva se ozývaly se všech stran, a země, ta krásná panna, zdálo se, že v zamyšlení poslouchá. Tu se při toulá větřík, věrný záletník

její, a zlehounka políbí svíží líčko; probudí se ze sn~ a ňadra její se zachvějí. Zašuměla lípa, zavlnilo vysoké žito jako stříbrozelená hladina jezerní, a mezi ním se pohyboval strakatý dav lidu, jako by na jeho vlnách ploval.

Byl to vesnický pohřeb svobodného děvčete; ovšem smutný, ale velmi pěkný pohled naň. Napřed šli dva trubači, za nimi neslo šest droužek rakev. - Zde je způsob, že bývá děvče od děvčat k hrobu noseno. - Vedle droužek šli jejich chlapci, každý kytku v ruce; za rakví šlo ještě šest svobodných párů a potom teprv rodiče a známí.

Děvčata měly vínky, co jsem ponejprv viděla, protože ta krásná ozdoba panen šátkům ustoupit musela. do kterých si nyní pěkné vlasy kryjí a tak ~e od žen neliší. Tmavé vlasy měly k zadu zčesané a do čtyr vrkočů spletené, u zavázadla černou mašli a na konci každého vrkoče též. Potom trochu nad čelem bílý vínek na dlaň široký, zpředu krásně vyšitý aneb krajkami vysázený. Pod vrkočemi se zaváže a konce též mřížkami protkané visí ku předu. Na vrchu . hlavy měla každá po rozmarýnovém věnečku. V dmi ladně vyhlíželyl - Bulky prý mívaly jen dva vrkoče a vínky s černým, červeným a modrým šmelcem vyšité.

Rakev byla celá červenými šátky ověšena a na vrchu ležel věnec z dělaných kytek. Někdy prý dávají v šátku svázaný bochník chleba umrlému za hlavu, a ten se po pohřbu v hospodě rozkrájí a k pivu sní, ale při tom pohřbu toho nebylo.

Když se blížili k vršku, kde jsem seděla, po stavily děvčata rakev dolO, vstoupily k zadu

těch druhých šest droužek ji vzalo. Šla jsem s nimi V nedaleké vesnici je kostel, u něho hřbitov, tam jsme zastavili. Kněz a zpěváci na nás čekali; rakev se postavila a obyčejné obřady se započaly. Když kněz udělal nad zesnulou nevěstou posledDí kříž, pustili ji čtyři chlapci do ouzké komůrky. Děvčata sejmuly věnečky s hlavy, chlapci vzali kytky a posypali nimi její bíle a červeně omalované lůžko. Ruce zalomené majíc, nad hrobem 'sehnutá klečela máti a naříkala hlasitě: "Má ubohá Manko! Má dobrá děvečko, již mne nebudeš víc těšit. Položíli tě do studeného hrobu a tvrdou hlínu naházeji na tvé dobré srdéčko, které mne tak tuze milovalo. Ó tatíčku nebeský, kterak si mohl takové hoře na mne dopustit I" - Smuten stál otec, ale nemluvil slova; ruce na prsou přeložené dival se kalným okem do hrobu. Jen chvílemi vyvinul se hluboký vzdech ze stisněných prsou a ústa se křečovitě stáhla, ale tu přikryl honem tvář širokým kloboukem, by nebylo vidět násilný jeho pláč. Přátelé těšili jak obyčejně naříkající matku, aby neplakala, že má o jeden stupeň blíž do nebe. Ale to jsou marná slova. Kdo by chtěl potěšit krvácející srdce matčino I

Smutno mi bylo, když jsem šla za sklíčenými rodiči .do malého kostelíku a mnohá trpká upomínka mi srdce sevřela. Jakž by to mohlo ale jinak u hrobu být; každý má někoho, kterého buď již oplakává, anebo se bojí, že ho ztratí. Kněz se pomodlil, lidé se pomalu rozcházeli, a zvlášť pospíchala svobodná chasa do hospody, kde památku mrtvé propili a protancovali na útraty

rod.ičů zemřelé: tak to je způsob. Ještě jednou se zastavili rodiče u hrobu svého miláčka, uděltdi tři

kříže a odešli za druhými. )f

Já a starý bulák, který vstal od nízkého hrobu a naposled rukávem uplakané oči utřel, byli jsme poslední odcházející ze hřbitova.

"Půjdete do hospody. táto, anebo půjdem kousek cesty pospolu?" ptám se ho.,

"A což bych v hos~odě řídil? Zízně ntlmám a chuf k tanci dávno přešla. Nebudete.li se za mne stydět, půjdem spolu."

"Vy jste tomu dal; kdybych se za vás styděla nebyla bych se nabídla." Šli jsme tedy

spolu. .

"Dnes se mně vaše děvčata zvlášf dobře líbily, ty vínky jim rozkošně sluší," povídám na cestě.

"To je má řeč, ale ony mi to nevěří; nevím věru, co se s těmi šátkami ztřeštily. Panně šátek nepřísluší, ten je pro ženu. Kdyby jste víděla, jak pěkně vyhlížely děvčata za mých mladých l~~ pro podívanou aby byly. Do pasu se pěkně stáhla, hlavu samý vrkoč, fábory, a na čele čistý vínek. Potom neměly krky tak zadělané; krk byl holý kolem okruŽÍ a napřed .drcek*) s granátem, přes prsa nápěnku,**) věřte mi, každou mohl vymalovat, jak hezky vyhlížely. Ale teď, ani se na ně dívat nemohu, jako i na chlapce s krátkými vlasy a

*) Spínadlo, kterým se sepne u mužských a ženských zpředu košile; některé ženy říkají také jen spínátko.

**) Pentle, šněrovaná přes prsa.

dlouhými kabáty. Ta chasa si nerozumí, a kdýby jim ".ověk co řekl, odpovědí, "že jim dají vlasy mnol.o pletení a bulka že je studená. Chlapcům se šarka špiní a v zimě nehřeje". Na mou věru, ten svět se zvrátil; jaké to bývávaly zimy, a přece by nebylo vzalo děvče plenu iiébo šátek na hlavu pro celý svět. Já sám jsem již přes osmdesát let stár, ale ani plášť ani šátek jsem posud na těle neměl. Nebožka Hanče, Pánbůh jí dej lehký spánek, chodila pořád s holým krkem v bulce, a jen když byla tuhá zima, vzala dlouhý kožich. Já chodíval na voláni a třebas hodinu jsem stával u okénka v lehké kazajce; na střeše praš těly zimou hřeby, a mně bylo teplo, jako po muzice. Já nevím, má-li ta chasa nyní rybí krev, anebo se za starý kroj stydí."

" To jste -trefil; ohně oni maji dost, ale ta šlakovitá paráda I Vy zde o té čertici málo víte a nesmíte si na mládež přespříliš stěžovat, ale přijďte do kraje, tam uvidíte selky samé zlato a hedvábí, samou krajku a drahý šátek. Jich krásný kroj se jim zošklivil."

"I bodejž je pan páter I Pomalu budou nosit také kokrhele, ne '1" vskočil mi starý se smíchem do řeči.

"Možná dost. Věřte mně, když jsem byla před dvěma léty ve své otčině a viděla jsem krajanky své, že jsem zlostí a lítostí div neplakala. Co jsem se natěšila, až je uhlídám v tom pěkném kroji 1 Tu máš, ono se to hrnulo do kostela napolo po selsku, napolo po městsku ustrojené. K čemu vyhlížely 1 - Se šatem složí sedlák i své prosté

mravy, všecky staré obyčeje, písně a hry se mu zdají hloupé, a j(onečně zkazí tím opičením i svoa krásnou řeč. Mysle, že mluví po selsku příliš sprostě, učí se to po městsku, a že bývá z většího dílu ve městech řeč pokažená, to je stará historie. Za celý den bych vám, milý tatíku, nevypověděla všecku zkázu, která z parády pochází. "

"Oh, milá paní, však já mám z toho dobrý rozum a ví!,ll, že to za čerta nestojí, a zvlášf u sedláka. Reknu jen ku příkladu u nás. Dříve si naše selky na všecko samy napředly i na pleny, a hrubší věci i samy utkaly. Teď plátno prodají a koupí bavlněné hadry, řídké jako mlhu. Ovšem to nebylo zdarma, ale člověk k tom~ poznenáhla přišel, ani nevěděl jak, a byla to věc nepřežitelná. Když míval chlapec pěknou šarku a kamizolu, děvče dvě nedělní sukně, dvě zástěry a pas, měli to na kolik let a šetřili toho jako zlata. Nyní má sedlák dva soukené kabáty, šarky a kazajky. ° ženách hřích mluvit I Nemá-Ii dvanácte sukní, kdož ví, kolik drahých šněrovaček, zástěr, plen a kabátků, není spokojena, a k tomu ještě přes chvíli cos nového. Já vám povídám, dvakrát tolik stojí ten nynější šat, a nevydrží polovic, co náš starý. Co ty selky hlav si nalámou, jak by nejlépe tu parádu vytloukly, a co hubě soust utrhnou, to mají náhrady. Sám čert je svádí, a půjde-li to, tak dál a dál, sežere paráda chléb. Není ·divu, že nás Pánbůh treSCe!"

Slova ta připomenula mi póvěst z mého domova (blíže Krkonošských hor), kterou jsem jeden-

kráte v staré jedné knize zazn~menánu čtla. Za času knížete Spytihněva kopalo p1-ý se tam zlato, stříbro, železo a měd, ale bohatstvím zmarnělý lid začal penězi plýtvat a hřešít. Nosili prý u dlouhých kabátů zlaté fDClflíky a ženy jejich se zlatem leskly; hodování a,;.Yeselí nebylo konce, a dukáty plnými hrstmi rozhazovali. Tu je Pánbůh potrestal. Prameny, z nichž se jim bohatství hojně prýštilo, se ztratily a více '~e neukázaly, takže se brzy pro nouzi do hor utéci museli. Dlouho na to koupil si svobodu hornickou Bartoň Svatoň ze Svato. ňovic a dal kopat. Ale každého ze šacht mrtvého vytáhli. Lid nemyslel jinak, než že se v tom ukazuje prst boží, a žádný do šacht nešel. Teprv po padesáti letech začali a dokopali se uhlí, což se tam (v Svatoňovicích) po tu dobu kope.

"Ale vy povídáte," přejmula jsem opět řeč, "že čert jen ženy svádí; já myslím, že nejsou muži o níc lepší, ba některý je marnější ženy."

"Já je nezastávám, kdyby sami na marnost netrpěli, ženám by to nedovolili. Mohla by se žena aneb dcera opovážit a navěsit bláznových flandrů na sebe, aneb ·začít dokonce cizí kroj, já bych s ní nešel do kostela za všecky peníze. Kdyby se jen několik mužů tak opřelo, že by jim přestala chul na parádu I"

• "To je těžká věc; třebas byl i muž pánem v domě, ženy mívají někdy tvrdé hlavičky."

"Nu tedy bych to s ní strhal."· .

"Ale, ale, ~do. pak bude tak mluvit I Dobře, že. nás tu nikdo'J:\eslyší; kdyby jste se ve velkém

městě proti parádě prohlásil, dají vás na rožeň jako svatého Vavřince."

"E co, o městech ani o panstvu nemluvím, když mají peněz dost, ať blázní, jim to projde. Ale sedlák má zůstat při starém, tomu je takové opičení po jiných a přílišná marnost k záhubě, a nezíská tím než posměch jak doma, tak jinde. U nás je to způsob, co beztoho víte, že chodíme všickni stejně ustrojeni. Začne-li někdo novotu a druzí se mu vysmějí, rád to odloží, sic by neobstál, ale někdy se zblázní třebas celá 'ves, a to je potom hůř vypudit."

"Na ten způsob by to mohli ale zase odložit; kdyby jeden dva začali, šli by druzí s nimi. A to jsem vašim děvčatům již řekla stranu nošení vínku, ale žádná nechce začít."

"Když ony si něco zamanou, to je těžko vyvracet, ale kdyby se s těmi chlapci něco začít dalo, byl by tomu hned konec; jen prohodit slovíčko, s takovou že nebudou tančit, ani o ni stát, která nevezme vínek, hned by ho vzaly. Ovšem bývají ženské někdy svévolné, ale na vás to, paní, nepadá," omlouval se honem starý.

"Jen nechte, vždyť já mám také někdy svou hlavičku."

"No, no, to bude k obstání. Já myslím, že udělá děvče hochu něco k vůli, vždyť se říká:

Pro milého nic těžkého, pro milou tou mírou. Věřte, že by si daly říci; dobré a rozumné slovo mnoho. dokáže. "

"Jistá pravda."

"Moje Hanče, Pánbiih jí dej věčnou radost,

1něla také někdy vrtochy, ale když jsem jí dal dobré slovo, byla by hned do ohně skočila. Přes padesát let jsme byli spolu a pořád svorně a pokojně, jako sto květů, ač jsme dost zkusili. Vojna byla, vojáci každou chvíli na krku, drahota, starost o živnost, a všelijaké jiné trampoty nás potkaly. Ze začátku b)'1i jsme při rodičích, a že táta bohatší nevěstu chtěl a já ho neposlechl, byly peprné hodiny; ale brzy jsem nastoupil hospodářství, a bylo lépe."

" T oť je dost, že jste si směl Hanu vzít, když rodiče nechtěli; u vás se to zřídka stává."

"Někdy to jinak být nemůže; kdyby si nevzal ten, co přejme hospodářství, bohatou, nemohl by vyplatit druhé, a statek rozdělit je věc těžká. V některých vesnicích to několik sedláků udělalo, a nemá z toho nikdo nic; už musíme zůstat při starém pořádku, chceme-Ii hospodářství udržet. Ovšem, že si člověk nemůže vždy dle vůle ženu vzít, ale ono se přece z dvaceti jedno špatné manželství vydaří. Přijde mnoho na zvyk. Já si ovšem nedal tenkráte říci a snáze bych si byl smrt udělal, než jinou vzal. Ale Hanče byla děvče jako květ, paty jí mluvily, a celý den zpívala jako zvon. Dokud byla živa, těšil mne svět, ale co umřela, stojím jako smutná bříza. Bože, co jsme se nazpívali, natancovali; ted ty staré písně a tance přestávají. Děvčata si kupují nové písně a ty nemají ani hlavy ani paty, ani kousek noty. Skoda věčně věkův, že to staré pomíjí."

"Milý táto, já si několikráte myslila, kdybych měla hodně mnoho peněz, že bych poslala tanečního

mistra a malíře po Čechách, aby sebrali všecky kroje a tance. Ale o písně nemusíte mít starost, ty jsou zachované. Přijdte k nám a já vám jich ukážu tři knížky, a třebas vám je zazpívám. Milý brachu, ty jsou daleko široko známé, zpívají je před králi a císaři, a každému se líbí."

"Tu to máme, doma řeknou, že jsou staré, v městě 'že jsou hloupé, a v cizině se líbí. Ať mně ještě· někdo špetne, hned mu to vyložím. Ale povězte mně, kdo pak je všecky sepsal 7"

"Jeden pán v Praze je sesbíral a dal vytisknout."

Posilň ho Pánbůh, já se za něho pomodlím ~ a co nejdříve se přijdu k vám podívat."

S tou řečí jsme přišli na rozcestí, starý tatík šel na jednu, já na druhou stranu. Celou cestou jsem si myslela, kdyby se to stalo a napravilo, co jsme si povídali a přáli.

"Č. V." z 24./Vll. 1846, Č. 59.

16.

[ill alý kousek za městem na jihozápadní straně je vrch, z něhož je rozkešná vy. M hlídka na celé okolí. Za starodávna jme. noval se vrch ten vůbec Veselá Hora, co je ale na něm kostelíček ke cti sv. Vavřinci vystavěn, říká se i vrchu na svatém Vavřinci; jen v několika dále města ležících vesnicích užívá se starodávní jméno. Praví se, že hyl kostelíček ten

založen ke cti sv. Vavřinci od knížete Boleslava na poděkování za vítězství, které obdržel dne 10. srpna 955 v Šumavských lesích nad Maďary, utíkajícími s Lešského pole, kde poraženi byli od císaře Ott~ I. Dříve prý obětovali na Veselé Hoře pohanští Cechové svým bohům. Vedle Veselé Hory táhne se lesem pokrytý vrch Ermut. Tam jsem zamířila k osamělé myslivně, bych si u starého myslivce a jeho přívětivé starušky odpočinula a před deštěm se ukryla, který byl na blizku .

. Než jsem s vršku· dolů sešla, zastavila jsem na chvíli krok, neboť bylo položení krajiny přede mnou oku velmi příjemné. Z pozadí sahá temný les až skoro k samé myslivně, nevelkému dřevěnému, ale čistě spořádanému to stavení: Z předu je ale vrch dílem zorán, dílem travou porostlý, jakož i druhý vrch, který se hned za ním zdvihá; teprv za ním se vlní modrozelené vrchole hor a hrdě svá temena k obloze vypínají. Tu a onde je vidět sedláka pracujícího s dobytkem v poli; sem tam sedí v svížím obílí selky, plejíce trávu, a hlavy jejich s červenými šátky obvázané vyhlížejí zdáli jako makovičky. Krávy a ovce se pasou po vrchu, a u lesa o strom opřen stojí pasák, zpívá a řeže píšfaly. Z předu myslivny je malá zahrádka, pleteným plotem z proutí ohražená; k zadní straně ovocný sad, jehož každý štípek květem jako mléko bílým obalen jest. Pod okny na lavici sedí starý myslivec, .kouří a pokřikuje přes chvíli na pěkné dva honicl psy, kteří na zeleném drnu spolu laškují; rádi by krotkou drůbež, kterou myslivcová krmí, rozplašili, kdyby se nebáli pána. Jako lehká

mlha sklání se pomalu deštíček k zemi, by umdlévající občerstvil.

Myslivec se zdvihne, jak mne spatří, jde mi naproti a vede do sednice, kde i staruška přívě. tivě mne uvítá. Stařec otevřel okno, by čerstvý chlad do sednice vál, a květiny z oken postavil ven, k nimž se při družila jeho malá vnučka, by májovým deštěm skropená rostla. Myslivcová při. nesla zatím chléb, čerstvotou vonící máslo, sklenici mléka; sedli jsme k stolu, rozprávěli a bylo nám milo. Když bylo po dešti, vyprovodil mne myslivec kus cesty a ukázal, kudy mám jít do vesnice, kamž jsem vlastně šla. Opět jsem musela lézt na vrch, pod nímž teprv vesnice leží. Ptáci zase zpívali, obloha byla jasná, země vydychovala tisícerou vůni, a já jsem vssála plnou duší v sebe.

U vsi páslo několik dětí housata; těch se ptám, v kterém statku zůstává sedlák N. "To je můj dědek I" zvolá modrooký klučina a nabídne se, že mne k němu povede. Šel napřed, já za ním a za mnou hejno dětí, které by byly rády věděly, koho to Hanton vede. Starý sedlák stál na záspí, díval se na nebe a zpíval. "I vítám vás, paní 1 tot se mi libí, že k nám jdete I" zvolal, sotva jsem do vrat vešla. - "Pozdrav Bůh 1 jak vidím a slyším, jste vesel, táto?" - "Po takovém de· štíčku -si můžem vždy o dvě písničky víc zazpívat, to je lepší, než aby zlato padalo. Nu, ale pojďme dál. Marky to, kde tě ďas má?" volal na dceru, když mne byl do sednice dovedl. "Již jdu," ozval se hlas z komory, kde si bralo děvče ne·

dělní zástěru, neboť mne byl již miij priivodčí opověděl, a nyní stál u krbu a neodvratně se na mne díval.

V okamžení vešla Marketka, děvče pěkné jak karafiát a zdravé jak višně. "Vidíte paní, s tú dívčí hospodařím, chlapce a jednu dívčí mám od· byté. Škoda, že selku tráva kryje, ta by vás byla ráda vlděla. No, umřít musí každý, ona to přestála, a já půjdu dost brzy za ni. Hbitě, Markéto, nestůj, chléb přines, pomazánku, med a smetanu, paní si vezme po libosti;" tak poroučel táta a setřel slzu, která mu do oka vstoupila. - Všecko namitání a odporování proti hostinnosti je marné, a kdyby člověk nechtěl jíst, zarmoutil by hospodáře, který by si to za nečest pokládal, aby si host u něho ani chleba neukrojil.

"Táto! to je ta paní, co nám ty hezké knížky piijčila?" ptalo se děvče, když bylo všecko sneslo. - Proč pak nepošlete tátu pro jinou, když se vám líbila?" povídám. - "Milá paní, někdy mně ty staré nohy nechti slúžit, a než člověk na Veselú Horu vyleze, sklesnou; nyní beztoho čtání přestává." -- "Až to bude moct jen být, přiběhnu sama k vám," řekla Markétka, a já ji pobídla, aby přišla.

Již mnohokráte jsem slyšela o svatojanských ohních (na sv. Jana Křtitele) povídat, ale něco bližšího o tom mi nikdo povědít nemohl. Ptám se tedy starého sedláka, zdali by on o tom co věděl. "Ba právě že vím, za mých mladých let jsme to dělávali, ale to jsme říkali ,Já na pálit'. Mladá chasa, trochu odrostlá, sebrala se a nanosila bud

na přílohy (ouhor) aneb na pastvišfata dříví, narovnala je do hranice a zapálila; když hořela hranice plamenem, vzali jsme se za ruce a výskajíce okolo ohně jsme skákali, a naposled, když se byla hranice snížila, chlapci i přes oheň skákali. Já byl již hospodářem, ještě jsme pálili Jána, potom se to, ale nevím z jaké příčiny, ouředně zapovědělo, a od té doby to u nás pomalu pomíjelo. Nyní to dělají jen pohraniční Němci." "A jaké písně jste při tom zpívali?" - "Co komu připadlo, někdy jsme výskali bez ladu a skladu."

To mi tatík povídal, a když jsme si ještě chvíli porozprávěli a já se. k odchodu měla, vzal starý klobouk a šarku a pravil, že půjde na kus se mnou - "Nač máte před chlévem ten drn?" ptám se venku Marketky. - "I to dala naše stará děvka, aby kouzelnice kravám neučarovaly. Na večer před prvním májem se ten drn položí a svěcenou vodou pokropí; kdyby. kouzelnice přišla, nesmí drn překročit, dokud všecku travičku nespočítá; .než je s tím hotova, kohout zakokrhá a ona více žádné moci nemá. Ale táta říká, že to hřích čárám věřit." Já přisvědčila tatíkově řeči a povídala jí příklady, jaké následky někdy z pověr pocházejí.

Před vraty mi padly do očí nastavěné po vesnici máje, které jsem byla prv přehlídla. Před statky v zemi zaraženy stály štíhlé vysoké smrčiny, jen košatý vrcholek byl celý nechán; ostatně byly všechny větve olámány. Vždy kus a kus je kora oloupána, a kus nechána, ale s šíři pentle v kolo

vyřezána. Na zeleném vršku byly navěšené různobarevné fábory z harasu; nejkrásněji okrášlen byl máj u statku Marketky "Je to zde způsob stavět máje?" ptám se. - "To je u nás tak ve zvyku. V noci na prvního máje postaví se, kde jsou svobodná děvčata ve statku, máj. Má li děvče milého, postaví ho ten; nemá-li žádného, postaví ho domácí chasa. Které děvče by nemělo máj, té by se druhé vysmály. Nechce-Ii se dát chlapec za· hanbit, vystrojí máj co nejpěkněji všelikými tretky. Někdy neví děvče ani, kdo jí máj postaviL" "Vy to také nevíte, Marketko 7" šeptám děvčeti. Usmála sej sklopila oči, a když je ke mně pozdvihla, čtI a jsem v nich zřetelnou odpověď na moji otázku. - Jen aby tatíkova špekulace květ lásky tvé nezničila! přála jsem v duchu hezkému děvčeti, když jsem se s ní loučila.

"Č. V." z 11.jVIII. 1846, Č. 64.

17.

mylo to po svaté"! Janu Křtiteli, když se mi B zachtělo jit na Cerchov. Vyšla jsem tedy časně ráno za chladu. Nejdříve jsem šla v na myslivnu, kde je rozko~ná vyhlídka do Cech i do Bavor. Z vysokého Cerchova by byla ovšem rozsáhlejší, krásnější vyhlídka, ale vršek jeho je stromovím pokryt, a tudy s něho není nic vidět. Od. myslivny pustila jsem se lesním chladem na malý Cerchov na jahody. Na cestě přidružila

se ke mně žena, která též s košem na jahody šla, avšak na výdělek, ne jako já pouze pro vyražení. "T o budete musit dlouho hledat, než jich tolik nasbíráte," povídám jí. "Nebude to dlouho trvat, však uvidíte, jak hbitě se to trhá," odpověděla žena a kráčela přede mnou přes kořeny a kameny. Najednou, když se prodrala vysokými ostružinami, zůstala stát a volala nazpátek: "Tu je mejtiště, jen se podívejte I"

Já cítila z daleka líbou vůni jahod, která se mísila se silnou vůní pryskyřice, a když jsem přikročila blíže k ženě, spatřila jsem nevelkou paseku, ale jahodami tak pokrytou, jako by červený šátek prostřel; sotva že zelené listy a tu a onde bílý květ vidět bylo. Nyni sundala žena koš se sebe, klekla na zem a oběma rukama začala hbitě trhat, jako by hrál. Než já několik hrstiček natrhala, měla ůna plnou zástěru.

"Paní neumí tak sbírat," smála se mi, "avšak my to děláme na výdělek a musíme se učit fortelům, abychom dlouho čas při tom nemařili."

"Jestli pak máte při tom nějaký výdělek?" "Inu, mnoho to není, ale doma zůstat a příst ještě méně vynáší, a na polní práci není ještě čas. Když rostou jahody, houby, ostružiny, maliny, borůvky, chodíme na ně, mladí i staří, a nosíme do města na prodej. Jsou-li jahody pěkné jak trávnice, dostaneme za žejdlík po půltřetníku, za menší po šesti penězích a polovic. Za maliny dostaneme méně, a borůvky platí zrovna jen babku. Jak nastanou žně, to jde všecko, co k. práci schopno, na pole, a mnoho podruhů jde do Ba-

vor na žně, kde se hodně platí, protože jsou v Bavořích možnější sedláci a nerádi se prací namáhají."

Mezi tou řečí jí bylo hodně jahod do koše přibylo; po chvilce nabravši si jich trochu do klína, sedla na pařez, vytáhla z kapsy kousek tuze černého chleba a začala snídat. "Však to jsou ty první jahody, co letos jím," řekla.

"Jakže, vy den co den na jahody chodíte, a posud jste žádných neokusila?"

"Vždyť bylo včera sv. Jana, a mně umřelo

v loni na podzim dítě." .

Já věděla, co její slova znamenají, ale přece jsem se ptala, co tím myslí, an bych ráda byla :z jejích úst pověru tu slyšela.

"Na sv. Jana Křtitele chodí panna Maria po nebi a rozdává dětem jahody. Kterého dítěte matka však před sv: Janem jahody jedla, tomu řekne: ,Ty nedostaneš nic, tobě je mlsná matka snědla,' a ubožátko se musí na druhé dívat a nedostane nic. Když si na to zpomenu, jak pak byc.h je mohla pozřít." - Ó svatá čistá, čistá lásko materská, kde jsou tvoje meze! (Pověra ta panuje skoro po celých Cech ách.)

Když byla žena s trháním hotova, vrátily jsme se spolu do města. Když jsme vyšly z lesa, šly jsme po mezích, a žena neustále něco vypravovala. Tak na př. jdouc okolo pole, ukázala na širší brázdu, než ostatní byly, a povídá: "Potěš Pánbůh hospodáře, tudy šel pražnec."

"Pražnec? Jak tomu mám rozuměti, kdo je to?"

"Ve svatojanské noci jde žnec po poli, a kde se jeho kosa klasů dotkne, ty jsou jeho. Kudy však jde, tudy zůstane široká brázda a nikdy zrnko nevzejde. Takovému čarodějnému ženci říkáme pražnec. Když hospodář obilí sklízí, utečou ty klasy, kterých se pražnec svojí kosou dotkl, do jeho stodoly. Z většího dilu se to stane takovému hospodáři, který nevykropil pole svěcenou vodou."

Nyní jsem věděla, co je to pražnec. Na jedné mezi viděli jsme sedět selku, která rovnala do plachetky všeliké koření, nímž mez daleko zaváněla.

,,1 toť babička ze S-o Kam jsi zašla až sem na koření!" ptala se jí moje průvodkyně.

"Dej Pánbůh dobrý den I 1 vždyť jsem sbě. hala všecky naše meze, ~ nikde jsem mužskou Doušku nenašla, až zde. Zenská je tu jako poduška, a já jí také potřebuji pro sousedovic dítě na lázně, má slabé nohy. Mužskou musím mít pro Jirku, včera přijel z lesa celý ztrápený a stěžoval si na žaludek. Nejspíše má křeče v žaludku, a to je bílá Douška nade všecko. Zatím si musel hladový lehnout, dnes nic nesměl jíst, a až mu to' koření uvařím, bude zdráv."

"Jak pak je Frantíkovi s nohou?" ptala se žena, co se mnou šla.

"Již nemá na ní ani poskvrny. Ale dvakrát za dne jsem mu ránu čistila, potom jsem na ni m<'.st dala a hoch je jako výlupt:k."

"A co rychtářovic Honza, má ještě zimnici?" "T o ti byly caparty. Rychtář mu ji dal od

slouhy zaříkat, ale nic platno. I přišel ke mně a povídá: "Bábo, já vám dnes Honzu pošlu, a něco mu pro tu zimnici dejte." Já věděla, že dostal studenou zimnici z leknutí. Honzík se odpoledne přikliná, sedne na lavici a spí. Já naše již navedla, a jakmile usnul, přinesu plnou vrdlici studené vody a chlejst, všecku jsem mu vlila na hlavu. ~aši začali křičet h <> ř í I a běželi vně. Ale jaktěživa jsem neviděla člověka tak dovádět, jako ten dělal; zrovna jako pominulý. Zimnice je ale ta tam, a chlapík může zase skály lámat."

Taková rozprávka trvala ještě chvíli. konečně ~e jí ptám: "Jste zkoušená babička?"

"Zkušená jsem, ale zkoušena nejsem. Má zlatá paní, naše obec je chudá, aby dala babičku na své útraty do Prahy učit a některá městská ta by se u nás neuživila. Moje nebožka matka byla také babičkou a od té jsem se naučila, co umím. Pánbůh mi dává štěstí; po všecky ty léta se mi ještě nic nestalo. Z herbáře naučila jsem se znát !>yliny, z nichž potom mastě a léky připra. vuji. Věřte, že jsem mnoha lidem pomohla."

"Já vám zkušenosti neupírám, avšak byste se neměla přece vždy na ni . spolehnout a vždy při patrnější nemoci s rozumným lékařem se poradit."

"To já beztoho, když vidím, že moje síla s to není, sama nutím, aby pro doktora poslali, ale lidé nemají velkou důvěru k doktorům a bojí se útrat. "

"A což vám za léčení nic neplatí?"

"Bába od žádného ničeho nežádá," ozvala se na to druhá žena.

"A jakž bych měla žádat, když sami mnoho nemají, a já přece své živobytí mám. Pánbůh mi dal vtip, že mohu být lidem platnou, a musel by mne trestat, kdybych jeho milost jen k svému prospechu a k zisku užívala. A což to není nic, když mne mají všickni rádi, jako bych patřila k vlastní rodině? Jdu-Ii po vsi, chytají mne děti za šarku a táhnou do stavení, přijdu-Ii do hospody, volá mne každý na poctu, a je-Ii muzika, přestane chasa tančit a bába musí do kola. Přinese-li který sedlák co dobrého z města, dostanu já první okusit, a peče-li selka co lepšího, přinese bábě kousek. Já musím být při svatbě, při křtinách a pohřbu, ke mně přijdou s radostí i žalostí.Nu, vidíte, nestojí to za mnoho?"

"Ba věru za mnoho, a blaze, kdo si svým dobročinným jednáním lásku svých spoluobčanů získá."

"Ale já se s vámi zapomněla a chvátám domů. Ještě musím však vnučce kytici udělat, ona má květinky ráda. Několik Kukalek, Pampalíšky, Holubinky - tuhle jsou Ptáčky - trochu Pábídvě Peří - Babky ty nezvadnou - Rásu, a kytka je hotova, jako z panské zahrady. Máte-Ii, paní, málo vlasů, uvařte si Rásu a myjte si ní hlavu, za krátký čas, budete mít vlasy jako Maří Majdalena. Nu, teď vás Bůh sp~ovoď, až půjdete naší vsí, zastavte se hejtú."

Mluvná babička odešla a my se braly dále; na cestě mi žena o ní mnoho chvalitebného povídala. Jak jsem se přesvědčila, nebyly některé rady té babičky špatné, a co při tom nejmou-

dřejšího, nebyly s tolika pověrami smíšené, jakých obyčejně takoví doktoři užívají. Na cestě našla jsem slzičku, kvítko mi zvláště milé, an mi vždy blažené chvíle na mysl uvádí. Jako dítě, když jsem s mojí babičkou na procházku chq,lívala, kdykoliv jsem slzičku našla, tázávala se mne:

"Nezapomněla jsi ještě, co jsem ti o tom kvítku povídala ?"

,,0 nezapomněla, já to umím dobře povídat," a na babiččino pobídnutí začala jsem vždy: "Když židé Pána Krista na kříž přibili, stála jeho matička pod křížem a hořce plakala, takže jí potůčkem slze na zem padaly a tam se s krví smíchaly, která tekla z ran jejího miláčka. Pán Ježíš umřel, a po celém světě stala se veliká tma. Země se otvírala, skály se bořily, ptáčkové v povětří umí· rali, a na lidi přišel velký strach. Když ale zase sluníčko vysvítilo, stál pod křížem chumáč takových kvítků, vyrostlých z krve a slzí. -Ty červené lupínky jsou krev Pána Ježíše, a ty bilé perličky jsou slze Panny Marie."

"Proto ji mus:š vždy políbit," dokládala babička a já s uctivostí poručení její vykonala. A proč ne? - vždyť líbáme obrazy ze dřeva a kamene, práci to rukou lidských, proč bychom neměli s nábožností kvítko políbit, jenž uděláno rukou Páně-?

Skoro mlčky došly jsme k sadům na cestě ležící vesnice, u nichž skoro u každého záhon konopě naset byl, aby nemuseli sedIác:i provazy kupovat, jak mi žena povídala.

"Jak Pánbůh ten svět krásně zřídil," začala

po malé přestávce. "Jak podivno, že maji květiny takový život jako my lidé. Na př. konopě, kdož by si pomyslil, že se musí poskoné i hlavatice dohromady sít, aby oboje rostlo a užitek přinášelo, a že se poskoné po vyprášení, aneb jak obyčejně říkáme po pojímáni již trhat může, kde hlavatice teprv o Jiljí :..; trhá. Můj milý Bože 1 všecko chce k svému, jak člověk, tak to nerozumné zvíře i to kvítí. Nemá-li, co by rádo, umře, uvadne. Můj otec, dej mu Pánbůh věčnou slávu, říkával nám, že je to u všech květin jako u konopí, že musí být mužská a ženská, by rostla ,a nezašla. Jak krásné to je, když si pomyslím, že se to kvítí miluje, jako lidé, a že si rozumí j věru, jak na to zpomenu, bojím se které utrhnout. abych mu tu krátkou radost nezkazila. Na jaře, když stromy kvetly, vichr se strhl a větve k sobě skláněl, říkával nebožtík otec: "Děti, bude hodně ,ovoce, stromy se líbají."

Tou řečí došli jsme k fabrice u města, a žena rozloučÍvši se ode mne, vešla tam. A ten lid musí ve tmě zajít, pro ten nemáš světla, duše svatý I? pomyslila jsem sobě.

"č. V.," z S./III. 1847, Č. 19. 20.

SLQVNÍČEK

anekdota, stručné, vtipné vypravováni.

Aufgabe a Sprachlehre, slóva německá, znači úlohu a mluvnici.

bálové dni, všední dny v masopustě, kdy pořádají se bály či plesy.

banket, hody, hostina.

bloI.idýrika, děvče nebo žena světlých vlasů, plavovláska, rusovláska.

burnus, druh svrchního šatu, těžší kabát, také plášf s kápí. "Cesta do Arabie", plným názvem .Cesta do Arabie a do země Svaté" vyšla r. 1804 péčí Václava Matěje Krameria, zasloužilého buditele českého (1753-1808), (viz o něm "Oseni" sv. lO).

cicové šaty; cic = tenký kartoun, látka bavlněná .

• Consuelo" (c = k), rJ>mán francouzské spisovatelky, zvané George Sand (čti Zorž Sand [íUi nosově]).

ěeěetk'a, pták z čeledi pěnkav.

Čelakovský František Ladislav'" 7. března 1799 ve Strakonicích, t 5. srpna 1852 v Praze, vynikající český básník a učenec.

Čerchov, hora v Českém Lese, 1037 m.

"das bohmsche VOlkla" (čti das bémše feik/a) v nářečí Němců v Pošumaví = český nárůdek.

dativ (ti = ty) = 3. pád pří skloňování jmen; výraz klassický dativ značí tu správný, ryzi mluvnický tvar.

Douška = mateří douška, známá vonná rostlina, které přípisují léčivou moc ;u nás roste několik druhů doušky. dynovačky, pletence z vrbového proutí, kterými o velikonoční pondělí dle starého zvyku švíhají hoši děvčata, aby dostali pomlásku.'

elegantně = uhlazeně, s vytříbeným vkusem.

filosofické přednášky, o vědách, ve kterých vzdělávají se studující na univer~itě (ní = ny) V oddělení či fakultě filosofické, přípravujíce se k úřadu professorskému a p.

finančni úředník, při rozličných úřadech finančních, kteréž

zřízeny jsou k opatřování a správě státních příjmů. Manžel B. Němcové byl komisař finanční stráže. flegmatický (ti = ty) = povahy lhostejné, chladnokrevné. fortel, obratnost, obratný způsob.

germánský, náležející k národním kmen1'Jm, k nimž patří též Němci; slova germánský užívá se často místo slova německý.

grammatika (i = y) = mluvnice.

groš, stará mince. Za dob, kdy psány tyto "Obrazy", byly g-roše dvojí: stříbrné (asi 10 h) a měděné či "šajnové" (asi 4 h).

gymnastika (ti = ty) = tělocvik.

"Halleluja" (z hebrejského) = "Chvalte Boha", slova zpívaná pří církevnich obřadech o Bílé sobotě a dalších dnech velkonočních.

handrkovati = smlouvati se.

Havlíček Karel (Borovský), český spisovatel a novmar (* 31. října 1821 v Borové u Něm. Brodu, t 29. července 1856 v Praze), neohrožený obhájce svobody a práv národa.

Heimweh (čti hajmvé) německy, značí doslova stesk po domově .•

herbář, sbfi:kil sušených rostlin.

historie = dějiny, dějepis, také dějepisná kniha; někdy i pr1'Jběh nějaké události.

houdek, hudebník, hrající na housle.

jabot (z franc., vyslov žabó), ozdoba z řasovaných krajek při náprsence mužské košile; nosila se též ve stol. 18, a na začátku století 19. pří kroji, k němuž náležela i paruka s copem (vrkočem) a klobouk třírohý, jak říkali na tři facky, frak, t. j. kabát s dlouhými šosy a krátké kalhoty.

jarmark, z německého Jahrmarkt (ah =: á) výroční trh.

"Jarohněv z Hrádku", název dějepisné povídky, již napsal Jan Jindřich Marek (básnickým jménem Jan z Hvězdy) kněz a spisovatel český (* 4. listopadu 18U1 v Liblině, t 3. listopadu 1853 v Kralovicích).

justiciál (ti = ty), správně ;usticiar; v dobách poddanství soudce ustanovený vrchností na panství.

kalounkáři, výrobci tkalounů, tkanic; průmysl tento byl v Domažlicích velmi rozšířen.

kamrtuch, druh silnější látky bavlněné.

kancelářský, úředník pří správě panstvi, zaměstnaný v kanceláří, t. j. úřadovně.

kantor, dřívější název pro učitele.

karneval benátský; karneval značí masopust; v posledních dnech masopustních bývalo zvykem, že chodily maškary í po ulících; zvyk ten dodnes udržel se k. př. v Italií. Slavný karneval býval zvláště v Benátkách, městě italském.

klassický, viz dativ.

konopě neb konopí, rostlina kopřivovitá, dvojdomá; jsou totiž rostliny pestíkové (konopí poskonné Č. letní) a prášníkové (konopí hlavaté č. zimní). Z vlákna konopného dělají se provazy.

Kosina nebo Kozina, vlastním jménem Jan Sladký, chodský hrdina, jehož příběh vypisuje Němcová ve svých "Obrazech"; nebyl však, jak píše Němcová, popraven v Klatovech, nýbrž v Plzni.

kosmopolitismus (ti = ty) 2. pád kosmopolitismu (z latin.) = světoobčanství; rozumíme pří tom obyčejně podceňování významu vlasti a národa.

Kovařovic Karel, český skladatel hudební (* 9. prosince 1862

v Praze). "-

kritika (ti = ty), posuzování nějakého díla nebo výkonů. Na př. kritika nějakého díla literárního, kritika díla hudebního a jeho provedení, kritika děl umění výtvarného. Takovou kritiku provádí (a uveřejňuje tiskem) kritik, jenž má býti odborně vzdělán.

krony, lidový název pro korunní tolary. střibrné staré míriC@i v hodnotě asi 5 K.

kruchta = kůr kostelní.

kudla, levný nůž zavěrák, bez péra, obyčejně s dřevěnou střenkou.

labyrint = bludiště.

latinka, písmo, kterým nyní česky píšeme a tiskneme. Dříve psávalo se česky i tiskly se české knihy písmem t. zv. švabachem, jehož dosud užívá se v němčině.

Laube Jindřich (1806-188 i), proslulý německý spisovatel a řiditel dvorního divadla ve Vid ni. Spisy jeho i jeho přátel B. Němcová ráda čítala. Uvedená věta německá značí "Potřebí je vzdělávati".

legenda, příběh ze života Kristova nebo svatých, pověst obsahu náboženského.

"Lhotský sedlák" vl.lzidor, sedlák Lhotský, překlad německé knihy pro lid, pořízený Josefem Mejstříkem r. 1845. libra, stará váha; libra t. zv. "vídeňská", o níž tu řeč =

560g.

litera = písmeno, také písmo.

Lužice, správně Luženice, ves u Domažlic. majolíkové talíře, z majoliky, polévané bílé hlíny.

Malého historie, t. j. "Prostonárodní dějepis české země", jejž r. 1844 vydal český spisovatel a novinář Jakub Malý (1811-1885).

matematika (ti = ty) = počtářstvi.

Mediolán nyní Milán, město v severní Italii. mystický (tí = ty), (z řec.) tajemný, záhadný. Nedoěech, přezdívka pro neuvědomělé Čechy. nobel (vyslovuje se nóbl) = vznešené. ofidr'" důstojník.

orchestr, sbor hudebníků.

ouhor, pole, které se na čas neosije. aby si půda odpočinula; dříve na takovém poli spalovali strniště (ohořelé, úhor), aby popelem se pohnojilo.

pálení = kořalka.

pergamen, zvláštním způsobem do běla upravená suchá kůže osli, telecí, jehněcí, již se ve starověku užívalo ku psaní lístin, knih.

próba (z něm.) ••• zkouška. půltřetník, drobný peníz.

redaktor, kdo řídí, pořádá časopis (nebo knižnici), připravuje

rukopisy pro tisk i sám pro časopis piše. residence = sídelní město.

Riesenberk čti Rýznberk.

romantický, romantika (ti = ty) (yysvětlení podáno v úvodě.)

rynk = náměstí.

řebiěkový kožich, barvy "řebičkově" hnědé.

sháněná mira,}. j. při naměření se vršek doJů srazí. Spitzberg čti Spicberg, čili Hrádek nad vsí Ujezdem II Do-

mažlic, na němž stojí nyní pomník Kozinův.

svobodník, sedlák, jenž nebyl poddán vrchnosti, byl svoboden; statek jeho taktéž byl svobodný.

Strauss (čti Štraus), proslavený skladatel tanečních kusů, a kapelník dvorní hudby ve Vídni.

studium (di = dy) (množné číslo studie) badání a zkoumání jako příprava k nějakému dílu vědeckému nebo uměleckému. Spisovatel koná studia, aby dokonale poznal látku, jíž chce zpracovati. Studium, studie zove se také vůbec další vzdělávání se ve vědách a uměních.

šarka, šerka, velmi husté a silné, hrubé sukno. Také kusům lidového kroje ze sukna takového zhotoveným (svrchniho kabátu, sukni) říká se šerka.

šarkový viz šarka.

šindelák = hřeb, jímž přitlouká se na střechu šindel, t. j. krytba z podélných prkének.

šmele, drobounké korálky skleněné, obyčejně různě zbarvevn~, jimiž vyšívají se vzory k ozdobě ruzných předmetu.

Spillar Jaroslav (* 1869 v Plzni), český malíř. švabach viz latinka.

"Te deum" (latin.) tě, boha (doplň chválíme) začáteční slova církevního chvalozpěvu.

Teutoni, bývalý kmen německý, usedlý při moři Baltickém; slova Teuton užívá se někdy k ozhačení Němce vůbec. turista, cestovatel ze zaliby.

turnéři, příslušníci německých jednot tělocvičných, které založil J. F. L. Jahn, nazvaný "otec turnéřstva". (V době, kdy Němcová psala tyto "Obrazy", nebylo ještě "Sokola", jenž vznikl teprve r. 1862.)

Tyl Josef Kajetán, * 4. listopadu 1808 v Kutné Hoře, tll července 1856 v Plzni, herec a říditel divadelní, český spisovatel.

"unterhaltujou" se = baví se. Česká řeč lidu městského bývala znešvařena přemnohými slovy německými, z nichž některá bohužel dodne~ udržela se v obecné mluvě naši.

Veleslavín, to jest Daniel Adam z Veleslavína (* 14. července 1546 v Praze, t 18. října 1599 tamtéž) professor na vysokém učení pražském, později knihtiskař; získal si velikých zásluh o správnost a ryzost české řeči.

věník, věnec, věchet.

vrdlice nebo dojačka, nádoba, do níž se dojí mléko. vrkoč = cop.

ypsilon = tvrdé, y.

zlatý za tehdejší dvojí měny byl také dvojí: t. zv. zlatý "stHbra" platil nynější 2 K 10 h a = 21/2 zlatého "šajnů" (viz i groš).

zpěvohra n. opera, dívadelní hra, při níž na místo slova mluveného nastupuje slovo zpívané, provázené hudbou. žejdlík, stará míra = 0'341.

Žernoy, Zli~, jména vesnic blízko Ratibořic, domova Bož.

Nemcove.

"Život lana Augusty", bískupa Českých Bratří, jenž žil v 1500-1572, napsán byl jeho písařem Jakubem Bílkem (1516-1581) a vydán tiskem roku 1837 péčí pHtele B. Němcové, Josefa Franty Šumavského.

OBSAH.

Str.na

BOŽENA ~ĚMCqV Á A JEJÍ •• OBRAZY Z OKOLÍ DOMAZLlCKEHO' - - - - - - - - - - - - - - - - - 7

OBRAZY Z OKOLí DOMAŽLICKÉHO - - - - - - - - 15 SLOVNÍ ČEK - - - - - - - - - - - - - - - • • - - - - - - 85