K· metný JosefDobrovskýpřežil svou dobu a cítil se
v posledních letech svého života cizincem vdu .•.
šev ním světě, pro nějž však jeho vědecké zkou=
mání i jeho myšlenkové podněty byly snášely stavivo
a připravovaly půdu. Romantičtí vůdcové národního
obrození, kteří se u něho vyučili a namnoze prováděli
jeho plány, Jungmann, Hanka, Safařík, se mu odcizili,
ba i jeho poslední, nejmilejší a nejvěrnější žák, Palacký,
použil naukové výzbroje, získané ve skvělé zbrojnici
Dobrovského, ke zcela jiným výbojům, než v jakých
se hyl jeho mistr osvědčil tolikráte vítězem. Netrvalo
dlouho, a mohlo sezdáti, že duchovní odkaz patriardtů v
vymizel docela z národního obrození českého, zvláště
když byly obecně přijaty některé romantické hodnoty,
proti nimž se stavěl s celou rozhodností: kult autority,
přeceňování legend a pověstí, okrašlování dávné mi ••.
Imlosti, spoléhání na fantasii a cit při rekonstrukci dějin,
nekritická samolibost při zkoumání národního bytu mi ••.
nutého i současného.

Byl to však jenom klam - jeho dědictví žilo ve skrytu,
stavšíse samozřejmou součástkou národní vzdělanosti.
Jazykem, který Josef Dobrovský očistil a jemuž dal zá .•
kony, ovšem rozmnoženým o požehnaný přínos jung=
mannovců, psala a tvořila se novočeská literatura;
takévpravopisea prosodii udržela sejehojasná a přesná
pravidla. Kritický dějezpyt a zvláště filologie v nejšir=
ším smyslu slova zachovaly si v české kultuře mezi
vědami vůdčí místo a oplodňovaly nadále svými pod=
ntty nejen odborný, ale i veřejný život. Slovanská vzá=

81