viděl na úspěšném postupu, Safařík se dal svésti ostrou
kritikou Dobrovskéh~ že snižoval jeho národní citi vě.
deckou kompetenci; celakovský v sanguiničnosti pra.
vého temperamentu básnického urážel vynalézavými
výrazy dmravého starce. Bylo to velice trapné ovzduší
nikoliv literárně vědecké polemiky, nýbrž vzájemného
nakvašení v společnosti maloměstsky uzavřené a na
sebe stále odkázané; Dobrovský měl proti svým od.
půrcům nespornou výhodu, že často opouštěl tento
úzkoprsý m'alosvět vlastenecké Prahy předbřeznové.

Kritická staf Dobrovského o praslovanských fanta •.
siích romantického Poláka Rakowieckého zůstane vždy
příkladem, kterak vědecká empirie, založená na soud.
ném výkladu pramenů, může rozmetati vrátké domky
z karet, vybudované naukovou obrazností za pomoci
samolibého citu. Bohatě doložené, ale s nespornou pod.
jatostí koncipované rozbory obou průkopnických lit~
rárních dějin, Jungmannových a Safaříkových, nepo.
stihly zvláštního významu obou děl, jež samostatně
postupovala na dráze metodicky ražené samým
Dobrovským, třebaže bez spolehlivé akribie starého mistra.
Ale daleko nejpamátnější mezi těmito pozdními útoč.
nými i obrannými projevy Dobrovského jsou jeho kri.
tické příspěvky k ocenění podvrženého LibušinaSoudu,
vložené r. t8z ••. do polemiky s Rakowietkým a V. A.
Svobodou ve dvou revuích vídeňských. Tu učitel po.
drážděn zbožným podvodem vlastního učeníka, ukázal
budoucnosti bezpečnou cestu kombinované kritiky
vyšší i nižší, jež vedla k důkazu podvrženosti i oněch