chem proti dumu svatému, jemuž věrně sloužil, hledaje
pravdu nestrannou a bezohlednou, padni komu padni.

Když na sklonku svého života viděl, kterak mladý
vědecký svět za vůdcovství Jungmannova opustil jeho
chrám, aby sloužil jiným bohům, netajil svého rozhor6
lení a dával mu výraz perným a štiplavým způsobem,
který způsoboval tím větší jitření, ježto Dobrovský si
pro své kritické námitky proti zjevům české literatury
zvolil za formu německou kritickou revui, vydávanou
ve Vídni. Zdůrazňoval tu s podrážděnou ostrostí, co
ho dělí od mladých učenců a spisovatelů a sám si za
•krýval, v čem jsou jeho epigony a pokračovateli; jako
nelítostný pedagog vytýkal jenom jejich chyby, aniž
pochválil jejich skutečné přednosti, jevil se podráždě6
ným, ač mu věk i evropská autorita spíše ukládaly zdr
•.ženlivou svrchovanost. Z listů, kterými provázel tyto
kritické projevy let dvacátých, lze snadno uhodnouti
i psychologicky osobní kořeny tohoto trpkého rozla
•.dění: cítil se zaskočen a obelhán od svých přímých
žáků; horšil se,že zásadní výsledky jeho učenéhozkou·
mání jsou ignorovány; tušil souvislost různých nepřá
•.tefských zjevů, která ukazovala, že šik proti němu po
•.stupu;e sevřeně. Stačífisfovati v současných dopisech
vlasteneckých romantiků, aby vysvitlo, že se zcela ne·
mýlil: Jungmanna vedla zastrašenost povahy příliš opa
•trné v nejisté době, že Dobrovského podezříval z uda
•vačství; ramenářský Hanka jednal jinak v soukromí a
jinak veřejně, jen aby si zachoval přízeň slovutného
starého ochránce i sympatie mladší družiny, kterou

77