ského národa ani kmene ze svých miscelaneí,
prosycených nejenom učeností, ale i nadšením.

Chtěl, aby si všickni Slované navzájem rozuměli a
věřil pevně, že si rozuměti mohou. Dal tomu osobitý
výraz ve vstupu Slavina v oné zvláštní, velmi
půvabné směsi filologického důmyslu a citového zaujetí,
obsažné stručnosti a slohové elegance, jemňoučké
ironie a přátelské důvěrnosti, která nás okouzluje v jeho
dopisech uprostřed všeho starožitnického krámu a
veškerého filologického odbornictví. Po německu praví
zde:

»Bez předmluvy. Slava v vyšnih Bos-u - i na zem li
mir - v člověcěch blagovolenije. - Jdi k svým
slovanským bratřím, byv poslán z těch, milý Slavíne; nes
jim toto radostné poselství. Nechci zrovna říci, aby
sis neosvojoval jiné běžné pozdravy, které ovšem
mohou býti rozličné v zemích, kam přijdeš. S tímto po
•zdravem vypůjčeným z bible asi vystačíš, ačkoliv se
obávám, že mu nebudou všude rozuměti. Jak by bylo
lze ještě r. 1805 mysliti o leckterém malém nárůdku,
bydlícím mezi Němci,aby ještě docela snadno rozuměl
průpovědi z evangelií přeložených kolem r. 865. Sotva
se dá předpokládat, že by někde našel lidi slovansky
mluvící, kteří by z toho ani slovu nerozuměli.«

Nejvýznamnější čtenář Slavina se stal jeho autoru
nejvěrnějším žákem, byl to osmadvacetiletý tehdy Slo
•vinec Bartoloměj Kopitar, »in slavicis litteris augendis
magni Dobrovii ingeniosus aemulator«, který se k ně
•mu přihlásil již r. 1808. Dobrovský, jenž jako stařec