Z jara r. 1792 vydal se Josef Dobrovský na svou
nejdelší pout herodotskou a nastoupil s přítelem
hrabětem Jáchymem ze Sternberka dávno
osno",ovanou a pečlivě připravenou vědeckou cestu do
Svédska a na Rus, kterou umožnilo stipendium Krá
•lovské Společnosti nauk; pobyl v cizině celkem devět
měsíců. Výtěžky studia v dánských, švédských a fin~
ských knihovnách i archivech nesplnily úplně jeho p~
někud přepiatých nadějí, za to Rusko a zvláště Moskva
dovršily v neočekávané míře jeho slavistickou průpraA
vu, která ho postupně vedla od českého mluvnictví
k celé rozsáhlé oblasti slovanské filologie, jak o tom
sníval již jeho učitel Durych, muž touhy a nedostateč
•ných prostředků.

V kateřinském Rusku se důsledného osvícence arciť
nedotkl první předjarní van národní romantiky, který
se právě tehdy přihlásil v proslulých cestovních listech
Karamzinových, a proto se Dobrovský nestaral ani
o lidového ducha ani o prostonárodní poesii ani o ruské
pravoslaví a kde se mimoděk dotkl těchto zjevů, míjel
je bez porozumění a sympatie. Jeho osobní náklonnost
náležela stoupencům reformního směru, kteří horlivěji
a bezohledněji než carevna, tehdy již zkostnatělá, chtěli
na Rusi uskutečňovati zásady osvícenství také v po
•litice, Novikov, Radiščev, Cheraskov byli muži jeho
vkusu. Ale toto všecko bylo pro antikváře a filologa
věcí podřízenou, v Petrohradě i Moskvě hledal a
studoval především staroruské a církevně slovanské
rukopisy a památky slovesné, příspěvky pro srovnávací

49