podvrátiti domnělou legendu o působení slovanské
liturgie na půdě české, jež však legendou
nebyla/vyzývavě zněl již úhrnný název jeho prací zároveň
kritických i vydavatelských: »Kritický pokus očistiti starší
českou historii od pozdějších výmyslů.« Ve sporných
otázkách Bořivojova křtu, poměru Ludmilina k
Drahomíře, zápasu mezi Václavem a Boleslavem šlo Dobrov:o
skému především o kritiku pravosti některých
staročeských a staroslovanských legend, z nichž zvláště
důležité mu unikly a nejstarožitnější se mu jevila velice
pozdním produktem, takže jeho výklad vzájemného pO"
měru těchto významných památek postavil skutečnost
na hlavu a starý mistr místo průkazného rozboru podal
příklad hyperkritiky, které jeho velká autorita na
dlouhou dobu zajistila vážnost.

V mistrovské své karakteristice Dobrovského
historika rozlišil Fr. Palacký u něho virtuositu v kritice nižší
od nedostatků v kritice vyšší a vystihl postavení svého
mistra v dějezpytu těmito trefnými slovy: »Směrducha
Dobrovského byl vůbec více kritický než dogmatický,
porážel a opravoval mínění a bludy jiných, než by byl
soustavně a metodicky přednášel vlastní své nauky.
Jeho smysl pro historickou pravdu byl venkoncem
nepodplat'!Ý-t jeho takt velmi vycvičený, pevný a obyčejně
štastný. Naléhal všude nejdříve na určité pevné údaje,
na jejich spOjování mezi sebou a oddělování od
pouhých vět hypotetických nebo konjekturálních, k nimž
vždy zůstával nedůvěřiv. Lze ho tudíž ovšem vždy
jmenovati historickým empirikem.«