propadalo dosti dlouho fantomatické libovůli tak zvané
filosofické mluvnice, jíž se rozumělo etymologisování,
pohřešující prozatím jak metody tak nutné
hláskoslovné výzbroje. Ale odsud se mu vylupovala zvolna
skutečná věda, kmenosloví na základě srovnávacím,
v němž byl Dobrovský tvůrce a průkopník, jak po prv
•ním náběhu z r. 1790 ukazuje zvláště slavná Die
BHdsamkeit der slavischen Sprache r. 1799' vědecky
bezpečný sestup ke kořenným základům řeči se jevil
přísnému empirikovi proniknutím k božskému tajem
•ství jazyka.

Přes to vlastní osobitost gramatika Dobrovského,
shodná s jeho celým vědeckým naturelem, se zjevuje
jinde: v pevném, světlém a přehledném daru velmi
jednoduché a přesvědčivé klasifikace mluvnických zjevů
a v plynoucí odsud schopnosti odvoditi pravidla, po
•znáváme tu přesného logika ze školy Descartesovy,
pravého syna racionalistického století, učence, který
myslí a pracuje more geometrico. Tímto neúchylně
přesným a směle zjednodušujícím smyslem odvodil a
stanovil také zákony českého přízvuku a sestrojil na
nich českou prosodii. Do chaosu humanistických
nápadů a do anarchie laické libovůle, kde živořilo tehdejší
české veršování, vnesl svou imperativní úvahou kázeňa
řád, nezbytné pro dětská léta našeho básnictví, též další
vývoj dal princi pu Dobrovskému za pravdu, í když
složitá prakse básnická vyučila sluchu subtilnějšímu a
rytmíckému smyslu rafinovanějšímu, než mohl míti
Dobrovský, jehož volající hlas se ozýval na poušti upro-