věku o p~vodnost, správnost a bohatství spisovného
jazyka. Nemohouce se spoléhati ani na tradiční
povědomí, ani na přirozený cit, neznajíce ani starých
památek, ani řeči lidové, opovrhujíce pravidly mluvni
•ckými a nedbajíce poučení, jaké poskytuje srovnávací
mluvnice příbuzných jazyků slovanských, upadali
nejprve v libovůli, ale brzy se odvazovali smělých
schválností, u nejosobivějšího z nich, Václava Pohla,
komorního přídveřníka Marie Terezie, shledal Josef
Dobrovský mimoto panovačnou domýšlivostúředního
centralisty vídeňského, který míní své pošetilosti ex
offo nařizovati a provincii oktroyovati. Otrocké
napodobení německé skladby, německého slovosledu,
německé fraseologie se polilo v pitvornou jednotu
s křečovitým úsilím o ryzost a čistotu slovníkové látky;
preciosní snaha vyjadřovati se vznešeně a neobvykle
nezabraňovala trapnému vulgarisování mluvy,
neologická vášeň a puristická nesnášenlivost závodily v ná$
vrzích hromaděných bez rozmyslu a ostychu.

Toto všecko uráží v Dobrovsl(ém především empi
•.rika, který nepřestává studovatistarouliteraturu,živou
mluvu lidu a pro srovnání veškeré jazyky slovanské.
Jsa pevně přesvědčen o tom, ze v otázce správnosti
jazykové nerozhodují subjektivistická stanoviska, nýbrž
naopak hlediska co nejobjektivně!ší,zavrhneúplně zře
•.tel k osobnímu vkusu a postaví protiněmuobecnýusus,
o němž rád opakuje klasický verš svého oblíbeného
Listu Pisonům : »!Iuem penes arbitrium est et ius et
nOrma loquendi. « Takto zdůrazňuje především konser.

32