Mnohem dříve, než se stal autoritou ve věde#
ckém světě odbornými pracemi mluvnickými,
Josef Dobrovský dosáhl autoritativního po
•stavení v domácím písemnictví jako kritik jazykový.

S bezohledností sebevědomého bouřliváka zaútočil ve
svých kritických časopisech na samozvané a domýšlivé
zákonodárce mateřské řeči a nic nehledě na vážnost,
jíž požívali, sesadil je s jejich povýšeneckých míst,
která zaujali jenom proto, že vystoupili v době, která
neznala ani kritické kontroly, ani vědeckého svědomí.
A však.toto na pohled revoluční vystoupení bylo v
podstatě službou tradici, kázni, řádu, obnovovalo dějin
•nou souvislost násilně přetrženou, hájilo práv
skutečnosti proti samolibé zvůli pedantických fantastů
a spoléhalo při tom na empirii, řízenou stále jasným
a bezpečným rozumem, jehož klidná zralost
překvapovala u kritika tak mladistvého.

Osvícenému a osvícenskému rozumu Josefa
Dobrovského se nic nepříčilo do té míry jako baroko
jakéhokoliv druhu, velmi záhy si znechutil poslední
jesuitajesuitskýsloh s jeho přebytkem plané
dekorativnosti bez konstruktivních živlů myšlenkových, jaký se
ještě v osmnáctém století pěstoval v jeho řádě a to
nejenom výtvarně. Docela zvláštní jazykové baroko
rozplemenilo se cizopasně v puristických snahách,
návrzích a výmyslech lžifilologických novotářů, po
•.stupujících od Rosy přes Vusínaaž k Václavu Pohlovi
a Maxm. Slmkovi, kteří postupně zkar.ikovali národně
obranné a esteticky prohloubené snahy sedmnáctého