morálně, podporovali aristokraty rodu, a proto se ví.
deňská vláda snažila dostati předáky inteligence do
svých služeb a ochotně firn nabízela dekrety, místa
i pensijní opatření. Josef Dobrovský, který, nejsa val.
ného politickéhorozhfedu,stále kolísal mezi šlechtickou
politikou pražskou a vídeňským josefinismem, neodolal
a jsa na životní křižovatce bez pevného zaměstnání, při.
jal nabídku vládní, aby se stal při postátnění bohoslo.
veckého studia ředitelem t. zv. generálního semináře.
Snad měl opravdu přímý zájem o povznesení úrovně
mladých theologů, snad chtěl dokázati hierarchii, že
dovede zastávati na bohoslovném učilišti místo, jaké
mu kněžstvo, podřízené arcibiskupovi, tvrdošíjně upí=
ralo, snad rozhodlo výmluvné slovo a vzácná osoba pa ••.
novníkova důvěrníka, filosofa z Chrasti, biskupa Háje,
který k tomu konci udělil Dobrovskému v jeho třiatři.
ceti letech kněžské svěcení.

Ostatně Hradisko u Olomouce, kde byl generální
seminář, nemohlo býti označeno jako kulturní pustina.
Kněžské a vojenské město Olomouc mělo svou uni.
versitu, svou Učenou společnost, jež byla starší než
pražská, své knihovny a své osvícence, z nichž bohužel
p~ímý podřízený Dobrovského, pedantický osvícenec
Václav Stam, byl nejméně příjemný. Dobrovský velmi
pilný za olomouckého tříletí, jak úředně, tak vědecky,
srostl tehdy s moravským učeným světem a stal se
i v něm autoritou.

Avšak generální semináře byly tak radikálním
výrazem krajního josefinství, že s ním zároveň vzaty za