protitradičnězauJaty / učený kritik v nich rád ironisoval,
ba občas i lidsky zesměšňoval zastance opačného mí.
nění/ nedůvěru k autoritám spojoval s autoritativností
vlastního tónu/ jako hromadu starého rumu odbýval
starší skurilní učenost a s tváří objevitele předváděl
vlastnípozorováníinálezy, které činil sice nesoustavně,
ale nepřetržitě jako ten, kdo tvoří z přebytku sil. Osvět.
lili bychom poněkud tyto první kritické zájezdy třiceti.
letého Dobrovského, kdybychom je uvedli v obdobu
s berlínskými a wittenherskými Dopisy, jimiž o čtvrt.
století dříve poplašil pedanty a orthodoxy jeho vzor
Lessing, nebo spíše s úvahami a posudky, kterými
o století později jeho obdivovatel Masaryk v Athenaeu
přip~avoval vědeckou revoluci?

Mohutnésehevědomí mladistvého Dobrovského ne.
byló však výrazem osobní samolibosti, nýbrž plynulo
spíše z pevného přesvědčení, že jest sám mluvčím nové
a jasné epochy pravého poznání: právě tenkráte v pří •.
jemném optimismu mládí podléhal naivní víře
osvícenství,že nyní nadchází po temném a barbarském
středověku vytoužený věk rozumu. CítH,žežije »zajasného
poledne,kdypaprsekosvětyvšechnymrákotymozkové
daleko za náš ohzor zahání«, a byl na to nemálo hrd.
Kde mohl, pichlavě ironisoval nábožné pověry lidu,
dogmatické články církve, přežitky tradice náboženské;
zastával se moci státu nad církví, zamítal kněžské bez
•ženství,doporoučel duchovenstvu práci rukou na poli;
ale především uváděl v lehkost mudráctvíscholastické,
sofistiku mnišskou, těžkopádnou erudici barokní. Ne
.•
20