IX

Lidumilné soucítění, toužebná něha vzpomínky, naprosté
porozumění jednoduchým duším krajanských postav, toť
tři hlavní kořeny, z nichž vyrůstá bytostná opravdovost
Nerudova humoru v "Povídkách malostranských". Na první
pohled jest většína příběhů této knihy komická a groteskní:
osud žebráka pana Vojtíška v povídce "Přivedla žebráka
na mizinu", poměr "Pana Ryšánka a pana Schlegla",
rozčarování "Hastrmana" - pana Rybáře, p"'divuhodný čin
"Doktora Kazisvěta", vlastní náboženské dobrodružství
hošíka Nerudy ve "Svatováclavské mši", kuřácké vítězství
pana Vorla spojené s jeho obchodním a lidským úpadkem
-- tyto až malicherné děje nepatrných lidiček nejdříve
stahují. rty k úsměvu. Avšak Neruda dovede silou
sympathie a důvěrnou něhou získati čtenáře tak pro své
postavy, že čtenář si je zamiluje, s nimi trpí a konečně si
uvědomí, kolik všelídského osudu, kolík tiché tragíky obecné
leží v probuzení pana Rybáře z přeludů naplňujících jeho
žívot, neb \Oe vyléčení zbožného dítěte v chladu listopadové
noci ve Svatovítské kathedrále z víry v zázrak neb
v páně Vorlově oddání se pěnovce. Neruda dospěl k
tomuto humoru, plynoucímu z celístvého názoru světového
a skrývajícímu za lehkým úsměvem slzy teprve v mužném
období svého žívota : jako básník dal mu nejkrásnější
výraz "Balladami a romancemi". V některých "Povídkách
malostranských" převládá však humor jíný, méně čistého
zrna, váženého z vrchních vrstev duševních. Jest tú
spíše bujné veseli bezstarostného rozmaru a nezkrotná
nálada výbušného smíchu, co spojuje v celek dosti
nedokonalý tříšť dějů, nápadů a vtipů, z nichž jsou složeny
práce "Týden v tichém domě", "Večerní šplechty" a
"Figurky". Tyto tři práce, kde Neruda vstupuje v starém
subjektivismu sám do děje, značí jakýsi návrat k
slovesnému postupu "Arabesek", opětně chybí jednotné pásmo