VII-

života. Všecko vypravování "Povídek malostranských'" přímo
dýše náladou 40. a 50. let, v nichž Neruda dorůstal :'tato
doba politického bezvětří, bázlivého klidu měšťanského,
samozřejmé svrchovanosti úřednické odpovídala dobře duchu
Malé Strany, oddychující spokojeně a pokorně ve stínu
starých paláců, barokních chrámů, přísných budov úředních.
Některé epísodky z povídky "Pan Ryšánek a pan
Schlegel", z "Hastrmana", zejména pak humoristická vzpomínka
"Jak to přišlo, že • • • Rakousko nebylo rozbořeno"
vyvolávají zejména živě ten zvláštní ráz dobový.

Jako . nevykročil· Neruda míst,ně z hranic svého rodiště,
tak zůstal i časově v mezích 40. a 50. let a stal se tak
bezděky jejich kulturním dějepiscem. Třebaže se mu přímo
nabízelo, užíti bohatých historických tradicí malostranských,
jimiž obetkány jsou ty četné chrámy, kláštery paláce
a domy, přece jako důsledný milovník přítomnosti a
skutečnosti odolal pokušení, čímž podstatně se liší od
ostatních povídkářů a románopisců, kteří zpodobovali starou
Prahu, od Karoliny Světlé, Jakuba Arbesa neb Julia Zeyera,
tří to romantiků, drážděných staropražskými památkami
k vymýšlení, rozpřádání a hromadění událostí zázračných,
výstředních a fantastických. Ještě třetí omezení můžeme
sledovati v "Povídkách malostranských": omezení spole.
čenského prostředí. Neruda, syn hokynářův a trafikantčin,
líčí pouze společenské vrstvy, které opravdu zná:
starousedlé měšťany, kupce, úředníky, studenty, lékaře, policisty,
kramáře, hospodské; avšak o vysokém úřednictvu, o
kněžstvu, o ~lechtě zmiňuje se jen skrovně a kuse - této
Malé Strany neznal a nechtěl tedy ličiti. Snad
rozhodovala tu ještě jedna okolnost; "Povídky malostran~ké" stvo.
řeny jsou z hlubokých, humanních sympathií, z věrné a oddané
lásky k p:?stému člověku - avšak k nnešeným vrstvám,
nad to zcela poněmčilým, Neruda sympathií nepocifo~lJI.