nezileží - jest projevem vasnivého citu pro stupňovanou přítomnost, která
celá kypí a vře jsoucností boží; ne nadarmo praví Písmo, že Bůh jest
Bohem živých, nikoliv mrtvých.

Leč vracím se na půdu čistě literární a táži se, zda tento církevně
politický směr na Moravě, nadaný tolika zevními výhodami, vydal alespoň
jediný plod básnický, který by se mohl rovnati, nedím Čechově "Dagmaře",
Zeyrově "Kronice o svatém Brandanu", Vrchlického "Legendě o svatém
Prokopu", ale alespoň retrospektivním epopejím Jana Rollého, vzešlým
z podmínek obdobných, když nechceme měřiti velkým uměleckým
výtvorem cizím, jakým jest na př. Mistralova "Mireio", ztělesňující sladce a
zlatě vše, o čem katoličtí idylikové na Moravě horovali. Pouhé mlčení
jest mně odpovědí. Na obranu tohoto směru bývá uváděno jméno
Sušilovo, které dojista zaslouží, aby bylo vyslovováno s úctou. Ale nikdo
není pádnějším důkazem toho, co jsem řekl, než skladatel "Zpěvů a
hněvů". Pro vytvoření svérázné literatury moravské neučinil tento v~lký
učenec a slabý veršovec ničeho tam, kde se přidržoval reakčního
historismu. Jeho význam tkví jinde: v čele těch, kdož podstatu moravského
svérázu a tím i podmínky osobité literatury moravské hledali ve
svébytné kultuře lidové.

Také oni byli romantiky. Z týchž kořenů, z nichž v Čechách vzešlo
a do květů svěžích barev vyrazilo básnické dílo Františka Ladislava
Čelakovského, Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové, vyrůstá na
Moravě nejprve veliké hnutí národopisné; není to pouze ruch odborně
naukový, nýbrž též kulturně národní víra. V obou svých střediscích,
v chabějším Brně a rušnější Olomouci, spojuje se druhdy, a to ke svému
očitému neprospěchu s fantastickým starožitnictvím, ale většinou se opírá
vedle romantické víry v čistotu a v příkladnost duchovního života lidového,
též hlavně o realisticky trpělivé, spolehlivé· a podrobné studium živé
skutečnosti a o odříkavě nábožnou lásku k ní. Národopisní sběratelé a
badatelé na Moravě byli do dna duší prosyceni hrdostí, že svérázné rysy
vzdělanosti lidové jsou tu mnohem plněji a čistěji zachovány než
v Čechách, a že Morava, podle příznačných slov Svatopluka Čecha,
"žena měkká,chráníc tvrdému Čechovi poklady tichých, jemných krás,

9