nom chladná pravidelnost metrická, hledanost
vnějšího rázu básní, vyrovnanost a stabilisace
symbolické lyriky, nýbrž všecko umění rukou sebe
vycvičenějších, ale chladného srdce a sterilního
ducha ... toť ona "ubohá, stařecká tvář, parukatá,
napudrovaná, zádušlivá, když zaproudí silný solný
vzduch od moří budoucnosti", kterou Theerovo
junácké mužství tak okázale pohrdá. Proti ní staví
umění, které by splynulo s životem co nejúže,
sledovalo tvárně všecko jeho vlnění, reprodukovalo
nekonečný rytmus života svou nekonečnou melodií:

"Básníku - žij a naslouchej! - Plamenným
srdcem žij, naslouchej čistými smysly! - Jako
zachvění mízy bud' každý tvůj verš - a jako
válečný krok života - tvá strofa. Jediná neroztrži·
telná je svatá vlna dění - s tisícerými oddechy,
nad vlastní silou zádumčivými. - To nechť jsou
tvé caesury! Dýchej a zírej! - Svět leží před
tebou - obrazů nesmírný ráj: - vyšli svůj
dravčí pohled a vezmi, co je ti libo!"

Slohový základ nejenom pro vlastní
dramatickou lyriku, nýbrž pro veškerou novou poesii,
vyhovující hlasům a potřebám složité i tragické
pří'tomnosti, nacházel Otakar Theer za doby své
básnické zralosti ve volném verši. Definoval jej ve
své přednášce emfaticky jako ten, jenž jest
líměrným výrazem nitra, nazíraného jako neustálá
změna a s důvěrnou personifikací, plynoucí z
nadšení a lásky; oslovoval jej ve své Poetice jako
svého "rytmického bratra, dobrého bratra své
krve, prozřetelného jako otec, obětavého jako
přítel"; málokdy český básník žil v takto těsných
vztazích se svým uměleckým nástrojem, málokdy

242