ano, be,zcitného požitkáře neb analytika; hned
vstupní báseň Úzkostí a nadějí měla je vyvésti
~ hludu.

Aniž podával o tom veřejnosti důkazů, rostl
v oněch jedenácti letech také lyrický umělec, a to
nejvíce ve směru, k němuž ukazovalo procitnutí
živlu citového. Melodie, která zazněla v jeho
nitru, si vynutila sourodý výraz rytmický a
umožnila mu nejen hudebně členiti básně, ale též tvořiti
skutečné písně; sloha skulpturálně tesaná neb
sytě polychromická jihla nyní básníkovi pod
rukou v něze, a v gracii; prvek auditivní se takto
v lyrice Theerově vyrovnával nově s živlem
visuálním, dotud jednostranně převládajícím. Otevřme
Úzkosti a naděje na kterékoliv stránce a
užasneme, kte,rak i sensace, jež přestaly býti samy sobě
účelem, zvládnuty byvše intelektem a stále
doprovázeny mocným citovým přízvukem, zhutněly
a zmužněly. Život není básníkovi již pouhou
nezávaznou hrou, nýbrž strašně vážným dramatem.
Do všech vztahů k věcem i k lidem vniká
vášnivost, stále hotová příti se až do krve, zápasiti do
vyčerpání, vzdáti se leda s hluboko'u ranou v
hrudi. Rozhodný prvek vůle se hlásí neodbytně jako
určovatel Theerových hnutí i činů, jež pohrdají
údělem pouhého diváka nebo požitkáře. Otakar
Theer, prošedší právě školou literárního kritika,
dobře věděl, že z těchto podmínek možno tvořiti
lyriku nového u nás typu, typu dramatického, ale
neprominul si nic, aby také slohově položil pevné
základy pro ni.

Vedle písní, jaké opožděnému baudelairovci
Výprav k Já byly nadobro ne dostupny, jsou
no
238