tafysikou". Rozdíly byly však stejně podstatné a
přivodily odcizení. Březinův vesměrný
optimismus nemohl uspokojiti dramatického pesimistu
Theera; dramatickému dualistovi Theerovi
nehověl světový monismus Březinův. který se mu jevil
příliš statickým; mladší básník pohřešoval v
symfoniích staršího mistra ostrou konkretnost, palči.
vý vztah ke skutečnostem bezprostředně
prožívaným, čerstvé a citlivé otisky názorů života -
slovem vše, nač sám kladl takový důraz v nové své
poetice, neuznávající "ani vznešeného, ani
nízkého", nýbrž jen "všetajemně jednotné dění, měni·
vou, pěnivou vlnu ducha, tančící spánkem
hmoty". Čím dále tím častěji se rozchází mladší lyrika
česká právě na těchto cestách s Otokarem
Březinou, odbožšťujíc se a civilnějíc postupně, neboť si
vytyčila solnessovský úkol: budovati domy pro
lidi a nebýti již stavitelkou chrámu.

Nerudovsky dlouhá přestávka, plných jedenácti
let, ležící mezi Výpravami k Já a Úzkostmi a na·
dějemi, byla nutností, měl-li Otakar Theer
uskutečniti vše, co si sám uložil mezi řádky přísné
předmluvy Výprav. Musil poznati život v jeho
mnohotvárnosti, aby se jeho básnické sensace
propálily pletí do masa, nervů a krve. Musil si,
opustě hravou soběstačnost umělectví, osvojiti
oblast filosofie a dějin, aby hlas intelektu
nevycházel z prázdné prostory a nelámal se v ní
vlastní ozvěnou. Musil projíti opětovnými
srážkami požitku a myšlení, aby mu procitl kdesi
v hloubce, podoben stříbrnému prameni, Hlas
Srdce, překvapující většinu těch, kdož si právě
v O. Theerovi zvykli spatřovati jenom chladného,

237