mentů. Co i básnické praksi Výprav chybí, toť
právě Hlas Srdce, tak upřímně obdivovaný na
O. Březinovi, a kromě něho složitější náplň
ideová, kterou rovněž básník Stavitelů chrámu
daleko předčil nad veškeré své vrstevníky. Avšak
k těmto hodnotám, jež dávají poesii vyšší, ba
nejvyšší posvěcení, dlužno dorůsti, dotrpěti se,
dozráti; sebe větší učitel a působivější mistr k nim
sám nedopomůže.

Na cestách, po nichž zmužnělý Oto Theer jich
dospěl, ho již O. Březina tak věrně nedoprovázel;
pozvolné odcizení vyznačuje jejich vzájemný
poměr. Bylo snad i ono příznačné a typické pro vztah
celého pobřezinovského pokolení k největšímu
mistru českého verše po Jar. Vrchlickém? Je to
téměř jistota a - nelze toho nelitovati. Když r.
1913 Otakar Theer s horlivostí propagátora a s~
šťastným pocitem vůdce rýsoval dráhy "mladé
české poesie", jak poněkud neurčitě označoval
své lyrické druhy-verslibristy, připial jak Sovu,
tak Březinu těsněji ke své družině než Dyka a
Karáska; o Macharovi mluvil nejenom tenkráte s
netajeným opovržením. Avšak oba největší
lyrikové devadesátých let se mu jevili již minulostí,
uzavřeným celkem, hotovými misil:ry díla docela
ukončeného; zdvořilý chlad cizoty vane z tohoto
projevu pouhé úcty, nedoprovázeného příchylností.
Přes to není sporu, že se O. Theer právě mezi
Ozkostmi a nadějemi a knihou Všemu na 1Jzdory
v nejedné věci setkal s O. Březinou; jmenuji
jenom volný verš, dramatickou výstavbu
rozsáhlejších skladeb lyrických a především základní
názor o prvotním poslání poesie: "aby se stala
me
236