hodl, nutkán Hlasem Sensací, ned.baje protestů,
kterými ji současně doprovázel Hlas Intelektu, jak
později sám označil dramatický rozhovor, vedený
stále v jeho nitru; tehdy si ještě neuvědomoval,
že dialog se mu v duši brzy promění ve vzrušené
trio, zasahováním násilně tlumeného Hlasu Srdce.
Theerovu nejistotu v Hájích poznáváme průkazně
z jeho poměru k Otokaru Březinovi, nejsilnějšímu
mezi básnickými mistry předchozí generace,
kterými se v předmluvě zabýval. Byl to ovšem posud
jenom básník Tajemných dálek a Svítání na
západě, kterého mohl r. 1897 Otto Gulon znáti a
karakterisovati "císařsky tesknými rhytmy Věčné
bolesti"; subjektivistický pesimista, zraněný
životem a fascinovaný smrtí, citlivý vyznavač bolesti
a nedočkavý milenec tajemství, teskný básník
opouštěné krásy pozemské a závratných snů o
nedostupné věčnosti nebyl ještě oním kladným
myslitelem mystickým, jaký se jižjiž měl zjeviti v
objektivistických Větrech od pólů. Otakar Theer mu
v Hájích adresuje velice osobní, přítulný a
upřímný list Probuzení země, kde, se svému mistru vy·
znává z lásky k němu, ale kde se ho vzrušeně ptá,
proč opustil krásu a požitky kypré, mladé země
pro svou mystickou melancholii; zcela dětinsky
staví svou naivní milostnou zkušenost proti
Březinovu posunu odmítavého popěrače života. Mezi
řádky však čteme, že to není jenom Březinův
pesimismus, co dráždí optimistického básníka na
mistrovi; smyslný a smyslnický hledač i strůjce
sensací jest znepokojován myslitelem, u Březiny
stále důrazněji se hlásícím.

Takto si formuloval svůj vztah k Otokaru
Bře
233