kázal svou virtuositu v malebné próse
impresionistické podle vzoru Viléma Mrštíka, aby
oslňoval pražskými pohledy a náladami, aby dal kvésti
pražským zahradám, zvučeti pražským zvonům,
tměti se, a zase zářiti pražským chrámům. Když
v pozoruhodné recensi "Lumíra" Ot. Theer
oceňoval knihu svého přítele, s nímž ho sdružila nejenom
vtipná karikatura Dra Desideria, octl se ve
velkých rozpacích, tím větších, ježto právě tehdy
r. 1904 sám velice úporně experimentoval s
českou prósou výpravnou. Nevěděl, zda se má
ohraditi spíše proti genrovému figurkaření a idylismu
resignovanému, či proti impresionistické pasivitě,
vždyť obě tyto tváře Kamprovy prósy se příčily
všemu, oč sám usiloval a proč hledal oporu v
domáci tradici. Vyřkl své zásadní námitky taktně a
skoro jenom mezi řádky a z ohledu k druhu si
odepřel i soustavnější srovnání s Mrštíkovou
"Santou Lucií", jejíž tragická nota zoufalství a marnosti
obětovaného mladého osudu měla přetrvati mírné,
odevzdané, optimistické largo Kamprovo. Kdo se
pamatuje ještě na pana oficiála Vorla a na jeho
bílou lásku k slečně Otilii Hanfové? Zato Jiří
Jordán žije ve své drásavé typičnosti doposud.

Když Otakar Theer a Viktor Dyk, oba vůdčí
básníci třetího "Lumíra", psali o Jaroslavovi
Kamprovi, ať za jeho života ať nekrologicky,
potlačovali úmyslně vše, co je lišilo od druha,
náležejícího vlastně generaci předchozí: příchylnost
přátelská ulamovala hroty zásadním výhradám. A
jiný důvěrný kamarád Kamprův, Vilém Pospíšil,
vyložil za osobní družinu soudruhů Kamprových,
kteří nebyli literáty, v nekrologu "Českého Slova"'

229