březnových, zvláště o Turinském, pak o J. J. ~ola·
rovi a E. Bozděchovi, o Stroupežnickém, jehož vývoj
jest dokumentárně a přesvědčivě vystopován. Zde
se všude Kamper sdílí o tendence i o postup Jana
Máchala, horlivého dějepisce staročeského i
novočeského písemnictví scénického, jsa v hledání
faktu méně mikrologický a v hodnocení děl
velkodušnější; oběma leží na srdci souběžnost biografie
a výkladu literárního, oba zkoumají úzkostlivě
puvodnost či závislost motivickou, oba sledují, jak
osudy na jevišti dokreslují život her v knize.
Avšak, jakmile se Jaroslav Kamper postaví před
problematickou neb složitou osobnost básnického
tvurce, u něhož niterná tragika vrhá reflex do
tvorby, ocítá se český sainte-beuvovec rázem
v úzkých a při vší sympatii přestává chápati.
Přisoudíme-li jeho monografii o Zeyerovi alespoň
zásluhu o vydatné rozmnožení a proniknuti:
látky životopisné, odložíme dosti rozsáhlou práci o
K. ll. Máchovi s politováním, - všecky ty
výhrady a kritické výtky, celá ta úzkostlivá
opatrnost, s níž se autor vyhýbá všem problémum
vpravdě máchovským, dokazují, jak Kamprovi
bylo a zůstávalo cizím vše vášnivě tragické,
osudové, slovem všecko vpravdě romantické a j'ak
se musil vnitřně namáhati, aby nedal úplně za
pravdu odsudkům, kte,Té o buřiči básnické
geniality proneslo předbřeznové juste milieu
.-
Nebudiž však zapomenuto Jaroslavu Kamprovi,
že to byl právě on, kdo vedle F. V. Krejčího uznal
naturalistickou prósu českou let 90. za hodnu
úhrnného zkoumání a podání, kdo po prvé
jednotící linií opsal vývoj J. K. Šlejhara a bratří

*15

227