Eklektikem oka velice vnímavého a schopnosti
značně přizpůsobivé se Jaroslav Kamper
projevoval před moderními díly výtvarnými, která
vykládal bez dogmatičnosti a oceňoval bez
hierarchického srovnávání s uměním klasickým; jeho
referáty i úhrnné studie, psané hlavně do
Peldových "Rozhledů", značí onen krok, který česká
výtvarná kritika K. B. Mádlem, Fr. Táborským, F.
X. Jiříkem a K. M. Čapkem-Chodem v době
prvních výbojů spolku Mánes učinila od nazírání i
prakse neúnavné Renáty Tyršové. Kamper
nepostoupil vlastně k dílům prvních Mánesáků, a jeho
zor, školený na starých mistrech, nepři svědčil
k výtvarné re.voluci, provedené v duchu
důsledného impresionismu. Umělci jeho lásky zltstávali
přechodní malíři jako Schwaiger neb Marold, ale
vedle nich - ač v jádře milovník všeho graciós·
ní ho a rozkošnického, smyslného a poutavě
pitoreskního -- dovedl oceniti i přísně heroickou
liniAlšovu neb zvláště Jeneweinovu. Právě široká
chápavost staví vysoko Kamprovy s1udie z dějin
literatury a divadla. Není to odborník historický ani
literární estetik, kdo zde oceňuje, zařazuje,
životopisně a psychologicky vykládá zjevy zapomenuté
či naopak konvenčně přeceňované, snaže se,
jednak o korektiv mínění pohodlně zobecnělých,
jednak o získání náležité poměrnosti srovnáním se
zjevy evropskými - zde se spolehlivý, ač
nikterak výbojný vkus staví ochotně do služeb
revisionismu literárně dějepisné školy Vlčkovy, v jejímž
velkém souborném podniku Kamper též spolupra.
coval. Nejhodnotnější jsou beze sporu jeho studie
o dramatě a divadle: o hrách a dramaticích
před
226