staré Praze, jejími paláci a zahradami, kostely a
kláštery, loubími a plácky, kolem zmlklých kašen
a drolících se soch uvázlo ve feuille,tonech denního
listu, ukázalo teprve v pozdním posmrtném
souboru německých statí, psaných pro "Politik", že
Jaroslav Kamper byl jedním z prvních literátů, kteří
pochopili, oslavovali, propagovali pražskou duši
barokní a to především tam, kde v osvícenském
období jihne do gracie rokokové, aby pak
ustoupila světlé pohodě empirové, poslednímu to
jednotnému uměleckému slohu, který Praha prožila.
V několika staropražských figurách ze soumraku
baroka a z úsvitu empiru se Kamprovi zvláště
zalíbilo: byrokrat a sběratel Bretfeld, učenecký
podivín Schottki, nestvůrný polyhistor Opitz,
osobivý hudebník Tomášek jsou z nich na předním
místě, ukazujíce, kterak Kamprův antikvářský
zájem byl stále doprovázen uměleckým zájmem
o dušezkumnou kuriositu a o osudovou
pitoresknost. Máme, však z jeho pera i studie o
barokních umělcích výše Rainerovy neh Brandlovy,
které vedle příspěvků do "Soupisu památek"
legitimují Kampra jako výtvarného badatele,
překračujícího hranice pouhého láskyplného ochotnictvL
Neproniká-li k vlastním otázkám slohovým a
nepovznáší.li se také ke zhodnocení posledních
náboženských problémů baroka v jeho myslice a
tragičnosti, dovede přece pověděti mnoho
podstatného a zajímavého o spojitostech, které vedou od
díla k osobnostem a od osobností k době, Kamprovi
blízké patosem, dekorativností, světelnou a
barevnou feerií, snoubící prostory nadsmyslné s
kypivou pozemskostí.

15

225