schopností vcítiti se do životních forem minulosti,
přelíti se do nich a zmizeti v nich; že měl nevšední
dar evokační spojený s potřebou křísiti osobnosti
a poměry; že dovedl teple a náladově
karakterisovat i lidi a osudy. I v dobách, k nimž lnul
uvědomělým citem spříznění, ho jednotlivci 7.ajímali
mnohem více než kolektivní duch periody, a v
uměleckých dílech, ač soudil s obdivem o
formalistické estetice durdíkovské, 'se, zabýval
především individualitami, hledanými za výtvory.

Ve spojení s jeho novinářským povoláním, které
vykonával velice opravdově s láskou i s obratností,
vedly ho tyto sklony k tomu, aby se stal kulturním
žurnalistou nevšedního slohu, jedním z nejlepších,
jaké jsme kdy měli. Tento typ, o mnoho pozdější
než jednodušší a úspěšnější typ Havlíčkův, datuje
se 'll nás od Nerudy, ale snad vlastním
předchůdcem Kamprovým, rovněž konservativním a rovněž
vydatně obráceným do minulosti byl tu V. V.
Zelený, Sme,tanův průkopník, Pešinův životopisec
a Zeyerův přítel, jemuž bylo přáno ještě méně let
než Jar. Kamprovi. Jako u Nerudy působil i při
Kamprově kulturním žurnalismu vydatně spolu
pražský genius loci, s nimž rád besedovával i třetí
novinář umělec pražského města a obvodu - J
akub Arbes. Malostraňan Neruda, Smíchovan
Arbes, Karlíňan Kamper dostali od onoho strážného
ducha, tak často měnícího svou podobu, do vínku
dar městské intuice" která jest mnohdy
spolehlivější než poznání diskursivní; šlo-li o pražský
barok neb o pražský empire, dar ten Kampra nikdy
nezklamal.

Co z Kamprových malebných procházek po

224