ný věk v redakci staročeského deníku tl teprve
v posledních letech se sympatiemi přikláněl k
českému socialismu, neměl ani s realismem ani s
pokrokářstvím pranic společného.

Pro něho, na rozdíl od málem všech vrstevníků
z vědeckého i Hterárního světa, nebyla kritika ani
patosem ani inspirací, jak zní vzletná i přiléhavá
formule., ražená soudcem k tomu nad jiné
povolaným; v protikladu, ne-li přímo v protestu k
požadavku, aby kritika byla "stavem dramatickým,
krisí v dějinném rozvoji", ponechával ji Kamper
na sainte-beuvovském stadiu uměleckého
rozkošnictví, požitkářského popisu, statického výkladu.
Vyhýbal se soudu, který bolí, a uchyloval se do
vnímání, jež obohacuje; i v ne,jlepších svých
projevech kritických zůstával v podstatě interpretem.
Rovněž nedovedl souhlasiti s diktátem, a:by kritika
byla osnovatelkou budoucnosti, bojem o zítřek;
mnohem více se obracel do minulosti a z ní často
bral i měřítka i hlediska. Ač neměl odborného
historického školení, které by ho bylo jistě uvedlo
do nejtěsnější blízkosti Jaroslava Golla, ducha
sklonů v mnohé příčině Kamprovi příbuzných,
přece jeho základní postoj k životu a k umění byl
his.torický. Velice pregnantně tOl vyjádřil V. Dyk ve
svém nekrologu v "Lumíru": "Byl milencem
živo~a,který sledoval napiatým a žárlivým pohledem.
Ale ještě více byl milencem věcí minulých,
dozněvších tónů, vybledlých barev, životů, kterých
už není. Základ jeho díla je v minulosti. Jeho
touhou bylo učiniti ji přítomnou. Všemi cestami
vyšel za ní, aby ji lépe pochopil a poznal." Dodejme
k tomu, že Jaroslav Kamper byl nadán vzácnou

223