Myslím, že pro Jana Karníka jsou
nejkara:kterističtější obě Suspiria knihy prostřední,
opravdu pouhé lyrické povzdechy na okraji dnů,
lehké a prosté v básnickém výrazu bez pretensí a
bez ozdob. Modlí-li se v prvním Suspiriu
básníkovo srdce po březinovsku za nadosobní a sociálně
platné zúrodnění svého inspirovaného díla,
usazuje se v druhém s uvědomělou pokorou výslovně
v cele daleko nižší, než jakou právě Oto Březina,
básník mystického maximalismu, vytkl českému
myšlení a tvoření náboženskému. Není to
vyvolene.c boží, kterého Pán stvořil o málo menším
andělů, nýbrž skromný syn člověka, kdo se tu
modlí:

"Až, Pane, drahou věčných hvězd
nastoupíš jednou k Soudu vjezd,
slyš bědných duší zaúpění:

Než přísně zvážíš každou vinu,
jíž puklé srdce ztíženo,

než vyřkneš ortel zavržení,
ó, pozři na tu křehkou hlínu,

z níž tělo naše stvořeno!"

Rozlučme se na tomto významném místě s
básníkem Janem Karníkem s důvěrou, že naše
poznámky přispěly v slavnostní chvíli k ocenění
pravého lyrika, čekajícího nikoliv na uznání,
nýbrž na spravedlnost! Nechtěl býti nikdy - ani
v oblasti náboženské poesie - pěvcem bohorovné
touhy po velikosti, titanského rozletu vesmírem,
závratné lásky k věčnosti. Cítil se i v jiskřivém
dechu božím, v hodinách okouzlení přírodou, v in·
spiraci uměním jenom synem hlíny, dítětem vte·

219