mt\že Jan Karník při návštěvě mrtvých osloviti
neviditelné obyvatele zelené zahrady pod lipami:

"Spěte sladce v zemi svaté, přijdu zase k vám,
snad mne ani nepoznáte - znám 'se sotva sám.
Uchu Pánem přikázanou rád bych viděl zoránu,
potom přijdu na besedu - a již zůstanu."

Živí přicházejí na besedu k mrtvým; stíny mrt·
vých rozprávějí mezi sebou nad travami hrobů a
na zářivém prahu věčnosti; v hodině duchů, vítání
a bez děsu, navštěvují nebožtíci domov, který
v tělesné podobě opustili a od něhož se přece jen
nedovedou odloučit - toť oblíbená témata
Karníkova, obměňovaná stále v nové modulaci. Ve
válečné knize Moravská symfonie zosnoval na
tomto motivu výraznou baladu Tiší hosté; hrůzy
a ztráty války jsou vykoupeny v laskavé něze
domova.

Neúnavně si křísí básník Večerů u krbu,
postavy a prostředí, situace a příběhy, selanky a
grotesky svého starosvětského domova, v němž jest
mu všecko drahé a posvátné od dubového stolu
v rodinné jizbě a zatuchlé vůně starého čele.dníku
až po hluboký les Ochozu, kde obetkány dětskými
zkazkami "smolnou vůní zrají kmeny v rakve,
v kolébky". Tu se Jan Karník, neúnavně nadšený
pro Mickiewiczova "Pana Tadeáše", stává
gemovým a idylickým epikem a v zálibných arabeskách
veršujícím kronikářem zmizelého domáckého světa,
patriarchálních mravů a maloměstského
ceremonielu, tu do široka, štětcem silně nanášejícím ma·
luje své selanky s oživenými věcmi a se
zmonu
215