Večery u krbu, uzavřené brzy po padesátce básní·
kově. Jest až na podiv, že Chudobná žeň přešla
v kritice skoro bez povšimnutí: pod korouhví
katolického básníka a v staromodním kroji
maloměstského venkovana, přicházel tu lyrik velice
opravdový, který v dalším vývoji mohl sytější ži·
votní zkušeností vyplňovati rámec zde narýsovaný.
Domova Bůh - toť obě zářivá ohniska, kolem
nichž již v Chudobné žni krouží Karníkova lyrika
zcela neúnavně. Domov, jeho Nové Město v Zď ár·
ských horách, pohorská vallium vallis básnického
srdce, vyvstává před jeho očima nejenom v
krajinné své podobě starosvětského sídliště
patriarchálních měšťanů na tmavém pozadí lesnatých
chlumů, nýbrž především ve společenství živých
a mrtvých.

Drahý symbol svatých obcování, tichý hřbitov
rodiště pod lipami, vrací se od knihy ke knize
v lyrické kresbě vždy výraznější: kyne po do·
mácku, volá bez hrůzy šumotem včel v korunách
lip zlatě dokvítajících, zpívá za letní poutní mše
svou píseň dokonalého smíření. Ve vstupní své
knize doprovázel tam básník zbožně děda a bábu,
aby tam s ostatními mrtvými rodáky rozpředli
neslyšný rozhovor družnosti a vzpomínání; ve Ve·
čerech u krbu odevzdal laskavé hřbitovní hlíně
tělo otcovo, věda, že i za hrobem bude pečlivý
hospodář dozírati na domov, na pole, na rodinu;
s touto laskavou stráží se shledává u zdi hřbitovní
po letech v monumentální sládkovské elegii Jarní
zpěv mrtvému hospodáři, v jejíž sluncem pro·
zářené zbožnosti jest skutečně smrt přemožena ve
vítězství. A tehdy na vrcholném místě Závětří

214