doprovázený někdy milostnou vzpomínkou a
zanícený zřídka smyslným ohněm; rodinné soužití
a postup let na něm mnoho nemění, takže kniha
Závětří oslovuje po čtyřiadvaceti rocích
milovanou ženu stejně jako kdysi Chudobná žeň: zde i
onde děkuje pokorný a zbožný poutník keři, který
rozkvetl růžemi u jeho životní cesty a z něhož za
tichého bezvětří stoupá Psyché, věrně milující,
věrně milovaná. I mohl by se Jan Karník zdáti
erotickým primitivem, který se prostě spokojil
pouhým preludiem milostného dění, předehrou,
jakou mladistvý osud se zavázanýma očima hrá
na sentimentální struně, a pak odvrátil básnickou
pozornost tam, kde se erotické drama začíná;
v tom byl by blízek Svatopluku Čechovi.

Ale pro Jana Karníka jest věrně rytířský a
něžně dvorný cit k ženě jenom jedním z motivů
spíše procítěné než promyšlené rodinné symfonie,
kterou se teprve vyžívá jeho základní potřeba
družnosti; laskavá sudba mu dopřála toho, co
zůstalo v celistvosti odepřeno jiným českým
básníkům rodinných vztahů, Heydukovi, Sládkovi,
Vrchlickému: žíti dlouho a v trvalé shodě s rodiči
a prarodiči, přenésti lásku k ženě na děti a rado·
vati se s dětmi 'Svých dětí. Knihou Večery lt krbu,
třetí v pořadí sbírek Karníkových, počínajíc, se
vrací v lyrice jeho motiv, často podložený nábožnou
modlitbou a pevnou křesťanskou důvěrou. Všecka
životní touha otce, resignovavšího v časném
podzimu, se přelila v tužbu, aby děti došly štěstí a
bezpečí: "Hvězda, jíž náš soumrak se slunkem se
loučí - rozhoří se dětem v novou myšlenku."
Pro tutéž víru a naději našel J. V. Sládek v Sel·

212