po stěnách; v celé bajkové pásmo, alegoricky
zužitkované, se zapřádá vypravování svíček ve služ·
bě božské i lidské. Pozorovatelovy kroky se
zastavují i v městě pro postřeh a látku: děti hrají
s fazolemi; lípy hovoří teskně a vyčítavě o
pomníku výtečníka u své paty; osel vzpomíná na
život v lázeňském sídle; vody zkalené továrními
splašky porušují celý život ryb ... jak se touto
stálou látkovou vynalézavostí J. Fr. Hruška
vzdálil z tradičního okruhu, narýsovaného Bidpajem a
jak jej vydatně rozšířil, podávaje zároveň důkaz,
že bajka není ustrnulým útvarem slovesným!

Vychází-li tématické rozmnožení bajky u
Hrušky, stejně jako jeho lafontainovská poetičnost,
z jeho silné potřeby a záliby pozorovatelské,
klonící se k realismu, vyvěrají jiné osobité rysy jeho
bajkářství z romantiky naladěné básnivostí,
známé i ze čtyř svazků chodských pohádek Na hyjtě.
Jest to především jeho záliba, spojovati bajku
s legendou. Lidový vzor chodský, známý zvláště
ze spanilých pohádek "o Pánu Bohu",
zaznamenaných a zpracovaných B. Němcovou, byl tu beze
sporu povzbudivým ukazatelem, ale nebylo by se
J. Fr. Hruškovi asi zalíbilo v tomto gemu, kdyby
nebyl tak hověl dětinsky prostomyslné duši
věřícího katolíka, ktelý žije, stejně jako jeho
předkové s Bohem a v Bohu a jenž své víře rád dává
výraz co nejnázornější. Vedle příběhů o stvoření
světa a katolicky tak příznačných událostí po
vyhnání prvních lidí, obtížených dědičným hříchem,
z ráje, vracejí se Hruškovy legendy nejraději
k zvěstování Panny Marie, k dětinství Ježíšovu a
k útěku do Egypta, k utrpení a umučení
Spasite
201