pozoroval včelí svět a analogisoval mravouku
odtud odvozenou se zjevy lidskými, jimž dává
vystupovati v podobě motýlů a much, komárů a
chroustů, jepic a ptáků. Nejsou to jenom volné
dialogy včelího rodu s cizorodci, co vyplňuje
cyklus, nýbrž přistupuje i dramatický prvek, daný
událostmi v úle, jak je včelař zažil a snažil se
pochopit: rojení a stěhování včelstev, ale také náhlá
zima, která udeří již do pilné jarní práce dělnic,
dodávají bajkovému pásmu epické jednoty a
souvislosti. A přece se J. Fr. Hruška - ani zde, ani
kde jinde - nedal svésti, aby z bajek zpředl ce·
listvou zvířecí báji, o jaké pro pravěk
indoevropské poesie blouznili romantičtí teoretikové,
hledající v ní spíše komický protějšek k báji hrdinské:
u Hrušky se každou bajkou rodí nová situace bez
minulostních předpokladů a bez následků pro
budoucnost, neboť vzniká nikoliv pro dějovou
náplň, nýbrž pro mravní poučení, z ní plynoucí.

Přesto Hruška vybudoval svůj včelařský cyklus
bajek ve vyšší slohovou jednotu. Dosáhl toho
symbolismem prolínajícím vlastně všecku jeho
fabulistiku. Také svět včel jest křesťanskému
symbolistovi znamením a podobenstvím, určeným, aby
člověku napovídal a objasňoval vyšší pravdu,
vedoucí k velkému Včelaři našich duší, z jehož
tajemné vůle stavíme plástve a spěcháme, se
shromažďováním medu, než na jeho pokyn navždy
odletíme česnem časnosti k lipám věčně kvetoucím.
Proto se Bajky o včelách počínají dvojí
křesťanskou legendou o stvoření včel a o posvěcení jejich
práce; proto se končí modlitbou člověka-myslitele.
který svého Boha v bolestném skepticismu teprve

197