ho požehnanou propagandu výtvarnickou - se
prohluhoval ve smyslu oněch mravně společen.
ských hodnot, oné zbožštělé lidskosti, onoho
obrozeného křesťanství, které značí moderní Rusko
Tolstého a Dostojevského, ne již staré Rusko
slavjanofilské.

Vůbec se v poesii Fr. Táborského postupně při.
hlašují ony názory, které - ve smyslu širším než
jen literárním - jmenujeme českým realismem a
jež jeho vrstevníci (rovněž moravského původu a
stejně silných ruských sympatií) postavili v
protiklad k eklektickému a západnickému umělectví lu·
mírovců; také u Fr. Táborského nebyl tento
přechod od moravského buditelského idealismu k mo·
dernímu přesvědčení idealistickému násilným
přelomem, nýbrž přirozeným postupem vývojovým.
Přijal zásady českého realismu s touž oddaností
a důvěrou jako se kdysi ztotožňoval s
probuzeneckou romantikou a se slovanským idealismem
učitelů svého mládí, ale tentokráte nepřinesl
ochotně nastoupený směr požehnání jeho básnickému
ingeniu. Alespoň lyrickému ingeniu nikoliv. Již
první~ skladba, zahajující tuto dráhu, výpravná
Stará komedie, naznačuje nebezpečí, které zde
vývoji Fr. Táborského hrozí: drobná pozorování
všedního života zaznamenává s úzkostlivou
zevrubností zasypávající vlastní básnický proud;
předmětnost, pro niž se kronikář průměrného
měšťan!ského světa odosobňuje" dusí nejen jeho citovou,
ale i kontemplativní vlohu; ze strachu, aby se
nejevil emfatickým, stává se básník suchým a
střízlivým. Běda! - František Táborský v důsledcích
svého realistického přesvědčení odzvání 'Sám své·

186