kritických učitelů. Ve vědomém protikladu k
těkavému světoobčanství Lumírovců hledali
inspiraci především na půdě domova, v lidové prosté
kultuře, v přírodě nedotčené civilisací, při čemž
:slovanský východ pociťovali a prožívali jako část
domova. Uvěřili i v tom vychovatelům svého vkusu
a svých zásad, že považovali za jeden prototyp
dokonalé lyriky píseň v prostonárodním duchu a
slohu a za druhý řečnickou dumu nebo výzvu,
jakou je oslňovali oba vzletní verbalisté, Sv. Čech a
El. Krásnohorská; zatěžovali se při lyrickém
rozletu poutem strojené prostoty a okovem násilné
výmluvnosti. Umělecký program, který tolikerými
ohledy a zřeteli zúžuje básníkům dráhu vývoje,
nebývá tvůrčí schopnosti požehnáním; jenom silné
ingenium vyspěje v takové kázni a nalezne přese
všecky ty řetězy na nohou i na rukou sebe sama
a v tomto sebenalezení i možnost činu skutečně
tvořivého.

Proč pociťoval v tomto národně uměleckém
programu moravských idealistů nikoliv zakřiknutí
básnické volnosti, nýbrž naopak inspirační posilu
právě František Táborský, na jehož lyrických
počátcích s pochvalou, zalíbením a s nadějemi
spočinulo nejen přátelské oko spřízněného kritika
Hynka Babičky a otcovského soudce Jana Ev.
Kosiny, ale i přísný zrak chladného posuzovatele
Leandra Čecha? Nikdo z jeho druhů si nepřinášel
do té míry jako on do slovesného tvoření
podmínky, které se tolik shodovaly s požadavky
moravské školy kritické a básnické. Kdyby podstata
lyrismu skutečně záležela jenom ve vznětlivosti
smyslů a citů, která na sebe jemnější úder zevního

182