František Táborský - lyrik

Lyrika, k níž na rozhraní sedmdesátých a
osmdesátých let obracel své vznětlivé srdce a své
výmluvné slovo mladistvý žák Kosinův, stoupenec
Bartošův a účastník moravského almanachu
"Zory", Frant. Táborský, zahalený zprvu
pseudonymem Fr. Hostivít, byla značně zúžena jeho
národně uměleckým programem.

V duchu moravského buditelského idealismu
nepřipouštěla bezuzdných projevů soběstačné
osobnosti, která se vyčerpává a ztravuje citovými
konflikty, ideovými rozpory a smyslovými krisemi
vlastního rozbujelého já; :to mělo býti podřízeno
mravní kázni, duchové sebevládě, uvědomělému
úsilí o harmonii. Ano, veškerá osobní a osobnostní
lyrika, ať užívala lehké formy písně, ať se nesla
pomalu na vážných perutích dumy, se jevila
mladé družině, z níž František Táborský byl
uznán rázem za nejschopnějšího, čímsi podružným
proti poesii, vyjadřující jednotlivcovy vztahy
k vyšší a složitější úsobě, k národu, k Slovanstvu,
k lidstvu: ten jest beze sporu básníkem
nejzávažnějším, kdo dovede dáti výraz životní pravdě země
a kmene, kdo se umí vepřísti do cítění a tužeb
svých rodáků, kdo se odváží uhodnouti z hlasů
přírody refrén věčnosti a z toku dějin poslání
svého národa v dramatě člověčenstva.

Nezůstalo při tom proti individualistickém
omezení myšlenkovém, jež čisté umělectví podřizovalo
tendenci; mladí básníci při jímali dobrovolně a
s nadšením ještě jiné pokyny a požadavky svých

181