jako básník i mudřec živým svědomím kultuře
své doby, po zářivé apotheose, jakou dala Francie
v zimě života jízlivému Voltairovi i laskavému
Hugovi. Ale, jak praví jeden z nejtesklivějších
mezi jeho sonety samotáře: sic erat in votis. Ve
skutečnosti stihl Jaroslava Vrchlického osud těžce
tragický, jakoby trest božstev závistivých a
zavilých. Za to, že se odvážil žíti najednou několika
životy, měl naměřenu příliš krátkou řadu let. On,
jenž hnán vnitřním nepokojem syna malého a
opožděného národa, toužil v kulturní horečce
dohoniti Evropu, byl náhle zaražen ve svém běhu
..Běda: hynul, aniž zemřel a na konec smrt, příliš
váhavá, se mu stala vysvobozením.

Přece však se nám po Jaroslavu Vrchlickém
časem a hluboce zasteskne. Stýská se po velkém
básnickém srdci jedinečného lyrika, které láskou
objímalo a melodií stále se obnovující doprovázelo
celou přírodu a všecko lidstvo v jejich projevech
nejintimnějších - stýská se po po zpěvném
zpovědníku života a smrti. A stýská se ne méně po
jeho věrné a statečné lásce k poesii jako k
rytmickému výrazu touhy člověka, aby se ve smyslovém
světě spojil s Bohem a v rozkoši z krásy mohl
prožíti věčnost.

K tomuto silnému básnickému srdci, k tomuto
horoucímu a věrnému milenci poesie chceme se
uchylovati, znovu hledajíce záštitu i posilu u
něho, znovu prožívajíce v jeho knihách barevnou
rozkoš obrazů, melodické osvobození ve;ršů, jak po
tom, pln důvěry v budoucnost, prahl na sklonku
let sám v jímavé elegii: zpěvná ústa moje, vy se
nezavřete ..•

175