votě, a obáváme se, že jméno a dílo Hálkovo i
Nerudovo, Čechovo i Vrchlického, Sládkovo i
Zeyerovo se tu stávají výčitkou. Mlčí v této chvíli
podzimního podvečera kameny i stromy hřbitovní,
ale zpod sarkofágu se prodírá k nám memento
Vrchlického, hlas to v poušti o apoštolátu poesie
ve službách národní výchovy, národního
povznesení, národního osvobození. Není to pokračování
úsilí buditelského? Nepřevzal je Vrchlický přímo
z ruky Jungmannovy, která, pracujíc o Goethově
odkaze, spojovala klasičnost s požadavkem umění
národního? Nebyla to nadsázka, nazval-li se, v
<;oumraku svých dnů, Vrchlický rozmarným tónem
villonské ballady pro domo sua sledním rytířem
blanickým.

Nebyl by však jeho zjevu práv ten, kdo by ve
zúžené perspektivě našich dnů upíral nositeli
estetického ideálu, plnícímu zároveň národní poslání,
smysl pro sociální spravedlnost. Nikdo nebyl
výmluvnějším hlasatelem laické humanity a
občanského demokratismu než básník Dědictví T aTÚa·
lova, než emfatik socialistické Hymny Lazarot;i:
vědomí individuální svobody se u něho pojilo
stále s pocitem sociální odpovědnosti. Hledě
nadějně dopředu, věře optimisticky ve vývoj, stoje
jako hásnický girondista na půdě revoluce fran·
couzské, nacházel vždy znovu vzletný a výmluvný
výraz pro ony hodnoty liberálního XIX. století,
jež byly povolány k výstavbě nové společnosti ve
věku XX.

Než, žijeme opravdu uprostřed výstavby či snad
spíše toneme všichni, u nás i za hranicemi, v
požáru rozkladu, když demagogie nahradila
demo
173